Náš zrak i pozornost umí strhnout spousta nedůležitých věcí. Nejsme pak pořádně v rozhovorech, v naslouchání druhému, někdy ani sobě ne. Honíme se za kde čím, abychom stihli, udělali, zažili, vyřídili, viděli. Jsme pohlceni vlastními starostmi. Nebo už prostě nemáme zájem. Může se nám pak stát něco takového i s Vánocemi, s Ježíšem. Můžeme se s ním totálně minout, přestat ho hledat, ptát se po něm, mít pro něho místo ve svém životě.

Takže to dítě, Ježíš…kdo je Ježíš?

Nejdřív to poznala Marie ještě dřív než se narodil. Mít ve svém srdci Ježíše, to znamená zažít milost. Být zahrnut milostí. Zažít, že i když si to nijak nezasloužím, když si to vůbec nezasloužím a s ničím nepočítám, někdo tu pro mě je, má mě bezpodmínečně rád i se vším, co bych ráda schovala, zatajila, za co se stydím.

Pak to poznal Josef. Ježíš je ten, kdo může do naší situace přijít s něčím novým, pohnout nás k řešením, která jsme měli za nemožná. I když nás to bude něco stát a bude to nepohodlné. Ježíš je ten, kdo dokáže obměkčit kdejaké srdce a stát se pro někoho bližním, velkorysým, milosrdným.

A pak to poznali pastýři. Cháska nevalné pověsti. Pást ovce, přebývat mimo lidská obydlí bez zázemí, tepla domova, to bylo spíš za trest pro ty, kteří něco zbabrali. A tihle všelijací zlodějíčci a sebranka se jako jedni z prvních smí dozvědět, že támhle někde v Betlémě přišlo na svět dítě, které jim změní život. Už se nebudou muset třást strachy, že je za jejich viny může někdo beztrestně zmlátit. Že si je může kdykoli někdo podat a oni nebudou mít zastání. Do jejich života se zase vrátí radost, budou se nahlas smát i zpívat a tančit, protože v Ježíši je Bůh přijal, dal jim najevo svoji přízeň, to že s nimi počítá. A to zrovna ve chvíli, kdy probíhalo velké světové sčítání lidu. Ve chvíli, kdy si sám císař pán přepočítával síly své říše, svoji moc. Ale s těmihle vyhnanci, s těmi, kteří svůj život projeli, nepočítal. Jako by už byli pro svět mrtví. Ale ne pro Pána Boha.

Na tom příběhu je také zajímavé, že pastýři byli právě ti, kdo jako nečekaní svědci dosvědčili, že to konkrétní dítě v jeslích je božím zachráncem světa. Potvrdili tak to, co už nějakou chvíli v sobě jako tajemství tiše nesli Marie a Josef. Nebyli to vzdělanci s tituly před i za, ani lidé s dobrým kreditem, ani vysoce postavení, mimořádně nadaní, schopní. Podobně jako ženy u Ježíšova hrobu jsou pastýři pro svět nevěrohodnými svědky. Bůh si však vybral právě je, aby potvrdili a nesli dál do světa zprávu, že Bůh je lidem blízko. Nést do světa evangelium není úkol jen pro faráře, pro pevné ve víře, pro ty, kdo chodí pravidelně do kostela, kdo dobře mluví a mají věci srovnané, kdo se s přehledem vyznají v Bibli a umí z ní citovat. Pokud takový úkol svědčit o Ježíšovi dostali ti největší ztroskotanci, tak proč ne i kdokoli z nás.

Kdo je Ježíš?

Lukáš mluví o Ježíšovi v té druhé kapitole jako o Spasiteli, Mesiáši a Pánu. Svět si pod těmito tituly tenkrát představoval císaře římské říše Augusta. Básníci o jeho velikosti skládali básně, o jeho vzrůstající moci psali obdivně historikové, lidé ho nazývali Bohem. On sám se považoval za božího Syna.

Jenže dá se od někoho, kdo ovládá druhé, nechá si říkat pane a používá druhé jako svůj nástroj moci, očekávat, že přinese lidem opravdovou spravedlnost a pokoj? Dá se čekat, že ten, komu jde předně o vlastní prospěch a postavení, se bude zajímat o ty, ze kterých nebude nic mít?

Pán – Ježíš je ten – kdo dává, drží a nese život. Kdo zmůže něco i tam, kde já už ne. Kdo o mně ví, mám pro něho význam, kdo se mnou počítá. A bude stát za mnou, bude jistit moje kroky.

Spasitel – Ježíš je ten, kdo mě nenechá ve štychu. Kdo to se mnou nevzdá a neotočí se ke mně zády. Ani po sté. Provede mě temnotami mého života a bude se mnou i ve chvíli, kdy budu umírat.

Mesiáš – Ježíš je ten, ve kterém se mnou jedná Bůh: Kdo mi nastavuje zrcadlo a někdy dost bolestně dává poznat, kde jsem šlápla vedle. Mesiáš – Ježíš mi nabízí, jak překročit svůj stín, opustit to, čeho se někdy hloupě a křečovitě držím, a dodává sílu pro takové jednání, ve kterém se děje nebe na zemi.

Kdo je to dítě v jeslích? Kdo je pro mě Ježíš? To je to podstatné, otázka, se kterou vás dneska chci poslat domů. To ostatní smíte klidně zapomenout.

C.S. Lewis, autor známé série Letopisy Narnie ve své knize K jádru křesťanství napsal:

 „Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.“

Zkuste si tu otázku „Kdo je Ježíš“ pokládat a odpovídat si na ni. Zkuste ji taky pokládat svým rodičům, prarodičům, partnerům, přátelům nebo dětem. Snad vás jejich odpovědi obohatí. A je zase ty vaše.

otevíráme dnes text, který vložil evangelista Lukáš do úst Marie ve chvíli, kdy se setkala se svou příbuznou Alžbětou, která jí potvrdila, že se stane matkou Spasitele, kterého Bůh poslal k naší záchraně.

Celá píseň je doslova prošpikovaná starozákonními citáty a tehdejší posluchači je tam na rozdíl od nás slyšeli daleko silněji a intenzivněji. Ptejme se proto, k jakým událostem tyto citáty odkazují a jak se Ježíšovým narozením a životem naplnily.

Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.

Většina lidí chválí Boha, když se jim něco podaří. Zdá se, že je tomu tak i v tomto případě. Ale když si přečteme starozákonní předlohu, uvidíme, jak nesamozřejmá a odvážná může být chvála Boží. Kniha proroka Abakuka končí slovy: I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech nebyl dobytek, já přesto budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.   To není žádná povinná chvála, kdy se člověku všechno daří, ale statečné, ano až vzdorovité vyznání, že i kdyby všechno kolem nás bylo špatné, nedáme se tím zastrašit a zlomit a budeme dál doufat v Boží pomoc a spásu. Abakuk chválí Boha navzdory neúrodě a hladu, Marie chválí Boha, i když sama prožívá chvíle úzkosti, čeká své první dítě, mnohému nerozumí a na všechno je skoro sama. A přece si nezoufá, ale věří, že se jí Bůh ujal. Jásat v Bohu svém Spasiteli je zde projevem odvahy, statečnosti a víry, která se nedá odradit ani zlomit nepřízní a těžkostmi.

Byly roky, kdy jsme slavili vánoce celkem v pohodě, s plnými stoly a množstvím dárků. Byly roky, kdy se nám koledy zpívaly snadno a lehce. Mnohé z nás ani nenapadlo, jak může být někdy těžké slavit vánoce. Nyní, kdy jsme plni úzkosti, si možná říkáme, jaképak slavení vánoc, když nevíme, zda nejsme pozitivní. Jenže  právě v takových časech je slavení důležitější než kdy jindy. Pomysleme na vojáky, kteří slavili vánoce v zákopech. Na vězně, kteří zpívali koledy za mřížemi. Na rodiny, které někoho v těchto dnech ztratili. Na lékaře, kteří i na Štědrý den musí vyplňovat úmrtní listy. Teprve ten kdo najde odvahu vzdát chválu za Boží narození i v takové krizi a temnotě, si uvědomí, jak důležité jsou vánoce a příchod Ježíše Krista. A tak se spolu s Marií a prorokem Abakukem nadechněme a navzdory strachu a nejistotě, vyznejme: Má duše jásá v Bohu, mém spasiteli. I kdybychom měli strach, i kdybychom nevěděli, co s námi zítra bude a nemohli si ani podat ruce a obejmout své nejbližší – přesto smíme a nikdy nepřestaneme třeba tiše zpívat: Narodil se Kristus Pán, veselme se … protože právě v Kristu nacházíme sílu a chuť všechnu tuhle mizérii a ponížení vydržet a překonat.

Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.

Blahoslavit znamená přát někomu štěstí, nebo ještě přesněji – uvědomit si, kdo je na této zemi šťastný a v čem to štěstí spočívá. Blahoslavit Marii znamená poznat, že šťastní jsou ti, kteří poznali, že s nimi Bůh činí veliké věci. I zde je však inspirující slyšet starozákonní předlohu. Najdeme ji v knize Deuteronomium, kde stojí psáno: Hospodin je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou učinil tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči. Tvoji otcové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti duší, ale nyní tě Hospodin, tvůj Bůh, učinil tak početným jako nebeské hvězdy. (Dt 10,21).

Veliké Boží věci se tedy dějí tam, kde je zpočátku jen něco malého a skoro zanedbatelného. A přesto se z toho časem stane něco velikého a nepřehlédnutelného. Sedmdesát lidí byla tehdy jedna větší kočovná rodina. Ale místo, aby se v Egyptě ztratila a rozplynula, stane se z ní národ a společenství, které přežilo všechny katastrofy a dalo světu víru, kterou dodnes sdílí miliony lidí.

A stejně se tomu děje s evangeliem. Jako první mu uvěřila Marie a dnes mu věří miliony lidí. A hlavní pointa evangelia je, že se z malého může Boží přispěním stát veliké. Proto věříme, že má smysl zasévat semínka, začínat z ničeho, modlit se a přitom tiše pracovat, i když není ještě nic vidět. Síla křesťanské víry je právě v tom, že nečeká, až budou věci jisté a veliké, ale věnuje čas a energii tomu, co ještě malé a bezvýznamné, ale dobré a nadějné Ale jak poznáme, co je to hořčičné zrníčko, které jednou vyroste tak, že přeroste všechny byliny a stane se z něho strom, v kterém hnízdí ptáci? Je to právě Ježíšův příklad a slova, která nám ukazují, čemu Bůh žehná a fandí a co nenechá uschnout. Nevadí, že je něco malé. Důležité je, aby to bylo pravdivé, upřímné, laskavé, obětavé a nesobecké. Když víme a vidíme, kolik dobrého už vyrostlo z evangelia, pak právem věříme, že všechno, k čemu nás inspiruje a povzbudí Ježíšův příklad, bude růst se stejnou silou a výdrží – ale nejspíš to nebude hned a na počkání. Však z těch sedmdesáti Abrahamových potomků se stal nespočetný národ až po čtyř stech letech. A proto ten, kdo vidí tyto souvislosti, nebude pohrdat dnem malých začátků.

Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.

Další verš této písně připomíná zásadní rozdíl mezi Bohem a lidmi. Bůh je svatý, nepoznatelný, nade vše vyvýšený, kdežto člověk je jen kus bláta a prachu. A přece může být svatý Bůh člověku velice blízko. Pěkně nám to vysvětluje prorok Izaiáš, který říká: Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: “Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 27,15). 

Kdo hledá Boha, nenajde ho na nebesích ani mezi mocnými. Nepotká ho nejspíš ani v chrámech a palácích. Všemohoucí a Svatý je však blízko k těm, kdo jsou poražení a zdeptaní. Zjevuje se těm, kdo se stydí za svůj život a nemají se nač vymluvit. Právě takové lidi hledal Ježíš a stal se jejich obhájcem. Stalo se to i v Betlémě. Bůh se tam dal poznat obyčejným pastýřům a dvěma unaveným poutníkům z Nazareta . I my z vlastní zkušenosti víme, že Boží blízkost si uvědomíme nejsilněji, když máme nějaké trápení a úzkost. V představách většiny lidí je však Boží přítomnost spojena s úspěchem, zdravím a vítězstvím. Ne že by nám Bůh nepřál štěstí. Ale když se nám vede dobře, zdá se nám, že Pána Boha nepotřebujme a postupně se mu vzdalujeme. Ale když je nám pak zle a do breku, Pán Bůh tiše vstupuje do našich srdcí a drží nás za ruku, i když jsme ho třeba ani nevolali. Tomu, který je Svatý a vyvýšený, není na překážku naše ubohost a sdílí s námi naše trápení. Takový je náš Bůh. Je třikrát Svatý a přitom se narodil v chlévě a bydlí v našich ustrašených srdcích. 

Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

Rameno zde znamená Boží ruku, která nám připomíná, že Bůh v určitých chvílích zasahuje do běhu tohoto světa, aby se zastal slabých a ponížených. I zde stojí v pozadí starozákonní inspirace tentokrát z knihy Exodus. Hospodin zde slibuje Mojžíšovi a Izraeli, že již brzy zasáhne a vysvobodí je z jejich útrap. Slyšel jsem sténání Izraelců, které si Egypťané podrobili v otroctví, a rozpomenul jsem se na svou smlouvu. Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy (Ex 6,6).

Ale když s touto radostnou zprávou přišel Mojžíš ke strádajícímu lidu, nikdo mu nevěřil. Čteme tu doslova: Mojžíš to Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. Ale Pán Bůh na to nehleděl a dál pracoval na jejich vysvobození a také ho slavně dokonal.

Odkaz na Boží rameno a paži v Mariině písni nám tedy připomíná, že Bůh nám pomáhá, i když tomu nedokážeme věřit. Boží pomoc není vázána na to, co zvládneme, jak moc se modlíme a jak moc tomu věříme. I když jsme úplně na dně, takže už nic a nikoho neslyšíme a všechno nám přijde zbytečné a marné – Boží paže jedná. Boží rameno pracuje a jako jeřáb zdvihá ta nejtěžší břemena, aby nám ulehčilo. A my s úžasem vidíme, jak se dějí věci, kterým jsme nevěřili, v které jsme nedoufali a které jsme si ani nedovedli představit. Není to tedy jen na nás, na naši víře a síle – ale je to v Boží paži, která to nevzdává, ani když to my lidé odpískáme. Podobně se to to stalo, když přišel Kristus. Většina lidí o něj nejevila zájem a jeho slovům nevěřila. A přece i za ně zemřel a vstal z mrtvých. Ježíš je prodloužená Boží ruka, která nás uchopila a otevřela nám oči.

Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Na první poslech to vypadá na pořádnou revoluci., Jenže právě s revolucemi máme ty nejhorší zkušenosti. Když se lid zvedne a sesadí své vládce, způsobí to často ještě větší nespravedlnost, než tu, proti které se lidé bouří. Ale Boží revoluce vypadají jinak. Ne že se všechno převrátí naruby, ale že se nespravedlnosti vyrovnají. Vladaři už nemají trůn na věky a ponížení dostanou svá práva. Evangelium odstraňuje nespravedlnosti, ale nečiní přitom nové. Není to vláda chudých nad bohatými, ale Boží vláda, která je spravedlivá a ohleduplná ke všem. Kristus nepřišel převrátit svět na ruby, ale vyrovnat údolí a snížit hory, abychom si neměli co závidět. 

Ale přece se zdá být evangelium proti bohatým zaujaté, když je propouští s prázdnou, zatímco hladoví si odnáší dobré věci. Těm, kteří hledají Boží pomoc a vědí, že si sami nestačí – přináší evangelium mnoho dobrého, To jsou ti chudí, kteří vědí, že jsou chudí a proto jsou ochotni přijmout Boží i lidskou pomoc. Ale pak jsou tu bohatí, tedy lidé, kteří si myslí, že mají všechno ve svých rukou a žádnou pomoc nepotřebují a ti tenkrát i dnes odcházejí s prázdnou.

Kdyby si někdo vystrojil vánoční stromek a už předem věděl, že žádný dárek od nikoho nechce a nepotřebuje – nebude se radovat, ani kdyby jich tam našel hromadu. Možná si je dokonce ani nerozbalí. Bohatí, spokojení, pyšní, sebejistí nedovedou slavit vánoce. Pouze si na to hrají a duchu počítají, za kolik byl který dárek a kdo dal vnoučatům více a kdo méně. Teprve když člověk najde v Betlémě, co sám nemá, co si nikde nekoupí ani sám neudělá – a přitom to potřebuje jako sůl – teprve ten bude šťastný a neodejde z Betléma ani od stromečku s prázdnou.

Pane, prosíme, nauč nás chválit tvou dobrotu, i když nám není do zpěvu a dokonce nám zpívat zakázali. Nauč nás věřit, že i to, co je malé a nepatrné má před sebou velkou budoucnost.  Díky, že nám pomáháš, i když se nám zdá, že všechno je marné a zbytečné.

Vstup: Lk 13,18
Čtení: Lk 1,26-45
Písně: 283, 282, 289, 304, 299
Poslání: Lk 10,23-14
Odkaz do Bible: Lk 1,46-55
Bohoslužby: 25. 12. 2020

T o, co v těchto dnech asi nejvíc potřebujeme, jsou tři věci: nedělat si zbytečné starosti, soustředit se na to, co děláme a udržet dobré vztahy ve své rodině. Tuto radu jsem však nevyčetl z novin ani z vlastní zkušenosti, ale z biblického textu, na který jsem chtěl dnes kázat dávno předtím, než nastala současná krize. Jak pravil Jiří Voskovec: Čtěme Bibli, tam to všechno je. Marta si dělá starosti a Marie se umí soustředit na to, co je v danou chvíli důležitější a její sestra si na ni stěžuje Ježíšovi. V kratičkém úryvku evangelia tak můžeme hledat povzbuzení a radu do dnešních dnů a změn, které si žádný z nás neuměl ani představit, natož aby je předvídal nebo se na ně připravil.

Je krátce před velikonocemi a Ježíš se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma přichází do jedné vesnice, kde ho i s učedníky přijme do svého domu Marta, což znamená paní. A ona skutečně je paní domu, protože o žádném manželovi ani otci neslyšíme. Pouze o její zřejmě mladší sestře Marii. A tyto dvě sestry požádá o nocleh Ježíš spolu se svými učedníky.

Už tehdy platilo v daleko větší míře než dnes: Host do domu Bůh do domu. A tak se Marta ujme role hostitelky, roztopí kamna a začne chystat večeři. I kdyby bylo učedníků s Ježíšem pouze třináct, bylo to, jako když se o narozeninách sejde celá rodina. Učedníci se nejspíš usadili v největší místnosti domu a čekali, až budou obslouženi. Tak to tehdy prostě bylo. Společenské role byly jasně rozděleny. Muži ulovili ryby, zabili beránka nebo kůzle, ale vše ostatní obstaraly ženy. Podobné to bylo i mezi učedníky. Když Ježíš uzdraví Petrovu tchýni z horečky, čteme, že hned vstala a obsluhovala je – což je zřejmě zmíněno jako důkaz, že už byla zcela zdráva. Ale zde se stalo noc neobvyklého. Zatímco Marta se ujme své hostitelské role, Marie se vmísila mezi učedníky a usadila se jako oni k Ježíšovým nohám. Stala se v tu chvíli jeho žačkou a naslouchala jeho slovu.

Nám to dnes možná připadá, že si vybrala to snazší a méně namáhavé. Když sedíte pohodlně na zemi, moc se nezpotíte. Ale tehdy byl Mariin čin něčím zcela neobvyklým a bylo k němu třeba velké odvahy. Děvčata tehdy do žádné školy nechodila a muži se s ženami včetně svých manželek téměř nebavily. Evangelista Jan to potvrzuje v okrajové poznámce, když popisuje údiv učedníků nad tím, že zatímco oni šli nakoupit, Ježíš si povídal se ženou, která přišla ke studni pro vodu. K tomu by se žádný tehdejší učitel nesnížil. Pro Marii tedy bylo daleko jednoduší jít do kuchyně a krájet tam zeleninu. Přesto udělá něco jiného a jde si poslechnout Ježíše. A Ježíš ji za to na konci příběhu pochválí.

Když to trochu zobecníme, máme zde výzvu k tomu, aby se člověk nebál vystoupit ze své role a zvyků. Marie jedná svobodně a jde za tím, co v dané chvíli považuje za důležitější a potřebnější. Tuto svobodu nám evangelium dává. Neznamená to, že Marie už nikdy do kuchyně nevstoupí. Je to však ukázka toho, že jak je třeba aspoň někdy začít věci dělat jinak a poznat, co je v dané chvíli důležitější.

