Nyní dokonce píše, že byl připraven odevzdat svým posluchačům nejen evangelium, ale i vlastní život. To jsou silná slova a takovými by se mělo spíš šetřit. Jinak se z nich stane prázdná fráze. Když vám někdo tvrdí, že pro vás udělá všechno na světě, je jasné že přehání a chce si vás pouze získat

Pavel zde však nemyslí na oběť života, ale říká doslova, že byl ochoten dát za tesalonické svou duši. To už je srozumitelnější. I my přece říkáme, že někdo do něčeho vkládá celou svou duši, to znamená, že se tomu věnuje naplno, bez výhrad a s plným nasazením. Dát do něčeho svou duši znamená nenechávat si zadní vrátka, věnovat se tomu s opravdovým zaujetím. Takových zájmů však člověk nemůže mít mnoho. Jeden, maximálně dva. Práci a rodinu. Sport a charitu. Uměleckou dráhu a chalupu na Vysočině. Vinohrad a vnoučata. Mezi svými prioritami však může mít člověk také církev a sbor. Mnozí z vás to tak mají a já si toho velice vážím.

Dát do něčeho svou duši však není jen oběť a povinnost. Když se člověk něčemu naplno věnuje, stává se mu to drahé a přináší mu to uspokojení a radost. Dnes možná nemluvíme o duši, ale řekneme, že je to pro nás srdeční záležitost. Stojí nás to hodně sil, času i peněz, ale děláme rádi a jsme za to vděční.

Proto je lépe věnovat se jedné nebo dvěma věcem naplno, než deseti levou zadní. To pak nevidíte žádné výsledky a nemáte z toho ani žádnou radost, protože věčně nestíháte. Ale kdo dělá něco naplno, dočká se i sladké odměny.

Když se někdo věnuje rodině, je šťastný, když se občas všichni sejdou. Kdo se věnuje sportu, má radost, když někdy vyhraje on nebo ten, komu fandí. A kdo s plným nasazením pracuje ve sboru, je šťastný, když se po letech podaří opravit kostel nebo vybrat na nové zvony. Lidé ve sboru mu přirostou k srdci, tak jako rodina a nelituje času, který ho to stojí. 

            Každý, kdo pracuje s lidmi, musí si je tak jako apoštol zamilovat. Jinak ho to nebude těšit. To platí pro učitele, pečovatele, lékaře, úředníky, politiky, faráře i presbytery. Dát do něčeho svou duši vyžaduje plné nasazení, ale má to smysl. Přináší to výsledky. Když je někdo zapálený a nadšený, když někdo do něčeho dává celou svou duši, dřív nebo později to přinese ovoce.

Je přece krásné, když někdo vykládá o své práci se zaujetím a je vidět, jak mu na lidech s kterými pracuje, záleží. Osobní nasazení je náročné, ale má smysl. Držet se zpátky, vyhýbat se odpovědnosti, neinvestovat svůj život, čas a peníze do ničeho, je v konečném součtu škoda, protože pak svůj život de facto promarníme. Naše duše se sice neunaví, ale zůstane prázdná.

            V dalším odstavci apoštol vzpomíná, jak moc mu záleželo na tom, aby tesalonické nevyužíval a nikdo mu nemohl říci, že má z evangelia dobrý kšeft a výdělek.

            V té době existovaly zhruba čtyři způsoby, jak si mohl filosof či kazatel zajistit obživu. Mnozí vybírali od svých žáků školné – ale to Pavel nechce, aby mu nikdo nemohl vytknout, že ho evangelium živí. Další možnost byla žebrat, ale to Pavel považuje za nedůstojné. Třetí možnost byla nechat se najmout jako domácí učitel do nějaké bohaté rodiny, ale to se Pavlovi zdálo příliš pohodlné. Vždyť jeho úkolem je donést evangelium až na sám konec světa. Zbývala tedy jen čtvrtá možnost – kázat evangelium zadarmo a živit se přitom vlastníma rukama.

Tak tomu bylo tomu i v Tesalonice. Ve dne apoštol učil a v noci manuálně pracoval – šil stany pro obchodní cestující a římskou armádu. Ale je také možné, že obojí činnost někdy probíhala také současně. Na východě se dodnes pracuje v otevřených dílnách na ulici a tak se apoštol mohl ohánět s jehlou a nití a současně hovořit s těmi, kdo se právě zastavili a zajímalo je, jak jsou řemeslníci šikovní a o čem si povídají.

Ale místo aby si apoštolé se zákazníky a kolemjdoucími vykládali o politice nebo srovnával ceny potravin – vyprávěli jim o Božím království a Ježíši Kristu. Toto spojení každodenní práce a evangelia mohlo být pro mnohé posluchače důležité a inspirující. Vždyť kdo poctivě pracuje, ten většinou nemívá hlavu v oblacích a nebývá ani tlučhuba z parlamentu.

            To nám připomíná, že církev vždycky stála a stojí na laicích. Je dobře, že máme teologicky vzdělané odborníky, je dobře, když se někdo může věnovat práci ve sboru na plný úvazek, ale profesionálové to nevytrhnou a nezachrání. Největší díl práce je a zůstává na obyčejných lidech, kteří se při své práci a ve svém volnu sdílí s druhými o evangelium. Faráři jsou jen špičkou ledovce, ale největší službu evangeliu odvádějí zapálení laici, kteří se nestydí v každodenních situacích mluvit s lidmi o Boží pomoci a uvádět tak evangelium do praktického života.

Ale má t ještě jeden aspekt. Kdo se uživí poctivou prací a něco v ní také dokáže, je pak i věrohodnější, když mluví o Bohu. Všimněte si, že největší misijní ohlas dnes mají lidé, kteří spojili víru s nějakým dalším povoláním a odborností. Když je někdo dobrý lékař, uvěříte mu i to, že se za vás modlí, Když je někdo šikovný řemeslník, zaujme vás, že chodí do kostela. Když někdo pracuje jako vědecký pracovník a řekne, že vesmír dává prostor pro Boží tajemství¨, řeknete si, že na tom asi něco bude.

            Tím se plynule dostáváme k dalšímu tématu Pavlova dopisu a tou je věrohodnost kazatelů. Apoštol píše: Vy i Bůh jste svědky, jak jsme s k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Pavel si je dobře vědom, že sebelepší argumentace k víře nestačí. Rozhodující je, aby lidé viděli také živý příklad věřícího člověka. Je hezké číst si evangelia, nebo dokonce přečíst celou Bibli, ale to nestačí. Je potřeba se také setkat s obyčejným a přitom zbožným člověkem. Vidět, jak se věřící lidé chovají. Křesťanskou víru je třeba vidět na vlastní oči a potkat lidi, kteří se pokouší žít podle evangelia. Teprve pak si dá člověk Bibli a život dohromady a pochopí, jak to funguje v praxi.

