Základní otázka nad tímto textem zní: Platí ta slova pro všechny nebo jenom pro některé? Jak to, že jeden člověk útok přežije, ale deset jiných vedle něho padne. Znamená to, že neměli dost štěstí, nebo že málo věřili, málo se modlili a málo doufali?

Klíč k pochopení tohoto žalmu se nachází v Novém zákoně. Ten žalm si totiž vybral pokušitel, když chtěl Ježíše odradit od jeho poslání. Vyvedl ho na vrcholek chrámu a vyzval ke skoku do propasti se slovy: „Je přece psáno, že Bůh dá svým andělům příkaz, aby tě snesli dolů a nic se ti nestalo. Jestli tomu věříš, skoč“.

Ale Ježíš neskočí. Ne snad, že by v Boží ochranu nevěřil, ale protože ke skoku do propasti nevidí žádný důvod. Ježíš si nechce a nepotřebuje Boha vyzkoušet. Stačí mu důvěra, že je mu nebeský Otec připraven pomoci, až toho bude třeba. 

To první, co z Ježíšovy odpovědi můžeme vytěžit, je skutečnost, že na Boží záchranu není nárok ani recept. Ale šance tu je. I když si Boží pomoc nelze předem vyzkoušet, je možné v ní věřit. A právě tato víra je tou nejlepší obranou a ochranou proti beznaději a úzkosti.

Těm, kteří těm slovům uvěřili, tváří v tvář nebezpečí – přinášel devadesátý první žalm uklidnění a naději. Když se ho modlili, věděli, že ať se stane cokoli, není ještě nic ztraceno. A i když se nakonec všichni nezachráníme, někteří ano – a to je dostatečný důvod, abychom se o to pokusili.

I když se nám často zdá, že nemáme šanci, smíme doufat, že nám Bůh pomůže a vysvobodí nás. Není na to nárok, ale je to výzva, abychom se nevzdávali. Nikdo z nás není nezranitelný. Kdo však propadne pocitu, že je všechno marné, sám se té pomoci zbaví. Ti, kteří odpískali, se těžko zachraňují. S těmi často nepohnou ani andělé…

A nyní k vlastnímu textu. Možná jste si všimli, že se tu několikrát mění a střídají osoby, které mluví Na začátku je žalmistovo osobní vyznání důvěry v Boha. Na ně od třetího verše navazuje ujištění o Boží pomoci, které žalmistovi nabízí kněz nebo prorok. A na závěr se od 14 verše ozve přímá Boží řeč, která potvrzuje, že doufat v záchranu má smysl, i když se nám zdá, že je všechno marné.

A tak pozorně naslouchejme, jak se vlévá do srdce naděje.

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. 2 Říkám Hospodinu: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.”

Když žalmista mluví o Bohu, pojmenovává ho postupně čtyřmi různými jmény: Nejvyšší, Všemohoucí, Hospodin a nakonec můj Bůh. Možná to vypadá jen jako básnická okrasa pomocí čtyř synonym. Těmi jmény je však lemována cesta, na níž člověk Pána Boha postupně poznává. Zpočátku ho vidí jako Nejvyššího, ale současně vzdáleného a nepřístupného. Potom ho poznává jako Všemohoucího, který prosadí svou vůli navzdory všem překážkám. Jménem Jahve si připomíná Boha, který vysvobozuje svůj lid z otroctví. A nakonec zazní docela prosté ale osobní a nejsilnější: „můj Bůh“.

K tomu, abychom získali k Bohu důvěru, která nás provede nástrahami života, potřebuje podobně jako žalmista pokročit od Boha filosofů, teologů a vlastních představ – k Bohu, který už není jen kdesi nad námi, ale je tu s námi a pro nás. Můj Bůh – je jméno, které nám připomíná, že Bůh s námi nese tíhu dnů, což se potvrdilo, když mezi nás přišel v Ježíši Kristu.

Doufat v tohoto Boha ovšem znamená upnout svou naději výhradně k němu. Je příznačné, že sloveso doufat má v Bibli často negativní význam. Kdo doufá a spoléhá na člověka, svou chytrost nebo svůj majetek – riskuje, že bude zklamán. Bible radí spoléhat pouze na Boha. Všichni ostatní nás mohou podrazit nebo ošidit. Vždyť člověk nemůže ručit ani sám za sebe. V tomto světě se nedá věřit nikomu jinému než Bohu. Je dobré to vědět, abychom se pak zbytečně netrápili.

Od třetího verše nacházíme slova povzbuzení, která žalmistovi nabízí jiný člověk. Možná je to kněz, možná prorok nebo blízký přítel. Jsou to slova, která nejspíš žalmista už někdy slyšel, ale dnes je potřebuje slyšet znovu z úst někoho druhého. Z úst toho, kdo jim také věří. Když hledáme Boží pomoc a ochranu, potřebujeme se navzájem podpírat a povzbuzovat. Když je člověk sám,

3 Bůh tě vysvobodí z osidla lovce i ze zhoubného moru. 4 Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště i za poledne. Pavézou a hradbou je ti Boží věrnost. 5 Proto se nelekej hrůzy v noci ani šípu, který létá ve dne, 6 moru, jenž se plíží temnotami, ani nákazy, jež šíří zhoubu.

Nebezpečí, která jsou zde popsána, mají jedno společné. Nejsou vidět. Nástraha, kterou políčil čihař na ptáky, nákaza, která se kolem nás neviditelně šíří, hrůzy noci a šípy ve dne – to vše přichází náhle a nečekaně. Zákeřně. Když víme, co nás ohrožuje, dovedeme se tomu postavit, ale když protivníka nevidíme a netušíme, odkud udeří – jsme proti němu bezmocní. Nejhorší strachy a obavy máme z toho, o čem nevíme. Ale Pán Bůh o tom ví a chrání nás, i když si to neuvědomujeme. Kdysi mi jeden člověk řekl: Pane faráři, když na nás poletí atomovka, tak nás ten váš Bůh stejně nezachrání. A já mu říkám: A jak víte, že nás před ní už nezachránil? A to jsem nevěděl, že už se to stalo nejméně třikrát. Jeden jediný člověk zachránil svět, když odmítl stisknout tlačítko, protože jeho ruku držel Bůh.

Žalmista přirovnává Boží ochranu i k tomu, co zná z ptačí říše. Orlice chrání svá mláďata tak, že je schová pod svými křídly. Nebezpečí přitom stále trvá, slunce dál praží, vítr fouká, kolem se možná i střílí, ale kuřáttka jsou v bezpečí, protože je kvočna chrání vlastním tělem. Ten obraz chce vyjádřit, jak moc na nás Panu Bohu záleží. Kryje nás vlastním tělem. Tuto ochranu nám nabízí v Ježíši Kristu, který za nás zemřel na kříži.  V podobném textu z knihy Dt dokonce čteme, že nás chrání jako zřítelnici svého oka. Tak jsme pro něj důležití a blízcí.

Další příklad Boží ochrany je vzat z časů válečných. Pavézou je míněn velký štít, který člověka chránil, takže se za něj mohl celý schovat. Stejnou funkci zastává v našem životě Boží věrnost. Slovo EMET se dá přeložit také jako pravda, milosrdenství nebo stabilita. Když se člověku převrátí život na ruby, ať už pro nemoc, stáří, rodinnou krizi, ztrátu zaměstnání – a dnes k tomu přibyla i válka – potřebuje se někam schovat a uklidnit.

Poledne je tu zmíněno jako nejtěžší okamžik dne, kdy je největší horko a vzduch se ani nehne. U nás mohou na člověka podobně působit podzimní dny, kdy je nebe zamračené a stmívá se stále dřív. Jeden z vykladačů popisuje tyto bezútěšné stavy slovy: Člověka se v takovém depresivním čase zmocňuje apatie a melancholie, zdá se mu, že čas neubíhá, nelíbí se mu, kde žije, není spokojen se svou prací, trápí se, že ho druzí neocení a vnitřní hlasy mu říkají: Nic nemá smysl. A přece se tomu člověk nesmí poddat. Vždyť stačí počkat – až se k večeru ochladí. Nic není na věky a zítra znovu vyjde slunce.

7 Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. 8 Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.

Když se stane nějaké neštěstí, nebo vypukne válka, někdo zachrání, ale jiný to štěstí nemá. Ti zachránění se pak často trápí otázkou, proč vyvázli právě oni. Nebyla to však žádná protekce ani nespravedlnost. Ten, kdo přežil si však stále připomíná ty, kteří vedle něho padli. Není silnější motivace a závazek, než památka těch, kteří zůstali tam, odkud my jsme s Boží pomocí vyvázli.

Od devátého verše pokračuje druhá část povzbuzení.

9 Máš-li útočiště v Hospodinu,  u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

Je zvláštní, že se v tomto žalmu nikde nevyskytuje chrám ani Jeruzalém. Přitom byl tamní chrám považován za Boží domov a nabízel ochranu formou azylu. Domov u Boha však najde člověk všude, kde se spojí se v modlitbě s Bohem. K tomu, abychom mohli zažít podobné povzbuzení jako žalmista, nemusíme nikam cestovat. Stačí se obrátit do svého srdce a naslouchat.

11 On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

12 Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; 13 po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Až dosud byla Boží pomoc navázána na naši důvěru. Nyní však na scénu vstupují Záchranáři, aby pro nás učinili, co není v našich silách. Andělé jsou Boží dělníci, kteří vstupují do lidských příběhů, aby nás nasměrovali, kam je třeba. Člověk je však nepozná, protože vypadají jako lidé. A často to i lidé bývají. Vzpomeňme si, kolikrát už se stalo, že se ve našem životě objevil někdo neznámý – člověk, kterého jsme viděli poprvé a také naposledy, ale udělal pro nás, co bylo třeba a s čím jsme si nevěděli rady.  A pak se ztratil a my si teprve dodatečně uvědomíme, že to setkání zinscenoval Bůh.

A co ta zmije a lev, po kterých máme šlapat. Opět je to symbol něčeho zákeřného. Když člověka uštkne had, má v sobě jed, který pomalu působí, až člověk zemře. Ale vždy existuje také protilék. Žádné zlo není tak mocné, abychom se mu nemohli ubránit. 

Na závěr pak – jako vyvrcholení zazní přímá Boží řeč:

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. 15 Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, 16 dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

A nás napadá: Co lepšího bychom si ještě mohli přát. Vždyť Bůh nám tu nabízí to nejlepší, co si lze představit. Ale i člověk může nabídnout Bohu, to nejcennější, co má. Svou důvěru a lásku. Být někomu oddán se užívá pro vztah muže a ženy, kteří se opravdu milují a navzájem podporují. A znát Boží jméno, znamená Pánu Bohu rozumět a chápat jeho cesty. A právě na takové Bůh čeká. Na ty, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu jako on.

 Žalm uzavírá sedm darů – jeden vzácnější než druhý. Pán Bůh nám slibuje:

Budu mu hradem, odpovím mu, až mě bude volat, ubráním ho, obdařím ho slávou, dopřeji mu dlouhá léta a ukážu mu svou spásu.

Zní to krásně, ale dá se na to spolehnout? Věřím, že ano. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom ten žalm už dávno neznali a nezpívali. Sebekrásnější slova končí v propadlišti dějin, pokud se ukáže, že nejsou pravdivá. Ale tato se zachovala a stále se čtou a zpívají. Bůh je mocný a věrný a člověk dokáže, čemu věří. A tak se ta slova stále znovu naplňují, zpívají a pomáhají. Nám i budoucím.

Bože, díky za povzbuzení a naději, které se nám dostalo, Dej, ať se dovedeme napojit na vlnu tvého milosrdenství a lásky. Děkujeme ti za tvou věrnost a trpělivost. Amen

Z vlastní zkušenosti víme, že to nejdůležitější, co nám často schází, nebývají jen peníze, zdraví nebo mládí, ale to, že nás nikdo neposlouchá a naše problémy nikoho nezajímají. Když na nás přijde trápení, potřebujeme v prvé řadě, aby se nám někdo alespoň chvíli věnoval a pochopil, co se mu pokoušíme říci. Když je člověku zle, trápí se nejen tím, co ho bolí, ale možná ještě víc tím, že na něho nikdo nemá čas a nevěnuje mu pozornost. Ale když člověk něco marně hledá u lidí, může to najít u Pána Boha.

Proto žalmista žádá, aby k němu Bůh naklonil své ucho, vyslechl ho a odpověděl mu. Tato prosba se v obměnách opakuje celkem osmkrát, a když jednotlivé prosby seřadíme za sebou, vynikne nám nejen jejich naléhavost, ale i to, oč žalmista vlastně prosí: Hospodine, nakloň ke mně ucho … odpověz mi, … ochraňuj mě, … zachraň mě,… smiluj se nade mnou,… vlej mi do duše radost,… dopřej, mi sluchu,… věnuj pozornost mým prosbám.  V den svého soužení k tobě, volám –  a ty mi odpovíš.

Pomoc, kterou žalmista potřebuje a očekává, spočívá v tom, že ho Bůh vyslechne a odpoví mu. Žalmista si zjevně potřebuje s Bohem popovídat. Někomu se to může zdát málo, ale když najdeme člověka, kterého zajímá, co se nám stalo, bývá to pro nás velikou pomocí a oporou. Proto žalmista prosí, aby si na něj Pán Bůh udělal čas, vyslechl ho a poradil mu. Boží pomoc často spočívá právě v tom, že můžeme Bohu svěřit své starosti, on nás vyslechne a naznačí nám, co máme dělat.

Modlitba nám pomáhá poznat a pojmenovat své problémy. Teprve když vyslovíme a zformulujeme – můžeme hledat jejich řešení. Žalmista si je přitom jistý, že Boží odpověď přijde. Možná ne hned, možná bude Boží rada nečekaná a náročná, ale určitě přijde. Naše modlitby nejdou do prázdna. Nekončí ve spamech a nevrací se ani jako nedoručitelné. Bůh na naše modlitby odpovídá – je třeba však s Pánem Bohem nejen mluvit, ale také naslouchat. Čekat na jeho znamení. Být chvíli potichu, protože Boží hlas bývá většinou tichý a nenápadný. 

Druhé povzbuzení se týká důvodů, která nás opravňují o Boží pomoc žádat. Snad v v každé modlitbě si člověk klade otázku: Proč právě mně či nám by měl Pán Bůh pomoci? Vždyť jsem jen jeden z mnoha. Na světě je mnoho potřebnějších lidí, než jsem já. Žalmista se proto chce ujistit, že patří mezi ty, kteří se nemusí za své prosby o Boží pomoc stydět a raději mlčet.

Nachází však pět důvodů, díky kterým si troufá pozvednout svůj hlas k nebi. Jsem bezbranný a ponížený / jsem tvůj věrný / doufám v Tebe / po celé dny k tobě volám / pozvedám k Tobě svou duši. Mohlo by se zdát, že tu žalmista pouze vypočítává své zásluhy. Ale není tomu tak. Žalmista se však potřebuje ujistit, že patří mezi ty, kteří Boží pomoc opravdu potřebují.