Známe třeba z našich narozeninových oslav a rodinných sejití. Daleko nejvíc konverzace se při nich točí kolem toho, co si kdo ještě dá dobrého a čeho se napije, ale jen málo času a soustředění zbývá na nějakou vážnou řeč, kdy bychom si mohli říci, co má kdo na srdci. Mnohá řeč se nakonec stočí na politiku a hloupé vtipy a na nějaké hlubší sdílení toho, co prožíváme, není čas. Jen málokdy se dostaneme k tomu podstatnému. Není právě toto čas dobrá příležitost, abychom si více naslouchali, společně se modlili a vyprávěli si příběhy, které nás formovaly.

Nechme proto Marii v klidu sedět u Ježíšových nohou a dopřejme ji tuto vzácnou chvíli, která se již nebude opakovat. Kolik podobných chvil jsme v životě promeškali a nikdo nám je nevrátí. Je velké umění, poznat, čím je která chvíle neopakovatelná. Kdy je čas vychutnat si jídlo, kdy se těšit do práce, kdy tiše naslouchat, kdy si užít odpočinku, kdy si všimnout krásy modré oblohy a kdy pokleknout k modlitbě.

Podívejme se nyní na Martu, která zápasí s časem a chystá jídlo pro třináct chlapů. Když vidí, že jí sestra nechala v kuchyni sama, také ona překročí všechny dobové konvence, vpadne do jídelny, přeruší Ježíšovo kázání a vytkne mu, že si nevšiml, že zůstala v kuchyni sama. Použije přitom slov, která byla docela silná: Pane tobě je jedno, že mě sestra nechala sloužit samotnou? Podobná slova má evangelista Marek, když líčí zoufalství učedníků na rozbouřeném moři, kteří budí spícího Ježíše slovy: Pane tobě jedno, že zahyneme. Tuto větu však Lukáš ve svém podání o utišení bouře vynechal, protože mu přišla vůči Ježíšovi příliš dotěrná a nevhodná. Zde je však použije, aby ukázal, jak moc byla Marta naštvaná a zklamaná. Nejen na svou sestru, ale také na Ježíše. Vždyť ten, který se s takovou láskou staral o nemocné a chudé, jakoby nyní neviděl, kolik se toho na Martu naráz sesypalo. Znamená to, že i Ježíš byl podobně nevšímavý, jako chlapi, kteří nezaregistrují, že jsou umytá okna, vyprané záclony a zavařené marmelády.

Ježíš však velmi dobře ví, co Martu trápí. Z jeho odpovědi Martě vyplývá, že nevidí pouze její utrápený obličej, ale i do jejího srdce, které neví, co dřív. Ježíš tak na rozdíl od většiny chlapů zvládl dvě věci najednou. Zatímco kázal, všiml si, že u jeho nohou sedí pouze Marie, zatímco Marta si zoufá v kuchyni.

Ale dřív než si vezmeme k srdci, co jí odpověděl, všimněme si jedné typické věci. Místo, aby se Marta obrátila přímo na svou sestru, žádá Ježíše, aby právě on Marii řekl, že by jí měla pomoci. A Marie a všichni učedníci to slyší. Jak asi muselo být Marii, když ji Marta takto veřejně obviní? Je vidět, že mezi těmito dvěma sestrami nebylo všechno v pořádku. Ježíšova návštěva to pouze vyhrotila a obnažila, podobně jako to s námi dělá současná domácí karanténa.

Není dobré, když budeme někoho chtít napravit tím, že mu budeme „číst levity“ – to znamená používat Boží autority, abychom mu dokázali, jak je špatný – a my v právu. Podobné pokusy jsou kontraproduktivní. Když si na nás někdo stěžuje, neustoupíme mu, i kdybychom viděli, že má pravdu. A zvlášť jsme vysazení na to, když nám někdo říká, co bychom měli dělat jako odpouštějící křesťané, jako hodné děti, jako starostliví manželé, jako milující manželky, jako chápající rodiče, jako rozumní občané. Nikdo není rád, když musí něco dělat z povinnosti. Kdyby Marta šla přímo za Marií se slovy: „Prosím tě, pojď mi pomoci, já to dnes nezvládnu“, nejspíš by Marie vstala a problém by byl zažehnán hned v zárodku. Nestyďme se druhým říci, co nás trápí a v čem potřebujeme pomoci. Nečekejme, až na to přijdou sami. To pouze Pán Ježíš věděl, co se děje v člověku a dovedl na to reagovat. Většina našich bližních však tento dar nemá. A hlavně jim to, co od nich chceme, neservírujme jako jejich povinnost. Nestyďme se je však požádat je o pomoc. Výčitky nejsou dobrá motivace, ale bližní v nouzi, ano.

Vyvrcholení dnešního příběhu najdeme v Ježíšově odpovědi Martě. Je v ní skryto samotné jádro evangelia, takže předchozí příběh slouží spíš jako ilustrace toho, co chce Ježíš říci nám všem:

Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.

To dvojí oslovení podtrhuje, že Ježíš nevidí jen Marii, ale stejnou měrou mu záleží i na její sestře. Dvojí opakování jejího jména vyjadřuje důležitost toho, co vzápětí řekne. Také slovesa, která vystihují Martinu bolest, jsou zdvojena: děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Dělat si starosti je klíčové slovo evangelia a znamená, že se člověk nemá trápit nad věcmi, které nezmění a neovlivní. Tak jako nerozhodujeme o délce svého života, ani o počasí, nemáme se trápit nad tím, co budeme zítra jíst, co si oblékneme nebo jak dlouho bude trvat nouzový stav.

Ale to je pouze jedna polovina evangelia, Ta druhá říká, proč se o toto starat nemusíme. O náš život a naši budoucnost se stará Bůh. Nejde tedy jen o to, že my lidé mnoho věcí neovlivníme, ale ještě důležitější je, že smíme věřit v Boha, který se stará a zabezpečuje náš život. Nejsme na všechno sami. Kromě krizového štábu, akční vlády a tisíců dobrovolníků, je tu ještě skrytá Boží moc a dobrota, která na rozdíl od nás vidí dopředu. Proto smíme pokojně usínat a pokojně se probouzet. Všichni jsme v Božích rukou, a proto tahle krize nakonec přejde a budeme opět svobodní.

To druhé sloveso – trápit se, nebo znepokojovat se – je ještě silnější než nedělat si starosti. Jeho zvratná podoba znamená, že si tu bolest v srdci Marta působí sama. Na jiných místech toto slovo vyjadřuje zmatek, který nastává, když se někde srotí dav a lidé se začnou hádat, protože každý chce něco jiného. Rozruch, pobouření, rozpolcenost – to vše se zmocnilo Martina srdce, která ví, že nemůže všechno stihnout, i když se to od ní jako hostitelky očekává.

I nás se občas zmocní zděšení, když si uvědomíme, kolik věcí zůstává nevyřízených, neuklizených a nesplněných. Prostě nestíháme. A jaký má Ježíš lék na tuhle nemoc moderní doby? Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.”

Všimněte si, že Ježíš neříká – nejdůležitější je evangelium nebo modlitba, služba bližnímu, nastavená tvář, ale právě to jedno! A to může být v každé chvíli něco jiného. Nejdůležitější je poznat, co to jedno v dané chvíli je a nač se má člověk soustředit. Upřímně řečeno dnešní kázání bych nikdy nenapsal, kdybych si průběžně četl všechny e-maily a zprávy o tom, kolik z nás je již nakažených. Stejně tak bych ale nevysadil brambory, kdybych si stále vyčítal, že jsem měl raději psát kázání a telefonovat lidem, kteří na to čekají. Kdyby si člověk stále připouštěl, co všechno mohl a měl, neudělal by nakonec skoro nic. Marie si vybrala dobře nejen proto, že dala přednost Božímu slovu, ale že byla v pravou chvíli na správném místě. Ježíš přece nebude pobývat v tomto domě týdny a měsíce, ale jen tento jeden večer. Když Ježíš káže, je dobré si sednout k jeho nohám a poslouchat. Kdyby Marta udělala, čeho se odvážila její sestra, nejspíš by se najedli o něco později, ale obě by slyšely, co potřebovaly slyšet.

 Ale protože Ježíš má pochopení nejen pro obdivovatelky, které jsou dychtivé po jeho slovu, ale i pro pečlivé a ustarané hospodyně, věnuje jedno své kázání osobně Martě a vysvobodí ji tak z její nervozity a zmatku: „Marto, Marto, nemusíš všechno stihnout. Nemusíš teď hned všem napéct chleba. I když jsi paní domu a máš za jeho chod odpovědnost, můžeš se nejprve v klidu posadit a užít si mé přítomnosti. A až mé kázání skončí, vrhnete se spolu s Marií k plotně a třeba vám někdo z mých chlapů pomůže a nebude se za to stydět.“

Pane, prosíme, dej nám moudrost, která pozná, co je právě nyní to jedno potřebné. Kdy šít roušky, kdy se modlit, kdy naslouchat, kdy pomáhat a kdy psát dopisy. Osvoboď nás, prosíme, z hrůzy, co všechno bychom měli stihnout, a dej nám do srdce pokoj, že o to nejdůležitější ses postaral ty, když jsi nás na kříži vysvobodil z moci hříchu a smrti.  

Odkaz do Bible:  Lk 10, 38-42
Bohoslužby:  Ne, 5. 4. 2020

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Vstup: Ježíš vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: “Pojď za mnou.” Levi nechal všechno, vstal a šel za ním.

Lk 5,27-28

Modlitba: Hospodine, Pane náš, dej nám, prosíme i v těchto dnech poznat svou dobrotu a lásku. Pomoz nám, abychom uprostřed stále nových zpráv, které vzbuzují spíš obavy, zaslechli Tvé klidné slovo, které nás povzbudí a potěší. Náš život se nyní zmítá v nejistotě jako lodička na rozbouřeném moři. A přece věříme, že jsi i v této těžké chvíli s námi a ukážeš nám, co máme a můžeme dělat, jak si navzájem pomáhat a sdílet naději. Mnoho věci nemůžeme, ale jiné naopak objevujeme. Učíme se naslouchat druhým a snášet jejich úzkosti.  Učíme se být sami, a přitom nejsme opuštěni. Učíme se ovládat sami sebe, abychom nebyli pro druhé přítěží.  Prosíme, aby v nás tato zkouška probudila schopnosti, kterých je nyní nejvíc potřeba. Trpělivost, vytrvalost a odvahu.

