Pakliže si chcete výroční zprávu stáhnout v PDF můžete použít sekci “Soubory ke stažení” nebo kliknout přímo zde.

2. Další důležitou činností je biblické vzdělávání pro různé věkové a zájmové skupiny. V úterý se scházely děti předškolního i školního věku. Ve vedení klubu předškolních dětí (Ovečky) se střídaly dvě ochotné sestry Andrea Lásková a Kateřina Rybáriková. Mládež se scházela ve dvou skupinách v úterý a ve středu. Biblická hodina se tradičně koná ve čtvrtek. V první polovině roku 2004 byly probírány Apokryfy a od září kniha Žalmů. Jednou měsíčně se konalo vzdělávání s bratrem farářem Josefem Veselým a sedmkrát jsme se setkali při sborovém rozhovoru. Věnovali jsme se těmto tématům: Vojenská služba v armádě (Pavel Ruml), Jak číst a studovat bibli, O starokatolické církvi (R. Toman), Jak mluvit o víře s nevěřícími (Š.Hájek), Co očekávají sbory od svých kazatelů, Obrázky z cest po Islandu ( J. Franců) a Cesta do Albánie ( J.Gruber).
V květnu se konala přednáška bratra Jiřího Mrázka o významu Ježíšovy smrti v Novém zákoně a v prosinci odpoledne křesťanské služby věnované misie v Africké Ugandě (kazatel Církve Bratrské R. Staněk).
Konfirmační příprava se konala v Brně i v Rychmanově. V červnu bylo konfirmováno 6 mladých bratří a sester.
Součástí biblického vzdělávání byly také tři víkendové pobyty mládeže a konfirmandů ( Daňkovice – kniha Tobiáš, Strměchy – Otčenáš, Blažkov – kniha Judit) a prázdninový týdenní pobyt na Blažkově, jehož tématem bylo „Šest svědků Ježíše Krista 20. století“.
Již druhým rokem se v našem sboru koná společné uvedení do křesťanské víry pro dospělé, kteří se chtějí dát pokřtít nebo vstoupit do našeho sboru. V loňském roce se jí účastnilo deset zájemců, z nichž šest v květnu vstoupilo do našeho sboru. Od října se opět schází nová skupina. Každý čtvrtek dopoledne se koná klub otevřených dveří, který slouží především maminkám s nejmenšími dětmi, které si mezi sebe zvou zajímavé hosty a společně se věnují rozmanitým činnostem.

3. Náš sbor měl na počátku roku 2004 1269 členů. Pokřtěno bylo 6 dětí a 3 dospělí. Do sboru vstoupili 3 a přistěhování ohlásili 4 bratři a sestry.
Při pohřebních a kremačních shromážděních jsme se rozloučili s 11 bratry a sestrami. Odstěhovalo se 18 členů, vystoupili 2. Ke konci roku měl náš sbor 1254 členů.
V roce 2004 se v našem sboru konalo 16 svatebních pobožností. Výjimečně bylo poslouženo i těm, kteří nejsou členy naší církve. Několikrát si náš kostel půjčili ke svatební pobožnosti i jiné církve.
Pro členy sboru je každý rok k dispozici tištěná výroční zpráva i vánoční dopis. Vzhledem k ceně poštovného však již nejsou zasílány poštou.
Těm, kteří nám poskytli své emailové adresy jsou týdně zasílány zprávy ze sboru. Každý měsíc kromě prázdnin vychází v nákladu 450 kusů časopis Setkávání, který vydáváme společně se sborem Brno II. Většina informací o našem sboru je přístupná na internetových stránkách, které byly v roce navštíveny tří tisíckrát (tj. v průměru osmkrát denně).
Všem starším členům jsou zasílány při narozeninách blahopřání a sborová sestra navštívila během roku 31 převážně starších bratří a sester. Podle potřeby konají návštěvy také oba kazatelé a členové staršovstva. Každé upozornění koho bychom měli navštívit, uvítáme. Kazatelé jsou členům sboru k dispozici v úředních hodinách nebo po domluvě.

