Základní otázka nad tímto textem zní: Platí ta slova pro všechny nebo jenom pro některé? Jak to, že jeden člověk útok přežije, ale deset jiných vedle něho padne. Znamená to, že neměli dost štěstí, nebo že málo věřili, málo se modlili a málo doufali?

Klíč k pochopení tohoto žalmu se nachází v Novém zákoně. Ten žalm si totiž vybral pokušitel, když chtěl Ježíše odradit od jeho poslání. Vyvedl ho na vrcholek chrámu a vyzval ke skoku do propasti se slovy: „Je přece psáno, že Bůh dá svým andělům příkaz, aby tě snesli dolů a nic se ti nestalo. Jestli tomu věříš, skoč“.

Ale Ježíš neskočí. Ne snad, že by v Boží ochranu nevěřil, ale protože ke skoku do propasti nevidí žádný důvod. Ježíš si nechce a nepotřebuje Boha vyzkoušet. Stačí mu důvěra, že je mu nebeský Otec připraven pomoci, až toho bude třeba. 

To první, co z Ježíšovy odpovědi můžeme vytěžit, je skutečnost, že na Boží záchranu není nárok ani recept. Ale šance tu je. I když si Boží pomoc nelze předem vyzkoušet, je možné v ní věřit. A právě tato víra je tou nejlepší obranou a ochranou proti beznaději a úzkosti.

Těm, kteří těm slovům uvěřili, tváří v tvář nebezpečí – přinášel devadesátý první žalm uklidnění a naději. Když se ho modlili, věděli, že ať se stane cokoli, není ještě nic ztraceno. A i když se nakonec všichni nezachráníme, někteří ano – a to je dostatečný důvod, abychom se o to pokusili.

I když se nám často zdá, že nemáme šanci, smíme doufat, že nám Bůh pomůže a vysvobodí nás. Není na to nárok, ale je to výzva, abychom se nevzdávali. Nikdo z nás není nezranitelný. Kdo však propadne pocitu, že je všechno marné, sám se té pomoci zbaví. Ti, kteří odpískali, se těžko zachraňují. S těmi často nepohnou ani andělé…

A nyní k vlastnímu textu. Možná jste si všimli, že se tu několikrát mění a střídají osoby, které mluví Na začátku je žalmistovo osobní vyznání důvěry v Boha. Na ně od třetího verše navazuje ujištění o Boží pomoci, které žalmistovi nabízí kněz nebo prorok. A na závěr se od 14 verše ozve přímá Boží řeč, která potvrzuje, že doufat v záchranu má smysl, i když se nám zdá, že je všechno marné.

A tak pozorně naslouchejme, jak se vlévá do srdce naděje.

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. 2 Říkám Hospodinu: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.”

Když žalmista mluví o Bohu, pojmenovává ho postupně čtyřmi různými jmény: Nejvyšší, Všemohoucí, Hospodin a nakonec můj Bůh. Možná to vypadá jen jako básnická okrasa pomocí čtyř synonym. Těmi jmény je však lemována cesta, na níž člověk Pána Boha postupně poznává. Zpočátku ho vidí jako Nejvyššího, ale současně vzdáleného a nepřístupného. Potom ho poznává jako Všemohoucího, který prosadí svou vůli navzdory všem překážkám. Jménem Jahve si připomíná Boha, který vysvobozuje svůj lid z otroctví. A nakonec zazní docela prosté ale osobní a nejsilnější: „můj Bůh“.

K tomu, abychom získali k Bohu důvěru, která nás provede nástrahami života, potřebuje podobně jako žalmista pokročit od Boha filosofů, teologů a vlastních představ – k Bohu, který už není jen kdesi nad námi, ale je tu s námi a pro nás. Můj Bůh – je jméno, které nám připomíná, že Bůh s námi nese tíhu dnů, což se potvrdilo, když mezi nás přišel v Ježíši Kristu.

Doufat v tohoto Boha ovšem znamená upnout svou naději výhradně k němu. Je příznačné, že sloveso doufat má v Bibli často negativní význam. Kdo doufá a spoléhá na člověka, svou chytrost nebo svůj majetek – riskuje, že bude zklamán. Bible radí spoléhat pouze na Boha. Všichni ostatní nás mohou podrazit nebo ošidit. Vždyť člověk nemůže ručit ani sám za sebe. V tomto světě se nedá věřit nikomu jinému než Bohu. Je dobré to vědět, abychom se pak zbytečně netrápili.

Od třetího verše nacházíme slova povzbuzení, která žalmistovi nabízí jiný člověk. Možná je to kněz, možná prorok nebo blízký přítel. Jsou to slova, která nejspíš žalmista už někdy slyšel, ale dnes je potřebuje slyšet znovu z úst někoho druhého. Z úst toho, kdo jim také věří. Když hledáme Boží pomoc a ochranu, potřebujeme se navzájem podpírat a povzbuzovat. Když je člověk sám,

3 Bůh tě vysvobodí z osidla lovce i ze zhoubného moru. 4 Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště i za poledne. Pavézou a hradbou je ti Boží věrnost. 5 Proto se nelekej hrůzy v noci ani šípu, který létá ve dne, 6 moru, jenž se plíží temnotami, ani nákazy, jež šíří zhoubu.

Nebezpečí, která jsou zde popsána, mají jedno společné. Nejsou vidět. Nástraha, kterou políčil čihař na ptáky, nákaza, která se kolem nás neviditelně šíří, hrůzy noci a šípy ve dne – to vše přichází náhle a nečekaně. Zákeřně. Když víme, co nás ohrožuje, dovedeme se tomu postavit, ale když protivníka nevidíme a netušíme, odkud udeří – jsme proti němu bezmocní. Nejhorší strachy a obavy máme z toho, o čem nevíme. Ale Pán Bůh o tom ví a chrání nás, i když si to neuvědomujeme. Kdysi mi jeden člověk řekl: Pane faráři, když na nás poletí atomovka, tak nás ten váš Bůh stejně nezachrání. A já mu říkám: A jak víte, že nás před ní už nezachránil? A to jsem nevěděl, že už se to stalo nejméně třikrát. Jeden jediný člověk zachránil svět, když odmítl stisknout tlačítko, protože jeho ruku držel Bůh.

Žalmista přirovnává Boží ochranu i k tomu, co zná z ptačí říše. Orlice chrání svá mláďata tak, že je schová pod svými křídly. Nebezpečí přitom stále trvá, slunce dál praží, vítr fouká, kolem se možná i střílí, ale kuřáttka jsou v bezpečí, protože je kvočna chrání vlastním tělem. Ten obraz chce vyjádřit, jak moc na nás Panu Bohu záleží. Kryje nás vlastním tělem. Tuto ochranu nám nabízí v Ježíši Kristu, který za nás zemřel na kříži.  V podobném textu z knihy Dt dokonce čteme, že nás chrání jako zřítelnici svého oka. Tak jsme pro něj důležití a blízcí.

