Ta událost je zasazena do doby před dvěma a půl tisíci lety a nejspíš se nikdy nestala. Reálné příběhy o mnoha různých genocidách však Židé ve svých učebnicích dějepisu mají. Třeba ten z března roku 1944, kdy právě na svátek Purim zahynul během pár hodin v Osvětimi nejvyšší počet českých Židů za celou nacistickou okupaci.

Kniha Ester je takovou zhuštěninou všech podobných příběhů a odráží vzpomínky, ale taky současnost lidí, na jejichž život si někdo mocnější dělá nárok.

V knize Ester se neobjeví jediná zmínka o Bohu, proto se taky učenci kdysi přeli o to, jestli má tahle kniha co dělat v kánonu Starého zákona. Ale i z jiných příběhů smíme vědět, že Bůh někdy mluví, jindy jen šeptá a někdy taky mlčí. A přesto pořád je Bůh s námi. A ne Bůh bez nás nebo dokonce proti nám.

Ester, chudá dívka, která se stala Hvězdou na královském dvoře. Kdo by po něčem takovém netoužil? Mít život jako z pohádky, ideální míry, povahu, kariéru, mít dost na to dopřát si různá potěšení, podívat se na zajímavá místa. Taky tu však můžeme najít inspiraci k tomu nahlížet životy těch, co se v našich očích „mají“, jinak. Nenechat se ovlivnit tím, co si myslíme, že vidíme. Ale být vnímaví k tomu, že i ten, co je podle nás za vodou, za ní třeba vůbec není, má své bolesti a trápení.

Ester žije v paláci uprostřed světové velmoci, přesto o dění za zdmi nemá ani páru. Marie Antonietta, když se k ní doneslo, že se lid bouří proto, že nemá chleba, se překvapeně zeptala: „Tak proč nejedí koláče?“ Izolace, zakonzervovanost v zaběhaném možná uklidňuje a vytváří jakýsi pocit bezpečí a jistoty, ale člověk ztratí kontakt se skutečností, přijde o zkušenosti a podněty, které pomáhají utvářet, rozvíjet, a mají zásadní význam pro budoucnost. Uzavřenost sociálních bublin, impérií, ideologií, církví, názorů napomáhá v šíření dezinformací, k tomu, aby někdo mocnější pak ohýbal svět, jak se mu zlíbí.

Ještě že je tu Mordokaj, dar z nebes. Bůh často má právě lidské ruce a lidské srdce. Počítá s nimi, stejně jako s našimi schopnostmi a obdarováními. A tak se Mordokaj stává poslem, který přináší nezávislé zpravodajství ze světa až na hrad. Varuje před zlem, které se začalo plíživě šířit, aby až nadejde čas, nabylo obřích rozměrů a zasadilo úder těm, kteří mají nehodící se národnost, jiný jazyk i zvyky. A přitom se mohl klidně vypařit, utéct někam do bezpečí. Místo toho se rozhodl táhnout dámou. Pohnout princeznu k tomu, aby využila své role a postavení pro zásadní věc.

Změnit svou pozici na šachovnici světa nejsme někdy dost dobře schopní sami. Potřebujeme k tomu leckdy své Mordokaje, pro které je život druhých cennější než jejich vlastní a právo na důstojnost a svobodu mají za podstatné a nedotknutelné. Mordokaje, kteří nás popostrčí, dokážou pojmenovat problém a hledat, co by se dalo udělat.

Ester má strach, aby taky ne, půjde jí o krk. Ztotožnit se s lidmi za zdí, zařadit se do zástupu utlačovaných, to znamená vložit hodně, nasadit třeba i svůj život. Ztotožnění se a nasazení života známe snad na vlastní kůži, vždyť Ježíš tohle udělal pro nás, položil svůj život za nás.

Někdy nám nemusí jít o krk, a přesto máme strach se angažovat, vzít na sebe úkol. Z pocitu, že se na to nehodíme, že druzí jsou přece jen vhodnější, lepší, mladší, nadanější, schopnější, vzdělanější. Nebo se nám prostě jen nechce. Máme toho dost jinde.

Ester k téhle záchranné misi potřebuje požehnání Toho-jehož-jméno-kniha-Ester-nikdy-nevysloví. Potřebujeme ho i my, když vezmeme vážně Ježíšovy výzvy a budeme se rvát za právo na štěstí pro všechny. Když se chopíme zodpovědnosti za dění ve světě, za to současné válečné, ale i za každé další, které není tak zjevné. Když se budeme angažovat ve službě pro druhé, třeba v církvi, nebo v našem sboru. I to dnešní výroční sborové shromáždění nám má připomenout naši odpovědnost za toto konkrétní společenství. Je dost na nás, zda tu bude a jaké bude. Myslím, že Mordokaj je jednou ze skulin, kudy do příběhu vstupuje Hospodin a zasahuje do hrozivě rozehrané hry. Věřím, že takové skuliny hledá i v našich příbězích, osobních i těch mezinárodních. Hospodin, Bůh Abrahama, Izáka, Jákoba, Ester, Mordokaje i tebe se totiž nebojí, že se o svět umaže, že se ponořením do našich břeček ztrapní nebo o něco zásadního přijde. Vždyť o Velikonocích, které jsou už tak blízko, vstoupil v Ježíšovi do našich životů tak hluboko, jak to jen jde a mnohem víc, než kam sahají naše možnosti a představy. Vstoupil a je v nich, je tu, tak se neděste.