V tomto příběhu se totiž dotýkáme toho, co vlastně všechna tato Ježíšova uzdravení znamenají a co je jejich podstatou. Lidé, kteří tehdy přicházeli, za Ježíšem měli různá očekávání. Někteří čekali, že je Ježíš uzdraví z jejich nemocí, někteří ho chtěli slyšet mluvit, jiní očekávali divy a vyhánění démonů, někteří byli zvědaví a chtiví senzací, jiní byli naopak skeptičtí a podezíraví. Marek nás svým vyprávěním vtahuje do děje, mezi dav, mezi pestrou směsicí různých lidí. Nutí nás, abychom se zamysleli nad tím, komu v davu jsme podobní, a tímto způsobem se nás ptá: „Co vlastně čekáte od Ježíše vy?“
 Tlačenice v domě je obrovská. Čteme, že se nikdo nemohl dostat do dveří.

A tak se čtyři muži odhodlali k velmi odvážnému, ale také velmi skandálnímu činu.
Rozbijí střechu a spustí svého chromého přítele na nosítkách přímo před Ježíše. Představit si to dovedeme těžko, nevím, co bychom dělali, kdyby se právě teď nad námi otevřel strop a začala se na nás sypat omítka. Ale Markova strategie vyprávění je jasná. Tam, kde jde o lidské utrpení, tam, kde jde o setkání s Ježíšem, tam jde vše ostatní stranou. Chromý muž najednou leží před Ježíšem a všichni napjatě očekávají, že tento odvážný skutek víry čtyř mužů bude Ježíšem náležitě odměněn, čekají jeho okamžité uzdravení. Ale Ježíš v první moment nepotěší nikoho. Místo uzdravení Ježíš dává nemocnému muži, jen a jen obyčejná slova: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Člověka napadne, to snad ne, vždyť tohle přece nic neznamená, to přece může říct každý! Ale na druhou stranu, pro přítomné zákoníky je to naopak příliš moc. Říkají si: „Co si to ten potulný léčitel dovoluje!“ Tady Ježíš překračuje všechny meze, přivlastňuje si práva, která žádnému člověku nenáleží, odpouštět hříchy přece může jen a jen Bůh! Ježíš tedy v první moment neuspokojí nikoho z přítomných, ani chromého muže, ani jeho přátele, ani zákoníky. A možná neuspokojí ani nás, slova „odpouštějí se vám hříchy“ jsme z kostelů i z kazatelen slyšeli už mnohokrát a většinou to ani rázné, ani jasné vyřešení našich problémů nepřineslo. A právě proto nám Marek vypráví příběh o chromém muži, abychom skrze něj porozuměli tomu, co vlastně všechna ta Ježíšova zázračná uzdravení znamenají.

Zázračné uzdravení, co je vlastně zázrak? Zázrak, jak už slovo samo naznačuje, je něco, co máme vidět za zrakem, tedy jinak než běžným pohledem. Zázrak je něco, co ukazuje někam dál, někam hlouběji.
Řečtina toto slovo překládá jako znamení. Znamení tedy poukazuje na to, co máme poznat a pochopit za vším tím děním, které vidíme před našima očima. Ano, příběh o uzdravení chromého muže je pro nás znamením, že být uzdraven Ježíšem není jen náprava nějaké fyzické porušenosti. Ne, toto uzdravení je mnohem, mnohem hlubší. Je to taková náprava, která je na první pohled vlastně neviditelná a přitom jde o záchranu celého člověka. Ne, není to jen uzdravení nemoci. Je to odpuštění vin, a to je tak dalekosáhlé, že člověka uvádí k novému životu.

Jde o obnovu vztahu Boha s člověkem, je to uzdravení samé podstaty člověka. Člověk se stává novým stvořením. Ano, Ježíšovy příběhy o zázračném uzdravování mají působit jako znamení, jako znamení pro naše porozumění, kým Ježíš je a jakou má moc. V Ježíši Kristu se totiž do našeho starého věku hříchu, zmaru a porušenosti doslova vlamuje nový věk, a právě Ježíšovým příchodem tento nový věk začíná a starý definitivně končí, a to se hluboce dotýká i nás, i my se totiž stáváme součástí tohoto nového věku. A právě to chce Marek abychom viděli, abychom se nesoustředili jen a jen na viditelné uzdravení nemoci. Ježíšovo zvolání odpouštějí se ti hříchy nás má utvrdit v tom, že podstatou Ježíšova díla je spása člověka.

