2. Korintským – ČCE sbor Brno I

Nejprve kostel a pak nemocnice

dusans — Mon, 25 May 2015 08:00:06 +0000

Milé sestry a milí bratři!

Co vás napadne, když na začátku bohoslužeb slyšíte apoštolský pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista? Myslím, že už o tom skoro ani nepřemýšlíme. Když se nějaká věta často opakuje, stane se z ní samozřejmost, podobně jako když nám někdo řekne Dobrý den. A přitom je to krásné přání a požehnání.

Zkusme si proto dnes připomenout, jaká je to výsada – žít v milosti Boží. V prvé řadě to znamená, že mezi námi a Bohem je mír. I když jsme lidé hříšní a dovedeme být někdy docela zlí a protivní, díky Boží milosti se za svůj život nemusíme stydět. V Kristu se s námi Bůh smířil a nepočítá nám naše provinění. Díky tomu můžeme být se svým životem spokojení a nemusíme si stále něco vyčítat a někomu něco vyčítat.

Dalším ovocem Boží milosti je naděje. Navzdory úzkosti a strachu z různých nebezpečí a protivenství, můžeme počítat s tím, že nám Bůh pomůže a mnohé z toho, co nás dnes děsí, nakonec dobře dopadne. A díky tomu můžeme být odvážní a optimisté.

Dalším projevem Boží milosti je Kristovo vzkříšení, které nám zaručuje, že nad námi nebudou mít poslední slovo naše nemoci, stáří a smrt. Náš život je díky tomu jedinečný a bude pokračovat. A proto má smysl a trvalou hodnotu i všechno dobro, na kterém se podílíme, o které usilujeme a za které se modlíme.

Nic z toho jsme si nezasloužili a přece s touto příznivou prognózou a dobrou náladu smíme začínat každý den. Milost Boží je to, co najdeme každé ráno tak říkajíc pod polštářem, ať jsme byli včera hodní nebo zlí. A ta Boží milost je každý den nová a čerstvá – stejně jako chleba, který si kupujeme u pekaře. Milost Boží je základním kamenem našeho života. Je to naše bohatství, jistota, síla a radost. Díky Boží milosti víme, že náš život není zbytečný.

Boží milost má v našem životě často docela konkrétní podobu. V dnešním textu, čteme, že se církve v Makedonii osvědčili v mnohém soužení. To znamená, že s vírou dokázali vzdorovat různému nebezpečí a dožili se Boží pomoci. A něco podobného se děje i dnes. Někdo se uzdraví z vážné nemoci. Jiný najde lásku v pozdním věku. Někomu se po dlouhém čekání narodí dítě. Jinému se podaří najít dobrou práci nebo založit úspěšnou firmu. Většině z nás se dnes vede velmi dobře a nemáme si nač stěžovat. Bylo nás na základní škole ve třídě třicet spolužáků. Osm z nich už nežije! Jak to, že já ještě žiju a nic mi nechybí? Kdybych se narodil v Sýrii, kam bych teď asi utíkal? Když jsem byl před rokem v Chorvatsku, vyprávěla nám naše vrstevnice, že chodí každý den se slzami v očích kolem pomníčků, kde jsou jména chlapců, s kterými chodila do školy a k muzice. Pak je občanská válka rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. A ona už se té úzkosti a strachu z lidské nenávisti nikdy nezbaví. A my tady řešíme, který politik víc krade a kde mají lepší pivo. Silnice máme sice mizerné, ale žijeme ve svobodné a bohaté zemi.

Ale za co mají být vděční lidé, kterým život nadělil trápení, úzkosti, nouzi, nemoci? Je přece mnoho lidí, kterým se zdá, že právě oni nemají důvod být někomu vděční. Lidé, kteří byli okradeni, ponížení a pronásledováni. Lidé nemocní, zklamaní a opuštění. Ale i pro ty Pán Bůh něco dobrého udělal. Poslal na svět svého syna, o němž jsme v dnešním textu četli, že byl bohatý, ale pro nás se stal chudý, abychom jeho chudobou zbohatli.

Jaké bohatství má apoštol na mysli? Boží blízkost. Když někdo prožívá trápení, smí díky evangeliu vědět, že ho Bůh neopustil, ale je v tom trápení spolu s ním a vedle něho. Ježíš Kristus se kvůli nám vzdal všech výhod Božího syna a sestoupil do lidské bídy nejen svým narozením, ale celou svou existencí. Když se někde děje bezpráví a nespravedlnost, když někde zuří válka a umírají bezbranní, když odněkud lidé utíkají nebo někdo někoho ponižuje a uráží – všude tam je Boží syn Ježíš Kristus mezi nimi, aby s nimi trpěl a snášel všechnu tu nespravedlnost a hrůzu. Jestliže se nevyhnul kříži, nevyhýbá se ani dnes žádné lidské nouzi.

Ale jak to pomůže těm trpícím? Není to jen morfium, které se podává těm, kterým už není pomoci? Ne, evangelium není droga! Boží blízkost pomáhá leckdy víc než všechny léky a peníze. Víra, že když trpíme, je Bůh s námi, je naše největší bohatství a síla. To, že se Bůh v Kristu přiznal k nemocným, umírajícím a ponižovaným je největší zázrak křesťanské víry. Bohové přece byli vždycky s těmi úspěšnými a zdravými. A nejen bohové ale i my lidé nejvíc obdivujeme ty zdravé a úspěšné. Ale příchodem Ježíše Krista se stalo navždy zjevné, že se Bůh staví do řady s těmi, kteří mají prázdnou misku. A když člověk ví, že svou chudobou a nemocí neztratil svou cenu a důstojnost, je to často ta jediná síla, která ho ještě může zvednout ze země, aby to nevzdal. Možná mě odepsali lidé, možná jsem už sám nad sebou zlomil hůl, ale jestliže je se mnou v mé bídě Bůh, pak to ještě pořád má cenu.

Bůh ovšem neposílá trpícím na pomoc jen svého Syna. On spolu s ním posílá i všechny, kteří poznali, za co všechno mají být Bohu vděční. I oni se tak jako Syn Boží z lásky a dobrovolně vzdávají toho, co od Boha dostali a dělí se o to s těmi, na které zbylo méně. Naše vděčnost může mít různou podobu. Může to být čas, který si pro druhého uděláme, láska a ochota, s kterou mu pomůžeme, může to být úsměv, podaná ruka, peníze, jídlo, dobrá rada, modlitba, zastání nebo písnička, která zahřeje u srdce. Někdy stačí pouhá přítomnost a upřímné slovo: jsme s vámi, rozumíme vám, podpoříme vás, nezapomněli jsme na vás.