Mnohé se v těchto dnech změnilo. Ještě včera jsme byli rozdělení. Dnes víme, že jsme všichni na jedné lodi a učíme se spolupracovat. Ještě včera jsme si dělali dalekosáhlé plány a dnes jsme vděčni za každý den, kdy jsme zdraví a máme práci, která dává smysl. Prosíme, Pane, dej nám sílu vydržet tuto nejistotu a nedělat si starosti nad tím, co stejně nemůžeme změnit. Je však stále ještě mnoho věcí, které změnit můžeme – být na sebe laskaví, chápat jeden druhého, být druhým užiteční, modlit se sebe navzájem, poděkovat těm, bez jejichž nasazení a obětavosti bychom se nyní neobešli. Pomoz nám nestěžovat si a nepropadat panice. Prosíme, dej nám sílu vydržet víc, než si myslíme, že vydržíme. Amen. 

Čtení: Marek 7,24-30

24 Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: “Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.” 28 Odpověděla mu: “Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.” 29 Pravil jí: “Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.” 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Píseň 472 Ježíši můj milý

Kázání

Když se ubírali cestou, řekl kdosi Ježíšovi: “Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.” 58 Ale Ježíš mu odpověděl: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.” 59 Jinému řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Řekl mu: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.” 61 A jiný mu řekl: “Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.” 62 Ježíš mu řekl: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.”

Lk 9,57-62

Milé sestry, milí bratři, před námi jsou tři lidé, kteří se setkají s Ježíšem a chtějí ho následovat. Jsou však varováni, skoro bychom řekli odmítnuti. Evangelista však nepíše, zda ti lidé uvedené překážky překonali nebo to vzdali. Nechává ty rozhovory úmyslně otevřené, abychom si uvědomili, že jsme to my, kteří se musí rozhodnout, zda budeme Ježíše následovat, i když víme, že to nebude jednoduché.  

První žadatel se Ježíšovi hlásí z vlastní iniciativy. Nečeká, až bude vyzván, ale nabízí se sám od sebe. Není právě tohle důvod odmítnutí? Mnozí mají za to, že k víře a následování má člověk cítit povolání. Zaslechnout hlas shůry. Prožít příběh, který mu ukáže cestu.

Když člověk ví o svém poslání, pomůže mu to, když narazí na překážky, odmítání nebo vlastní nejistoty. Je dobré, když člověk ví, že si svou život s Kristem nevybral sám, ale tak říkajíc „nemohl jinak“. Ale má to i svá nebezpečí! Kdo si je jist svým povoláním, může na to být pyšný, sebevědomý a někdy i neústupný. To, co nám pomáhá ve chvílích krize, může sloužit jako falešná sebejistota v dobách, kdy se nám daří a nejsme pak schopni přijmout i dobře míněnou kritiku.

Proto je třeba říci: Ten, kdo se cítí být povolán, není o nic lepší, než ten, kdo žádné osobní povolání dosud nepoznal, neprožil a nepocítil. Náš oddíl mu však dává naději. K víře v Ježíše Krista se člověk může přihlásit také z vlastní iniciativy, touhy a pocitu odpovědnosti. Církev je otevřená pro všechny. Pro ty, kteří k tomu cítí být povoláni, i pro ty, kteří přichází, protože sami chtějí a potřebují se o někoho opřít. 

Obojí však musí slyšet Ježíšovo varování. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.”  Co si však pod tím bezdomovectvím máme představit? Vždyť Ježíš měl domov v Kafarnaum, kam se vracel ze svých cest a kde se o něj a jeho učedníky staraly zbožné ženy?

S odpovědí na tuto otázku, co myslel Ježíš slovy- „nemít kam složit hlavu“, nám může významně pomoci text, kterému se říká Tomášovo evangelium. Je sice poznamenán cizími vlivy a mnohé Ježíšovy výroky jsou tu značně překrouceny. Na některých místech však zachoval starší verzi Ježíšových výroků, než jakou máme v novozákonních evangeliích. A toho dnes využijeme. V Tomášově evangeliu nacházíme tento výrok s nečekaným dovětkem, který zní: Ježíš řekl: [Lišky mají] své nory a ptáci mají svá hnízda, ale Syn člověka nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpočinul si.  (86).

Ostatním evangelistům se nejspíš zdála slovo o odpočinku nadbytečné, ale nám se tím mnohé vysvětlí. Nejde o to, nemít žádné doupě, hnízdo, dům nebo aspoň vlastní postel. Jde o to, že Ježíš a spolu s ním i každý křesťan se nemá a nebude mít kam schovat, utéct a vytratit, když ho někdo požádá o pomoc.

Přitom víme, že i Ježíš občas odpočíval. Usnul v lodičce na moři, odcházel na pustá místa, uchýlil se do pohanských krajin, aby za ním všude nechodili, odcházel od učedníků, aby se o samotě modlil.

Ale současně čteme, že si ho lidé většinou stejně našli, a když ho prosili o pomoc – nikdy nikomu nezavřel dveře. Jinými slovy: Ježíš byl stále v permanenci a pohotovosti. Neměl se kam schovat. I ve chvílích, kdy žádná uzdravení neplánoval – a někdo se na něj nečekaně obrátil, nebyl odmítnut! Když Ježíš viděl lidskou nouzi, pomohl, i když to neměl v plánu, jak jsme před chvíli četli od stolu Páně (Marek 7,24-30.

Podobně by to měl mít nastavené každý křesťan. Není dost dobře možné, abychom si svou vstřícnost, ochotu, laskavost, obětavost dopředu plánovali a v ostatním čase se k tomu nehlásili. Křesťan si nemůže ze svého závazku milosrdenství vzít dovolenou.

Ježíšův učedník má stále pohotovost. Právě v těchto dnech to mnozí dokazují a jejich síly jsou napnuty doslova k prasknutí. Klobouk dolů před všemi, kteří jsou dnes v první linii a nehledají si hnízda ani doupata, kam by se ukryli, před těmi, kteří je potřebují. Mnozí z nich jsou následovníky Ježíše Krista, aniž si to uvědomují. O to víc si zaslouží naše modlitby, vděčnost a podporu.

Z vlastní zkušenosti víme, jak je to někdy těžké. Člověk je unavený, právě mu končí směna, když v tom se něco semele a naráz je nás potřeba znovu. A my nemůže strčit hlavu do písku a říci: Teď nemohu. Teď se musím postarat také sebe. To může zaštěkat liška, která právě míří do své nory za svými mláďaty. To může zazpívat vlaštovka, která si právě staví hnízdo, aby tam vyvedla mladé. Ale Pán Ježíš nás učí rychle se vzchopit a jít tam, kde se bez nás neobejdou.

Je to náročné a vyčerpávající, ale právě v takových chvílích člověk často objeví, že má těch sil a odvahy víc, než tušil a než by si možná přál. Pán Ježíš nás totiž nejen volá a posílá, ale dává nám také výdrž a druhý dech, když se nám zdá, že už nemůžeme.

A když tu výzvu na „další směnu“ přijmeme, zažijeme leckdy pozoruhodné věci. Nikdy totiž nevíme, kam nás víra v Krista a láska k bližního dovede, jaké obzory před námi otevře a jaké zajímavé lidi přitom potkáme. I když se tedy nemáme na rozdíl od ptáků a lišek, kam schovat a na co vymluvit, máme na druhé straně příležitost poznat a prožít, co jsme nečekali, neplánovali a co bychom bez víry v Krista nikdy nezažili.

Ale nároky na život s Kristem mohou být ještě větší. Jinému člověku Ježíš řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Ježíš mu odpověděl: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.”

Tohoto člověka povolal Ježíš sám. Ale současně mu dal podmínku, která byla takřka nesplnitelná. Pochovat vlastní rodiče byla v Izraeli nejvyšší společenská a náboženská povinnost. Před tímto nárokem musely ustoupit i takové závazky, jako bylo studium tóry, sobotní odpočinek a vojenská povinnost. Vlastního tátu a mámu člověk pochovává pouze jednou a proto v takovou chvíli musí ustoupit všechny ostatní závazky. Dodnes z toho máme v zákoníku práce nárok na dva dny mimořádné dovolené. Proč tedy nemůže Ježíš chvíli počkat? Copak je evangelium tak neodbytné a naléhavé? Copak hoří? A tu musíme pokorně vyznat: Někdy skutečně hoří…

Ještě před měsícem jsme si nedovedli představit, že by mohlo být něco důležitějšího, než se důstojně rozloučit se svými blízkými. A naráz jsme v situaci, kdy se to děje. Lidé umírají, aniž mají možnost rozloučit se se svou rodinu a pozůstalí jim nemohou vystrojit obvyklý pohřeb. Ale všichni tomu rozumíme: Ochrana života je víc! A podobně myslel svá slova i Pán Ježíš.

Když člověk ztratí rodiče nebo někoho blízkého, jako by se v tu chvíli jeho život zastavil a mnohé z toho, co bylo ještě včera samozřejmé, už se nikdy nevrátí. V takové chvíli si s bolestí uvědomíme, že jsou věci, které jsou definitivní a nezměnitelné. Na co jsme se nezeptali, už se nikdy nezeptáme. Často si také začneme vyčítat, co jsme zemřelým zůstali dlužni a litujeme promarněných příležitostí. Když nás taková událost potká, hrozí, že se uzavřeme do sebe, ztratíme zájem o druhé, přestaneme jíst a máme pocit, že se propadáme do tmy, kde není světla.

Ale Ježíš nás chce z tohoto zajetí vysvobodit. Říká nám, že je ještě něco důležitějšího než bezmoc, která nás tváří v tvář smrti přemáhá. Proto říká člověku, který ho žádá o odklad: Nepoddávej se svému smutku, ale jdi a všude zvěstuj království Boží.

Lidé vždycky umírali a budou umírat. Ale život tím nekončí. My lidé totiž věříme, že dobro nakonec zvítězí na zlem, naděje nad zoufalstvím, odvaha nad únavou, život nad smrtí. Díky Ježíši Kristu však víme, že to není jen naše toužebné přání, ale pravda, kterou nám potvrdil svým utrpením a zmrtvýchvstáním. Proto má smysl vždycky a všude usilovat o to, aby náš život mohl být lepší, kvalitnější, ale i pokornější a skromnější.

