Církev nevznikla zázračně o velikonočním ránu. Trvalo to nějaký čas, čas obnovy zklamaných nadějí, než Duch o Letnicích umožnil vznik společenství, které bylo svědkem Vzkříšení, života silnějšího než všichni mrtví. Právě tento čas obnovy slavíme o Velikonocích.

Toto období putování, reflexe, zrání a vnitřní transformace je rovněž důležité pro každého z nás: Všichni ho musíme prožít znovu, i když jsme zvyklí slavit Velikonoce rok co rok. Vždy existuje tento „velikonoční čas“, který umožňuje evangeliu o vzkříšení proniknout do nových situací našeho života. Někteří z nás letos možná prožívali Velikonoce v odloučení, nemoci, neúspěchu nebo vině. Toto poselství o ukřižování a zmrtvýchvstání také  přijímáme v obzvláště neklidném světě, který vyvolává mnoho úzkosti a trápení. A právě zde potřebujeme čas, abychom objevili, co toto tvrzení: „Kristus vstal z mrtvých, žije“ znamená pro naše vlastní Velikonoce, pro náš přechod k většímu světlu, většímu životu, větší naději…

Všechna vyprávění o zjeveních Zmrtvýchvstalého v evangeliích ukazují tímto směrem. Nesnaží se poskytnout „důkaz“ o Ježíšově zmrtvýchvstání, a už vůbec se nesnaží spekulovat o tom, „jak“ ke zjevením došlo, či jak vypadalo tělo Zmrtvýchvstalého. Ukazují však vliv těchto setkání na učedníky, jejich vnitřní proměnu, jejich se probouzející víru či důvěru (Tomáš), jejich obnovující se naději (Poutníci do Emauz), jejich lásku, která začíná znovu hořet (Petr). Mohli bychom říci, že nejde ani tak o setkání se Vzkříšeným, jako spíše o setkání s tím, který obživuje, Živoucím, který dává život. Jak Ježíš řekl ve své řeči na rozloučenou učedníkům: „vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi“. Důraz je kladen spíše na vzkříšení učedníků, a v příběhu, který jsme slyšeli, zejména na vzkříšení Petra.

To, co Ježíš v Petrovi obživuje, řečeno velmi jednoduše a velmi lidsky, je jeho schopnost milovat. Znovu probouzí lásku, která byla otupena příliš velkými očekáváními, iluzemi, pak nepochopením, zklamáním a dokonce zradou. Ježíš třikrát pokládá otázku, která vzkřísí ztracenou lásku: „Miluješ mě?“ Není pochyb o tom, že Petrovi musela vyvstat na mysli jeho tři zapření v pašijovém příběhu, jak je Ježíš předpověděl. Proto pociťuje smutek, když slyší tyto otázky. Ježíš však nežádá vysvětlení ani ospravedlnění! Tím méně „vyznání hříchů“, které by Petra uzavřelo do jeho minulosti plné omylů a zrady.

Petr je prostě dotazován na to, jak vypadá jeho láska dnes, a právě tato otázka v něm může probudit lásku, která byla utlumena a uhašena tolika vinami. Stejná otázka je dnes ráno adresována každému z nás. Ježíš se neptá: „Věříš ve vzkříšení?“, jako bychom museli odpovídat na otázku z katechismu. Chce v nás probudit lásku, která v nás usnula… a právě díky lásce pak budeme moci zakusit tajemství vzkříšeného života.

Petr se znovuzrodil k lásce – k lásce ke svému Pánu, ale také k bratrům a sestrám – a to mu umožnilo poznat v sobě život, který vítězí nad smrtí, světlo, které je silnější než temnota, milost, která je mocnější než zrada, a tak skutečně prožít svou Paschu. Může pak také znovu objevit své povolání k následování Krista tím, že bude „pást jeho ovce“. V tomto příběhu je samozřejmě obsaženo Petrovo zvláštní povolání být pastýřem prvního křesťanského společenství – a je zvláštní, že Kristus do této funkce ustanovil člověka, který zradil, který byl velmi slabý, jako by chtěl přetnout jakýkoli ideál dokonalosti nebo čistoty při vzniku Církve – ale je zde obsaženo také obecné povolání každého učedníka: ti, kdo prožívají Velikonoce tím, že nechávají růst svou schopnost milovat, se stávají zodpovědnými za druhé: mohou druhé zahrnovat starostlivostí, láskou a péčí a starat se o ty nejslabší a nejpotřebnější. Kristus nás svěřuje jeden druhému, a tak se všichni stáváme svědky vzkříšení a šíříme kolem sebe lásku, která může dodat trochu odvahy k životu těm, kdo ji potřebují.