Další příklad Boží ochrany je vzat z časů válečných. Pavézou je míněn velký štít, který člověka chránil, takže se za něj mohl celý schovat. Stejnou funkci zastává v našem životě Boží věrnost. Slovo EMET se dá přeložit také jako pravda, milosrdenství nebo stabilita. Když se člověku převrátí život na ruby, ať už pro nemoc, stáří, rodinnou krizi, ztrátu zaměstnání – a dnes k tomu přibyla i válka – potřebuje se někam schovat a uklidnit.

Poledne je tu zmíněno jako nejtěžší okamžik dne, kdy je největší horko a vzduch se ani nehne. U nás mohou na člověka podobně působit podzimní dny, kdy je nebe zamračené a stmívá se stále dřív. Jeden z vykladačů popisuje tyto bezútěšné stavy slovy: Člověka se v takovém depresivním čase zmocňuje apatie a melancholie, zdá se mu, že čas neubíhá, nelíbí se mu, kde žije, není spokojen se svou prací, trápí se, že ho druzí neocení a vnitřní hlasy mu říkají: Nic nemá smysl. A přece se tomu člověk nesmí poddat. Vždyť stačí počkat – až se k večeru ochladí. Nic není na věky a zítra znovu vyjde slunce.

7 Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. 8 Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.

Když se stane nějaké neštěstí, nebo vypukne válka, někdo zachrání, ale jiný to štěstí nemá. Ti zachránění se pak často trápí otázkou, proč vyvázli právě oni. Nebyla to však žádná protekce ani nespravedlnost. Ten, kdo přežil si však stále připomíná ty, kteří vedle něho padli. Není silnější motivace a závazek, než památka těch, kteří zůstali tam, odkud my jsme s Boží pomocí vyvázli.

Od devátého verše pokračuje druhá část povzbuzení.

9 Máš-li útočiště v Hospodinu,  u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

Je zvláštní, že se v tomto žalmu nikde nevyskytuje chrám ani Jeruzalém. Přitom byl tamní chrám považován za Boží domov a nabízel ochranu formou azylu. Domov u Boha však najde člověk všude, kde se spojí se v modlitbě s Bohem. K tomu, abychom mohli zažít podobné povzbuzení jako žalmista, nemusíme nikam cestovat. Stačí se obrátit do svého srdce a naslouchat.

11 On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

12 Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; 13 po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Až dosud byla Boží pomoc navázána na naši důvěru. Nyní však na scénu vstupují Záchranáři, aby pro nás učinili, co není v našich silách. Andělé jsou Boží dělníci, kteří vstupují do lidských příběhů, aby nás nasměrovali, kam je třeba. Člověk je však nepozná, protože vypadají jako lidé. A často to i lidé bývají. Vzpomeňme si, kolikrát už se stalo, že se ve našem životě objevil někdo neznámý – člověk, kterého jsme viděli poprvé a také naposledy, ale udělal pro nás, co bylo třeba a s čím jsme si nevěděli rady.  A pak se ztratil a my si teprve dodatečně uvědomíme, že to setkání zinscenoval Bůh.

A co ta zmije a lev, po kterých máme šlapat. Opět je to symbol něčeho zákeřného. Když člověka uštkne had, má v sobě jed, který pomalu působí, až člověk zemře. Ale vždy existuje také protilék. Žádné zlo není tak mocné, abychom se mu nemohli ubránit. 

Na závěr pak – jako vyvrcholení zazní přímá Boží řeč:

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. 15 Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, 16 dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

A nás napadá: Co lepšího bychom si ještě mohli přát. Vždyť Bůh nám tu nabízí to nejlepší, co si lze představit. Ale i člověk může nabídnout Bohu, to nejcennější, co má. Svou důvěru a lásku. Být někomu oddán se užívá pro vztah muže a ženy, kteří se opravdu milují a navzájem podporují. A znát Boží jméno, znamená Pánu Bohu rozumět a chápat jeho cesty. A právě na takové Bůh čeká. Na ty, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu jako on.

 Žalm uzavírá sedm darů – jeden vzácnější než druhý. Pán Bůh nám slibuje:

Budu mu hradem, odpovím mu, až mě bude volat, ubráním ho, obdařím ho slávou, dopřeji mu dlouhá léta a ukážu mu svou spásu.

Zní to krásně, ale dá se na to spolehnout? Věřím, že ano. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom ten žalm už dávno neznali a nezpívali. Sebekrásnější slova končí v propadlišti dějin, pokud se ukáže, že nejsou pravdivá. Ale tato se zachovala a stále se čtou a zpívají. Bůh je mocný a věrný a člověk dokáže, čemu věří. A tak se ta slova stále znovu naplňují, zpívají a pomáhají. Nám i budoucím.

Bože, díky za povzbuzení a naději, které se nám dostalo, Dej, ať se dovedeme napojit na vlnu tvého milosrdenství a lásky. Děkujeme ti za tvou věrnost a trpělivost. Amen

Z vlastní zkušenosti víme, že to nejdůležitější, co nám často schází, nebývají jen peníze, zdraví nebo mládí, ale to, že nás nikdo neposlouchá a naše problémy nikoho nezajímají. Když na nás přijde trápení, potřebujeme v prvé řadě, aby se nám někdo alespoň chvíli věnoval a pochopil, co se mu pokoušíme říci. Když je člověku zle, trápí se nejen tím, co ho bolí, ale možná ještě víc tím, že na něho nikdo nemá čas a nevěnuje mu pozornost. Ale když člověk něco marně hledá u lidí, může to najít u Pána Boha.

Proto žalmista žádá, aby k němu Bůh naklonil své ucho, vyslechl ho a odpověděl mu. Tato prosba se v obměnách opakuje celkem osmkrát, a když jednotlivé prosby seřadíme za sebou, vynikne nám nejen jejich naléhavost, ale i to, oč žalmista vlastně prosí: Hospodine, nakloň ke mně ucho … odpověz mi, … ochraňuj mě, … zachraň mě,… smiluj se nade mnou,… vlej mi do duše radost,… dopřej, mi sluchu,… věnuj pozornost mým prosbám.  V den svého soužení k tobě, volám –  a ty mi odpovíš.

Pomoc, kterou žalmista potřebuje a očekává, spočívá v tom, že ho Bůh vyslechne a odpoví mu. Žalmista si zjevně potřebuje s Bohem popovídat. Někomu se to může zdát málo, ale když najdeme člověka, kterého zajímá, co se nám stalo, bývá to pro nás velikou pomocí a oporou. Proto žalmista prosí, aby si na něj Pán Bůh udělal čas, vyslechl ho a poradil mu. Boží pomoc často spočívá právě v tom, že můžeme Bohu svěřit své starosti, on nás vyslechne a naznačí nám, co máme dělat.