Být ubohý a ponížený znamená, že si člověk nedokáže pomoci vlastními silami. Dokud si můžeme pomoci sami, neměli bychom žádat o pomoc Boha. To je jako kdyby mladý a zdravý člověk žádal, aby za něj někdo jiný chodil do práce. Ale jsou chvíle, kdy se bez lidské a Boží pomoci opravdu neobejdeme a tehdy má naše modlitba oprávnění a dobrý důvod.

Dalším důvodem k Boží pomoci je žalmistova věrnost. Věrností zde však není míněna zásluha, ale smě a cíl našeho života. Jiní zde překládají: Jsem tvůj zbožný, někteří dokonce: jsem tvůj svatý. Věrností, zbožností či svatostí je zde míněno naše životní směřování. Neznamená to, že vždycky děláme, co se Pánu Bohu líbí. I věrný a zbožný člověk hřeší, ale není mu to jedno. Navzdory své slabosti usiluje, aby se aspoň někdy zachoval tak, jak se na křesťana sluší a patří. Nikdo z nás není dokonalý, ale to neznamená, že máme rezignovat. Každý dobrý skutek a laskavé slovo se počítá. Věrný Bohu je třeba ten, kdo uzná, že udělal chybu a činí pokání. Právě takový člověk se smí směle modlit, neboť dobře ví, kde ho tlačí bota.

Další důvody, o kterých žalmista opírá naléhavost své prosby, se vážou k naději, kterou chováme ve svém srdci. Doslova tu čteme: K tobě Bože pozvedám svou duši“. Boží pomoc dovede být úžasná a nečekaná, ale potřebuje i jistou míru spolupráce z naší strany. Když se člověk modlí, musí se současně také vzchopit. Osušit slzy a vstát nebo si kleknout. Modlitba není jen nezávazné povídání, ale mobilizace i těch posledních sil, které se často jako zázrakem objeví. Ano, modlitba není jen mnoho mluvení, ale také velká námaha. Soustředěné úsilí, které vyžaduje naše osobní nasazení a důvěru. Už to, že se člověk modlí, znamená, že to nevzdal.

Pátým důvodem, proč žalmista doufá v Boží pomoc je jeho vytrvalost. Bůh totiž málokdy odpovídá a pomáhá bezprostředně. Ale ten, kdo po celé dny volá k Bohu, ten se té pomoci dočká – třeba i po mnoha letech. Jeho víra a modlitby si přitom projdou zkouškou času a opravdovosti. Pokud za něco prosíme pouze jednou a či dvakrát, a pak na to zapomeneme, asi to nebude nic, co bychom opravdu naléhavě potřebovali a na čem či na kom by nám opravdu záleželo. Ale kdo vytrvale prosí – i když nedostává – sám na sobě pozná, na kolik je ta věc pro něho důležitá, naléhavá a potřebná. Zkušenost víry říká, že mnohé změny v našich životech jsou ovocem vytrvalých modliteb. 

Uprostřed žalmu se pak jako vyvrcholení Boží pomoci objeví věta, která mě překvapila hned při prvním čtení. Žalmista prosí: Vlej do duše svého služebníka radost. Taková prosba mi na tomto místě přišla poněkud nepatřičná. Vždyť žádné Boží vysvobození ještě nepřišlo. Na radost je přece ještě brzo. Kdo je ponížený a zubožený, kdo celé dny volá a prosí o záchranu, ten se těžko bude současně radovat. Vždyť není z čeho. Pán Bůh nám přece ještě nepomohl!

Ale to je omyl.  Když máme strach a čelíme nebezpečí, když hledáme pomoc a záchranu – většinou nemáme náladu obdivovat krásu okolní přírody nebo žertovat. Na to bude dost času, až bude všechno zlé za námi. Uprostřed boje je však třeba zatnout zuby a ne se usmívat.

Vypadá to logicky a přece tomu tak není. Radost totiž potřebujeme i tehdy, když je nám zle a necítíme se dobře. Žalmistova prosba o radost ve chvíli, kdy prožívá těžké chvíle je proto zcela legitimní a potřebná. I když je nám zle, vždycky bychom si měli najít také důvod k nějaké třeba malé, obyčejné, ale o to důležitější radosti.

Naše těžkosti tím sice nezmizí a dál se s nimi budeme muset potýkat, ale kdo navzdory své bolesti a trápení dokáže kolem sebe objevit i něco hezkého, milého a třeba i legračního, bude mít pak větší sílu unést tíhu dne. I když má člověk slzy v očích a není mu do zpěvu, smí se potěšit pohledem na modrou oblohu, kvetoucí strom a hrající si děti. Radost je potřebná a důležitá, i když nás něco trápí. Nesmíme se svými těžkostmi nechat spoutat natolik, že bychom se přestali smát nebo aspoň usmívat. Nečekejme, až se všechno vyřeší, ale jděme té radosti odvážně vstříc, i když asi víte, že dnes chodí do nemocnic za vážně nemocnými lidmi zdravotní klauni, aby těm, kteří mají často jen malou naději na uzdravení, předali i v posledních dnech radost ze života. I když člověk neví, co s ním bude, neměl by se nikdy vzdát radosti. A i když za námi klauni nechodí, tu tichou radost v nás může probudit víra v Boží věrnost a lásku. Víra totiž vidí, co smutek a strach nevidí. A není na světě účinnějšího léku – než radost a chuť do života.

Náš žalm končí slovy, která jsou víc než aktuální.  Bože, povstávají proti mně opovážlivci, o život mi ukládá smečka ukrutníků a na tebe se neohlíží. Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný…  Ukaž na mně dobré znamení, ať to vidí, kdo mě mají v nenávisti, ať jsou zahanbeni, že jsi, Hospodine, moje pomoc, moje potěšení!

V žalmech se často mluví o protivnících. Až dosud nám to připadalo přehnané. Vždyť my jsme žádné skutečné nepřátele dlouho neměli. Nic zlého nám nehrozilo. Válku jsme znali jen z filmů a vyprávění. Ale teď ji máme doslova za humny a ty žalmistova slova se žel stávají reálnou a viditelnou skutečností. 

Náš žalm je přitom pozoruhodný tím, že nesvolává na nepřátelé Boží tresty, ale hanbu. Hanba však neznamená v bibli odsouzení – ale naopak prozření. Žalmista prosí Boha, nejen o to, aby byl on sám vysvobozen, ale aby se jeho záchrana stala mementem pro všechny, kteří si myslí, že si mohou dělat, co chtějí. 

To, co dnes potřebujeme, proto není jen brzké vítězství dobra a spravedlnosti, ale i to, aby se ti, kdo způsobili tolik utrpení, chytili za nos a uvědomili si, co způsobili. Prosme proto spolu se žalmistou, aby se ti, kdo dnes působí tolik lidského neštěstí, co nejdříve zastavili a uznali, že udělali chybu, která se obrátí proti nim samotným.

To co nás dnes může zachránit, je hanba, kterou pocítí ti, kteří mají prst na spoušti. Zastydět za to, co jsme provedli a uznat svou vinu.  je ovšem zázrak, který není v lidské moci. Změnit lidské srdce může pouze Bůh. A proto doufejme a prosme, aby ty, kdo mají současnou válku na svědomí – už brzy fackovala. Hanba. Amen.

Pane, voláme k Tobě, abys zachránil a obnovil, co lidé zničili – domy, silnice mosty, ale i vztahy a vzájemnou důvěru. Pomoz nám vrátit se do světa, v kterém se nebudeme muset bát v noci usnout. A i když budeme plni obav a nejistoty, dopřej nám ty každodenní malé radosti, která nám pomáhají unést tíhu našich dnů.

náš dnešní žalm je pozoruhodný tím, že ten, kdo se ho modlí, od Boha vlastně nic přímo nežádá. Neprosí o uzdravení, neprosí, aby byl vysvobozen od nepřátel, neprosí o moudrost ani o majetek. Všiml si toho už církevní otec Augustin, který ve svém výkladu tohoto žalmu píše: Mnozí volají k Pánu, aby se stali bohatými, jiní, aby nepřišli do neštěstí, jiní prosí o požehnání v práci, další touží po slávě a po štěstí. Mnozí volají k Bohu pro zdraví těla, které je jediným bohatstvím chudého. Ale jen zcela výjimečně někdo volá k Bohu kvůli němu samotnému.

To, co našeho žalmistu tíží nejsou nepřátelé ani svévolnici, ale úzkostná obava, že Pán Bůh už není to, co býval. Doslova tu čteme: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Žalmista tedy mluví jako člověk, kterému se Bůh, v něhož věřil, někam ztratil a on ho teď nemůže znovu najít. A je z toho tak vyveden z míry, že neví, co má dělat a co si o tom má myslet.

Když na začátku čteme: Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi dopřeje sluchu!  Zní to naléhavě a to se nám ještě hodně „ztratilo v překladu.“ Doslova tam totiž čteme „ Křičím k Bohu! Křičím! Nakloň ke mně své ucho.“ Žalmista se těmito silnými slovy snaží Pána Boha na sebe upozornit. A přitom se mu – po pravdě řečeno – nic zlého neděje. To, co ho trápí, jsou pouze jeho vlastní pocity a pochybnosti.  V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova.

Když si to přeložíme z básnické řeči do reality, čteme tu, že žalmista celou noc nezamhouřil oka a stále jen modlil, protože se bál přestat. Měl strach, že když řekne amen a usne, něco důležitého zmešká. Proto se raději modlí pořád dál, ale marně. Útěcha nepřichází. Žalmista je z toho věčného hledání Boha unavený, ale stejně nemůže usnout, protože má pocit, jako by mu někdo držel otevřená víčka. Myslí sice na Pána Boha, ale místo aby u něj našel pokoj, je ještě víc rozrušený a zmatený.

Všechno, o čem tu mluví, však nemá konkrétní příčinu. Problém není někde venku, ale doma. Celé to drama se odehrává pouze v žalmistově srdci a hlavě. Ale to neznamená, že to není skutečné, ani že to nebolí.

Právě naopak. Tím, že jde o vnitřní pochybnost a úzkosti – je o to těžší se jich zbavit. Když vás bolí ruka, můžete zatnout zuby. Když vás bolí zub, dáte si ho vytrhnout. Ale když vás bolí duše, nedokážete si sami pomoci. Je to jako začarovaný kruh. Je vám zle, prosíte Boha o pomoc, ale Bůh mlčí a vám je pak ještě hůř.

Jediné, co v takovou chvíli aspoň trochu pomáhá, je zjištění, že nemoc duše nepotkala pouze nás, ale i řadu jiných lidí. Už to, že tento žalm najdeme v bibli, je velká pomoc, protože vidíme, že i věřícímu člověku se může stát, že v noci nespí a ráno neví, čeho se chytit a do čeho se pustit. Žalmista poctivě přiznává, že stále jen vzdychá, sténá, a přitom vlastně ani neví proč.Když jsem v létě minulého roku musel začít brát léky na hlavu, moc jsem se tím nechlubil. Někteří totiž nechápali, jak by mohl mít farář deprese. Ale také jsem s jistou úlevou zjistil, že když jsem někomu své potíže popsal a řekl mu, co na to užívám, řada lidí mi spiklenecky sdělila: „Já taky“.

Je to hloupé, ale takové zjištění člověka povzbudí, i když tyhle stavy nikomu nepřeje. Ale nejste v tom už sami a víte, že to, co se vám stalo, není nic až tak neobvyklého a tedy ani děsivého. Já taky – to je to, co nás spojuje mezi sebou ale i se žalmistou. Za své psychické potíže se nemáme proč stydět. Je to normální, běžná a poměrně častá nemoc – a dá se léčit. Krize víry i ztráta smyslu, která postihla žalmistu, může někdy přepadnout každého z nás, ale není to tragédie. Vede z toho cesta ven a žalmista nám ji ukazuje.

Jeho problém byl totiž v tom, že se celou dobu zaobíral pouze sám sebou. Pořád dokola si opakoval, s čím se v tu chvíli nedokázal vyrovnat. Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá:

Žalmista s nostalgií vzpomíná, jak kdysi byla jeho víra nadšená, pevná a samozřejmá. Jak rád zpíval, jak rád pracoval, jak byl plný životní síly. A teď jako by se to všechnu někam ztratilo a vyprchalo. Ano, už to není to, co bývalo. Jenže žalmista nevidí problém v sobě – ale v Bohu. Zdá se mu, že Bůh už není, co býval. A jako stará gramofonová deska pořád dokola opakuje jinými slovy tu samou otázku: Zatvrdil se Panovník navěky? Nikdy nám už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo?  Nebude se už o něm mluvit v dalších pokoleních? Copak Bůh zapomněl na své smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?

Jak k tomuto zklamání ale přišel? Jak ho mohlo napadnout, že se Bůh změnil a už se ho nikdy nedovolá? Vždyť jsou to všechno jen jeho pocity, jeho až přehnaná záliba zaobírat se sám sebou, svými vzpomínkami, otázkami a pochybnostmi. Jeho duch hloubá, ale stejně nic nevyhloubá. A když se v tom bude dál nimrat, bude hůř.

A jaká z toho cesta ven? Nevzpomínat jen na to, co jsem kdysi dělal a uměl, dokázal nebo postavil, nevzpomínat na to, jak jsem kdysi věřil a těšil se – ale vzpomínat na to, co všechno pro mě udělal Bůh. Jen tak si člověk uvědomí, že na tom zdaleka není tak zle a nic zásadního se vlastně nezměnilo. Jinými slovy nezměnil se Bůh, změnili jsme se my sami – a není to nic divného ani špatného, jen si to musíme umět přiznat, protože právě v tom tkví náš problém.

Právě tady totiž začíná žalmistova pomalá a opatrná cesta ven z jeho sevření a úzkosti. Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.

Na první poslech to možná jako velká změna nevypadá. Žalmista zase jen vzpomíná na to, co bylo. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že nyní už žalmista nevzpomíná na to, co kdysi dělal a uměl on, ale na to, co v jeho životě učinil Bůh. A takové vzpomínání vyznívá docela jinak, než když člověk stále jen vzpomíná na to, jaký byl kdysi kabrňák.

Možná byl – ale jen proto, že mu k tomu Bůh dal sílu a příležitost.  Kdyby nebylo Boha, nikdy bychom se nenarodili. Nejen my, ale ani naši rodiče a naše děti. Kdyby nebylo Boha, neviděli bychom krásu květin, modré oblohy a západu slunce. Kdyby nebylo Boha, nic bychom si nepamatovali, necítili, nemilovali a nikdo by nemiloval nás.

Žalmista to vystihl slovy: Bože tvá cesta je svatá. To znamená, že nic a nikdo na světě nám nemůže Boha nahradit ani zastoupit. Bůh – hodný toho jména – je tu jen jeden. Neuchopitelný, nepopsatelný, ale přitom stále dobrý a laskavý.

