Krátce po něm. Zřejmě po stejné silnici – vjížděl do města Herodes Antipas. Velkokníže, královská krev, aby převzal nad svátky patronát. Tento průvod je barevnější, orientální. Asi s hudbou. Podle stanoveného protokolu vrcholí Herodův příjezd návštěvou jeruzalémského chrámu, který dal zvelebit jeho otec. Malý skoro-král v malé zemi, která není ovšem ani jeho, protože otec i Římané usoudili, že na ni nestačí. A zase jsou všude kolem zástupy diváků i placených mávačů. A zase je to pro Heroda chvilka slávy a důležitosti.

A teď?

Rozhovor o oslu zabere skoro polovinu příběhu.

Ale když je konečně přiveden, dává se do pohybu třetí průvod. Muže na oslátku obklopí zástupy, lidé mávají kytkami, které naškubali někde v úvozu a dláždí mu cestu svými kabáty. Muž na nízkém, šedém zvířeti s velkýma ušima.

Lidé asi pochopili: Tohle je výsměch, drzost, ironie, parodie, zesměšnění okázalosti, důležitosti, slávy i moci všech vládců. Parodie na Piláta s jeho římskou hrou na moc i na Heroda s jeho hrou na krále. Parodie na všechny ty, kteří chtějí být důležití – staví se důležitými.

Ale ve skutečnosti…: Kdo je pro nás důležitý?

Určitě to někdo rychle a za tepla donesl do Jeruzaléma, kde už ti, kterým tenhle výsměch patřil – politici i chrámoví velekněží – řeší, jak se zachovat, jestli se potrefeně ozvat hned a přiznat tak, že pochopili, nebo ještě chvíli dělat, že se nic nestalo.

A neuběhne ani týden a budou si stát tváří v tvář:

Ježíš proti velekněžím a jejich vlastnění Boha, zavírání Boha do předpisů a chrámu, na které jim sahal už od té doby, co poprvé veřejně vystoupil…

I proti Pilátovi a Herodovi s jejich demonstrovanou a vytouženou mocí a silou a důležitostí, o které se moc bojí. A Herodes bude dělat, že se ho Ježíš netýká. A Pilát ho pak nechá obléknout jakoby do svého purpurového pláště a na hlavu mu nasadí jakoby korunu, jenže z trnů a bodláčí. A jeho vojáci se mu jakoby budou klanět, než ho odvedou na popraviště.

Protože dost bylo kritizování, pobuřování, zesměšňování, znevažování autorit, celebrit a vládců, dost bylo hraní si na krále, dost bylo happeningů… Zabijte ho!

Osel je (alespoň co tak tuším) docela tvrdohlavé zvíře dobré tak na těžkou práci a kůži. Rozhodně se nehodí do průvodu ani do války. Pro bojování za cokoli je nepoužitelné. Není na něm nic moc důstojného a hrdého. Je náročné k výcviku. A přeci tenhle osel přiváží – přináší Ježíše.

Hodně mi připomíná (nás křesťany) církev. I ona je takové nic moc, sama o sobě k ničemu, ale můžeme dovézt – donést Ježíše domů, spolužákům, do práce, do setkání. Povědět o něm. Nic víc. Nic míň.

Osel, udřené zvíře, nese krále udřených. Nejede na něm válečník. Ježíš – tenhle král – si nechce nechat sloužit, ale chce lidem ukazovat, že život je v tom, když nám jde o druhého.

Takhle vypadá král! Můžeme si uvědomit, že spásu opravdu nepřinášejí presidenti, předsedové vlád a poslaneckých výborů. Že to důležité čekáme přeci jen odjinud, takže by tím i ta naše očekávání od vládců měla být realističtější, věcnější.

Kdysi dávno před Ježíšem žil prorok Zacharjáš, který snil o tom, že jednou přijede do Jeruzaléma král. Král úplně jiný než všichni, kteří do města kdy vjížděli. Král, který nebude chrastit zbraněmi a nepřijede obklopen vojáky na koních. Snil, že jednou se nebude bojovat, zbraněmi vyhánět… že všemi těmi raketami, tanky, bombami… bitevními poli… projede král na oslu. A lidé pochopí, že sláva a důstojnost není v šatech, titulech, penězích, rozsívané smrti… že moc není v jaderných kufřících… že pravda není v křiku… že hodnota člověka není v počtech těch, kdo se před ním shrbí… že spousta z toho, jak si foukáme, co si o sobě myslíme, je k smíchu… když vjíždí král pokoje. Jen ho musíme pustit do svých hlav a do svého jednání.

Zahlédnout krále v Ježíši na oslu znamená snažit se vidět trochu víc, než jen to, co nás do očí praští.

To, proč jsme tu, není o tom, že bychom vzpomínali na to, co se odehrálo málem před dvěma tisíci lety – jak Ježíš vjel do Jeruzaléma, ale protože buď věříme, že nám do života vstoupil, nebo doufáme, že by vstoupit mohl.

Slavit advent znamená nechat Ježíše a jeho příběh vjet do našeho sevření, do našich názorů, do našich vztahů. Doba je těžká, nebezpečná v mnoha ohledech, není moc na co a na koho se spolehnout. Mně přijde, že se jen mohu přidat do průvodu tohoto krále na oslu. A doufat, že když bude nejhůř, že nás sveze, doveze do města pokoje.

První obraz chce říci, že podobně jako sůl dává pokrmům chuť, můžeme i my svou vírou druhé lidi povzbudit a přidat jim naděje. Když jídlo ztratí chuť, je to jako když život nedává smysl a lidé se budou ptát: Jsou ještě někde lidé, kteří to nevzdali, v něco doufají. A možná pak díky nám najdou cestu k Bohu.

Ale být nenápadnou solí sebou nese jedno úskalí. Jako sůl můžeme zůstat do sebe uzavření a užívat si víry jen sami pro sebe. Jako sůl se můžeme schovat do našich kostelů a modliteben nebo do ráje svého srdce a tam si v soukromí užívat naděje a radosti, kterou jsme našli v evangeliu.

Ale takhle to Ježíš nechtěl. Náš úkol je náročnější, než jen být k dispozici. Proto Ježíš přidává k soli, kterou není vidět, ještě obraz světla, které svítí do daleka a nemůže se nikam skrýt. A hned přidává příklad města ležícího na hoře, které se nemůže utajit. Nepochybně má na mysli Jeruzalém, který se rozkládá na hoře Sión a je zdaleka viditelný nejen ve dne, ale zejména v noci.