Celá novozákonní víra se dá shrnout do tří slov. Milost za milost. Láska za lásku. Pomoc za pomoc. Odpuštění za odpuštění. Bůh dává tobě a ty to dávej dál. Bůh ti seslal déšť, ty zasej, upeč chléb a rozděl se s těmi, které postihlo sucho. Bůh totiž některým z nás dává víc, než potřebujeme, abychom mohli udělat milost a radost těm, kteří dostali méně. A díky tomu nepoměru se lidé navzájem sbližují, poznávají, spolupracují, společně hodují a oslavují, místo aby spolu válčili, záviděli si a jeden druhého nenáviděli.

Moudře to Pán Bůh zařídil. Kdybychom měli všichni stejně, nikoho bychom nepotřebovali. Ale takhle si své bohatství a nouzi vzájemně vyrovnáváme a díky tomu se mezi námi vytváří pouto lásky a solidarity. Jedni jsou vděční za to, co od druhých dostali a druzí mají radost, že mohli být někomu užiteční. Tato země oplývá mnohým bohatstvím a je na nás lidech, abychom si to vděčně, spravedlivě a s láskou přerozdělili. A nás křesťany Bůh pověřil tím, abychom šli příkladem a případně tu pomoc řídili a organizovali.

Nedivme se proto, že milostí, kterou odpovídáme na milost Boží, mohou být i peníze. V našem dnešním textu se totiž slovem milost myslí peněžní sbírka, kterou Pavel organizuje v Makedonii a Řecku pro potřebné v Jeruzalémě. Peníze přitom nemají zrovna dobrou pověst. Snadno se mohou stát modlou a někteří lidé nikdy jich nemají dost.

Ale moudří lidé dovedou pomoci peněz zachránit život, projevit lásku, nasytit hladové, prodloužit život, umožnit vzdělání, ukončit válku a zmírnit utrpení nebo postavit kostel, kde po celá desetiletí nalézají lidé pomoc ve slovech evangelia a milosti Boží. Neboť málo platné, k tomu, aby si lidé začali nezištně pomáhat a vzdávat se toho, co dostali, musí se ot někde naučit, vidět, slyšet a prožít, že Ježíš Kristus za ně zamřel a vstal z mrtvých.

Často máme dojem, že bychom měli dávat peníze především na chudé, nemocné postižené, pronásledované – jinými slovy na diakonii. Tam ty peníze slouží účinně a bezprostředně. Ale kdyby nebylo církve a kázání evangelia, nebyla by žádná diakonie a ani mnohá lidská solidarita. K tomu, aby si lidé začali pomáhat a dělit se o chléb, je třeba nejprve ty dárce povzbudit evangeliem. Ukázat jim Krista za nás ukřižovaného a pro nás zmrtvýchvstalého. Nejprve byly kostely a pak i nemocnice. Nejprve bylo kázáno Boží slovo a teprve pak si lidé začali pomáhat a odpouštět.

K tomu, aby lidé byli méně pyšní a sobečtí, je třeba, aby bylo aktualizováno Boží slovo v kázání, měla se kde scházet nedělní škola, někdo vyučoval konfirmandy, byla slavena večeře Páně a v našem srdci zněly písně o Boží pomoci a lásce. To je základ lidské solidarity a kolébka naši vděčnosti. Dovedete si představit, jak bychom byli tvrdí a nelítostní, kdyby nebylo Ježíše Krista a biblických příběhů, kterým tu od mládí nasloucháme. Naši předkové mohli zajisté na tomto místě vybudovat nemocnici nebo sirotčinec. Jistě by toho bylo třeba – tehdy i dnes. Ale oni nejprve vybudovali chrám, aby mělo kde zaznít evangelium. A díky evangeliu, které tu neděli co neděli jako povzbuzení, inspirace a posila ovlivňuje lidská srdce – mnozí se rozhodli a mnozí ještě rozhodnou pomáhat svým bližním, stavět nemocnice, budovat mosty, objevovat léky, předávat zkušenosti, chválit Boha hudbou a zpěvem, pečovat o postižené a žít spravedlivě.

Tento kostel byl vybudován díky penězům a darům z celé naší vlasti a protestantské Evropy. Tak jako apoštol sbíral v Makedonii peníze na chudé v Jeruzalémě, sbírali se po tehdejším Sióně peníze na chudé české evangelíky v Brně. Ti sem přicházeli z okolních venkovských sborů za prací a nepatřili jim tu žádné domy ani fabriky. Ale prozíraví mužové a ženy věděli, že Brno takový kostel, kde by se kázalo česky o milosti Boží, potřebuje. Proto začali sbírat peníze, psát dopisy a oslovovat své souvěrce v celé Evropě. Byla to stavba pro budoucnost, tak jako když Marie Terezie stavěla silnice, po kterých jezdíme dodnes. Ten kostel tehdy před sto dvaceti lety postavili sobě i nám. A my ho zase musíme předat dalším pokolením jako pramen vody živé a čisté.

Milost, opora, naděje a láska, kterou nás Bůh zahrnul, dovede být totiž nakažlivá. Šíří se a kvasí jako víno v bečce. Když ty máš oporu v Bohu, druzí poznají, že mohou mít oporu v tobě. Když víš, že Bůh odpustil tobě, dokážeš odpustit svému sousedovi a soused pak třeba odpustí své ženě. Bezděčně se tak stáváme jeden druhému posly a anděly Božími. Kdo poznal, že mu Ježíš Kristus svou obětí na kříži umožnil klidný a spokojený život, bude se chovat docela jinak, než ten, kdo život vnímá jako příležitost ke svému prosazení. A jeho okolí si toho všimne a někoho dalšího to inspiruje a povzbudí, aby byl také takový. Jak krásné a povzbuzující je, když člověk může a chce pomáhat, protože ví, že toho sám mnoho dostal.