Žalmista se tak vrací ke kořenům své víry a objevuje, že to čemu kdysi věřil, stále platí!  Který bůh je velký jako Bůh náš? Hospodine, Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal poznat národům. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy i Josefovy.

Žalmista si těmito slovy připomíná Boží zásah a vysvobození svých předků z Egypta. To byl základní kámen víry Izraele, k němuž se stále znovu vraceli. Žalmista dobře věděl, že kdyby je tehdy Hospodin nevyrval z faraonovi, nebyl by tu dnes Izrael ani on sám.

Stejně důležitou a trvale platnou událostí, od které se odvíjí náš život a naděje, je pro křesťany příchod Ježíše Krista. Jeho obětí na kříži byl smazán náš hřích a jeho prázdný hrob nám ukazuje k naději vzkříšení. Ježíšovo evangelium  se nám stalo výzvou, abychom už dnes mohli poznat, kdy nás navštívilo království Boží. Toto je třeba si připomínat! Skutky Boží a ne jen ty lidské!

Žalmista proto už planě nehloubá, ale připomíná si, že to, co se tehdy stalo, stále platí.   Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly. Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy. Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.  Bože, Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.

Muselo to být veliké Boží vítězství, ale je to už trochu dávno. A stejně dávno jsou všechny Ježíšova uzdravení a divy. Nikdo z nás je neviděl a důkazy chybí. Tak jako přílivová vlna smaže všechny stopy a zanechá po sobě jen hladkou písečnou pláž, tak ani po Bohu a Ježíš Kristu nezůstávají žádné hmatatelné stopy ani důkazy. Je na každém z nás, aby si dal dohromady zázrak svého života a velikost vesmíru, zázrak vzájemné lásky a odpuštění, východ slunce a mořský příliv. To vše sice mnohé naznačuje, ale důkaz to není.

Nakonec však přece jen žalmista ukáže na jednu viditelnou věc, která svědčí o Boží moci až dodnes. Žalmista nám v posledním verši jako vyvrcholení své myšlenkové cesty připomíná trvalou existenci Božího lidu. Svůj lid jsi vedl jako své stádo rukou Mojžíše a Árona.

Po vysvobození Božího lidu z egyptského otroctví žádná stopa nezůstala. V žádné egyptské kronice se o ní nedočteme. Není divu. Kdo by si chtěl připomínat, jak mu utekl zástup bezbranných otroků.

Přitom nejstarší stopa – tedy písemná zmínka o existenci Izraele – připomíná něco docela jiného. Najdeme ji na stéle faraona Merenptaha ze 13 století před Kristem, kde stojí psáno: Izrael je zničen a jeho setba zmařena.

Jenže farao Merenptah se zmýlil. Národ, který měl být už před víc jak 3 tisíci lety zničen, je tu přece stále. Který národ musel čelit takovým protivenstvím a nenávisti jako právě Židé. Kolikrát už měl být Boží lid zničen, vyhlazen, umlčen a zapomenut. Ale pořád tu je, věří Bohu, modlí se, zpívá a vstává z popela. A nejen Izrael. Také křesťanská církev tu stále žije. Aktuálně nás sice ubývá, ale jak by mohlo křesťanů ubývat? Každý křest, každý nový věřící je jen dalším přírůstkem k těm, kteří nás předešli a svou víru nám předali. Křesťanů a Židů stále jen přibývá. Ale kdyby nás Bůh nevedl skrze své posly, jako byli Mojžíš a Áron, kdyby nás svým slovem nepovzbuzoval a svou skrytou mocí nechránil – už by tu žádní Židé ani křesťané dávno nebyli. Ale z Boží moci a milosti tu jsou a my smíme být součástí tohoto zázraku. Bohu díky.

Rád bych dnes pokračoval v kázáních na vybrané žalmy. Židé prý mají na každý den v týdnu jeden žalm, který si čtou hned po probuzení. První den v týdnu si čtou Žalm 23 a sedmý den si čtou tento 92. žalm, který začíná slovy: „Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu“. Z první kapitoly Bible víme, že na konci každého dne stvoření si Hospodin řekl: „Je to dobré. Je to velmi dobré! Ale sedmý den už to neříká pouze Bůh – ale i člověk! A právě to byl a je smysl a cíl Božího stvoření – povolat k životu tvora, kterému to myslí, kterému to secvakne, dokáže Boží dílo ocenit a řekne: Jak dobře a utěšeně je žít na tomto světě. Bože díky!

Hospodine, svými skutky působíš mi radost. Všimněte si – chvála není naše povinnost. Chválou Boha žádnou zásluhu navíc nezískáme. Boží chvála však člověku přináší radost! A to je zboží, které si podobně jako víru, naději nebo lásku v obchodě nekoupíme. Radost ze života je dar, nad který není. Jak jiný může být náš den, když ho prožijeme v hněvu nebo v radosti. Ve strachu nebo vděčnosti.

Sedmý den, den odpočinku – nám slouží k tomu, abychom se rozhlédli po tom, co v týdnu nevidíme. V pracovní dny máme pocit, že život závisí především na nás, na tom, co umíme, dokážeme a vybojujeme. A do jisté míry je to pravda. Ale teprve sedmý den – když nejsme zahleděni sami do sebe a chvíli nic neděláme – si konečně uvědomíme, co všechno dostáváme a jak mnoho se toho děje bez nás, ale pro nás. Schválně si zkuste připomenout několik Božích darů, a uvidíte, jak vám bude lépe a život vás začne těšit. Máme přece nohy a ruce, máme oči a uši, máme chuť a vůli? Máme rodiče, děti, přátele. Dýcháme vzduch, pijeme vodu, a nad hlavou máme modré nebe. A doma nás dnes čeká dobrý oběd. Život je krásný – i když někdy také bolí.

A proto – hned zrána chci hlásat tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. Kdo z vás měl někdy pocuchané nervy, dobře ví, jak těžká dovedou být právě rána. Všechno jakoby ztratilo smysl a důvod. Ale schovávat se v posteli nejde a nedává smysl. A tak je potřeba si utvořit jakýsi rituál a začít den – bez ohledu na to, jak se zrovna cítíme – podle předem nacvičeného plánu. A může to být právě Boží milosrdenství – které nás nakonec postaví na nohy a my v modlitbě poznáme, že před Bohem nemusíme nic dokázat a splnit, ale Bůh nás přijímá i se vší naší nejistotou, strachem, zmateností a rezignací. Boží milosrdenství znamená, že na svůj život nejsme sami a je to někdo, kdo nás stále drží nad vodou.

Rána tedy mohou být těžká  – a noci zas bývají dlouhé. Ale i v té tmě a osamění člověku pomáhá, když ví, že Boží pomoc neznamená jen samá a rychlá vítězství, ale pomoc, na kterou je třeba někdy čekat, ale za to je trvalá, spolehlivá a dlouhodobá. Boží věrnost trvá, i když i když se nám ztrácí a nikde ji kolem sebe nevidíme. Ale Bůh už má pro nás cestu. A jestliže Boží podpora stále trvá, pak stojí za to mnohé věci ještě vydržet.

A tak využijme dnešního volného dne, abychom svou radost z Boží věrnosti rozehráli na všech deseti strunách. Každá struna biblické harfy byla naladěná na jiný tón, aby se na ni dali hrát melodie i akordy. Každý z nás může Bohu děkovat a chválit ho za něco jiného. Každý z nás může a dovede zahrát na jinou strunu a doplnit tak celkový zvuk a

V druhé části žalmu najdeme srovnání těch, kteří již Boha nalezli a těch, co jsou dosud k jeho přítomnosti slepí a hluší. Nejprve však žalmista zdůrazní Boží neuchopitelnost: Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Člověk dokáže mnoho věcí pochopit, změnit či napravit – ale současně vidíme, že čím víc toho víme a umíme, tím se náš svět jeví být složitější, dokonalejší a plný skrytých tajemství,

A proto jsou lidé, kteří právě proto, že toho tolik nevíme, a přitom je to všechno tak dokonale sehrané, vyladěné, promyšlené a nepochopitelné – nacházejí smysl a důvod svého života a světa v Bohu. Ale jiní si stále myslí, že jim patří svět a mohou si tu dělat, co chtějí. Žalmista má pro ně stručné hodnocení: Tvoje činy, Hospodine, jsou velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Tupec však o tom neví a hlupák tomu nerozumí.

Tupcem má hebrejština na mysli totéž co zvíře nebo dobytek. Boží skutky jsou totiž nejen podivuhodné ale i rozeznatelné. Kdo nad svým životem a světem přemýšlí – ten nakonec objeví, že v Bibli najde mnohé odpovědi, na které se chtěl vždycky zeptat, ale neměl koho.

Ale není všechno tak přímočaré a zjevné, jak bychom si množná přáli. Vždyť svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností jen kvetou! Na první pohled to tedy na velkou spravedlnost nevypadá. Některým se daří a nic proto neudělali, a jiní nesou na bedrech víc, než sami unesou.

Ale žalmista si pomáhá pozorováním přírody. Na zahradě přece také nejvíc bují právě plevel. Každých 14 dnů aby člověk sekal trávu, vytrhával pýr, kopřivy a svlačec. Jak je možné, že právě tyto invazivní rostliny mají takovou sílu a naši drobnou mrkvičku, hrášek a ředkvičku kolikrát docela udusí. Ale žalmista je zahrádkář, takže ví, že všeho je do času.

I kdyby ta tráva rostla sebevíc a rozsela svá semena do všech stran, nakonec všechna ta zelená a kvetoucí hmota uschne a skončí v peci nebo v žaludku pasoucích se zvířat a odtud putuje do hnoje. A podobně se rozplyne to, co hlásili všichni ti pyšní chytráci, co se chtěli poručit větru a dešti.

11 Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil.

12 Moje oko shlíží na ty, kdo proti mně sočí, moje uši slyší o zlovolných útočnících.

Jednorožec – buvol – bylo tehdy nejsilnější zvíře, na kterého si netroufla žádná šelma. Nejčistší olej znamenal požehnání a shlížející oko je pohled, který je dopřán vítězům. Žalmista má na mysli zasloužený a uklidňující pohled svrchu, který je darován jako zadostiučinění těm, kteří vidí, že lháři byli usvědčeni, zloději pochytáni a násilnici uvězněni.  Někteří možná trestu ještě unikají a jiní se kamsi poschovávali – ale všeho do času. Boží mlýny pořád ještě melou a spravedlnosti se lze dočkat. A kdo tomu věří, vydrží i ta někdy dost dlouhá období, kdy se zdá, že navrch má hrubá síla, podvody a zrada. Ale jednorožec zůstává v klidu. Ano věřící člověk smí být jako netečný buvol, který se nevzrušuje a nezmatkuje, když kolem proletí hejno ptáků.

Závěr žalmu se opět věnuje těm, kteří spolu s žalmistou hledají oporu v Bohu a  

13 Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. 14 Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, 15 ještě v šedinách ponesou plody.

Opět se ozývá žalmistova zahradnická zkušenost. Datlová palma byla v Palestině oblíbený a hojně vysazovaný strom. Její listy totiž zůstávají stále zelené, ani v zimě neopadají a dávají sladké plody. Libanonský cedr nabízel nejtrvanlivější dřevo, z kterého se stavěly lodě a chrámy.

Jinými slovy – lidé, kteří spojili svůj život s Bohem, bývají užiteční jako datle. U věřících lidí se totiž nestřídá léto a zima, láska a lhostejnost, zájem a nezájem – ale jsou jako palma stále stejní, spolehliví, věrní a ochotní. A přitom něco vydrží a nezlomí se – protože jsou to cedry. Ale abychom zas nefandili.

Vždyť my spolehliví jako palmy a pevní jako cedry často nejsme a sami nad sebou si pro to zoufáme. A přece takoví být můžeme a občas i dokážeme, když si uvědomíme, že jsme byli zasazeni v chrámu a naše síla a houževnatost má právě tady zdroj živin a vláhy. Kdybychom nemohli růst v chrámu, odkud bychom brali sílu k životu, pomoci, odpuštění, pokoji a věrnosti.

A proto se na nás vztahuje i závěrečné zaslíbení: Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, 16 aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

Dříve se většina lidé nedožila dlouhého věku. Mnoho jich zemřelo v dětství, jiní sotva stačili zplodit děti a své vnuky viděl jen málokdo. Mnozí starší lidé byli už po padesátce nemohoucí, nepohybliví, slepí a neslyšící. Starý člověk při smyslech byl vzácný. Ale tehdy stejně jako dnes záleželo především na tom, aby měl člověk důvod žít. Aby věděl, proč tu ještě je.

Vzpomínám si, jak jednou přišla na faru stará vetchá paní. Sotva vyšla ty tři schody z ulice. Když si konečně sedla, rozplakala se slovy: Kdy už si mě Pán Bůh vezme k sobě? Co honem takovému člověku odpovědět, aby to nebylo laciné a falešné? Naštěstí toho nebylo třeba. Když si stará paní sedla – začala mi vyprávět. O svých potížích, které však překonala, o svých dětech a vnucích, kterým se snaží pomoci, o tom, jakou má radost, že dokázala sama přijít až na faru. A docela přirozeně začala Pánu Bohu děkovat za to, co všechno s jeho pomocí zvládla a dokázala. A protože byla tak vetchá a bezbranná – člověk si uvědomil, že má pravdu. Bez Boží pomoci by na tu faru opravdu nedošla.

A tak i když je člověk někdy slabý, bezbranný a unavený, pořád ještě stojí za to někam dojít, něco si přečíst, na něco se zeptat, s někým si popovídat. A přitom všem může člověk skromně a pokorně dodat, že bez Pána Boha by to, jak se dnes říká, nedal.

A my o něco mladší sice možná děláme jako bychom to neslyšeli, ale v našem srdci se postupně ukládá svědectví, které nás možná jednou k našemu překvapení zvedne ze země, abychom s Boží pomocí začali bojovat proti své únavě a zoufalství. Vždyť tady na zemi pořád ještě máme úkol, který dává našemu životu smysl a cíl: svědčit o Boží dobrotě a chválit Boha za všechno jeho dobrodiní. Bože, odevzdáváme Ti svůj život a prosíme, buď naším sluncem, které hřeje i na podzim a v zimě. Utiš naši žízeň a hlad po spravedlnosti, Dej nám poznat svou dobrotu a probuď naši chválu a radost, abychom měli v srdci lásku a vděčnost. Amen.

otevíráme dnes text, který vložil evangelista Lukáš do úst Marie ve chvíli, kdy se setkala se svou příbuznou Alžbětou, která jí potvrdila, že se stane matkou Spasitele, kterého Bůh poslal k naší záchraně.

Celá píseň je doslova prošpikovaná starozákonními citáty a tehdejší posluchači je tam na rozdíl od nás slyšeli daleko silněji a intenzivněji. Ptejme se proto, k jakým událostem tyto citáty odkazují a jak se Ježíšovým narozením a životem naplnily.

Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.

