V židovském počítání desatera patří páté přikázání, cti otce svého a matku svou, na první desku. Na tu o vztazích s Bohem.

Druhý člověk, já jsme tu totiž proto, že nás tu chtěl Pán Bůh, Pán Bůh je třetím rodičem. Tím, který zůstane, nevykašle se, nevzdá to.

Pán Bůh splnil, co slíbil. Splnil to, v co už Sára s Abrahamem nechtěli věřit, čemu si zakázali věřit, co se jim zdálo nereálné.

Od sebe a od lidí máme mít očekávání reálná, střízlivá. Ale nemáme si plést své vidění reálnosti s tím, co je možné a reálné pro Boha.

Díky Pánu Bohu má Sára a Abraham budoucnost, díky Pánu Bohu to i s námi má budoucnost.

Budoucnost si neotevírám sám. Budoucnost není jen o mém výkonu. Budoucnost je dar.

Proč jsme teď tady? Ne, pro to, že někde existuje nějaký Bůh. Ale proto, že věříme v jeho možnosti. V to že, co řekl, to splní.

Že když nám jednou nabídl svou blízkost, pomoc, to, že bude vyslýchat naše modlitby, že když nám jednou nabídl život, že to také dodrží, že od toho necouvne, že si svou investici do nás bude zkoušet pohlídat.

A Abraham nazval svého syna Izák. Znamená to Smíšek.

Smích je v tom příběhu několikerý.

Ten hořký. Smích nevěry, nedůvěry. Smích Sáry, která si říká: Je to směšné, jsem stará baba, já už děti mít nebudu. Smích skeptika, co si říká realista.

Potom ten smích, který dělá vrásky kolem očí. Smích úlevy, radosti, vděčnosti. Smích se slzami dojetí.

A také smích hostů na hodech, které vystrojí Abraham. Smích pohody.

Smích čtenářů nad tím, jak všichni realisté, škarohlídové byli převezeni Pánem Bohem.

Lidské příběhy jsou zamotané. Zamotáváme si je často sami. Abraham nebyl trpělivý, nebyl věřící, a tak si pomohl sám. Pořídil si dítě se Sářinou otrokyní. Izmaela. Příští příběh bude o tom, že lidské odbočky mají následky. Ale Pán Bůh nad Abrahamem nezlomil hůl. A ani Izmael není odsouzený do role omylu a Bůh s ním bude. A také se nevykašle ani na člověka, na nás, kteří si někdy své příběhy linkujeme, plánujeme a realizujeme jako by Boha nebylo. Neustále vstupuje do našich osamělých her.

Rodí se děti. I v krytech. I v autech utíkajících. Také děti umírají. Ale také se rodí. Lidé se milují a jsou z toho děti.

V každém narozeném dítěti je zakódovaná naděje, že zapšklí diktátoři budou překonáni, zmizí v propadlišti. V každém narozeném dítěti je, doufám, může být zakódovaná informace, že je tu silnější energie, než je ta atomová. Láska.

A obřezal Abraham svého syna Izáka. My se už neobřezáváme. Tedy alespoň ne z náboženských důvodů. Jako křesťané tvrdíme, že naši víru máme v srdci. Že nepotřebujeme, aby nás znamení na našem těle upamatovávalo na vztah s Bohem. Maximálně nějaké hezké tetování. Jenže někdy by bylo asi třeba vnímat, že víra, vztah s Bohem je něco, co naše životy mění radikálně, směruje nás, že víra je něco, co se týká našich těl, našeho hýbání, našich vztahů, zařezává se do nás, nejde ji odložit, když se nehodí.

I řekla Sára: Radost mi učinil Bůh; kdokoli to uslyší, radovati se bude spolu se mnou.

Jsme – podle docela seriózních výzkumů – druhý nejpesimističtější národ na světě. Nevyhráli jsme. Škoda. První byli Řekové. Skepse, pesimismus a jakýsi polo-smutek jsou do nás prý úplně zažrané. Je to návyk nebo už přirozenost? Sklenky jsou tu prý spíše prázdné, než poloprázdné. I když možná ten výzkum dělali v Čechách a pro Moravu to úplně neplatí.

Říkal mi nedávno jeden kamarád, že by se v kostelech mělo kázat radostněji a optimističtěji. Že na smutek a pesimismus tu je dostatek novin a televizních stanic. Od té doby o tom přemýšlím.

Přečetl jsem si třeba, že radosti se lze naučit. Nejprve je třeba učit se vděčnosti. Cíleně a postupně. V jednotlivých krocích si uvědomovat, co mám, čeho jsem součástí, co mohu, čím vším mám prostoupený život. A že tak by se člověk mohl pomalu začít dívat na svět radostněji. Nebo si uvědomit, kdo mi udělal radost. A říci mu to. Za pokus to stojí.

Já se tedy rozhodně nehodím na to, abych byl kostelovým koučem pozitivního myšlení: keep smiling.

Zřejmě nebudu schopen životem protančit s úsměvem od ucha k uchu. Ale to se, myslím, nepovedlo ani Abrahamovi ani těm pastýřům nad Betlémem.

