2 Kor 6,14 - 7,1

]]> Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. ´A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin a `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´. Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.

2 Kor 6,14 – 7,1

Milí bratři a milé sestry!

V souvislém výkladu druhého listu Korintským jsme se dnes dostali k pasáži, která vzbuzuje mezi čtenáři a teology značné rozpaky. Původně jsem myslel, že ten oddíl raději vynechám, protože s jeho obsahem vnitřně nesouhlasím. Ale právě taková biblická místa, bychom neměli snadno obcházet.

Náš oddíl zřetelně vybočuje ze souvislosti a nenavazuje na předchozí ani následující verše. Po literární a obsahové stránce je to zřejmá vsuvka. Ale jak se tam dostala? Jedním z možných vysvětlení je, že Druhá epištola Korintským v dnešní podobě není jeden souvislý text, ale sbírka několika dopisů, které byly teprve dodatečně sestaveny v jeden celek. Víme, že Pavel napsal do Korintu nejméně šest dopisů, ale v bibli máme pouze dva. Mohlo se tedy stát, že náš oddíl byl původně částí samostatného dopisu a na toto místo byl vložen dodatečně. Tím není nijak snížena jeho výpovědní hodnota, ale tento předpoklad nám pomůže lépe ho pochopit.

V předchozí Pavlově korespondenci do Korintu totiž najdeme podobné téma v 5 kapitole Prvního listu. Zde se dokonce mluví o tom, že Pavel již v té věci nějaký dopis napsal. Co kdyby to byl právě náš dnešní útržek, který se při konečné redakci dostal až do Druhého listu. Je to sice spekulace, ale když si přečtete nejprve 6. kapitolu Druhého listu Korintským a po ní 5. kapitolu Prvního listu, zapadá to pěkně dohromady. Pavlovy listy se možná zachovaly v neúplných opisech, a protože církev chtěla zachovat co nejvíce Pavlových slov, musela některé části pospojovat, jak nejlépe uměla.

Předpokládejme tedy, že situace, do které Pavel píše, je následující. Jeden z členů sboru si vzal za manželku ženu svého otce. Nebyla to sice jeho matka, ale macecha a podle všeho vdova. Podle židovských ale i pohanských pravidel bylo však takové jednání nepřípustné. Nikdo si nesměl vzít ženu po svém otci, neboť se to chápalo jako neúcta k rodičům. O vdovu se měl syn postarat, ale nesměl vstoupit do lože svého otce.

Pro nás je podstatné, že někdo porušil pravidla, která byla tehdy závazná a svatá. A v takové situaci, píše Pavel, je třeba jasně říci, že křesťanova svoboda má své hranice. Mnohé příkazy Mojžíšova zákona přestali být aktuální, protože Kristovou obětí za všechny se potřeba vnější odlišnosti Božího lidu stala minulostí. Ale zákaz žít se svou nevlastní matkou stále trvá a platí. Takovému člověku je třeba dát jasně najevo, že takové jednání mezi křesťany nemá místo a slouží pouze k pohoršení.

Pavel dokonce trvá na vyloučení takového člověka z církve. Až se shromáždíte – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Tato dobře míněná slova nadělala později v životě církve pěknou paseku. Na jejich základě se upalovalo, popravovalo, proklínalo a posílalo do vyhnanství.

Pavel má však na mysli morální odsouzení takového jednání, nikoli likvidaci člověka jako takového. Vyloučení z účasti na večeři Páně bylo dostatečným oddělením, které dá každému signál, že takové jednání je mezi křesťany nepřípustné.

Apoštol obhajuje odmítnutí takových lidí citáty ze Starého zákona, která dnes vzbuzují rozpaky. Z knihy Deuteronomium jsme četli, že nesmíme orat společně volem a oslem, osévat pole dvojím semenem nebo nosit šaty z dvojí látky. A v Levitiku dokonce čteme, že nesmíme křížit jednotlivé druhy rostlin. Za tímto zákazem stojí přesvědčení, že náš svět byl stvořen jako dobrý a byl to sám Bůh, kdo způsobil rozrůzněnost rostlin a živočichů. Podstatou Božího stvoření je vlastně oddělení. Světla od tmy, vody od země, stromů od rostlin, plazů od ptáků, mužů a žen. A člověk to nesmí s prominutím zase splácat dohromady. Pak by v tom byl chaos a zmatek a nikdo by nevěděl, co je co.

Byl to Bůh, kdo stvořil vola i osla. Oba jsou potřební, ale každý jindy a jinak. Proto je nesmíš zapřáhnout do jednoho vozu, neboť každý je jinak silný. Vůl dobře oře a osel věrně nosí břemena. Ale v jednom zápřahu jsou k ničemu a jeden druhému překáží. To je jako byste jeli na výlet jeden na kole a druhý autem. Cyklista by se mohl strhat a automobilista by zničil spojku, jak by stále jen popojížděl.