Zvěstovat království Boží v těchto dnech znamená, nepočítat kolik lidí už zemřelo, ale bojovat za to, abych jich bylo co nejméně. Šít roušky a všude je nosit, chodit nakupovat nemocným, hlídat děti, telefonovat osamělým, modlit se za lékaře, zdravotníky, hasiče, výzkumné týmy a politiky. Chodit dál do práce, dodržovat karanténu, zbytečně si nestýskat a neztrácet dobrou náladu – i když je všechno jinak, než jsme byli zvyklí. A uskrovnit se, protože náš dosavadní blahobyt skončil. Ale jak praví apoštol: 

Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř14,17)

Také při třetím setkání byl Ježíš odmítavý. Povolaný učedník se tentokrát chce pouze rozloučit se svými rodiči a pak je hned připraven vyrazit na cestu. Ale ani to mu Ježíš nedovolí. Prorok Elíša to svému žáku Elizeovi dovolil (1 Kr 19,20). Proč je Ježíš přísnější? Protože ten, kdo oře, se nesmí ohlížet. Je to jako když šijete na šicím stroji. Jak začnete při běžící mašině sledovat kvalitu již ušitého stehu, začne se vám látka krabatět. Je třeba šlapat a šít stále dál. Když jednou najdete na dálnici, také se už nemůžete vracet. Ale copak je víra a život s Kristem nějaký závod, který nejde ani na chvíli přerušit?

Loučení s rodiči zde slouží jako symbol naší touhy stále se někam vracet, s někým se radit, stále znovu svá rozhodnutí zpochybňovat a problematizovat. Potřeba rozloučit se s rodiči je zde stejně nepatřičná, jako kdyby se ženatý muž stále radil s maminkou, co má dělat, místo aby si o tom promluvil s vlastní ženou.

Život s Kristem je také cesta, v které je třeba stále pokračovat a ne se pořád vracet na začátek. Nemá smysl rozebírat chyby, které jsme udělali. Naše brázda možná není docela rovná, ale to už nezměníme. To jediné, co můžeme změnit a ovlivnit, je brázda, která je před námi. Žádný oráč neví, co přijde po něm. A přece má dál orat a ne stále řešit, zda to má smysl. Kdo se rozhodl spojit svůj život s Kristem, má poctivě konat svou práci a nezkoumat, kdo a kdy na ni naváže. To není v naší moci ani kompetenci. Zatímco jeden oře – možná někdy trochu šikmo – druhý do té brázdy zaseje, třetí to zalije a další sklidí.     (1 Kor 3,6). Ale kdyby se oráč stále jen ohlížel a čekal, kdo ho pochválí, pole by zůstalo nezorané, řádky neoseté a žádná sklizeň by nakonec nebyla.

Pane, díky Tobě jsme se vydali na cestu, která není jednoduchá, ale náročná. Děláme na ní mnoho chyb a zbytečných zastávek. Ale vyznáváme, že cíl, který jsi nám ukázal, nás vždy znovu nutí se zvednout se a jít dál. Díky, Pane, že nás na té cestě neopouštíš, ale ukazuješ nám, kudy jít.

Písen : 475 Teď nelze zpívat o pokoji

Přímluvy 

Pane Ježíši Kriste, rádi bychom dnes do svých modliteb zahrnuli celý svět. Vždyť všichni lidé dnes čelí stejnému nebezpečí a mají stejné obavy jako my. Pevně věříme, že nám dáš moudrost, odvahu, vytrvalost a trpělivost, abychom obstáli a našli způsob, jak se opět vrátit do světa, kde se člověk může svobodně nadechnout, cestovat, setkávat se s druhými a slavit bohoslužby. Chybí nám lidský kontakt, stisk ruky, společné jídlo, otevřené obchody, plné ulice, setkání s přáteli – ale o to víc nás těší kvetoucí stromy, zpívající ptáci, modrá obloha a hvězdy na nebi.  

Prosíme za všechny, kteří dnes pracují v první linii. Jsou jako vojáci, kteří chrání svou vlast a přitom vědí, že je to může stát život. Prosíme a děkujeme za všechny, kteří se neschovali do bezpečí, ale starají se, abychom měli co jíst, čím topit a svítit, za všechny kteří nás průběžně informují a radí, co máme dělat. Děkujeme všem prodavačkám, řidičům, policistům, vojákům a hasičům. Děkujeme všem, kteří rozdávají naději a odhodlání svou hudbou, písněmi a myšlenkami. Myslíme na ty, kteří nemohou dělat svou každodenní práci a bojí se, že o ni přijdou. Myslíme na podnikatele, kteří nemají z čeho splácet své dluhy a nájmy.

Prosíme naléhavě za ty, kteří jsou touto nákazou nejvíc ohroženi: za lidi v domovech seniorů, za lidi chronicky nemocné, za již nakažené i za ty, kteří jsou v karanténě a čekají na výsledky. Prosíme za ty, kteří bojují o život, i za ty, kteří ztrácejí své nejbližší.        

Dej, abychom všichni našli sílu vydržet a obstát v této zkoušce, která nás zastihla nepřipravené a často pyšné a do sebe zahleděné. Dej, ať se z toho, co nyní prožíváme, poučíme a najdeme nový způsob života, který bude přiměřeně bezpečný, a přitom svobodný, možnost pracovat a společně se radovat.  

Spolu s celý světem společně voláme slovy, která jsi nás naučil a která nám připomínají, bez čeho se neobejdeme ani v těchto dnech: Otče náš ,,,

Poslání Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. 2 Řekl jim: “Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. …4 Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nezastavujte. 5 Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ 6 A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. … Uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´

Lukáš 10:1-8

Požehnání        Ať vás chrání všemohoucí Bůh Otec,  Ježíš Kristus vám ukáže cestu a Duch svatý vám dá moudrost, sílu a pokoj. Amen.   

Píseň: 684 Učiň mne Pane nástrojem

Odkaz do Bible:  Lk 5,27-28
Bohoslužby:  Ne, 29. 03. 2020

Dnešní oddíl evangelia je poměrně vzácný – nejen proto, že ho najdeme pouze u Lukáše, ale i proto, že se v něm setkáváme s církví, která se raduje. To není tak úplně samozřejmé. Často slyšíme, jak si věřící lidé naříkají, trápí je různá zklamání, stíhají neúspěchy a podléhají pocitu, že se jim vede špatně. Ani dnes nemáme mnoho důvodů k radosti. Čekal snad někdo z nás, že budeme muset zrušit bohoslužby a bát se vyjít mezi lidi?

Ale zde se učedníci radují a slaví úspěch. A my přece také máme alespoň občas důvod k radosti. Podaří se nám opravit kostel, postavit novou faru, založit středisko Diakonie, otevřít novou školu. Máme radost, když se dospělí lidé dávají pokřtít a když se zvýší obětavost našeho sboru. Máme radost, když slyšíme kázání, které nás povzbudí. Máme radost, když jsou naše modlitby vyslyšeny.

Sedmdesát učedníků bylo vysláno do širokého okolí, aby lidem zvěstovali evangelium, pomáhali jim z nemocí a připravili je na Ježíšův příchod. Ale stalo se víc, než čekali. Učedníci jsou přímo nadšení z toho, co se jim podařilo a z rozzářenýma očima Ježíšovi oznamuji: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.” Zlo před námi ustupuje. Dějí se věci, kterým jsme ani sami nevěřili.

Máme učedníkům závidět? Já myslím, že ne. I dnes se přece dějí malé i velké zázraky. Najdou se ochotní lidé, někdo dá peníze na dobrou věc, nepřátelé si odpustí, nemocní se uzdraví. A snad i ten koronavir nakonec zvládneme a život se zase vrátí do normálních kolejí.

Ježíš dává učedníkům za pravdu. Ano, i já jsem viděl, jak satan padá z nebe jako blesk. Zdá se tedy, že vítězství pravdy a lásky je nezpochybnitelné. Až na ten drobný detail, že to, co se děje na nebi, je sice definitivní a nezvratné, ale na zemi to ještě nemusí být vidět. Když Ježíš říká, co viděl na nebi, je to něco, co ostatní ještě nevidí a ani vidět nemohou, protože se to stalo tam, kam my lidé svýma očima zatím nedohlédneme. Jedině vírou.

Jinými slovy radost, kterou učedníci právě prožívají, je patřičná a oprávněná, ale neznamená to, že už vždycky budou jen vítězit a oslavovat. Úspěch, které právě prožili, je spíš znamením, že zlo nakonec ustoupí, i když nám ještě může ublížit. Když přiletí vlaštovky, víme, že brzy přijde jaro. Ale přitom ještě může udeřit na pár dnů pěkná zima. Když rozkvetou mandloně, mnoho květů možná ještě zmrzne, ale příchod jara už nikdo nezastaví.

Boží milost nakonec převáží a získá navrch, ale zatím ještě nežijeme ani v nebi. Máme však víru, která nás učí dívat se na svět Ježíšovýma očima. Tato víra nám pomáhá, vidět už dnes nesporná znamení Boží moci. Ale to neznamená, že bychom touto Boží pomocí disponovali a mohli ji sami rozdělovat.

Vidět svět očima víry je důležité a potřebné. Tatínek mi mnohokrát vyprávěl, jak si za protektorátu byli všichni Češi jistí, že Hitler nakonec padne. Byli přesvědčeni, že něco tak zrůdného nemůže zvítězit. Ale když si člověk čte, kolik to ve skutečnosti stálo úsilí, obětí a především víry, že spravedlnost a svoboda s Boží pomocí nakonec zvítězí, uvědomí si, že to vůbec nebylo samozřejmé ani jisté.

Když si vzpomeneme na léta normalizace, uvědomíme si, že to byla právě víra, která nám často scházela – a proto jsme dělali tolik trapných ústupků. Kdo z nás tehdy dokázal říci: Viděl jsem, jak bolševik padá z nebe a nebude tu na věčné časy. Ale jak dlouho to nakonec trvalo! A stejně tomu bude i s touto pandemií. I ona jednou skončí, ale ještě nás potrápí a budeme se muset mnohé vzdát a mnohé obětovat.

Evangelium nám tedy ukazuje – podobně jako Ježíš svým učedníkům -, že se už dnes smíme radovat z projevů Boží pomoci, ale současně musíme počítat s mnoha překážkami, které nás mohou ještě pěkně potrápit. Evangelium nám pomáhá osvojit si Ježíšův pohled, který už ví, jak to dopadlo v nebi a jak to nakonec dopadne i na zemi, i když to ještě není vidět.

Je dobré se radovat a děkovat Bohu, když se nám daří. Ale nemusí tomu tak být vždycky a všude. Když si věřící lidé zvyknou pouze na samé úspěchy a důkazy Boží pomoci, mohou jednoho dne krutě vystřízlivět a víru ztratit. Proto nás Ježíš vrací do reality a říká: Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.” Úspěchy víry jsou hezká věc, ale nedá se s nimi počítat každý den a v každou hodinu. Naše víra a radost na nich nesmí být závislá.

