na začátek adventní doby nezní pohádka, ale výzva.

Obvykle jsme touhle dobou zvyklí vídat rozsvěcení stromků, barevné trhy plné dobrot a pohádkové Ježíšky, v kostele pak jeden koncert za druhým… jako by začal festival. Ale letos jsou festivaly zakázané; prý musíme dávat pozor, být ve střehu před blízkostí; něco k nám totiž přichází jako nezvaný host…

Je to pochopitelné, ale možná přece stojí za to si toho všimnout: jak naše stereotypy a povinnosti zbrzdila a převrátila až bezprostřední konfrontace s naší bezmocí, konfrontace s tím, že je tu také něco nad čím nemáme na vrch; s naší konečností. Až tenhle střet nás nějak zahnal na stopu toho, o čem moudrost adventní doby vypráví už dlouhá staletí: jsme postrčeni brát vážně výzvy k bdělosti, k pozornosti, k hledání jak tenhle čas vlastně prožít abychom v něm byli, abychom o něj nepřišli…

Je to jako v bibli – a přece dost jinak.  

Dost podivnou cestou si teď znovu uvědomujeme, že se něco může stát; že je tu něco co přichází a odchází celkem nečekaně, bez pozvání a neodchází to podle našeho pohodlí…. Naše pozornost se na tenhle adventující virus upíná až tak, že je to únavné a vytlačuje to jiné důležité problémy; jak by ne, když ovlivňuje kam půjdeme, co si koupíme, jak se budeme učit, jak budeme slavit, koho uvidíme, s kým se políbíme… Jenomže v bibli je ta pozornost a bdělost právě že soustředěna jinam. 

Když se dnes dáváme do řeči s evangelistou Markem, aby nám snad při tom zaznělo i Slovo Boží, najednou slyšíme volání k bdělosti a k pozornosti, které se rozeznělo mnohem dřív; které tu bylo ještě když byl virus na houbách, nebo na netopýrech, nebo nebyl vůbec… Ježíš tu mluví o všelijakých událostech, které znějí děsivě, ale to není to, před čím mají být učedníci bdělí, všimli jste se? To jsou spíš události, které nás do té bdělosti mají postavit, ale pozornost má být upřena jinam.

Něco, někdo už tu byl mnohem dřív než všechny okolnosti, hrůzy a zvraty, které přicházejí. Někdo byl na počátku – a především ten k nám přichází; na tom záleží, pro jeho příchod buďte připravení, s ním počítejte.

Když evangelista psal svou zprávu o Ježíši Nazaretském, zvaném Kristus, vstupovalo do světa leccos. Bylo slyšet o pronásledování pro víru, nastupovali císaři, kteří se krve neštítili, a ti kdo se před nimi nesklonili zažívali vyhnanství nebo týrání. Chudým nepatřilo království a plačící dál plakali… A Marek si to dovedl představit ještě horší a barvitější: slunce, měsíc a hvězdy budou mizet ve tmě, země bude v ohrožení….

Že přijdou války, epidemie, katastrofy, to zdá se, evangelisty nepřekvapuje; to není věštba, to je jejich zkušenost – zkušenost Božího lidu ze světa, který spoluutváříme. Míjíme se často s Boží láskou pro svou vlastní tvrdohlavost a sobectví; doléhají na nás události, které všechno obracejí naruby; taková je zkušenost nakřáplého stvoření, které podléhá hříchu a smrti a má omezenou trvanlivost a tak vzdychá a toužebně vyhlíží, kdy a v čem se ukáže naděje, sláva – váha, která převáží tuhle těžkost, naplní prázdnotu a zahojí rány.    

A když všechno tohle do světa přichází, evangelium do toho dnes zní: a přece se dá ještě čekat i něco jiného a někdo jiný!

Jako zjevení vysazuje dnešní evangelium – do té nejistoty a pocitů zmaru obraz fíkovníku.

Máme být jako fíkovníky.