            Bez živého příkladu se stane z hovorů o víře jen akademická debata. Skutečně zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy se víra promítne do každodenního života, a vidíme, jaké to přináší výsledky, otázky a nároky. Víra v Boha není teorie, ani pouhá záložní baterie pro případ nouze. Víru je třeba vidět na konkrétních příkladech. Teprve pak se jí člověk odváží a udělá první krok směrem ke Kristu.

            Jestli chceme, aby naše děti chodili do kostela, musíme je o tom přesvědčit ne slovy, ale svým životem.

            V posledním verši dnešního oddílu se Pavel přirovnává k otci, který tesalonické napomíná, povzbuzuje a zapřísahá, aby chodili ve stopách evangelia.

            Je to nečekané přirovnání, protože že o několik veršů dříve se apoštol přirovnal k matce respektive k chůvě, která měla tehdy výchovu dětí na starost. Jde tedy o vědomé doplnění obrazu laskavé ženy, která dětem všechno dovolí. Apoštol ale i každý křesťan totiž musí umět obojí. Být laskavý i přísný. Nejen pohladit a odpustit, ale i rázně zakročit a potrestat.

            Děti, které vyrůstají v úplné rodině, to velmi dobře znají. Co by jim prošlo u matky, neprojde jim u otce. A když si s nimi matka neví rady, pohrozí jim, že to s nimi vyřídí táta, jen co se vrátí z práce. Ale děti přitom dobře vědí, že matka i otec si pouze rozdělili role a oba ho mají stejně rádi.

            Apoštolé si však své role nerozdělili, ale museli se naučit obojímu. Trestat i odpouštět. Dát jasné hranice, ale také je v naléhavém případě porušit. Křesťané se musí naučit, kdy být laskaví a mírní jako chůvy, a kdy důslední a cílevědomí, jako otcové.

            Dnes je role otců ohrožena jak v rodinách, tak ve školách, ale i v církvi. Málokdo dovede dát jasná pravidla, rázně něco odmítnout nebo se za jinou věc se vší vahou postavit. Všechno je nějak rozbředlé, neurčité a nejasné.

Všechno se podřizuje našim zájmům a potřebám a chybí nám autority. Málokdo dovede říkat věci nepříjemné, málokdo si troufá mít jiný názor a stát si za ním. Otcové jako by se někam vytratili. Místo toho, se nám nabízí alfa samci, kteří prosazují jen sami sebe, Ale my potřebujme otce, kteří na sebe přijmou odpovědnost i za druhé a nastaví nám hranice, které není radno překročit. Někdy to vypadá, že jsou kolem nás jen samé chůvy, které stále jen ustupují našim nárokům, ale chybí ti, kteří by vstali a řekli nahlas: Tak už dost.

            Ale abychom neskončili jen u hledání autorit, všimněme si na závěr, k čemu nás mají naši otcové vést, napomínat a povzbuzovat. Cílem křesťanské výchovy je, abychom šli vstříc Božímu království. Není to tedy kázeň pro kázeň. Není to poslušnost za každou cenu, ale cesta, která má cíl, k němuž chceme a můžeme dojít. Smyslem křesťanské výchovy musí být jasné vědomí toho, kam směřuje. My přece musíme vědět, proč chodíme od kostela, proč se modlíme, proč nepodvádíme a proč se snažíme být si věrní.

            Apoštol říká, že smyslem toho všeho je mít už dnes podíl na Božím království, do něhož jsme byli povoláni. Nejde tedy jen o to, co přijde po smrti. Jde už o tento život, který může a má být díky Božímu povolání pravdivý, vděčný, klidný, svobodný a plnohodnotný. Pán Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli být šťastní už tady a teď. 

            Kdyby na to byl člověk sám, snadno se mu výhled k Božímu království ztratí a zatemní. Ale Pavel mluví v množném čísle. To znamená, že něco z té slávy Božího království smíme a máme prožít již nyní ve společenství svého sboru a církve. Právě zde se to, čemu věříme, už dnes slaví a částečně děje. Zde už se z Božího odpuštění žije a lidé se k sobě chovají jinak než ve světě. V církvi lze – ne vždycky ale přece jen občas – poznat, jakou má Boží království chuť, barvu a vůni.

Zde poznáme, že stojí za to přiznat chybu a nechat si odpustit. Věnovat se slabým a říkat si pravdu. Odpustit druhým ještě dřív, než se nám omluví. Boží království je v našem světě už dnes přítomné, i když zatím jen náznakem, na okamžik a v srdci. A proto má smysl angažovat se pro evangelium celou svou duši.            

Pane, děkujeme ti, že jsme v církvi našli své místo a prožili tu mnoho dobrého. Dej, abychom tu měli trvalé zázemí a dovedli přijmout ty, kteří tě hledají. Nauč nás dělat svou práci pořádně a se zaujetím. A dej nám zahlédnout, že evangelium přináší už dnes dobré ovoce v pravý čas.

I my přece tuto obavu známe. Do srdce se nám vkrade myšlenka: Proč já se tolik namáhám a snažím? Vždyť je to pořád dokola. Ráno do práce, odpoledne z práce, uvařit, uklidit, natřít plot, přezout z letních na zimní, napsat s dětmi úkoly a zítra nanovo. Ale čeho jsme tím dosáhli? Co z toho nakonec zůstane?

Jsou povolání, kde aspoň vidíte nějaké výsledky. Zedník postaví zeď, vědec vydá knihu, lékař uzdraví pacienta, herec nastuduje roli, zpěvák vydá nové cédečko. Ale co takový účetní, úředník, kuchařka, servírka, řidič, pečovatel či žena v domácnosti. Za čím ti se mohou ohlédnout a říci si: Nežil jsem zbytečně.

A přece právě apoštol, za nímž nestála žádná zavedená instituce ani tradice a který ani nevěděl, zda sbory kterým píše, ještě existují, věří, že jeho práce není marná. Kde bral tuto jistotu? I když byly výsledky jeho práce často chabé, Pavel si je jist, že tím co dělá, se podílí na něčem daleko větším, než on sám dovede dohlédnout. Apoštol věří, že jeho práce a služba je součástí Božího díla na této zemi. A ta má smysl. Dokonce by se dalo říci: Ta jediná má smysl. Lidské dílo pomine, ale Boží dílo zůstává.

Nezáleží tedy na tom, co za sebou člověk bezprostředně vidí, ale na tom, zda naše práce podporuje evangelium. Pavel je přesvědčen, že to jediné, co není marné, je Boží dílo. Naše slova se rozplynou ve větru, ale Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou. Naše úsilí upadne časem v zapomnění, ale milost Boží nikdy není zbytečná. V dopise do Korintu Pavel píše: Vaše práce není v Pánu marná. Všimněte si toho v Pánu. I kdyby byly výsledky naší práce sebe viditelnější všechno jednou vezme za své. To jediné, co zůstane, bude Ježíšovo evangelium a to, co se z něho zrodilo.