4. Ekumenické vztahy udržujeme především se sbory evangelických církví v našem okolí. V lednu jsme se zúčastnili modlitebního týdne, v září jsme již po páté připravovali společné bohoslužby s pěti dalšími církvemi. V roce 2005 bychom rádi připravili společné vysluhování večeře Páně. Pro malý zájem však byly přerušeny společné biblické hodiny s ř.k. farností u sv. Jakuba.
V květnu se 16 bratří a sester zúčastnilo návštěvy našeho partnerského sboru v Basileji a v červenci byla do Švýcarska samostatně pozvána naše mládež. V roce 2005 čekáme opět návštěvu z Basileje a ze slovenské Očové, kde byli naši zpěváci v říjnu 2003.

5. Pěvecký sbor Cantate Domino pod vedením bratra Libora Nikodýma posloužil zpěvem při slavnostních bohoslužbách u nás i v Blahoslavově domě. V srpnu měli zpěváci soustředění v Poličce a v říjnu zpívali v Jihlavském sboru.

6. O sborové budovy bylo pečováno podle potřeby. V Betlémském kostele byly instalovány zástěny před nová plynová topidla a menší opravy se konaly také na staré faře v souvislosti s nastěhováním nových nájemníků. Ze šesti uchazečů byli vybráni, jako noví kostelníci na Pellicově, manželé Syptákovi. Průběžně byly opravovány střechy na Komenského kostele a sborovém domě na Opletalově.
Největší organizační i finanční zátěž znamenala přístavba sborového sálu a haly. Celé jaro probíhala ve sboru diskuse o změně plánů, která byla uzavřena na otevřeném jednání staršovstva 26. dubna. Byl přijat upravený návrh bratra ing. arch. B. Kučery a stavební komise pověřena jeho realizací.
Část záměru se podařilo uskutečnit v letošním roce, zbývající práce budou dokončeny v roce 2005. Zůstane nám dluh ve výši 400 tisíc Kč, který bude splacen v roce 2006.

7. Spolupráce se seniorátem probíhala v několika rovinách. Bratr farář Gruber byl zvolen náměstkem seniora. O letní středisko Blažkov pečovalo kuratorium složené se zástupců obou brněnských sborů. Stavba nového sociálního zařízení byla prozatím odložena. Sestry Vojtíšková a Syptáková se staly členy kuratoria střediska Diakonie v Brně na Hrnčířské. Bratr Ryšavý je delegátem ústředního shromáždění Jeronymovy Jednoty.

8. Finanční situace sboru.
V prvé řadě je třeba poděkovat všem, kteří ve zvýšené míře přispěli svými dary na potřeby sboru a stavbu. Hospodaření roku 2004 skončilo schodkem ve výši 312 tisíc Kč. Aby mohla stavba pokračovat, půjčili jsme si peníze, které jsou účelově vázány na opravy střediska na Blažkově.

Pokud si chcete prohlédnout výroční zprávu v původní podobě, mužete zde ve formátu pdf.

Prvotní zklamání vystřídal nával štěstí, mysl se zklidnila ujištěním, že děti, které držím za mikinu, možná nevypadnou, a mě napadlo, že je to vlastně jedno velké podobenství:
Jedu ve vlaku, slyším jeho píšťalu, ale nevidím ho. Vítr mi čechrá vlasy, kouř mi vhání slzy do očí, ale nevidím ho. Nevidím lokomotivu daleko vpředu, jen občas v zatáčkách mám pocit, že jsem něco zahlídla. Ale ona tam někde je, jinak bychom přece nejeli. A až vystoupím, půjdu a pěkně z blízka si ji prohlídnu.
Je to jako můj život s Bohem.
Věřím v Boha, slyším Jeho slovo, ale nevidím Ho. Jeho Duch mi čechrá duši, s jeho vanutím přichází něco, co vhání slzy do očí, ale nevidím Ho. Někde tam ale určitě je. Občas mám dokonce pocit, že jsem i něco zahlídla… Až budu jednou na konci cesty, až vystoupím, půjdu a pěkně zblízka si Ho prohlídnu.

Když jsme v bodě B vystoupili, schválně jsme se šli podívat úplně dopředu. Byla tam. Malá, udýchaná a přesto hrdá, nablýskaná parní krasavice. Stálo to za to. Navíc jsem zažila na vlastní kůži malé podobenství. Dokonce i ten průvodčí, co mi vracel za jízdy, nad zábradlím, 60,-Kč ve dvoukorunách měl v sobě něco příznačného. A totiž, že když jsem Bohu vydala svůj život, vrací se mi tato investice v drobných. V drobných požehnáních, v drobných zážitcích jako je třeba výlet úzkokolejkou, rozesmáté děti, koloušek v jeteli, …, …,
Takže plnou parou v před!