Starověk byl totiž v noci daleko temnější než dnes. Žádný světlený smog neexistoval. Na obloze svítily pouze mihotavé hvězdy a někdy Měsíc. A když se obloha v noci zatáhla, byla tma jako v pytli. Ale Jeruzalém zářil do daleka a byl viditelný z velké části zaslíbené země. Podle jeho světla se mohli lidé orientovat i v noci.

Světlo má totiž pozoruhodnou schopnost svítit do velké dálky. Často stačí jedna jediná žárovka a my ji vidíme na několik kilometrů. A to tenkrát ještě netušili, jak dalekou pouť má před sebou světlo z hvězd. Třeba Polárka je od nás vzdálena přes tři sta světelných let a přesto nám spolehlivě ukáže, kde je sever. 

Světlo, které kolem sebe naše víra šíří nemá být jako pouliční osvětlení, které udělá z noci den nebo jako reklamní poutače, které na nás blikají na každém rohu. Naše víra se však může stát orientačním bodem pro lidi, které sami často neznáme a třeba nikdy neuvidíme.

Podobně jako město na hoře neví, komu všemu svítí a ukazuje směr, tak i my většinou nezjistíme, která naše slova někoho povzbudila a které naše činy se někomu staly příkladem. Je to jako s rodičovskou výchovou. Otec a matka jsou pro své děti vzorem nejčastěji tehdy, když si to neuvědomují. Podobně i křesťané nejvíc zapůsobí na své okolí, ne když kážou nebo někoho o něčem důrazně přesvědčují, ale když bezděčně a tiše udělají něco docela obyčejného, ale přitom krásného a ušlechtilého, co se lidem vryje do paměti.

My křesťané proto máme být skromní a nenápadní jako sůl ale současně nezapomínat, že pro někoho můžeme být světlem, které je v těžké chvíli zachrání. I když to často vypadá, že nás už nikdo nepotřebuje, nikdy nevíme, kdy se někomu staneme příkladem, až se bude složitě rozhodovat nebo klesat na mysli. Proto tu musíme být a svítit, i kdyby se zdálo, že to žádné výsledky nepřináší.. 

Kdybychom svou víru skryli a zamlčeli, bylo by to, jako kdyby přestali zpívat ptáci a svítit hvězdy. Někdo se přece musí modlit, zvát k vděčnosti, šířit pokoj, volat po spravedlnosti a nebát se pravdy. A kdo jiný by to měl dělat, než ti, kteří se potkali s Ježíše a uvěřili jeho evangeliu. Svou víru máme žít neokázale, jako by to byla pouhá sůl, ale přitom veřejně jako když na obloze svítí hvězdy. Pokorně – a přitom sebevědomě. Tiše – ale vytrvale. Nemáme se čím chlubit – a přece jsme důležití. A i když v mnohém chybujeme, nesmíme se stydět za to, že jsme Kristovi.

Když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Ježíš své podobenství o světle, které je vidět jako město na hoře ležící, ještě zdvojuje příkladem z běžného života Každý večer tehdy lidé zapalovali doma lampu. Ale to nebylo, jak když dnes otočíme vypínačem a rázem je všude světlo. Olejová lampička svítila mihotavě a nedalo se u ní číst ani zašívat děravé punčochy. Ale dalo se při ní bezpečně pohybovat po místnosti, aby člověk stále do něčeho nevrážel a neshazoval věci ze stolu. Tato lampa měla své vyhrazené místo – pověsila se na hák na nejvyšší místo uprostřed místnosti. Její světlo svítilo nejen všem v domě, ale i těm, kdo šli temnou ulicí. Když spatřili světlo v okně, věděli, že mohou vejít a budou vítáni. Ale když hrozilo nebezpečí, když bylo město plné zlodějů nebo rabujících vojáků, lide honem lampu schovali pod nádobu, kde brzy zhasla.

I my svou víru někdy zbytečně skrýváme. Někdo má obavu, aby neobtěžoval, jiný se bojí, že kdyby šel s kůží na trh, mohli by mu jeho víru vyvrátit a zesměšnit. Ale Ježíš nás chce povzbudit. Vždyť často právě ti, co Boha nejvíc odmítají, ve skutečnosti skrytě závidí a jednou možná řeknou: Proč jsi mi nic neřekl? Mohl jsem Boha začít hledat dřív.

Ale udělal jsem také tuto zkušenost. Když člověk svou zbožnost skrývá, stejně se to o něm ví a lidí si dobře všímají, jak se svou víru marně snaží dostat pod kbelec. Není divu, že se pak na něj zaměří a zkouší ho zlomit. Ale když člověk mluví o Bohu jasně a upřímně, nakonec si ho i neznabozi začnou vážit a uznávat.

Závěr podobenství mluví docela jasně. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Víru nemáme jen pro sebe, ale současně má sloužit druhým. Cílem naší víry není jen dostat se do nebe, ale také se tam potkat s druhými. Naše odměna je v tom, že můžeme druhé povzbudit a potěšit. Lékař přece také nestuduje pouze proto, aby byl sám zdravý, ale mohl uzdravit druhé.

Křesťané se tedy nestávají solí a světlem kvůli sobě. Zaslechli však pozvání, aby se přidali k něčemu tak nadějnému a dobrodružnému jako je šíření evangelia. A k našemu překvapení nevadilo a nevadí, že nejsme bez chyb a bez hříchu. Byli jsme přizváni k Božímu dílu a chytlo nás to za srdce. Troufám si dokonce říci, že nás víra baví a těší. A Ježíš nás ujišťuje: Když lidé uvidí vaše dobré skutky, vzdají slávu vašemu Otci v nebesích.

            Jak ovšem slyší evangelíci o dobrých skutcích, někteří jako by se hrůzou osypali. Jsme až přehnaně alergičtí na všechny zásluhy, odpustky, skautské bobříky a evidenční výkazy. Jak se něco začne počítat a hodnotit, stavíme se na zadní.

            Ale Ježíšovy dobré skutky nejsou zásluhy, ale radost, kterou si uděláme. Jsou to doslova přeloženo krásné činy. Nejsou to povinnosti, ale výraz naší vděčnosti a svobody. Krásný skutek je, když člověk udělá někomu radost nebo mu pomůže, i když nemusí. Krásné skutky to není plnění přikázání, ani povinná návštěva bohoslužeb, ale náš vlastní nápad, jak někde něco změnit k lepšímu.