Náš život proto bude naplněný a smysluplný, když se svým malým dílečkem připojíme k pohybu, kterým tu nenápadně, ale cílevědomě působí Duch svatý. Je třeba se ptát, zda naše úsilí – ať pracovní nebo volnočasové – odpovídá směru a cílům, které si Bůh vytýčil v evangeliu. Zda pracujeme také pro druhé nebo jen sami pro sebe. Zda přinášíme druhým radost nebo závist. Úlevu nebo bolest. Hněv nebo naději. Zárukou smyslu našeho života a práce nejsou výsledky, které lze změřit a zvážit, ale jistota, že to, co děláme, souzní s tím, co v tomto světě koná Duch svatý.

Kvůli tomu však člověk nemusí být rovnou kazatel evangelia. Každou práci lze konat pro Pána Boha, tedy s láskou, úsměvem, ochotou a porozuměním. Ale současně se nám u mnoha činností vybaví, že jsou zbytečné, sobecké, hloupé a marné. A ty bychom měli opouštět a omezovat.

            Ale je tu ještě jedna opora a znamení toho, že naše práce není marná. Apoštol vzpomíná na to, jakým překážkám musel čelit ve Filipech. Stručně řečeno dostal tam 39 ran holí, nohy mu dali do klády a spolu se Silasem je strčili do vězeňské kobky. Oba byli přitom římští občané a těm se takové příkoří bez řádného soudu nesmělo stát. Ale někdo je chtěl zlomit a ponížit.

Když člověk slyší nebo čte o tom, co všechno někteří lidé zažili ve vězení, čím si prošli na frontě, v koncentráku nebo v gulagu, v duchu si říká, jak to ti lidé mohli vydržet. Když víme, jak nás snadno rozhodí naprosto banální věci, musíme obdivovat sílu těchto lidí, kteří vydrželi neuvěřitelné strádání a ponižování. Ale právě tito lidé se museli ptát, kde se v nich vzala síla, kterou nikdy předtím nepoznali.

            Apoštol proto má vysvětlení: Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží.

            Když člověk prožije velké trápení a ponížení, pozná i podivuhodnou Boží pomoc a sílu, která mu to pomůže unést. Nebýt Boha, už jsem tu dávno nebyl, řeknou mnozí z těch, kteří vyšli z vězení nebo utekli hrobníkovi z lopaty. Nebýt Boha nevydržel bych tu bolest. Dávno už bych to vzdal, ale díky modlitbám jsem silnější a odvážnější, než jsem si myslel.

Toto poznání sice bývá zaplaceno mnohým utrpením a ponížením, ale dává věřícímu člověku jistotu, že svou vírou nikomu nenaletěl. Víra zpečetěna utrpením je něco docela jiného, než laciné nadšení, prázdné filosofování nebo pouhé dodržování tradic. Když Pavel ležel zmlácený ve vězení a přesto si tam dokázal zpívat, poznal, že Kristus vysvobozuje z každého ponížení.

Pavel připomíná, čím musel jako apoštol projít. Nebylo toho málo. On však všechny ty ústrky, ponížení, urážky a utrpení považuje za zkoušku, kterou si ho Bůh připravil a vycvičil, aby mohl být apoštolem. Bůh nás uznal za hodné (doslova vyzkoušel si nás) svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.

V jiných povoláních se také skládají zkoušky. Jazykové, odborné i zátěžové. Než mohou piloti řídit skutečné letadlo, musí si to vyzkoušet na zemi a tam ho podrobí mnoha krizovým situacím, aby poznali, zda by podobnou zátěž zvládli i ve vzduchu. Křesťan si také musí projít zátěžovými testy. Ale nejde je nasimulovat. Musíme do nich vstoupit naplno a s rizikem tak jako Pavel. Jedině ve skutečném trápení může naše víra růst a my poznáme, že s Boží pomocí vydržíme daleko víc, než jsme si mysleli.

A přece i tak čistou a svatou věc, jako je služba evangelia, lze velmi snadno zdiskreditovat a doslova pošpinit. Proto se Pavel předem brání: Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést.

Evangelium bylo vždycky vystaveno pomluvám a útokům. Mnozí jsou celý život přesvědčeni, že jde o omyl nebo dokonce podvod. Stejné slovo zazní, když Pilát pošle stráže hlídat Ježíšův hrob, aby učedníci nemohli Ježíšovo tělo tajně unést a pak tvrdit, že vstal z mrtvých. To by byl podle farizeů ještě horší podvod, než to, že se prohlašoval za Mesiáše.

Evangelium čelilo a dodnes čelí nařčení z podvodu. Co když jsme si to všechno jen chytře vymysleli a narafičili. Prázdný hrob přece nic nedokazuje. Jenže naše víra nestojí na prázdném hrobu, ale na setkání se Vzkříšeným. Naše víra nestojí na jednom domnělém zázraku, ale na vyznání mnoha nezávislých svědků, kteří poznali a prožili, že Ježíš je stále mocný, živý a přítomný. Jestliže evangelium již přineslo do našich životů tolik dobrého, není možné, aby bylo založeno na podvodu a omylu.

            Další námitka proti evangeliu může být v tom, že jde nástroj nadvlády jedněch nad druhými. Nečisté úmysly znamenají, že někdo někoho zneužívá a využívá.

Zde ovšem musíme přiznat, že taková věci se stávaly a stávají. Dějiny církve nejsou vzorovou čítankou a evangelium bylo mnohokrát překrouceno a posloužilo jako nástroj k ovládání druhých. Ale také platí, že až dosud se z tohoto zajetí dokázalo vždycky vysvobodit. Dřív nebo později se Boží evangelium prodralo ven a mocenské choutky těch, kteří chtěli lidskou touhu po Bohu zneužít, byly odhaleny. Tohle už kritici evangelia a církve většinou nechtějí vidět ani slyšet. Všechno na světě se dá zneužít. Ale evangelium se z každého překroucení na rozdíl od mnoha jiných ideálů, umí vysvobodit a to docela energicky a razantně. Má v sobě sílu, kterou nelze dlouhodobě zneužít a ani umlčet.

Ale co když nás od víry odradí lidé, kteří si z něho udělali výhodný byznys. Proto apoštol zdůrazňuje: Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných.

Mnoho lidí se rádo poslouchá, krásně strojí, sedí na předních místech a požívá úcty druhých. Někteří z nich se dají na politiku, jiní sbírají akademické tituly a část se jich zahnízdí v církvi. Ale i takoví lidé nakonec – přes všechnu svou nadutost a protivnost – nemohou než posloužit evangeliu. Někoho z jejich posluchačů to možná na čas odradí, ale kdo touží po živém Bohu, ten si dokáže tuhle lidskou pýchu odfiltrovat.