Máme tomu tedy rozumět tak, že nemá cenu, aby se dali dohromady lidé věřící a nevěřící? Je zřejmé, že každý z nich má jiné hodnoty, pravidla, zásady a společně jim to těžko bude fungovat. Budou se hádat a v řadě situací každý potáhne na jinou stranu.

To by pak ale byla předem odsouzena k nezdaru všechna smíšená manželství, rodiny, přátelství, každý mezináboženský dialog a spolupráce. Přitom jsou to hodnoty, kterých si dnes naopak velice ceníme, i když víme, že není jednoduché, aby spolupracovali lidé různých národů, náboženství, povah, tradic a zvyků. V důsledku by to však vedlo ke striktnímu oddělní ras, národů a náboženství – což by se jistě mnohým líbilo, ale právě křesťanství na tomto poli vykonalo obrovský kus pro myšlenku smíření a spolupráce.

To by pak někdo mohl také říci: Oddělme zdravé a nemocné, chudé a bohaté, černé a bílé, evangelíky a katolíky, chlapce od děvčat. Postavme ploty a vytvořme homogenní společnost, církev, firmu nebo rodinu. Nemějme s cizinci nic společného. Bylo by to samozřejmě jednoduší, ale toto apoštol na mysli určitě nemá!

Vždyť právě první křesťanské sbory byly proslulé a podivuhodné tím, jak různí lidé se v nich sešli. Páni a otroci, muži a ženy, židé a pohané, zdraví a postižení. Dokonce spolu jedli a pili u jednoho stolu. Spojovalo je, že všichni vyznávali Ježíše Krista. Ale ani to není tak docela pravda. Apoštol několikrát píše o tom, že do shromáždění církve přicházeli i lidé nevěřící a uvažuje, co si takový člověk pomyslí, kam si sedne a kdo ho přivítá. (1 Kor 10,27, 14,23-24, Jk 2,2). Kdyby církev nebyla hned od začátku otevřená a vstřícná k pohanům a nevěřícím, nemohlo by se evangelium šířit takovým tempem. Navíc je známo, že právě tam, kde se sejdou lidé různorodí a začnou spolupracovat, dochází k  technickému a kulturnímu pokroku. Stačí zmínit vystěhovalectví do Ameriky, černošské spirituály, jazzovou hudbu, česko – německo – židovskou kulturu předválečné Prahy ale i Brno, kde vznikl díky německým podnikatelům a českým dělníkům moravský Manchester.

Všichni asi známe krásná a tolerantní manželství, která tvoří lidé věřící a nevěřící. Také apoštol považuje manželství mezi pohanem a křesťankou za nadějné a doporučuje, aby bylo zachováno (1Kor 7,12-15)! Jestliže však mohou věřící a nevěřící společně vychovávat děti ke svatosti, jak může tentýž apoštol napsat, že se nesmíme nechat zapřáhnout do cizího jha?

Při podrobnějším čtení našeho oddílu ovšem zjistíme, že Pavel neodsuzuje společenství křesťana s pohanem, ale věřícího křesťana s pokryteckým křesťanem, tedy dvou lidí, z nichž jeden z víry skutečně žije, kdežto druhý ji pouze předstírá a přitom vědomě hřeší a tak říkajíc klame tělem.

V páté kapitole prvního listu to apoštol říká docela jasně: Napsal jsem vám v předchozím listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? My máme soudit ty, kdo jsou z nás. Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte proto toho zlého ze svého středu!

To už je srozumitelnější. Nebezpečí, které nám hrozí, nepřichází primárně od těch, kteří jsou jiní a jasně se deklarují jako nevěřící nebo ateisté. Tam člověk ví, na čem je. Nejhorší je, když se někdo tváří, že je křesťan, ale přitom dává špatný příklad a tím nás svádí, abychom byli stejně lehkověrní, lhostejní a suverénní jako on.

To je nebezpečné! Protože tady nepoznáme rozdíl. To je jako když se pole oseje pšenicí a koukolem. A my dlouho nevíme, co je co a když to konečně zjistíme a chceme plevel vytrhat, je pozdě, protože vytrháme s koukolem i pšenici (Mt 13,29).

Když se někdo prohlašuje za křesťana, a přitom dělá špatné věci, nadělá víc škody než užitku. S takovými obojetníky, říká Pavel, nemějte nic společného (2 Kor 11,13).

Ale ani po tomto vysvětlení nám z toho není dobře. Je-li to tak přísné, pak bychom asi všichni pro jistotu odejít. Protože kdo z nás nikdy nepodváděl, nedělal se lepší, nekázal vodu a nepil víno. Asi bychom se divili, kolik skrytých neřestí se skrývá za naší navenek slušnou fasádou. Kdo z nás by tu zůstal, kdybychom nyní řekli: Všichni hříšníci ven.