Krásným a výmluvným příkladem krásných skutků je učednice Tabita (Sk 9,36). Tam se píše, že ji všichni ji měli rádi, protože rozdávala almužny. Ale nebyly to peníze. Těch Tabita mnoho neměla. Ona však lidem šila zadarmo košile a pláště. Když zemřela, všichni, které takto obdarovala, si je oblékli, a šli ji na pohřeb. No není to krása? Ta žena oblékla celou vesnici. Byl to její vlastní nápad, jak zhmotnit svou víru v Ježíše Krista. Jiná umře s plným šatníkem, který pak sežerou moli, ale když umřela Tabita, konala se na její počest módní přehlídka!

Co nám brání, abychom si i my vymysleli nějaký krásný skutek a z vděčnosti Pánu Bohu ho začali realizovat?  Každý přece máme nějaké zkušenosti. Každý z nás něco umí nebo se to může naučit. Někdo umí šít, někdo stavět, jiný organizovat nebo shánět peníze. Někdo umí malovat, jiný zpívat, další točit filmy. A tím vším se dá nejen živit, ale také činit svět a život krásnější a laskavější.

Můj kamarád si koupil psa, ale nejen pro své potěšení, ale speciálně ho vycvičil a jezdí s ním ve svém volnu za postiženými dětmi. Jiní lidí chodí na návštěvy za starými a nemocnými, čtou jim knížky a trpělivě naslouchají jejich příběhům. Jiní organizují dobročinné akce, sbírají peníze, jezdí pracovat do rozvojových zemí, učí se slepecké písmo a dorozumí se znakovou řečí.

A to všechno dělají s chutí a dobrovolně a ne proto, aby byli dobří a lepší v očích druhých. Ani si tím nechtějí vylepšit svůj profil v očích Božích. Proč bychom to dělali, když víme, že nás Bůh miluje jako hříšníky a neklade nám žádné podmínky.

Všechny ty dobré a krásné skutky se ději a jsou dobré a krásné právě proto, že oslavují Boha. A když si druzí všimnou, že to neděláme kvůli sobě, ale z vděčnosti, je to ta nejlepší misie, kterou si lze představit. Neděje se na stadionech, ale skrytě v lidských srdcích. Nedá se vyčíslit, ale dělá svět a život na něm krásnější a příjemnější.

My lidé nemůžeme vidět Boha. Ale na vlastní oči a každý den vidíme jeho dílo. Vesmír, zemi, živou přírodu a lidi, kteří ho svým životem oslavují. A to by bylo, aby se k nim a snad i k nám občas někdo nepřidal.

Pane, život s Tebou je krásný a dobrý. Dej, abychom si tvé dobroty dovedli užít a radovat se z ní. Dej nám nápady, co všechno můžeme udělat a změnit. Dej nám optimismus a dobrou náladu, i když nás leccos bolí a trápí. Díky Pane, za vše, co nám dáváš. Amen.

I když pohádku sůl nad zlato zapsala teprve Božena Němcová, cenu soli znali už lidé ve starověku. Používala se stejně jako dnes především k ochucení pokrmů, ale často také jako konzervační činidlo. Místo aby si tehdy maso zavařili do sklínky, naložili je do soli a vydrželo jim mnohem déle než čerstvé. Ale sůl měla také symbolický význam. Protože bránila hnilobě a zkáze, sypali se solí chrámové oběti a dokonce se solili i všechny smlouvy, aby nikoho nenapadlo, že by je mohl zrušit nebo vypovědět. Slanou vodou se po narození omývaly také děti, aby byly dlouho na živu.

K tomu všemu se ještě postupně dostaneme, ale nejprve si všimneme jedné důležité okolnosti, která je všem zmíněným případům společná. Ať už se solila polévka, maso, obchodní smlouva nebo dítě – vždycky té soli stačilo jen trochu. Pouhá špetka. Maličko soli dokázalo ochutit nebo konzervovat velké množství potravin.

A to je také to první, čím chce Pán Ježíš povzbudit své učedníky. K tomu abyste změnili svět, vás nemusí být mnoho. Jestliže stačí pár zrnek soli, aby se jídlo stalo chutné a vydrželo pár týdnů čerstvé, pak ani vás nemusí být zástupy a přece budete mít pro tento svět rozhodující význam. Síla víry je v její jinakosti a ne v množství těch, kteří se k ní hlásí.

Lidé tehdy vyráběli sůl odpařováním z moře. Je jí tam tolik, že se mořská voda nedá pít. Kdyby Ježíš řekl: Vy jste sůl moře, znamenalo by to, že církev má zaplavit celý svět a zmocnit se všude vlády. A to by nebylo dobré. Život by byl přesolený a nepoživatelný. Ale být solí země znamená být v menšině – ale bude to právě ta špetka, která udělá pokrm chutnější a život na této zemi příjemnější a bezpečnější.

Netrapme se tedy nad tím, že je dnes křesťanů poměrně málo a jejich vliv klesá. Na množství nezáleží. To důležité a rozhodující je, zda jsme a zůstaneme slaní. Zda budeme v něčem jiní, nenahraditelní, vzácní a vyhledávaní. Jestliže platí sůl nad zlato, pak lidé věřící v Krista mají v tomto světě nezastupitelné místo a roli, v které je nikdo nenahradí. Často totiž stačí jeden jediný člověk, který řekne nebo udělá, co pak ovlivní životy mnohých. Síla víry není v množství – ale v její jinakosti, věrnosti a vytrvalosti   

A nyní to druhé, čím chce Pán Ježíš povzbudit své učedníky i nás. Jestliže se vám víra v Boží pomoc stane tím prvním potěšením života, budete to právě vy, kdo dáte tomuto světu a životu příjemnou chuť. Vy jste jeho sůl, jeho koření, radost, písnička a naděje. Bez vás by lidé za chvíli v těžkých chvílích nedokázali ani žít.