Modlitba bratra Rogera z Taizé:

„ Ty, vzkříšený,
 jako chuďas, který se nechce vnucovat,
doprovázíš každého
aniž by ses vnucoval do našich srdcí.

Jsi tam, nabízíš svou důvěru,
nikoho neopouštíš,
i když osamění proniká do největších hlubin.

Máme-li Tě přijmout, potřebujeme uzdravení.
Máme-li Tě poznat, je důležité najít v sobě ochotu k nápravě a převzetí rizika volby následovat Tě v kterémkoli okamžiku. Bez této volby, která je vždy radikální, se budeme jen vléci.
Zvolit si Tě znamená slyšet, jak nám říkáš:
„Miluješ mě?“

Jak jsme na tom my? Umíme si uvědomit svá vlastní odmítnutí? Lidi, které jsme mezi sebe nevzali, protože jsou nenormální, nepříjemní, protože mají jiný názor, jinak poskládaný žebříček hodnot, jiný způsob života? Nebo třeba jen proto, že jsou nevýrazní, nevýznamní, že jsme si jich vlastně ani nevšimli a proto je nepozvali. A jak to máme jako církev, náš sbor?  Jsme otevřené společenství nebo spíš společenská bublina? Umíme být spolehlivou záchytnou sítí pro ty, o které jinde nestojí, kteří nám nevoní, kterým svět nedal další šanci?

To heslo, které vybrala německá ekumenická biblická společnost na letošní rok – Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven – je Ježíšovým odmítnutím téhle možnosti. Ježíš říká zástupům, které před chvílí zažily zázračné nasycení – neudělám to, co dělá svět. Neudělám to, na co jste zvyklí, s čím vlastně počítáte, co je pro vás denní chleba. Čekáte odmítnutí, ale já vás přijmu. Čekáte, že s vámi někdo vyrazí dveře, ale já vám je otevřu a pozvu vás dál. Čekáte, že vás někdo odstrčí, ale já vás obejmu. Čekáte, že nic nedostanete, ale já vám dám všechno, co potřebujete.

To je boží zaslíbení, boží pozvání do jeho světa, jeho způsob jednání s člověkem.

Asi nejvýraznější biblický příběh o jasném přijetí, o bezpodmínečné lásce a dobrotě ke konkrétnímu člověku je příběh o ztraceném synu. Možná znáte i jeho slavné výtvarné ztvárnění od Rembrandta a dokážete si ho teď vybavit. Nebo si ho můžete vygooglit, až budete doma, a ještě se nad ním chvíli zastavit.

Syn, který svůj život zbabral, se zbědovaný vrací domů s tím, že by ho jeho táta snad, když bude mít velké štěstí, mohl zaměstnat jako pomocníka v hospodářství. S návratem do rodného domu vůbec nepočítá. To už spíš s tím, že na něho bude otec řvát a pošle ho do háje. Však by to bylo zcela právem. Ale táta ho s radostí vítá, objímá ho, tiskne si ho na prsa, a místo, aby se na něho zlobil, mu ještě žehná, přeje mu dobré věci, dobrou budoucnost.

Ale proč?

Základní boží dílo je dar života, jeho ochrana a záchrana. Bůh nestvořil člověka, aby s ním soutěžil, aby si s ním pohrával jak kočka s myší, aby si z něho dělal otroka, trápil ho, sesílal na něho pohromy, smál se mu. Stvořil ho proto, že s ním chtěl mít společenství, žít s ním ve vztahu. Dal mu život, aby ho měl rád, aby ho chránil a zachraňoval ho. Aby ho vždycky vítal s radostí jako ten otec ztraceného syna. Vždyť nakonec byl ochoten dát to nejbližší, svého syna Ježíše, aby nepřišel o nikoho z lidí.

Nevyhnat, ale přijmout, nevyvrhnout ven, ale spasit, to je vůle Boha, ve kterého věříme. Není to výraz jeho dobroty a laskavosti, je to výraz jeho vůle s člověkem, jeho základní nastavení vztahu mezi ním a námi.

A do tohoto nastavení nás zve. Slibuje nám je jako platné a trvalé. Jeho přijetí je totiž bez data spotřeby a má věčnou trvanlivost.

Chce se něco od nás?

Vzít Ježíšovo pozvání vážně. Vzít vážně to, že nás má Bůh rád a učit se na to ve svém životě spoléhat a věřit tomu.

Spoléhat se a věřit. To je podle mě základní, ale taky dost těžký úkol. Pokoušíme se o to mezi sebou, v rodinách, v přátelstvích. Jenže ty pokusy se většinou neobejdou bez zklamání, bez nenaplněných očekávání, bez hořkosti a slz. Ještě tak jedině věřit sami sobě, spolehnout se sám na sebe, to se jeví jako jakž takž jistá cesta. Jenže dali byste sami za sebe ruku do ohně? Já tedy ne. Vždyť i ten pocit stydět se sám před sebou, koukat se v zrcadle na člověka, který selhal ve vlastních očekáváních, taky není neznámý.