Od fíkovníku si vezměte poučení. Stromy začnou rašit, jakmile nastane příležitost. Bez váhání: nejprve listy, pak květ, pak zrání a sladké plody.

Události, které otřásají světem se učedníkům – nám – prý mají stát ne postrachem – ale znamením, impulsem, příležitostí vidět širší kontext: vyhlížet přicházejícího Pána.

Tak jako fíkovník anebo jiný strom nasadí hned jak dostane příležitost a sám se stává znamením léta, tak se máme jako Kristovi učedníci chopit příležitostí stát se znameními o Kristu, o jeho lásce a o jeho druhém příchodu, který je za dveřmi. Je co čekat! I když přicházejí války, falešní spasitelé a hlad, ještě přijde někdo větší: Syna člověka.

A na co máme být připraveni?

No, na soud, na proces, který právě ty postrachy ukončuje. Evangelium nás nechce nechat zapomenout na přicházející soudu – takový soud, který je třeba brát váže – a to především v tom, že je stopkou všemu bezpráví; že Bůh se postaví na stranu těch, kteří jsou ponižováni, kteří jsou chudí, pláčí a hladoví po spravedlnosti… dostane průchod spravedlnost – ale také pokoj. To všechno k Božímu soudu, na rozdíl od našich soudů, patří: milosrdenství, a také milost, odpuštění, otevření nové kapitoly….

Není a nebude to jedno, kdo se připojil ke Kristu a počítal s těmihle Božími zákony. Bůh nerezignoval na pravdu a na lásku… Můžeme být velmi zaskočeni, když na ně rezignujeme my; když zapomeneme, že Pán nám dal odpovědnost za svůj dům a že se jednou vrátí a vyhledá nás. Co jsme dostali do správy? Své životy, vztahy a obdarování, které nemáme zahrabat… Církev, která má být společenstvím těla Kristova, vydávajícím se i přijímajícím, milujícím… Svět jako mistrovské dílo, které má odrážet dobrotu a velkorysost svého tvůrce… Evangelium, které má stále znovu a znovu osvobozovat lidi z beznaděje a ze smrti… 

Bděte tedy! Dejte si pozor na blízkost. Na blízkost viru, ale především – na blízkost Páně. Jeho příchod je totiž skutečným horizontem našeho života. Buďte tedy bdělí – ne ze strachu – ale v naději.

A snad ještě jedna věc. Stává se taky, že stromy, které se hned pustí do rašení a květů při první příležitosti, tak pomrznou. To nemusíme. Máme svobodu pouštět se do života, ne povinnost odpracovat si ho. Mučedníci jsou svědky tím, že pro Krista do posledka žili, ne až tím, že si je podávalo zlo a smrt.

Adventní výzva k připravenosti není ani tak výzvou bít se do prsou hrdinně, jako spíš bít se do prsou s pokorou a vyznáním. Smíme a dokonce máme přiznat nesnadnou pravdu o nás samých a o tom, že bolesti, nemoci, hříchy a smrt nemizí tím, že se přehoupl kalendář. Ale také, že všechno to dění našeho světa nemizí v soumraku, ale že mám důvěru v toho, který tvoří nový den, že máme naději, že v dálce už svítá. V Kristu Ježíši a jeho vzkříšení jsme poznali, že Boží láska si najde cestu. Propast mezi tím, co by bylo dobré – a mezi naší skutečností, která je ještě všelijak bolavá a nedostatečná, lze překlenout – to nám připomíná adventní doba a její evangelium. A že to překlenutí nebude díky naší dokonalosti a jak si to zařídíme – ta propast je překonatelná a překonána jen milostí Boží. Každý den je dnem, v němž smíme očekávat veliké Boží divy, každý den máme žít s pokorou ale také s nadějí.

Odkaz do Bible:  Mk 13,24-37
Bohoslužby:  Ne, 29. 11. 2020

bylo to „prvního dne po sobotě“.