Za normálních okolností si vás skoro nikdo ani nevšimne. Lidé mají pocit, že si vystačí sami. Ale když přijdou starosti, neúspěchy, strach a nejistota – každý hledá aspoň špetku naděje, drobet odvahy a ždibec víry – a právě vy jim tuto sůl života můžete nabídnout. Když přijde na lámání chleba, pak všichni lidé bez rozdílu potřebují věřit, že zítra bude lépe, že má smysl se o něco snažit a ještě není všemu konec A jste to právě vy, kteří budou těmto bezradným a zklamaným lidem zpívat o naději, spravedlnosti a odpuštění. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Výstižně to říká kniha Jób, když líčí, že člověk má někdy takové trápení, že už nemá ani sílu žít. “Kéž by bylo zváženo mé hoře a mé neštěstí na váhy položeno! Je těžší než mořský písek, až se mi slova pletou. Můj duch se napájí jedem, seřadily se proti mně všechny hrůzy světa. Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu. Copak lze jíst mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť vaječný bílek? (Job 6,6)

Job chce říci: Abych to všechno, co se na mě sesypalo, vydržel, musím mít nějakou naději. Potřebuji mít alespoň nějakou třeba malinkatou radost, potřebuji někomu věřit, v něco doufat a vidět smysl toho, co dělám, proč žiju a umírám. Tato víra a naděje je ona sůl života, bez které se nedá jíst mdlé jídlo, ani žít a přitom být stateční, trpěliví a odvážní.

Pán Ježíš tak odpovídá na Jobovu bolestnou otázku. Tou solí, kterou lidé potřebují, aby dokázali přežít těžké chvíle, jsou ti, kteří uvěřili evangeliu a nestydí se k němu přiznat. Bez jejich víry, naděje a radosti by byl život bez chutí jako vaječný bílek a ovesné vločky. Život je třeba ochutit, dát mu smysl, vytrhnout ho z jeho každodennosti a objevit jeho krásu. A to je vaše poslání. To je vaše místo a role, v které vás nikdo nezastoupí. Buďte tou solí a uvidíte, že si vás lidé vás najdou, až vás budou potřebovat – tak jako si sůl najde zvěř v lese. Jednou se stanete tou solí vy druhým a jindy zase poslouží oni vám.

A tak si to předběžně shrňme. Nemusí nás být mnoho, a přesto dáváme světu odvahu k životu, podobně jako sůl dává chuť mdlému jídlu. Třetí význam soli spočívá v její schopnosti udržet potraviny čerstvé a nezkažené. Proto se tehdy solily chrámové oběti, obchodní smlouvy a malé děti se po narození omývaly slanou vodou, aby byly dlouho naživu.

I toto je role, kterou na sebe mají křesťané převzít. Být zárukou spolehlivosti, důslednosti, nepodplatitelnosti, slušnosti a poctivosti. Církev má sloužit jako takový ostrůvek jistoty, kde se člověk nemusí bát podrazů, lží, pomluv a ostrých loktů. A kdykoli se společnost vydá špatným a nebezpečným směrem, ať je to nacionalismus, rasismus, dravý kapitalismus nebo nezodpovědný socialismus, je tu církev která má pozdvihnout svůj hlas a bránit slabé, poctivé, nemocné, chudé, nenarozené, umírající, nezaměstnané, vyháněné, pohrdané a posmívané. Křesťané mají být taková pojistka, že kdyby se stalo, že by všichni lhali nebo mlčeli, v kostele ještě pořád budou mluvit pravdu.

Bohužel v této roli církev už mnohokrát selhala, ale díky Bohu neselhali jednotliví křesťané. Zatímco biskupové evangelické církve v Německu kolaborovali s Hitlerem, vyznávající církev odmítla norimberské zákony proti Židům. Zatímco naši profesoři teologie koketovali s komunistickou mocí a vítali socialismus jako vrchol dějin lidstva, obyčejní křesťané na venkově dobře věděli, že se vlády zmocnila banda zlodějů a lenochů. Proto nevstoupili do družstva ani do strany a mnozí museli do vězení jen proto, že nezapřeli víru svých otců. Nebylo jich mnoho. Většina lidí se skrčila a mlčela, aby je nebylo vidět. Ale někdo tou solí přece jen s zůstal! A nám dnes těch pár statečných lidí slouží jako mravní sloupy a záruka toho, že náš národ nepropadl komunistické ideologii a že má smysl zůstat jiný, i když většina kolem nás skanduje líbivá hesla. Někdo však musí stát na stráži. Někdo musí být ta sůl, která nedopustí, aby se všechno zkazilo, zničilo, zapřelo a pošlapalo. A kdo jiný než církev by měla být zárukou toho, že si nebudeme navzájem lhát.

Na světě je zajisté mnoho čestných a statečných lidí, kteří k tomu Pána Boha nepotřebují. Ale když jde do tuhého, je k té statečnosti třeba ještě něco víc, než jen vlastní přesvědčení. Tu sůl, která brání mravnímu rozkladu, z nás dělá víra v Ježíše Krista.

A tím se dostáváme k poslední myšlence dnešního kázání. Ježíšovo slovo o soli má totiž zajímavou paralelu v tehdejší rabínské literatuře. Při jedné diskusi mezi pohanskými mudrci dostal židovský učenec tuto otázku: Čím se dá osolit sůl, když ztratí svou chuť? On jim odpověděl: Když mula porodí mládě. Tazatelé na něho nechápavě hleděli a řekli: Mula je přece kříženec oslice a koně. Mula mláďata rodit nemůže. Židovský mudrc jim odpověděl: Stejně tak nemůže sůl pozbýt své slanosti.

Smyslem této historky bylo ujištění, že vyvolení židovského národa je něco, co se nikdy nemůže ztratit. Sůl je prostě slaná a nikdo to od ní neodpáře. Podobně je Izrael lid svatý a královské kněžstvo a nikdo na tom nic nezmění. Ježíš však říká něco jiného: Jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Jak ale může sůl pobýt své chuti? Ježíš byl z chudých poměrů a obyčejní lidé si tehdy opatřovali sůl odpařováním vody z Mrtvého moře. Tato sůl byla smíšená s mnoha dalšími přísadami, takže se mohlo stát, že když taková směs zvlhla, kuchyňská sůl se v ní rozpustila a vyplavila. Na hromádce zůstal bílý prášek, který byl bez chuti a nedalo se jím ani pohnojit pole, protože to byla z větší části bezcenná sádra.

To neznamená, že by nám snad Ježíš nevěřil nebo s námi nepočítal. Ježíš jasně říká: Vy jste sůl země. Ale uvědomte si, že když tou solí být přestanete, nikdo vás nenahradí. Žádná jiná sůl než vy tady není! Ježíš dokonce doslova říká: Když se sůl zblázní a přestane být solí, je zbytečná a k ničemu jinému už se nehodí. Podobně zbytečná je církev, která přestane volat k víře, lásce a naději.