Katka Rybáriková

Seznam knih (pdf): dle autorů | dle názvů | dle signatury |
Seznam knih (xls): dle signatury |
Galerie

/Položky, které jsou v seznamech uvedeny černě naleznete také v obrazové galerii, červené položky nebyly dosud zpracovány. Poslední aktualizace 6.9.2009./

Milá Joan, díky Tvé ochotě posloužit našemu evangelickému sboru svou hrou, projevenou loni v červenci, kdy jsi vystupovala na festivalu Americké jaro, dnes víš o kostele J. A. Komenského a našem sboru možná víc než leckterý brněnský obyvatel. Co Tě přimělo účastnit se tohoto festivalu, organizovaného Mezinárodní společností Antonína Dvořáka?

Narodila jsem se ve státě Iowa, zhruba uprostřed Spojených států. Vyrůstala jsem na farmě a dobře si pamatuji návštěvy vesnice Spillville, když jsem byla malá. Tato vesnice má pouhých 375 obyvatel a jenom jeden kostel (katolický), ale je dobře známa tím, že tam v roce 1893 strávil léto Dvořák. Místní obyvatelé mají stále rádi hudbu a pořádají festivaly. Seznámila jsem se zde s organizací Czech Heritage Partnership (Partnerství českého dědictví), kde jsem byla představena slavnému českému pianistovi Radoslavu Kvapilovi. Díky tomuto spojení mne potom pan Kvapil požádal, abych vystoupila na American Spring Festival (Americkém jarním ferstivalu).

I tak se nám zdá stále neskutečné, že osoba Tvých mezinárodních zkušeností a ohlasu se účastní vystoupení kdesi na druhé straně zeměkoule, v jakési České republice. Vystupovala jsi v koncertních halách v Londýně, New Yorku, Benátkách, Izraeli nebo v Paříži. Tento rok (mimo koncertů v Olomouci, v Brně a jinde) budeš hrát i v Uničově, jakési Velké Bystřici, Kamenici?

Myslím si, že by hudba měla být pro všechny. Pan Kvapil tento názor sdílí. Je důležité nabízet koncerty v malých i velkých městech. Většina těch malých kostelů, kde jsme loni hráli, byly plné, ba přeplněné. A bylo to v dubnu a bylo velmi chladné jaro. A protože jsem sama z malého městečka, vážím si malých obcí, které si libují v hudbě. Jsem vděčná za všechny příležitosti, které se mi naskytly, malé i velké.

Náš svět, ve kterém žijeme, je opravdu malý. Říká se, že hudba doslova spojuje kontinenty. Byli pro Tebe Antonín Dvořák, nebo v současnosti Radoslav Kvapil, takovým podnětem, že Ti je česká hudba tak známá a blízká? Možná, že už Dvořák, tehdy ve Spillville, nedaleko od míst, kde ses Ty narodila, začal vytvářet pomyslné mosty mezi námi. Navštívila jsi několikrát Dvořákovu Nelahozeves, hrála jsi a chodila v místech, kde Antonín Dvořák žil a skládal. Proč?

Je to zvláštní pocit, když jdete a hrajete ve stopách velkého Mistra. Cítíte spojení a zodpovědnost vůči jeho hudbě. Málo lidí si uvědomuje, že byl Dvořák výborný varhaník a během svého pobytu ve Spillville hrál na ranních mších skoro každý den. Je to vždy mimořádný pocit, když hrajete na stejných klávesách, jako hrával on.

Víš, že klavírní virtuos a zakladatel Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka Radoslav Kvapil byl po řadu let členem brněnského evangelického sboru?

Věděla jsem, že u Vás hrával,ale je pro mě nové,že je členem vaší církve. Jsem vděčná za tuto informaci.

Jeho nedávný cyklus koncertů v USA u příležitosti státního svátku ČR 28.října 2008 organizovala Tobě blízká paní Betty McGuinnis. Známe ji jako organizátorku celé řady brigád skupin Američanů, kteří pracovali např. v Betlémě v Kloboukách u Brna, v Bělči, v Letohradu a jinde. Jste obě členky téhož sboru, řekni nám něco o něm?