Většina lidí chválí Boha, když se jim něco podaří. Zdá se, že je tomu tak i v tomto případě. Ale když si přečteme starozákonní předlohu, uvidíme, jak nesamozřejmá a odvážná může být chvála Boží. Kniha proroka Abakuka končí slovy: I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech nebyl dobytek, já přesto budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.   To není žádná povinná chvála, kdy se člověku všechno daří, ale statečné, ano až vzdorovité vyznání, že i kdyby všechno kolem nás bylo špatné, nedáme se tím zastrašit a zlomit a budeme dál doufat v Boží pomoc a spásu. Abakuk chválí Boha navzdory neúrodě a hladu, Marie chválí Boha, i když sama prožívá chvíle úzkosti, čeká své první dítě, mnohému nerozumí a na všechno je skoro sama. A přece si nezoufá, ale věří, že se jí Bůh ujal. Jásat v Bohu svém Spasiteli je zde projevem odvahy, statečnosti a víry, která se nedá odradit ani zlomit nepřízní a těžkostmi.

Byly roky, kdy jsme slavili vánoce celkem v pohodě, s plnými stoly a množstvím dárků. Byly roky, kdy se nám koledy zpívaly snadno a lehce. Mnohé z nás ani nenapadlo, jak může být někdy těžké slavit vánoce. Nyní, kdy jsme plni úzkosti, si možná říkáme, jaképak slavení vánoc, když nevíme, zda nejsme pozitivní. Jenže  právě v takových časech je slavení důležitější než kdy jindy. Pomysleme na vojáky, kteří slavili vánoce v zákopech. Na vězně, kteří zpívali koledy za mřížemi. Na rodiny, které někoho v těchto dnech ztratili. Na lékaře, kteří i na Štědrý den musí vyplňovat úmrtní listy. Teprve ten kdo najde odvahu vzdát chválu za Boží narození i v takové krizi a temnotě, si uvědomí, jak důležité jsou vánoce a příchod Ježíše Krista. A tak se spolu s Marií a prorokem Abakukem nadechněme a navzdory strachu a nejistotě, vyznejme: Má duše jásá v Bohu, mém spasiteli. I kdybychom měli strach, i kdybychom nevěděli, co s námi zítra bude a nemohli si ani podat ruce a obejmout své nejbližší – přesto smíme a nikdy nepřestaneme třeba tiše zpívat: Narodil se Kristus Pán, veselme se … protože právě v Kristu nacházíme sílu a chuť všechnu tuhle mizérii a ponížení vydržet a překonat.

Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.

Blahoslavit znamená přát někomu štěstí, nebo ještě přesněji – uvědomit si, kdo je na této zemi šťastný a v čem to štěstí spočívá. Blahoslavit Marii znamená poznat, že šťastní jsou ti, kteří poznali, že s nimi Bůh činí veliké věci. I zde je však inspirující slyšet starozákonní předlohu. Najdeme ji v knize Deuteronomium, kde stojí psáno: Hospodin je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou učinil tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči. Tvoji otcové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti duší, ale nyní tě Hospodin, tvůj Bůh, učinil tak početným jako nebeské hvězdy. (Dt 10,21).

Veliké Boží věci se tedy dějí tam, kde je zpočátku jen něco malého a skoro zanedbatelného. A přesto se z toho časem stane něco velikého a nepřehlédnutelného. Sedmdesát lidí byla tehdy jedna větší kočovná rodina. Ale místo, aby se v Egyptě ztratila a rozplynula, stane se z ní národ a společenství, které přežilo všechny katastrofy a dalo světu víru, kterou dodnes sdílí miliony lidí.

A stejně se tomu děje s evangeliem. Jako první mu uvěřila Marie a dnes mu věří miliony lidí. A hlavní pointa evangelia je, že se z malého může Boží přispěním stát veliké. Proto věříme, že má smysl zasévat semínka, začínat z ničeho, modlit se a přitom tiše pracovat, i když není ještě nic vidět. Síla křesťanské víry je právě v tom, že nečeká, až budou věci jisté a veliké, ale věnuje čas a energii tomu, co ještě malé a bezvýznamné, ale dobré a nadějné Ale jak poznáme, co je to hořčičné zrníčko, které jednou vyroste tak, že přeroste všechny byliny a stane se z něho strom, v kterém hnízdí ptáci? Je to právě Ježíšův příklad a slova, která nám ukazují, čemu Bůh žehná a fandí a co nenechá uschnout. Nevadí, že je něco malé. Důležité je, aby to bylo pravdivé, upřímné, laskavé, obětavé a nesobecké. Když víme a vidíme, kolik dobrého už vyrostlo z evangelia, pak právem věříme, že všechno, k čemu nás inspiruje a povzbudí Ježíšův příklad, bude růst se stejnou silou a výdrží – ale nejspíš to nebude hned a na počkání. Však z těch sedmdesáti Abrahamových potomků se stal nespočetný národ až po čtyř stech letech. A proto ten, kdo vidí tyto souvislosti, nebude pohrdat dnem malých začátků.

Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.

Další verš této písně připomíná zásadní rozdíl mezi Bohem a lidmi. Bůh je svatý, nepoznatelný, nade vše vyvýšený, kdežto člověk je jen kus bláta a prachu. A přece může být svatý Bůh člověku velice blízko. Pěkně nám to vysvětluje prorok Izaiáš, který říká: Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: “Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 27,15). 

Kdo hledá Boha, nenajde ho na nebesích ani mezi mocnými. Nepotká ho nejspíš ani v chrámech a palácích. Všemohoucí a Svatý je však blízko k těm, kdo jsou poražení a zdeptaní. Zjevuje se těm, kdo se stydí za svůj život a nemají se nač vymluvit. Právě takové lidi hledal Ježíš a stal se jejich obhájcem. Stalo se to i v Betlémě. Bůh se tam dal poznat obyčejným pastýřům a dvěma unaveným poutníkům z Nazareta . I my z vlastní zkušenosti víme, že Boží blízkost si uvědomíme nejsilněji, když máme nějaké trápení a úzkost. V představách většiny lidí je však Boží přítomnost spojena s úspěchem, zdravím a vítězstvím. Ne že by nám Bůh nepřál štěstí. Ale když se nám vede dobře, zdá se nám, že Pána Boha nepotřebujme a postupně se mu vzdalujeme. Ale když je nám pak zle a do breku, Pán Bůh tiše vstupuje do našich srdcí a drží nás za ruku, i když jsme ho třeba ani nevolali. Tomu, který je Svatý a vyvýšený, není na překážku naše ubohost a sdílí s námi naše trápení. Takový je náš Bůh. Je třikrát Svatý a přitom se narodil v chlévě a bydlí v našich ustrašených srdcích. 

Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

Rameno zde znamená Boží ruku, která nám připomíná, že Bůh v určitých chvílích zasahuje do běhu tohoto světa, aby se zastal slabých a ponížených. I zde stojí v pozadí starozákonní inspirace tentokrát z knihy Exodus. Hospodin zde slibuje Mojžíšovi a Izraeli, že již brzy zasáhne a vysvobodí je z jejich útrap. Slyšel jsem sténání Izraelců, které si Egypťané podrobili v otroctví, a rozpomenul jsem se na svou smlouvu. Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy (Ex 6,6).

Ale když s touto radostnou zprávou přišel Mojžíš ke strádajícímu lidu, nikdo mu nevěřil. Čteme tu doslova: Mojžíš to Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. Ale Pán Bůh na to nehleděl a dál pracoval na jejich vysvobození a také ho slavně dokonal.

Odkaz na Boží rameno a paži v Mariině písni nám tedy připomíná, že Bůh nám pomáhá, i když tomu nedokážeme věřit. Boží pomoc není vázána na to, co zvládneme, jak moc se modlíme a jak moc tomu věříme. I když jsme úplně na dně, takže už nic a nikoho neslyšíme a všechno nám přijde zbytečné a marné – Boží paže jedná. Boží rameno pracuje a jako jeřáb zdvihá ta nejtěžší břemena, aby nám ulehčilo. A my s úžasem vidíme, jak se dějí věci, kterým jsme nevěřili, v které jsme nedoufali a které jsme si ani nedovedli představit. Není to tedy jen na nás, na naši víře a síle – ale je to v Boží paži, která to nevzdává, ani když to my lidé odpískáme. Podobně se to to stalo, když přišel Kristus. Většina lidí o něj nejevila zájem a jeho slovům nevěřila. A přece i za ně zemřel a vstal z mrtvých. Ježíš je prodloužená Boží ruka, která nás uchopila a otevřela nám oči.

Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Na první poslech to vypadá na pořádnou revoluci., Jenže právě s revolucemi máme ty nejhorší zkušenosti. Když se lid zvedne a sesadí své vládce, způsobí to často ještě větší nespravedlnost, než tu, proti které se lidé bouří. Ale Boží revoluce vypadají jinak. Ne že se všechno převrátí naruby, ale že se nespravedlnosti vyrovnají. Vladaři už nemají trůn na věky a ponížení dostanou svá práva. Evangelium odstraňuje nespravedlnosti, ale nečiní přitom nové. Není to vláda chudých nad bohatými, ale Boží vláda, která je spravedlivá a ohleduplná ke všem. Kristus nepřišel převrátit svět na ruby, ale vyrovnat údolí a snížit hory, abychom si neměli co závidět. 

Ale přece se zdá být evangelium proti bohatým zaujaté, když je propouští s prázdnou, zatímco hladoví si odnáší dobré věci. Těm, kteří hledají Boží pomoc a vědí, že si sami nestačí – přináší evangelium mnoho dobrého, To jsou ti chudí, kteří vědí, že jsou chudí a proto jsou ochotni přijmout Boží i lidskou pomoc. Ale pak jsou tu bohatí, tedy lidé, kteří si myslí, že mají všechno ve svých rukou a žádnou pomoc nepotřebují a ti tenkrát i dnes odcházejí s prázdnou.

Kdyby si někdo vystrojil vánoční stromek a už předem věděl, že žádný dárek od nikoho nechce a nepotřebuje – nebude se radovat, ani kdyby jich tam našel hromadu. Možná si je dokonce ani nerozbalí. Bohatí, spokojení, pyšní, sebejistí nedovedou slavit vánoce. Pouze si na to hrají a duchu počítají, za kolik byl který dárek a kdo dal vnoučatům více a kdo méně. Teprve když člověk najde v Betlémě, co sám nemá, co si nikde nekoupí ani sám neudělá – a přitom to potřebuje jako sůl – teprve ten bude šťastný a neodejde z Betléma ani od stromečku s prázdnou.

Pane, prosíme, nauč nás chválit tvou dobrotu, i když nám není do zpěvu a dokonce nám zpívat zakázali. Nauč nás věřit, že i to, co je malé a nepatrné má před sebou velkou budoucnost.  Díky, že nám pomáháš, i když se nám zdá, že všechno je marné a zbytečné.

Vstup: Lk 13,18
Čtení: Lk 1,26-45
Písně: 283, 282, 289, 304, 299
Poslání: Lk 10,23-14
Odkaz do Bible: Lk 1,46-55
Bohoslužby: 25. 12. 2020

T o, co v těchto dnech asi nejvíc potřebujeme, jsou tři věci: nedělat si zbytečné starosti, soustředit se na to, co děláme a udržet dobré vztahy ve své rodině. Tuto radu jsem však nevyčetl z novin ani z vlastní zkušenosti, ale z biblického textu, na který jsem chtěl dnes kázat dávno předtím, než nastala současná krize. Jak pravil Jiří Voskovec: Čtěme Bibli, tam to všechno je. Marta si dělá starosti a Marie se umí soustředit na to, co je v danou chvíli důležitější a její sestra si na ni stěžuje Ježíšovi. V kratičkém úryvku evangelia tak můžeme hledat povzbuzení a radu do dnešních dnů a změn, které si žádný z nás neuměl ani představit, natož aby je předvídal nebo se na ně připravil.

Je krátce před velikonocemi a Ježíš se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma přichází do jedné vesnice, kde ho i s učedníky přijme do svého domu Marta, což znamená paní. A ona skutečně je paní domu, protože o žádném manželovi ani otci neslyšíme. Pouze o její zřejmě mladší sestře Marii. A tyto dvě sestry požádá o nocleh Ježíš spolu se svými učedníky.

Už tehdy platilo v daleko větší míře než dnes: Host do domu Bůh do domu. A tak se Marta ujme role hostitelky, roztopí kamna a začne chystat večeři. I kdyby bylo učedníků s Ježíšem pouze třináct, bylo to, jako když se o narozeninách sejde celá rodina. Učedníci se nejspíš usadili v největší místnosti domu a čekali, až budou obslouženi. Tak to tehdy prostě bylo. Společenské role byly jasně rozděleny. Muži ulovili ryby, zabili beránka nebo kůzle, ale vše ostatní obstaraly ženy. Podobné to bylo i mezi učedníky. Když Ježíš uzdraví Petrovu tchýni z horečky, čteme, že hned vstala a obsluhovala je – což je zřejmě zmíněno jako důkaz, že už byla zcela zdráva. Ale zde se stalo noc neobvyklého. Zatímco Marta se ujme své hostitelské role, Marie se vmísila mezi učedníky a usadila se jako oni k Ježíšovým nohám. Stala se v tu chvíli jeho žačkou a naslouchala jeho slovu.

Nám to dnes možná připadá, že si vybrala to snazší a méně namáhavé. Když sedíte pohodlně na zemi, moc se nezpotíte. Ale tehdy byl Mariin čin něčím zcela neobvyklým a bylo k němu třeba velké odvahy. Děvčata tehdy do žádné školy nechodila a muži se s ženami včetně svých manželek téměř nebavily. Evangelista Jan to potvrzuje v okrajové poznámce, když popisuje údiv učedníků nad tím, že zatímco oni šli nakoupit, Ježíš si povídal se ženou, která přišla ke studni pro vodu. K tomu by se žádný tehdejší učitel nesnížil. Pro Marii tedy bylo daleko jednoduší jít do kuchyně a krájet tam zeleninu. Přesto udělá něco jiného a jde si poslechnout Ježíše. A Ježíš ji za to na konci příběhu pochválí.

Když to trochu zobecníme, máme zde výzvu k tomu, aby se člověk nebál vystoupit ze své role a zvyků. Marie jedná svobodně a jde za tím, co v dané chvíli považuje za důležitější a potřebnější. Tuto svobodu nám evangelium dává. Neznamená to, že Marie už nikdy do kuchyně nevstoupí. Je to však ukázka toho, že jak je třeba aspoň někdy začít věci dělat jinak a poznat, co je v dané chvíli důležitější.

Známe třeba z našich narozeninových oslav a rodinných sejití. Daleko nejvíc konverzace se při nich točí kolem toho, co si kdo ještě dá dobrého a čeho se napije, ale jen málo času a soustředění zbývá na nějakou vážnou řeč, kdy bychom si mohli říci, co má kdo na srdci. Mnohá řeč se nakonec stočí na politiku a hloupé vtipy a na nějaké hlubší sdílení toho, co prožíváme, není čas. Jen málokdy se dostaneme k tomu podstatnému. Není právě toto čas dobrá příležitost, abychom si více naslouchali, společně se modlili a vyprávěli si příběhy, které nás formovaly.