Letos mi připadá, že je příhodné začít velikonoční zvěstování právě tímhle časovým údajem. Možná to někdy trochu zapadne. Už to víme a známe, že vzkříšení se přece odehrálo v neděli. „V úsvitu ještě ztemnělé velikonoční neděle“ – kdy jindy!?

Kdy jindy? No, právě, že těch příhodnějších dnů, kdy by se Boží zásah hodil, bylo! Třeba právě ve svátek, v sobotu, to byl přece den Hospodinův na památku vyvedení z otroctví. Nebo o té Pesachové noci. Tehdy se věrní modlili, připomínali si Boží moc a vzhlíželi k ní při veliké slavnosti…

Právě, že těch, lidsky a nábožensky, příhodných časů se nabízelo tolik… („To jsi to, Pane Bože“ napomenul by český velikán Jára Cimrman, nerozvážného Hospodina, „nemohl načasovat, aby to vyšlo pěkně na už zavedené dny“?)

Jenomže bylo to až prvního dne po sobotě. V den nesváteční. Ne tehdy, kdy nám by se to hodilo podle kalendáře a zvyku, ne tehdy kdy my si usmyslíme, že by se něco slavit mělo… Ale včas i nevčas, podle svého, ne hned a ne jako domácí bůžek samozřejmě po ruce, ale podle své moudrosti, „třetího dne“ který může být kdykoli, děje se něco, co pak stojí za to slavit, z čeho se stane i ta naše neděle – vůbec ne samozřejmá; ale právě jako připomínka něčeho úplně nového, nesamozřejmého. Jako připomínka vzkříšení (!) a to prvního dne po sobotě (!).  

Velikonoce a každá další neděle, nám připomíná nesamozřejmou a velikou skutečnost; skutečné Boží milosrdenství, které tu je třeba i navzdory dost tmavým svátkům a tmavé sobotě. Právě takovou neděli a takové vzkříšení prožili první křesťané – Ježíšovi učedníci a učednice.

Marie, Petr a milovaný učedník v přečteném evangeliu poznávají, že Kristus byl vzkříšen. Ale jak se to projevilo, jak na to přišli? Pojďme s nimi projít tu cestu; ptejme se, čím je tato noc – toto ráno – ale taky už každé další po těch prvních Velikonocích jiné?

Evangelium začíná ještě za tmy. Ano, ještě v temnotě – právě v temnotě! – ve chvíli, kdy to vypadá, že vše je ztraceno, že naprosto není z čeho se radovat, tehdy začíná příběh nepochopitelné Boží záchrany.

V noci potkáváme dnes Marii Magdalskou – je na cestě k hrobu. Je před ní nepřekonatelná hradba, stejně jako projít mořem, je to zhola nemožné – hradba bezmoci a smrti. Marie nejde ve tmě jenom protože ještě nevyšlo slunce; ta tma je také v ní. Je to bolest ze ztráty, kterou chce u hrobu oplakávat. Myslím, že mnozí lidé, věřící i nevěřící, takovou tmu známe… možná je někdy lepší vstát ještě za tmy, než čelit nočním můrám, nebo plakat do podušky. Nevíme, co vlastně Marie od té cesty čeká, ale rozhodně nečekala odvalený kámen.

Odvalený kámen je prvním znamením na cestě velikonočním ránem. Tedy, tím prvním znamením je pro Marii především nepatřičnost. To vidíme z její touhy dát všechno do pořádku. Najít tělo, přinést ho zpět, přivalit kámen. Tak budou věci, podle nám jistě docela vlastních představ, v pořádku. Marie třikrát zopakuje tuhle jedinou možnost: něco zvenčí muselo převrátit pořádnou situaci v nepořádnou, „vzali našeho Pána“, nevíme, kam ho kam ho položili? Jediné, co s v tí bezmoci dá dělat, když je na jedné straně člověk sám se svou těžkostí a na straně druhé objekty, jako hrob a tělo zbavené života…

Odvalený kámen je prostě další pohromou v řadě.