Ale, když je mi těžko, když nevidím naději, když jsou noviny plné jen špatných zpráv, můžu si vzpomenout na Izáka a starou Sáru a koutky mi trochu cuknou, protože mi dojde, že za roh nevidím a že je tu ještě Bůh a jeho možnosti. Třeba odlišné od mých snů a plánů, ale překvapivé a dobré.

A vystrojil Abraham hody. Jedly se řízky s poctivě majonézovým salátem a orientální speciality a hranolky a čokoládový dorty a pilo se víno. A bublinkové nápoje plné cukru.

Ne. Nejspíš menu bylo jiné.

Rozdělit se o radost však znamená dost často znásobit ji. Tetelit se sám radostí v pokojíčku je nesmysl.

Mám radost a tak ji chci způsobit i druhým. A tím se rozjíždí řetěz. Další zbraň proti diktátorům. Dávat kytky a zvát se na dortíky.

Můžeme se nechat strhnout radostí, úsměvem, vloženou energií někoho druhého. Zkoušet si netrvat na tom, co všechno je špatně.

Můžeme přisednout k Abrahamovi, Sáře, pastýřům nad Betlémem, Zacheovi, Ježíšovým učednicím a učedníkům a usmívat se… jsme totiž pozvaní k otevřenosti k božím možnostem. A že o nich ještě o Velikonocích uslyšíme!

To by byla správná reakce na boží záchranu, na vytáhnutí ze smrtonosné pasti Sodomy. Minimálně by se to slušelo. Na tom se nejspíš všichni shodneme. Shodneme? Děkovat se má. Jenže tady nic. Po vděčnosti tu není ani stopy. Jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jako kdyby Bůh nebyl a nic neudělal.

Mělo by nám dojít, že Lotovo jednání nám vlastně není až tak cizí, že ho dobře známe. Vždyť, jsme vděční za to, co máme? Nezávidíme třeba kolegovi jeho vyšší životní standard? Dokážeme si vážit možností i různých vymožeností, které ti před námi neměli? Nenadáváme jen? Na doktory, na pojišťovny, na obchody, dopravu, školství…? Umíme mezi prsty promnout hlínu a poděkovat za ni? Zasadit strom, vyčistit potok, dát tak najevo, že místo, kde žijeme, je dar, který máme v pořádku předat dál. Děkujeme Pánu Bohu, že nás Ježíšem vrátil zpátky do života? A kolikrát už…

Někdy ta vděčnost pokulhává a s ní i vztah s Pánem Bohem.  Vděčnost je totiž pro vztah důležitá. Vrací nás k sobě navzájem, vrací nás k Bohu a chrání nás před pokušením, že za všechno, co máme, vděčíme jen sami sobě. A taky nás chrání před tím, abychom nezáviděli druhým, neničili kvůli nezdravým touhám vztahy, nepodíleli se na tom, aby bylo od člověka k člověku na hony daleko.

Lot nepoděkuje a místo toho zdrhá. Zdrhá z míst, která mají něco společného s Pánem Bohem. Opouští Sóar, azylové městečko, které mu Bůh nakonec schválil jako útočiště při útěku ze Sodomy. A prchá kamsi nahoru. Chvíli to vypadá, že přece jen nabral správný kurz, hora je totiž místem setkání s Hospodinem. Jenže Lot nehledá Pána Boha, hledá schovku a najde jeskyni. Trochu taková Sodoma v kapesním vydání. Temné místo, kam se nedostane slunce, ale ani Bůh. Místo, které si žije samo pro sebe, které nestojí o svět, o jeho výzvy a podněty. A už vůbec nestojí o Pána Boha.

Ani tohle není neznámé. Neutíkáme taky z boží náruče do tmy různých jeskyní?  Nežijeme v bublinách? I to zavírání očí a dělání, že neslyšíme, není něco vzdáleného. Láká nás to…schovat se před problémy světa, udělat si to někde hezky příjemné a pohodlné. Starat se jen o svoje doma. A všichni mně vlezte na záda. Takové schovávání zužuje obzor, obírá o podněty zvenčí, vede k sebestřednosti, k neschopnosti se obrátit byť jen o jeden stupeň, když ne rovnou o 180.

Ta jeskyně mi přijde jako hrob. Však taky tady Lotův život končí. Bible už dál jeho příběh nevypráví. Podobně se přestane vyprávět každý příběh člověka, který zahodil příležitost k životu, možnost začít znova. Tam už prostě není rady, tam už není pomoci ani záchrany. Je to varování před mrháním příležitostmi, před mrháním božími dary a taky pře tím, že všechno nestojí a nepadá jen se mnou, ale že Bůh má jiné cesty, jiné lidi, jiné možnosti, jak ve svém díle pokračovat. Neplatí tu, že když ne já, tak nikdo jiný. Naštěstí. Možná ani církev není ta jediná cesta.

Tu šanci poznat jiné způsoby než ty sodomské, vyrazit od nově darované startovací čáry a zkusit žít jinak, tedy Lot vstupem do jeskyně zahazuje. Jede dál ve vyjetých kolejích. Nezměněný. Stejný jako dřív. Uzavřený boží moci, která dokáže uvnitř člověka způsobit divy, proměnit jeho uvažování, životní nastavení. A strhává s sebou i své dcery. Vlastní vzorce chování přenášíme na své děti. To, čemu jsme přitakali, se většinou vleče i přes další generace. Rozpory v rodině dost často nevymřou s jedním pokolením, i přezdívky se dědí.

