V následujících dvaceti kapitolách jsem se pokusil stručně odpovědět na otázku, čemu věří a ke komu se hlásí evangelická církev. Je to zajisté odpověď neúplná a to nejen vymezeným rozsahem tohoto textu, ale především proto, že křesťanská víra se týká celého lidského života. Všeho nač myslíme a co děláme. Psát o všem, co souvisí s vírou, by znamenalo napsat o všem, co se týká života jako takového.

Ale i částečná a neúplná odpověď může být pomocí. Může nás nasměrovat a povzbudit v dalším hledání a přemýšlení. Pokusil jsme se v této knížce představit křesťanskou víru a evangelickou církev takovým způsobem a jazykem, kterému by mohl rozumět i ten, kdo se dosud církví a náboženstvím nezabýval a neví o této oblasti života téměř nic. Pracovně jsem si tyto kapitoly nazval „ o víře pro nevěřící“. Nakolik se mi podařilo učinit svět víry srozumitelnější, nechť posoudí laskavý čtenář.

Ze stejného důvodu knížka neobsahuje odkazy na jinou křesťankou literaturu ani na bibli, i když z mnoha takových knih a především z bible vychází. Ale pro první seznámení je, myslím, lépe mít před sebou text, který nic nepředpokládá. Pokud tyto kapitoly někoho zaujmou natolik, že se začne ptát a číst dál, je to právě ten pohyb, který chce tato knížka vyvolat.

Při jejím psaním jsem vycházel z řady rozhovorů, které jsem v posledních letech vedl s lidmi, kteří se na mě obrátili jako na faráře brněnského sboru a projevili zájem dozvědět se něco víc o naši církvi. Někteří se pak dali pokřtít, mnozí se zapojili do života našeho sboru, jiní po několika setkáních zdvořile poděkovali a začali hledat jinde, neboť poznali, že jim tento způsob víry není blízký.

Jim všem bych chtěl tuto knížku věnovat, neboť k mnohému z toho, co je zde napsáno, mě právě oni inspirovali. Pro víru i život jsou často otázky důležitější než samotné odpovědi. Neboť teprve když víme, že něčemu nerozumíme, můžeme hledat odpovědi a být opatrnější ve svých dosavadních závěrech a tvrzeních.

Snažil jsem se nejprve zdůraznit především ty myšlenky, které jsou většině křesťanských církví společné. Teprve v druhé části se více uplatní pojetí, které je blízké především evangelíkům. Věroučných rozdílů mezi církvi dnes ubývá. Rozdíly ve způsobu zbožnosti jdou často napříč jednotlivými církvemi. Tam, kde jde o důraz typický pro Českobratrskou církev evangelickou, je to většinou výslovně zmíněno.

Křesťanská víra není recept na šťastný a jednoduchý život. Je to pozvání, které člověku leckdy nedává spát a nutí ho přemýšlet nad věcmi, s kterými si jiní starosti nedělají. Ale jsou chvíle, kdy právě toto pozvání dává člověku nadhled a pokoj, který by si sám nedopřál.

V adventu léta Páně 2003

Jiří Gruber

Tento text je první verzí pozdější knížky “Pojď a přesvědč se” , která vyšla ve dvou vydáních v nakaldateklství Kalich v Praze.

Někdo v tomto smyslu žije pro své děti. Jiný pro svou práci. Dalšího žene vlastní ctižádost. Někomu stačí k životu málo, jiný si klade cíle vysoké a vznešené. Víra je něco jako směřování. Naše životní cesta i její cíl. Víra nám pomáhá překonávat každodenní překážky a nesnáze. Věřit znamená, že nám na něčem záleží a jsme ochotni tomu něco obětovat. Být člověkem, žít a o něco usilovat – to vše předpokládá, že člověk něčemu věří, v něco doufá, na něco se těší, něco miluje a chce tomu být věrný. Mohou to být hodnoty různé, ale čím jsou pro nás důležitější, tím víc platí, že jim věříme, stojíme za nimi a jsme ochotni je hájit.

Otázka tedy nezní proč věřit, ale čemu věřit? Každý člověk si chtě nechtě vybírá, co je pro něj v životě důležitější. Čemu bude dávat přednost a podle čeho se chce orientovat. V té věci máme každý svobodu, ale je dobré vědět, v čem se jednotlivé víry a životní a směřování liší. V čem je křesťanská víra jiná než ostatní možnosti, které se nám nabízejí?

Při nutné míře zjednodušení můžeme říci toto: Většina náboženství učí, že náš život je do značné míry předem určen a nasměrován. Proti této víře v osud nabízí křesťanství cestu, na které je člověk svobodný a plně odpovědný.

Zatímco většina ideologií dává přednost lidem silným, zdravým a úspěšným, křesťanství nezapomíná na slabé, nemocné, chudé a neúspěšné. Pro Pána Boha jsou všichni lidé stejně důležití.

Tam, kde se mnohé kultury orientují na život po smrti, biblická víra miluje a chválí život pozemský. Proto se také snaží o jeho zlepšení a nápravu světa, v němž žijeme.

Ve srovnání s myšlenkami, které propadají pesimismu a marnosti lidského počínání, křesťanská víra zve k radosti, naději a vděčnosti.