V listu Filipským nám apoštol radí, abychom se nad každou člověčinu, která pronikne do církve, dokázali povznést. Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem.  Jedni z lásky, druzí z touhy po uplatnění a ne z čistých pohnutek. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat (Fp 1,15-18). I nehodní kněží tedy mohou šířit evangelium, jen se musíme naučit oddělit jejich slabosti od slávy Boží milosti. Kolikrát už se stalo, že neschopný a problémový farář po sobě zanechal dobrý a živý sbor. Tak nezdolné a odolné je Boží evangelium.

            Náš dnešní test pak končí slovy: ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti.

            Ve skutečnosti se tu Pavel nepřirovnává k matce ale chůvě. V lepších rodinách tehdy matky děti nevychovávaly ani nekojily. Starala se o ně chůva, která je krmila, oblékala, učila chodit, mluvit, zatímco matka se věnovala nějaké vznešenější činnosti. Na dokreslení si přečtěme z dobové literatury, co se od chůvy očekávalo. Plutarchos píše: Když děti upadnou, chůvy nespěchají, aby jim vyhubovaly, nýbrž je zvednou, umyjí, urovnají jejich oděv a teprve, když je všechno hotovo, tak je pokárají a potrestají. A jiný antický autor píše: Chůvy poté, když dětem naplácaly, vyprávějí jim nějaký příběh, aby je uklidnili a potěšili.

            Chůva byla tedy takový Pán Ježíš v civilu. Nejdřív pomohla a teprve pak se zlobila. A když se na dítě rozhněvala, hned ho zase konejšila a četla mu pohádky. Prostě idyla dětství, kdy máte jistotu, že vás nepřestanou milovat, i kdybyste rozbili tu nejdražší vázu. A podobné to je, když člověk uvěří v Krista. Ví, že by zasloužil pořádně naplácat – a přece se může ukrýt do milující náruče.           

Pane, děkujeme ti za takové lidi, jako byl apoštol Pavel. Nehledí na námahu ani zda je druzí chválí, nemyslí na to, co z toho mají, ale poctivě a vytrvale slouží dobré věci. I my známe takové a prosíme tě, abychom se jim mohli podobat a pokračovat tak ve tvém díle spásy. Amen.

Lidé vypravují, jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. Co je to vlastně modla? Ve starověku to byla socha nebo obraz nějakého božstva. Nešlo však primárně o umělecké dílo, ale o to, aby bylo božstvo díky svému obrazu stále přítomné a k dispozici. Modla měla výhodu v tom, že byla vždy pro ruce, ale nevýhodu v tom, že ji člověk musel probudit a přimět k činu. Sochy bohů byly sice vrcholem lidské dovednosti, byly však hluché a slepé. Člověk je musel svými slovy a obřady přimět k činu, protože si ji sám vytvořil – ať už z kamene nebo ve svém srdci.

V tomto smyslu se i dnes může stát modlou všechno, od čeho my lidé očekáváme naplnění a uspokojení svého štěstí a potřeb. Modlou se nám může stát blízký člověk, práce, ideologie, kariéra, způsob stravování, sport, věda, peníze nebo vlastní dítě. Ve skutečnosti jsou to Boží dary, za které máme být vděční. Ale když od nich čekáme víc, než nám mohou dát, stávají se z nich modly. A modla vždycky vyžaduje naši aktivitu a tím je svůdná, neboť člověk nejvíc věří tomu, co si sám udělá a zařídí. A čím víc o takovou modlu pečujeme, tím víc ji věříme, už proto, že jsme jí věnovali tolik energie a času.

Právě proto je tak těžké, přiznat si, že nám modla nepomůže. Dokážeme to snad jedině tehdy, když nám někdo nabídne něco lepšího. A to se v případě, o kterém mluví apoštol, stalo. Lidé v Tesalonice se dokázali vzdát svých dosavadních božstev díky tomu, že poznali Boha živého a pravého. V čem však spočívá živost a pravost našeho Boha?

V tom, že nám pomáhá sám od sebe a ne proto, že jsme si ho dokázali přivolat a zapůsobit na něj. Křesťanský Bůh je jedinečný v tom, že ho není třeba probouzet, přemlouvat a snažit se mu zalíbit, ale že on sám je aktivní a jedná v náš prospěch.

Apoštol přišel do Tesaloniky a místo, aby lidi učil, jaké mají bohům přinášet oběti a jaké jim mají postavit chrámy, oznámil jim, že byli zachráněni, aniž se o to jakkoli přičinili. Kdesi daleko v Jeruzalémě za ně obětoval svůj život člověk jménem Ježíš, kterého Bůh poslal na svět, aby nás vysvobodil z moci hříchu a smrti. Bylo to poprvé, kdy se setkali s Bohem živým, který lidem pomáhá sám od sebe.

Slyšet o živém Bohu je proto důležité i dnes. Je osvobozující vědět, že je tu někdo, kdo jedná v náš prospěch, jenom proto, že mu na nás záleží. Živý Bůh je Bůh milující, odpouštějící a jednající. Modla spí, ale živý Bůh bdí. Modla nepomůže, ale živý Bůh se nás zastane. Modla nás neslyší, ale živý Bůh ví, co potřebujeme, ještě dřív než to vyslovíme.

I když se dnešní lidé často tváří jako nevěřící, ve skutečnosti i oni spoléhají na to, co si sami vytvořili a vysnili. Ve svém srdci mají modly, kterým věří, aby mohli doufat v lepší budoucnost, i když pak žijí ve stále nejistotě, zda pro své modly udělali dost

Ale my jsme se těchto berliček s bázní a třesením vzdali a věříme, že strůjcem našeho štěstí nejsme my sami ani ti, k nimž se upínáme, ale živý Bůh, který si nás zamiloval a poslal nám na pomoc Ježíše Krista. Živý Bůh však jedná, tak jak on sám chce a proto k naší víře patří také trpělivost a pokora, která dovede čekat a nic si nevynucuje.

Našemu Bohu není možné ani potřebné nijak nadbíhat. On sám je garant a tvůrce všeho dobrého kolem nás. Není třeba ho budit ani přemlouvat. Není třeba mu přinášet oběti a stavět chrámy. Stačí se spolehnout, že nám zůstává věrný. Kdo uvěřil v Boha, který je živý a milující, ten se nemusí trápit, zda je Pánu Bohu dost dobrý a vyhovující, ale může se spolehnout na to, co pro něj Bůh učinil v Ježíši Kristu z vlastní vůle a sám od sebe. Taková víra člověka osvobozuje, kdežto modly nás ovládají. Buďme rádi, když se jich díky evangeliu zbavíme a nenechme se jimi znovu ovládnout. 