Tam, kde mohlo vyrašit něco nového, kde to vonělo nadějí na dobrý život, zase začne bujet zlo. Zas tu podobně jako v Sodomě půjde o ponižování člověka, zneužití a svévoli. Jako kdybychom se nedokázali poučit z vlastních chyb. Jako kdyby byl hřích tak milý, silnější než touha po záchraně.

Lot se nechá opít vínem. Není moc divu. Po té hrůze, co prožil, by se ztřískal do němoty asi každý. Jenže opilost, ať vínem, přesvědčením nebo třeba vlastní mocí, není omluvenka pro jednání člověka. To, co přijde, bude mít následky.

Lotovy dcery spí se svým otcem. Žonglují při tom sice s ušlechtilými cíly: je přece potřeba zachovat život. Jenže cesta, kterou se daly, nemá nic společného s Bohem, dárcem života. Je to rozhodnutí vzít věci do vlastních rukou, zajistit si budoucnost sami Pánu Bohu navzdory. A ono to funguje. Vždyť Lotovy dcery otěhotní na první dobrou, zatímco biblické matky čekají na potomka někdy i celý život.

Vyplatí se vůbec život nesený vírou v Pána Boha, když nevidíme výsledky? Když se trpělivě snažíme den za dnem, ale nic z toho, nikdo si nevšimne, nezatleská, nepoděkuje, a líp se taky asi spíš nemáme. Jenže Moábci a Amónci, tahle Lotova jeskynní civilizace, se stane Bohu nepřátelskou. Bude šlapat po Izraeli, bude drtit ty, kteří budou na život a svět hledět s vděčností. Ale všeho do času.

Jednou i do těchto národů dosáhne ruka Hospodinova a najde tu Rút, kterou bude mít nakonec Ježíš v rodokmenu. Tak se svévole obrátí v požehnání. A jeskyně, hrob, který vypadal na konec božího díla mezi lidmi, se díky Ježíšovi stane začátkem nového života pro všechny, kdo tomu chtějí věřit. A tak žijme zodpovědně uprostřed tohoto světa, nikdy ne Bohu za zády, ale vždycky tak, aby o nás věděl a my o něm. Nenechme se ničím opít do němoty a víno pijme pomalu a s vděčností za dary země a za dar záchrany, který přišel s Kristem.

Lot bydlel v Sodomě asi dost dlouho a neviděl nebo nechtěl vidět, v čem vlastně žije, k jakým způsobům života se přidává. Oči mu trochu otevřelo až to, když si vzpomněl na své kořeny a poskytl azyl příchozím a místní se obrátili tvrdě proti němu.

Přijde mi velmi těžké někdy rozpoznat, že systém, jehož jsem součástí, je už za hranou. Že omlouvám, toleruji něco, co je proti-boží.

V tom soudu nad Sodomou je pro nás ovšem i dobrý vzkaz: žádné zlo neroste do nebe, nebude tu věčně!

Můžeme si vybrat, jak ten příběh budeme číst.
Jestli nás provokuje ta kolektivní vina, to, že je smeteno až exemplárně celé město, tak by bylo dobré si tuto citlivost zachovat i ve chvíli, kdy dva tisíce kilometrů od nás začnou padat bomby.
Nebo jestli jsme už trochu otupělí na zprávy o katastrofách, protože nám je noviny servírují každý den.
Ale také se na to můžeme dívat jako Abraham, který se za Sodomu u Boha přimlouval, který se snažil pomoci.

Natřikrát slyší Lot: Už z toho města rychle vypadni. Myslím, že to není výzva k útěku před odpovědností. Prostě zdrhnout z místa, kde půjde o život. Ale že je za tím právě dost naléhavá pobídka: Vypadni ze vztahů, kde jde jen o prachy, jen o to si užít, kde jde jen o ega a vlastní prospěch. Rychle pryč, než se utopíš ve lhostejnosti, nevelkorysosti, netoleranci, neodpuštění.

Lot zkouší přemluvit partnery svých dcer, ale ti se mu vysmějí. Znovu se mi vrací otázka, jak rozpoznat, že už to překročilo míru? Vždyť na politiku, ekologii, lidská práva je tolik názorů.
V klidu, vždyť to není, táto, ještě tak zlé.
Na druhou stranu on táta Lot není sám moc přesvědčený, takže těžko bude přesvědčivý.
Bereme křesťanskou víru jako něco životodárného, ale zároveň, jsme o tom plně přesvědčení, jsme přesvědčiví?

Andělé musejí nakonec Lota ze Sodomy vytáhnout skoro násilím. Za minutu dvanáct. Co bych si tak ještě vzal? Co můj barák, sbírka známek, knížky? Lot evidentně nezpívá uvolněně: Někdo mě vede za ruku…
Pán Bůh má s námi, jsem přesvědčen, občas dost šílenou práci. Kdyby to bylo na mě, tak bych se leckdy nikam nehnul, neposunul, nic nepochopil, nerozpoznal, ničeho se neodvážil.
Někdy brblám, že pro mě Pán Bůh nic nedělá, ale když se zamyslím, tak mě Pán Bůh už v životě k lecčemu dokopal a hlavně z lecčeho vytáhl. Co vy?