Bože, díky za všechno, co jsi nám dal a dáváš. Díky za radost z darů země. Díky za Tvého Syna Ježíše Krista, který nám přinesl radost a naději. Díky za Duch svatého, který nám napovídá, jak a komu můžeme pomoci. Amen

Vstup: Př 3,28-28

Čtení: 2 Kor 8,1-15

Poslání: Žd 6,9-12

Písně: 103, 473, 549

Bohoslužby: Ne, 25.10.2015

Brno 25.10, 2015, Jiří Gruber

120. výročí postavení Betlémského kostela

Cizí jho

dusans — Fri, 18 May 2018 11:25:41 +0000

Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. ´A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin a `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.

2 Kor 6,14 – 7,1

Milí bratři a milé sestry!

V souvislém výkladu druhého listu Korintským jsme se dnes dostali k pasáži, která vzbuzuje mezi čtenáři a teology značné rozpaky. Původně jsem myslel, že ten oddíl raději vynechám, protože s jeho obsahem vnitřně nesouhlasím. Ale právě taková biblická místa, bychom neměli snadno obcházet.

Náš oddíl zřetelně vybočuje ze souvislosti a nenavazuje na předchozí ani následující verše. Po literární a obsahové stránce je to zřejmá vsuvka. Ale jak se tam dostala? Jedním z možných vysvětlení je, že Druhá epištola Korintským v dnešní podobě není jeden souvislý text, ale sbírka několika dopisů, které byly teprve dodatečně sestaveny v jeden celek. Víme, že Pavel napsal do Korintu nejméně šest dopisů, ale v bibli máme pouze dva. Mohlo se tedy stát, že náš oddíl byl původně částí samostatného dopisu a na toto místo byl vložen dodatečně. Tím není nijak snížena jeho výpovědní hodnota, ale tento předpoklad nám pomůže lépe ho pochopit.

V předchozí Pavlově korespondenci do Korintu totiž najdeme podobné téma v 5 kapitole Prvního listu. Zde se dokonce mluví o tom, že Pavel již v té věci nějaký dopis napsal. Co kdyby to byl právě náš dnešní útržek, který se při konečné redakci dostal až do Druhého listu. Je to sice spekulace, ale když si přečtete nejprve 6. kapitolu Druhého listu Korintským a po ní 5. kapitolu Prvního listu, zapadá to pěkně dohromady. Pavlovy listy se možná zachovaly v neúplných opisech, a protože církev chtěla zachovat co nejvíce Pavlových slov, musela některé části pospojovat, jak nejlépe uměla.

Předpokládejme tedy, že situace, do které Pavel píše, je následující. Jeden z členů sboru si vzal za manželku ženu svého otce. Nebyla to sice jeho matka, ale macecha a podle všeho vdova. Podle židovských ale i pohanských pravidel bylo však takové jednání nepřípustné. Nikdo si nesměl vzít ženu po svém otci, neboť se to chápalo jako neúcta k rodičům. O vdovu se měl syn postarat, ale nesměl vstoupit do lože svého otce.

Pro nás je podstatné, že někdo porušil pravidla, která byla tehdy závazná a svatá. A v takové situaci, píše Pavel, je třeba jasně říci, že křesťanova svoboda má své hranice. Mnohé příkazy Mojžíšova zákona přestali být aktuální, protože Kristovou obětí za všechny se potřeba vnější odlišnosti Božího lidu stala minulostí. Ale zákaz žít se svou nevlastní matkou stále trvá a platí. Takovému člověku je třeba dát jasně najevo, že takové jednání mezi křesťany nemá místo a slouží pouze k pohoršení.

Pavel dokonce trvá na vyloučení takového člověka z církve. Až se shromáždíte – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Tato dobře míněná slova nadělala později v životě církve pěknou paseku. Na jejich základě se upalovalo, popravovalo, proklínalo a posílalo do vyhnanství.

Pavel má však na mysli morální odsouzení takového jednání, nikoli likvidaci člověka jako takového. Vyloučení z účasti na večeři Páně bylo dostatečným oddělením, které dá každému signál, že takové jednání je mezi křesťany nepřípustné.

Apoštol obhajuje odmítnutí takových lidí citáty ze Starého zákona, která dnes vzbuzují rozpaky. Z knihy Deuteronomium jsme četli, že nesmíme orat společně volem a oslem, osévat pole dvojím semenem nebo nosit šaty z dvojí látky. A v Levitiku dokonce čteme, že nesmíme křížit jednotlivé druhy rostlin. Za tímto zákazem stojí přesvědčení, že náš svět byl stvořen jako dobrý a byl to sám Bůh, kdo způsobil rozrůzněnost rostlin a živočichů. Podstatou Božího stvoření je vlastně oddělení. Světla od tmy, vody od země, stromů od rostlin, plazů od ptáků, mužů a žen. A člověk to nesmí s prominutím zase splácat dohromady. Pak by v tom byl chaos a zmatek a nikdo by nevěděl, co je co.

Byl to Bůh, kdo stvořil vola i osla. Oba jsou potřební, ale každý jindy a jinak. Proto je nesmíš zapřáhnout do jednoho vozu, neboť každý je jinak silný. Vůl dobře oře a osel věrně nosí břemena. Ale v jednom zápřahu jsou k ničemu a jeden druhému překáží. To je jako byste jeli na výlet jeden na kole a druhý autem. Cyklista by se mohl strhat a automobilista by zničil spojku, jak by stále jen popojížděl.

Máme tomu tedy rozumět tak, že nemá cenu, aby se dali dohromady lidé věřící a nevěřící? Je zřejmé, že každý z nich má jiné hodnoty, pravidla, zásady a společně jim to těžko bude fungovat. Budou se hádat a v řadě situací každý potáhne na jinou stranu.

To by pak ale byla předem odsouzena k nezdaru všechna smíšená manželství, rodiny, přátelství, každý mezináboženský dialog a spolupráce. Přitom jsou to hodnoty, kterých si dnes naopak velice ceníme, i když víme, že není jednoduché, aby spolupracovali lidé různých národů, náboženství, povah, tradic a zvyků. V důsledku by to však vedlo ke striktnímu oddělní ras, národů a náboženství – což by se jistě mnohým líbilo, ale právě křesťanství na tomto poli vykonalo obrovský kus pro myšlenku smíření a spolupráce.