S čím se však dá počítat každý den a každou hodnu, je Boží milost. To že jsou naše jména zapsána v nebesích je totiž něco, co my lidé nemůže nijak ovlivnit. Je to výsostné Boží rozhodnutí – i kdyby si snad někdo myslel, že jeho jméno bylo vymazáno. Bible vypráví, jak se jednou Mojžíš Pánu Bohu nabízel, aby ho vymazal z knihy života, výměnou za záchranu nevěrného Izraele (Ex32,31). Bůh to však odmítl. Odpověděl Mojžíšovi, aby se dál staral o svěřený lid a nemluvil mu do toho, kdo je či není zapsán v knize milosti.

O naši spáse bylo rozhodnuto v Ježíši Kristu a to je ta jediná jistota, z které se máme a můžeme radovat vždycky a všude. Nejsme závislí na tom, co se nám podařilo nebo nepodařilo ani na tom, zda jsme zdraví nebo nemocní – ale jedině na Boží milosti, která je trvalá, pevná, nezměnitelná a na všech vnějších okolnostech nezávislá.

Po této rozmluvě následuje v Lukášově evangeliu něco naprosto neobvyklého a výjimečného. Ježíšův monolog, v kterém nám dává nahlédnout do svého srdce.

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo.”

Je to mimořádná chvíle, při které Ježíš otevírá před svými učedníky své srdce. Zatímco oni, se mohou a mají radovat, že jejich jména jsou zapsána v nebesích, Ježíš se raduje, z toho, že Bůh dává přednost maličkým.

Tato myšlenka, kterou známe nejen z evangelií ale i od apoštola Pavla (1 Kor 1,26)- nemá žádnou paralelu v soudobém literatuře. Obecně se mělo za to, že porozumět Božímu jednání mohou jen ti nejmoudřejší a nejzkušenější. Farizeové byli přesvědčeni, že do nebe se mohou dostat jen ti, kteří mají dostatečné vzdělání na to, aby věděli jak dodržovat zákon – zatímco obyčejní lidé nemají šanci vyznat se ve všech  zákrutech Mojžíšova zákona a obětních rituálech. O těch, kteří šli za Ježíšem, se proto farizeové vyjádřili pohrdavými slovy: Uvěřil v něj snad někdo z předních mužů? Je to jen chátra, která nezná zákon – kletba na ně!” (Jan 7,49)

Ale Ježíš nám prozradil důležité tajemství: Bůh má slabost pro maličké a bezvýznamné. Až dosud se mělo za to, že Boží přízeň se pozná podle toho, že se člověku daří. Vždyť takové věci jako zdraví, moudrost a bohatství se většinou nedají ovlivnit a byly proto považovány za znamení Božího požehnání. Starověk byl přesvědčen, že Bůh miluje zdravé, bohaté, úspěšné, chytré a my bychom si to mysleli i dnes – kdyby nám Pán Ježíš nedal nahlédnout do svého srdce a neřekl, z čeho má největší radost. Z toho, že Boží království je otevřeno v prvé řadě těm, kterým se v životě nedaří, jsou chudí, nemocní, nevzdělaní a nešikovní. To ovšem neznamená, že takoví máme být všichni! Být maličký a slabý není kýžený stav ani žádná sláva. Ale není to ani žádný handicap!

Evangelium je tak jednoduché a nízkoprahové – že ho může přijmout a radovat se z něho každý. I ten kdo neumí počítat do pěti a má jen zvláštní školu. Takoví lidé svou víru nikdy nevyznají obvyklým způsobem a často ji ani nechápou – ale přesto či právě proto jsou a budou spaseni. Mohou totiž vnímat radost a lásku. Když je někdo obejme a přijme, probudí v nich stejnou radost, jakou míváme, když uvěříme, že naše jména jsou zapsána v nebesích. Když se člověk s tělesným nebo mentálním postižením usměje a uklidní, je to viditelný důkaz, že démon strachu musel ustoupit a satan spadl z nebe do propasti.

A stejné je to s námi. Někdy se cítíme přece zbyteční, slabí, nemožní – a kdybych vám to mohl ukázat, dal bych své dva prsty hodně blízko sebe – a řekl: Tahle malí. Ale paradoxně právě v takových chvílích nám většinou konečně dojde, co znamená milost Boží, evangelium a přijetí Ježíše Krista!

A když už jsme v těch radostech, přidává Pán Ježíš jednu a říká: “Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli.”Byla to zajisté mimořádná doba, když Ježíš přišel na tuto zem a děly se mnohé věci, které se do té doby nikdy nestaly. Ale ta mimořádná doba neskončila. Když Ježíš svěřil učedníkům hlásání evangelia, stal se další zázrak. Církev se otevřela pohanům (Ef 3,4-6). Tak bylo odhaleno tajemství, které si do té doby nikdo neuměl představit. A pak přišla další neslýchaná věc. Křesťané poznali, že jim víra Krista dává sílu snášet protivenství a nebát se ani smrti.

Každá doba je něčím mimořádná a neopakovatelná. Když nám v mládí víru zakazovali a my si ji přesto předávali – jezdili k nám lidé ze západu a svým způsobem nám záviděli, že máme proti komu a za co bojovat.  Dnes prožíváme neuvěřitelná léta svobody, kdy můžeme jako církev dělat všechno – nač stačíme. Křesťané v některých zemích nám tyto možnosti mohou právem závidět. Před církvemi v naší zemi je nyní výzva, zda dokážou být finančně soběstačné. Kéž by se jednou na tuto dobu mohlo vzpomínat s obdivem, že nás sice stále obývalo, ale dokázali jsme se postavit na vlastní nohy a nabízet lidem dál radost a naději, kterou máme v evangeliu. A docela aktuálně se v těchto dnech před námi otevírá příležitost, osvědčit svou obětavost, statečnost, trpělivost a ukázněnost – podobně jako ji museli osvědčit předchozí generace v dobách válečných. I my tak nečekaně dostáváme příležitost, osvědčit své lidství a věrnost Bohu, podobně jako mnoho generací před námi.

Bože, to, co dnes prožíváme, je výjimečná chvíle, kdy se ukáže, zač kdo z nás stojí. Dej, ať nás tato chvíle zastihne připravené, ochotné, statečné, laskavé a věrné. Amen

Odkaz do Bible:  Lk 10,17-24
Bohoslužby:  Ne, 15. 03. 2020

            To, co před sebou vidíme, je brána do města, které se jmenuje Jericho. Je sice otevřená, ale hned u vchodu sedí chlapík, který vybírá peníze. Každý kdo chce vstoupit do města, musí zaplatit. Za sebe, za osla, za zboží, které veze, za vodu kterou tu vypije, za vzduch, který tu vydýchá a možná ještě za něco dalšího. Podobné daně platíme i dnes. Díky nim máme silnice, veřejnou dopravu, policii, nemocní mají zajištěné léky a ve stáří dostaneme důchod. Tehdy však daně nešly na zkrášlení města ani na zdravotnictví, ale odváděly se ze země pryč. Na větší slávu Říma. Proto je lidé platili neradi a ty, kteří je vybírali – nenáviděli. Nebyli to totiž obyčejní úředníci, ale podnikatelé. Něco jako dnešní exekutoři. Oni si to clo pronajali a pak vybírali víc, než museli. Tento se jmenuje Zacheus, což znamená spravedlivý, ale ve skutečnosti je to zloděj. Proto ho také nikdo nemá rád. Také znáte někoho, kdo vás štve, koho nemáte rádi, kdo vás okradl a podvedl. Každý máme svého Zachea. Co byste mu přáli? Aby ho Pán Bůh potrestal nebo povzbudil?

            U brány vybírají peníze, ale ve městě je dnes hotové pozdvižení. Do Jerich přišel známý člověk – Ježíš. Bylo to, jako když dnes někam přijde známý herec, sportovec nebo politik. Lidé nechali práce a sbíhali se k němu. Chtěli ho dobře vidět, slyšet a možná si i šáhnout. Třeba zas někoho uzdraví. Nebo někomu dobře poradí. Ježíš dovedl v lidech probouzet naději. Díky němu se lidé přestávali bát. Když se setkali s Ježíšem, jako by se jim ulevilo. Ale změní se tím něco? Zacheus bude dál vybírat daně. Dál budou vládnout Římané. Jsou to jakoby dva světy. Zacheus a Ježíš. Daně a Pán Bůh. Všední den a neděle. Škola a kostel. Práce a modlitba. Někdy se zdá se, že to spolu nesouvisí. U brány se vybírají daně a zde se káže o království Božím. A přece se ty dva světy díky Ježíšovi brzy potkají a propojí 

            Kolem Ježíše je teď chumel lidí. Ale na jednoho nezbylo místo. Na Zachea. Proč se neprotlačí dovnitř? Protože by ho mezi sebe nepustili. Je to celník. Lidé ho nesnáší a dělají, že ho nevidí. Je smutné, když je člověk sám a nikdo s ním nekamarádí. Stalo se vám to někdy? Takhle to někdy vypadá, když přijde nový žák do třídy. Nebo když někdo něco zlého provede a nikdo se s ním už nechce bavit. Nebo přijde po dlouhé době do kostela a nikdo si ho tu nevšimne. Zacheus si to ale zavinil sám. To on vzal tu špinavou práci a začal lidi okrádat. Ale nikdo se přece zlý nenarodí. Vždycky k tomu musí mít nějaký důvod.

            Víte, co možná bylo důvodem toho, že si Zacheus všechny znepřátelil. Bible říká, že byl malé postavy. A to je handicap, kvůli kterému se vám druzí rádi smějí. Na všechny musíte hledět zespoda. Vy to jako děti znáte, ale Zacheus zůstal tím malým dítětem celý život. A možná si jednou řekl: Za všechny ty pošklebky o mrňsousech, vám teď ukážu. I když jsem malý, všichni mi budete platit jako mourovatí. To Zachea neomlouvá, ale za to že byl malý, nemohl. Ale poznamenalo ho to na celý život. Myslíte, že se s tím dá něco dělat? Jak bychom mohli takovému člověku pomoci?

            Co to do Zachea naráz vjelo? Kam utíká? Na strom! Zachues je malý, ale už z dětství ví, že když si na něco vyleze, může být dokonce výš než ostatní. V Jerichu stojí strom, kolem kterého Ježíš bude muset projít. A tak si na něj vyleze. Je to směšné? Není. Když nám něco nejde, musíme si umět pomoci.

            Všichni totiž máme nějaký handicap. Něco, co nás omezuje a brzdí. Každému z nás se něco nedaří, něco neumíme, na něco nemáme dost peněz. Někdo špatně slyší, jiný špatně vidí, někdo si musí píchat každý den injekce, někomu nejdou počty nebo cizí jazyky. Nikdo z nás není dokonalý. Každý máme nějaký problém – ale vždycky se s tím dá něco dělat. Vylézt na strom, pořídit si naslouchátko, naučit se slepecké písmo, opřít se o hůl nebo o chodítko. A když se nám kvůli něčemu smějí, můžeme v něčem jiném vyniknout.