Včera mi napsala jedna sestra s emailovou adresou archanděl gabriel, ale týkalo se to nástěnky, která jí leží v hlavě a mně už méně. Ale jak to mám jinak s anděly?
Lota ze Sodomy vytáhnou andělé, ale pak Lot smlouvá přímo s Bohem. Vlastně je to vysvětlení. Andělé jsou synonymum pro boží přítomnost. Někdy je pro nás dost těžko představitelné, že by i s námi byl ten veliký Bůh, tak mluvíme o tom, že ho „suplují“ andělé.
Bůh má prostě různé způsoby, jak k nám přicházet. Třeba v lidech. Jen je důležité vědět, komu také poděkovat.
Lotova víra je spíš taková zakrslá, polovičatá, nedůsledná. Za mě vlastně: normální (jak často ta moje). Nezvládá se úplně oddělit od minulosti. Nemám sílu. Nedokážu se spoléhat jen na Boha. Nemohl bych alespoň tady do toho městečka? Mít prostě i něco viditelného, čtyři stěny, bezpečnou jeskyňku?

Dobře, co už s tebou Lote?

(Jsem dost zvědav, jak si s dokončením jeho příběhu příští týden poradí Iva.)

Ten příkaz: neohlížej se, se dá pochopit jako varování před naším sklonem si idealizovat minulost. Izraelci sotva mají své egyptské otrokáře za mořem, už začnou vzpomínat na hrnce s masem, které tam pod pyramidami měli.

Nebo také: Když už začneš s nějakou cestou, notabene, vede-li tě po ní Bůh, tak se nezastavuj, nezdržuj, neváhej.

Případně: Nenech se uhranout hrůzou, strachem, temnotou.

Možná se však ta Lotovka otočila, aby se pokochala, aby si udělala takové samospravedlivé selfíčko. Zkrátka, nejsme zachraňováni proto, že bychom byli kdoví co, ale abychom se chopili nové šance, abychom odkazovali na zachraňujícího Boha, nebo sami pomohli někomu, kdo je zrovna v průšvihu.

Když si Lot vybral Sodomu a Gomoru a oddělit se od Abrahama, vypadalo to tam jako ráj. Dnes je to místo, kde není nic zeleného. Jen mě tak napadlo, jestli si nezaděláváme svými způsoby života, svou nelidskostí na průšvih, na to, že po nás zůstane jen místo, kde bude stát pár pomníčků a dál už jen suchopár, beton bez dechu.

Celý ten příběh končí nenápadnou zmínkou o tom, že Bůh pamatoval na Abrahama a že proto vyvedl Lota ze zkázy. Abraham se za Sodomu a Gomoru přimlouval. To by nás mohlo inspirovat, možná zvláště v těchto dnech. Čteme, jak už je v různých štábech rozhodnuto, ale my se nesmíme přestat modlit, prosit za záchranu, pracovat na ní. Vždyť jsme tu i kvůli tomu, že Jeden zachránil nás.

V Izraeli požíval host privilegia zahrnutá i do desatera. Měl nárok na ochranu, pohostinnost, měl právo jeden den odpočívat. Pro Izraelce byl život hosta dražší než jeho vlastní. Věděli totiž, jaké to je být někde cizí, nevlastnit ani kousek půdy, kde by si mohli byť jen vykopat hrob. Návštěvu měj vždycky v úctě a nikdy nezapomeň na to, že i ty jsi jen hostem na tomto světě. Takový přístup se zdá jako z pohádky, obzvlášť v zemi, kde se nesnášenlivost vůči cizincům lepí jako prach na boty, a kde by i některé nejvyšší hlavy nejraději vystěhovávaly na pusté ostrovy.

Do Sodomy přichází navečer dva hosté a my už víme z předchozí kapitoly, že s nimi přichází sám Hospodin. A taky víme, že to není jen zdvořilostní návštěva, ale jde tu o boží vizitaci ve městě –Bůh si přišel ověřit, zda Sodomští jednají tak šíleně, jak se dá tušit z křiku, který se odtamtud ozývá.

A v bráně města sedí Lot. Už není jen přivandrovalcem, zdomácněl tu, stal se právoplatným členem společenství, má tu své místo, svůj dům, smí se podílet spolu s dalšími na rozhodování, chodit k volbám. Podle čeho poznám své doma? Kde je ten předěl, kdy se z náplavy stane našinec, z cizince domácí, kterému ostatní dokážou říct, jsi náš, jsi naše, vítej? Chce to čas, anebo je to spíš přístupem toho kterého člověka? Nebo obojí? A jak je to v církvi, v našem sboru? Nechám se zapsat do kartotéky a jsem doma? Nebo to chce ještě taky něčí angažovanost, i tu moji, podílení se, přidání ochotné ruky k dílu, platit salár, zkrátka přijmout zodpovědnost za konkrétní společenství? Kde máme své doma? A co jsme ochotni udělat pro to, aby měl své doma i člověk vedle nás?