Jenže církev Ježíše Krista není pro dokonalé, ale pro hříšníky. Ale jen pro takové hříšníky, kteří činí pokání a dovedou ve svém životě oddělit dobré od zlého (1 Jan 1,16). Církev je pro všechny, kteří vyznávají své hříchy, ale není pro ty, kteří hřeší, a je jim to k smíchu. Od těch se máme distancovat a netáhnout s nimi káru. Na ty si musíme dávat pozor, protože na nás mají zhoubný vliv a dávají špatný příklad.

Naším cíle není vytvořit dokonalou společnost, kde bude hřích vymýcen a nikdo si nedá ani kapičku alkoholu. Jsme a zůstaneme společenstvím hříšníků a chybujících lidí. A přece Bůh slíbil, že bude mezi námi. V Ježíši Kristu se přiznal ke všem hříšníkům a očistil je svou krví. Křesťané nejsou a nebudou lepší. Snad jen o něco pokornější a vděčnější. Jen milost Boží nám dává naději a činí nás svaté v Božích očích.

Našim cílem proto je, abychom se dovedli pohybovat v prostředí, kde se dějí mnohé nepatřičné věci a dokázali těmto pokušením alespoň někdy odolat. Být křesťanem je umění zdánlivě nemožného. Namočit se a přece zůstat suchý. Jít do hospody a neopít se. Být obchodník, ale nešidit. Podnikat a platit daně. Pracovat, i když nás nehlídají. Umět poradit, ale nepovyšovat se. Oženit se a zůstat věrný. Jít v neděli na výlet a přitom asi zajít do kostela. Každé ráno si zacvičit, ale současně se i pomodlit. Chodit na oběd do restaurace, ale před jídlem v duchu poděkovat Bohu. Dělat politiku, ale nenechat se podplatit. Být úspěšný, ale ne pyšný. Být zdravý, ale navštěvovat nemocné. Být nemocný a nestěžovat si. Být starý a zůstat vděčný. Je to těžké, ale s pomocí Boží se nám to někdy podaří a pak je to krásné, slavné a dokonce i nakažlivé. Chvála Bohu.

Pane, prosíme, ať se nebojíme pojmenovat zlo zlem a dobro dobrem. Dej, ať se nad druhé nepovyšujeme, ale dovedeme se přiznat ke svým chybám. Amen.

Vstup: Dt 22,9-10

Čtení: 1 Kor 5,1-13

Poslání: Ef 5,6-14

Písně: 192, 101, 393, 693

Bohoslužby: Ne, 27.9.2016

Brno 27.9. 2016, Jiří Gruber

2 Kor 13,4

]]> Kristus sice zemřel na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale pro vás budeme společně s ním žít z moci Boží.

2 Kor 13,4

Milé sestry a milí bratři!

Již víc jak rok jsme společně hledali a nacházeli povzbuzení v druhém listu Korintským. Nyní nám zůstala už jen poslední třináctá kapitola. Apoštol se v ní pozoruhodným způsobem zmiňuje o Kristově smrti a vzkříšení, které jsme si připomínali o velikonočních svátcích.

Nejprve si však musíme připomenout souvislosti. Těžko říci, kdy se poprvé objevilo lidovecké pravidlo třikrát a dost, které u nás platí při reklamacích a při spáchání násilných trestných činů např. na Slovensku a v USA. Je možné, že tak jako řada jiných rčení a nepsaných pravidel pochází i toto z Bible. Když měl být někdo odsouzen na základě výpovědi svědků – což byla ve starověku nejčastější důkaz viny – pak podle Mojžíšova zákona nikdy nestačil jen jeden svědek. Museli být nejméně dva a nejlépe tři. A když to potvrdili tři – šmytec. Bylo rozhodnuto.

Apoštol Pavel tuto zásadu aplikoval na svůj spor s Korintskými. Nebyl to sice soud, ale jistá paralela tu byla. Apoštol se nyní chystá navštívit Korint potřetí a velmi nápadně adresátům naznačuje, že je to z jeho strany poslední pokus o smíření. Poprvé přišel do Korintu, aby jim zvěstoval evangelium a založil sbor. Podruhé přišel, aby se pokusil urovnat spory, což se mu ovšem nepodařilo. A třetí návštěvu úmyslně odkládá, až bude mít naději, že spor bude vyřešen a jeho příchod přinese smíření.

Pavel však nechce a nemůže čekat do nekonečna – a proto hrozí, že při jeho třetí návštěvě dojde na lámání chleba. Apoštol avizuje, že napotřetí už nebude nikoho šetřit ani omlouvat. Času jste měli dost. Až přijdu potřetí, udělám ve sboru pořádek, ať se vám to líbí nebo ne. Zatím však pořád ještě píše dopisy, posílá spolupracovníky a doufá, že se spor přece jen nakonec vyřeší a vše se obrátí k dobrému.