Spása, která umožní člověku žít v jednotě s Bohem, spása která umožní člověku žít v Božím království, po boku Boha Otce i Syna i Ducha svatého a to už tady, mezi námi v našem každodenním životě.

Ano, Markovo vyprávění má pro nás být znamením spásy člověka. Ježíš chromého muže nakonec uzdraví i fyzicky a právě proto se budeme stále ptát a hledat odpověď i na to, jestli právě nás, nebo naše blízké Bůh zázračně uzdraví i z lékařského hlediska, nebo ne. Jednoduché odpovědi se ale nedočkáme. Ani v Písmu se nedočteme nic o tom, že by byli všichni automaticky uzdraveni ze svých nemocí, a přesto jsou Evangelia plná Ježíšovy touhy, ale i moci uzdravit člověka z jeho nemocí. Písmo nás na mnoha místech nabádá k modlitbě za nemocné. Vždyť i v listu Jakubově čteme: „Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne.“

Ale ani naše uzdravení ani uzdravení našich bližních si prostě nárokovat nemůžeme.

V Evangeliích vidíme, že ani Ježíšova osobní cesta není cestou biologické záchrany života. I on sám se vydává cestou zmaru, bičování, ukřižování a smrti. Ale Ježíšova cesta a velikonoční zvěst nám říká, že to podstatné tím nemůže být zničeno. A to je ta zpráva, kterou nám chce Marek říct a kterou máme přijmout jako nadějnou především v těchto povelikonočních dnech. Ne to, že Ježíš uzdravil konkrétního člověka, ne, to není pravou podstatou křesťanské naděje. Pravou podstatou křesťanské naděje je vzkříšení Krista. Vzkříšení Krista a nový život, navzdory nemoci, navzdory utrpení, navzdory smrti.

Co tedy musí být naší oporou, když uslyšíme, že Ježíš má moc odpouštět hříchy?

Ne, samotné uzdravení nemoci tou oporou být nemůže. Co tedy musíme udělat, abychom nezůstali v jakémsi vzduchoprázdnu, kde nám nezbude nic jiného, než zklamaně povzdechnout a tvrdit: „To může říct každý.“ Opřít se musíme o svědectví velikonoční víry, jak nám ji předali Kristovi následníci, ti bibličtí, ale i ti dnešní, bratři a sestry kolem nás. Naše víra se musí pevně opírat o Ježíšovo slovo.

V Lukášově evangeliu Ježíš v synagoze říká: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagoze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Ano, naše víra se musí opírat o slova Pána Ježíše Krista, když říká, že se naplnila jeho slova, a že má Boží moc proměnit naše životy. To stačí!

Hebrejština má totiž ve slovníku pojem dabar. Tento pojem se obyčejně překládá jako slovo. Ve skutečnosti ale dabar označuje jak slovo tak, tak i čin. Ježíš hovoří o tom, co činí a činí to, co říká. Dabar, Ježíšovo slovo a čin je tatáž skutečnost. To, co Ježíš říká, se zároveň v našich životech už stalo.

Možná to nevidíme, možná si to neuvědomujeme, možná to nejsme schopni přijmout, ale je to tak!

