Nejen ošklivte si zlo. Ale: odmítejte zlo. Navzdory složitostem, tomu, že se na leccos dá dívat z více úhlů, je třeba zlu také vzdorovat.

Nepověsit si jen vlaječky Ukrajiny na fb profily.

Asi tam nepojedeme bojovat, ale možná můžeme zápasit naší skromností, naší pomocí, a tím, že budeme spolu s Pánem Bohem vytvářet alternativní prostředí, ve kterém panují jiné skutečnosti, než je lež, nenávist, nesvoboda.

Ta současná situace už dost zatřásla tím, nač jsme byli zvyklí a co jsme považovali za samozřejmé. A asi máme všichni trochu strach z toho, co nás ještě čeká, co přinesou další dny…, jak tím vším projdeme jako rodiny, jednotlivci, sbor i společnost.

Vytrvalost v soužení?

Jiný z prvních křesťanů, jejichž listy můžeme číst v Novém zákoně, napsal hodně provokativní a v něčem až skoro zraňující věty: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ (Jk 1,2-3) Myslel to pravděpodobně tak, že krizové situace, průšvihy, kalamity v něčem trochu ověřují, co nás v životě drží, čemu věříme a jak je to pevné.

Možná vás jako mě ta zpráva ve čtvrtek o válce úplně paralyzovala. Říkal jsem si, jestli mám vůbec psát grant na Hudební nešpory, rozesílat přihlášky na tábor, chystat si přednášky. Ale ono právě teď má smysl něco začínat, scházet se, zpívat, pít víno, povzbuzovat se, společně zahánět trudnomyslnost, vytvářet něco hezkého.

Lutherovi je připisována věta, kterou zcela jistě neřekl: I kdyby měl zítra skončit svět, tak ještě dnes zasadím jabloň. Je v ní však snad něco z jeho víry. – Věříme v Boha, jak nám ho představil Ježíš. A to znamená, že nic dobrého, nic krásného, nic, v čem byla láska, co bylo pro druhé, se neztratí.

Věřit v Boha pro mě znamená – nenechat se strachem úplně ochromit. Spoustě věcí nerozumím, ale snažím se spoléhat, že je tu ještě vždycky Bůh. Že Bůh je ještě nad tou změtí všech možných okolností a rozhodnutí; že je ještě nad těmi, kdo mají nebo chtějí mít moc; že je i nad našimi povedenějšími i nepovedenými činy; nad našimi povahami; nad našimi výhrami i prohrami. Že nad našimi životy je ještě Bůh a jeho možnosti, které si neumíme představit.

Mám strach ze smrti – nebo spíš z bolesti, nemohoucnosti a ze ztráty milovaných. Mám strach z neznámého, nenaplánovatelného, respektive z toho, co nemohu ovlivnit, co si nedovedu představit.

Dost pravděpodobně jsme teprve na začátku a bude to stát hodně trpělivosti.

Ale věřím, že zlo nejen že nevyhraje, ale ono už prohrálo. Za chvíli budou Velikonoce, které nám znova připomenou, co má budoucnost, v čem je život, která perspektiva vyhrává a která ne. Není to vládnoucí chrámová kamarila, ani Herodes, není to ani Pilát, ani Putin, ani vojáci, ani kati, ani smrt, ani hrob, ale Ježíš.

Ptáme se možná dnes, kde je Bůh? To Ježíšovo podobenství, které jsme četli (Mt 25,31-46), nám na to dává poměrně jednoznačnou odpověď. Na obvazištích, v bunkrech, na nástupištích kyjevského metra, tam, kde se někdo stará o uprchlíky. Nemusíme ho hledat, nemusíme se po něm ptát, můžeme se k němu přidat.

S nadějí i trpělivostí hodně souvisí modlitby. Je to totiž způsob, jak s Bohem udržovat vztah, jak se sytit. Všichni se teď modlíme a budeme hodně modlit za Ukrajinu, za rozum, aby se přece jen rozsvítilo v hlavách těch, kteří mají moc, aby se nic nestalo našim blízkým, aby nás to nezničilo lidsky, hospodářsky, kulturně, civilizačně, politicky.

Vytrvalost v modlitbách je vyjádřením toho, že se nevzdávám, že spoléhám na někoho mocnějšího, než jsou šílenci s atomovými kufříky.

Přijde mi však i důležité, abychom ani teď nezapomínali v modlitbách také děkovat – za to, co jsme dostali; abychom naslouchali Bohu; prostě s ním pobývali.

V evangeliích je jeden příběh o tom, jak si učedníci nedovedli poradit se zlým duchem. A Ježíš jim tehdy řekl, že do takého zápasu je třeba modliteb a postu.

Půst není nátlakový nástroj na Boha, ale kromě toho, že pomáhá k lepšímu soustředění na podstatné, tak je to také naše vyjádření, že jsme ochotni omezit svou pohodlnost a nabídnout něco ze sebe. Což je teď to, o čem se hodně mluví, zda jsme schopni se jen nepohoršovat, nebo jen neutápět ve strachu, ale také i nějak uskromnit.

Apoštol Pavel píše, že se máme sídlet s těmi, kdo jsou v nouzi. Pravděpodobně měl tehdy na mysli, aby římští křesťané zvali ke svým stolům chudé bratry a sestry a přistěhovalce.

Myslet na sebe a bát se o své je přirozenější.

To, co přichází, bude beze sporu zkouška našeho křesťanství, našeho lidství, rozumu a solidárnosti.

Je čas poskytovat pohostinství!