Tam, kde jiná náboženství člověku nabízí, aby se vlastní snahou a dokonalostí přiblížil ideálnímu světu bohů, křesťanství vypráví o Bohu, který se stal jedním z nás a učinil, co nebylo v našich silách.

Souhrnně řečeno: zatímco ostatní náboženství a hodnotové systémy vycházejí z toho, co se lidem nebo určité skupině lidí zdá být dobré, cenné a užitečné, bible nás zve k něčemu, co je na našich přáních a představách nezávislé. To, co nám nabízejí jiná náboženství a životní směry, jsou v jiné formě naše vlastní ideály, naděje a názory. Mohou to být myšlenky ušlechtilé, praktické, staletími osvědčené a v mnohém s křesťanstvím podobné – ale pořád jsou odvozené pouze z naši vlastní zkušenosti, očekávání a potřeb. Zvláštnost biblické víry se křesťanům jeví právě v tom, že k nám přichází jako nabídka „odjinud“. Je to výzva, která přesahuje naše lidská očekávání a naděje. Je to víra, k níž jsme byli pozváni.

Takové tvrzení je třeba podrobit diskusi a kritice. Nedá se dokázat ale ani vyvrátit. Každý z nás musí proto sám posoudit, do jaké míry je pro něj Ježíšův život a slovo výzvou, kterou se chce dále zabývat. Všechno, co se o tom zde pokusím povědět, je vedeno snahou umožnit čtenáři, aby jeho rozhodnutí v této věci vycházelo z dobré znalosti věci a mohlo být odpovědné a uvážlivé.

Jestliže nejsme schopní Boží existenci dokázat, není to tedy nějaký náš nedostatek či neschopnost, ale Boží záměr, který nám umožňuje mít k Němu zcela jedinečný vztah. Právě nezajištěnost víry v Boha dává tomuto vztahu tak vysokou cenu. Je to riziko, které dobrovolně podstupujeme. Láska, které se odvažujeme. Naděje, pro kterou se mnohého vzdáváme. Víra v Boha patří k nejvyšším projevům naší svobody a odpovědnosti. To, jestli člověk Bohu věří nebo nevěří, vypovídá především o něm samotném. O tom, co je mu drahé, čemu chce dávat přednost, pro co chce žít.

Tak jako nelze Boží existenci dokázat, nelze ji ani vyvrátit. Teoretické modely tohoto světa, jak nám je dnešní věda překládá, sice s Božím působením většinou nepočítají, ale pouze proto, že se zabývají tím, co známe a můžeme nějakým způsobem pozorovat a ověřit. Vše ostatní nám však zůstává skryto.

Přesto se dá říci, že je kolem nás řada znamení, které nás k víře v Boha zvou a nabádají. Nejsou to důkazy. Kdo nechce, toho ani tyto úvahy nepřesvědčí. Ale kdo Boha hledá, může tu najít jistou oporu a povzbuzení.

Jedním ze znamení Boží moci a lásky je skutečnost života a světa kolem nás. Čím víc toho o světě víme, tím více žasneme nad jeho dokonalostí a krásou. Je těžké si představit, že svět a člověk vznikli jen náhodou nebo nekonečnou cestou pokusů a omylů. Víra sice také neumí popsat, jak svět vznikl, ale má odvahu věřit, že tento svět je dobrý a vznikl z jistým záměrem a cílem

Dalším znamení Božího působení můžeme vidět v existenci Izraele a křesťanské církve. Ať už v Boha věříme nebo ne, nelze popřít fakt, že víra v biblického Boha ovlivňuje jednání mnoha lidí již tisíce let a životní příběhy těchto lidí jsou víc než pozoruhodné. Není snadné vysvětlit, proč právě Izrael tu přes všechna pronásledování a stěhování stále zůstává a žije jako lid Boží. Není snadné vysvětlit, proč právě příklad Ježíše Krista dodnes mění životy tolika lidí a oslovuje nás i v tak rozdílných kulturních poměrech a situacích, jaké před nás staví současnost.

Mnoho lidí i dnes z různých důvodů počítá s tím, že je „něco nad námi“. To však ještě není víra v Boha. Je to podobné, jako když vidíme jít po ulici neznámého, cizího člověka. Jistě existuje. Ale nemáme s ním nic společného. Míjíme se bez pozdravu a nic o sobě nevíme.

Víra je podobná situaci, kdy vidím jit po ulici člověka, kterého dobře znám, máme se rádi a proto se spolu zastavíme na kus řeči a pak třeba jdeme někam společně. Počítat pouze s Boží existenci k víře nestačí. Je to jistě nutný předpoklad, ale víra v Boha se rodí z poznání, že je tu někdo, komu na nás záleží. Někdo nepředstavitelně dobrý a laskavý. Někdo, kdo nám rozumí a může pomoci. Někdo, koho si vážíme a máme rádi.