Lot je v Sodomě místním, je součástí dobrých i špatných věcí Sodomských, ale zároveň není docela jako oni. Není jako Sodomští. Je z těch, kteří ještě vědí, co se sluší a patří, umí se zastat a být solidární s těmi, kterým se děje bezpráví. Současně je taky z těch, kteří nejdou po cestách, které ukazuje Hospodin, ale vybírají si ty, které se jim víc líbí, vypadají pohodlněji a lákavěji. O Pánu Bohu ví, ale mnohem častěji se spoléhá na sebe. Z Cháranu však kdysi odešel společně s Abrahamem a i když se nakonec rozešli, něco z těch božích způsobů v něm přece jen zůstalo.

Stejně jako toho dne při obědové siestě Abraham zve hosty k sobě domů, stejně jako on naléhá a nenechá se odbýt. Ví, že host do domu, je Bůh do domu. Ale taky zná své město a dobře ví, že je tu na ulicích příliš nebezpečno, že tady nemají cizinci na růžích ustláno, že tady nezná ani bratr bratra, natož někoho nevlastní krve.

A poslové jdou a dveře domu se zavřou. Z kuchyně to začne vonět a na stole přistávají lahůdky paní domu. A pak je čas jít spát. To ten den hezky začal a mohl by i hezky skončit, kdyby za zdmi domu nebobtnalo zlo města.

Sodomští obklíčili dům, jejich nesnášenlivost nabyla takových obřích rozměrů, že se neostýchají vztáhnout ruku a použít násilí. Kam až dokáže lidská zášť zajít? Ublížit, jak nejvíc to je jen možné. Znásilnit, ponížit člověka, zbavit ho jeho osobní suverenity, ukrást mu lidskost.

V tomhle příběhu se nejedná o homosexualitu, jak se někdy s jistou samozřejmostí tvrdí. Sodomským totiž nejde o vztah, důvěru, něhu a intimitu dvou lidí, byť jednoho pohlaví. Do nebe volající hřích Sodomy spočívá v násilí na člověku, na hostu, kterému patří právo na azyl. Ten sexuální podtón jen poukazuje na to, jak ohromné může zlo být. Jakými krajními způsoby jde ponížit člověka, obrat ho o jeho práva. Čeho všeho jsme na druhých schopní.

Kdo by se takové přesile, takovému zlu dokázal postavit? Lot. Protentokrát sebral všechnu odvahu, protentokrát si zvolil boží způsob a staví se jako živý štít mezi Sodomské a hosty. Brání jejich právo. Ctí boží přikázání. Ještě se pokusí zlo zvrátit nabídkou dobrého jednání.

Nabídnout své dcery k ukojení touhy, k uklidnění místo běsnění, je pro něho přijatelnější, než nechat ublížit těm, za které nese zodpovědnost. Až z toho jednomu naskakuje husí kůže. “Dělejte si s nimi, co je dobré ve vašich očích,” takhle přesně je to v originále. “Dělejte si s nimi, co je dobré ve vašich očích.” I když se nám to nemusí zdát zrovna ok, tak pro Lota je tohle alternativa k tomu zlému, co se Sodomští chystají udělat. Ještě je jiná možnost, pro kterou se můžete rozhodnout. Ještě je čas nezavdat si. Dobré nebo zlé, to je volba, před kterou stojíme každý den. Jenže pro dobré lidé Sodomy oči nemají. V jejich očích jiskří svévole a na jazyku se převaluje chuť krve.

Lot a Sodomští, to jsou dva vzorce jednání. Dva přístupy k těm, kteří přicházejí odjinud. Jeden ctí lidskost, respektuje člověka se vší jinakostí a odlišností, má pochopení pro menšiny, čtyřprocentní i jiné a dělá jim místo. Ten druhý ničí a krade život, žije na úkor druhého, vydírá, ždíme, znásilňuje právo na život a na štěstí.

Navzdory chvályhodnému nasazení Lot Sodomce nezastaví, na zlo nestačí. Záchrana musí přijít odjinud. Další dění už určuje Hospodin. Raní obyvatele města slepotou, že si nevidí na špičku nosu, natož aby našli Lotovy dveře. Jednou zastaví Bůh Saula, který se chystá vyhladit ty, kteří uvěřili Kristu. A věřím, že podobně jedná, když si zlo dělá nárok na nás. Bojuje za naše právo na život a na štěstí, za naši lidskost a ochranu. Vždyť jsme jeho hosty na této zemi a on se k nám chová jako hostitel. Náš život má pro Pána Boha vysokou cenu. Kvůli nám byl ochoten jednat tím nejkrajnějším způsobem, když k naší záchraně vydal i svého vlastního syna.

Bůh slyšel velký křik ze Sodomy a Gomory. Dvou z pěti legendárních měst na břehu Mrtvého moře. Patrně nešlo o reálná města, ale pro biblickou tradici jsou symbolem do nebe volajícího hříchu a lidské špatnosti. Však nám tak taky vešla do jazyka, do češtiny. Sodoma, Gomora!

Bůh slyšel a šel se podívat zblízka, aby zjistil, jak se věci mají. Bůh totiž neodsuzuje podle toho, co slyší, podle toho, jak věci na první pohled vypadají. Hospodin hledí na srdce, kouká do nitra člověka. Zajímá se o jednotlivce, neposuzuje a neodsuzuje jedním šmahem. Nejede tu naši sebejistotu, že všichni ve frontě na úřadu práce jsou nefachčenka, z dětí kriminálníka budou stopro zas jen kriminálníci, nebo že každý politik lže a krade a muslimové jsou zaručeně teroristi, o Romech ani nemluvě.