Druhá změna, kterou procházel člověk, který se stal křesťanem, bylo brzké očekávání Kristova druhého příchodu. To je ovšem kontroverzní téma, které dokáže církev rozdělit. Upřímně řečeno, právě v blízkém očekávání příchodu Páně se prvotní církev zmýlila a musela své učení později korigovat. Uvědomila si totiž, proč Bůh s koncem světa nespěchá. Vždyť čím později Kristus přijde, tím víc lidí může být zachráněno. Apoštol Pavel však počítá, že Kristus přijde podruhé ještě za jeho života. Má však smysl tento článek víry držet ještě dnes? Nestanou se z nás blouznivci a fanatici?

            Zde je třeba říci, že církev očekávala brzký Kristův příchod už mnohokrát, a i když k němu nedošlo, vedlo to u mnoha lidí k duchovnímu probuzení a akceleraci života víry. Když se blížil rok tisíc po Kristu, mělo se za to, že brzy nastane Kristovo tisícileté království. V křesťanské Evropě to vedlo k velkému rozmachu kultury, zbožnosti a touze po míru. Očekávání se sice nenaplnilo, ale dobré ovoce to přineslo. Podobně na tom byla česká reformace. Radikální husitští kazatelé vodili lidi na hory, protože očekávali, že se jim tam už brzy zjeví Kristus. Vzkříšený Ježíš měl přijít do Čech v roce 1421. Prakticky každá reformace byla nějak prostoupena myšlenkou blízkého příchodu Kristova. Často totiž teprve ukrácenost času přiměje člověka, aby uskutečnil, co stále jen odkládal a sliboval. Kristův druhý příchod dává naší víře pohyb, zaujetí, horlivost, nadšení a touhu po změně,

            Ale k tomu, aby člověk vzal Boží slovo vážně a vykročil na novou cestu, není třeba vypočítávat další datum Kristova příchodu. Úplně stačí, když si uvědomíme, že my sami už nemáme mnoho času a je třeba jednat. Pokud si myslíme, že jsme pány svého času a důležité věci stále jen odkládáme, jednou na to doplatíme. Náš čas je vzácný. Každý den je neopakovatelný. A co jsme zanedbali, vzdali a nechali plavat, už se nevrátí. Apoštol Pavel pospíchal, aby mohl svědčit o Kristu i ve Španělsku, protože měl obavy, aby ho Kristus se svým druhým příchodem nepředběhl. Byla to pro něj důležitá motivace, protože mu na těch lidech záleželo a chtěl je zachránit.

Podobně motivování byli misionáři, kteří v 19 století odcházeli do odlehlých koutů naší zeměkoule, protože byli přesvědčeni, že až se evangelium dostane do poslední africké nebo jihoamerické vesnice, nastane království Boží a chtěli tomu svým dílem přispět.

Tato naléhavost nám dnes často chybí. Kristův příchod se však každým dnem blíží. Ale ať už přijde zítra nebo za tisíc let, stále platí, že čím dříve naši bližní poznají evangelium, tím déle budou moci žít z jeho dobrodiní.

Třetím důrazem evangelia je víra ve všeobecné vzkříšení. I když si neumíme představit, jak a kdy k němu dojde, je to stále základní pilíř naší víry. Jestliže byl vzkříšen Ježíš, který se kvůli nám stal člověkem, pak i my jednou žít v Boží blízkosti.

Antika také věřila v jakési pokračování života po smrti, ale byla jen vybraná, těla zbavená a očištěná část lidské bytosti. Na vysvobození měla naději pouze naše duše, ale nikdy ne člověk ve své tělesné slabosti a smrtelnosti. Pouze křesťané uvěřili, že celý lidský život má naději na spásu. Nejen nějaká naše část, ale všechno, co jsme tu prožili a milovali, čemu jsme věřili a na čem jsme pracovali, nezanikne a poneseme si to sebou do věčnosti. Tato víra postupně vedla k úctě ke každé lidské bytosti a jejímu životu již tady a teď. Vždyť se jednou všichni potkáme v Božím království. Bohatí s chudými, zdraví s nemocnými, narození s nenarozenými, černí s bílými, znepřátelené národy i sousedé, kteří spolu nemluvili.

Život každého člověka se stal díky víře ve vzkříšení doslova posvátný, protože měl zaslíbení věčnosti. Nejen naše duše, ale i naše tělo, to znamená i naše lidská slabost, nedokonalost, naše mezilidské vztahy, naše touhy a naděje, to všechno je hodno úcty a budoucnosti. Víra ve vzkříšení těla postupně vedla k úctě ke každé lidské bytosti. Nemocní, umírající a postižení byli léčeni a dostávalo se jim péče a důstojnosti. Víra vzkříšení všeho těla dostala svůj výraz v boji za rušení otroctví, důrazu na lidská práva, práva žen, menšin a rovného volebního práva. To nebyla jen politika, ale také a především důsledek křesťanské víry ve vzkříšení těla. Ten odkaz je stále živý, důležitý a neodmyslitelně patří k naší kultuře a civilizaci. Ráj není za odměnu ani pouze pro vyvolené. Kristus zemřel za všechny. A proto nesmíme nikoho ztratit, odepsat, odmítnout, ponížit, zavrhnout nebo zabít.

Poslední důraz, který apoštol zmiňuje, se týká Božího hněvu. Jak tomu máme rozumět? Bůh přece není člověk, aby podléhal emocím. Výraz Boží hněv slouží apoštolovi jako signál, že se Pánu Bohu něco nelíbí a dává to lidem viditelně najevo. Pavel viděl v různých událostech své doby znamení Boží hněvu, který by nás měl přimět, abychom změnili svůj život.

I my věříme, že Pán Bůh do našeho světa zasahuje a dává nám signály, co se mu libí, a co ne. Věříme, že zlo, může načas vítězit, ale nakonec bude poraženo nebo zničí samo sebe. Věříme, že Bůh nás může vysvobodit z nesnází, které jsme si na sebe přivodili. To že Bůh podporuje dobro a brání zlu již nyní v tomto čase, je víra, která nám dává naději, když musíme čelit nepřátelství, marnosti, zlobě, nenávisti a sobectví. Boží hněv je odvrácená strana Boží lásky. Jestliže věříme, že Bůh je živý a jednající, znamená to, že nejen podporuje dobré, ale že současně zlým věcem bráni, zlé lidi zadržuje a nechává je v zajetí jejich zpupnosti a zloby, aby sami vyautovali a znemožnili.

Boží hněv však není Boží soud. Boží hněv nás má probudit a vzpamatovat, abychom si uvědomili, na jaké straně stojíme, čemu sloužíme, za koho bojujeme a kam směřujeme. Boží hněv je poslední varování, díky němuž si smíme uvědomit, kudy cesta nevede.