K víře a lásce k Bohu člověk většinou nedospěje složitými rozumovými úvahami. Je to spíš záležitost srdce a osobní volby. Jde však o to, aby rozum víře nebránil. Impulsy k rozhodnutí pro víru v Boha mohou být různé. Člověk se např. z nějakého důvodu začne o víru, církev, bibli atd. zajímat a postupně dospěje k názoru, že na tom možná „ něco je“. Začne o tom víc přemýšlet, číst. Hledá podobně uvažující lidi. A pak přijde chvíle, kdy pozná, že ho o víře v Boha nemůže přesvědčit nikdo druhý. Může se pro ni rozhodnout pouze on sám.

Svědectví a příklad těch, kteří se s Bohem již setkali může být velkou pomocí. Uvěřit Bohu znamená udělat podobnou osobní zkušenost jako oni. Poznat, že Bůh, o němž svědčí bible, ke mně i dnes mluví, pomáhá mi a stojí za to, být mu věrný.

Bible je kniha, kterou napsali lidé a proto není zdaleka dokonalá. Bůh k nám v bibli mluví lidskými slovy a myšlenkami. Proto se nesmíme divit, když v bibli najdeme úvahy a představy, kterou jsou dnes překonané a dobově podmíněné. Biblické texty byly napsány tak, aby mluvili především ke svým současníkům. Chceme-li, aby promluvili také k nám, musíme nejprve pochopit, co chtěli říci v době svého vzniku a teprve potom se můžeme pokusit přenést jejich svědectví do dnešní doby.

Jestliže společným cílem biblických textů bylo oslavit Boží lásku a věrnost, nesmíme se divit, že vše ostatní je tomuto cíli podřízeno. Bible využívá textů starověkých kronik, ale jejím cílem není popisovat historii. Pomocí dochovaných vyprávění a pověstí nám chce povědět o způsobu a směru Božího působení v dějinách. Nesmí nás proto zaskočit, že se biblické vyprávění může v jednotlivostech mýlit a být nepřesné. Stejně tak bychom se neměli divit, že bible používá starověké pověsti, které známe i z jiných pramenů ( např. o potopě). Bible tyto všeobecné známe příběhy přepracovává, aby na nich ukázala, na čem Pánu Bohu záleží. Na bibli není nejpozoruhodnější její stáří, ale to, že pomocí těchto dobově podmíněných textů k nám Pán Bůh může promluvit i dnes. Není důležité, kdo všechno se podílel na konečné podobě biblických textů. Podstatné je, že víra má zkušenost s Bohem, který s námi dodnes jedná a je stejně dobrý, věrný, laskavý i spravedlivý – jako se o tom píše v bibli.

Křesťanská bible se dělí na dvě časti. První část, kterou tvoří 39 knih, mají křesťané společnou se židy a tradičně se jí říká Starý zákon. Byla napsána hebrejsky. Svědčí o Bohu, který se dal poznat izraelskému národu. Jemu byl svěřen úkol, aby o jediném Bohu svědčil uprostřed ostatních národů. Největší událostí Starého zákona je vysvobození Izraele z egyptského otroctví a jeho uvedení do země zaslíbené. Podobnou Boží pomoc prožil Izrael ve svých dějinách ještě mnohokrát a postupně dospěl k víře, že Hospodin je nejen Bohem jejich malého národa ale Stvořitelem a Pánem celého světa. A autorech knih Starého zákona mnoho nevíme. Mnohé texty se předávaly nejprve ústně a teprve později byly sepsány do jednotlivých knih. Jednotlivé knihy vznikaly v průběhu několika staletí a soubor 39 knih byl definitivně uzavřen teprve v průběhu prvního století po Kristu.

Na Starý zákon navazuje druhá část, které říkáme Nový zákon. Tvoří jej 27 knih či knížek, kterým je společné svědectví o životě Ježíš Krista a víře v něho. Nový zákon je napsán řecky a vznikl v průběhu prvních dvou staletí našeho letopočtu. Obsahuje v prvé řadě čtyři evangelia, která vypráví o působení Ježíše z Nazareta. Dozvíme se tu o počátcích církve a životě prvních sborů díky dopisům, které napsali apoštolé a jejich žáci. Ani zde mnoho nevíme o autorech těchto textů. Když kniha nese název některého z apoštolů, mohl ji z úcty k němu napsat některý z jeho pokračovatelů. Soubor Nového zákona církev uzavřela počátkem 4. století a vědomě do něj nezařadila mnohé knihy, které nepovažovala za hodnověrné.

Bible tvoří pro křesťany základní pramen, podle něhož se orientuje jejich víra. I když je bible velmi různorodá a zaznívají tu hlasy odlišné a téměř protichůdné, přesto se dá říci, že biblické hlasy tvoří podivuhodnou jednotu. Biblické svědectví připomíná orchestr, v němž každý sice hraje na jiný nástroj a jinou notu, ale dohromady to zní jako mohutný a libozvučný akord.

Ani příběh o potopě není historický. Je to přepracovaná orientální pověst, která má však nepochybně reálný základ, neboť k potopám docházelo, i když asi ne celosvětovým. Ale bible tuto látku používá, aby na ní ukázala Boží věrnost a milosrdenství. I když nás důsledky našeho jednání často doslova zavalí a zasloužili bychom si, aby s námi Bůh navždy skoncoval, on vždycky nabízí novou šanci a nenechá nás zahynout.