Sodoma a Gomora. Dvě města, se kterými to špatně skončí. Hřích je totiž destruktivní, ničí život a zanechává za sebou jen spálenou zemi, kde nic neroste. Bůh si nechce hříchem nechat zničit to dobré, co stvořil. Nedovolí, aby lidi, kteří se na něho spoléhají, neměli místo, příležitost, možnost pro život. Myslím, že s námi, se mnou má velkou trpělivost. I trpělivost Pána Boha má však své hranice a může někdy dojít. Pak Bůh zničí to, co je proti životu, odsoudí ty, kteří maří jeho způsoby, vnášejí zlo a smějí se mu do obličeje. Ježíš zpřevracel stoly směnárníků, vyrazil dveře s těmi, kteří si mysleli, že si z Pána Boha můžou udělat svůj byznys.

Hospodin už má nakročeno do Sodomy a Gomory, ale jeho krok je váhavý. Ještě se zastaví, ještě jednou se otočí a zapřede řeč s Abrahamem, se svým člověkem. Vztah víry, vztah mezi Pánem Bohem a člověkem je důvěrný, má být důvěrný, bezpečný. Takový vztah kvete s otevřeností a upřímností těch, kdo se na něm podílí, a unese, věřím, i těžké skutečnosti. Bez důvěry bychom skončili všichni singl, bez důvěry by se zbořil každý vztah, každé přátelství, každé společenství.

Abrahame, musím, chci ti něco říct. Jestli je to tak, jak to vypadá, tak se Sodomou a Gomorou je veta, konec, šlus. Tak jen chci, abys to věděl. Ta Sodoma, kde žije můj synovec Lot se svojí rodinou? Moje krev? Abraham zůstal přimraženě stát tak jako někdy i my, když se dozvíme špatnou zprávu, těžkou diagnózu. Ale Abraham se nenechá zlou novinou sejmout. Dělá krok k Pánu Bohu, nezanevře na něho. Má s ním totiž jinou zkušenost. Zná ho jako Boha, který mu před chvílí vlil novou krev do žil, už několikrát ho ušetřil, i když by si zasloužil potrestání, neskončil s ním, i když on sám to chtěl udělat už několikrát. Zná ho jako Boha, který je spravedlivý, věrný a plní své sliby.

To bys přece neudělal! Přece bys nevyhladil s nespravedlivým i spravedlivého! Přece nejsi z těch, co strkají všechny do jednoho pytle?! Jako lev se začne Abraham rvát s Hospodinem o ta města, o lidi, kteří v nich bydlí. Je to první přímluvná modlitba v Bibli. Takové nás chce Bůh mít. Jako ty, kdo nesou do světa jeho spravedlnost, jeho způsoby, ty, kdo nemyslí jen na sebe a jsou schopni soucitu s druhými. A to nejen s těmi, kteří jsou naše krevní skupina, které známe osobně a máme s nimi něco odžito. Ale taky s těmi, kteří nám nejsou zrovna sympatičtí, mluví jiným jazykem, mají jiné zvyky, patří k různým menšinám, nebo udělali hrozné věci. Takové nás chce Bůh mít.

Abraham je ve svých přímluvách dost troufalý a vytrvalý. Po Pánu Bohu smíme chtít hodně. Nemáme se v prosbách nechat omezit vlastní nepatrností, nízkým sebevědomím, tím, že na to nemáme nárok nebo si to nezasloužíme. O to víc, když prosíme za druhé.

Pane Bože, když bude ve městě padesát spravedlivých, zachráníš je a kvůli nim i všechny ostatní? Taková je Abrahamova důvěra v boží milosrdenství. Že jeho spása, záchrana se může týkat nejen spravedlivých, ale i těch, kdo si to nezaslouží.

Abraham smlouvá jako o život. Vlastně tu jde o život.

Bože, a kvůli 45, to bys zahladil celé město? Nezahladil.

A kvůli 40, 30, 20?

Bože, a co když těch spravedlivých bude jen deset? Nezahladím je ani kvůli těm deseti.

Víc už si Abraham netroufá. Méně už je pro něho nepředstavitelné. Deset, minjan, to je nejmenší jednotka, která se může setkat k modlitbě. Ale ani tahle základní jednotka se nakonec v oněch městech nenašla. Našla by se v našem městě? Našla by se v tomto kostele? Mohlo by to s námi dopadnout jako se Sodomou a Gomorou. Mohlo. Ale Bůh nám dal k záchraně Ježíše, jediného spravedlivého. Kvůli němu se rozhodl zachránit všechny ostatní, všechny nespravedlivé, všechny, kteří na to nemají právo, taky nás. Díky Ježíšovi smíme zakoušet, jak velké a bez hranic je boží milosrdenství. Jen ho mezi sebe pouštět, nechat ho mezi námi a v nás působit, aby až bude Bůh hledat spravedlivé mezi námi, tak aby mezi námi našel Ježíše.