V našem příběhu je pozoruhodné i to, že se Ježíš s chromým mužem setkává poprvé

a přitom se ho na nic nevyptává. Jen se mu podívá do očí a prohlásí: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Nutí mě to k otázce. Jak je možné odpustit hříchy člověku, který předtím neučinil pokání? Jenže Marek společně s ostatními evangelisty předkládá odpuštění jako Boží iniciativu, jako iniciativu, která předchází jakoukoliv iniciativu lidskou. Bůh nečeká na naše pokání. Boží odpuštění není nikdy odpovědí na to, že jsme se sami dokázali polepšit nebo napravit. Ježíš je provokující právě v tom, že tuto Boží iniciativu všem lidem na světě odhaluje, a to je něco, co vnímají farizeové, zákoníci, ale přiznejme si i my – slušní, spořádaní a hodní křesťané, jako útok na všechna zavedená pravidla a normy. Vždyť i my uvnitř církve máme tendenci vnímat takový souhrn událostí jako něco nepřiměřeného, jako něco, co už je za hranou. Jaksi přirozeně očekáváme, že nejprve má přijít pokání, a pak teprve odpuštění. Dokonce i při večeři Páně, i tam nejprve vyznáváme viny a až potom slyšíme slovo milosti. Ale když čteme Evangelia, tak je to právě naopak.

Do společenství u stolu jsou zahrnuti všichni chybující učedníci. Ti, kteří touží po prvních místech v Božím království. Ti, kteří spí, když mají být Ježíši oporou. Ti, kteří vůbec nevědí, jestli Krista zradí, nebo ne, dokonce ani Jidáš nebyl Ježíšem vyhnán od společného stolování. Ano, Boží odpuštění všemu předchází, ale Boží odpuštění není nějaké Boží gesto, které nepočítá s naší reakcí. Naše reakce je důležitá. Pokání má být naše odpověď. To, že odpuštění vyvolá proměnu našeho života, je totiž podstatná věc, protože jinak Boží odpuštění znehodnocujeme v lacinou milost, o které píše Dietrich Bonhoeffer ve své knize Následování. Dietrich Bonhoeffer říká:

„Laciná milost omlouvá hřích, nelituje ho. Laciná milost po osvobození vlastně netouží. Laciná milost je popřením živého Božího slova a popřením jeho vtělení. Laciná milost ospravedlňuje hřích, ale ne hříšníka.“

Ano, odpuštění hříchů, milost a láska k nám je z Boží strany risk. Bůh se dobrovolně vzdává jakékoliv možnosti zajistit si vztah s člověkem. Je to jeho nabídka, která neustále přichází, den co den, každé ráno, znovu a znovu. Je to jeho nabídka, i když není jasné, jaká z naší strany přijde odpověď.

Dnes je neděle Jubilate – radujme se, a tak otevřme naše srdce pro znamení, která k nám přicházejí a stále budou přicházet. Zde v těchto lavicích, doma u oběda, odpoledne na procházce, večer před usnutím i zítra v práci nebo ve škole.

Uvidíme a uslyšíme našeho Pána Ježíše Krista, jak se nám dívá do očí a říká: „Synu, dcero, pravím ti vstaň, odpouštějí se ti hříchy.“
Jak na jeho slova odpovíme, co uděláme?

Podle Ježíše, těmto (pseudo)proroctvím navzdory – války, zemětřesení, hladomory a jiné katastrofy patří do života tohoto světa. Tento svět byl stvořen i s nemocemi, počasím a zlomy na zemských deskách. A za války a jiné ubližování (byť příšerných rozměrů) si můžou lidé sami, resp. můžeme si za to sami. A jsme za to spoluodpovědní. Takže ani ve válkách ani ve výbuších sopek ani pandemiích nelze vidět znamení konce světa a obviňovat z toho Pána Boha. (Ale leda znamení naší neschopnosti, našeho sobectví, naší hlouposti, resp. naší ohraničenosti.)

Ježíšův učedník, má ve světě jiný úkol než se bát a z postavení hvězd či pátečních novin vyvozovat datum konce světa. Má vyprávět evangelium o Bohu, který o lidi a jejich životy stojí, který se nedívá z dálky, a toto evangelium o boží blízkosti, o jeho zájmu má i sám dosvědčovat, tedy být blízký těm, kdo jsou slabí, nemocní, bezmocní, anebo poničení nějakým zemětřesením. Má být lidsky blízko těm, které poměry tohohle světa dusí, a tak dokazovat, zpřítomňovat, že těm lidem je blízko také sám Bůh. (Ano, právě to!)

Věříme, že poslední slovo nad naším životem bude mít Bůh, a že bude dobré, a tato víra má proměňovat způsob, jakým žijeme. Méně strachu, méně hromadění.