To by pak někdo mohl také říci: Oddělme zdravé a nemocné, chudé a bohaté, černé a bílé, evangelíky a katolíky, chlapce od děvčat. Postavme ploty a vytvořme homogenní společnost, církev, firmu nebo rodinu. Nemějme s cizinci nic společného. Bylo by to samozřejmě jednoduší, ale toto apoštol na mysli určitě nemá!

Vždyť právě první křesťanské sbory byly proslulé a podivuhodné tím, jak různí lidé se v nich sešli. Páni a otroci, muži a ženy, židé a pohané, zdraví a postižení. Dokonce spolu jedli a pili u jednoho stolu. Spojovalo je, že všichni vyznávali Ježíše Krista. Ale ani to není tak docela pravda. Apoštol několikrát píše o tom, že do shromáždění církve přicházeli i lidé nevěřící a uvažuje, co si takový člověk pomyslí, kam si sedne a kdo ho přivítá. (1 Kor 10,27, 14,23-24, Jk 2,2). Kdyby církev nebyla hned od začátku otevřená a vstřícná k pohanům a nevěřícím, nemohlo by se evangelium šířit takovým tempem. Navíc je známo, že právě tam, kde se sejdou lidé různorodí a začnou spolupracovat, dochází k technickému a kulturnímu pokroku. Stačí zmínit vystěhovalectví do Ameriky, černošské spirituály, jazzovou hudbu, česko – německo – židovskou kulturu předválečné Prahy ale i Brno, kde vznikl díky německým podnikatelům a českým dělníkům moravský Manchester.

Všichni asi známe krásná a tolerantní manželství, která tvoří lidé věřící a nevěřící. Také apoštol považuje manželství mezi pohanem a křesťankou za nadějné a doporučuje, aby bylo zachováno (1Kor 7,12-15)! Jestliže však mohou věřící a nevěřící společně vychovávat děti ke svatosti, jak může tentýž apoštol napsat, že se nesmíme nechat zapřáhnout do cizího jha?

Při podrobnějším čtení našeho oddílu ovšem zjistíme, že Pavel neodsuzuje společenství křesťana s pohanem, ale věřícího křesťana s pokryteckým křesťanem, tedy dvou lidí, z nichž jeden z víry skutečně žije, kdežto druhý ji pouze předstírá a přitom vědomě hřeší a tak říkajíc klame tělem.

V páté kapitole prvního listu to apoštol říká docela jasně: Napsal jsem vám v předchozím listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? My máme soudit ty, kdo jsou z nás. Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte proto toho zlého ze svého středu!

To už je srozumitelnější. Nebezpečí, které nám hrozí, nepřichází primárně od těch, kteří jsou jiní a jasně se deklarují jako nevěřící nebo ateisté. Tam člověk ví, na čem je. Nejhorší je, když se někdo tváří, že je křesťan, ale přitom dává špatný příklad a tím nás svádí, abychom byli stejně lehkověrní, lhostejní a suverénní jako on.

To je nebezpečné! Protože tady nepoznáme rozdíl. To je jako když se pole oseje pšenicí a koukolem. A my dlouho nevíme, co je co a když to konečně zjistíme a chceme plevel vytrhat, je pozdě, protože vytrháme s koukolem i pšenici (Mt 13,29).

Když se někdo prohlašuje za křesťana, a přitom dělá špatné věci, nadělá víc škody než užitku. S takovými obojetníky, říká Pavel, nemějte nic společného (2 Kor 11,13).

Ale ani po tomto vysvětlení nám z toho není dobře. Je-li to tak přísné, pak bychom asi všichni pro jistotu odejít. Protože kdo z nás nikdy nepodváděl, nedělal se lepší, nekázal vodu a nepil víno. Asi bychom se divili, kolik skrytých neřestí se skrývá za naší navenek slušnou fasádou. Kdo z nás by tu zůstal, kdybychom nyní řekli: Všichni hříšníci ven.

Jenže církev Ježíše Krista není pro dokonalé, ale pro hříšníky. Ale jen pro takové hříšníky, kteří činí pokání a dovedou ve svém životě oddělit dobré od zlého (1 Jan 1,16). Církev je pro všechny, kteří vyznávají své hříchy, ale není pro ty, kteří hřeší, a je jim to k smíchu. Od těch se máme distancovat a netáhnout s nimi káru. Na ty si musíme dávat pozor, protože na nás mají zhoubný vliv a dávají špatný příklad.

Naším cíle není vytvořit dokonalou společnost, kde bude hřích vymýcen a nikdo si nedá ani kapičku alkoholu. Jsme a zůstaneme společenstvím hříšníků a chybujících lidí. A přece Bůh slíbil, že bude mezi námi. V Ježíši Kristu se přiznal ke všem hříšníkům a očistil je svou krví. Křesťané nejsou a nebudou lepší. Snad jen o něco pokornější a vděčnější. Jen milost Boží nám dává naději a činí nás svaté v Božích očích.

Našim cílem proto je, abychom se dovedli pohybovat v prostředí, kde se dějí mnohé nepatřičné věci a dokázali těmto pokušením alespoň někdy odolat. Být křesťanem je umění zdánlivě nemožného. Namočit se a přece zůstat suchý. Jít do hospody a neopít se. Být obchodník, ale nešidit. Podnikat a platit daně. Pracovat, i když nás nehlídají. Umět poradit, ale nepovyšovat se. Oženit se a zůstat věrný. Jít v neděli na výlet a přitom asi zajít do kostela. Každé ráno si zacvičit, ale současně se i pomodlit. Chodit na oběd do restaurace, ale před jídlem v duchu poděkovat Bohu. Dělat politiku, ale nenechat se podplatit. Být úspěšný, ale ne pyšný. Být zdravý, ale navštěvovat nemocné. Být nemocný a nestěžovat si. Být starý a zůstat vděčný. Je to těžké, ale s pomocí Boží se nám to někdy podaří a pak je to krásné, slavné a dokonce i nakažlivé. Chvála Bohu.

Pane, prosíme, ať se nebojíme pojmenovat zlo zlem a dobro dobrem. Dej, ať se nad druhé nepovyšujeme, ale dovedeme se přiznat ke svým chybám. Amen.

Vstup: Dt 22,9-10

Čtení: 1 Kor 5,1-13

Poslání: Ef 5,6-14

Písně: 192, 101, 393, 693

Bohoslužby: Ne, 27.9.2016

Brno 27.9. 2016, Jiří Gruber

Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry

dusans — Mon, 05 Mar 2018 17:38:54 +0000

Kristus sice zemřel na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale pro vás budeme společně s ním žít z moci Boží.