Modlitba nám pomáhá poznat a pojmenovat své problémy. Teprve když vyslovíme a zformulujeme – můžeme hledat jejich řešení. Žalmista si je přitom jistý, že Boží odpověď přijde. Možná ne hned, možná bude Boží rada nečekaná a náročná, ale určitě přijde. Naše modlitby nejdou do prázdna. Nekončí ve spamech a nevrací se ani jako nedoručitelné. Bůh na naše modlitby odpovídá – je třeba však s Pánem Bohem nejen mluvit, ale také naslouchat. Čekat na jeho znamení. Být chvíli potichu, protože Boží hlas bývá většinou tichý a nenápadný. 

Druhé povzbuzení se týká důvodů, která nás opravňují o Boží pomoc žádat. Snad v v každé modlitbě si člověk klade otázku: Proč právě mně či nám by měl Pán Bůh pomoci? Vždyť jsem jen jeden z mnoha. Na světě je mnoho potřebnějších lidí, než jsem já. Žalmista se proto chce ujistit, že patří mezi ty, kteří se nemusí za své prosby o Boží pomoc stydět a raději mlčet.

Nachází však pět důvodů, díky kterým si troufá pozvednout svůj hlas k nebi. Jsem bezbranný a ponížený / jsem tvůj věrný / doufám v Tebe / po celé dny k tobě volám / pozvedám k Tobě svou duši. Mohlo by se zdát, že tu žalmista pouze vypočítává své zásluhy. Ale není tomu tak. Žalmista se však potřebuje ujistit, že patří mezi ty, kteří Boží pomoc opravdu potřebují.

Být ubohý a ponížený znamená, že si člověk nedokáže pomoci vlastními silami. Dokud si můžeme pomoci sami, neměli bychom žádat o pomoc Boha. To je jako kdyby mladý a zdravý člověk žádal, aby za něj někdo jiný chodil do práce. Ale jsou chvíle, kdy se bez lidské a Boží pomoci opravdu neobejdeme a tehdy má naše modlitba oprávnění a dobrý důvod.

Dalším důvodem k Boží pomoci je žalmistova věrnost. Věrností zde však není míněna zásluha, ale smě a cíl našeho života. Jiní zde překládají: Jsem tvůj zbožný, někteří dokonce: jsem tvůj svatý. Věrností, zbožností či svatostí je zde míněno naše životní směřování. Neznamená to, že vždycky děláme, co se Pánu Bohu líbí. I věrný a zbožný člověk hřeší, ale není mu to jedno. Navzdory své slabosti usiluje, aby se aspoň někdy zachoval tak, jak se na křesťana sluší a patří. Nikdo z nás není dokonalý, ale to neznamená, že máme rezignovat. Každý dobrý skutek a laskavé slovo se počítá. Věrný Bohu je třeba ten, kdo uzná, že udělal chybu a činí pokání. Právě takový člověk se smí směle modlit, neboť dobře ví, kde ho tlačí bota.

Další důvody, o kterých žalmista opírá naléhavost své prosby, se vážou k naději, kterou chováme ve svém srdci. Doslova tu čteme: K tobě Bože pozvedám svou duši“. Boží pomoc dovede být úžasná a nečekaná, ale potřebuje i jistou míru spolupráce z naší strany. Když se člověk modlí, musí se současně také vzchopit. Osušit slzy a vstát nebo si kleknout. Modlitba není jen nezávazné povídání, ale mobilizace i těch posledních sil, které se často jako zázrakem objeví. Ano, modlitba není jen mnoho mluvení, ale také velká námaha. Soustředěné úsilí, které vyžaduje naše osobní nasazení a důvěru. Už to, že se člověk modlí, znamená, že to nevzdal.

Pátým důvodem, proč žalmista doufá v Boží pomoc je jeho vytrvalost. Bůh totiž málokdy odpovídá a pomáhá bezprostředně. Ale ten, kdo po celé dny volá k Bohu, ten se té pomoci dočká – třeba i po mnoha letech. Jeho víra a modlitby si přitom projdou zkouškou času a opravdovosti. Pokud za něco prosíme pouze jednou a či dvakrát, a pak na to zapomeneme, asi to nebude nic, co bychom opravdu naléhavě potřebovali a na čem či na kom by nám opravdu záleželo. Ale kdo vytrvale prosí – i když nedostává – sám na sobě pozná, na kolik je ta věc pro něho důležitá, naléhavá a potřebná. Zkušenost víry říká, že mnohé změny v našich životech jsou ovocem vytrvalých modliteb. 

Uprostřed žalmu se pak jako vyvrcholení Boží pomoci objeví věta, která mě překvapila hned při prvním čtení. Žalmista prosí: Vlej do duše svého služebníka radost. Taková prosba mi na tomto místě přišla poněkud nepatřičná. Vždyť žádné Boží vysvobození ještě nepřišlo. Na radost je přece ještě brzo. Kdo je ponížený a zubožený, kdo celé dny volá a prosí o záchranu, ten se těžko bude současně radovat. Vždyť není z čeho. Pán Bůh nám přece ještě nepomohl!

Ale to je omyl.  Když máme strach a čelíme nebezpečí, když hledáme pomoc a záchranu – většinou nemáme náladu obdivovat krásu okolní přírody nebo žertovat. Na to bude dost času, až bude všechno zlé za námi. Uprostřed boje je však třeba zatnout zuby a ne se usmívat.

Vypadá to logicky a přece tomu tak není. Radost totiž potřebujeme i tehdy, když je nám zle a necítíme se dobře. Žalmistova prosba o radost ve chvíli, kdy prožívá těžké chvíle je proto zcela legitimní a potřebná. I když je nám zle, vždycky bychom si měli najít také důvod k nějaké třeba malé, obyčejné, ale o to důležitější radosti.

Naše těžkosti tím sice nezmizí a dál se s nimi budeme muset potýkat, ale kdo navzdory své bolesti a trápení dokáže kolem sebe objevit i něco hezkého, milého a třeba i legračního, bude mít pak větší sílu unést tíhu dne. I když má člověk slzy v očích a není mu do zpěvu, smí se potěšit pohledem na modrou oblohu, kvetoucí strom a hrající si děti. Radost je potřebná a důležitá, i když nás něco trápí. Nesmíme se svými těžkostmi nechat spoutat natolik, že bychom se přestali smát nebo aspoň usmívat. Nečekejme, až se všechno vyřeší, ale jděme té radosti odvážně vstříc, i když asi víte, že dnes chodí do nemocnic za vážně nemocnými lidmi zdravotní klauni, aby těm, kteří mají často jen malou naději na uzdravení, předali i v posledních dnech radost ze života. I když člověk neví, co s ním bude, neměl by se nikdy vzdát radosti. A i když za námi klauni nechodí, tu tichou radost v nás může probudit víra v Boží věrnost a lásku. Víra totiž vidí, co smutek a strach nevidí. A není na světě účinnějšího léku – než radost a chuť do života.