Podobně i první kapitola bible není detailním popisem stvoření ani lekcí pro fyziky a astronomy. Je to vděčné vyznání, které básnickou řečí oslavuje krásu Božího stvoření. Místo abychom tento svět a přírodu zbožňovali, smíme věřit, že všechno kolem nás má spolu s námi sloužit a oslavovat Boha. Vesmír je tu představen jako veliký Boží chrám, kde všechno slouží Boží slávě a člověk je představen ne jako chudák, který se toho všeho bojí, ale jako ten, který to má vše na starost.

První kapitoly bible vypráví příběhy, které si postupně prožije a kterými projde každý z nás. Pravdivost těchto kapitol si tak může každý ověřit sám na sobě. Včetně závisti, která se ho zmocní, když se mu zdá, že Bůh někomu nadržuje, jako se to zdálo Kainovi.

Když se lidé pokouší postavit věž, která by sahala až do nebe, je to opět příběh, který známe všichni, protože se opakuje takřka v každé generaci. Kolikrát už se lidé pokoušeli dokázat bez Boha něco velikého a navždy se tak zvěčnit. Lidské dějiny jsou plné pyšných projektů, které skončily dříve než začaly. Naštěstí se lidé, kteří se chtějí Bohu postavit, nedovedou domluvit a brzy se pohádají. Ale i pro takové vychází ráno slunce a déšť přináší vláhu. Boží věrnost se obnovuje každého jitra a nikdy se nevyčerpá.

Není však tento výklad bible pouze elegantním způsobem, jak se vyhnout dnešním neřešitelným problémům s jejím doslovným výkladem? Celé generace jí přece rozuměly slova od slova a také její autoři byli zřejmě přesvědčeni, že popisují, co se skutečně stalo. Je však zajímavé, že některá vyprávění mají pojistky proti takovému chápání. Například když si synové Adama a Evy najdou ženy. Kde se vzaly, když tu jiní lidé nebyli? Buď je vyprávění natolik nedokonalé, že se touto maličkostí vůbec nezabývá, (což se nezdá pravděpodobné u vyprávění natolik propracovaného a tolikrát vyprávěného) a nebo je to skrytá pojistka proti doslovnému chápání, kterému to nejdůležitější uniká. Klidně totiž můžeme i dnes věřit, že se vše stalo skutečně tak, jak o tom v bibli čteme, ale k čemu nám to bude dobré? Nepotřebujeme přece vědět, jak to tenkrát přesně bylo. Potřebujeme vědět, jak je to s námi teď. A právě o tom s námi bible hovoří. V obrazech a podobenstvích, která jsou pravdivá stále a ne jen v jednom okamžiku.

Svými slovy i skutky vzbudil Ježíš mezi prostými lidmi vzrušení a nadšení, ale představitelé národa jej sledovali s obavami a nejistotou. Obávali se ztráty svého vlivu a lidového povstání, které by je smetlo. Proto se rozhodli, že Ježíše odstraní a o velikonočních svátcích jej předali římské okupační moci jako politického vzbouřence. Tak byl Ježíš na příkaz římského místodržitel Piláta v Jeruzalémě ukřižován. Jeho vliv a působení mělo být ukončeno a naděje, které vzbuzoval, se měly ukázat jako falešné. Jeho žáci a příznivci byli těmito událostmi do té míry zděšeni, že ho v posledních dnech opustili a svou víru v něho chápali jako omyl a prohru.

Pak se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Ježíš, který zemřel a byl pohřben, se opakovaně setkal se svými učedníky jako živý a vzkříšený. Nikdo z nich si to nedovedl vysvětlit. Lidé si tenkrát dovedli představit, že nás Bůh vzkřísí na konci časů při posledním soudu. Ježíš však byl vzkříšen již nyní. Jeho vzkříšením nám Bůh ukázal cestu, která vede k životu, který není odsouzen k zániku.

Víra v Ježíšovo vzkříšení znamenala zásadní zlom v životě jeho učedníků. Vzniká společenství, které přijímá za svůj úkol rozšířit zprávu o tomto Božím činu nejprve mezi židy a později i mezi pohany. Ježíšovi učedníci se schází, aby se při společném jídle ujistili Ježíšovu přítomnost a modlili se k němu, jako ke svém zachránci a Božímu synu. Vše, co Ježíš ve svém pozemském životě dělal a říkal, dostalo jeho vzkříšením novou váhu a trvalou platnost.

Nový význam dostává i jeho smrt na kříži. Díky vzkříšení to již není prohra, ale oběť lásky. Učedníci se rozpomínají, že Ježíš se svým utrpením a smrtí počítal. Když se o velikonocích v Jeruzalémě dobrovolně vydal svým nepřátelům, věřil, že jde po cestě, kterou mu Bůh připravil a prosil Boha, aby dokázal své utrpení a bolest poslušně přijmout.