2 Kor 13,4

Milé sestry a milí bratři!

Již víc jak rok jsme společně hledali a nacházeli povzbuzení v druhém listu Korintským. Nyní nám zůstala už jen poslední třináctá kapitola. Apoštol se v ní pozoruhodným způsobem zmiňuje o Kristově smrti a vzkříšení, které jsme si připomínali o velikonočních svátcích.

Nejprve si však musíme připomenout souvislosti. Těžko říci, kdy se poprvé objevilo lidovecké pravidlo třikrát a dost, které u nás platí při reklamacích a při spáchání násilných trestných činů např. na Slovensku a v USA. Je možné, že tak jako řada jiných rčení a nepsaných pravidel pochází i toto z Bible. Když měl být někdo odsouzen na základě výpovědi svědků – což byla ve starověku nejčastější důkaz viny – pak podle Mojžíšova zákona nikdy nestačil jen jeden svědek. Museli být nejméně dva a nejlépe tři. A když to potvrdili tři – šmytec. Bylo rozhodnuto.

Apoštol Pavel tuto zásadu aplikoval na svůj spor s Korintskými. Nebyl to sice soud, ale jistá paralela tu byla. Apoštol se nyní chystá navštívit Korint potřetí a velmi nápadně adresátům naznačuje, že je to z jeho strany poslední pokus o smíření. Poprvé přišel do Korintu, aby jim zvěstoval evangelium a založil sbor. Podruhé přišel, aby se pokusil urovnat spory, což se mu ovšem nepodařilo. A třetí návštěvu úmyslně odkládá, až bude mít naději, že spor bude vyřešen a jeho příchod přinese smíření.

Pavel však nechce a nemůže čekat do nekonečna – a proto hrozí, že při jeho třetí návštěvě dojde na lámání chleba. Apoštol avizuje, že napotřetí už nebude nikoho šetřit ani omlouvat. Času jste měli dost. Až přijdu potřetí, udělám ve sboru pořádek, ať se vám to líbí nebo ne. Zatím však pořád ještě píše dopisy, posílá spolupracovníky a doufá, že se spor přece jen nakonec vyřeší a vše se obrátí k dobrému.

Při svých úvahách o třetí návštěvě Korintu, si Pavel uvědomil, že i Kristus přijde na tento svět třikrát … a dost. Poprvé přišel Ježíš kázat evangelium do Palestiny, podobně jako Pavel do Korintu. Tento první příchod byl charakteristický laskavostí a mírností, Místo aby odsuzoval – zachraňoval. Každý dostal šanci a příležitost. Žádné výběrové řízení na spásu, ale dveře otevřené dokořán. Kdo chceš, pojď a vejdi v radost svého pána.

Místo aby Kristus přišel rovnou ve své moci a slávě, jak to čekal tehdejší Izrael, přišel napoprvé s velkým pochopením a láskou. Mnohým se proto zdálo, že Ježíš je příliš slabý a nerozhodný. Jako kdyby váhal a netroufal si jako správný Mesiáš udeřit na hříšníky ohněm a železem. Jen si vzpomeňme třeba na rozdíl mezi Ježíšem a Janem Křtitelem. Jan už vidí sekeru na kořenu neplodného stromu, kdežto Ježíše říká, ještě ho jednou okopej a zalévej a třeba se vzchopí.

Podruhé Kristus přichází, když se církev schází ke slyšení Božího slova a slavení večeře Páně. Pořád je to ještě ten laskavý a mírný Ježíš, ale současně už je jasné, že je to vítěz nad smrtí a lidským hříchem. Pán pánů a Král králů, který sedí na pravici Boží. Pavel se s ním setkal u Damašku a spadl přitom z koně.

To znamená, že když se v tomto čase shromažďuje církev, je to čas a příležitost, kdy se máme napravovat a měnit. Ještě pořád to je čas spásy a milosti. Čas, kdy nás Boží slovo formuje a Duch svatý mění naše srdce. Ale současně už je jasné, že lhůta je krátká.

Tato druhá Kristova návštěva je takříkajíc pracovní a nápadně se podobá Pavlově druhé návštěvě v Korintu. Její součástí jsou i všechny Pavlovy dopisy a spolupracovníci, které apoštol vysílá, aby se pokusili korintské napravit a změnit.

Stejným způsobem se s námi Kristus setkává při každém kázání, modlitbě a četbě Písma. Posílá nám do cesty své posly, kteří nás povzbuzují a napomínají. Ale my už víme, že tu mravenčí a nevděčnou práci si s námi dává ten, který už dávno není slabý a odsouzený, ale je Pánem celého světa všech lidí.

Ale na obzoru už je třetí Kristova návštěva, o které se běžně mluví jako o „druhém Kristově příchodu“. Ale ať už to počítáme, jak chceme, je jasné, že to už nebude taková pohoda a klídeček, jako když se dnes káže evangeliem a mnozí u toho často spí a podřimují. Potřetí a definitivně Kristus přijde v plné moci a slávě a kdo nevyužil nynějšího času milosti a Boží shovívavosti, ten už to nedožene. Potřetí přijde Kristus se vší mocí a parádou, a kdo si myslí, že ještě něco uhádá, ten spláče nad výdělkem. Tato třetí návštěva bude konečná. Proto ji také Kristus tak dlouho odkládá – z lásky a ohledu na nás.

A podobně odkládá svou třetí a poslední návštěvu v Korintu i apoštol. Mohl by z fleku přijet do Korintu a udělat tam pořádek. Ale on nechce nikoho ztratit a proto pořád čeká, píše dopisy, posílá Tita a další bratry a nechává běžet čas – protože stále doufá, že se jeho odpůrci zastydí, napraví a půjdou do sebe. Ale jak dlouho může apoštol čekat? Nebudou si v Korintě neustálé odkládání návštěvy vykládat jako jeho slabost? Má vůbec ještě smysl čekat? Nebylo by lepší tam už konečně vlítnout a udělat pořádek?

Co když si podobnou otázku nekladl tenkrát jen apoštol, ale klade si ji dnes a denně Kristus sám? Ale nejde o jeho příchod do Korintu, ale mezi nás! Vždyť i my se chováme často jako korintští a to že Kristus svůj definitivní příchod stále odkládá, nás vede k falešnému k přesvědčení, že stále ještě máme dost času.