Při svých úvahách o třetí návštěvě Korintu, si Pavel uvědomil, že i Kristus přijde na tento svět třikrát … a dost. Poprvé přišel Ježíš kázat evangelium do Palestiny, podobně jako Pavel do Korintu. Tento první příchod byl charakteristický laskavostí a mírností, Místo aby odsuzoval – zachraňoval. Každý dostal šanci a příležitost. Žádné výběrové řízení na spásu, ale dveře otevřené dokořán. Kdo chceš, pojď a vejdi v radost svého pána.

Místo aby Kristus přišel rovnou ve své moci a slávě, jak to čekal tehdejší Izrael, přišel napoprvé s velkým pochopením a láskou. Mnohým se proto zdálo, že Ježíš je příliš slabý a nerozhodný. Jako kdyby váhal a netroufal si jako správný Mesiáš udeřit na hříšníky ohněm a železem. Jen si vzpomeňme třeba na rozdíl mezi Ježíšem a Janem Křtitelem. Jan už vidí sekeru na kořenu neplodného stromu, kdežto Ježíše říká, ještě ho jednou okopej a zalévej a třeba se vzchopí.

Podruhé Kristus přichází, když se církev schází ke slyšení Božího slova a slavení večeře Páně. Pořád je to ještě ten laskavý a mírný Ježíš, ale současně už je jasné, že je to vítěz nad smrtí a lidským hříchem. Pán pánů a Král králů, který sedí na pravici Boží. Pavel se s ním setkal u Damašku a spadl přitom z koně.

To znamená, že když se v tomto čase shromažďuje církev, je to čas a příležitost, kdy se máme napravovat a měnit. Ještě pořád to je čas spásy a milosti. Čas, kdy nás Boží slovo formuje a Duch svatý mění naše srdce. Ale současně už je jasné, že lhůta je krátká.

Tato druhá Kristova návštěva je takříkajíc pracovní a nápadně se podobá Pavlově druhé návštěvě v Korintu. Její součástí jsou i všechny Pavlovy dopisy a spolupracovníci, které apoštol vysílá, aby se pokusili korintské napravit a změnit.

Stejným způsobem se s námi Kristus setkává při každém kázání, modlitbě a četbě Písma. Posílá nám do cesty své posly, kteří nás povzbuzují a napomínají. Ale my už víme, že tu mravenčí a nevděčnou práci si s námi dává ten, který už dávno není slabý a odsouzený, ale je Pánem celého světa všech lidí.

Ale na obzoru už je třetí Kristova návštěva, o které se běžně mluví jako o „druhém Kristově příchodu“. Ale ať už to počítáme, jak chceme, je jasné, že to už nebude taková pohoda a klídeček, jako když se dnes káže evangeliem a mnozí u toho často spí a podřimují. Potřetí a definitivně Kristus přijde v plné moci a slávě a kdo nevyužil nynějšího času milosti a Boží shovívavosti, ten už to nedožene. Potřetí přijde Kristus se vší mocí a parádou, a kdo si myslí, že ještě něco uhádá, ten spláče nad výdělkem. Tato třetí návštěva bude konečná. Proto ji také Kristus tak dlouho odkládá – z lásky a ohledu na nás.

A podobně odkládá svou třetí a poslední návštěvu v Korintu i apoštol. Mohl by z fleku přijet do Korintu a udělat tam pořádek. Ale on nechce nikoho ztratit a proto pořád čeká, píše dopisy, posílá Tita a další bratry a nechává běžet čas – protože stále doufá, že se jeho odpůrci zastydí, napraví a půjdou do sebe. Ale jak dlouho může apoštol čekat? Nebudou si v Korintě neustálé odkládání návštěvy vykládat jako jeho slabost? Má vůbec ještě smysl čekat? Nebylo by lepší tam už konečně vlítnout a udělat pořádek?

Co když si podobnou otázku nekladl tenkrát jen apoštol, ale klade si ji dnes a denně Kristus sám? Ale nejde o jeho příchod do Korintu, ale mezi nás! Vždyť i my se chováme často jako korintští a to že Kristus svůj definitivní příchod stále odkládá, nás vede k falešnému k přesvědčení, že stále ještě máme dost času.

Raději si to ještě jednou zopakujme a přepočítejme. Poprvé k nám přišlo evangelium jako nečekaná nabídka a pozvání. Nemuseli jsme nic splnit, nic dokázat. Stačilo jen přijít a dát si odpustit. Ale to nebyl cíl naší cesty, ale její začátek.

Pak přichází Kristus podruhé. To už víme, že je vzkříšený a oslavený. Zpíváme mu chvalozpěvy a učíme se ho následovat. Je to čas, kdy máme přinášet ovoce své víry. Čas velkých možností a příležitostí. Ale současně je to čas, kdy se máme zkoumat a kriticky posuzovat, zda se náš život díky Kristově milosti změnil. Jak na nás a v nás působí síla Duch svatého?