Náš sbor se jmenuje First Presbyterian Church v Cumberlandu, ve státě Maryland. Soustřeďujeme se nejen na misii v našem městě a okolí, ale podporujeme i řadu projektů v chudých zemích. Teď například výrazně dotujeme stavbu školského areálu v Pákistánu. Nedokážeme pomoci všem, a proto poskytujeme na dobré akce alespoň příspěvky. Tak se stalo loni i v projektu “Otevřených dveří” vašeho Červeného kostela.

Loni v létě ses pochvalně vyjádřila k původním varhanám v Červeném kostele. Stačila Ti překvapivě krátká chvíle, abys naše varhany poznala. Zažíváš také situace, že jsi nucena hrát na nástrojích, o jejich stavu nic nevíš?

Varhany jsou jako malé děti. Všechny jsou jiné, všechny mají svoji vlastní osobnost. A mohou být velice temperamentní. I když cvičíte a při zkoušce je všechno dokonalé, může se stát, že budou varhany zlobit při vystoupení (a to je desetkrát jistější, když je tam biskup). Mohla bych Vám vyprávět hodně takových příběhů. Varhaník se musí naučit zachovat klid, když se něco nedaří, a případně improvizovat. Na svých internetových stránkách mám spoustu legračních historek (všechny pravdivé) pod titulem: “The Perils of Practicing.”

Jaká byla Tvoje cesta ke hře na varhany? Byla jsi spíš zázračné dítě s výjimečným nadáním, nebo mezinárodní obdiv, který dnes sklízíš, vychází spíše z píle? Kolik hodin týdně asi cvičíš?

Celé dětství jsem chodila na hodiny klavíru. Byla jsem průměrná, tedy žádné zázračné dítě. Někdy jsem vydržela hrát hodiny. Jindy mě k tomu museli rodiče nutit. Kdy jsem začala chodit na konfirmační cvičení (v 7.- 8.třídě) v našem sboru v Iowě (Zion Lutheran, Jubilee), začala jsem se tajně vkrádat nahoru k varhanám. Když se na to přišlo (o dva roky později), už mi to docela šlo, a tak mě k tomu pustili. Mým prvním úkolem bylo hrát na rodinné svatbě.

Teď mé pravidelné cvičení přerušuje spousta pracovních a administrativních povinností. Ale když se připravuji na velký koncert, cvičím až 8 hodin denně.

Řekneš nám něco o svých pocitech během hry, kdy z kůru od varhan na posluchače obvykle mnoho nevidíš? Není to nevýhoda, že varhaník hraje publiku vlastně do zad, že není před posluchači vpředu?

Ano, přála bych si, aby mne obecenstvo při hře na varhany mohlo pozorovat. Myslím, že je zajímavé vidět, jak při tom nejen ruce, ale i nohy “lítají”. Některé kostely mají za tímto účelem videokameru a vpředu v kostele plátno. Já sedím ráda čelem k oltáři, jak to bývá v českých kostelech. V USA bývají varhany opačným směrem (viz Váš II. sbor na Lidické), což znamená, že varhaník musí sledovat bohoslužby v zrcadle.

Víme o Tobě, že jsi studovala teologii, jsi kazatelkou, profesorkou na univerzitě ve Frostburgu, koncertuješ různě po světě, učíš své žáky – jak to vše vůbec stíháš? Jaké máš záliby kromě hudby, jak odpočíváš?

To je dobrá otázka! Některé dny se věnuji více tomu, jiné onomu. Někdy musím prostě říci “ne”. Moje univerzita podporuje mé cestování a moji kolegové jsou ochotni mě během mé nepřítomnosti zastoupit.

A co hobojistka paní Kristen Cooper, znáte se? Tento rozhovor s Tebou vyjde v našem časopisu Setkávání pravděpodobně několik dní před Tvým koncertem, který se bude konat 7. června 2009. Může být současně pozváním na koncert pro všechny, kteří mají rádi hudbu. Představ nám, prosím, svou kolegyni.

S Kristen jsme se seznámily V luteránském kostele sv. Michala v Minneapolisu, v Minnesotě. Byla jsem tam jako varhaník častým hostem a Kristen hlavní sólistkou. Když se mě pořadatelé Amerického jarního festivalu zeptali, jestli bych mohla doporučit nějakého instrumentalistu nebo vokalistu, napadla mě jako první ona. Myslím si, že zvuková kombinace varhan a hoboje je mimořádná a pro obecenstvo je to opravdový požitek. Minulý týden jsme měly v Minnesotě během jarních prázdnin předpremiéru našeho festivalového programu. Měl velký úspěch. Vybraly jsme americké i české skladby, včetně jedné fantastické skladby Sylvie Bodorové.