Raději si to ještě jednou zopakujme a přepočítejme. Poprvé k nám přišlo evangelium jako nečekaná nabídka a pozvání. Nemuseli jsme nic splnit, nic dokázat. Stačilo jen přijít a dát si odpustit. Ale to nebyl cíl naší cesty, ale její začátek.

Pak přichází Kristus podruhé. To už víme, že je vzkříšený a oslavený. Zpíváme mu chvalozpěvy a učíme se ho následovat. Je to čas, kdy máme přinášet ovoce své víry. Čas velkých možností a příležitostí. Ale současně je to čas, kdy se máme zkoumat a kriticky posuzovat, zda se náš život díky Kristově milosti změnil. Jak na nás a v nás působí síla Duch svatého?

I při tomto druhém příchodu zůstává Kristus pořád ještě slabý a mírný. Domlouvá nám ústy našich rodičů a kazatelů. Mluví k nám v našem svědomí, odpouští nám při večeři Páně – podobně jako když Pavel psal své dopisy do Korintu. Je to čas dospívání a růstu. Je to čas, kdy můžeme přemýšlet, radit se, měnit se k lepšímu, odpouštět si a navzájem na sebe působit. Je to čas, kdy můžeme a máme dělat lidem dobře.

Kristus však pro nás už není jen ten slabý, trpící a ukřižovaný, ale i vzkříšený, mocný a vítězný. Jenže tato jeho moc ještě není zřejmá a viditelná. A přece už je skutečná. Tato Kristova moc se reálně naplňuje tak, že se věřící člověk dobrovolně postaví pod moc Kristovu. To je ono Pavlovo:Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že již nyní je Ježíš Kristus mezi vámi?

Konkrétně a prakticky to vypadá tak, že dokud Kristus nepřijde potřetí a definitivně ve své moci a slávě, musíme jeho soud na sobě provádět sami. Sami si říci si, se vší vahou a autoritou, co by nám Kristus řekl, kdyby dnes přišel k poslednímu zúčtování. To je také význam Pavlova: „Zkusiž sebe každý člověk“, které připojuje k ustanovení večeře Páně. Podívej se už dnes sám na sebe očima Ježíše Krista, a pokud na sobě uvidíš, co by se Ježíši Kristu nelíbilo, naprav to – a buď rád, že ti pořád ještě dává čas, aby ses změnil.

Pro naši víru je to veliká výzva. My sami si musíme umět říci, co by nám řekl vzkříšený Kristus. Což o to, druhým bychom to říci uměli! Druhé bychom uměli napomenout ráz dva. Ale sami sebe? Sebekritika je obtížná v tom, že málokdo bývá objektivní. Buď je na sebe člověk mírný – nebo naopak nemilosrdný a přísný. Ale právě proto je tu Kristovo slovo z evangelia a svědectví bratří a sester. Proto je tu apoštol, aby korintským slovo Vzkříšeného Krista připomenul.

Pavel si je ovšem velmi dobře vědom, že i když je apoštol, není Kristus. Nemá a nemůže mít jeho autoritu. Může se mýlit, může se nechat strhnout svými city, zklamáním a únavou. Proto píše: „Nejde mi o to, abych nad vámi vyhrál. Nejde mi o to, abych měl pravdu já. Jde mi o to, aby nás všechny měla pravda. Raději se proto budu mýlit, jen když vy budete jednat správně. Raději svůj spor s vámi prohraji, je když vám to přinese spásu.“

Poslední soud je pouze v rukou Božích. Nemá na něj právo ani církev, ani rodina, ani stát. Předběžně a provizorně ho však nad sebou musí provádět každý sám. To je také vrchol a smysl svobody svědomí, za kterou jsme tolik bojovali a kterou si nesmíme nechat vzít.

Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi. Kristus byl sice ukřižován v slabosti, ale z mrtvých vstal ve své moci a síle.

Věřící člověk se proto dobrovolně podřizuje Kristově moci, která se již ukázala v okamžiku Kristova vzkříšení a stále se prokazuje v moci Ducha svatého. Věřit a žít ze vzkříšení Ježíše Krista je tak věc ryze praktická. Znamená to brát Ježíše tak vážně, jak si to už dnes zaslouží. Vždyť Ježíš Kristus není jen obětní beránek, ale náš Pán, který má v rukou náš život a budoucnost.

Pane, díky že jsi a zůstáváš mezi námi a mluvíš s námi v našem srdci a svědomí, ústy našich přátel i nepřátel a my tak stále ještě máme čas udělat, co odkládáme a do čeho se nám nechce. Pomoz nám připravit se na tvůj příchod v moci a slávě, abychom z něho nemuseli mít strach, ale mohli se na něj upřímně těšit. Amen.

Vstup: Ř 6,8-13

Čtení: 2 Kor 13

Písně: 157, 635, 361, 355

Poslání: 2 Tm 4,8-12

Brno 3.4.2016, Jiří Gruber

Osobní přítomnost slabá a řeč ubohá

dusans — Mon, 05 Mar 2018 17:34:15 +0000

Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově – já, který tváří v tvář jsem prý mezi vámi pokorný, ale z dálky si na vás troufám. Prosím vás, nenuťte mne, až přijdu, jednat s tou troufalostí, na kterou mám podle svého přesvědčení právo, a to vůči těm, kteří nám připisují záměry jen lidské.Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku.Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmyslya všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušná Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, dokud vaše poslušnost nebude úplná.

Hleďte na to, co máte před očima! Je-li si někdo jist, že je Kristův, nechť si uvědomí, že jako je on Kristův, tak jsme i my!I když se trochu víc pochlubím pravomocí, kterou mi Kristus dal – abych u vás stavěl, a ne bořil – nebudu zahanben. Nechtěl bych však, aby se zdálo, že vás chci svými listy zastrašovat.Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.Kdo tak mluví, ať si uvědomí: jak se projevujeme slovy svých dopisů, když jsme daleko od vás, tak se ukážeme svými činy, až budeme u vás….