Ježíšovo slovo nás tedy zavazuje a motivuje. Je nás málo a nikdo nás nebere vážně. Často si připadáme zbyteční a jakoby ze starého světa. Ale tak jako je třeba sůl, tak je potřeba těch, kteří budou svými životy ztělesňovat evangelium. Modlit se za druhé, objevovat Boží dobrotu, odpouštět nepřátelům, bít na poplach, když se děje nespravedlnost, radovat se navzdory blbé náladě a statečně snášet utrpení a nesnáze života.

To nejsou žádné výsady ani důvod k pýše. Sůl je sice nad zlato, ale fakticky je to jen přídavek do jídla. Nikdo neřekne, najedl jsem se soli, ale dal jsem si skvělé uzené. Ale kdyby bylo neslané, nikdy by si na něm nepošmákl. A tak to je a bude i s námi. Nikdo nás nijak zvlášť neocení. O soli se v kuchařkách nijak zvlášť nemluví, ale kdyby nebyla, nic ji nenahradí.

Je to Ježíšovo evangelium, které je – podobně jako sůl – skrytě přítomno ve všem, co jíme a z čeho žijeme. Zkuste vymazat naději a radost evangelia z naší kultury a společnosti. Dostanete něco tak prázdného, bezcitného, marného a šedého, až vás to zabolí a řeknete si: V takovém světě bych snad ani nechtěl žít.  Ale my víme, kde se dá sůl najít. A proto máme díky víře v Ježíše Krista život o poznání zajímavější a krásnější. A hlavně ho můžeme radostnější a nadějnější udělat druhým. Ano, my jsme sůl této země.

            Pane, to Ty jsi z nás učinil sůl. Probudil jsi v nás touhu po spravedlnosti, lásku k pravdě, pokoru k druhým a poznání vlastních chyb. A my díky tomu vidíme, že náš život není marný zbytečný. Díky za tuto důvěru a prosíme, abychom ji nezklamali. Amen.

Poslední blahoslavenství je jako jediné rozvedeno do několika vět a vykazuje mnohé známky toho, že jde o pozdější přídavek. Sedm je číslo plnosti a proto by sedm blahoslavenství mělo stačit. Osmé bylo zřejmě přidáno jako konkrétní aktualizace všech předchozích. Všech sedm blahoslavenství je totiž vyslovena ve třetí osobě a člověk se musí nejprve položit otázku, zda i on je tím chudým, plačícím, milosrdným a čistého srdce. Ale v osmém oslovuje Ježíš posluchače přímo: Blahoslavení jste, když vám zlořečí a pronásledují vás a lživě mluví proti vám všechno zlé kvůli mně. Evangelista tu zcela vědomě mění styl a obrací se ke svým současníkům.

Osmé blahoslavenství je také jediné, které se výslovně vztahuje k Ježově osobě. Tyká se těch, kteří jsou pronásledování kvůli němu, což v době jeho života nebylo na pořadu dne. Proto máme důvod číst osmé blahoslavenství jako vyznání prvotní církve, která se tu vyrovnává s pronásledováním, kterému musela čelit.

To není nic proti ničemu. Evangelia nenapsal Ježíš, ale Duch svatý. A proto se nemůžeme divit, že se do nich promítají situace a zápasy, v nichž stála apoštolská církev. Evangelia nejsou jen vzpomínky na Ježíše, ale Ježíšovo aktuální slovo do konkrétního času. To, co Ježíš řekl před třiceti lety na hoře blahoslavenství, tu dostává konkrétní obsah a náplň pro ty, kteří se dali pokřtít, ale jsou zaskočeni pronásledováním od svých krajanů

Všechno totiž nasvědčuje tomu, že evangelista má v posledním blahoslavenství na mysli pronásledování, které jeho adresáti museli snášet od vlastních souvěrců – tedy od lidí, s nimiž ještě nedávno sdíleli mnoho společného. O to je jejich situace těžší. Je to jako kdyby nás vyhnali z tohoto sboru a řekli nám, že už sem nepatříme. Nebo kdyby se nás zřekla vlastní rodina a přátelé. Je to jako kdyby nás propustili z práce a obvinili nás, že jsme něco ukradli. Je to jako kdyby nás manželka dala kufry před dveře a podala žádost o rozvod. O tom, že to nejsou nijak přehnaná přirovnání, svědčí Ježíšova slova:

Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. (Mt 10,34-36)

Když člověka obviňují jeho nejbližší, snadno podlehne dojmu, že je asi opravdu špatný a může si za to sám. Je těžké stát proti všem. Křesťanů byla tehdy jen malá skupinka a proti nim stála většina jejich židovských souvěrců. Tehdy se ještě ctili autority. Jestliže vůdcové v Jeruzalémě Ježíše odsoudili, bylo těžké se tomu vzepřít a uvěřit, že Ježíš je Mesiáš, kterého nám poslal sám Bůh.

Podobnou zkušenost však učinili i křesťané z pohanů. Co museli křesťané ze židů vytrpět od svých souvěrců, zažívali křesťané z pohanů od svých spoluobčanů, kteří nemohli pochopit, jak se mohou hlásit k něčemu tak barbarskému, jako je víra v ukřižovaného.

Skoro by se dalo říci, že vždycky když někdo uvěří, že se s Bohem se potkáváme v někom tak slabém a obyčejném jako je Ježíš, setká se u mnohých s nepochopením a pohrdáním, které má pouze různou intenzitu a důsledky.

Někoho může stát víra život, jako se to stalo prvnímu mučedníkovi jménem Štěpán. Jiného potká ztrátu majetku, rodiny, přátel, obchodních partnerů, vyloučení ze školy, ze společnosti nebo odmítnutí sociální pomoci. Žebrákovi, který tehdy uvěřil v Krista, už v synagoze nedali almužnu. Vdově, která se dala pokřtít, nedali domácí práci, která ji dosud živila.

A tak je tomu dodnes. Starší z nás jistě pamatují, jak se kvůli víře nedostali na studia, dostali výpověď z práce a někteří byli kvůli víře dokonce ve vězení. Ale nejtěžší nebylo snést útoky nepřátel. Těžší bylo unést nepochopení bratří a sester. Farář, který ztratil souhlas a musel se vystěhovat z fary, byl často ostatními členy sboru a Synodní radou kritizován, že si to zavinil sám. Kdyby zbytečně neprovokoval a neshromažďoval na faře mládež, mohli jsme mít klid. Něco podobného se děje i dnes. Když někdo upozorní na korupci nebo bojuje za práva zaměstnanců, muže přijít o práci a jen málokdo se ho zastane.