Nechme proto Marii v klidu sedět u Ježíšových nohou a dopřejme ji tuto vzácnou chvíli, která se již nebude opakovat. Kolik podobných chvil jsme v životě promeškali a nikdo nám je nevrátí. Je velké umění, poznat, čím je která chvíle neopakovatelná. Kdy je čas vychutnat si jídlo, kdy se těšit do práce, kdy tiše naslouchat, kdy si užít odpočinku, kdy si všimnout krásy modré oblohy a kdy pokleknout k modlitbě.

Podívejme se nyní na Martu, která zápasí s časem a chystá jídlo pro třináct chlapů. Když vidí, že jí sestra nechala v kuchyni sama, také ona překročí všechny dobové konvence, vpadne do jídelny, přeruší Ježíšovo kázání a vytkne mu, že si nevšiml, že zůstala v kuchyni sama. Použije přitom slov, která byla docela silná: Pane tobě je jedno, že mě sestra nechala sloužit samotnou? Podobná slova má evangelista Marek, když líčí zoufalství učedníků na rozbouřeném moři, kteří budí spícího Ježíše slovy: Pane tobě jedno, že zahyneme. Tuto větu však Lukáš ve svém podání o utišení bouře vynechal, protože mu přišla vůči Ježíšovi příliš dotěrná a nevhodná. Zde je však použije, aby ukázal, jak moc byla Marta naštvaná a zklamaná. Nejen na svou sestru, ale také na Ježíše. Vždyť ten, který se s takovou láskou staral o nemocné a chudé, jakoby nyní neviděl, kolik se toho na Martu naráz sesypalo. Znamená to, že i Ježíš byl podobně nevšímavý, jako chlapi, kteří nezaregistrují, že jsou umytá okna, vyprané záclony a zavařené marmelády.

Ježíš však velmi dobře ví, co Martu trápí. Z jeho odpovědi Martě vyplývá, že nevidí pouze její utrápený obličej, ale i do jejího srdce, které neví, co dřív. Ježíš tak na rozdíl od většiny chlapů zvládl dvě věci najednou. Zatímco kázal, všiml si, že u jeho nohou sedí pouze Marie, zatímco Marta si zoufá v kuchyni.

Ale dřív než si vezmeme k srdci, co jí odpověděl, všimněme si jedné typické věci. Místo, aby se Marta obrátila přímo na svou sestru, žádá Ježíše, aby právě on Marii řekl, že by jí měla pomoci. A Marie a všichni učedníci to slyší. Jak asi muselo být Marii, když ji Marta takto veřejně obviní? Je vidět, že mezi těmito dvěma sestrami nebylo všechno v pořádku. Ježíšova návštěva to pouze vyhrotila a obnažila, podobně jako to s námi dělá současná domácí karanténa.

Není dobré, když budeme někoho chtít napravit tím, že mu budeme „číst levity“ – to znamená používat Boží autority, abychom mu dokázali, jak je špatný – a my v právu. Podobné pokusy jsou kontraproduktivní. Když si na nás někdo stěžuje, neustoupíme mu, i kdybychom viděli, že má pravdu. A zvlášť jsme vysazení na to, když nám někdo říká, co bychom měli dělat jako odpouštějící křesťané, jako hodné děti, jako starostliví manželé, jako milující manželky, jako chápající rodiče, jako rozumní občané. Nikdo není rád, když musí něco dělat z povinnosti. Kdyby Marta šla přímo za Marií se slovy: „Prosím tě, pojď mi pomoci, já to dnes nezvládnu“, nejspíš by Marie vstala a problém by byl zažehnán hned v zárodku. Nestyďme se druhým říci, co nás trápí a v čem potřebujeme pomoci. Nečekejme, až na to přijdou sami. To pouze Pán Ježíš věděl, co se děje v člověku a dovedl na to reagovat. Většina našich bližních však tento dar nemá. A hlavně jim to, co od nich chceme, neservírujme jako jejich povinnost. Nestyďme se je však požádat je o pomoc. Výčitky nejsou dobrá motivace, ale bližní v nouzi, ano.

Vyvrcholení dnešního příběhu najdeme v Ježíšově odpovědi Martě. Je v ní skryto samotné jádro evangelia, takže předchozí příběh slouží spíš jako ilustrace toho, co chce Ježíš říci nám všem:

Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.

To dvojí oslovení podtrhuje, že Ježíš nevidí jen Marii, ale stejnou měrou mu záleží i na její sestře. Dvojí opakování jejího jména vyjadřuje důležitost toho, co vzápětí řekne. Také slovesa, která vystihují Martinu bolest, jsou zdvojena: děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Dělat si starosti je klíčové slovo evangelia a znamená, že se člověk nemá trápit nad věcmi, které nezmění a neovlivní. Tak jako nerozhodujeme o délce svého života, ani o počasí, nemáme se trápit nad tím, co budeme zítra jíst, co si oblékneme nebo jak dlouho bude trvat nouzový stav.

Ale to je pouze jedna polovina evangelia, Ta druhá říká, proč se o toto starat nemusíme. O náš život a naši budoucnost se stará Bůh. Nejde tedy jen o to, že my lidé mnoho věcí neovlivníme, ale ještě důležitější je, že smíme věřit v Boha, který se stará a zabezpečuje náš život. Nejsme na všechno sami. Kromě krizového štábu, akční vlády a tisíců dobrovolníků, je tu ještě skrytá Boží moc a dobrota, která na rozdíl od nás vidí dopředu. Proto smíme pokojně usínat a pokojně se probouzet. Všichni jsme v Božích rukou, a proto tahle krize nakonec přejde a budeme opět svobodní.

To druhé sloveso – trápit se, nebo znepokojovat se – je ještě silnější než nedělat si starosti. Jeho zvratná podoba znamená, že si tu bolest v srdci Marta působí sama. Na jiných místech toto slovo vyjadřuje zmatek, který nastává, když se někde srotí dav a lidé se začnou hádat, protože každý chce něco jiného. Rozruch, pobouření, rozpolcenost – to vše se zmocnilo Martina srdce, která ví, že nemůže všechno stihnout, i když se to od ní jako hostitelky očekává.

I nás se občas zmocní zděšení, když si uvědomíme, kolik věcí zůstává nevyřízených, neuklizených a nesplněných. Prostě nestíháme. A jaký má Ježíš lék na tuhle nemoc moderní doby? Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.”

Všimněte si, že Ježíš neříká – nejdůležitější je evangelium nebo modlitba, služba bližnímu, nastavená tvář, ale právě to jedno! A to může být v každé chvíli něco jiného. Nejdůležitější je poznat, co to jedno v dané chvíli je a nač se má člověk soustředit. Upřímně řečeno dnešní kázání bych nikdy nenapsal, kdybych si průběžně četl všechny e-maily a zprávy o tom, kolik z nás je již nakažených. Stejně tak bych ale nevysadil brambory, kdybych si stále vyčítal, že jsem měl raději psát kázání a telefonovat lidem, kteří na to čekají. Kdyby si člověk stále připouštěl, co všechno mohl a měl, neudělal by nakonec skoro nic. Marie si vybrala dobře nejen proto, že dala přednost Božímu slovu, ale že byla v pravou chvíli na správném místě. Ježíš přece nebude pobývat v tomto domě týdny a měsíce, ale jen tento jeden večer. Když Ježíš káže, je dobré si sednout k jeho nohám a poslouchat. Kdyby Marta udělala, čeho se odvážila její sestra, nejspíš by se najedli o něco později, ale obě by slyšely, co potřebovaly slyšet.

 Ale protože Ježíš má pochopení nejen pro obdivovatelky, které jsou dychtivé po jeho slovu, ale i pro pečlivé a ustarané hospodyně, věnuje jedno své kázání osobně Martě a vysvobodí ji tak z její nervozity a zmatku: „Marto, Marto, nemusíš všechno stihnout. Nemusíš teď hned všem napéct chleba. I když jsi paní domu a máš za jeho chod odpovědnost, můžeš se nejprve v klidu posadit a užít si mé přítomnosti. A až mé kázání skončí, vrhnete se spolu s Marií k plotně a třeba vám někdo z mých chlapů pomůže a nebude se za to stydět.“

Pane, prosíme, dej nám moudrost, která pozná, co je právě nyní to jedno potřebné. Kdy šít roušky, kdy se modlit, kdy naslouchat, kdy pomáhat a kdy psát dopisy. Osvoboď nás, prosíme, z hrůzy, co všechno bychom měli stihnout, a dej nám do srdce pokoj, že o to nejdůležitější ses postaral ty, když jsi nás na kříži vysvobodil z moci hříchu a smrti.  

Odkaz do Bible:  Lk 10, 38-42
Bohoslužby:  Ne, 5. 4. 2020

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Vstup: Ježíš vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: “Pojď za mnou.” Levi nechal všechno, vstal a šel za ním.

Lk 5,27-28

Modlitba: Hospodine, Pane náš, dej nám, prosíme i v těchto dnech poznat svou dobrotu a lásku. Pomoz nám, abychom uprostřed stále nových zpráv, které vzbuzují spíš obavy, zaslechli Tvé klidné slovo, které nás povzbudí a potěší. Náš život se nyní zmítá v nejistotě jako lodička na rozbouřeném moři. A přece věříme, že jsi i v této těžké chvíli s námi a ukážeš nám, co máme a můžeme dělat, jak si navzájem pomáhat a sdílet naději. Mnoho věci nemůžeme, ale jiné naopak objevujeme. Učíme se naslouchat druhým a snášet jejich úzkosti.  Učíme se být sami, a přitom nejsme opuštěni. Učíme se ovládat sami sebe, abychom nebyli pro druhé přítěží.  Prosíme, aby v nás tato zkouška probudila schopnosti, kterých je nyní nejvíc potřeba. Trpělivost, vytrvalost a odvahu.

Mnohé se v těchto dnech změnilo. Ještě včera jsme byli rozdělení. Dnes víme, že jsme všichni na jedné lodi a učíme se spolupracovat. Ještě včera jsme si dělali dalekosáhlé plány a dnes jsme vděčni za každý den, kdy jsme zdraví a máme práci, která dává smysl. Prosíme, Pane, dej nám sílu vydržet tuto nejistotu a nedělat si starosti nad tím, co stejně nemůžeme změnit. Je však stále ještě mnoho věcí, které změnit můžeme – být na sebe laskaví, chápat jeden druhého, být druhým užiteční, modlit se sebe navzájem, poděkovat těm, bez jejichž nasazení a obětavosti bychom se nyní neobešli. Pomoz nám nestěžovat si a nepropadat panice. Prosíme, dej nám sílu vydržet víc, než si myslíme, že vydržíme. Amen. 

Čtení: Marek 7,24-30

24 Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: “Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.” 28 Odpověděla mu: “Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.” 29 Pravil jí: “Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.” 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Píseň 472 Ježíši můj milý

Kázání

Když se ubírali cestou, řekl kdosi Ježíšovi: “Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.” 58 Ale Ježíš mu odpověděl: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.” 59 Jinému řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Řekl mu: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.” 61 A jiný mu řekl: “Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.” 62 Ježíš mu řekl: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.”

Lk 9,57-62

Milé sestry, milí bratři, před námi jsou tři lidé, kteří se setkají s Ježíšem a chtějí ho následovat. Jsou však varováni, skoro bychom řekli odmítnuti. Evangelista však nepíše, zda ti lidé uvedené překážky překonali nebo to vzdali. Nechává ty rozhovory úmyslně otevřené, abychom si uvědomili, že jsme to my, kteří se musí rozhodnout, zda budeme Ježíše následovat, i když víme, že to nebude jednoduché.  

První žadatel se Ježíšovi hlásí z vlastní iniciativy. Nečeká, až bude vyzván, ale nabízí se sám od sebe. Není právě tohle důvod odmítnutí? Mnozí mají za to, že k víře a následování má člověk cítit povolání. Zaslechnout hlas shůry. Prožít příběh, který mu ukáže cestu.

Když člověk ví o svém poslání, pomůže mu to, když narazí na překážky, odmítání nebo vlastní nejistoty. Je dobré, když člověk ví, že si svou život s Kristem nevybral sám, ale tak říkajíc „nemohl jinak“. Ale má to i svá nebezpečí! Kdo si je jist svým povoláním, může na to být pyšný, sebevědomý a někdy i neústupný. To, co nám pomáhá ve chvílích krize, může sloužit jako falešná sebejistota v dobách, kdy se nám daří a nejsme pak schopni přijmout i dobře míněnou kritiku.

Proto je třeba říci: Ten, kdo se cítí být povolán, není o nic lepší, než ten, kdo žádné osobní povolání dosud nepoznal, neprožil a nepocítil. Náš oddíl mu však dává naději. K víře v Ježíše Krista se člověk může přihlásit také z vlastní iniciativy, touhy a pocitu odpovědnosti. Církev je otevřená pro všechny. Pro ty, kteří k tomu cítí být povoláni, i pro ty, kteří přichází, protože sami chtějí a potřebují se o někoho opřít. 

Obojí však musí slyšet Ježíšovo varování. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.”  Co si však pod tím bezdomovectvím máme představit? Vždyť Ježíš měl domov v Kafarnaum, kam se vracel ze svých cest a kde se o něj a jeho učedníky staraly zbožné ženy?

S odpovědí na tuto otázku, co myslel Ježíš slovy- „nemít kam složit hlavu“, nám může významně pomoci text, kterému se říká Tomášovo evangelium. Je sice poznamenán cizími vlivy a mnohé Ježíšovy výroky jsou tu značně překrouceny. Na některých místech však zachoval starší verzi Ježíšových výroků, než jakou máme v novozákonních evangeliích. A toho dnes využijeme. V Tomášově evangeliu nacházíme tento výrok s nečekaným dovětkem, který zní: Ježíš řekl: [Lišky mají] své nory a ptáci mají svá hnízda, ale Syn člověka nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpočinul si.  (86).

Ostatním evangelistům se nejspíš zdála slovo o odpočinku nadbytečné, ale nám se tím mnohé vysvětlí. Nejde o to, nemít žádné doupě, hnízdo, dům nebo aspoň vlastní postel. Jde o to, že Ježíš a spolu s ním i každý křesťan se nemá a nebude mít kam schovat, utéct a vytratit, když ho někdo požádá o pomoc.

Přitom víme, že i Ježíš občas odpočíval. Usnul v lodičce na moři, odcházel na pustá místa, uchýlil se do pohanských krajin, aby za ním všude nechodili, odcházel od učedníků, aby se o samotě modlil.