Náš žalm končí slovy, která jsou víc než aktuální.  Bože, povstávají proti mně opovážlivci, o život mi ukládá smečka ukrutníků a na tebe se neohlíží. Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný…  Ukaž na mně dobré znamení, ať to vidí, kdo mě mají v nenávisti, ať jsou zahanbeni, že jsi, Hospodine, moje pomoc, moje potěšení!

V žalmech se často mluví o protivnících. Až dosud nám to připadalo přehnané. Vždyť my jsme žádné skutečné nepřátele dlouho neměli. Nic zlého nám nehrozilo. Válku jsme znali jen z filmů a vyprávění. Ale teď ji máme doslova za humny a ty žalmistova slova se žel stávají reálnou a viditelnou skutečností. 

Náš žalm je přitom pozoruhodný tím, že nesvolává na nepřátelé Boží tresty, ale hanbu. Hanba však neznamená v bibli odsouzení – ale naopak prozření. Žalmista prosí Boha, nejen o to, aby byl on sám vysvobozen, ale aby se jeho záchrana stala mementem pro všechny, kteří si myslí, že si mohou dělat, co chtějí. 

To, co dnes potřebujeme, proto není jen brzké vítězství dobra a spravedlnosti, ale i to, aby se ti, kdo způsobili tolik utrpení, chytili za nos a uvědomili si, co způsobili. Prosme proto spolu se žalmistou, aby se ti, kdo dnes působí tolik lidského neštěstí, co nejdříve zastavili a uznali, že udělali chybu, která se obrátí proti nim samotným.

To co nás dnes může zachránit, je hanba, kterou pocítí ti, kteří mají prst na spoušti. Zastydět za to, co jsme provedli a uznat svou vinu.  je ovšem zázrak, který není v lidské moci. Změnit lidské srdce může pouze Bůh. A proto doufejme a prosme, aby ty, kdo mají současnou válku na svědomí – už brzy fackovala. Hanba. Amen.

Pane, voláme k Tobě, abys zachránil a obnovil, co lidé zničili – domy, silnice mosty, ale i vztahy a vzájemnou důvěru. Pomoz nám vrátit se do světa, v kterém se nebudeme muset bát v noci usnout. A i když budeme plni obav a nejistoty, dopřej nám ty každodenní malé radosti, která nám pomáhají unést tíhu našich dnů.

náš dnešní žalm je pozoruhodný tím, že ten, kdo se ho modlí, od Boha vlastně nic přímo nežádá. Neprosí o uzdravení, neprosí, aby byl vysvobozen od nepřátel, neprosí o moudrost ani o majetek. Všiml si toho už církevní otec Augustin, který ve svém výkladu tohoto žalmu píše: Mnozí volají k Pánu, aby se stali bohatými, jiní, aby nepřišli do neštěstí, jiní prosí o požehnání v práci, další touží po slávě a po štěstí. Mnozí volají k Bohu pro zdraví těla, které je jediným bohatstvím chudého. Ale jen zcela výjimečně někdo volá k Bohu kvůli němu samotnému.

To, co našeho žalmistu tíží nejsou nepřátelé ani svévolnici, ale úzkostná obava, že Pán Bůh už není to, co býval. Doslova tu čteme: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Žalmista tedy mluví jako člověk, kterému se Bůh, v něhož věřil, někam ztratil a on ho teď nemůže znovu najít. A je z toho tak vyveden z míry, že neví, co má dělat a co si o tom má myslet.

Když na začátku čteme: Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi dopřeje sluchu!  Zní to naléhavě a to se nám ještě hodně „ztratilo v překladu.“ Doslova tam totiž čteme „ Křičím k Bohu! Křičím! Nakloň ke mně své ucho.“ Žalmista se těmito silnými slovy snaží Pána Boha na sebe upozornit. A přitom se mu – po pravdě řečeno – nic zlého neděje. To, co ho trápí, jsou pouze jeho vlastní pocity a pochybnosti.  V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova.

Když si to přeložíme z básnické řeči do reality, čteme tu, že žalmista celou noc nezamhouřil oka a stále jen modlil, protože se bál přestat. Měl strach, že když řekne amen a usne, něco důležitého zmešká. Proto se raději modlí pořád dál, ale marně. Útěcha nepřichází. Žalmista je z toho věčného hledání Boha unavený, ale stejně nemůže usnout, protože má pocit, jako by mu někdo držel otevřená víčka. Myslí sice na Pána Boha, ale místo aby u něj našel pokoj, je ještě víc rozrušený a zmatený.

Všechno, o čem tu mluví, však nemá konkrétní příčinu. Problém není někde venku, ale doma. Celé to drama se odehrává pouze v žalmistově srdci a hlavě. Ale to neznamená, že to není skutečné, ani že to nebolí.

Právě naopak. Tím, že jde o vnitřní pochybnost a úzkosti – je o to těžší se jich zbavit. Když vás bolí ruka, můžete zatnout zuby. Když vás bolí zub, dáte si ho vytrhnout. Ale když vás bolí duše, nedokážete si sami pomoci. Je to jako začarovaný kruh. Je vám zle, prosíte Boha o pomoc, ale Bůh mlčí a vám je pak ještě hůř.

Jediné, co v takovou chvíli aspoň trochu pomáhá, je zjištění, že nemoc duše nepotkala pouze nás, ale i řadu jiných lidí. Už to, že tento žalm najdeme v bibli, je velká pomoc, protože vidíme, že i věřícímu člověku se může stát, že v noci nespí a ráno neví, čeho se chytit a do čeho se pustit. Žalmista poctivě přiznává, že stále jen vzdychá, sténá, a přitom vlastně ani neví proč.Když jsem v létě minulého roku musel začít brát léky na hlavu, moc jsem se tím nechlubil. Někteří totiž nechápali, jak by mohl mít farář deprese. Ale také jsem s jistou úlevou zjistil, že když jsem někomu své potíže popsal a řekl mu, co na to užívám, řada lidí mi spiklenecky sdělila: „Já taky“.

Je to hloupé, ale takové zjištění člověka povzbudí, i když tyhle stavy nikomu nepřeje. Ale nejste v tom už sami a víte, že to, co se vám stalo, není nic až tak neobvyklého a tedy ani děsivého. Já taky – to je to, co nás spojuje mezi sebou ale i se žalmistou. Za své psychické potíže se nemáme proč stydět. Je to normální, běžná a poměrně častá nemoc – a dá se léčit. Krize víry i ztráta smyslu, která postihla žalmistu, může někdy přepadnout každého z nás, ale není to tragédie. Vede z toho cesta ven a žalmista nám ji ukazuje.