Stokrát si říkám, že se už tohoto vyvaruji, že už si nenaběhnu, že toto už dělat nebudu, říkat. A najednou…, najednou v tom jedu znovu. Ze strachu, z pohodlí, z blbosti. A všechna dobrá předsevzetí jsou zas u ledu.

Tento příběh už tu byl. (Gn 12,10-20) Kázala na něj Iva na začátku září. Nemyslím si však, že se to vyprávění vloudilo biblickým redaktorům do textu podruhé jen se změněnými reáliemi. Síla a pravdivost Bible je podle mě v tom, že své hrdiny neretušuje, nedělá z nich dokonalé. Naopak píše o nich, že své hříchy opakují.

A také je to výpověď o nás.  Nebo já se v ní tedy alespoň poznávám.

Protože – co převažuje? To, že jdu za Bohem, modlím se, žiji podle Ježíše? Nebo to, že mám své plány, svou lhostejnost, své strachy, své postupy?

Abraham opět vydává svou ženu za svou sestru. Bojí se víc o sebe, než o svou ženu, bojí se o vnější víc, než o vnitřní, o život víc, než o to, jaký bude. Zase odhaluje svou povahu, své sobectví, sou nevíru.

Král gerarský má naštěstí sen. Sen od Boha: „Na Sáru nesahej.“

Je první biblický sen. Poprvé tu Bůh používá tento nástroj, aby lidem nabídl jinou cestu než tu, po které se vydávají. Třeba vánoční příběhy podle Matouše jsou takových snů plné. Ale dost vánoční je i evangelium tohoto příběhu: Bůh neskončil s chyby a hříchy opakujícím Abrahamem, s pochybujícím Abrahamem, neskončí ani s námi.

Abraham si své ještě vyžere, ale nikdy v plné výši. Boží snaha s námi být vždycky převáží nad tím, co poděláme, a jak se v tom, pak koupeme.

I kdyby to bylo před lety, tak Abraham už s Bohem mluvil, zažíval jeho blízkost… a najednou? Je to pryč. Dokonce řekne: „Bohové mě nechali bloudit.“ Nebo Bůh mě nechal bloudit. (13.) Víra není danost, jednou provždy a hotovo. A možná, že i když na ní člověk maká, snaží se jí žít, rozvíjet, přijde temná noc pochyb, zmatků.

Abraham se tak plácá mezi příklony k Bohu, všedními dny, vlastními plány, slibují si s Bohem věrnost, a pak to zas praotec rozjede podle svého a koupe se v následcích vlastních řešení.

Ale vždycky mu Pán Bůh znovu nabídne cestu, podá ruku, které se může chytit a vylézt z bahna.

Do svých průšvihů vtahujeme druhé. Nejsme solitéry. Naše činy mají vliv na naše rodiny, obce, země, planetu. Naše činy mají vliv i na ty, kteří jsou nám jedno, i na ty neznámé. Ten Abrahamův měl na Sáru i na kenaanského knížete, ale také na jeho ženy a dům. Naše činy jsou žel perpetum mobile. A jen Pánu Bohu se občas podaří je zastavit.

Abraham říká: „Na tomto místě není bázeň boží.“ (11.) Tady Boha nerespektují, neuznávají ho, tak jako já. Jenže, jak se ukazuje, to Abraham má problém. To on má omezenou představu Boha. Jak moc a jak kde a jak v čem s Bohem počítám?

Praotec a pravzor věřících přinese do Abímelekova domu víc problémů než požehnání.
Místo toho, aby dělal prostor pro Boha, vytvářel vztahy, ve kterých je snazší Boha zakusit, tak si říká, že tady mezi cizími se pravda nějak ztratí.

Bůh nemluví jen ke členům církve. Abraham podceňuje Abímeleka i Boha.

Ono je to neuvěřitelně těžké druhého slyšet, neřídit se podle svých předsudků, představ o něm.
Je těžké druhým naslouchat, skutečně naslouchat. Nejet si jen vlastní historky, myšlenky, vtípky. Zvlášť když ten druhý není naší víry, z naší bubliny, z našeho kmene.

Abímelek má, co Abrahamovi říci, a zrovna o Bohu. Boha můžeme zaslechnout i tam, kde to nečekáme, z úst, ze kterých to nečekáme. Nevím, co je víc nepříjemné, když nám pravdu říkají blízcí, když nás upozorňují na naše chyby, nebo když nám zrcadlo nastaví někdo cizí, někdo, nad koho jsme se povyšovali.

Vždyť já jsem vlastně nelhal, zkouší to Abraham. Ona a můj otec… To je tak strašně těžké říci: Udělal jsem chybu… ?

Dost! Nech toho, Abrahame, Ondřeji… (doplňte si). Raději se do toho přestaň zamotávat. Začneme zase znovu.

Co to je za Boha, že má takovou – svatou trpělivost? No, to je náš Bůh, ten, na kterého se můžeme spolehnout.

Největší záhadou v tom příběhu pro mě je to, že Abímelekovi o Abrahamovi Bůh říká: „Je to prorok, bude se za tebe modlit.“ (7.) Tento podfukář, že se za mě má modlit? Nevím, jak to máte vy… Když vím, že jsem udělal něco výrazně špatně, nebo proti tomu, co vím, že je dobré, tak se vlastně stydím modlit. Nejraději bych se před Bohem schoval. V hlavě mi jede: Moje modlitby nemají cenu, někoho takového, jako jsem já, Bůh slyšet nemůže. Pokouším se jakoby Bohu vyhnout, nemluvit na něj. Ale tím přivírám ten náš vztah ještě víc.