Ježíš byl člověk, kterého se týkala všechna omezení, která lidský život přináší. Měl hlad, trpěl únavou a bolestí. Mohl se mýlit. Mnohé věci nevěděl. Měl strach zemřít. Čteme o něm, že plakal a na své nepřátele se dovedl i rozhněvat. Měl však tak důvěrný vztah k Bohu, že ve všem, co konal a říkal, nám Boha přiblížil, jako bychom jej viděli tváří v tvář. Církev to později vyjádřila slovy, že Ježíš byl Syn Boží. To znamená, že nikdo jiný nám nemůže Boha ukázat a zpřítomnit lépe, než právě on. Z vyprávění o jeho činech a životě poznáváme člověka, skrze kterého s námi jedná Bůh.

Na druhé straně se nedá říci, že Ježíš byl Bůh, který si na člověka jenom hrál. Měl od Boha moc činit mnohá znamení. Nikdy však této své moci nepoužil ve svůj prospěch. Jiným pomáhal, sám sobě však nikdy nepomohl. Jeho utrpení nebyla póza ani laciné představení. V Ježíši Kristu se Bůh stal dobrovolně člověkem, aby nám ukázal, jak mu na nás záleží.

I Ježíš mohl Bohu pouze věřit – podobně jako každý z nás. Když se modlil: „Otče, nenech mne umřít na kříži“, přiznával tím svůj strach. Když umíral se slovy: „Bože můj, proč jsi mne opustil“, prožíval stejnou úzkost, jakou prožívá věřící člověk, když si neví rady. Ale právě proto, že tím vším prošel a byl vzkříšen, ukázal nám cestu k Bohu a životu, který není omezen smrtí.

Duch svatý je živý a jednající Bůh. Je to Boží síla, která působí mezi námi a skrze nás.

Bible svědčí o tom, že Bůh velice často působí skrze lidi. Konkrétním osobám dává sílu, odvahu, vytrvalost, naději či trpělivost. Aby však bylo zřejmé, že tito lidé nemají žádné božské schopnosti a nejsou o nic méně lidmi, než ostatní, mluví bible o působení či zmocnění Duchem svatým. I naprosto obyčejný člověk se tak může stát Božím nástrojem, Boží rukou, Božím úsměvem a povzbuzením.

Svědectví o působení Ducha svatého je svědectvím o lidech, skrze které nám Bůh pomáhá, ačkoli jsou to lidé stejně nedokonalí a chybující jako my. Mnoho takových lidí známe už ze Starého zákona. Píše se o nich, že na ně sestoupil Duch Boží a oni vykonali, nač by sami nestačili a co přesahovalo jejich možnosti a představy. Podobně se mluví také o Ježíši Kristu. V něm působil Duch Boží plně a bez jakéhokoli omezení.

Tatáž Boží síla a moc však působila i skrze apoštoly. Čteme jak uzdravovali nemocné, snášeli utrpení a odvážně odpovídali těm, kteří je vyslýchali o jejich víře v Ježíše. Ukázalo se, že odchodem Ježíše Krista se přítomnost Boží moc ve světě nijak nezmenšila. Naopak rozšířila se všude tam, kde lidé vyznávali víru v Ježíše a důvěřovali jeho slovu.

Tak je tomu podnes. Skrze životy jemu věrných a poslušných pokračuje Bůh ve svém díle. Křesťané jsou jako lodě, které plují silou Božího větru. Sílu tedy dostáváme od Boha, ale plachty musíme napnout a udržovat sami.

Bůh si přitom může použít všech lidských schopností. Někdo se stane pro druhé požehnáním svým přirozeným nadáním a dovedností. Nesmí však svými schopnostmi sloužit sám sobě a své slávě. Jiný se může s Boží pomocí osvědčit i v úkolech, k nimž přirozené nadání nemá. Nahrazuje je láskou a obětavostí, kterou v něm probouzí víra.

Apoštolé ujišťovali křesťany, že každý věřící má od Boha dar, kterým může druhým sloužit. Tyto dary jsou různé povahy. Někdo v Boží síle slouží nemocným, jinému je dána moudrost vykládat Boží slovo, jinému je dána autorita, aby mohl druhé řídit a vézt.

Největší obdiv obvykle vzbuzují takové dary, které vypadají jako nadpřirozené. Například uzdravování, prorokování nebo zvláštní způsob modlitby, při které člověk upadne do vytržení a modlí se nesrozumitelně (modlitba v jazyku). Všechny Boží dary jsou však stejně důležité. Rozhodující je, zda je člověk koná s láskou nebo pro své vlastní uspokojení. Obdarování Duchem svatým se nakonec pozná pouze podle toho, že jej provází láska a radost. Není to něco, čím se můžeme chlubit a vyvyšovat, ale zač jsme vděční a co přináší užitek druhým.