Pane, děkujeme Ti, že nám pomáháš zorientovat se v tomto složitém světě. Ukaž nám, prosíme, co má tvé požehnání a čeho se máme vystříhat. Pomoz nám stát na straně dobra a vzepřít se zlému. Amen.

Tím společně sdíleným tajemstvím zde není nic menšího než Boží vyvolení. Můžeme ta slova vztáhnout i na sebe? Smíme i my věřit a vědět, že jsme vyvolení? Nebo by to byla jen nemístná pýcha a hrdost?

Slovo vyvolení původně znamenalo povolání Izraele, být ostatním národům svědky jediného Boha. Do takového vyvolení se člověk narodil. Bylo to, jako když někdo přijde na svět chudý nebo bohatý, zdravý nebo nemocný.

Zde má však Pavel na mysli jiné vyvolení, které se nestalo narozením. Jde o vyvolení, které se stalo v Kristu (Ř 16,13) a vztahuje se na všechny lidi. Jeho povaha je však stejná. Je to skutečnost, kterou člověk nemůže ovlivnit ani změnit. Boží vyvolení je na nás lidech naprosto nezávislé. Je to Boží rozhodnutí, které nemůžeme vlastními silami ani získat ani ztratit. Můžeme se mu leda bránit, můžeme ho ignorovat, ale ono přesto stále platí.

Mnozí židé tehdy odmítali Ježíše jako Krista, ale i tak, jak říká apoštol, zůstali Bohu milí pro své otce (Ř 9,28). Stejně tak i dnešní lidé zůstávají Bohu milí pro Ježíše Krista, i když ho třeba odmítají a tvrdí, že ho nepotřebují. Přesto zůstávají v Kristu vyvolení a dveře ke spáse jsou jim otevřené až do poslední chvíle jejich života.

Naše vyvolení se stalo skutečností, když Ježíš Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých pro naši spásu. Kristova oběť a prázdný hrob jsou události, které jsou na nás zcela nezávislé a nezrušitelné, přitom právě ony jsou jediným důvodem našeho vyvolení, podobně jako důvodem vyvolení Izraele bylo slib daný Abrahamovi.

Stejně důležité však je, aby člověk o svém vyvolení věděl. Aby si ho připomínal, těšil se z něho a nedal se zviklat pochybnostmi, že něčeho takového není hoden. Proto slyšíme apoštolovo ujištění: my přece víme, bratři, Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným.

Toto vyvolení ovšem neznamená žádné vnější výhody nebo viditelný úspěch. A už vůbec to neznamená, že bychom byli lepší než ostatní. Boží vyvolení neznamená žádnou přednost ani odměnu. Je to povolání ke službě. Je to nepochopitelný a ničím nezasloužený projev Boží důvěry a lásky. Není to vyznamenání, ale pověření a úkol. Je to závazek a někdy i břemeno, kterému se mnohdy bráníme, ale nakonec v něm nacházíme tu největší oporu svého života.

Ale co když si jen fandíme, že jsme důležití? Pavel zná tuto pochybnost, a proto chce tesalonické i nás ujistit, že naše vyvolení není jen nějaká smyšlenka, propaganda nebo líbivá řeč, ale něco, co je také vidět a co se projevuje navenek. Uvádí několik viditelných projevů našeho vyvolení, které nám dosvědčují, že to, co se s námi děje, je dílo Boží a ne lidské.

Pavel připomíná tesalonickým, že evangelium, které jim přinesl, bylo potvrzeno třemi průvodními znaky. Bylo doprovázeno moci, Duchem svatým a plnou přesvědčivostí. A dokládá to na konkrétních případech.

Ten první spočívá v tom, že se evangelium, které jim přinesl, šíří dál pouhou vnitřní silou, ano jakoby samo do sebe. Bylo to, jako když se zaseje semeno a ono pak už samo vyklíčí, vykvete a vydá plody, aniž by se o ně člověk musel starat. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.

Pavel si pochvaluje, že aniž on sám proto něco udělal, evangelium se z Tesaloniky šíří dál jako vlny na vodní hladině. A když se něco děje jakoby samo od sebe, tedy bez lidského přičinění, je to znamení, že jde o Boží dílo. Tato vnitřní síla evangelia je něco, co nás stále znovu udivuje a učí pokoře. Když tlačíme na pilu nebo něco velkého organizujeme, evangeliu to většinou nijak zvlášť neprospívá. Ale když ho necháme, aby žilo a působilo samo do sebe, dějí se překvapivé věci.

A tak to má být. Evangelium potřebuje svobodu. Když chce kazatel vidět bezprostřední výsledky svého působení, většinou bývá zklamán a rozčarován. Má pocit, že to, o čem svědčil, dávno někam zapadlo. A přece se většinou až po delším čase setká s někým, komu Boží slovo jím zprostředkované pomohlo. Potká konfirmandy, z kterých jsou presbyteři. Vidí, jak se nezávisle na něm děje, k čemu on sám dala pouze prvotní podnět. Evangelium žije svým vlastním životem a má v sobě velikou vnitřní sílu.

Stále znovu potkáváme  lidi, kteří uvěřili ne díky nějaké promyšlené evangelizaci, ale byli Božím slovem zasaženi nečekaně, neplánovaně a nezamyšleně. A to, co se takto šíří dál jako samo od sebe, je dílo Duch svatého. 

Druhým znakem vyvolení je podle apoštola osobní příklad, kterým se křesťané navzájem povzbuzují a ovlivňují. Vždyť jste jednali jako my i Pán.

Možná nás překvapí, že Pavel chválí tesalonické, že napodobují jeho i Ježíše Krista. To nám může připadat jako nemístná pýcha. Křesťan má přece napodobovat samotného Krista a ne nějakého člověka. Nepovažuje se apoštol za příliš důležitého? Nestaví se tu na roveň Kristu nebo dokonce nad něj?

Přesto to není nic nepatřičného, ale naopak žádoucího. Antika očekávala od učitele, že poskytne žákům nejen znalosti a vědomosti, ale také praktický příklad, jak mají podle jeho učení žít. Proto také žáci své učitele následovali a žili s nimi, aby se od nich jejich životnímu stylu naučili.

            Pavel proto považuje za samozřejmé, že jeho úkolem jako apoštola není jen krásně kázat a vznešeně se modlit, ale dávat svým způsobem života konkrétní příklad, jak evangelium mění lidský život. Pavlů život v Tesalonice byl v tomto smyslu věc veřejná. Všichni věděli, že v noci pracuje, aby mohl ve dne zvěstovat. Věděli, jaká protivenství musel pro víru snášet. Věděli, jak se choval k lidem a jak skromný byl jeho soukromý život.