Marie běží pro pomoc a vrací se ke hrobu s Petrem a s učedníkem, kterého Ježíš miloval, ale sama pořád zůstává venku a pláče.

Její příběh na chvilku opustíme, protože zrovna přiběhli Ti dva učedníci. Přijdou snad oni na stopu toho, co se tu děje?

Evangelisté a církevní tradice nás nenechávají na pochybách, že Petrovi patřila na cestě za Kristem mnohá prvenství, ale dnes je to ten druhý, milovaný a milující učedník, který je celou dobu jakoby o krůček napřed až nakonec čteme: spatřil vše a uvěřil. Zvláštní. Protože to vše je vlastně… nic. Spatřil prázdný hrob a odložené plátno. A uvěřil. Jako by viděl tragiku smrti, prožil bolestnou ztrátu, viděl hrob – ale navzdory tomu všemu viděl a věřil, že to není všechno. Zvláštní učedník. Milující a milovaný, protože v lásce lze poznat nějak víc, objevit smysl v tom co se zdá bezvýchodné… Milovaný učedník nějak poznal, že v Kristově hrobě je naprosto jiný pořádek. Žádný zmar, zatracení, tragický konec… pohřební rubáš i rouška jsou úhledně složené, už nikdy nebudou potřeba. Všechno je jinak – ale lépe, než jsem čekal.

Jako by nám evangelista sděloval: poznal jsem a dosvědčuji pravdu, že nedělní ráno přesahuje hranice očekávání, že přemáhá obavy i zmar. A že stačí docela prosté stopy – a láska k tomu.

Zatímco Marie pro slzy nevidí, Jan prý v lásce vidí vše a uvěří, že hrůza zrady a kříže neslaví triumf, že triumf slaví ten, který důvěřoval v Boží záchranu, Kristus Ježíš.

Zdá se, že Petr a Jan se tedy dostali dál než Marie. Vešli do hrobu, uviděli; cosi velikonočního zahlédli – ale – a to je velmi zvláštní – odešli domů. Marii nechali plačící v zahradě. Podivná víra.  Snad ta právě narozená víra byla takové nemluvně. Rozpačitá, nejistá s rozmazaným viděním a úzkostnou touhou po bezpečí… 

Nevím, jestli by se k nám velikonoční zvěst dostala, kdyby zůstalo jen u řádného průzkumu prázdného hrobu… První apoštolkou se totiž stává ta otřesená žena, stejně jako kdysi v nemoci, tak i nyní bezmocná a opuštěná, Marie z Magdaly.

To ona uvidí v hrobě dva Boží posly. Učedníci je neviděli, nebo jsou tam posláni až pro ni, aby se jí zeptali: proč pláčeš? A pak za ní s úplně stejnou otázkou přichází sám Ježíš: Proč pláčeš?  Otázka skoro nehorázná a přece úplně klíčová – najednou je tu někdo, kdo vidí Mariin pláč; najednou je tu někdo, kdo ji zná jménem. Kdo ví jak to s ní je, co je zač a chce slyšet proč pláče… ne protože by to nevěděl. Ale protože to je přijetí, protože teprve tehdy je možné vstoupit do beznaděje s nadějí.

A Marie uslyšela jeho hlas a poznala, co znamená nedělní ráno. Kristus byl vzkříšen. Dává se nám. Kříží nám cestu a bere náš život do rukou při křtu – už nikdy nejsme bez stopy jeho vzkříšení. Oslovuje nás každý den a každou naši temnou noc a počítá s námi ve dnech, kdy nám se těžko počítá s ním. Navzdory hříchu, navzdory nemoci a smrti dovádí život ke vzkříšení. I ten náš. Haleluja. Amen

Odkaz do Bible:  J 20:1-18
Bohoslužby:  Ne, 12. 04. 2020