Jeho problém byl totiž v tom, že se celou dobu zaobíral pouze sám sebou. Pořád dokola si opakoval, s čím se v tu chvíli nedokázal vyrovnat. Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá:

Žalmista s nostalgií vzpomíná, jak kdysi byla jeho víra nadšená, pevná a samozřejmá. Jak rád zpíval, jak rád pracoval, jak byl plný životní síly. A teď jako by se to všechnu někam ztratilo a vyprchalo. Ano, už to není to, co bývalo. Jenže žalmista nevidí problém v sobě – ale v Bohu. Zdá se mu, že Bůh už není, co býval. A jako stará gramofonová deska pořád dokola opakuje jinými slovy tu samou otázku: Zatvrdil se Panovník navěky? Nikdy nám už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo?  Nebude se už o něm mluvit v dalších pokoleních? Copak Bůh zapomněl na své smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?

Jak k tomuto zklamání ale přišel? Jak ho mohlo napadnout, že se Bůh změnil a už se ho nikdy nedovolá? Vždyť jsou to všechno jen jeho pocity, jeho až přehnaná záliba zaobírat se sám sebou, svými vzpomínkami, otázkami a pochybnostmi. Jeho duch hloubá, ale stejně nic nevyhloubá. A když se v tom bude dál nimrat, bude hůř.

A jaká z toho cesta ven? Nevzpomínat jen na to, co jsem kdysi dělal a uměl, dokázal nebo postavil, nevzpomínat na to, jak jsem kdysi věřil a těšil se – ale vzpomínat na to, co všechno pro mě udělal Bůh. Jen tak si člověk uvědomí, že na tom zdaleka není tak zle a nic zásadního se vlastně nezměnilo. Jinými slovy nezměnil se Bůh, změnili jsme se my sami – a není to nic divného ani špatného, jen si to musíme umět přiznat, protože právě v tom tkví náš problém.

Právě tady totiž začíná žalmistova pomalá a opatrná cesta ven z jeho sevření a úzkosti. Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.

Na první poslech to možná jako velká změna nevypadá. Žalmista zase jen vzpomíná na to, co bylo. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že nyní už žalmista nevzpomíná na to, co kdysi dělal a uměl on, ale na to, co v jeho životě učinil Bůh. A takové vzpomínání vyznívá docela jinak, než když člověk stále jen vzpomíná na to, jaký byl kdysi kabrňák.

Možná byl – ale jen proto, že mu k tomu Bůh dal sílu a příležitost.  Kdyby nebylo Boha, nikdy bychom se nenarodili. Nejen my, ale ani naši rodiče a naše děti. Kdyby nebylo Boha, neviděli bychom krásu květin, modré oblohy a západu slunce. Kdyby nebylo Boha, nic bychom si nepamatovali, necítili, nemilovali a nikdo by nemiloval nás.

Žalmista to vystihl slovy: Bože tvá cesta je svatá. To znamená, že nic a nikdo na světě nám nemůže Boha nahradit ani zastoupit. Bůh – hodný toho jména – je tu jen jeden. Neuchopitelný, nepopsatelný, ale přitom stále dobrý a laskavý.

Žalmista se tak vrací ke kořenům své víry a objevuje, že to čemu kdysi věřil, stále platí!  Který bůh je velký jako Bůh náš? Hospodine, Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal poznat národům. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy i Josefovy.

Žalmista si těmito slovy připomíná Boží zásah a vysvobození svých předků z Egypta. To byl základní kámen víry Izraele, k němuž se stále znovu vraceli. Žalmista dobře věděl, že kdyby je tehdy Hospodin nevyrval z faraonovi, nebyl by tu dnes Izrael ani on sám.

Stejně důležitou a trvale platnou událostí, od které se odvíjí náš život a naděje, je pro křesťany příchod Ježíše Krista. Jeho obětí na kříži byl smazán náš hřích a jeho prázdný hrob nám ukazuje k naději vzkříšení. Ježíšovo evangelium  se nám stalo výzvou, abychom už dnes mohli poznat, kdy nás navštívilo království Boží. Toto je třeba si připomínat! Skutky Boží a ne jen ty lidské!

Žalmista proto už planě nehloubá, ale připomíná si, že to, co se tehdy stalo, stále platí.   Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly. Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy. Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.  Bože, Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.

Muselo to být veliké Boží vítězství, ale je to už trochu dávno. A stejně dávno jsou všechny Ježíšova uzdravení a divy. Nikdo z nás je neviděl a důkazy chybí. Tak jako přílivová vlna smaže všechny stopy a zanechá po sobě jen hladkou písečnou pláž, tak ani po Bohu a Ježíš Kristu nezůstávají žádné hmatatelné stopy ani důkazy. Je na každém z nás, aby si dal dohromady zázrak svého života a velikost vesmíru, zázrak vzájemné lásky a odpuštění, východ slunce a mořský příliv. To vše sice mnohé naznačuje, ale důkaz to není.

Nakonec však přece jen žalmista ukáže na jednu viditelnou věc, která svědčí o Boží moci až dodnes. Žalmista nám v posledním verši jako vyvrcholení své myšlenkové cesty připomíná trvalou existenci Božího lidu. Svůj lid jsi vedl jako své stádo rukou Mojžíše a Árona.

Po vysvobození Božího lidu z egyptského otroctví žádná stopa nezůstala. V žádné egyptské kronice se o ní nedočteme. Není divu. Kdo by si chtěl připomínat, jak mu utekl zástup bezbranných otroků.

Přitom nejstarší stopa – tedy písemná zmínka o existenci Izraele – připomíná něco docela jiného. Najdeme ji na stéle faraona Merenptaha ze 13 století před Kristem, kde stojí psáno: Izrael je zničen a jeho setba zmařena.

Jenže farao Merenptah se zmýlil. Národ, který měl být už před víc jak 3 tisíci lety zničen, je tu přece stále. Který národ musel čelit takovým protivenstvím a nenávisti jako právě Židé. Kolikrát už měl být Boží lid zničen, vyhlazen, umlčen a zapomenut. Ale pořád tu je, věří Bohu, modlí se, zpívá a vstává z popela. A nejen Izrael. Také křesťanská církev tu stále žije. Aktuálně nás sice ubývá, ale jak by mohlo křesťanů ubývat? Každý křest, každý nový věřící je jen dalším přírůstkem k těm, kteří nás předešli a svou víru nám předali. Křesťanů a Židů stále jen přibývá. Ale kdyby nás Bůh nevedl skrze své posly, jako byli Mojžíš a Áron, kdyby nás svým slovem nepovzbuzoval a svou skrytou mocí nechránil – už by tu žádní Židé ani křesťané dávno nebyli. Ale z Boží moci a milosti tu jsou a my smíme být součástí tohoto zázraku. Bohu díky.