Osobní příklad byl stejně důležitý, jako to, co Pavel kázal. Ne jeho slovní argumenty, ale jeho vlastní život potvrzoval, že to, o čem káže, není žádná vznešená teorie, ale síla, na které on sám postavil svůj život.

            To nás vede k tomu, že i my potřebujeme živé vzory křesťanské víry. K tomu aby člověk mohl napodobovat Krista, nestačí jen číst evangelia, ale také vidět živého člověka, který Krista následuje. Kde však takové lidi nalézt?

Ale co když žijí vedle nás a my je nevidíme, protože jsou příliš tiší a skromní. Možná bychom se měli svých blízkých, svých rodičů, prarodičů, strýců, kmotrů, kazatelů a presbyterů více ptát a dozvěděli bychom se, jak veliké věci učinil v jejich životě Pán. Možná je to skrytý poklad, který neumíme využít a přitom ho máme nadosah. 

Když nemáme čas si druhé vyslechnout a neumíme se jich zeptat, když zapomínáme a neslyšíme, co nám chtějí vyprávět, nedivme se, že nám chybí vzory a příklady, které táhnou.

Aby bylo nebylo mýlky, příklady života z víry nikdy nebudou dokonalé a bez chyb. Následovat Krista neznamená být dokonalý, ale vděčný a pravdivý. Pavel také musel přiznat, že Krista odmítal a Petr nemohl zamlčet, že Ježíše zapřel. Nikdo není a nebude dokonalý. Všichni chybujme a hřešíme.

Ale každý z nás také někdy překročí svůj stín a na chvíli se mu podaří ztělesnit evangelium. Někomu odpustí, s někým se rozdělí, někomu pomůže a sám sebe zapře. Nestyďme se přiznat, jak nás evangelium přemohlo a změnilo. Lidé to potřebují a mají slyšet. To není chlubení, to je chvála Boží. Na těchto drobných a vzácných činech, záleží často víc, než na množství hezkých slov. Raději jeden dobrý příklad než tisíc planých slibů.

Třetí způsob, kterým se evangelium navenek projevuje jako mocné a přesvědčivé je naše ochota snést kvůli němu protivenství a posměch. Apoštol píše, že tesaloničtí uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého.

Tak jako v nouzi poznáš přítele, tak v protivenství poznáš, zač stojí tvá víra. Dokud člověku všechno vychází, je zdravý a úspěšný, je i jeho víra v Boha celkem snadná. Lépe se ve stoje děkuje, než na kolenou prosí.

Ale když člověk prochází krizí, když se mu jeho mnohaleté úsilí zhroutí jako domeček z karet, naše víra se v takové chvíli často prohloubí a stane dospělá. Když přijde nemoc a strach, když se nám pro víru smějí a ťukají si na čelo, má člověk příležitost poznat, jak je pro něj víra v Boha důležitá a cenná. Je známo, že církev nejvíc rostla, když byla pronásledována. Ani naše víra nejvíc roste ne v blahobytu, ale v nesnázích. Víra nás nejvíc formuje v těžkostech a ne když jsme na výsluní. Čím jsme slabší, tím se naše víra stává silnější. Kdyby víra záležela na nás, pak bychom se jí v těžkostech vzdali. Ale protože je to dílo Božího Ducha a vyvolení – zůstává a roste.

            Naše vyvolení a dílo Ducha svatého je tedy do jisté míry vidět. Evangelium se šíří bez našeho přičinění. Boží láska nám dává sílu překonat vlastní sobectví a naše víra roste v utrpení. To nás přesvědčuje o tom, že nevěříme naprázdno a naše vyvolení v Kristu není iluze, ale důvod k tiché radosti a vděčnosti.

            Pane, děkujeme Ti, že smíme vědět, že jsi nás vyvolil, abychom byli tvými svědky a dal jsi nám naději životě věčného. Ničím jsme si to nezasloužili a přitom je

Amen.

Timoteus byl sice po otci pohan, ale po mamince Žid z Malé Asie. Uvěřil v Ježíše Krista, ale nechal se přesto obřezat, aby měl přístup do synogog a mohl tam svědčit o Kristu. Byl o generaci mladší než Pavel. Byl to člověk nesmírně obětavý a statečný.

Jeden byl obrácený nepřítel, druhý se stal pro Krista pohanem a třetí se stal pro Krista židem. A přece tito tři – svým původem, věkem a příběhem odlišní lidé – se podepsali pod společný dopis. V tom je síla křesťanské víry. Opírá se o svědectví mnoha různých a na sobě nezávislých lidí. Je to společné dílo svobodných lidí, které spojil Duch svatý.

Křesťanská víra však není ani pouhá tradice, v které se člověk narodí a nic jiného si neumí představit. Tito tři muži včetně těch, kterým psali svůj dopis, se pro víru v Krista rozhodli jako dospělí lidé a nikdo je k tomu nenutil. Měli kvůli tomu naopak mnoho potíží a protivenství. A přece jim stálo za to změnit své myšlení a způsob života. Síla křesťanské víry je v tom, že se pro ni svobodně rozhodneme a sdílíme ji s druhými. Není to naše soukromá věc ani něco, co automaticky zdědíme, ale právě to, čím se lišíme, co jsme si svobodně vybrali, o čem spolu hovoříme, co vystavujeme kritice a kde si dáme poradit. Není to fanatismus, ale mnohokrát vyzkoušené přesvědčení.

Křesťanskou zvláštnost vyjádřil apoštol hned na počátku dopisu svým důrazem, že všechno, co bude následovat, dává smysl a platí pouze v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu. Tato formulka říká, že naše víra není jen nějaká nadstavba nebo pouhý duchovní rozměr našeho života. Být v Bohu Otci a Ježíši Kristu znamená, že evangelium změnilo celý náš život. Jestliže je nám Bůh dobrým otcem a Ježíš vysvoboditelem z marnosti, pak to není pouhý dodatek k tomu, co již víme, ale samotný základ a grunt našeho života. Ježíš není až to poslední, co nám zbývá. Ježíš patří na začátek všeho. Když se ráno probouzíme, děje se tak v Bohu Otci a Ježíši Kristu. A všechno co přes den děláme, všechno o čem přemýšlíme, všechno co si plánujeme je předznamenáno a ovlivněno tím, že za nás Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých.

Nebo to řekněme jinak. Nejdůležitější v našem životě je zajisté to, že jsme se narodili. Ale stejně důležité je i to, že jsme byli pokřtěni. Díky tomu víme, že všechno, do čeho se pouštíme, čeho se obáváme, co jsme pokazili a nezvládli, ale i to, co se nám podařilo a v čem jsme uspěli, dostává pravý smysl a hodnotu teprve v Ježíši Kristu. Naše chyby jsou odpuštěny, naše úspěchy jsou nám darovány, naše životy pokračují z Boží milostí, naše obavy jsou zbytečné, naše problémy mají řešení, z našich úzkostí je vysvobození, naše slabost se může stát silou, naše pýcha je falešná a naše radost a naděje má dobrý důvod. Ale to vše je pravda pouze v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu.