Spolehnutí se a víra, to bude vždycky tak trochu risk. Pán Bůh však riskuje pořád. Zas a znova věří v člověka. Opakovaně nás k sobě zve navzdory všem zklamáním, která s námi zažil. Doufá, že přijdeme, vyhlíží nás jako ten otec ztraceného syna. Zkusme se o něho opřít, zkusme mu věřit, že to s námi myslí vážně.

A pak ještě jedna věc. Můžeme, smíme, máme jednat podobně s lidmi kolem nás. Vítat je mezi sebou, naslouchat jejich příběhům, brát je vážně, mít pro ně pochopení. Není to vstupenka k Pánu Bohu. Jeho pozvání a přijetí platí bezpodmínečně, bez zásluh, je projevem boží milosti. Vždyť o Vánocích a pak hlavně o Velikonocích si znovu připomínáme, že Bůh v Ježíši přišel do světa, stal se člověkem, žil, trpěl a zemřel za nás a přemohl smrt, protože předně chtěl; protože je Bůh zachraňující; Bůh, který volí život. Ale pokud se božími způsoby necháme ovlivňovat, pokud se nám stanou inspirací a budeme se o ně pokoušet i v našich vztazích, tak přispějeme k lepšímu světu, ke světu, do kterého bude otištěno víc stop božích než těch lidských.

bylo to „prvního dne po sobotě“.

Letos mi připadá, že je příhodné začít velikonoční zvěstování právě tímhle časovým údajem. Možná to někdy trochu zapadne. Už to víme a známe, že vzkříšení se přece odehrálo v neděli. „V úsvitu ještě ztemnělé velikonoční neděle“ – kdy jindy!?

Kdy jindy? No, právě, že těch příhodnějších dnů, kdy by se Boží zásah hodil, bylo! Třeba právě ve svátek, v sobotu, to byl přece den Hospodinův na památku vyvedení z otroctví. Nebo o té Pesachové noci. Tehdy se věrní modlili, připomínali si Boží moc a vzhlíželi k ní při veliké slavnosti…

Právě, že těch, lidsky a nábožensky, příhodných časů se nabízelo tolik… („To jsi to, Pane Bože“ napomenul by český velikán Jára Cimrman, nerozvážného Hospodina, „nemohl načasovat, aby to vyšlo pěkně na už zavedené dny“?)

Jenomže bylo to až prvního dne po sobotě. V den nesváteční. Ne tehdy, kdy nám by se to hodilo podle kalendáře a zvyku, ne tehdy kdy my si usmyslíme, že by se něco slavit mělo… Ale včas i nevčas, podle svého, ne hned a ne jako domácí bůžek samozřejmě po ruce, ale podle své moudrosti, „třetího dne“ který může být kdykoli, děje se něco, co pak stojí za to slavit, z čeho se stane i ta naše neděle – vůbec ne samozřejmá; ale právě jako připomínka něčeho úplně nového, nesamozřejmého. Jako připomínka vzkříšení (!) a to prvního dne po sobotě (!).  

Velikonoce a každá další neděle, nám připomíná nesamozřejmou a velikou skutečnost; skutečné Boží milosrdenství, které tu je třeba i navzdory dost tmavým svátkům a tmavé sobotě. Právě takovou neděli a takové vzkříšení prožili první křesťané – Ježíšovi učedníci a učednice.

Marie, Petr a milovaný učedník v přečteném evangeliu poznávají, že Kristus byl vzkříšen. Ale jak se to projevilo, jak na to přišli? Pojďme s nimi projít tu cestu; ptejme se, čím je tato noc – toto ráno – ale taky už každé další po těch prvních Velikonocích jiné?

Evangelium začíná ještě za tmy. Ano, ještě v temnotě – právě v temnotě! – ve chvíli, kdy to vypadá, že vše je ztraceno, že naprosto není z čeho se radovat, tehdy začíná příběh nepochopitelné Boží záchrany.

V noci potkáváme dnes Marii Magdalskou – je na cestě k hrobu. Je před ní nepřekonatelná hradba, stejně jako projít mořem, je to zhola nemožné – hradba bezmoci a smrti. Marie nejde ve tmě jenom protože ještě nevyšlo slunce; ta tma je také v ní. Je to bolest ze ztráty, kterou chce u hrobu oplakávat. Myslím, že mnozí lidé, věřící i nevěřící, takovou tmu známe… možná je někdy lepší vstát ještě za tmy, než čelit nočním můrám, nebo plakat do podušky. Nevíme, co vlastně Marie od té cesty čeká, ale rozhodně nečekala odvalený kámen.