I při tomto druhém příchodu zůstává Kristus pořád ještě slabý a mírný. Domlouvá nám ústy našich rodičů a kazatelů. Mluví k nám v našem svědomí, odpouští nám při večeři Páně – podobně jako když Pavel psal své dopisy do Korintu. Je to čas dospívání a růstu. Je to čas, kdy můžeme přemýšlet, radit se, měnit se k lepšímu, odpouštět si a navzájem na sebe působit. Je to čas, kdy můžeme a máme dělat lidem dobře.

Kristus však pro nás už není jen ten slabý, trpící a ukřižovaný, ale i vzkříšený, mocný a vítězný. Jenže tato jeho moc ještě není zřejmá a viditelná. A přece už je skutečná. Tato Kristova moc se reálně naplňuje tak, že se věřící člověk dobrovolně postaví pod moc Kristovu. To je ono Pavlovo:Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že již nyní je Ježíš Kristus mezi vámi?

Konkrétně a prakticky to vypadá tak, že dokud Kristus nepřijde potřetí a definitivně ve své moci a slávě, musíme jeho soud na sobě provádět sami. Sami si říci si, se vší vahou a autoritou, co by nám Kristus řekl, kdyby dnes přišel k poslednímu zúčtování. To je také význam Pavlova: „Zkusiž sebe každý člověk“, které připojuje k ustanovení večeře Páně. Podívej se už dnes sám na sebe očima Ježíše Krista, a pokud na sobě uvidíš, co by se Ježíši Kristu nelíbilo, naprav to – a buď rád, že ti pořád ještě dává čas, aby ses změnil.

Pro naši víru je to veliká výzva. My sami si musíme umět říci, co by nám řekl vzkříšený Kristus. Což o to, druhým bychom to říci uměli! Druhé bychom uměli napomenout ráz dva. Ale sami sebe? Sebekritika je obtížná v tom, že málokdo bývá objektivní. Buď je na sebe člověk mírný – nebo naopak nemilosrdný a přísný. Ale právě proto je tu Kristovo slovo z evangelia a svědectví bratří a sester. Proto je tu apoštol, aby korintským slovo Vzkříšeného Krista připomenul.

Pavel si je ovšem velmi dobře vědom, že i když je apoštol, není Kristus. Nemá a nemůže mít jeho autoritu. Může se mýlit, může se nechat strhnout svými city, zklamáním a únavou. Proto píše: „Nejde mi o to, abych nad vámi vyhrál. Nejde mi o to, abych měl pravdu já. Jde mi o to, aby nás všechny měla pravda. Raději se proto budu mýlit, jen když vy budete jednat správně. Raději svůj spor s vámi prohraji, je když vám to přinese spásu.“

Poslední soud je pouze v rukou Božích. Nemá na něj právo ani církev, ani rodina, ani stát. Předběžně a provizorně ho však nad sebou musí provádět každý sám. To je také vrchol a smysl svobody svědomí, za kterou jsme tolik bojovali a kterou si nesmíme nechat vzít.

Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi. Kristus byl sice ukřižován v slabosti, ale z mrtvých vstal ve své moci a síle.

Věřící člověk se proto dobrovolně podřizuje Kristově moci, která se již ukázala v okamžiku Kristova vzkříšení a stále se prokazuje v moci Ducha svatého. Věřit a žít ze vzkříšení Ježíše Krista je tak věc ryze praktická. Znamená to brát Ježíše tak vážně, jak si to už dnes zaslouží. Vždyť Ježíš Kristus není jen obětní beránek, ale náš Pán, který má v rukou náš život a budoucnost.

Pane, díky že jsi a zůstáváš mezi námi a mluvíš s námi v našem srdci a svědomí, ústy našich přátel i nepřátel a my tak stále ještě máme čas udělat, co odkládáme a do čeho se nám nechce. Pomoz nám připravit se na tvůj příchod v moci a slávě, abychom z něho nemuseli mít strach, ale mohli se na něj upřímně těšit. Amen.

Vstup: Ř 6,8-13

Čtení: 2 Kor 13

Písně: 157, 635, 361, 355

Poslání: 2 Tm 4,8-12

Brno 3.4.2016, Jiří Gruber

Hleďte na to, co máte před očima! Je-li si někdo jist, že je Kristův, nechť si uvědomí, že jako je on Kristův, tak jsme i my!I když se trochu víc pochlubím pravomocí, kterou mi Kristus dal - abych u vás stavěl, a ne bořil - nebudu zahanben. Nechtěl bych však, aby se zdálo, že vás chci svými listy zastrašovat.Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.Kdo tak mluví, ať si uvědomí: jak se projevujeme slovy svých dopisů, když jsme daleko od vás, tak se ukážeme svými činy, až budeme u vás….

2 Korintským 10:1-18

]]> Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově – já, který tváří v tvář jsem prý mezi vámi pokorný, ale z dálky si na vás troufám. Prosím vás, nenuťte mne, až přijdu, jednat s tou troufalostí, na kterou mám podle svého přesvědčení právo, a to vůči těm, kteří nám připisují záměry jen lidské.Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku.Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmyslya všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušná Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, dokud vaše poslušnost nebude úplná.