Ale současně čteme, že si ho lidé většinou stejně našli, a když ho prosili o pomoc – nikdy nikomu nezavřel dveře. Jinými slovy: Ježíš byl stále v permanenci a pohotovosti. Neměl se kam schovat. I ve chvílích, kdy žádná uzdravení neplánoval – a někdo se na něj nečekaně obrátil, nebyl odmítnut! Když Ježíš viděl lidskou nouzi, pomohl, i když to neměl v plánu, jak jsme před chvíli četli od stolu Páně (Marek 7,24-30.

Podobně by to měl mít nastavené každý křesťan. Není dost dobře možné, abychom si svou vstřícnost, ochotu, laskavost, obětavost dopředu plánovali a v ostatním čase se k tomu nehlásili. Křesťan si nemůže ze svého závazku milosrdenství vzít dovolenou.

Ježíšův učedník má stále pohotovost. Právě v těchto dnech to mnozí dokazují a jejich síly jsou napnuty doslova k prasknutí. Klobouk dolů před všemi, kteří jsou dnes v první linii a nehledají si hnízda ani doupata, kam by se ukryli, před těmi, kteří je potřebují. Mnozí z nich jsou následovníky Ježíše Krista, aniž si to uvědomují. O to víc si zaslouží naše modlitby, vděčnost a podporu.

Z vlastní zkušenosti víme, jak je to někdy těžké. Člověk je unavený, právě mu končí směna, když v tom se něco semele a naráz je nás potřeba znovu. A my nemůže strčit hlavu do písku a říci: Teď nemohu. Teď se musím postarat také sebe. To může zaštěkat liška, která právě míří do své nory za svými mláďaty. To může zazpívat vlaštovka, která si právě staví hnízdo, aby tam vyvedla mladé. Ale Pán Ježíš nás učí rychle se vzchopit a jít tam, kde se bez nás neobejdou.

Je to náročné a vyčerpávající, ale právě v takových chvílích člověk často objeví, že má těch sil a odvahy víc, než tušil a než by si možná přál. Pán Ježíš nás totiž nejen volá a posílá, ale dává nám také výdrž a druhý dech, když se nám zdá, že už nemůžeme.

A když tu výzvu na „další směnu“ přijmeme, zažijeme leckdy pozoruhodné věci. Nikdy totiž nevíme, kam nás víra v Krista a láska k bližního dovede, jaké obzory před námi otevře a jaké zajímavé lidi přitom potkáme. I když se tedy nemáme na rozdíl od ptáků a lišek, kam schovat a na co vymluvit, máme na druhé straně příležitost poznat a prožít, co jsme nečekali, neplánovali a co bychom bez víry v Krista nikdy nezažili.

Ale nároky na život s Kristem mohou být ještě větší. Jinému člověku Ježíš řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Ježíš mu odpověděl: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.”

Tohoto člověka povolal Ježíš sám. Ale současně mu dal podmínku, která byla takřka nesplnitelná. Pochovat vlastní rodiče byla v Izraeli nejvyšší společenská a náboženská povinnost. Před tímto nárokem musely ustoupit i takové závazky, jako bylo studium tóry, sobotní odpočinek a vojenská povinnost. Vlastního tátu a mámu člověk pochovává pouze jednou a proto v takovou chvíli musí ustoupit všechny ostatní závazky. Dodnes z toho máme v zákoníku práce nárok na dva dny mimořádné dovolené. Proč tedy nemůže Ježíš chvíli počkat? Copak je evangelium tak neodbytné a naléhavé? Copak hoří? A tu musíme pokorně vyznat: Někdy skutečně hoří…

Ještě před měsícem jsme si nedovedli představit, že by mohlo být něco důležitějšího, než se důstojně rozloučit se svými blízkými. A naráz jsme v situaci, kdy se to děje. Lidé umírají, aniž mají možnost rozloučit se se svou rodinu a pozůstalí jim nemohou vystrojit obvyklý pohřeb. Ale všichni tomu rozumíme: Ochrana života je víc! A podobně myslel svá slova i Pán Ježíš.

Když člověk ztratí rodiče nebo někoho blízkého, jako by se v tu chvíli jeho život zastavil a mnohé z toho, co bylo ještě včera samozřejmé, už se nikdy nevrátí. V takové chvíli si s bolestí uvědomíme, že jsou věci, které jsou definitivní a nezměnitelné. Na co jsme se nezeptali, už se nikdy nezeptáme. Často si také začneme vyčítat, co jsme zemřelým zůstali dlužni a litujeme promarněných příležitostí. Když nás taková událost potká, hrozí, že se uzavřeme do sebe, ztratíme zájem o druhé, přestaneme jíst a máme pocit, že se propadáme do tmy, kde není světla.

Ale Ježíš nás chce z tohoto zajetí vysvobodit. Říká nám, že je ještě něco důležitějšího než bezmoc, která nás tváří v tvář smrti přemáhá. Proto říká člověku, který ho žádá o odklad: Nepoddávej se svému smutku, ale jdi a všude zvěstuj království Boží.

Lidé vždycky umírali a budou umírat. Ale život tím nekončí. My lidé totiž věříme, že dobro nakonec zvítězí na zlem, naděje nad zoufalstvím, odvaha nad únavou, život nad smrtí. Díky Ježíši Kristu však víme, že to není jen naše toužebné přání, ale pravda, kterou nám potvrdil svým utrpením a zmrtvýchvstáním. Proto má smysl vždycky a všude usilovat o to, aby náš život mohl být lepší, kvalitnější, ale i pokornější a skromnější.

Zvěstovat království Boží v těchto dnech znamená, nepočítat kolik lidí už zemřelo, ale bojovat za to, abych jich bylo co nejméně. Šít roušky a všude je nosit, chodit nakupovat nemocným, hlídat děti, telefonovat osamělým, modlit se za lékaře, zdravotníky, hasiče, výzkumné týmy a politiky. Chodit dál do práce, dodržovat karanténu, zbytečně si nestýskat a neztrácet dobrou náladu – i když je všechno jinak, než jsme byli zvyklí. A uskrovnit se, protože náš dosavadní blahobyt skončil. Ale jak praví apoštol: 

Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř14,17)

Také při třetím setkání byl Ježíš odmítavý. Povolaný učedník se tentokrát chce pouze rozloučit se svými rodiči a pak je hned připraven vyrazit na cestu. Ale ani to mu Ježíš nedovolí. Prorok Elíša to svému žáku Elizeovi dovolil (1 Kr 19,20). Proč je Ježíš přísnější? Protože ten, kdo oře, se nesmí ohlížet. Je to jako když šijete na šicím stroji. Jak začnete při běžící mašině sledovat kvalitu již ušitého stehu, začne se vám látka krabatět. Je třeba šlapat a šít stále dál. Když jednou najdete na dálnici, také se už nemůžete vracet. Ale copak je víra a život s Kristem nějaký závod, který nejde ani na chvíli přerušit?

Loučení s rodiči zde slouží jako symbol naší touhy stále se někam vracet, s někým se radit, stále znovu svá rozhodnutí zpochybňovat a problematizovat. Potřeba rozloučit se s rodiči je zde stejně nepatřičná, jako kdyby se ženatý muž stále radil s maminkou, co má dělat, místo aby si o tom promluvil s vlastní ženou.

Život s Kristem je také cesta, v které je třeba stále pokračovat a ne se pořád vracet na začátek. Nemá smysl rozebírat chyby, které jsme udělali. Naše brázda možná není docela rovná, ale to už nezměníme. To jediné, co můžeme změnit a ovlivnit, je brázda, která je před námi. Žádný oráč neví, co přijde po něm. A přece má dál orat a ne stále řešit, zda to má smysl. Kdo se rozhodl spojit svůj život s Kristem, má poctivě konat svou práci a nezkoumat, kdo a kdy na ni naváže. To není v naší moci ani kompetenci. Zatímco jeden oře – možná někdy trochu šikmo – druhý do té brázdy zaseje, třetí to zalije a další sklidí.     (1 Kor 3,6). Ale kdyby se oráč stále jen ohlížel a čekal, kdo ho pochválí, pole by zůstalo nezorané, řádky neoseté a žádná sklizeň by nakonec nebyla.

Pane, díky Tobě jsme se vydali na cestu, která není jednoduchá, ale náročná. Děláme na ní mnoho chyb a zbytečných zastávek. Ale vyznáváme, že cíl, který jsi nám ukázal, nás vždy znovu nutí se zvednout se a jít dál. Díky, Pane, že nás na té cestě neopouštíš, ale ukazuješ nám, kudy jít.

Písen : 475 Teď nelze zpívat o pokoji

Přímluvy 

Pane Ježíši Kriste, rádi bychom dnes do svých modliteb zahrnuli celý svět. Vždyť všichni lidé dnes čelí stejnému nebezpečí a mají stejné obavy jako my. Pevně věříme, že nám dáš moudrost, odvahu, vytrvalost a trpělivost, abychom obstáli a našli způsob, jak se opět vrátit do světa, kde se člověk může svobodně nadechnout, cestovat, setkávat se s druhými a slavit bohoslužby. Chybí nám lidský kontakt, stisk ruky, společné jídlo, otevřené obchody, plné ulice, setkání s přáteli – ale o to víc nás těší kvetoucí stromy, zpívající ptáci, modrá obloha a hvězdy na nebi.  

Prosíme za všechny, kteří dnes pracují v první linii. Jsou jako vojáci, kteří chrání svou vlast a přitom vědí, že je to může stát život. Prosíme a děkujeme za všechny, kteří se neschovali do bezpečí, ale starají se, abychom měli co jíst, čím topit a svítit, za všechny kteří nás průběžně informují a radí, co máme dělat. Děkujeme všem prodavačkám, řidičům, policistům, vojákům a hasičům. Děkujeme všem, kteří rozdávají naději a odhodlání svou hudbou, písněmi a myšlenkami. Myslíme na ty, kteří nemohou dělat svou každodenní práci a bojí se, že o ni přijdou. Myslíme na podnikatele, kteří nemají z čeho splácet své dluhy a nájmy.

Prosíme naléhavě za ty, kteří jsou touto nákazou nejvíc ohroženi: za lidi v domovech seniorů, za lidi chronicky nemocné, za již nakažené i za ty, kteří jsou v karanténě a čekají na výsledky. Prosíme za ty, kteří bojují o život, i za ty, kteří ztrácejí své nejbližší.        

Dej, abychom všichni našli sílu vydržet a obstát v této zkoušce, která nás zastihla nepřipravené a často pyšné a do sebe zahleděné. Dej, ať se z toho, co nyní prožíváme, poučíme a najdeme nový způsob života, který bude přiměřeně bezpečný, a přitom svobodný, možnost pracovat a společně se radovat.  

Spolu s celý světem společně voláme slovy, která jsi nás naučil a která nám připomínají, bez čeho se neobejdeme ani v těchto dnech: Otče náš ,,,

Poslání Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. 2 Řekl jim: “Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. …4 Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nezastavujte. 5 Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ 6 A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. … Uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´

Lukáš 10:1-8

Požehnání        Ať vás chrání všemohoucí Bůh Otec,  Ježíš Kristus vám ukáže cestu a Duch svatý vám dá moudrost, sílu a pokoj. Amen.   

Píseň: 684 Učiň mne Pane nástrojem

Odkaz do Bible:  Lk 5,27-28
Bohoslužby:  Ne, 29. 03. 2020

Dnešní oddíl evangelia je poměrně vzácný – nejen proto, že ho najdeme pouze u Lukáše, ale i proto, že se v něm setkáváme s církví, která se raduje. To není tak úplně samozřejmé. Často slyšíme, jak si věřící lidé naříkají, trápí je různá zklamání, stíhají neúspěchy a podléhají pocitu, že se jim vede špatně. Ani dnes nemáme mnoho důvodů k radosti. Čekal snad někdo z nás, že budeme muset zrušit bohoslužby a bát se vyjít mezi lidi?

Ale zde se učedníci radují a slaví úspěch. A my přece také máme alespoň občas důvod k radosti. Podaří se nám opravit kostel, postavit novou faru, založit středisko Diakonie, otevřít novou školu. Máme radost, když se dospělí lidé dávají pokřtít a když se zvýší obětavost našeho sboru. Máme radost, když slyšíme kázání, které nás povzbudí. Máme radost, když jsou naše modlitby vyslyšeny.

Sedmdesát učedníků bylo vysláno do širokého okolí, aby lidem zvěstovali evangelium, pomáhali jim z nemocí a připravili je na Ježíšův příchod. Ale stalo se víc, než čekali. Učedníci jsou přímo nadšení z toho, co se jim podařilo a z rozzářenýma očima Ježíšovi oznamuji: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.” Zlo před námi ustupuje. Dějí se věci, kterým jsme ani sami nevěřili.

Máme učedníkům závidět? Já myslím, že ne. I dnes se přece dějí malé i velké zázraky. Najdou se ochotní lidé, někdo dá peníze na dobrou věc, nepřátelé si odpustí, nemocní se uzdraví. A snad i ten koronavir nakonec zvládneme a život se zase vrátí do normálních kolejí.

Ježíš dává učedníkům za pravdu. Ano, i já jsem viděl, jak satan padá z nebe jako blesk. Zdá se tedy, že vítězství pravdy a lásky je nezpochybnitelné. Až na ten drobný detail, že to, co se děje na nebi, je sice definitivní a nezvratné, ale na zemi to ještě nemusí být vidět. Když Ježíš říká, co viděl na nebi, je to něco, co ostatní ještě nevidí a ani vidět nemohou, protože se to stalo tam, kam my lidé svýma očima zatím nedohlédneme. Jedině vírou.

Jinými slovy radost, kterou učedníci právě prožívají, je patřičná a oprávněná, ale neznamená to, že už vždycky budou jen vítězit a oslavovat. Úspěch, které právě prožili, je spíš znamením, že zlo nakonec ustoupí, i když nám ještě může ublížit. Když přiletí vlaštovky, víme, že brzy přijde jaro. Ale přitom ještě může udeřit na pár dnů pěkná zima. Když rozkvetou mandloně, mnoho květů možná ještě zmrzne, ale příchod jara už nikdo nezastaví.

Boží milost nakonec převáží a získá navrch, ale zatím ještě nežijeme ani v nebi. Máme však víru, která nás učí dívat se na svět Ježíšovýma očima. Tato víra nám pomáhá, vidět už dnes nesporná znamení Boží moci. Ale to neznamená, že bychom touto Boží pomocí disponovali a mohli ji sami rozdělovat.

Vidět svět očima víry je důležité a potřebné. Tatínek mi mnohokrát vyprávěl, jak si za protektorátu byli všichni Češi jistí, že Hitler nakonec padne. Byli přesvědčeni, že něco tak zrůdného nemůže zvítězit. Ale když si člověk čte, kolik to ve skutečnosti stálo úsilí, obětí a především víry, že spravedlnost a svoboda s Boží pomocí nakonec zvítězí, uvědomí si, že to vůbec nebylo samozřejmé ani jisté.