A jak je to s Trojící? Nad tímto dogmatem není třeba se trápit. V bibli se o ní nepíše. Myšlenka trojjediného Boha vznikla teprve jako výsledek složitých teologických diskusí, kterými církev prošla v prvních staletích. Je to neumělý pokus jak vyjádřit šířku a dynamiku Božího působení a jednání. Objevily se totiž úvahy, že Bůh, o němž se píše ve Starém zákoně, nemá mnoho společného s Bohem, kterému věřil Ježíš. Jiní viděli v Ježíšovi jen mimořádného člověka, který se dokázal Bohu přiblížit vlastními schopnostmi a tak získal podíl na Boží moci. Byly také pokusy vidět slávu působení Ducha svatého a Boží moci odděleně a nezávisle na Kristově kříži a oběti. Učení o Trojici nás učí vidět veškeré Boží působení ve vnitřní jednotě. Bůh s námi jedná ve třech osobách, třemi různými způsoby. Jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Ve skutečnosti je to však stále jeden a tentýž Bůh. Všechny osoby Trojice jednají a působí ve vzájemné shodě a vedou spolu vnitřní dialog a rozhovor. Proto čteme, že se Ježíš modlí k Otci a Duch svatý se za nás přimlouvá a uskutečňuje Kristovo dílo. Bůh je jeden. Jeho láska a sláva však přesahuje všechny naše představy, slova a pojmy.

Jde především o to, že křesťané již vědí, ke komu se modlí. Jestliže se říká, že modlitba je rozhovor s Bohem, pro křesťana to znamená, že svou modlitbou Pánu Bohu vždycky už odpovídá a navazuje na to, co pro něj Bůh již udělal a co mu o sobě řekl. Když se křesťan modlí, nevolá do nebe nazdařbůh. Nezkouší a nečeká, zda to vyvolá nějakou odezvu. Křesťan se modlí, protože ví, že Bůh na jeho odpověď čeká. Není to volání do prázdna. Je to pokračování v rozhovoru, který zahájil Bůh tím, že nám daroval život, promluvil k nám skrze bibli a poslal Ježíše Krista, který nás pozval na cestu následování.

Křesťanská modlitba nezačíná od nuly. Když se křesťan modlí, má nač navázat. Má se o co opřít. Má za co děkovat. Právě to dává jeho modlitbě jiný obsah a tón, než kdybychom se pokoušeli modlitbou pouze prosadit své potřeby a očekávání. Bůh, k němuž se obracíme nám není cizí ani lhostejný. Modlíme se k tomu, o kom víme, že nám dává a přeje to nejlepší.

Ale proč se tedy vůbec modlíme, jestliže Bůh nejlépe ví, co potřebujeme a chce nám to dát? Naši modlitby nejsou důležité jen proto, aby se Pán Bůh dozvěděl, co nám schází. Jsou stejně důležité i pro nás. V modlitbě si člověk ujasní a uvědomí, na čem mu záleží, co potřebuje a jak je to ve srovnání s potřebami druhých lidí důležité. Tak jako lidé o svých starostech a radostech potřebují mluvit s druhými lidmi, potřebujeme o nich mluvit i s Bohem. Když o svém životě mluvíme s Bohem, je to jediná chvíle, kdy můžeme být zcela pravdiví a otevření. V modlitbě nemá smysl cokoli skrývat či předstírat, neboť Bůh o nás všechno ví. A právě to činí modlitbu jedinečnou a nenahraditelnou. V modlitbě člověk poznává sám sebe a uvědomuje si i své místo ve světě. Naše soběstřednost se v modlitbě hroutí a mnohé naše potřeby se ukazují být méně důležité a nutné.

Obvyklá představa o modlitbě říká, že je to pokus, jak na Pánu Bohu něčeho dosáhnout a změnit jeho vůli. Křesťan však neusiluje o změnu Boží vůle, ale učí se v modlitbě Boží vůli poznat a přijmout za svou. Právě v tom se projevuje naše důvěra k Bohu, že víc dáme na jeho slovo než na své vlastní představy a touhy. Křesťan předkládá Bohu své potřeby, naděje a očekávání a současně si před Boží tváří uvědomuje, co mu Bůh splnit chce a čeho se jako křesťané musíme vzdát. V modlitbě se tak člověk učí vzdávat svého sobectví, hněvu, touhy po pomstě a postupně nachází cestu, po které jej chce Bůh vézt. V tomto smyslu je modlitba boj. Ne však s Bohem ale s našim vlastním strachem, obavami, sebelítostí, zklamáním, pýchou či hrdostí.

Boží odpověď na naše modlitby má různou podobu. Často už při samotné modlitbě si člověk uvědomí, kudy jej chce Pán Bůh vést. Tuto odpověď si formuluje a říká vlastně on sám na základě toho, co o Pánu Bohu ví a čemu věří. Přesto ta odpověď nevychází z něho, ale znamená pro něho zásadní změnu v pohledu na jeho životní situaci.

Jindy přichází odpověď na naše modlitby jako změna vnějších okolností, o kterou jsme usilovali. Tato změna nemusí být pouze zázračná a nečekaná. Mohou jí způsobit lidé. Může být docela přirozená a logická. Může však být i velmi neobvyklá a překvapující. Často se stane něco jiného než jsme původně čekali. Ale právě proto, že jsme se za změnu modlili, víme, že za ni smíme a máme děkovat Bohu. Nejen ze slušnosti, ale proto, že si tak zřetelněji uvědomíme, za co všechno Pánu Bohu vděčíme. Křesťan se v tomto smyslu raduje dvakrát. Z toho, co se stalo a současně i z toho, že mu to daroval Bůh. Pouhá změna situace může být sama o sobě náhodná. Ale Boží přízeň a láska je trvalá, spolehlivá a věrná.