Hleďte na to, co máte před očima! Je-li si někdo jist, že je Kristův, nechť si uvědomí, že jako je on Kristův, tak jsme i my!I když se trochu víc pochlubím pravomocí, kterou mi Kristus dal – abych u vás stavěl, a ne bořil – nebudu zahanben. Nechtěl bych však, aby se zdálo, že vás chci svými listy zastrašovat.Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.Kdo tak mluví, ať si uvědomí: jak se projevujeme slovy svých dopisů, když jsme daleko od vás, tak se ukážeme svými činy, až budeme u vás….

2 Korintským 10:1-18

Milé sestry a milý bratři

Když čteme listy apoštola Pavla, nemůžeme si nevšimnout, že jsou plné polemik, sporů a vzájemných útoků. Proto je také mnozí lidé nemají rádi. Hledají v bibli především povzbuzení, pohlazení a podporu. Ale jaké potěšení můžeme mít z toho, když apoštol pořád někoho napomíná, něco mu vyčítá nebo sám sebe obhajuje? Často přitom ani nevíme, oč se tehdy přeli, takže tyto pasáže přeskakujeme a hledáme raději něco konstruktivního a budujícího. ¨

Jenže realita je jiná. Prvotní církev byla rozhádaná. Apoštolé a jejich žáci spolu zápasili o vliv a ve sborech to vřelo. Ale když se ten zápas vede slušně a s otevřeným hledím, když jsou lidé ochotni nahlas povědět, co si myslí, ale také uznat, že protivník může mít v něčem pravdu, pak je takový zápas lepší než zarputilé mlčení, kdy si každý myslí své, ale nic neřekne a nikomu nic neodpustí.

Každý dobrý román a film musí mít zápletku a alespoň náznak jakéhosi rozuzlení. A stejně je tomu v životě a v církvi. Různost názorů a pohledů je důležitá a obohacující. Hádka může být konstruktivní. Vždyť často se člověk hádá i sám v sobě. A když se lidé snaží jeden druhému porozumět a najít společně řešení, vzniká často něco nového a snad i spravedlivějšího a pravdivějšího.

Poslední čtyři kapitoly Pavlova listu do Korintu jsou v tomto ohledu velmi osobní a důrazné. A my se můžeme celkem dobře vžít do jeho situace. Každý vychovatel, rodič, učitel či zaměstnavatel řeší dilema, zda být na své žáky, děti či zaměstnance přísný nebo shovívavý. Mnohokrát si v duchu klade otázku: Mám na ně jít po dobrém nebo po zlém. Apoštol Pavel to napsal korintským docela na rovinu: Vyberte si, mám na vás přijít s holí nebo s láskou a mírností. (1 K 4,21)

Odpověď není tak snadná, jak se na první pohled zdá. Když ten, kdo velí, stále jen ustupuje a odpouští, brzy zjistí, že mu svěřenci přerůstají přes hlavu. Když ale někdo pořád jen křičí a trestá, také nakonec mnoho nezmůže. Diktátoři už dávno zjistili, že musí používat taktiku cukru i biče. Ale co mají dělat slušní lidé, když nechtějí nikoho ponížit ani ovládat, ale přitom chtějí naučit své děti, žáky a zaměstnance sebekázni a poctivosti.

Zkušenost říká: začít po dobrém, a když to nepomůže, použít jiné prostředky. Dát dítěti pár na zadek je často lepší řešení než nekonečné prosby a domlouvání. Včasné kázeňské napomenutí nebo pracovní důtka  je lepší než nekonečné dohadování. Láska a slušnost neznamená jen stále ustupovat a všechno dovolit. Dobrým rodičem, pedagogem a šéfem je pouze ten, kdo dokáže být i přiměřeně tvrdý a důsledný.

U apoštola Pavla však bylo nápadné, že dovedl být přísný a nesmlouvavý ve svých dopisech, ale když přišel osobně, snažil se sporům spíše vyhýbat a na nikoho neútočit. Jeho odpůrci toho využili a vysmívali se mu, že dělá ramena, když je daleko, ale když přijde osobně, chová se jako zbabělec. Místo aby se utkal se svými protivníky v řečnickém souboji, snaží se věci urovnat smířlivě. Považovali to za důkaz toho, že Pavel ve skutečnosti žádné argumenty nemá a jeho silná slova z dopisů jsou pouhé štěkání psa, který ví, že nepřítel je bezpečně daleko.

Jsou takoví lidé. Neváhají na člověka v jeho nepřítomnosti zaútočit, ale když mu to mají říci do očí, mlčí a uhýbají pohledem. Není Pavel také takový s prominutím bázlivec, který v dopisech hýří argumenty, ale když přijde na věc, všechna rozhodnost a nesmlouvavost je ta tam?

Pavlovy dopisy jsou skutečně úderné a mocné. Dodnes je čteme se zaujetím a obdivem. Ale on sám přiznává, že když přišel osobně, jeho řeč byla mírná a mnohým se zdála dokonce ubohá.