Máš dvacetiletou zkušenost s chrámovou hudbou, nahrála jsi dnes už asi víc než jedenáct CD s varhanními a klavírními díly. Uslyšíme během Tvého vystoupení v Červeném kostele některou skladbu, která je Ti více než blízká?

Jsou to asi skladby od Emmy Lou Diemer a také spirituály. Emma Lou Diemer pro mě napsala přes 60 skladeb. Creation Songs (Písně stvoření) byly složeny na zakázku pro toto turné; myslím, že nesou krásné poselství. Jsou součástí programu Net Fishing (Lov sítí) luteránského sboru sv. Michala. Záměrem je dělit se o ně s jinými sbory a programy. Budete-li si přát, existuje video, které může doplňovat vyprávění a hudbu. Jelikož sbor sv. Michala vlastní autorská práva, můžeme se o texty, hudbu, i video podělit s jinými sbory.

Tvé dosud nesplněné přání?

Myslím, že žádné velké nemám. Cítím jako velké požehnání to, že mohu cestovat a vystupovat v různých zemích. Myslím, že sloužím tak Bohu tam, kde mě On chce mít. Tak ho nemusím žádat o nic víc, než mi On sám dává.

Děkujeme za Tvoji ochotu a cesty, které nám společně vytváří a navzájem nás jimi spojuje náš Pán. Vyprošujeme Ti Boží požehnaní a těšíme se na Tvůj koncert a návštěvu našeho sboru.

Otázky kladl Vít Rybárik

Nejpřednější stráž lidského pokolení v kolíbce jest.
(J. A. Komenský, Informatorium školy mateřské)

Bývává už i v našem sboru poslední dobou zvykem, že část bohoslužeb je věnována dětem. Aby i oni měli vědomí, podíl účasti na bohoslužbách sboru. Aby pak mohly, s o to větší radostí a těšením jít do nedělní školy, proto pro ně naši faráři mají přichystáno vždy pár vřelých slov a často i písničku. Ostatní členové shromáždění díky tomu vědí, jaké téma se v nedělní škole probírá.
Čtvrtou adventní neděli měly děti tuto chvíli o kousek delší. A ukázaly celému sboru, v čem že „nejpřednější stráží lidského pokolení a naším nejdražším klenotem pro nás a pro Boha“ jsou. S pomocí učitelů nedělní školy nacvičily vánoční hru Luďka Rejchrta Loď naděje a pomohli nám, abychom se i my, dospělí, více přiblížili k „Božím dětem“.

….Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest NÁM…
Jaká bude ta jeho ruka ? Kdo to je (pro nás) ?

„Chlapečku můj, květinko vyrostlá z lásky, zas pláču štěstím, když hladím ti vlásky, protože možná tys právě zaslíbený, možná právě tys vyvolený, abys vykoupil svět…“

Vzpomínám si na svoje dětská léta, kdy jsem měl kdesi v Čechách při vánoční slavnosti v upocené ruce na papírku napsaný veršík. A nevěděl proč a co vlastně říkám. A veršík měl, pokud možno, zarecitovat.
V ten vzácný čas vánoční hry, kterou nám děti zahrály, Mojžíš (ústy Krištofa Michala) říká: „Půjdem dál, i když se moře pění,
Váš Pán je silnější…
Hle ruku pozvedá a všechno mění… A lodník (malý David Lipenský) dodává:
A tak se nebojme o loď na širém moři, na lodi Naděje se zpívá z plných plic…“

Možná, že tu a tam zapraskaly mikrofony (někoho tak nemuselo být chvíli slyšet), že tu a tam někdo mluvil potišeji, jiný příliš nahlas, to není důležité. Pro tyto drobnosti bychom si neměli nechat ujít skutečnost, že to byla vůbec – první vánoční hra, provedená v prostorách našeho Červeného kostela (obdobně jako při Hudebních nešporech u nás nedávno vůbec poprvé provedena opera – Kristov dotyk). Neměli bychom pominout, že třeba právě tyhle děti jsou nadějí tohoto světa, našeho sboru…. Díky. Halelujah.

Víťa Rybárik

Foto: Jan Franců

Foto: Jan Franců