Rád bych dnes pokračoval v kázáních na vybrané žalmy. Židé prý mají na každý den v týdnu jeden žalm, který si čtou hned po probuzení. První den v týdnu si čtou Žalm 23 a sedmý den si čtou tento 92. žalm, který začíná slovy: „Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu“. Z první kapitoly Bible víme, že na konci každého dne stvoření si Hospodin řekl: „Je to dobré. Je to velmi dobré! Ale sedmý den už to neříká pouze Bůh – ale i člověk! A právě to byl a je smysl a cíl Božího stvoření – povolat k životu tvora, kterému to myslí, kterému to secvakne, dokáže Boží dílo ocenit a řekne: Jak dobře a utěšeně je žít na tomto světě. Bože díky!

Hospodine, svými skutky působíš mi radost. Všimněte si – chvála není naše povinnost. Chválou Boha žádnou zásluhu navíc nezískáme. Boží chvála však člověku přináší radost! A to je zboží, které si podobně jako víru, naději nebo lásku v obchodě nekoupíme. Radost ze života je dar, nad který není. Jak jiný může být náš den, když ho prožijeme v hněvu nebo v radosti. Ve strachu nebo vděčnosti.

Sedmý den, den odpočinku – nám slouží k tomu, abychom se rozhlédli po tom, co v týdnu nevidíme. V pracovní dny máme pocit, že život závisí především na nás, na tom, co umíme, dokážeme a vybojujeme. A do jisté míry je to pravda. Ale teprve sedmý den – když nejsme zahleděni sami do sebe a chvíli nic neděláme – si konečně uvědomíme, co všechno dostáváme a jak mnoho se toho děje bez nás, ale pro nás. Schválně si zkuste připomenout několik Božích darů, a uvidíte, jak vám bude lépe a život vás začne těšit. Máme přece nohy a ruce, máme oči a uši, máme chuť a vůli? Máme rodiče, děti, přátele. Dýcháme vzduch, pijeme vodu, a nad hlavou máme modré nebe. A doma nás dnes čeká dobrý oběd. Život je krásný – i když někdy také bolí.

A proto – hned zrána chci hlásat tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. Kdo z vás měl někdy pocuchané nervy, dobře ví, jak těžká dovedou být právě rána. Všechno jakoby ztratilo smysl a důvod. Ale schovávat se v posteli nejde a nedává smysl. A tak je potřeba si utvořit jakýsi rituál a začít den – bez ohledu na to, jak se zrovna cítíme – podle předem nacvičeného plánu. A může to být právě Boží milosrdenství – které nás nakonec postaví na nohy a my v modlitbě poznáme, že před Bohem nemusíme nic dokázat a splnit, ale Bůh nás přijímá i se vší naší nejistotou, strachem, zmateností a rezignací. Boží milosrdenství znamená, že na svůj život nejsme sami a je to někdo, kdo nás stále drží nad vodou.

Rána tedy mohou být těžká  – a noci zas bývají dlouhé. Ale i v té tmě a osamění člověku pomáhá, když ví, že Boží pomoc neznamená jen samá a rychlá vítězství, ale pomoc, na kterou je třeba někdy čekat, ale za to je trvalá, spolehlivá a dlouhodobá. Boží věrnost trvá, i když i když se nám ztrácí a nikde ji kolem sebe nevidíme. Ale Bůh už má pro nás cestu. A jestliže Boží podpora stále trvá, pak stojí za to mnohé věci ještě vydržet.

A tak využijme dnešního volného dne, abychom svou radost z Boží věrnosti rozehráli na všech deseti strunách. Každá struna biblické harfy byla naladěná na jiný tón, aby se na ni dali hrát melodie i akordy. Každý z nás může Bohu děkovat a chválit ho za něco jiného. Každý z nás může a dovede zahrát na jinou strunu a doplnit tak celkový zvuk a

V druhé části žalmu najdeme srovnání těch, kteří již Boha nalezli a těch, co jsou dosud k jeho přítomnosti slepí a hluší. Nejprve však žalmista zdůrazní Boží neuchopitelnost: Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Člověk dokáže mnoho věcí pochopit, změnit či napravit – ale současně vidíme, že čím víc toho víme a umíme, tím se náš svět jeví být složitější, dokonalejší a plný skrytých tajemství,

A proto jsou lidé, kteří právě proto, že toho tolik nevíme, a přitom je to všechno tak dokonale sehrané, vyladěné, promyšlené a nepochopitelné – nacházejí smysl a důvod svého života a světa v Bohu. Ale jiní si stále myslí, že jim patří svět a mohou si tu dělat, co chtějí. Žalmista má pro ně stručné hodnocení: Tvoje činy, Hospodine, jsou velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Tupec však o tom neví a hlupák tomu nerozumí.

Tupcem má hebrejština na mysli totéž co zvíře nebo dobytek. Boží skutky jsou totiž nejen podivuhodné ale i rozeznatelné. Kdo nad svým životem a světem přemýšlí – ten nakonec objeví, že v Bibli najde mnohé odpovědi, na které se chtěl vždycky zeptat, ale neměl koho.

Ale není všechno tak přímočaré a zjevné, jak bychom si množná přáli. Vždyť svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností jen kvetou! Na první pohled to tedy na velkou spravedlnost nevypadá. Některým se daří a nic proto neudělali, a jiní nesou na bedrech víc, než sami unesou.

Ale žalmista si pomáhá pozorováním přírody. Na zahradě přece také nejvíc bují právě plevel. Každých 14 dnů aby člověk sekal trávu, vytrhával pýr, kopřivy a svlačec. Jak je možné, že právě tyto invazivní rostliny mají takovou sílu a naši drobnou mrkvičku, hrášek a ředkvičku kolikrát docela udusí. Ale žalmista je zahrádkář, takže ví, že všeho je do času.

I kdyby ta tráva rostla sebevíc a rozsela svá semena do všech stran, nakonec všechna ta zelená a kvetoucí hmota uschne a skončí v peci nebo v žaludku pasoucích se zvířat a odtud putuje do hnoje. A podobně se rozplyne to, co hlásili všichni ti pyšní chytráci, co se chtěli poručit větru a dešti.

11 Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil.

12 Moje oko shlíží na ty, kdo proti mně sočí, moje uši slyší o zlovolných útočnících.

Jednorožec – buvol – bylo tehdy nejsilnější zvíře, na kterého si netroufla žádná šelma. Nejčistší olej znamenal požehnání a shlížející oko je pohled, který je dopřán vítězům. Žalmista má na mysli zasloužený a uklidňující pohled svrchu, který je darován jako zadostiučinění těm, kteří vidí, že lháři byli usvědčeni, zloději pochytáni a násilnici uvězněni.  Někteří možná trestu ještě unikají a jiní se kamsi poschovávali – ale všeho do času. Boží mlýny pořád ještě melou a spravedlnosti se lze dočkat. A kdo tomu věří, vydrží i ta někdy dost dlouhá období, kdy se zdá, že navrch má hrubá síla, podvody a zrada. Ale jednorožec zůstává v klidu. Ano věřící člověk smí být jako netečný buvol, který se nevzrušuje a nezmatkuje, když kolem proletí hejno ptáků.