Je těžké stát sám proti většině. Ale víra v Krista za to nepohodlí a ztráty stojí. A má to také jisté výhody. Když se kvůli víře vzdáme něčeho, na čem lpíme a co nás bolí, uvědomíme si, jakou to má pro nás cenu. Pod tlakem si člověk víru osvojí mnohem hlouběji, než kdyby ji měl pouze jako třešničku na dortu nebo rodinnou tradici.

Kdo musel víře v Krista něco obětovat, komu se smáli, že chodí do kostela, kdo nemohl dělat svou práci, protože nevystoupil z církve, ten si své víry váží a drží se jí docela jinak než ten, kdo ji pouze zdědil a nikdy o ni nemusel bojovat.

A má to ještě jednu výhodu. Jakkoli jsou osobní útoky nepříjemné a omezení bolestná, slouží nám pronásledování pro víru jako nepřímý důkaz, že přihlásit se ke Kristu je něco velice důležitého. Vždyť by mohlo být každému jedno. Jestliže je víra v Ježíše Krista opravdu něco tak zpozdilého a zbytečného, jak mnoho lidí říká, proč se proti ní tak důrazně vymezují. Proč proti církve tolik bojují a leží jim v žaludku? 

Nechal jsem si kdysi ukázat svazek Státní bezpečnost, který byl na mě veden. Předesílám, že jsem nebyl žádný disident, chodil jsem poslušně k volbám, chartu jsem nepodepsal, neměl jsem styky s kapitalistickou cizinou – a přece jsem pro ně byl nebezpečný! Měli strach, že působím na mládež, rodinnými pobyty na Blažkově konkuruji pionýrským táborům a na pohřbech matu lidem hlavu.

Každý farář přitom dobře věděl, jak je církev ve skutečnosti slabá, on bezvýznamný a mnohé jeho úsilí marné a zbytečné. Mnohé naše sbory byly tehdy doslova na vymření. Ale Státní bezpečnost měla placené spolupracovníky, kteří třeba sledovali, kolik lidí chodí na biblickou hodinu! Tajní agenti si zapisovali, co říkám z kazatelny a kdo ví, zda jsme neměli napíchnutý telefon. Na mnohých farách byly elektronické štěnice a někteří kazatelé byli vydíráním donuceni ke spolupráci. Nasadili na nás tolik lidí, jako kdybychom byli nějaká významná opoziční síla nebo teroristická buňka? Proč z nás měli takový strach a obavy?

Protože dobře věděli, že ten, kdo věří v Krista, není tak snadno ohebný a poslušný. To, že církev stále existuje a hlásí se k ní i mladí, musela být pro soudruhy záhada, které chtěli přijít na kloub. Proto na nás nasadili tolik špiclů. Ale v nás to paradoxně posilovalo vědomí, že přece jen nejsme tak úplně bezvýznamní. Když mi církevní tajemník s vážnou tváří říkal, že nemohu číst v kostele některé žalmy, protože by pak lidé mohli přijít a obsadit národní výbor, nevěděl jsem, zda se mám smát nebo jásat, jak velkou moc nám soudruzi připisují.

Pronásledování pro víru nám tedy paradoxně slouží jako nezávislé svědectví, jak je naše víra významná a důležitá. Když se vás odpůrce bojí, je to neklamný signál, že asi něco umíte a dokážete. A uznání nepřítele se počítá dvakrát.

Jenže my dnes kvůli víře většinou netrpíme a nikdo nám ji nebere. Neměli bychom tedy na sebe nějaké pronásledování přivolat, abychom byli blahoslavení? O čem budou naši mladí jednou vyprávět svým dětem, když kvůli víře žádné protivenství nezažijí? Nestane se víra nakonec pouze společenskou výhodou, protože sdruží dohromady lidi slušné a spolehlivé, kteří se budou stýkat, obchodovat, ženit a vdávat jen mezi sebou a vytvoří tak jakousi elitní skupinu, která bude mít své školy, kulturu a sportovní vyžití. Tohle nám křesťanům dnes hrozí. Laciná a výhodná víra. Bezbolestná a levná církev. Občanské sdružení, které pobírá dotace. Ale všeho do času. Za pár let nás bude stát církev každého nejméně deset tisíc ročně.

Ale i tento problém prvotní církev vyřešila. Už tehdy se totiž stávalo, že pro víru netrpěli všichni, ale jen někteří. A proto apoštol praví:

Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. (Žd 10,32-34)

Kdo nemá kvůli víře žádné potíže, je blahoslavený tím, že věrně stojí a pomáhá těm, kteří snáší protivenství a přinášejí oběti. Nikdy to nebude tak, že by všichni křesťané byli odsouzeni a pozavíráni. Postihne to jen některé. Právě proto je důležité, aby ti, kteří žijí v relativním klidu, drželi modlitební stráž a konali sbírky  pro ty, kteří mají nouzi. Tak jako za protektorátu lidé pomáhali rodinám vězněných vlastenců, měli bychom myslet na křesťany, kteří žijí v zemích, kde je víra v Ježíše Krista zakázaná. Zatímco my se máme dobře, oni fakticky trpí místo nás a jejich příběhy a statečnost nás povzbuzují ve víře, protože nám ukazují, jak může být víra v Krista důležitá a silná, když někomu stojí za taková příkoří.

Ale byl tu ještě jeden problém. Co když někdo trpí, ale ne pro víru, ale protože on sám je neskladný a vznětlivý. Rád se soudí a hádá, ale hájí to tím, že má problémy kvůli víře. Jsou takoví věční disidenti, kteří si vždycky musí najít nepřítele a potřebují trpět, i když fakticky nemají proč.

Jak se pozná, že naše utrpení není pro Krista, ale že jsme ho na sebe sami přivolali, abychom byli důležití a zajímaví? Utrpení pro Krista se pozná podle toho, že ho nikdy nebudeme vyhledávat, nesmí být provázeno osobní záští a neměli by nás za ně lidé chválit a obdivovat. Trpět pro víru nám nesmí dělat dobře. Není to cíl, ale průvodní jev.