Být Ježíšovým učedníkem, je někdy dost těžké a mohou přijít chvíle extrémně kritické, kdy skoro nepůjde vydržet, osvědčit se, správně se rozhodnout, kdy půjde o život. Je těžké se někdy orientovat. Ale právě tehdy bude podle Ježíše Bůh zcela jistě blízko.

Ty různé konflikty a bolesti nejsou a nebudou znameními konce. Leda upozorněním na to, že konec přijde. Leda varováním, že zřejmě budeme muset skládat účty za naše životy. Leda připomenutím, že se příští konec může týkat nás samotných. Leda příležitostí otestovat, za co stojí naše víra, jestli něco vydrží, leda také způsob se v životě a víře dostat hlouběji.

V posledu by ovšem tím testováním úspěšně neprošel nikdo.

Celý ten příběh, který dnes čteme, začíná větou: vyšel z chrámu, opustil chrám. Učedníci jej tam ještě chtějí přidržet upozorněním na úžasnost chrámu, ale on jde, aby se tam už nevrátil. Dokonce právě řekne větu, za kterou jej nakonec zřejmě odsoudí k smrti, že totiž z chrámu nezůstane kámen na kameni.

Za pár let nebude dokonce stát tento výstavní chrám, na který se díváme z kopce, bez kterého si nedokážeme teď ještě představit svoji víru.

Na nikoho, na nic viditelného, natož kamenného, se nemají a nemáme úplně spoléhat. Nelze a nepůjde se v posledu spolehnout ani na rodinu, ba ani na slunce, měsíc a hvězdy, které máme (zatím) každý den nad hlavou; ani na státy, organizace, korporace. Se svou vírou, resp. se svým spoléháním se na nic nemáme absolutně vázat a upínat – kromě Boha. Totiž máme si dávat pozor i na to, aby nám nezkameněla ani víra, abychom se příliš nevázali na definice, představy a pochopení, která jsme někdy udělali.

Vladimír Holan: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být. Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, neboť on není bez důvěry k zemi. Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť prkno v márnici je docela prosté. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale já…“

Objevují se a budou se objevovat kromě těch různých proroctví také různí falešní proroci, vůdcové, spasitelé, různé bludičky svádějící na scestí. Kdeco a kdekdo se bude nabízet k uvěření, ale:

Zaprvé, mj. právě z celého Markova vyprávění má být jasné, jak se pozná ten, kdo má skutečně blízko k Bohu. Chová se jako Ježíš.

A za druhé, až opravdu přijde znovu Mesiáš, tak to spolehlivě poznáme, bude to totiž naprosto jiné než všechno, co se blíží naší zkušenosti.

Kristovi učedníci se od začátku modlili a prosili: Přijď, Pane Ježíši, přijď království tvé, přijď brzo. Modlíme se tak ještě i my? Vyhlížíme toužebně to konečně tříbení? Prosíme, aby to už Pán Bůh zkrátil, protože máme strach, že naší víře dojde dech?

Je jasné, že asi většinou z tohohle světa nespěcháme, protože nám tu je nějak dobře – a to je dobře. Ale součástí našich modliteb, součástí naší víry, by tyto prosby být měly, už jenom kvůli tomu, abychom si nějak nastavili, že naše bytostné očekávání, naši touhu, nikdy zcela nenaplní naši partneři, děti, práce, věci ani znalosti. A ubližovali bychom sami sobě i těm kolem sebe, kdybychom své naplnění očekávali od někoho či od něčeho jiného než od Boha.

Toho, co přijde, se nemusíme bát, vždyť nečekáme nikoho neznámého. Žádnou příšeru, ale Syna člověka. Někoho opravdu lidského. Ježíš jako boží vyslanec tady na zemi odpouštěl hříšníkům, léčil nemocné, krmil hladové a zažil bolest a zklamání. Jestliže věříme, že ten, kdo přijde, je totožný s tímto Ježíšem, tak můžeme čekat, že dokončí, co načal, a že to pro nás nebude zlé.