Jsou ovšem i modlitby nevyslyšené. Nemocní, kteří zemřeli. Manželství, která se rozpadla. Trápení, které neskončilo. Cíle, kterých jsme nedosáhli. To neznamená, že jsme se modlili nebo věřili špatně. Není to ani znamení, že nás chce Pán Bůh potrestat. Když změna nepřichází, je to pro křesťana výzva, aby se naučil svá břemena nést. Víra nám pomáhá přijmout obtížnou situaci jako úkol a poslání být Bohu věrní i v tom, co jsme si nepřáli. V tom je nám příkladem Ježíš Kristus, který přijal svůj kříž, i když se modlil, aby jej byl ušetřen. Boží pomoc však není omezena na rozměr našeho pozemského života. Poslední slovo k našim modlitbám zazní až při vzkříšení.

To všechno jsou důvody, které mají svou váhu a jejich oprávněnost je v mnoha případech třeba uznat. Církve skutečně za sebou mají pohnuté dějiny, v nichž se od Ježíšovy zvěsti mnohokrát tragicky odchýlili. Jednotliví křesťané bývají často pokrytci a nafoukanci. Kdyby byla církev jen organizace, která sdružuje lidi podobně smýšlející, nelišila by se příliš od zahrádkářů nebo chovatelů holubů. Pak by bylo čistě soukromou věcí každého z nás, zda se chce hlásit k podobně smýšlejícím nebo ne.

Jde však o to, že církev může mít pro víru zásadní a nenahraditelný význam. Bez církve by totiž nikdo z nás Bohu neuvěřil. Svědectví o Boží lásce k nám nepřišlo „z nebe“, ale předali nám ho lidé, kteří v církvi žili a uvěřili. Bůh k nám nemluví bezprostředně, ale skrze lidské svědectví a společenství. Boží pozvání k víře je ten největší dar, o který se my lidé můžeme navzájem rozdělit a jeden druhému předat. Bůh nesvěřil evangelium andělům, ale hříšným lidem, protože chtěl, abychom se o ty nejdůležitější věci vzájemně sdíleli a nenechávali si je pro své soukromí. Tak jako člověk potřebuje ke zdravému životu rodinu a přátelství, tak i víra existuje a žije ve společenství. Bůh nás učí žít pohromadě, přijímat pomoc druhých a nabízet jim svá vlastní obdarování. Sdílení víry a životních zkušeností může být sice nesnadné a leckdy konfliktní, ale právě proto se o ně máme jako Ježíšovi učedníci navzdory všem nezdarům stále znovu pokoušet. Církev není a nebude společenství ideální a bezchybné. Nese si v sobě všechna rizika, kterými trpí lidská společnost. A přece se právě v církvi může podařit, že si nepřátelé smíří, bohatí rozdělí, silní nepovyšují a všichni utvoří jednu rodinu. Je to úkol, před kterým nesmíme couvat a dopředu jej vzdávat.

Dalším důvodem pro život v církvi je skutečnost, že naše víru je třeba stále obnovovat a pročišťovat. Když člověk věří jen sám za sebe a s nikým o tom nemluví, brzy se vydá po vlastní cestě a vytvoří si svou vlastní zbožnost a chápání Boha. Každý z nás má sklon přizpůsobovat si Boha vlastním představám a potřebám. Naše svědomí snadno ustoupí tomu, po čem toužíme a ztrácí schopnost sebekritiky. Naše víra má krize a období pochybností, ale i chvíle, kdy příliš podléháme svým pocitům a nadšení. Víra, o které s druhými nemluvíme nabývá buď bizarních forem nebo se postupně ztrácí a mizí z obzoru našeho života. Proto nám Bůh dal společenství církve, které nás ve víře povzbuzuje, orientuje a nastavuje nám i kritické zrcadlo. Bůh si přál, abychom žili ve společenství církve. V církvi se člověk učí vírou žít. Vždyť víra neznamená jen pomoc od Boha přijímat, ale také se o ni sdílet a navzájem si ji předávat.

Existují zájmová společenství, která církev do jisté míry nahrazují a kde se lidé pokouší o podobné vztahy jako v církvi. Jsou to např. různé charitativní společnosti, misijní a modlitební skupiny nebo sdružení věřících lidí stejného věku a zájmů. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Tato společenství nikdy nejsou pro všechny. Sdružují lidi nějakým způsobem podobné. Lidi společných zájmů a cílů. Stejného věku a sociálního postavení. Být v církvi však znamená mít srdce otevřené pro každého. Do církev patří mladí i staří. Úspěšní i neúspěšní. Idealisté i pragmatici. Lidé, kteří volí levici i ti, co dávají přednost pravici. Zaměstnanci i zaměstnavatelé. Nevzdělaní i intelektuálové. Sportovci i peciválové. Lidi v církvi si nevybíráme, ale přijímáme. Tak jako Bůh, který si nevybírá ty, kteří mu víc vyhovují, ale je připraven přijmout každého, kdo přijde a bude chtít vejít.