A tím se dostáváme k poslednímu důrazu našeho textu. Při pronásledování pro víru nás může těšit vědomí, že s podobným odporem se setkávali už Boží proroci a Pán Ježíš. Ve Skutcích apoštolských čteme, že když šli apoštolé od soudu, odcházeli s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. (Sk 5,41) Apoštol nás nabádá, abychom se radovali, že můžeme mít podíl na Kristově utrpení, protože nám to dá jistotu, že se budeme jednou podílet na jeho slávě (1 Pt 4,13)

Je to ovšem radost, která není snadná ani levná. Jestliže se však v utrpení dokážeme natolik vzchopit, že nebudeme jen naříkat, bude nás bolest přibližovat ke Kristu a my skrze bolest poznáme, že naše víra je skutečná, Kristus je mocný a modlitba účinná. Víra, která projde ohněm zkoušek, dá člověku mnohem víc, než víra pouze naučená. Vždyť nevěříme proto, aby se nám nic zlého nestalo, ale abychom už dnes žili svobodně, pravdivě, statečně a odvážně. 

Pane, nauč nás snášet těžkosti pro víru a pomáhat těm, kteří je snáší místo nás. 

Vstup: Iz 51,7
Čtení: 1P 4,12-19
Poslání: Mk 8,34
Písně: 639, 553, 556, 563
Odkaz do Bible: Mt 5,10-12
Bohoslužby: 14. 5. 2017

Římané zde v roce 73 oblehli poslední skupinu asi tisíce židovských obránců včetně žen a děti. Pevnost dal kdysi vybudovat král Herodes a bylo tu tolik potravin a zásob vody, že zde ona poslední tisícovka povstalců mohla vydržet řadu let. Ale nebyli by to Římané, aby je tam nechali v klidu. Když zjistili, že pevnost nezískají obvyklou vojenskou ztečí nebo vyhladověním, rozhodli se vybudovat vysoký násep, kterým by se dostali na úroveň hradeb. Soustředili zde síly několika legií a tisíce zajatců a po několika měsících se jim podařilo hradbu na jednom místě rozbořit. Ale když ráno vstoupili do pevnosti, nenašli zde živou duši. Všichni izraelští obránci si dobrovolně vzali život, aby nepadli do římského otroctví.

Pro dnešní židovské obyvatelstvo je Masada symbol statečnosti a odhodlání. Raději obětovat vlastní život než ustoupit. Proto se zde konají přísahy izraelských vojáků. A pro turisty je to pozoruhodné svědectví o dávném a nesmiřitelném zápase dvou kultur a náboženství.

Člověk by čekal, že po této porážce už o židech a Mojžíšovi nikdo nikdy neuslyší – ale světe div se. V dalších stoletích došlo naopak k pozoruhodné syntéze antické a židovské kultury, která vyústila v současnou evropskou civilizaci, která stojí na řecké demokracii, římském právu a židovském Desateru.

Ale jak je to možné, když na Masadě se Římané rozhodli zvítězit za každou cenu a Židé si raději vzali život, než aby byli svědky svého ponížení. O tuto syntézu se zasloužilo křesťanství.

To že se v církvi potkali a jedli u jednoho stolu židé a pohané však nebyla náhoda ani dějinná nutnost. Bylo to zázrak, který způsobil Ducha svatého. Podle apoštola Pavla to byl dokonce hlavní smysl Kristovy oběti a vzkříšení ( Ef 2). Spojit v jedno, co bylo dosud přísně odděleno. To spojení se odehrálo tak, že pohan se vzdal svých bohů, žid se vzdal svého vyvolení a oba se obrátili ke Kristu a jeho milosti. Nebylo to vítězství jednoho nad druhým jako na Masadě nebo na Bílé hoře. Mír mezi Římem a Jeruzalémem nastal díky tomu, že se obě strany vzdaly se svých nároků a vydali se vstříc společné budoucnosti.

Při večeři Páně pohané stejně jako židé společně vyznávali, že to, co je spojilo a svedlo k jednomu stolu, je oběť Ježíše Krista. Kristus zemřel za ty, co Masadu dobývali, i za ty, kteří ji bránili. V církvi platilo, co se jinak zdálo být nemožné a nepochopitelné. Už nebyl rozdíl mezi pohanem a židem. Všichni byli závislí na Boží milosti. Kristus smířil dva protiklady. Odstranil dosavadní výhody a překážky, aby se cesta ke spáse otevřela pro všechny.

A neplatilo to pouze v osobních vztazích, ale i v rovině myšlenkové. V křesťanské církvi se začala propojovat antická filosofie a židovská víra. Antická demokracie a hebrejská poslušnost. Přesné vědecké myšlení i víra v zázračnou Boží pomoc.

A kdyby bruselští byrokraté nebyli přehnaně korektní, mohla a měla být v evropské ústavě preambule, že naše dnešní liberální demokracie, která dokázala za cenu tolika obětí porazit nacismus i komunismus, má kořeny jak v antice, tak v židovství a že to bylo právě křesťanství, které je dokázalo propojit a znásobilo tak jejich přednosti do něčeho tak pozoruhodného jako je západní společnost se svou deklarací lidských práv, kterou jako jediná také skutečně dodržuje.

Vždyť co je dnešní právo každé lidské bytosti na ochranu života a svobodný rozvoj než do civilu převlečená víra, že Kristus zemřel za všechny lidi. A to, že každý člověk má volební právo a svobodu svědomí, je důsledkem víry, že každý člověk má svůj vlastní dar Ducha svatého, který nesmí být umlčen a zatracen. Je to křesťanství, které světu přineslo rovnost všech lidí, jak ji poprvé vyznal apoštol Petr ve Skutcích apoštolských:”Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Nechci se mýlit, ale myslím, že něco podobného v koránu nebo komunistickém manifestu nenajdeme.

Přísaha izraelských vojáků: Už nikdy Masada, se tak může stát i naším mementem, i když v jiném smyslu. Židé už nikdy nedopustí, aby byli zahnáni do moře arabskými tanky a čepicemi – a my si při vzpomínce na Masadu vybavíme, že naším úkolem je přinášet světu pokoj a smíření. Ale ne pokoj falešný, laciný a naivní. Ne pokoj chamberlainovský, který vedl k Mnichovu a kapitulaci mnoha evropských států, ale pokoj a mír, za který bojoval dlouhých šest let Churchil zprvu sám, pak s Roosveltem a nakonec se raději spojili s ruským diktátorem, jen aby porazili a zničili zrůdnou ideologii o arijském nadčlověku, která vítězně kráčela Evropou.

Tvořit pokoj není slabost ani výprodej hodnot, ale odvážná práce, která zpočátku vypadá takřka nemožná a nepředstavitelná – ale nakonec přináší velké požehnaní. Pokoj v Ježíši Kristu znamená, že se všichni vzdají svých privilegií, národní i stavovské hrdosti, náboženské nesmiřitelnosti, chytře živené nenávisti a sejdou se pod křížem Ježíše Krista.