A nakonec. Štve nás, že tento svět je spojen s bolestí, fyzickou i vnitřní. A Ježíš tu o tom, co lidi a svět ještě čeká, mluví právě jako o sledu bolestí, které hladem a zemětřesením jen začnou. Kraličtí to přeložili jako počátkové bolesti, ekumenický překlad jako začátek bolestí. V originále je ovšem, že to budou porodní bolesti. Jako muž o tom samozřejmě nemám co mluvit, ale ženy, které měly dítě, asi chápou tu těsnou spojitost mezi bolestí a zcela novým životem. Ono to bude dobré!

na začátek adventní doby nezní pohádka, ale výzva.

Obvykle jsme touhle dobou zvyklí vídat rozsvěcení stromků, barevné trhy plné dobrot a pohádkové Ježíšky, v kostele pak jeden koncert za druhým… jako by začal festival. Ale letos jsou festivaly zakázané; prý musíme dávat pozor, být ve střehu před blízkostí; něco k nám totiž přichází jako nezvaný host…

Je to pochopitelné, ale možná přece stojí za to si toho všimnout: jak naše stereotypy a povinnosti zbrzdila a převrátila až bezprostřední konfrontace s naší bezmocí, konfrontace s tím, že je tu také něco nad čím nemáme na vrch; s naší konečností. Až tenhle střet nás nějak zahnal na stopu toho, o čem moudrost adventní doby vypráví už dlouhá staletí: jsme postrčeni brát vážně výzvy k bdělosti, k pozornosti, k hledání jak tenhle čas vlastně prožít abychom v něm byli, abychom o něj nepřišli…

Je to jako v bibli – a přece dost jinak.  

Dost podivnou cestou si teď znovu uvědomujeme, že se něco může stát; že je tu něco co přichází a odchází celkem nečekaně, bez pozvání a neodchází to podle našeho pohodlí…. Naše pozornost se na tenhle adventující virus upíná až tak, že je to únavné a vytlačuje to jiné důležité problémy; jak by ne, když ovlivňuje kam půjdeme, co si koupíme, jak se budeme učit, jak budeme slavit, koho uvidíme, s kým se políbíme… Jenomže v bibli je ta pozornost a bdělost právě že soustředěna jinam. 

Když se dnes dáváme do řeči s evangelistou Markem, aby nám snad při tom zaznělo i Slovo Boží, najednou slyšíme volání k bdělosti a k pozornosti, které se rozeznělo mnohem dřív; které tu bylo ještě když byl virus na houbách, nebo na netopýrech, nebo nebyl vůbec… Ježíš tu mluví o všelijakých událostech, které znějí děsivě, ale to není to, před čím mají být učedníci bdělí, všimli jste se? To jsou spíš události, které nás do té bdělosti mají postavit, ale pozornost má být upřena jinam.

Něco, někdo už tu byl mnohem dřív než všechny okolnosti, hrůzy a zvraty, které přicházejí. Někdo byl na počátku – a především ten k nám přichází; na tom záleží, pro jeho příchod buďte připravení, s ním počítejte.

Když evangelista psal svou zprávu o Ježíši Nazaretském, zvaném Kristus, vstupovalo do světa leccos. Bylo slyšet o pronásledování pro víru, nastupovali císaři, kteří se krve neštítili, a ti kdo se před nimi nesklonili zažívali vyhnanství nebo týrání. Chudým nepatřilo království a plačící dál plakali… A Marek si to dovedl představit ještě horší a barvitější: slunce, měsíc a hvězdy budou mizet ve tmě, země bude v ohrožení….

Že přijdou války, epidemie, katastrofy, to zdá se, evangelisty nepřekvapuje; to není věštba, to je jejich zkušenost – zkušenost Božího lidu ze světa, který spoluutváříme. Míjíme se často s Boží láskou pro svou vlastní tvrdohlavost a sobectví; doléhají na nás události, které všechno obracejí naruby; taková je zkušenost nakřáplého stvoření, které podléhá hříchu a smrti a má omezenou trvanlivost a tak vzdychá a toužebně vyhlíží, kdy a v čem se ukáže naděje, sláva – váha, která převáží tuhle těžkost, naplní prázdnotu a zahojí rány.    