Závěr žalmu se opět věnuje těm, kteří spolu s žalmistou hledají oporu v Bohu a  

13 Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. 14 Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, 15 ještě v šedinách ponesou plody.

Opět se ozývá žalmistova zahradnická zkušenost. Datlová palma byla v Palestině oblíbený a hojně vysazovaný strom. Její listy totiž zůstávají stále zelené, ani v zimě neopadají a dávají sladké plody. Libanonský cedr nabízel nejtrvanlivější dřevo, z kterého se stavěly lodě a chrámy.

Jinými slovy – lidé, kteří spojili svůj život s Bohem, bývají užiteční jako datle. U věřících lidí se totiž nestřídá léto a zima, láska a lhostejnost, zájem a nezájem – ale jsou jako palma stále stejní, spolehliví, věrní a ochotní. A přitom něco vydrží a nezlomí se – protože jsou to cedry. Ale abychom zas nefandili.

Vždyť my spolehliví jako palmy a pevní jako cedry často nejsme a sami nad sebou si pro to zoufáme. A přece takoví být můžeme a občas i dokážeme, když si uvědomíme, že jsme byli zasazeni v chrámu a naše síla a houževnatost má právě tady zdroj živin a vláhy. Kdybychom nemohli růst v chrámu, odkud bychom brali sílu k životu, pomoci, odpuštění, pokoji a věrnosti.

A proto se na nás vztahuje i závěrečné zaslíbení: Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, 16 aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

Dříve se většina lidé nedožila dlouhého věku. Mnoho jich zemřelo v dětství, jiní sotva stačili zplodit děti a své vnuky viděl jen málokdo. Mnozí starší lidé byli už po padesátce nemohoucí, nepohybliví, slepí a neslyšící. Starý člověk při smyslech byl vzácný. Ale tehdy stejně jako dnes záleželo především na tom, aby měl člověk důvod žít. Aby věděl, proč tu ještě je.

Vzpomínám si, jak jednou přišla na faru stará vetchá paní. Sotva vyšla ty tři schody z ulice. Když si konečně sedla, rozplakala se slovy: Kdy už si mě Pán Bůh vezme k sobě? Co honem takovému člověku odpovědět, aby to nebylo laciné a falešné? Naštěstí toho nebylo třeba. Když si stará paní sedla – začala mi vyprávět. O svých potížích, které však překonala, o svých dětech a vnucích, kterým se snaží pomoci, o tom, jakou má radost, že dokázala sama přijít až na faru. A docela přirozeně začala Pánu Bohu děkovat za to, co všechno s jeho pomocí zvládla a dokázala. A protože byla tak vetchá a bezbranná – člověk si uvědomil, že má pravdu. Bez Boží pomoci by na tu faru opravdu nedošla.

A tak i když je člověk někdy slabý, bezbranný a unavený, pořád ještě stojí za to někam dojít, něco si přečíst, na něco se zeptat, s někým si popovídat. A přitom všem může člověk skromně a pokorně dodat, že bez Pána Boha by to, jak se dnes říká, nedal.

A my o něco mladší sice možná děláme jako bychom to neslyšeli, ale v našem srdci se postupně ukládá svědectví, které nás možná jednou k našemu překvapení zvedne ze země, abychom s Boží pomocí začali bojovat proti své únavě a zoufalství. Vždyť tady na zemi pořád ještě máme úkol, který dává našemu životu smysl a cíl: svědčit o Boží dobrotě a chválit Boha za všechno jeho dobrodiní. Bože, odevzdáváme Ti svůj život a prosíme, buď naším sluncem, které hřeje i na podzim a v zimě. Utiš naši žízeň a hlad po spravedlnosti, Dej nám poznat svou dobrotu a probuď naši chválu a radost, abychom měli v srdci lásku a vděčnost. Amen.

Na první přečtení to však vypadá, že se chlubí. „Nemám pyšné srdce, nemám povýšené pohled, neženu se za velikými věcmi.“ Zdá se, že tu mluví zbožný člověk, který nikdy nešlápl vedle a nikdy neměl hříšnou myšlenku. To bychom mu však křivdili a nechápali bychom, co nám chce říci. On se nechlubí, ale chce říci, jak moc mu Pán Bůh pomohl.

V původním hebrejském textu je totiž jedna gramatická zvláštnost. Místo obvyklého slovesa, zájmena nebo podstatného jména začíná první věta rovnou jménem Božím. To znamená, že naše pozornost nemá být upřena k člověku a jeho činnosti, ale k Bohu, který něco způsobil. První verš bychom proto měli překládat asi takto: Hospodine, to díky tobě není mé srdce pyšné a můj pohled povýšený, to díky tobě, se nemusím hnát za velikými věcmi a za tím, co vypadá okázale.

Pak ovšem vyznívá žalm docela jinak. Nevypráví o hrdinovi, který je tak silný, že si dokáže odepřít světskou slávu a zůstat skromný, ale vypráví o člověku, který dobře ví, jak ho tento svět láká a kolik pýchy je v jeho vlastním srdci. A právě proto děkuje Bohu, že ho od těchto marných věcí osvobodil. Ten žalm nám tak může být velikým povzbuzením, protože říká, že z pýchy a falešného sebevědomí je možné být vyléčen. Tím lékem však není naše vlastní chytrost nebo pokora, ale Boží láska, kterou přijmeme, které uvěříme a na kterou se spolehneme.

Místo, aby nás tento žalm deprimoval tím, že nám před oči postaví nesplnitelný ideál, chce nás naopak povzbudit. Žalmista totiž říká, že se člověk může svého falešného sebevědomí s Boží pomocí zbavit.

Věřit Bohu neznamená, že si budeme na zbožné a pokorné lidi jenom hrát, ale že se pokornými a zbožnými vskutku staneme. Je podivuhodné, jak nás slabé a hříšné lidi dokáže změnit Boží láska. Když přestaneme spoléhat sami na sebe a uvědomíme si, co všechno dostáváme od Pána Boha, s překvapením zjišťujeme, že nejen nemáme ale ani nemusíme být sami na sebe pyšní a přitom můžeme být spokojení, vyrovnaní a šťastní.