Ježíš Kristus pro nás není pouhá třešnička na dortu, ale základní tónina a východisko života. Je důležité si to připomínat, protože když nebudeme žít v Kristu, hrozí nám, že budeme žít ve strachu, hněvu, pýše a nejistotě. Vědomí, že žijeme v Kristu, nám naopak umožňuje být v pohodě, klidu a žít s nadějí. Kdo byl pokřtěn, ví, kam patří a čí je.

Další věta našeho dopisu zdůrazňuje Pavlovu radost, která se ho zmocní, kdykoli na tesalonické pomyslí. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách.

Vděčnost je základní poloha života věřících lidí. Na každém kroku jsme obklopeni Božími dary – jako je pitná voda, čistý vzduch, zelené lesy, sladká jablka a hrozny, hřejivé paprsky slunce. Je mnoho věcí, které nám zpříjemňují život, aniž jsme se o ně zasloužili. Ale apoštol nám připomíná, že bychom měli děkovat také za lidi, s kterými žijeme. Zajisté, že je to především rodina a naši přátelé. Ale Pavel do svých díků pravidelně zahrnuje celý sbor v Tesalonice.

Tato vděčnost za církev má zvláštní důvod. Když čteme o seslání Ducha svatého, vypráví se, že se ohnivé jazyky se rozdělily a nad každým z apoštolů plál jeden. Nejen nad Petrem, ale nad každým z Dvanácti. Krása a bohatství církve totiž spočívá v tom, že každý z nás má svůj vlastní originální dar Ducha svatého. A teprve když se o tyto dary sdílíme, teprve když nabídneme svůj dar ostatním, ukáže se, jak velké jsou možnosti Božího ducha, konat své dílo skrze nás. Každý sbor je unikátní společenství lidí, skrze které Bůh koná své dílo. A když se lidé této službě nebrání a spolupracují, dějí se veliké věci a člověk má mnoho důvodů k radosti a vděčnosti.

Apoštol popisuje toto dílo Ducha svatého slovy: Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víra, láska a naděje tvořila od samého počátku křesťanství ustálenou trojici, kterou se měl vyznačovat křesťanský život. Ale Pavel ji doplňuje nečekanými přívlastky. Chválí čin víry, dřinu lásky a vytrvalost naděje. Zatímco samotná víra, láska a naděje se dá chápat jako projev převážně duchovní, niterný a citový – apoštol ho ve všech třech případech uzemňuje v reálném životě.

            Skutek víry je spojení, které zpočátku vypadá jako jasný protiklad. Víra je přece něco, co si myslíme, čemu dáváme přednost a co nás motivuje. Víra je cíl, k němuž směřujeme. Názor, který zastáváme. Přesvědčení, pro které jsme se rozhodli. To všechno zajisté k víře patří, ale podle Pavla je křesťanská víra především čin. Nejen postoj, ale také skutečná změna. Nejen názor, ale také něco, co je vidět a poznat.

            Čin víry je, když něco udělám jinak než dosud. Čin víry je, když překonáme své sobectví, nechuť a únavu a vzchopíme se k tomu, o čem víme, že se to Pánu Bohu líbí. Nestačí odpustit jen v srdci. Čin víry je podaná ruka. Nestačí pouhý souhlas s dobrou věcí. Je třeba vstát a jít to udělat. Nestačí mít jen správný názor. Je třeba se za bližního postavit a snést kvůli tomu posměch. Křesťanská víra není teorie. Křesťanská víra má být vždycky nějakým způsobem vidět. Víra v Krista znamená změnu, odlišnost a odvážný krok do nejistoty. Víra se nedá s prominutím „okecat“. Víru je třeba si odpracovat.

            Druhou křesťanskou ctností je usilovná láska. I zde je kontrast obou slov do očí bijící. Zatímco mnozí chápou lásku jako cit, sympatii, náklonnost a něhu – tedy něco co máme v srdci, pro apoštola je láska doslova dřina. Apoštol chápe křesťanskou lásku jako něco, u čeho se člověk zapotí, unaví, ušpiní a nadělá. Je to pak ale ještě láska? Inu právě a teprve to je láska, čemu musel člověk něco obětovat. Skutečná láska znamená překonat svou únavu a nechuť, sebrat všechny síly a nepřestat, i když se dílo nedaří. Křesťanská láska tedy nejsou jen hezká slova, ale poctivá a dlouhodobá práce, kterou na sebe dobrovolně přijmeme. A proč že se tak dřeme a namáháme? Je to jediný způsob, jakým můžeme poděkovat za lásku, kterou nás Bůh miluje v Ježíši Kristu

Třetím rozměrem křesťanského života je podle apoštola naděje. Naděje tvoří jakýsi vrchol křesťanského života, ale často jsou to jen záblesky a výkřiky naší touhy, které nás vzápětí zase opouští a zrazují. Kdo z vás byl někdy vážně nemocný, kdo měl o někoho strach, kdo o něco dlouhodobě usiloval nebo o něčem sní, ví velmi dobře, jak snadno se naše duše zmítá mezi nadějí a zoufalstvím. Chvíli věříme a doufáme, a vzápětí propadáme skepsi a zoufalství.

Právě proto říká apoštol, že naděje, která se opírá o Krista, musí být vytrvalá, dlouhodobá, neúnavná a houževnatá. To znamená, že když se nám něco nepodaří a nevyjde, zkusíme znovu a jinak. Naděje sama o sobě je tuze křehká. Vytrvalá naděje je však víc než chvilková nálada a toužebné přání. Je to hluboké přesvědčení, že nám Bůh pomůže, i když nevíme kdy a jak. Vytrvalá naděje je připravena na zlé zprávy. Vytrvalá naděje znamená nikdy se nevzdávat. Vytrvalá naděje znamená netrvat na svém, neupínat se k jednomu řešení a pomoci, ale být houževnatý. Ano, křesťan má být jako nezmar. Nedá se odradit. Zkouší to znovu a znovu a má výdrž.

To se ovšem snadno řekne, ale hůř žije. A přece je vytrvalá naděje ta největší pomoc, kterou můžeme od Boha obdržet. Nepomůže nám, když se upneme na jedno řešení, a pak se zhroutíme, když to nevyjde. Vytrvalá naděje žije, i když se nám dlouho nedaří, nic nevychází, výsledky jsou špatné a obavy nás sráží k zemi. Ale když člověk ví, že nejzazším cílem naší naděje je vzkříšení, pak ví o zdroji síly, která nakonec všechno ustojí, všemu odolá a všechno vydrží.

Pane, díky za víru, lásku a naději. A prosíme také za odvahu, sílu a vytrvalost. Amen.