A také se rozhlížet, jestli kolem nás není někdo opuštěný, ustrašený, bezmocný, šikanovaný, někdo, na koho toho je či bude moc.

Chtěli jsme žít v pokoji. Obávám se, že ne jen kvůli tomu, že jsme si zlo ošklivili. Také jsme před ním s obavami o svůj pokoj zavírali oči. Proti království šílenců rozšiřujme království boží. Jediná hybná síla, která něco může skutečně změnit, je láska. Ta také nakonec porazí cokoli.

Je tu ještě jiný čas než ten náš. Čas udávaný někým jiným než našimi časoměrnými vynálezy. Čas boží měřený od Ježíšova vzkříšení do jeho druhého příchodu. Čas, který je tak trochu na hlavu postavený. Nekončí totiž nocí, ale ránem. Nesměřuje ke konci dní, ale k jejich začátku.

Do tohoto času jsme byli včleněni, patří do něho náš příběh od té doby, co jsme uvěřili. Smíme se díky tomu těšit, že je ještě něco moc dobrého před námi, i když to tak třeba právě vůbec nevypadá.  Smíme se spolehnout na to, že se nás to taky týká, i když často vidíme jen vlastní tmu. Jen to nové neminout. Neminout se s Ježíšem, který přišel, přichází, aby nabídl výhled tam, kde už ho nevidíme.

Smíme mít zároveň naději, že jednou přijde Kristus naplno. Že budeme jeho blízkost zažívat docela. Že jeho přítomnost prosvítí každý temný kout, přemůže smutek, utiší trýznivou bolest, uzdraví všechno, co je polámané a nefunkční. Prorok Izajáš si tenhle čas plné boží přítomnosti ve světě představoval jako vyprahlou zemi proměněnou v krásnou zahradu, ve které budou hluší zase slyšet, slepí vidět, němí budou zpívat a chromí radostně poskakovat jako jelen. Všichni ti, kterým byl odepřen život, se do něho zase vrátí s plnou parádou.

Dnes jsme zapálili druhou svíčku na adventním věnci. Není to jen další svíčka, další milník na cestě k Vánocům. Je v tom přece jen hlubší smysl. Dvě svíčky dávají víc světla než jedna. Více světla znamená méně tmy. Do tvých soukromých zápasů, do chvil, kdy křičíš bolestí, do každého tvého počítání křivd a pocitů zbytečnosti a nespravedlnosti, se zvěstuje naděje: tohle není to poslední, co zažíváš. Přichází Kristus, Spasitel, který tím vším chce jít spolu s tebou, dokud to nepomine.

Advent je doba, kdy se něco děje, a my dostáváme možnost se toho účastnit. Ale jak?

Předně není doba k spánku. Advent nás burcuje k aktivitě. Je potřeba se nastartovat, připravit, otevřít oči dokořán, angažovat se, něco ze sebe vydávat. Zcela vědomě jednat. Přijmout do svého života Krista nejde bez toho, aby to se mnou hnulo, aby se mnou hnul, ponoukal mě, zvedal ze židle.

Přichází Kristus a můj život tím pádem nemůže zůstat stejný. Jako když přijde návštěva. Byla by přece hloupost číst si dál noviny a návštěvu nechat stát v předsíni.

Takže bdít a pak taky odložit skutky tmy, říká apoštol.

Co jsou skutky tmy? Leccos nás asi napadne. Patří sem všechno, čemu se daří ve skrytu, co potřebuji schovat. To, co držím pod pokličkou. To, co by poškodilo můj kredit před ostatními. Patří sem taky všechno, co už u mě pěkně zdomácnělo a přivyklo si dennímu světlu.

Žijme jako za denního světla. Transparentně. Nejenom svými bankovními účty, ale celým životem. Dostatečně zřejmé a zřetelné má být každé mé jednání, celý život. Nic neskrývat, neschovávat se, nehalit do tmy.

Apoštol Pavel používá takový zvláštní obraz: „oblecme se ve zbroj světla“. Zbroj je oblečení, vybavení do boje. Přilba, neprůstřelná vesta, štít a zbraň. Za dobré v životě je potřeba bojovat. Stojí to úsilí. Je to každodenní vysilující zápas. A sama na to nestačím. Potřebuji pomoc zvenčí. Nějakou výzbroj. Něco, co pomáhá, co posiluje a chrání. Jenže zbraně a neprůstřelné vesty nevěstí nic dobrého. Je z nich cítit smrt a bolest.

Pavel mluví o zbroji světla. Vyzbrojit se světlem. Tím světlem je sám Ježíš. Ježíš, jehož zbraněmi jsou dobrota, laskavost, milosrdenství. A mnohem víc. Všechno to, čemu je dobře za světla. Divné zbraně, nevšední. Ale mnohdy se takovými zbraněmi dá s někým pohnout. Laskavé slovo může něco změnit ve smýšlení druhého člověka. Pohlazením se dá leckdy zastavit koloběh ubližování. A odpuštění obměkčilo už kdejaké zatvrdlé srdce. Laskavost, milosrdenství, dobrota…takové jednání není v životě možná moc vidět, ani se o něm moc nemluví. Ale děje se. Jsou to třeba jen malé záblesky, že Bůh ve světě jedná, že nespí. Že světla tu a tam přibývá. Možná se nám zdá, že se nešíří rychlostí 300 000 km/s. A možná je ho někdy mnohem méně, než bychom potřebovali. Ale věřím, že v Kristu máme naději, že se přibližuje, že Bůh je nám blízko, možná blíž, než si myslíme.