            Zacheus leze na strom. Něco ho ale táhne dolů. Taška s penězi. A taky už asi není nemladší. Klidně přitom mohl zůstat sedět ve své celnici a vybírat daně. Co myslíte, že ho vyhnalo na strom? Víra? Špatné svědomí? Nevíme, ale možná to byla docela obyčejná zvědavost. Určitě i on o Ježíši něco slyšel. Třeba už ho to okrádání lidí přestalo bavit, ale nevěděl, jak se toho zbavit. V každém případě chtěl slyšet, co Ježíš říká. A to je důležité. K tomu, aby člověk poznal Boží pomoc, musí také sám něco udělat. Hledat, zajímat se, ptát se, číst, udělat si čas. Vylézt na strom Přijít do kostela. Začít si číst bibli.

            Zástup se mezitím přesunul se až ke stromu, na kterém se schovával Zacheus. Ježíš náhle pohlédl vzhůru a v tu chvíli ukrytého Zachea spatřili i ostatní a začaly se smát.  Je bohatší než všichni z nás a chová jako malý kluk! Ale Ježíš je všechny umlčel. Místo aby řekl, tenhle strom má ale divné hrušky, zavolal: Zachee, slez rychle dolů, protože já musím být dnes hostem v tvém domě. Asi byste se divili, kdyby se k vám někdo takhle z ničeho nic pozval na nedělní oběd. Co na to říkáte maminky? Měli byste dnes řízek navíc?

            Ale tady nejde o řízek. Jde o to důrazné MUSÍM! To se přeci říká jinak? Jak zní ono kouzelné slůvko?  Ale když Pán Ježíš řekne, že se něco musí stát – pak to znamená, že je to Boží přání a vůle. Dnes chci být hostem v tvém domě. To znamená žádné odklady, žádné zítra, – ale právě tady a teď.  Bůh a člověk se setkali na půl cesty. Pán Ježíš přišel do Jericha a hledal tam člověka, kterému by mohl pomoci. Zacheus hledal změnu a proto vylezl na strom. Kdo koho vlastně objevil? Ježíš Zachea nebo Zacheus Ježíše. Kdo si začal? Nebýt Pána Ježíše, seděly bychom dál na stromech a vyhlíželi změnu marně a zbytečně.

            Zacheus slezl rychle ze stromu a pozval Ježíše k sobě domů. A v tu chvíli se stal zázrak a je ho na tom obrázku vidět. Poznáte, v čem ten zázrak spočívá? Zacheus se usmívá. Má radost. Ale ne proto, že vybral hodně daní. Zacheus se raduje, protože poznal, že Ježíš přišel do Jericha kvůli němu. Právě kvůli němu. Po dlouhé době je tu někdo, komu na něm záleží a má ho rád. A přitom nemá proč! A to je v životě hrozně důležité. Mít někoho komu na nás záleží. Máte všichni takového člověka? Je věřím, že ano. Rodiče, sourozenci, kamarádi, manžel nebo manželka, vedoucí v práci, učitelé už se na vás těší – ve škole ale i tady v kostele. Díky těmto lidem člověk něco dokáže. Ale já to teď otočím. Je na světě někdo, na kom vám záleží? A dali jste mu to nějak najevo? To je také hrozně důležité. Tím můžete udělat druhým tu největší radost a postavit je doslova na nohy. Své rodiče, sourozence, kamarády, učitele, vedoucího v práci v práci,

            Tak jdou do Zacheova domu. Napřed Zacheus, pak Ježíš a za ním jeho učedníci. Zacheus je vítá: Pojďte dál. Byl to krásný dům a byl i pěkně zařízený. Stál Zachea  spoustu peněz. Ale Zacheus v něm bydlel sám, ale nikdo ho tu ještě nikdy nenavštívil. To je daň, kterou, kterou Zacheus platil za své bohatství. Vybíral daně od druhých, ale sám platil daleko větší daň tím, že byl sám. Opuštěný, nenáviděný a izolovaný. Lidské přátelství a důvěru žádné bohatství to nevyváží. Přátelé a rodina jsou víc než všechny peníze. Ale může se stát, že nás lidé opustí nebo odsoudí. Nikdo nás nemá rád. Ale naštěstí je tu ještě přátelství Boží. A to trvá, i kdyby člověk nikoho na světě neměl. A právě toto přátelství teď Zacheus pozná, a to ho také změní.

            Pán Ježíš, jeho učedníci i Zacheus se dobře najedli a napili. Bylo jim spolu dobře. Lidé si většinou myslí, že s Pánem Bohem musí být velká otrava, v kostele nuda, modlitba jen protivná povinnost, církev spolek pokrytců, bible snůška bájí a přitom to není pravda. Kdo se kamarádi s Ježíšem a jeho učedníky, zažije spoustu legrace, radosti a vděčnosti. Víra není jen vážná a přísná. Zacheus ten večer prožíval velké štěstí. Až dosud si myslel, že ho Pán Bůh nemá rád a protože nikdy pořádně nevyrostl. Ale Pán Ježíš mu řekl: Boží vůle je, aby všichni lidé byli v pohodě. Malí i velcí, zdraví i nemocni, chudí i bohatí.

            A my si proto dnes také uděláme radost. Budeme slavit večeři Páně. Pravda je, že se při ní zrovna nepřejíme. Dostaneme jen kousek chleba a doušek vína. Důležitější je však přátelství Boží. Až budeme kolem tohoto stolu, smíme si uvědomit, co všechno od Boha dostáváme. Každý nový den, každý nový školní rok, každý další oběd a večeři, každou lidská i Boží pomoc: uzdravení, odpuštění, povzbuzení, odvahu a naděje, kterou  v nás Bůh vzkřísí.

            Zatímco uvnitř Zacheova domu byla radost a vděčnost, venku byla závist a zloba. Lidé dobře věděli, jaký je Zacheus zloděj. Dnes se však nezlobili jen na Zachea, ale také na Ježíše. To se nás nemohl zeptat. V Jerichu je přece mnoho vážených a zbožných lidí, kteří by si Ježíšovu návštěvu zasloužili daleko víc. A on si vybere největšího zloděje!?

            Tito lidé však nevědí, co se děje uvnitř. Tak jako nevidíme do cizího domu, nevidíme ani do lidského srdce a nevíme, co se tam odehrává. Proto musíme být velice opatrní, když chceme někoho soudit a kritizovat. Vidíme totiž jen povrch: lidskou pýchu, hrdost, sebevědomí, ale nevíme, co se skrývá pod povrchem. Ale my se to dnes dozvíme, protože Bible nám dá nahlédnout dovnitř.

            Stalo se to uprostřed večeře. Zacheus odešel do vedlejší místnosti a přinesl odtamtud tašku s penězi. Nikdo mu přitom nic neřekl – ani Ježíš ani jeho učedníci. Byl to Zacheův vlastní nápad. Přinesl tašku s penězi a řekl. Pane, mám velikou radost, že jsi mne navštívil a stal se mým přítelem. Proto už nechci žít jako dřív. Rozhodl jsem se rozhodl, že polovinu svých peněz dám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, rád mu to vrátím. Už se nechci lidem mstít, za to že se mi posmívali. Ode dneška budu vybírat, jen co je nezbytně nutné. Díky Tobě jsem poznal, že mě Bůh nezavrhl tak, jako mě zavrhli lidé. Už mi nevadí, že jsem zůstal malý. I jako malý mohu dokázat velké věci. Snad lidé poznají, že jsem se změnil a přijmou mne mezi sebe.            Co myslíte, přijmout lidé v Jerichu Zachea mezi sebe? To už v tom příběhu není. Ale když v bibli něco chybí, pak je to často výzva a otázka pro nás. Přijali bychom člověka, který nám kdysi ublížil? Uvěřili bychom mu, že se změnil? Je to těžké. Ale od toho je tady církev, aby takové lidi přijala a povzbudila.Pán Ježíš měl ze Zacheova rozhodnutí velkou radost. Všimněte si, že mu nic nenařídil a nepředepsal. Pouze mu dal najevo, jak mu na něm záleží. A takhle to Ježíš dělá i s námi. Neklade nám podmínky. Neříká, nejdřív se musíš sám změnit a teprve pak uvidíme… Přijímá nás – podobně jako Zachea – už dnes a takové, jací jsme. Tedy i s našimi chybami. A právě tato Ježíšova odvaha a důvěra Zachea změnila. Svůj majetek rozdal a škody nahradil docela svobodně a rád. A to je na víře a přátelství s Ježíšem to nejcennější. Dává nám důvěru a svobodu. Nic nemusíme, ale o to víc můžeme. Každý z nás díky Ježíši Kristu dokáže udělat, co mu srdce napovídá. Někdo někomu pomůže, jiný někoho obdaruje, někdo se něco nového naučí, někdo si na někoho vzpomene. Díky Ježíšovi každý z nás povyroste, a přitom dál zůstane malý, ale už mu to nevadí.

V Kralickém a doslovném překladu první věty dnešního textu čteme: Jde-li kdo ke mně, a nemá v nenávisti otce svého i mateře, ženy i dětí, bratří i sester, ano i té duše své, nemůže být mým učedníkem.

Jak se s takovými radikálními slovy vypořádat? Škrtnout je? Přeskočit? Nebo nějak šikovně oslabit? Myslím, že ani jednoho není třeba a přesto je můžeme vzít vážně. Ježíšova slova jsou náročná, ale nejsou nesmyslná. Není třeba kvůli nim opustit rodinu, přestat chodit do práce nebo se vzdát všeho majetku. Znamená to však mít jinak nastavené pořadí hodnot.

Když se v bibli mluví o tom, že někoho máme milovat a jiného nenávidět, nejde o záležitost citovou. Jde o naše svobodné rozhodnutí, komu dáme v dané situaci přednost. Milovat svého bližního znamená, že mu pomůžeme, i když máme zrovna jiné plány a povinnosti. Nenávidět rodiče neznamená, že jim budeme ubližovat, ale že v určitou chvíli a situaci dáme přednost jiným lidem a závazkům. Podobný závazek tehdy platil pro kněze, kteří nesměli při rozhodování upřednostňovat svou rodinu (Dt 33,9).