Většina z nás má sklon se vyvyšovat a myslet si o sobě víc, než se sluší. Není to nic divného. Chceme obstát ve světě, kde je tvrdá konkurence. Snažíme se uplatnit, upozornit na sebe, něco dokázat, být uznáván – v rodině, v práci, v církvi, mezi přáteli. Chceme být lepší než druzí a tak si dokázat, že tu nejsme zbyteční. Vzájemná konkurence a soutěžení je zdravé a pohání nás dopředu. Je motorem lidského pokroku.

Ale nesmí se stát měřítkem a smyslem našeho života. Život není závod ani soutěž. Život je dar a milost. Život nemá být starost, ale radost. To, co nás naplní pocitem štěstí, nebude závist, ale vděčnost.

Naše trápení spočívá mnohdy pouze v tom, že nejsme a neumíme být spokojeni sami se sebou. A i když se někdo chová navenek skromně a tiše, je to často jen proto, že vnitřně rezignoval. Ale ve skutečnosti je zahořklý a neuznaný.

Jinými slovy my lidé býváme často protivní sami sobě i druhým buď tím, jak jsme pyšní nebo tím, jak jsme zklamaní. Neléčená pýcha a věčná nespokojenost však znamená jen ustavičné trápení a podrážděnost.

Ale žalmista nám nabízí jinou cestu. Kdo uvěří, že rozhodující není, co si o sobě myslí on sám nebo jeho okolí, ale spolehne se na to, že ho miluje Bůh, může být ze své pýchy ale i zklamání vyléčen. Bůh nás slovy proroků a apoštolů ujišťuje, jak jsme pro něho důležití. Láska a pozornost, kterou Bůh věnuje našemu životu, činí naši pýchu i naši věčnou roztrpčenost zbytečnou.

Z evangelia poznáváme, jak jsme pro Pána Boha důležití. Ježíš Kristus kvůli nám obětoval svůj život a vstal z mrtvých. Tato víra má moc zbavit nás úzkosti, že jsme se dostatečně neprosadili, mnohé nedokázali a pokazili, zatímco druzí nás v lecčems předhonili.

Víra v Boha, který nás miluje navzdory našemu hříchu, je příležitostí být z této věčné nespokojenosti vysvobozen a stát se člověkem, který žije v klidu a bez zbytečného stresu, protože ví, že u Boha má své místo a nikdy nebude přehlédnut.

Stejně důležití a Bohem milovaní jsou však i druzí lidé. To nás zbavuje povýšeného pohledu na druhé. Jestliže o ceně a smyslu našeho života rozhoduje Bůh, pak nemá smysl posilovat si své sebevědomí tím, že se budeme nad druhé povyšovat.

            A není třeba se hnát ani za velikými věcmi, protože každá poctivá práce je v Božích očích stejně důležitá a potřebná. A nemusíme se pídit ani za divy, které náš rozum nevystihne. Božími zázraky jsou i ty nejobyčejnější věci kolem nás.

V dalším verši 131. žalmu pak nacházíme pozoruhodný obraz Boha jako matky, která kojí své dítě. Je to obraz nečekaný. Normálně jsme zvyklí na to, že bible o Bohu mluví jako o Otci, Pánu, Soudci nebo Vysvoboditeli. To jsou vesměs role mužské. Bible často přirovnává Boha dokonce k manželovi, který nám zůstává věrný, přesto, že my se chováme jako žena nevěrná. Ale mluvit o Bohu jako ženě a matce – na to nejsme zvyklí.

Ale není to jediné místo v bibli. O Bohu v ženském rodě mluví na dvou místech i prorok Izaiáš:

Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit (Iz 66,13).

A jinde čteme:

Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu (Iz 49,15).

Jeho jednání a lásku lze proto připodobnit nejen k lásce, kterou má otec ke svým synům a dcerám, ale i k lásce a péči, s kterou se stará o své děti matka. Bůh přitom není ani muž ani žena. Je natolik jedinečný, že všechna naše slova a představy mu nesahají ani ke kotníkům.

Možná nám však právě tento mateřský rys Boží lásky ve víře někdy schází. Možná se právě proto chceme Bohu zalíbit, podobně jako se děti chtějí zalíbit svému otci. Otec je vždycky spíš ten vzdálený a přísnější než matka. Bývá to většinou matka, která dítěti rozumí a je mu blízká, protože se dovede vžít jeho do pocitů. V každém z nás je kdesi hluboko uložena vzpomínka, jak nás matka kojila a my jsme přijímali potravu z jejího vlastního těla.

            Možná právě proto, že měli Bůh i Kristus tak výrazně mužské rysy, se později v církvi rozšířila mariánská úcta, neboť lidé potřebovali nějak naplnit svou touhu po Boží blízkosti a něžnosti, když se jim Bůh jako přísný Otec a Kristus jako soudce ztrácel a vzdaloval. Ale Bůh nepotřebuje ženského prostředníka. Jeho láska je úplná a dokonalá. Otcovská i mateřská současně.

A touto mateřskou láskou, po které se nám všem někde v podvědomí stýská, nás dospělé a dávno již samostatné lidi miluje Bůh. Když se člověk spolehne na Boha, smí být klidný, spokojený, jako právě nakojené dítě. Bůh umí uspokojit každý náš nedostatek a nouzi.

A na závěr už jenom tři slova: Čekej Izraeli na Hospodina. V té větě je shrnuta celá naše víra. Věřit znamená, že člověk mnoho věci ještě nemá, ale přitom už z nich ve víře žije. Čekání tu znamená vytrvalost, důvěru a naději. Je to brzda naši někdy přílišné aktivitě a představě, že si všechno musíme udělat a zařídit sami. Věřit znamená někdy nedělat nic, ale být klidný a věřit, že ty dobré a potřebné věci přijdou. Čekat znamená umět si také odpočinout a nechat jednat Pána Boha.

Toto čekání ve víře však nesmí být výmluva ani lenost. Čekání ve víře není pohodlnost, ale odvaha. Čekat na Hospodina znamená, že se za něco modlíme, věříme, že to přijde, ale počítáme s tím, že se to nemusí stát teď hned. V takovém čekání je velká síla. Lidé, kteří čekají na své osvobození, jsou silní a svobodní i za mřížemi. Lidé, kteří čekají a věří ve své uzdravení, jsou duševně zdraví, i když se třeba nemohou hnout. Lidé, kteří dovedou čekat, až jejich děti uvěří v Boha a nenutí jim víru násilím, jsou dobrými rodiči a vychovateli.

Málokdo však umí čekat sám. Proto říká žalmista: Čekej Izraeli. Společenství stejně doufajících a čekajících nás posiluje. Bůh nám pomáhá tím, že nás přivádí do společenství církve, kde můžeme svou víru a naději žít společně a vzájemně tak jeden druhého podpírat.

Pane, nauč nás tiché důvěře, skromnosti a naději. Dopřej nám klidu v bouři, statečnosti v bolesti a vděčnosti v nedostatku. Obejmi nás svou věrností a láskou. Amen.