Pokoj – hebrejsky šalom – je totiž něco vskutku posvátného. Nic krásnějšího a líbeznějšího než šálom neexistuje. Sám Bůh je nazývám Bohem pokoje. Šálom je harmonie, při které mají všichni své místo a nikdo nikomu nečiní násilí. Šalom znamená, že nikdo nikoho nevyhání, neponižuje, nepronásleduje, nikdo nikomu nic nedluží, nikdo není otrokem, nikdo není nemocný. Přitom jsou mezi lidmi mnohé rozdíly, které se však doplňují. Někdo je muž a někdo žena. Někdo se stará o ovce a jiný o vinici. Někdo má na starost deset hřiven a jiný jen jednu. Někdo je učitelem a jiný žákem. Někdo otcem, jiný dítětem. Někdo bydlí v paláci a jiný ve stanu. Ale každý může vcházet i vycházet. Dokonce i zvířata se navzájem nepožírají. Dokonalý šálom byl totiž pouze před potopou. Pak to člověk pokazil a pravý Boží šalom už nikdy nenastal. Opět se vrátí, až přijde Mesiáš. Tehdy jak praví Izaiáš:

bude vlk pobývat s beránkem a levhart s kůzletem odpočívat. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 9)

Mnoho lidí dobré vůle realisticky počítá s tím, že dokonalý Boží pokoj zatím není možný. Proto se snaží, aby se lidé alespoň nehádali, každý trochu ustoupil, a i když se neshodnou, chovali se k sobě slušně a korektně. Staré křivdy však zůstávají a mohou kdykoli ožít. Je to mír, ale studený. Není to láska, ale sňatek z rozumu. Není to smíření, ale kompromis. Ale díky za něj.

Ale jako křesťané věříme, že Kristus už přišel a smířil nás svou oběti s Bohem i mezi sebou navzájem. A proto věříme, že i ten dokonalý Boží šálom je už dnes možný a reálný. Zatím je to spíš závdavek pokoje a záblesk spravedlnosti, ale už se ukazuje, jako když zjara rozkvetou mandloně. Ještě to není nastálo ani všude, ale už je to ten pokoj, při němž se meče mění v radlice a kopí na vinařské nože. Už to není jen klid zbraní, ale skutečné smíření a odpuštění.

Prošel jsem si v Novém zákoně většinu míst, kde se mluví o pokoji, který nám přinesl Kristus, a hledal jsem, co tato místa spojuje.

To první, co mne zaujalo, byl opakovaný důraz na radost, z které Boží pokoj vychází. Lidé, kteří se z něčeho radují, se většinou nehádají. A také si nezávidí. Myslí na to, co dostali a ne na to, co jim někdo vzal. Chceme-li tedy prožít pokoj a jiným ho darovat, učme se nejprve vděčnosti a nestyďme se být veselí. Objevujme krásu života, lásky a přátelství. Kdo se raduje, nezlobí, nestěžuje si a déle žije. Kdo se dovede zasmát, nebere sám sebe tak vážně a dokáže pochopit druhého.

Apoštol však také říká: plačte s plačícími, těšte malomyslné, mějte porozumění jeden pro druhého a sdílejte se s nimi v jejich nouzi. To druhé, co vytváří Kristův pokoj je tedy ochota naladit se na strunu života svých bližních. Být tu pro druhého. Zapomenout na své potíže a starosti a plně se věnovat tomu, co prožívá a čím trpí druhý člověk. Jestli můžeme druhým lidem nějak usnadnit jejich trápení, nemoci a úzkosti a vyléčit je z jejich nepokoje, pak se to daří právě tím, že s nimi neseme jejich prohry, slabosti, hříchy, strach a zklamání. A když máme něco, co jim schází, rádi se o to rozdělíme. Vždyť i my jsme to dostali a možná právě pro ně 

Jako třetí zdroj pokoje nacházím v Písmu výzvu, abychom neopláceli zlým za zlé., ale vždycky a vůči všem usilovali o dobré. Když přijde na lámání chleba, každý z nás má sklon na zlo reagovat recipročním způsobem. Jak ty mně – tak já tobě. Už v mateřské školce musíme dát všem jasně najevo, že se nenecháme věčně okopávat. Ale my to pak dáváme najevo pořad a všem.

Přitom je možné se od toho osvobodit. Když totiž zlo oplácíme zlem, pouze ho rozmnožujeme. Žádný klid a porozumění nám to nepřinese. Proto říká apoštol Pavel: Pomstu a spravedlnost svěřte Pánu Bohu (Ř 12,19). On se v tom vyzná a každého si srovná, kdežto vy byste mohli ublížit nevinnému. Proto se raději věnujte dobru. Dobra je na světě málo a každý ochotná ruka a laskavé slovo se hodí. Když člověk ví, že se o něj postaral Kristus, nemusí už se tolik starat sám o sebe ale věnovat se druhým.

A jaká nám z toho plyne odměna? Ježíš říká: Tvůrcové pokoje budou nazváni syny Božími. Je to ta největší odměna, v jakou může člověk doufat. Byt Božími syny totiž znamená stát se anděly a být nesmrtelní. My jsme však pouze hříšní lidé a přece nás občas budou mít za anděly a co uděláme dobrého, to se promítne do Božího království.

Pokoj založený na Kristu se totiž šíří skrze nás. Nejsou to nebeští andělé, ale věřící lidé, kteří dostávají dar Duch svatého a poslání – šířit Boží pokoj, který není založený pouze na kompromisech, a nediktují ho vítězové. Kristův mír vytváří nové vztahy. Z nepřátel činí bratry. Z viníků a obětí přátele. Z konkurentů spolupracovníky. To, co je mezi lidmi možné až po smrti, kdy vedle sebe v hrobě leží vítězové i poražení, je v Kristu možné ještě za života. Vždycky tu někde bude Kain a Abel, Jákob a Ezau, Ráchel a Lia, kteří si půjdou po krku. Ale Kristus nás všechny přijal, svou obětí smířil a každého něčím obdaroval. Kristův mír léčí a uzdravuje, jako když matka smíří své pohádané děti v jedné náruči. Kristův mír je pozvánka do nebe, kterou dostáváme už dnes. 

Ježíši Kriste, ty jsi zemřel za každého z nás. Dej, abychom se na tomto základě dovedli potkávat nejen u stolu Páně, ale také u nás doma, v práci, ve společnosti, v Evropě, ve světě a udrželi ten mír pevně ve svém srdci.