A když všechno tohle do světa přichází, evangelium do toho dnes zní: a přece se dá ještě čekat i něco jiného a někdo jiný!

Jako zjevení vysazuje dnešní evangelium – do té nejistoty a pocitů zmaru obraz fíkovníku.

Máme být jako fíkovníky.

Od fíkovníku si vezměte poučení. Stromy začnou rašit, jakmile nastane příležitost. Bez váhání: nejprve listy, pak květ, pak zrání a sladké plody.

Události, které otřásají světem se učedníkům – nám – prý mají stát ne postrachem – ale znamením, impulsem, příležitostí vidět širší kontext: vyhlížet přicházejícího Pána.

Tak jako fíkovník anebo jiný strom nasadí hned jak dostane příležitost a sám se stává znamením léta, tak se máme jako Kristovi učedníci chopit příležitostí stát se znameními o Kristu, o jeho lásce a o jeho druhém příchodu, který je za dveřmi. Je co čekat! I když přicházejí války, falešní spasitelé a hlad, ještě přijde někdo větší: Syna člověka.

A na co máme být připraveni?

No, na soud, na proces, který právě ty postrachy ukončuje. Evangelium nás nechce nechat zapomenout na přicházející soudu – takový soud, který je třeba brát váže – a to především v tom, že je stopkou všemu bezpráví; že Bůh se postaví na stranu těch, kteří jsou ponižováni, kteří jsou chudí, pláčí a hladoví po spravedlnosti… dostane průchod spravedlnost – ale také pokoj. To všechno k Božímu soudu, na rozdíl od našich soudů, patří: milosrdenství, a také milost, odpuštění, otevření nové kapitoly….

Není a nebude to jedno, kdo se připojil ke Kristu a počítal s těmihle Božími zákony. Bůh nerezignoval na pravdu a na lásku… Můžeme být velmi zaskočeni, když na ně rezignujeme my; když zapomeneme, že Pán nám dal odpovědnost za svůj dům a že se jednou vrátí a vyhledá nás. Co jsme dostali do správy? Své životy, vztahy a obdarování, které nemáme zahrabat… Církev, která má být společenstvím těla Kristova, vydávajícím se i přijímajícím, milujícím… Svět jako mistrovské dílo, které má odrážet dobrotu a velkorysost svého tvůrce… Evangelium, které má stále znovu a znovu osvobozovat lidi z beznaděje a ze smrti… 

Bděte tedy! Dejte si pozor na blízkost. Na blízkost viru, ale především – na blízkost Páně. Jeho příchod je totiž skutečným horizontem našeho života. Buďte tedy bdělí – ne ze strachu – ale v naději.

A snad ještě jedna věc. Stává se taky, že stromy, které se hned pustí do rašení a květů při první příležitosti, tak pomrznou. To nemusíme. Máme svobodu pouštět se do života, ne povinnost odpracovat si ho. Mučedníci jsou svědky tím, že pro Krista do posledka žili, ne až tím, že si je podávalo zlo a smrt.

Adventní výzva k připravenosti není ani tak výzvou bít se do prsou hrdinně, jako spíš bít se do prsou s pokorou a vyznáním. Smíme a dokonce máme přiznat nesnadnou pravdu o nás samých a o tom, že bolesti, nemoci, hříchy a smrt nemizí tím, že se přehoupl kalendář. Ale také, že všechno to dění našeho světa nemizí v soumraku, ale že mám důvěru v toho, který tvoří nový den, že máme naději, že v dálce už svítá. V Kristu Ježíši a jeho vzkříšení jsme poznali, že Boží láska si najde cestu. Propast mezi tím, co by bylo dobré – a mezi naší skutečností, která je ještě všelijak bolavá a nedostatečná, lze překlenout – to nám připomíná adventní doba a její evangelium. A že to překlenutí nebude díky naší dokonalosti a jak si to zařídíme – ta propast je překonatelná a překonána jen milostí Boží. Každý den je dnem, v němž smíme očekávat veliké Boží divy, každý den máme žít s pokorou ale také s nadějí.

Odkaz do Bible:  Mk 13,24-37
Bohoslužby:  Ne, 29. 11. 2020