Ale nebyl to strach, ani zbabělost, ani snaha o kompromis za každou cenu. Pavel byl přísný a nesmlouvavý v dopisech, aby mohl být mírný a laskavý, až přijde osobně. Ano byla to taktika, byl to vědomý záměr – který však přinášel úspěchy.

Pavel na rovinu přiznává, že chtěl svými dopisem adresátům způsobit zármutek, ale zármutek, který povede k pokání, aby se pak – až přijde – mohl se svými protivníky obejmout a smířit. Pavel věděl, že k tomu aby člověk změnil názor, potřebuje čas a svobodu. A proto když psal dopis, byla jeho slova ostrá jako meč a pádná jako hůl. Bylo to břitké a nesmlouvavé, ale nebylo to nepřátelské. Pak nechával apoštol své dopisy působit. Dával lidem čas, aby mohli nad sebou přemýšlet, nechával jim odstup a v duchu se modlil a těšil, že až za půl roku přijde, jeho dopis vykoná své dílo a dojde k vzájemnému smíření.

I my bychom se měli naučit oběma způsobům komunikace. Málokdy jde všechno jen po dobrém. Nestyďme si navzájem říci nebo napsat, co si myslíme – doma, v práci i v církvi. Nestyďme se za svou otevřenost a důslednost. Říkejme si i nepříjemné věci, ale tiše a mírně po způsobu Kristově. A pak to nechme působit…

Ani Pán Ježíš nebyl vtělená holubička, i když na něj při křtu krátce usedla. Ježíšovy spory s farizei nejsou nijak uhlazené ani diplomatické. Jejich diskuse a polemiky jsou však právě tím těstem, z kterého nakonec vykvasilo evangelium. Právě v konfrontaci s dobovými názory a postoji zřetelně vyplynulo, co znamená skutečně milovat bližního, kolikrát mu odpustit, jak se chovat k nemocným, jak se postit, modlit a dávat dary. Falešná idyla, obcházení problémů a věčné ustupování ničemu neprospívá. To, co v sobě dusíme, stejně jednou vybuchne a řešení je pak daleko obtížnější ne-li nemožné. Mluvme spolu otevřeně, ale přitom tiše a mírně po způsobu Kristově.

Nás by však přece jen zajímalo, o co se vlastně Pavel a někteří korintští křesťané přeli? Z Pavlova dopisu se to dá alespoň v náznaku vyčíst. Odpůrci apoštola napadali, že mu jde pouze o to, aby prosadil svůj názor, svou osobu a autoritu – jinými slovy, že mu jde pouze o vlastní slávu, prestiž a postavení. To je nepříjemná námitka, protože se jí člověk jen těžko zbaví. Každý, kdo o něco usiluje, je v podezření, že mu nejde o věc, ale sebe sama.

Apoštol má však důkaz, že tomu tak není. To, zač bojuje, totiž vůbec nebylo a není populární ani přitažlivé. To, co hlásá a stále zdůrazňuje, se nebude líbit.

Posuďte sami. Pavlovi protivníci utvrzovali lidi v tom, jak je Kristus mocný, slavný, jaké činí zázraky, jaká jim svěřil obdarování, jak mohou být svatí a bez hříchu a jak mocně v nich Duch svatý působí. Tedy přesně to, co lidé rádi slyší a co se dobře prodává.

Pavel však opakovaně mluví a svědčí o Ježíši Kristu, který byl sláb. O Božím synu, který trpěl bolestí a hladem a nakonec byl ukřižován. Právě tento důraz se patrně skrývá za jeho slovy: Bůh nám dal sílu bořit lidské výmyslya všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Právě o to šlo Pavlovi nejvíc. O poznání, jaký je skutečný Bůh V té věci neustoupí ani o krok. A ustupovat bychom neměli ani my.

Někdo tvrdí že Boha poznáváme v přírodě, jiný v zázracích, další v dějinách, jiný v abstraktních idejích jako je dobro, pravda či spravedlnost. Ve skutečnosti to však není nic jiného než lidská pýcha, která chce mít Boha dokonalého a absolutního, a nedovede se smířit s tím, že Boha poznáváme v  člověku, který se narodil ve stáji a zemřel na kříži.

Lidé chtějí slyšet o Bohu, který je nad pomyšlení mocný, suverénní, vítězný a tajemný. Ale jestliže byl Synem Božím Ježíš, pak je Bůh ve skutečnosti tichý, laskavý, chápající, někdy i bezbranný a neúspěšný, ponížený, chudý a plačící. Přesto Pavel trvá na tom, že v tom nevzhledném proutku z pařezu Izai, poznáváme všemohoucího Boha.