Když si vzpomeneme na léta normalizace, uvědomíme si, že to byla právě víra, která nám často scházela – a proto jsme dělali tolik trapných ústupků. Kdo z nás tehdy dokázal říci: Viděl jsem, jak bolševik padá z nebe a nebude tu na věčné časy. Ale jak dlouho to nakonec trvalo! A stejně tomu bude i s touto pandemií. I ona jednou skončí, ale ještě nás potrápí a budeme se muset mnohé vzdát a mnohé obětovat.

Evangelium nám tedy ukazuje – podobně jako Ježíš svým učedníkům -, že se už dnes smíme radovat z projevů Boží pomoci, ale současně musíme počítat s mnoha překážkami, které nás mohou ještě pěkně potrápit. Evangelium nám pomáhá osvojit si Ježíšův pohled, který už ví, jak to dopadlo v nebi a jak to nakonec dopadne i na zemi, i když to ještě není vidět.

Je dobré se radovat a děkovat Bohu, když se nám daří. Ale nemusí tomu tak být vždycky a všude. Když si věřící lidé zvyknou pouze na samé úspěchy a důkazy Boží pomoci, mohou jednoho dne krutě vystřízlivět a víru ztratit. Proto nás Ježíš vrací do reality a říká: Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.” Úspěchy víry jsou hezká věc, ale nedá se s nimi počítat každý den a v každou hodinu. Naše víra a radost na nich nesmí být závislá.

S čím se však dá počítat každý den a každou hodnu, je Boží milost. To že jsou naše jména zapsána v nebesích je totiž něco, co my lidé nemůže nijak ovlivnit. Je to výsostné Boží rozhodnutí – i kdyby si snad někdo myslel, že jeho jméno bylo vymazáno. Bible vypráví, jak se jednou Mojžíš Pánu Bohu nabízel, aby ho vymazal z knihy života, výměnou za záchranu nevěrného Izraele (Ex32,31). Bůh to však odmítl. Odpověděl Mojžíšovi, aby se dál staral o svěřený lid a nemluvil mu do toho, kdo je či není zapsán v knize milosti.

O naši spáse bylo rozhodnuto v Ježíši Kristu a to je ta jediná jistota, z které se máme a můžeme radovat vždycky a všude. Nejsme závislí na tom, co se nám podařilo nebo nepodařilo ani na tom, zda jsme zdraví nebo nemocní – ale jedině na Boží milosti, která je trvalá, pevná, nezměnitelná a na všech vnějších okolnostech nezávislá.

Po této rozmluvě následuje v Lukášově evangeliu něco naprosto neobvyklého a výjimečného. Ježíšův monolog, v kterém nám dává nahlédnout do svého srdce.

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo.”

Je to mimořádná chvíle, při které Ježíš otevírá před svými učedníky své srdce. Zatímco oni, se mohou a mají radovat, že jejich jména jsou zapsána v nebesích, Ježíš se raduje, z toho, že Bůh dává přednost maličkým.

Tato myšlenka, kterou známe nejen z evangelií ale i od apoštola Pavla (1 Kor 1,26)- nemá žádnou paralelu v soudobém literatuře. Obecně se mělo za to, že porozumět Božímu jednání mohou jen ti nejmoudřejší a nejzkušenější. Farizeové byli přesvědčeni, že do nebe se mohou dostat jen ti, kteří mají dostatečné vzdělání na to, aby věděli jak dodržovat zákon – zatímco obyčejní lidé nemají šanci vyznat se ve všech  zákrutech Mojžíšova zákona a obětních rituálech. O těch, kteří šli za Ježíšem, se proto farizeové vyjádřili pohrdavými slovy: Uvěřil v něj snad někdo z předních mužů? Je to jen chátra, která nezná zákon – kletba na ně!” (Jan 7,49)

Ale Ježíš nám prozradil důležité tajemství: Bůh má slabost pro maličké a bezvýznamné. Až dosud se mělo za to, že Boží přízeň se pozná podle toho, že se člověku daří. Vždyť takové věci jako zdraví, moudrost a bohatství se většinou nedají ovlivnit a byly proto považovány za znamení Božího požehnání. Starověk byl přesvědčen, že Bůh miluje zdravé, bohaté, úspěšné, chytré a my bychom si to mysleli i dnes – kdyby nám Pán Ježíš nedal nahlédnout do svého srdce a neřekl, z čeho má největší radost. Z toho, že Boží království je otevřeno v prvé řadě těm, kterým se v životě nedaří, jsou chudí, nemocní, nevzdělaní a nešikovní. To ovšem neznamená, že takoví máme být všichni! Být maličký a slabý není kýžený stav ani žádná sláva. Ale není to ani žádný handicap!

Evangelium je tak jednoduché a nízkoprahové – že ho může přijmout a radovat se z něho každý. I ten kdo neumí počítat do pěti a má jen zvláštní školu. Takoví lidé svou víru nikdy nevyznají obvyklým způsobem a často ji ani nechápou – ale přesto či právě proto jsou a budou spaseni. Mohou totiž vnímat radost a lásku. Když je někdo obejme a přijme, probudí v nich stejnou radost, jakou míváme, když uvěříme, že naše jména jsou zapsána v nebesích. Když se člověk s tělesným nebo mentálním postižením usměje a uklidní, je to viditelný důkaz, že démon strachu musel ustoupit a satan spadl z nebe do propasti.

A stejné je to s námi. Někdy se cítíme přece zbyteční, slabí, nemožní – a kdybych vám to mohl ukázat, dal bych své dva prsty hodně blízko sebe – a řekl: Tahle malí. Ale paradoxně právě v takových chvílích nám většinou konečně dojde, co znamená milost Boží, evangelium a přijetí Ježíše Krista!

A když už jsme v těch radostech, přidává Pán Ježíš jednu a říká: “Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli.”Byla to zajisté mimořádná doba, když Ježíš přišel na tuto zem a děly se mnohé věci, které se do té doby nikdy nestaly. Ale ta mimořádná doba neskončila. Když Ježíš svěřil učedníkům hlásání evangelia, stal se další zázrak. Církev se otevřela pohanům (Ef 3,4-6). Tak bylo odhaleno tajemství, které si do té doby nikdo neuměl představit. A pak přišla další neslýchaná věc. Křesťané poznali, že jim víra Krista dává sílu snášet protivenství a nebát se ani smrti.

Každá doba je něčím mimořádná a neopakovatelná. Když nám v mládí víru zakazovali a my si ji přesto předávali – jezdili k nám lidé ze západu a svým způsobem nám záviděli, že máme proti komu a za co bojovat.  Dnes prožíváme neuvěřitelná léta svobody, kdy můžeme jako církev dělat všechno – nač stačíme. Křesťané v některých zemích nám tyto možnosti mohou právem závidět. Před církvemi v naší zemi je nyní výzva, zda dokážou být finančně soběstačné. Kéž by se jednou na tuto dobu mohlo vzpomínat s obdivem, že nás sice stále obývalo, ale dokázali jsme se postavit na vlastní nohy a nabízet lidem dál radost a naději, kterou máme v evangeliu. A docela aktuálně se v těchto dnech před námi otevírá příležitost, osvědčit svou obětavost, statečnost, trpělivost a ukázněnost – podobně jako ji museli osvědčit předchozí generace v dobách válečných. I my tak nečekaně dostáváme příležitost, osvědčit své lidství a věrnost Bohu, podobně jako mnoho generací před námi.

Bože, to, co dnes prožíváme, je výjimečná chvíle, kdy se ukáže, zač kdo z nás stojí. Dej, ať nás tato chvíle zastihne připravené, ochotné, statečné, laskavé a věrné. Amen

Odkaz do Bible:  Lk 10,17-24
Bohoslužby:  Ne, 15. 03. 2020

            Mnohé nápady pak člověk opustí a dojde třeba k opačnému stanovisku. Myslet nahlas znamená vést dialog ve vlastní hlavě a zvažovat různé alternativy. Jenže místo, abychom si přemýšleli sami pro sebe a potichu, sdílíme své myšlenkové pochody s ostatními.

            Není však lepší mlčet, než plácat mnohé nesmysly. Někdy zajisté ano, ale když před někým přemýšlíte nahlas, má to výhodu v tom, že ten druhý ví, jak jste na ně něco přišli a proč jste se pro něco rozhodli. Proto je dobré, když rodiče přemýšlí nahlas před svými dětmi, místo, aby jim dávali jen hotové příkazy. Proto je dobré, když spolu nahlas přemýšlí manželé, protože pak nemají pocit, že jeden nutí svou vůli druhému. Proto je dobré, když šéf firmy svolá poradu a vysvětlí zaměstnancům své myšlenkové pochody, aby se mohli lépe ztotožnit se strategií firmy. Proto je dobré, když kazatel nahlas přemýšlí na kazatelně, protože jinak to vypadá, že ze sebe chrlí samá dogmata.

            V Bibli je kniha, která je na tomto principu myšlení nahlas postavena, a my dnes budeme přemýšlet spolu s jejím autorem, kterému se tradičně říká Kazatel.

            Najdeme tam totiž velmi zvláštní myšlenky. Třeba, že Kazatel nenávidí život a že nic nemá smysl. Nebo že si autor dopřával všech požitků světa. Nebo že nakonec je člověk na všechno sám.

            Ale tato jeho slova nás nesmějí zmást. Vždyť i nás někdy něco podobného napadne a přemůže nás pocit marnosti a zbytečnosti. Jenže to nikde nahlas nevykřikujeme a spíš se za takové myšlenky stydíme.

            Kazatel to však vzal na sebe. Říká nahlas, co my se bojíme říci potichu. A když už to vysloví, dotáhne to až do konce. Když si uvědomí kolik je na světě nespravedlnosti, dojde k tomu, že nejlepší by bylo vůbec se nenarodit! A člověk si říká: Pane Bože, co já se v té Bibli ještě dočtu.

            Ano chce to odvahu, číst knihu Kazatel. Ale jak se říká: K tomu, aby se člověk mohl odrazit, musí se dostat až na dno. A právě to je Kazatelova metoda. Kniha Kazatel patrně vznikla jako přednáška pro judské mladíky, kteří za pár let povedou soukromé firmy, založí rodiny a možná se dostanou i do politiky. Kazatel chce, aby poznali složitost světa a života. Nic jim nemaluje narůžovo. Klidně jim rozbije hodnoty, co se tehdy považovaly za ověřené a samozřejmé a jde na samou dřeň života a víry.

            Ale na druhou stranu – když tento totální skeptik řekne něco pozitivního a nadějného – jde vám z toho mráz po zádech a uvěříte mu! Víte, že tentokrát to není žádná rádoby zbožná fráze, ale samotný základ toho, co obstojí ve víru času a změn.

            To první, co si autor knihy přizná je pomíjivost všeho lidského snažení. Všechno co dokážeme a uděláme je jako mlha, která se po ránu rozpustí.

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění? Slunce vychází, slunce zapadá a zítra znovu vzejde. Všechny řeky spějí do moře, a moře se jimi nepřeplní. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

            A my musíme říci, ano, takový byl i náš uplynulý rok. Ničím zásadní jiný. Ničím výjimečný. Pouhé opakování toho, co tu už bylo. Snad jen malé děti a studenti si všimnou, že postoupili do dalšího ročníku, ale od jisté chvíle je život především opakováním toho, co tu již bylo. A čím jsme starší, mluvíme a myslíme stejně jako naši rodiče.

            Ale Kazatel to nevzdává. Co když se dá v životě opravdu něčeho dosáhnout. Co když to chce jen více úsilí, šikovnosti a štěstí. A tak se vrhne na podnikání, staví domy a paláce. Jako král si to může dovolit a nevynechá jedinou zábavu a kratochvíli. Všichni musí skákat, jak on pískne.

            I dnes jsou takoví lidé. Vydělali peníze, nemusí už na nic šáhnout, mají luxusní rezidence na různých částech světa, na všechno mají osobní trenéry, ráno začínají v posilovně, pak si jdou zaplavat do moře, dopoledne hrají tenis, odpoledne golf, o víkendu jezdí na koni. Ale jejich život není v ničem jiný než ten náš. I oni jedí chleba o dvou kůrkách, a když je zabolí v dutině břišní, mají strach a musí k lékaři.

            Kazatel proto říká svým žákům. Nenechte se mýlit. Já jsem mohl, co jsem chtěl, nic mi nebylo odepřeno, žádná radost, žádný požitek, ale nic se tím nezměnilo. Byl jsem to pořád jen já – nejistý, zmatený, osamělý, zklamaný. Žádný zvláštní efekt a užitek mi to nepřineslo. I kdybych měl peněz a domů sebevíc, stejně se jimi nenasytím a ještě mi to všichni závidí. A k tomu ještě člověk ani neví, komu to všechno nakonec připadne. Děti to neudrží, budou se mezi sebou soudit a firmu, kterou jsem s takovou námahou vybudoval, koupí konkurence.

            A tak se Kazatel rozhodl opustit hmotné statky a věnuje se věcem duchovním. Začal studovat a hledat moudrost života. V první chvíli je nadšený. Zdá se mu, že být moudrý a vzdělaný je jako mít světlo ve tmě. Ale pak se podívá kolem sebe a zděsí se. Vždyť moudrého i hloupého čeká stejný uděl. Co potká hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i tohle je pomíjivost.

            Když se člověk pro něco hodně nadchne a pak ho to zklame, bývá jeho hněv o to větší. A proto Kazatel, který ztratil všechny iluze, dává průchod své beznaději: Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. …Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

            Ale u toho přece nemůžeme skončit! A tak si Kazatel nakonec dovolí opatrnou otázku. Nic důležitého, jenom takový tichý hláseček, který vyklíčil v jeho srdci: Není pro člověka nakonec nejhezčí to, že se může najíst a napít? Není lepší se rozhlédnout kolem sebe a spokojit se s tím, co nám Pán Bůh dává. Nač si pořád dokazovat, jak jsme dobří a lepší, když fakticky všechno, co máme a děláme, je z Božích rukou.

            Jenže ani to jídlo nemáme jisté. Přijde hlad, bída a nouze a co si počneme? A v tu chvíli přichází Kazatelova slavná báseň o čase, která ukazuje, že všechno, co proživme a děláme, nezávisí na nás, ale na tom, pro co je vhodná chvíle. Když je jaro, raší stromy, a když je podzim padají listy k zemi. A ty s tím nic nenaděláš. Můžeš se tomu pouze přizpůsobit. Je čas, kdy jsi zdravý, a je čas, kdy jsi nemocný. Je čas úspěchů i čas zklamání. Jendou se urodí, jindy je sucho. Je čas vychovávat děti a čas vypustit je z hnízda. Je čas lásky i čas vystřízlivění. Je čas, kdy nevíš, co bys řekl a je čas kdy bys rád předal své zkušenosti. Ale pánem času je Bůh. To on rozhoduje, kdy přijde jaká chvíle a je na tobě, abys to přijal a pochopil. To není tak, že si řekneš: Teď se budu radovat a užívat si světa. Teď se najím a napiju, a pak se z toho vyspím. Myslíš si, teď budu podnikat a vydělávat peníze, plánuješ si dovolenou, ale ty přece nevíš, co bude zítra ani za hodinu! proto můžeš udělat pouze to, co je v dané chvíli možné.