2 Korintským 10:1-18

Milé sestry a milý bratři

Když čteme listy apoštola Pavla, nemůžeme si nevšimnout, že jsou plné polemik, sporů a vzájemných útoků. Proto je také mnozí lidé nemají rádi. Hledají v bibli především povzbuzení, pohlazení a podporu. Ale jaké potěšení můžeme mít z toho, když apoštol pořád někoho napomíná, něco mu vyčítá nebo sám sebe obhajuje? Často přitom ani nevíme, oč se tehdy přeli, takže tyto pasáže přeskakujeme a hledáme raději něco konstruktivního a budujícího. ¨

Jenže realita je jiná. Prvotní církev byla rozhádaná. Apoštolé a jejich žáci spolu zápasili o vliv a ve sborech to vřelo. Ale když se ten zápas vede slušně a s otevřeným hledím, když jsou lidé ochotni nahlas povědět, co si myslí, ale také uznat, že protivník může mít v něčem pravdu, pak je takový zápas lepší než zarputilé mlčení, kdy si každý myslí své, ale nic neřekne a nikomu nic neodpustí.

Každý dobrý román a film musí mít zápletku a alespoň náznak jakéhosi rozuzlení. A stejně je tomu v životě a v církvi. Různost názorů a pohledů je důležitá a obohacující. Hádka může být konstruktivní. Vždyť často se člověk hádá i sám v sobě. A když se lidé snaží jeden druhému porozumět a najít společně řešení, vzniká často něco nového a snad i spravedlivějšího a pravdivějšího.

Poslední čtyři kapitoly Pavlova listu do Korintu jsou v tomto ohledu velmi osobní a důrazné. A my se můžeme celkem dobře vžít do jeho situace. Každý vychovatel, rodič, učitel či zaměstnavatel řeší dilema, zda být na své žáky, děti či zaměstnance přísný nebo shovívavý. Mnohokrát si v duchu klade otázku: Mám na ně jít po dobrém nebo po zlém. Apoštol Pavel to napsal korintským docela na rovinu: Vyberte si, mám na vás přijít s holí nebo s láskou a mírností. (1 K 4,21)

Odpověď není tak snadná, jak se na první pohled zdá. Když ten, kdo velí, stále jen ustupuje a odpouští, brzy zjistí, že mu svěřenci přerůstají přes hlavu. Když ale někdo pořád jen křičí a trestá, také nakonec mnoho nezmůže. Diktátoři už dávno zjistili, že musí používat taktiku cukru i biče. Ale co mají dělat slušní lidé, když nechtějí nikoho ponížit ani ovládat, ale přitom chtějí naučit své děti, žáky a zaměstnance sebekázni a poctivosti.

Zkušenost říká: začít po dobrém, a když to nepomůže, použít jiné prostředky. Dát dítěti pár na zadek je často lepší řešení než nekonečné prosby a domlouvání. Včasné kázeňské napomenutí nebo pracovní důtka je lepší než nekonečné dohadování. Láska a slušnost neznamená jen stále ustupovat a všechno dovolit. Dobrým rodičem, pedagogem a šéfem je pouze ten, kdo dokáže být i přiměřeně tvrdý a důsledný.

U apoštola Pavla však bylo nápadné, že dovedl být přísný a nesmlouvavý ve svých dopisech, ale když přišel osobně, snažil se sporům spíše vyhýbat a na nikoho neútočit. Jeho odpůrci toho využili a vysmívali se mu, že dělá ramena, když je daleko, ale když přijde osobně, chová se jako zbabělec. Místo aby se utkal se svými protivníky v řečnickém souboji, snaží se věci urovnat smířlivě. Považovali to za důkaz toho, že Pavel ve skutečnosti žádné argumenty nemá a jeho silná slova z dopisů jsou pouhé štěkání psa, který ví, že nepřítel je bezpečně daleko.

Jsou takoví lidé. Neváhají na člověka v jeho nepřítomnosti zaútočit, ale když mu to mají říci do očí, mlčí a uhýbají pohledem. Není Pavel také takový s prominutím bázlivec, který v dopisech hýří argumenty, ale když přijde na věc, všechna rozhodnost a nesmlouvavost je ta tam?

Pavlovy dopisy jsou skutečně úderné a mocné. Dodnes je čteme se zaujetím a obdivem. Ale on sám přiznává, že když přišel osobně, jeho řeč byla mírná a mnohým se zdála dokonce ubohá.

Ale nebyl to strach, ani zbabělost, ani snaha o kompromis za každou cenu. Pavel byl přísný a nesmlouvavý v dopisech, aby mohl být mírný a laskavý, až přijde osobně. Ano byla to taktika, byl to vědomý záměr – který však přinášel úspěchy.

Pavel na rovinu přiznává, že chtěl svými dopisem adresátům způsobit zármutek, ale zármutek, který povede k pokání, aby se pak – až přijde – mohl se svými protivníky obejmout a smířit. Pavel věděl, že k tomu aby člověk změnil názor, potřebuje čas a svobodu. A proto když psal dopis, byla jeho slova ostrá jako meč a pádná jako hůl. Bylo to břitké a nesmlouvavé, ale nebylo to nepřátelské. Pak nechával apoštol své dopisy působit. Dával lidem čas, aby mohli nad sebou přemýšlet, nechával jim odstup a v duchu se modlil a těšil, že až za půl roku přijde, jeho dopis vykoná své dílo a dojde k vzájemnému smíření.

I my bychom se měli naučit oběma způsobům komunikace. Málokdy jde všechno jen po dobrém. Nestyďme si navzájem říci nebo napsat, co si myslíme – doma, v práci i v církvi. Nestyďme se za svou otevřenost a důslednost. Říkejme si i nepříjemné věci, ale tiše a mírně po způsobu Kristově. A pak to nechme působit…

Ani Pán Ježíš nebyl vtělená holubička, i když na něj při křtu krátce usedla. Ježíšovy spory s farizei nejsou nijak uhlazené ani diplomatické. Jejich diskuse a polemiky jsou však právě tím těstem, z kterého nakonec vykvasilo evangelium. Právě v konfrontaci s dobovými názory a postoji zřetelně vyplynulo, co znamená skutečně milovat bližního, kolikrát mu odpustit, jak se chovat k nemocným, jak se postit, modlit a dávat dary. Falešná idyla, obcházení problémů a věčné ustupování ničemu neprospívá. To, co v sobě dusíme, stejně jednou vybuchne a řešení je pak daleko obtížnější ne-li nemožné. Mluvme spolu otevřeně, ale přitom tiše a mírně po způsobu Kristově.