Jde o to, že náš život je neustálé rozhodování mezi mnoha úkoly a povinnostmi, které jsou často podobně důležité, ale nelze jim vyhovět současně. Když zůstaneme v práci až do večera, nepomůžeme dětem s učením. Když se budeme intenzivně věnovat sportu, nebudeme mít čas chodit pravidelně do kostela. Co je však důležitější? Rodina, zaměstnání, zdraví, sport, církev? Někdy je člověk doslova na roztrhání. Však Ježíš říká: Nelze sloužit dvěma pánům – neboť jednoho budete nenávidět a druhého milovat – což znamená, že budeme neustále váhat a trápit se, čemu dát přednost.

Máme rodinu, máme práci, máme víru. Jak ale bezpečně poznáme, co a kdy má prioritu? Co konkrétně znamená dát Ježíši Kristu přednost před svými rodiči, manželkou, dětmi, sourozenci nebo dokonce sám před sebou.

Rodiče byli tehdy autorita a vedli rodinné hospodářství, manželku a děti měl člověk na starost, aby je uživil, bratřím a sestrám měl pomoci v nouzi a sám o sebe také musel dbát, aby byl zdravý, silný a rozumný. Skoro by se chtělo říci, že na něco dalšího už tehdy člověk neměl sílu ani čas. A stejně tomu bývá i dnes? Zaměstnání, rodina, přátelé, péče o vlastní zdraví – to vše nás často vyčerpá a zaměstná natolik, že už na nic jiného fakticky nemáme čas ani energii. Jak se do toho všeho má vejít ještě Ježíš?

Když čteme evangelia, vidíme, že Ježíšova cesta je jedinečná v tom, že překračuje obvyklé normy a zvyklosti. Ježíš se zastaví u žebráka, kterého druzí odhánějí. Jde na večeři k celníku Zacheovi, kterého nikdo neměl rád. Požehná malým dětem, s kterými by se žádný tehdejší učitel nezdržoval. Dotkne se malomocného, od něhož si každý udržoval odstup. Pomáhá a uzdravuje i v sobotu. Baví se s ženou u studny a nevadí mu, že je Samaritánka. Neodsoudí zjevnou hříšnici. Přitom poctivě dodržuje Desatero a další náboženské předpisy. Nedělá si, co chce, dělá však víc, než musí.

A to je smysl následování i pro nás. Udělat něco navíc. Nad rámec našich každodenních povinností. Něco, co nemusíme a nač bychom normálně neměli čas, ale pro co se svobodně rozhodneme – na úkor rodiny, zaměstnání i vlastního odpočinku. A rozhodneme se tak, protože nás k tomu inspiroval a povzbudil Ježíš. Neděláme to proto, abychom byli lepší, ale protože vidíme, že je to důležité.

Toto navíc může mít různou podobu. Lékař věnuje svým pacientům více času. Úředník pomůže žadatelům vyplnit formulář. Farář chodí častěji na návštěvy. Učitel si s žáky dovede kamarádsky popovídat. Čerstvý důchodce chodí číst lidem do hospice. Podnikatel se věnuje dobročinnosti. Student jde o prázdninách pečovat do eldéenky. Zaměstnaná matka obstarává jídlo pro bezdomovce. Učitel se stará o opravu kostela. Automechanik doprovází na varhany. Zdravotní sestra učí v nedělní škole. Matka dvou dětí jde pracovat do Diakonie, i když tam má nižší plat.

To všechno bývá velká zátěž a možný zdroj konfliktů s našimi bližními, kteří pro naše rozhodnutí nemusí mít pochopení. Často je to na jejich úkor! Místo, aby chlap doma vymaloval kuchyň, chystá letní tábor pro děti. Místo, aby ženská doma napekla a navařila, chodí kdesi po schůzích.

Ani Ježíš to neměl ve své rodině jednoduché a byl na něj vyvíjen nátlak, aby se vrátil domů a postaral se jako nejstarší syn o rodinu. Ježíš však své rodině trpělivě vysvětluje, proč dává přednost cizím před vlastními. A oni to přijmou, i když příliš nechápou. I nás takové vysvětlování čeká. Není snadné říci rodičům, že nejsou jediní, koho máme na starost. Není snadné říci manželce, že nám záleží i na jiných lidech než je ona. Není snadné říci kamarádům, že s nimi dnes nepůjdeme do sauny. Není snadné se zvednout a jít řešit cizí problémy, když se právě chystáme do postele.

Ale křesťan to tak má nastavené. Když vidí, že je třeba něco udělat a nikdo se k tomu nemá, když někdo trpí nouzi a není to podvodník, když mu vnitřní hlas říká, aby se někam vrátil a něco udělal, dá všechny povinnosti stranou, protože ví, že by to Pán Ježíš udělal také.

Být křesťanem je však ještě náročnější. Ježíš hned vzápětí říká:

Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 

Není snadné odvodit, co zde měl Ježíš na mysli. Kříž tehdy ještě nebyl žádný symbol křesťanské víry, ale popravčí nástroj. Mohlo to tedy znamenat, že má být člověk připraven pro víru v krajním případě položit život. Ale zde se mluví o nesení kříže. Nejde o to zemřít, ale přijmout a statečně snášet, co si člověk sám nevybral, co mu bylo vnuceno, s čím nemůže nic dělat, co ho postihlo, zasáhlo, srazilo – jinými slovy – co mu život naložil na chrbát. Když Ježíš později přijímá skutečný kříž a utrpení, nejásá u toho. Brání se. Prosí, aby byl tohoto údělu zbaven. Ale poslušně ho nese. Podobně i apoštol Pavel třikrát prosí, aby ho Pán Bůh zbavil ostnu v těle, ale pak se smíří s tím, že bude žít a sloužit Bohu i s tímto omezením a bolestí.

Jsou mnohá trápení a omezení, s kterými fakticky vzato nemůžeme nic dělat. A přece si můžeme vybrat. Můžeme zahořknout, stále si jen stěžovat, všem závidět, nebo se dokonce mstít na nevinných. Nebo to statečně a pokorně snášet a dát tomu jiný smysl. Tak jako Ježíš nesl kříž za nás za všechny, i my ho v jistém smyslu neseme za druhé. Statisticky vzato, když my jsme nemocní, někdo jiný může být zdravý. Když mi něco těžkého zvládneme, podobně postižené to může povzbudit a posílit. Proto si křesťan zbytečně nestěžuje. A když je mu smutno, odevzdá to svému Pánu, o kterém ví, že si užil bolesti a posměchu víc než kdo jiný.

Náš dnešní text je zakončen dvěma příběhy, které na první čtení vypadají, že chtějí všechny zájemce o víru odradit. První uvádí stavitele, který si špatně rozvrhl své možnosti. Místo věže postavil jen základy a pak mu došly peníze. Lépe by udělal, kdyby nic nedělal. Takto se jen zesměšnil. V druhém případě jde o krále, který vytáhne do boje a teprve na bojišti zjistí, že má málo vojáků a rychle troubí k ústupu. Oba ty příběhy vyznívají na první poslech v tom smyslu, že když nemáš dost sil a prostředků, je lepší ani nezačínat. Platí to tak i s vírou? Znám řadu lidí, kteří vědí, že křesťanská víra vyžaduje mnohá sebezapření a proto rovnou říkají. To není nic pro mne. Než abych věřil polovičatě, raději nevěřím vůbec. Uvažují jako kuřáci, kteří tvrdí, že nemají sílu přestat, jako tlouštíci, kteří se vymlouvají, že nikdy nezhubnou, jako záletníci, kteří si nikdy nedají pokoj. Jsou lidé, kteří Ježíšovu cestu předem vzdávají, protože vědí, jak je náročná a nechtějí být druhým pro smích. Je trapné dělat ze sebe věřícího a pak selhat v nějaké banální věci.

Ale ta podobenství nechtějí nikoho odradit. První stavitel podcenil náklady a chyběly mu peníze na dokončení. To však neznamená, že to má vzdát. Ta věž se dá postavit! Je však třeba lépe se na to připravit. Víc šetřit, spočítat si lépe materiál, najít levnější firmu.

Následovat Ježíše Krista je náročné, ale je to možné! Je však třeba tomu věnovat více sil. Ponořit se do četby Bible. Modlit se. Setkávat se s věřícími. Všechno, co v církvi lidem nabízíme: bohoslužby, biblické hodiny, modlitební chvíle, různé pobyty a kurzy, slouží k tomu, aby byl člověk připraven na to, až přijde chvíle, kdy bude třeba odložit běžné povinnosti a dát přednost evangeliu. Aby člověk dokázal odpustit, musí se na to v modlitbě připravit. Aby dokázal nezištně pomoci, je dobré si každý den připomínat, jak Bůh pomáhá nám. Být křesťanem je náročné, ale je to možné a krásné.

Druhý příběh je podobný. Král vytáhne do boje, aniž by pořádně věděl, jak silný je jeho nepřítel. Ale kdo už jednou zatroubí od útoku, špatně se mu pak žádá o podmínky míru, když zjistí, že bitva je prohraná. Kdo chce žít jako křesťan, musí si předem přiznat své slabosti. Křesťan musí vážně počítat se svým hříchem, pýchou, pokrytectvím a nedělat se lepší než je. Mnoho křesťanu opustilo víru, když zjistili, že nejsou schopni dodržet své sliby a selhávají v nejzákladnějších věcech. Hází pak flintu do žita a považují se za nehodné, nevhodné a nespolehlivé. Ježíš přitom volá právě takové hříšníky. Ty, kteří poznali, že na to nemají, a proto prosí Boha o pomoc a odpuštění. Křesťan není a nikdy nebude dokonalý. Ale právě proto, že ví, že je chybující, dokáže nakonec víc, než ten, kdo si žádnou chybu nepřizná. Místo, aby se chlubil, zapřísahal a předváděl, odevzdá své chabé síly Bohu a dá se vézt. Ježíš nechce nikoho odradit. Připravuje nás však na cestu, která bude náročná. Komu záleží na tom, aby svůj život spojil s Ježíšem, toho to neodradí. Být Ježíšovým člověkem, není nemožné ani nedosažitelné. Je to způsob života a směřování, který nám za tu námahu stojí a přináší dobré ovoce.

Pane, děkujeme Ti, že s námi mluvíš na rovinu. Jít tvou cestu není snadné ani samozřejmé. A přece je to s tvou pomocí možné a krásné. Díky, že nás po té cestě vedeš a přitahuješ nás k sobě svou láskou a milostí.

Vstup: Mt 6,24
Čtení: Mk 10,17-31
Poslání: Mk 3,31
Písně: 470, 473, 475, 684
Odkaz do Bible: Lk 14,25-33
Bohoslužby:  Ne, 8. 05. 2016