            A pak se Kazatel znovu zamyslí a řekne perlu, která v jeho srdci zrála velmi dlouho a byla vykoupena mnohou bolestí.  Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

            Hle, jak se biblický pesimista nečekaně stává optimistou! I tu každodenní práci bere na milost, jen říká, že nesmíme pořád počítat její výsledky. Kdo myslí jen na výplatu a chce být za každou cenu lepší a dokonalejší než druzí, nemá ze své práce a ze života žádnou radost. A právě radost je ze všeho nejdůležitější.

            Jednou jsem byl pozván do jedné rodiny na oběd a můj spolustolovník se mne zeptal, zda mi chutná. Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě, že ano a on mi řekl: „To buďte rád. Já jsem chuť ztratil. Mně je jedno, co jím.“ A mě to začalo vrtat hlavou. Představte si, že jíte – a nic. Nemáte už sice hlad, ale nemáte z toho žádný požitek.

            Já vím, že jsou na světě horší věci, ale představte si, že něco děláte a nemáte z toho žádnou radost. Ne proto, že jste to pokazili, ale protože je vám to jedno. A já mám obavu, že tak jako onen pán ztratil chuť k jídlu, my jsme z velké části ztratili radost z práce i ze života, protože všechno pořád jen počítáme, hodnotíme a srovnáváme.

            Ale ani s prací se to nesmí přehánět, varuje nás Kazatel. Viděl jsem též všechno lidské pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. Hlupák skládá ruce v klín a také se nají. Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

            Ale umíme my vůbec odpočívat? Umíme se pokochat krásou, která je kolem nás a říci si, práce počká. Máme odvahu jít do důchodu? Něco však dělat chceme a musíme.

            A tak Kazatel své dosavadní přemýšlení uzavírá slovy. Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Vždyť nikdo neví, co přijde po něm? Proto je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho odměna a podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich a radovat se při všem svém pachtění, je dar Boží. Takový člověk totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.

            Co k tomu chcete dodat? Taková jednoduchá moudrost a co nám dalo práce, než jsme se k ní probojovali. Honili jsme se za kde čím, než jsme přišli na to, že vrcholem života je užít si radost z přítomné chvíle.

A já jsem si s překvapením uvědomil, co mi nikdy předtím nedocházelo. To, že má člověk z něčeho radost, není samo sebou. Možná je radost ten největší dar od Pána Boha. Když ztratíte chuť, je vám jedno, co jíte. A když se neumíte radovat, nevíte, proč žít.

Ale Bůh nám dává radost. Když se podíváme se na strom u cesty, uvědomíme si, jak je krásně košatý. Když spravíme doma splachovací nádržku, máme radost, že zase funguje. Když upečeme jablkový závin, máme radost, že ostatním chutná. Když napíšeme kázání, máme radost, že druhé povzbudí. Ale tu radost si my lidé neumíme naordinovat ani zařídit.

            Radost je ten bonus, který nám Pán Bůh dal při všem našem pachtění a snažení. Kdo tu radost pocítí a najde, ten pak daleko snáz zvládne všechno těžké, co nás potkává a co nám hrozí. Více každodenní radosti, to je to, čeho je nám potřebí.         

Díky Bože, že je kolem nás tolik věci, lidí a událostí, které nás k radosti vybízí. Dopřej nám této radosti, aby nás život těšil, jídlo nám chutnalo a práce voněla. Amen.

Nyní dokonce píše, že byl připraven odevzdat svým posluchačům nejen evangelium, ale i vlastní život. To jsou silná slova a takovými by se mělo spíš šetřit. Jinak se z nich stane prázdná fráze. Když vám někdo tvrdí, že pro vás udělá všechno na světě, je jasné že přehání a chce si vás pouze získat

Pavel zde však nemyslí na oběť života, ale říká doslova, že byl ochoten dát za tesalonické svou duši. To už je srozumitelnější. I my přece říkáme, že někdo do něčeho vkládá celou svou duši, to znamená, že se tomu věnuje naplno, bez výhrad a s plným nasazením. Dát do něčeho svou duši znamená nenechávat si zadní vrátka, věnovat se tomu s opravdovým zaujetím. Takových zájmů však člověk nemůže mít mnoho. Jeden, maximálně dva. Práci a rodinu. Sport a charitu. Uměleckou dráhu a chalupu na Vysočině. Vinohrad a vnoučata. Mezi svými prioritami však může mít člověk také církev a sbor. Mnozí z vás to tak mají a já si toho velice vážím.

Dát do něčeho svou duši však není jen oběť a povinnost. Když se člověk něčemu naplno věnuje, stává se mu to drahé a přináší mu to uspokojení a radost. Dnes možná nemluvíme o duši, ale řekneme, že je to pro nás srdeční záležitost. Stojí nás to hodně sil, času i peněz, ale děláme rádi a jsme za to vděční.

Proto je lépe věnovat se jedné nebo dvěma věcem naplno, než deseti levou zadní. To pak nevidíte žádné výsledky a nemáte z toho ani žádnou radost, protože věčně nestíháte. Ale kdo dělá něco naplno, dočká se i sladké odměny.

Když se někdo věnuje rodině, je šťastný, když se občas všichni sejdou. Kdo se věnuje sportu, má radost, když někdy vyhraje on nebo ten, komu fandí. A kdo s plným nasazením pracuje ve sboru, je šťastný, když se po letech podaří opravit kostel nebo vybrat na nové zvony. Lidé ve sboru mu přirostou k srdci, tak jako rodina a nelituje času, který ho to stojí. 

            Každý, kdo pracuje s lidmi, musí si je tak jako apoštol zamilovat. Jinak ho to nebude těšit. To platí pro učitele, pečovatele, lékaře, úředníky, politiky, faráře i presbytery. Dát do něčeho svou duši vyžaduje plné nasazení, ale má to smysl. Přináší to výsledky. Když je někdo zapálený a nadšený, když někdo do něčeho dává celou svou duši, dřív nebo později to přinese ovoce.

Je přece krásné, když někdo vykládá o své práci se zaujetím a je vidět, jak mu na lidech s kterými pracuje, záleží. Osobní nasazení je náročné, ale má smysl. Držet se zpátky, vyhýbat se odpovědnosti, neinvestovat svůj život, čas a peníze do ničeho, je v konečném součtu škoda, protože pak svůj život de facto promarníme. Naše duše se sice neunaví, ale zůstane prázdná.

            V dalším odstavci apoštol vzpomíná, jak moc mu záleželo na tom, aby tesalonické nevyužíval a nikdo mu nemohl říci, že má z evangelia dobrý kšeft a výdělek.

            V té době existovaly zhruba čtyři způsoby, jak si mohl filosof či kazatel zajistit obživu. Mnozí vybírali od svých žáků školné – ale to Pavel nechce, aby mu nikdo nemohl vytknout, že ho evangelium živí. Další možnost byla žebrat, ale to Pavel považuje za nedůstojné. Třetí možnost byla nechat se najmout jako domácí učitel do nějaké bohaté rodiny, ale to se Pavlovi zdálo příliš pohodlné. Vždyť jeho úkolem je donést evangelium až na sám konec světa. Zbývala tedy jen čtvrtá možnost – kázat evangelium zadarmo a živit se přitom vlastníma rukama.

Tak tomu bylo tomu i v Tesalonice. Ve dne apoštol učil a v noci manuálně pracoval – šil stany pro obchodní cestující a římskou armádu. Ale je také možné, že obojí činnost někdy probíhala také současně. Na východě se dodnes pracuje v otevřených dílnách na ulici a tak se apoštol mohl ohánět s jehlou a nití a současně hovořit s těmi, kdo se právě zastavili a zajímalo je, jak jsou řemeslníci šikovní a o čem si povídají.

Ale místo aby si apoštolé se zákazníky a kolemjdoucími vykládali o politice nebo srovnával ceny potravin – vyprávěli jim o Božím království a Ježíši Kristu. Toto spojení každodenní práce a evangelia mohlo být pro mnohé posluchače důležité a inspirující. Vždyť kdo poctivě pracuje, ten většinou nemívá hlavu v oblacích a nebývá ani tlučhuba z parlamentu.

            To nám připomíná, že církev vždycky stála a stojí na laicích. Je dobře, že máme teologicky vzdělané odborníky, je dobře, když se někdo může věnovat práci ve sboru na plný úvazek, ale profesionálové to nevytrhnou a nezachrání. Největší díl práce je a zůstává na obyčejných lidech, kteří se při své práci a ve svém volnu sdílí s druhými o evangelium. Faráři jsou jen špičkou ledovce, ale největší službu evangeliu odvádějí zapálení laici, kteří se nestydí v každodenních situacích mluvit s lidmi o Boží pomoci a uvádět tak evangelium do praktického života.

Ale má t ještě jeden aspekt. Kdo se uživí poctivou prací a něco v ní také dokáže, je pak i věrohodnější, když mluví o Bohu. Všimněte si, že největší misijní ohlas dnes mají lidé, kteří spojili víru s nějakým dalším povoláním a odborností. Když je někdo dobrý lékař, uvěříte mu i to, že se za vás modlí, Když je někdo šikovný řemeslník, zaujme vás, že chodí do kostela. Když někdo pracuje jako vědecký pracovník a řekne, že vesmír dává prostor pro Boží tajemství¨, řeknete si, že na tom asi něco bude.

            Tím se plynule dostáváme k dalšímu tématu Pavlova dopisu a tou je věrohodnost kazatelů. Apoštol píše: Vy i Bůh jste svědky, jak jsme s k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Pavel si je dobře vědom, že sebelepší argumentace k víře nestačí. Rozhodující je, aby lidé viděli také živý příklad věřícího člověka. Je hezké číst si evangelia, nebo dokonce přečíst celou Bibli, ale to nestačí. Je potřeba se také setkat s obyčejným a přitom zbožným člověkem. Vidět, jak se věřící lidé chovají. Křesťanskou víru je třeba vidět na vlastní oči a potkat lidi, kteří se pokouší žít podle evangelia. Teprve pak si dá člověk Bibli a život dohromady a pochopí, jak to funguje v praxi.

            Bez živého příkladu se stane z hovorů o víře jen akademická debata. Skutečně zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy se víra promítne do každodenního života, a vidíme, jaké to přináší výsledky, otázky a nároky. Víra v Boha není teorie, ani pouhá záložní baterie pro případ nouze. Víru je třeba vidět na konkrétních příkladech. Teprve pak se jí člověk odváží a udělá první krok směrem ke Kristu.

            Jestli chceme, aby naše děti chodili do kostela, musíme je o tom přesvědčit ne slovy, ale svým životem.

            V posledním verši dnešního oddílu se Pavel přirovnává k otci, který tesalonické napomíná, povzbuzuje a zapřísahá, aby chodili ve stopách evangelia.

            Je to nečekané přirovnání, protože že o několik veršů dříve se apoštol přirovnal k matce respektive k chůvě, která měla tehdy výchovu dětí na starost. Jde tedy o vědomé doplnění obrazu laskavé ženy, která dětem všechno dovolí. Apoštol ale i každý křesťan totiž musí umět obojí. Být laskavý i přísný. Nejen pohladit a odpustit, ale i rázně zakročit a potrestat.

            Děti, které vyrůstají v úplné rodině, to velmi dobře znají. Co by jim prošlo u matky, neprojde jim u otce. A když si s nimi matka neví rady, pohrozí jim, že to s nimi vyřídí táta, jen co se vrátí z práce. Ale děti přitom dobře vědí, že matka i otec si pouze rozdělili role a oba ho mají stejně rádi.

            Apoštolé si však své role nerozdělili, ale museli se naučit obojímu. Trestat i odpouštět. Dát jasné hranice, ale také je v naléhavém případě porušit. Křesťané se musí naučit, kdy být laskaví a mírní jako chůvy, a kdy důslední a cílevědomí, jako otcové.

            Dnes je role otců ohrožena jak v rodinách, tak ve školách, ale i v církvi. Málokdo dovede dát jasná pravidla, rázně něco odmítnout nebo se za jinou věc se vší vahou postavit. Všechno je nějak rozbředlé, neurčité a nejasné.

Všechno se podřizuje našim zájmům a potřebám a chybí nám autority. Málokdo dovede říkat věci nepříjemné, málokdo si troufá mít jiný názor a stát si za ním. Otcové jako by se někam vytratili. Místo toho, se nám nabízí alfa samci, kteří prosazují jen sami sebe, Ale my potřebujme otce, kteří na sebe přijmou odpovědnost i za druhé a nastaví nám hranice, které není radno překročit. Někdy to vypadá, že jsou kolem nás jen samé chůvy, které stále jen ustupují našim nárokům, ale chybí ti, kteří by vstali a řekli nahlas: Tak už dost.

            Ale abychom neskončili jen u hledání autorit, všimněme si na závěr, k čemu nás mají naši otcové vést, napomínat a povzbuzovat. Cílem křesťanské výchovy je, abychom šli vstříc Božímu království. Není to tedy kázeň pro kázeň. Není to poslušnost za každou cenu, ale cesta, která má cíl, k němuž chceme a můžeme dojít. Smyslem křesťanské výchovy musí být jasné vědomí toho, kam směřuje. My přece musíme vědět, proč chodíme od kostela, proč se modlíme, proč nepodvádíme a proč se snažíme být si věrní.

            Apoštol říká, že smyslem toho všeho je mít už dnes podíl na Božím království, do něhož jsme byli povoláni. Nejde tedy jen o to, co přijde po smrti. Jde už o tento život, který může a má být díky Božímu povolání pravdivý, vděčný, klidný, svobodný a plnohodnotný. Pán Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli být šťastní už tady a teď. 

            Kdyby na to byl člověk sám, snadno se mu výhled k Božímu království ztratí a zatemní. Ale Pavel mluví v množném čísle. To znamená, že něco z té slávy Božího království smíme a máme prožít již nyní ve společenství svého sboru a církve. Právě zde se to, čemu věříme, už dnes slaví a částečně děje. Zde už se z Božího odpuštění žije a lidé se k sobě chovají jinak než ve světě. V církvi lze – ne vždycky ale přece jen občas – poznat, jakou má Boží království chuť, barvu a vůni.

Zde poznáme, že stojí za to přiznat chybu a nechat si odpustit. Věnovat se slabým a říkat si pravdu. Odpustit druhým ještě dřív, než se nám omluví. Boží království je v našem světě už dnes přítomné, i když zatím jen náznakem, na okamžik a v srdci. A proto má smysl angažovat se pro evangelium celou svou duši.            

Pane, děkujeme ti, že jsme v církvi našli své místo a prožili tu mnoho dobrého. Dej, abychom tu měli trvalé zázemí a dovedli přijmout ty, kteří tě hledají. Nauč nás dělat svou práci pořádně a se zaujetím. A dej nám zahlédnout, že evangelium přináší už dnes dobré ovoce v pravý čas.