Nás by však přece jen zajímalo, o co se vlastně Pavel a někteří korintští křesťané přeli? Z Pavlova dopisu se to dá alespoň v náznaku vyčíst. Odpůrci apoštola napadali, že mu jde pouze o to, aby prosadil svůj názor, svou osobu a autoritu – jinými slovy, že mu jde pouze o vlastní slávu, prestiž a postavení. To je nepříjemná námitka, protože se jí člověk jen těžko zbaví. Každý, kdo o něco usiluje, je v podezření, že mu nejde o věc, ale sebe sama.

Apoštol má však důkaz, že tomu tak není. To, zač bojuje, totiž vůbec nebylo a není populární ani přitažlivé. To, co hlásá a stále zdůrazňuje, se nebude líbit.

Posuďte sami. Pavlovi protivníci utvrzovali lidi v tom, jak je Kristus mocný, slavný, jaké činí zázraky, jaká jim svěřil obdarování, jak mohou být svatí a bez hříchu a jak mocně v nich Duch svatý působí. Tedy přesně to, co lidé rádi slyší a co se dobře prodává.

Pavel však opakovaně mluví a svědčí o Ježíši Kristu, který byl sláb. O Božím synu, který trpěl bolestí a hladem a nakonec byl ukřižován. Právě tento důraz se patrně skrývá za jeho slovy: Bůh nám dal sílu bořit lidské výmyslya všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Právě o to šlo Pavlovi nejvíc. O poznání, jaký je skutečný Bůh V té věci neustoupí ani o krok. A ustupovat bychom neměli ani my.

Někdo tvrdí že Boha poznáváme v přírodě, jiný v zázracích, další v dějinách, jiný v abstraktních idejích jako je dobro, pravda či spravedlnost. Ve skutečnosti to však není nic jiného než lidská pýcha, která chce mít Boha dokonalého a absolutního, a nedovede se smířit s tím, že Boha poznáváme v člověku, který se narodil ve stáji a zemřel na kříži.

Lidé chtějí slyšet o Bohu, který je nad pomyšlení mocný, suverénní, vítězný a tajemný. Ale jestliže byl Synem Božím Ježíš, pak je Bůh ve skutečnosti tichý, laskavý, chápající, někdy i bezbranný a neúspěšný, ponížený, chudý a plačící. Přesto Pavel trvá na tom, že v tom nevzhledném proutku z pařezu Izai, poznáváme všemohoucího Boha.

Stejný spor se vede i dnes. Kde máme hledat Boha? V tom co je mocné, silné a úspěšné nebo v tom co je pokorné, tiché, laskavé a mírné? V tom, co je vznešení nebo nízké? V tom co je vítězné, nebo v tom, co je slabé a bezbranné? Působí Duch svatý pouze tam, kde to roste a kypí nebo i tam, kde se věci nedaří a to, co nás drží pohromadě, je už jen věrnost? Nesnadná otázka, která nás bude provázet celý život.

Pavel má však ještě jeden argument, kterým bere protivníkům vítr z plachet. Připomíná jim, že na rozdíl od nich, on důsledně respektuje hranice, které mu Bůh vyměřil. Jinými slovy neplete se do práce druhým.

Kdysi bylo na apoštolském koncilu rozhodnuto, že Pavel se bude věnovat práci mezi pohany, kdežto druzí apoštolé budou dál působit mezi židovskými souvěrci. A tuto hranici Pavel nikdy nepřekročil. Dokonce si své pověření ještě zúžil a pracoval pouze tam, kde předtím ještě nikdo nepracoval. Byl to přesně opačný způsob, než ten, který praktikovali jeho protivnicí. Ti naopak pracovali s těmi, kteří již byli tak říkajíc rozpracovaní. Přicházeli, například do sboru v Korintě, aby tu podle svého přesvědčení vylepšili, s čím Pavel a jeho spolupracovníci pouze začali. Zato Pavel se úzkostlivě vyhýbal sborům, které nezaložil, aby nikomu nelezl tak říkajíc do zelí.

Přijmout hranice, které mi Bůh stanovil, znamená mít respekt k druhým. Pavel si nedělá nárok na celou církev. Nechce, aby jeho pochopení evangelia bylo automaticky závazné pro všechny. Nedělá ze sebe papeže ani synodní seniora. Ví, že jeho role je omezená a služebná. Na jiném místě říká: Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst. Člověk má umět přijmout svou roli a nešilhat po tom, co bylo svěřeno jiným. Je snadné druhé kritizovat, je snadné se chlubit, co jsme dokázali a povyšovat se tak nad druhé. Je snadné se holedbat, co bych já udělal na místě druhých. Pouze Bůh však může posoudit, jak jsme se osvědčili v úkolu, který nám byl svěřen.

Proto se nesmíme navzájem srovnávat. Každý máme jiné schopnosti a možnosti. Z jednoho semene vyroste strom a z jiného pampeliška a nedá se říci, která z těch rostlin je důležitější a krásnější. Potřebujeme totiž louky i lesy. Dřevo na topení i pastvu pro ovce. Stejně tak potřebujeme ty, kteří budou stát v čele, i ty kteří je budou věrně následovat. Potřebujeme kazatele, i ty, kteří budou pečovat o postižené. Varhaníky i zedníky. Ředitele i sekretářky. Řidiče i kuchařky. Jinochy i starce. Odvážné i opatrné. Veselé i smutné. Optimisty i realisty.

Každý z nás svým malým dílkem a obdarováním přispívá ve své rodině, obci, firmě a církvi k tomu, aby zázrak života a lidské vzájemnosti stále pokračoval a nesl dobré ovoce k slávě Boží.

Pane Ježíši Kriste! Dej, ať každý z nás přijme svou roli a úkol, který jsi mu svěřil v organizmu lidské společnosti, rodiny a církve. Možná bychom chtěli víc, možná i někomu jeho roli a úkol závidíme, ale nepřišli jsme na svět proto, abychom spolu bojovali, ale abychom si navzájem pomáhali a jeden druhého podpírali. Amen.

Vstup: Iz 53

Čtení: 1 Kor 12,27-13,13

Poslání: Gal 6,1-4

Písně: 25, 408, 311, 404

Bohoslužby: Ne, 3.1.2016

Brno 3.1.2016 Jiří Gruber