Pro život v církvi je ještě jeden dobrý důvod. Když bible mluví o životě věčném a o Božím království vždycky nám ho představuje jako veliké setkání a společenství. Budoucnost, kterou nám Bůh připravil, není nějaká „soukromá planetka“, kde si bude každý užívat štěstí sám pro sebe, ale veliká hostina, kde se lidé setkávají a navzájem sdílí svou radost a vděčnost z Boží blízkosti. Církev není nic jiného než velmi nedokonalá předzvěst a model této očekávané budoucnosti. Být křesťanem znamená žít s druhými, nést za ně odpovědnost, navzájem si odpouštět, pomáhat jim, modlit se za ně a být jim bratry a sestrami. To, co člověk poznal v určité míře ve vlastní rodině, měl by se pokusit rozšířit na větši a širší společenství, kterým je právě církev a sbor, k němuž patříme.

V Novém zákoně se mluví o dvou svátostech: křtu a večeři Páně. Obě svátosti spolu vnitřně souvisí. Potvrzují nám lásku Ježíše Krista a naše vysvobození z moci hříchu a smrti. Při křtu se tak děje poprvé a jednou provždy. Při Večeři Páně jde o posilu a povzbuzení na cestě, kterou člověk při křtu nastoupil.

Křest je svátost, při níž nám Boží lásku a věrnost připomíná voda. Voda symbolizuje očištění od hříchu a nový začátek – ve smyslu překročení řeky nebo záchrany před utonutím. Křest znamená pro člověka ujištění, že byl přijat mezi Kristovy učedníky. Bůh nám při křtu slibuje být věrný navěky a navždy. I kdybychom se později k Bohu nehlásili a jeho lásku ignorovali, Boží slib platí a můžeme se k němu až do poslední chvíle svého života přiznat. To, co nám Bůh při křtu slibuje, může člověk pouze přijmout a být za to vděčný. Z lidské stránky je křest vyznáním naší víry a odhodláním žít podle Boží vůle a odpírat zlému. Nikdo z nás to však nemůže slíbit než s Boží pomocí.

V církvi se stále vedou diskuse, zda je vhodnější křest dětí nebo dospělých. Pravda je, že v Novém zákoně se mluví především o křtu dospělých. Lze však předpokládat, že spolu s pánem domu, bývala pokřtěna i celá jeho rodina. Některé církve však křest malých dětí neuznávají, protože mu chybí osobní vyznání víry křtěného a nesouhlasí ani s tím, aby byl doplněn až později.

V evangelické církvi je křest děti i dospělých rovnocenný. Záleží na každé rodině, zda rodiče dají své děti pokřtít nebo je povedou tak, aby se mohly dát pokřtít později z vlastního rozhodnutí. Křest dětí zdůrazňuje Boží milost, která naši víře vždycky předchází. Křest dospělých připomíná, že bez víry a osobního přijetí není spása možná. Proto ti, kteří byli pokřtěni v dětství na základě víry svých rodičů, jsou vedeni k tomu, aby se ke svému křtu osobně přiznali. Tento čin se nazývá konfirmace ( utvrzení) a koná se zpravidla ve věku 15 let případně později.

Večeře Páně je slavnost, kterou slaví pokřtění společně se svým Pánem jako hostinu. Kristovu lásku nám při ní připomíná chléb a víno. Tak jako člověk nemůže žít bez pokrmu a nápoje, nemůže žít křesťan bez Krista, bez jeho odpuštění, pomoci, příkladu a naděje, kterou v nás vzbuzuje jeho vzkříšení. Večeře Páně se na rozdíl od křtu opakuje a člověk se jí má účastnit stále znovu. Je to jeho posila na cestě. Znamení vzájemného odpuštění a smíření. Předobraz budoucí radosti a Božího království. Večeři Páně je zklamáním pro ty, kdo si myslí, že jsou díky své víře lepší než druzí, ale stává se radostí a nadějí pro ty, kteří si přiznávají své chyby a vědí, že se jich sami nezbaví. Společenství večeře Páně je současně znamením smíření mezi lidmi navzájem. To vše bývá vyjádřeno v modlitbě, která vysluhování Večeře Páně předchází.

Mezi křesťany se dlouho vedla diskuse o tom, jak si máme představit Kristovu přítomnost při Večeři Páně. Evangelická církev věří, že vzkříšený Kristus je při Večeři Páně přítomen, ale nespojuje jeho přítomnost pouze s chlebem a vínem ale ani žádnou jinou věcí či osobou. Jeho přítomnost si můžeme představit tak, že Ježíš je při vysluhování uprostřed nás. Jako náš hostitel, přítel a Pán.

Zatímco křest si většina církví navzájem uznává (s výjimkou baptistů a některých letničních církví), otázka společného slavení Večeře Páně je daleko složitější. Evangelická církve zve k tomuto stolu všechny pokřtěné bez ohledu na církevní příslušnost. Katolická církev trvá na tom, že k eucharistii (tradiční název pro přijímání v katolické církvi) mohou přistupovat pouze ti, kteří s ní sdílí víru v trvalou proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně. Protože s ní evangelické církve tuto víru plně nesdílejí, nedovoluje svým členům, aby se účastnili stolu Páně v těchto církevních společenstvích. Oddělný stůl Páně je tak bolestným znamením rozdělené církve.