Odvalený kámen je prvním znamením na cestě velikonočním ránem. Tedy, tím prvním znamením je pro Marii především nepatřičnost. To vidíme z její touhy dát všechno do pořádku. Najít tělo, přinést ho zpět, přivalit kámen. Tak budou věci, podle nám jistě docela vlastních představ, v pořádku. Marie třikrát zopakuje tuhle jedinou možnost: něco zvenčí muselo převrátit pořádnou situaci v nepořádnou, „vzali našeho Pána“, nevíme, kam ho kam ho položili? Jediné, co s v tí bezmoci dá dělat, když je na jedné straně člověk sám se svou těžkostí a na straně druhé objekty, jako hrob a tělo zbavené života…

Odvalený kámen je prostě další pohromou v řadě.

Marie běží pro pomoc a vrací se ke hrobu s Petrem a s učedníkem, kterého Ježíš miloval, ale sama pořád zůstává venku a pláče.

Její příběh na chvilku opustíme, protože zrovna přiběhli Ti dva učedníci. Přijdou snad oni na stopu toho, co se tu děje?

Evangelisté a církevní tradice nás nenechávají na pochybách, že Petrovi patřila na cestě za Kristem mnohá prvenství, ale dnes je to ten druhý, milovaný a milující učedník, který je celou dobu jakoby o krůček napřed až nakonec čteme: spatřil vše a uvěřil. Zvláštní. Protože to vše je vlastně… nic. Spatřil prázdný hrob a odložené plátno. A uvěřil. Jako by viděl tragiku smrti, prožil bolestnou ztrátu, viděl hrob – ale navzdory tomu všemu viděl a věřil, že to není všechno. Zvláštní učedník. Milující a milovaný, protože v lásce lze poznat nějak víc, objevit smysl v tom co se zdá bezvýchodné… Milovaný učedník nějak poznal, že v Kristově hrobě je naprosto jiný pořádek. Žádný zmar, zatracení, tragický konec… pohřební rubáš i rouška jsou úhledně složené, už nikdy nebudou potřeba. Všechno je jinak – ale lépe, než jsem čekal.

Jako by nám evangelista sděloval: poznal jsem a dosvědčuji pravdu, že nedělní ráno přesahuje hranice očekávání, že přemáhá obavy i zmar. A že stačí docela prosté stopy – a láska k tomu.

Zatímco Marie pro slzy nevidí, Jan prý v lásce vidí vše a uvěří, že hrůza zrady a kříže neslaví triumf, že triumf slaví ten, který důvěřoval v Boží záchranu, Kristus Ježíš.

Zdá se, že Petr a Jan se tedy dostali dál než Marie. Vešli do hrobu, uviděli; cosi velikonočního zahlédli – ale – a to je velmi zvláštní – odešli domů. Marii nechali plačící v zahradě. Podivná víra.  Snad ta právě narozená víra byla takové nemluvně. Rozpačitá, nejistá s rozmazaným viděním a úzkostnou touhou po bezpečí… 

Nevím, jestli by se k nám velikonoční zvěst dostala, kdyby zůstalo jen u řádného průzkumu prázdného hrobu… První apoštolkou se totiž stává ta otřesená žena, stejně jako kdysi v nemoci, tak i nyní bezmocná a opuštěná, Marie z Magdaly.

To ona uvidí v hrobě dva Boží posly. Učedníci je neviděli, nebo jsou tam posláni až pro ni, aby se jí zeptali: proč pláčeš? A pak za ní s úplně stejnou otázkou přichází sám Ježíš: Proč pláčeš?  Otázka skoro nehorázná a přece úplně klíčová – najednou je tu někdo, kdo vidí Mariin pláč; najednou je tu někdo, kdo ji zná jménem. Kdo ví jak to s ní je, co je zač a chce slyšet proč pláče… ne protože by to nevěděl. Ale protože to je přijetí, protože teprve tehdy je možné vstoupit do beznaděje s nadějí.

A Marie uslyšela jeho hlas a poznala, co znamená nedělní ráno. Kristus byl vzkříšen. Dává se nám. Kříží nám cestu a bere náš život do rukou při křtu – už nikdy nejsme bez stopy jeho vzkříšení. Oslovuje nás každý den a každou naši temnou noc a počítá s námi ve dnech, kdy nám se těžko počítá s ním. Navzdory hříchu, navzdory nemoci a smrti dovádí život ke vzkříšení. I ten náš. Haleluja. Amen

Odkaz do Bible:  J 20:1-18
Bohoslužby:  Ne, 12. 04. 2020