Může mít cenu modlitba někoho, kdo právě zradil svého nejbližšího člověka – jako Abraham Sáru? Má cenu modlitba někoho z nás? Podle tohoto příběhu může a má!

Déšť padal, padal a voda stoupala a ze země pomalu prchal život. Noe se svojí rodinou i celou plovoucí zoologickou zahradou jsou zavřeni ve zvláštním plavidle, které připomíná spíš hrob než cokoli jiného. Vždyť od smrti je dělí jen stěna ze dřeva. Svět kolem, jak ho znali, přestal existovat, všude je jen zkáza, zmar a konec. Žádný výhled, žádné světlo, jen mrtvolné ticho. A přece je ta podivná schránka, archa, kapkou naděje, kterou připravil Bůh pro ty, kdo mu důvěřují, kdo se spolehli na to, že je temnotou smrti může protáhnout do života.

Stejné slovo jako pro Noemovo plavidlo je použito ve Starém zákoně ještě jednou a to pro ošatku vymazanou smůlou, ve které bylo na vodu vysláno miminko, malý Mojžíš. I ta jeho malá verze Noemovy archy je loďka poslední záchrany, která ho nese ze smrti k životu. Aby on zase jednou provedl Izraelce skrze valy vody z hrůzy Egypta do světla zaslíbené země.

Nekonečně dlouhý čas se archa nesoucí život houpe na vlnách velké vody, ale nikde není vidět země na obzoru, svítící maják, přístav, kde by se dalo bezpečně zakotvit. Zvládnou to ti uvnitř? Nedojde jim dech? Nezblázní se strachy?

To první podstatné, co si máme z dnešního příběhu odnést je, že Bůh pamatuje na člověka. Není nic, co by mohlo způsobit ztrátu boží paměti, nic co by zabránilo Pánu Bohu, aby na nás přestal myslet, abychom se vytratili z jeho zorného pole. Na rozdíl od naší paměti, která trpí výpadky, má jen omezenou kapacitu, selhává, někdy taky slábne, trpí nemocemi, vytrácí se. Nedokáže zcela uchovat vzpomínky na lidi, které jsme měli rádi, neumí pořádně podržet jejich obličej, pohyb, vůni, to jak mluvili, smáli se, plakali.

Boží paměť, jeho upamatování se na člověka je v tom, že dokáže vidět jeho nouzi, mít soucit s jeho trápením, být mu blízko, když se přes něho valí vlny zla, když ztrácí správný směr, když se topí ve svých lžích a vinách. Ale nejen to. Bůh pamatuje na člověka taky tak, že se v takových situacích dává do díla. Zastavuje lidskou katastrofu, zastavuje mizení člověka z povrchu země, zachraňuje život. Mýlí se ten, kdo si myslí, že si všechno může zařídit sám, že si jen z vlastní síly a schopností dokáže se vším poradit. Takové pyšné myšlení se stává pro člověka nebezpečným. Pýcha předchází pád, říká se. Pýcha totiž zabraňuje člověku vidět, že všemu našemu snažení předchází dar záchrany od Pána Boha. Nový zákon to říká jasně. Záchrana se neděje našimi skutky, není to naše dílo, ale děje se jen díky tomu, že je to boží přání, boží dárek pro nás.

A to je to druhé, co si máme zapamatovat. Bůh se kvůli člověku dává do díla. „Bůh způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Přestalo pršet a voda začala klesat. Ježíš na potápějící se lodi pohrozil větru a utišil moře. Bůh i v situacích, které vypadají zle, neskládá ruce v klín, ale má už zaděláno na něco nového. 

A to je to třetí: Náš Bůh, Hospodin, je Bohem nových začátků.

Vyjdi z archy, z místa, o kterém sis myslel, že je tvým posledním, tvým koncem. To je pokyn k novému životu. Byl jsi zachráněn ze smrti. Život na zemi se obnovuje, i ten tvůj. A můžeš se dát zase do práce. Tento boží pokyn k vyjití je jeden z mnoha, o kterém v Bibli slyšíme. Izraelci vyšli z Egypta, Abraham z Kaldejského Uru, Ježíšovi učedníci od svých sítí. Vyjití ze zajištěnosti, ze zdánlivě spokojeného do neznáma, to je znakem víry a důvěry v dobré boží vedení.

Církev se často zobrazuje jako posádka lodi na rozbouřeném moři. Takový je život věřícího člověka. Je zmítaný všelijakými poryvy, vystavený nejistotám, pochybám, strachům. Někdy se silným pocitem, že se v tom všem musí už každou chvíli utopit. A Bůh? Ten je kdo ví kde. Nebo ne? Ježíš nevzal do zaječích. Sbírá síly na zádi lodi. A když to vypadá na smrt, zachraňuje k nové plavbě. Bůh nezapomněl na svého člověka, na Noa, a provedl jeho loď potopou. Náš Bůh na nás pamatuje, dává se kvůli nám do díla a je Bohem nových začátků.