Stejný spor se vede i dnes. Kde máme hledat Boha? V tom co je mocné, silné a úspěšné nebo v tom co je pokorné, tiché, laskavé a mírné? V tom, co je vznešení nebo nízké? V tom co je vítězné, nebo v tom, co je slabé a bezbranné? Působí Duch svatý pouze tam, kde to roste a kypí nebo i tam, kde se věci nedaří a to, co nás drží pohromadě, je už jen věrnost? Nesnadná otázka, která nás bude provázet celý život.

Pavel má však ještě jeden argument, kterým bere protivníkům vítr z plachet. Připomíná jim, že na rozdíl od nich, on důsledně respektuje hranice, které mu Bůh vyměřil. Jinými slovy neplete se do práce druhým.

Kdysi bylo na apoštolském koncilu rozhodnuto, že Pavel se bude věnovat práci mezi pohany, kdežto druzí apoštolé budou dál působit mezi židovskými souvěrci. A tuto hranici Pavel nikdy nepřekročil. Dokonce si své pověření ještě zúžil a pracoval pouze tam, kde předtím ještě nikdo nepracoval. Byl to přesně opačný způsob, než ten, který praktikovali jeho protivnicí. Ti naopak pracovali s těmi, kteří již byli tak říkajíc rozpracovaní. Přicházeli, například do sboru v Korintě, aby tu podle svého přesvědčení vylepšili, s čím Pavel a jeho spolupracovníci pouze začali. Zato Pavel se úzkostlivě vyhýbal sborům, které nezaložil, aby nikomu nelezl tak říkajíc do zelí.

Přijmout hranice, které mi Bůh stanovil, znamená mít respekt k druhým. Pavel si nedělá nárok na celou církev. Nechce, aby jeho pochopení evangelia bylo automaticky závazné pro všechny. Nedělá ze sebe papeže ani synodní seniora. Ví, že jeho role je omezená a služebná. Na jiném místě říká: Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst. Člověk má umět přijmout svou roli a nešilhat po tom, co bylo svěřeno jiným. Je snadné druhé kritizovat, je snadné se chlubit, co jsme dokázali a povyšovat se tak nad druhé. Je snadné se holedbat, co bych já udělal na místě druhých. Pouze Bůh však může posoudit, jak jsme se osvědčili v úkolu, který nám byl svěřen.

Proto se nesmíme navzájem srovnávat. Každý máme jiné schopnosti a možnosti. Z jednoho semene vyroste strom a z jiného pampeliška a nedá se říci, která z těch rostlin je důležitější a krásnější. Potřebujeme totiž louky i lesy. Dřevo na topení i pastvu pro ovce. Stejně tak potřebujeme ty, kteří budou stát v čele, i ty kteří je budou věrně následovat. Potřebujeme kazatele, i ty, kteří budou pečovat o postižené. Varhaníky i zedníky. Ředitele i sekretářky. Řidiče i kuchařky. Jinochy i starce. Odvážné i opatrné. Veselé i smutné. Optimisty i realisty.

Každý z nás svým malým dílkem a obdarováním přispívá ve své rodině, obci, firmě a církvi k tomu, aby zázrak života a lidské vzájemnosti stále pokračoval a nesl dobré ovoce k slávě Boží.

Pane Ježíši Kriste! Dej, ať každý z nás přijme svou roli a úkol, který jsi mu svěřil v organizmu lidské společnosti, rodiny a církve. Možná bychom chtěli víc, možná i někomu jeho roli a úkol závidíme, ale nepřišli jsme na svět proto, abychom spolu bojovali, ale abychom si navzájem pomáhali a jeden druhého podpírali. Amen.

Vstup: Iz 53

Čtení: 1 Kor 12,27-13,13

Poslání: Gal 6,1-4

Písně: 25, 408, 311, 404

Bohoslužby: Ne, 3.1.2016

Brno 3.1.2016 Jiří Gruber

Lk 17,7-10

]]> “Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: `Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: `Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? 9 Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom (neužiteční)služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´”

Lk 17,7-10

Milé sestry a milí bratři!

Každá společnost a kultura má svá pravidla a zvyklosti. Něco se považuje za povinnost, to další už je navíc. Na něco máme nárok, na jiné věci si musíme připlatit.

V Ježíšově době se považovalo za samozřejmé, že člověk bude dodržovat Desatero a řadu dalších náboženských předpisů. Ale modlitba, půst a almužna byly dobrovolné. Proto také mnozí chtěli, aby je u toho bylo vidět. Chtěli být lepší než ostatní a doufali, že to i Pán Bůh nějak zohlední.

Dnes uvažujeme podobně. Každý musí dodržovat zákony a platit daně. Ale pak je řada věcí, které děláme navíc. Pečujeme doma o rodiče, pomáháme potřebným, angažujeme se v obci. To každý nedělá. To už není povinnost. Mezi to, co jsme si vzali nad rámec svých povinností, patří i náš život v církvi, dobrovolnická práce v Diakonii nebo jiné obecně prospěšné aktivity. Děláme to rádi, ale aspoň někdy potřebujeme slyšet, že si toho někdo všimne. Čekáme, že nás někdo pochválí a poděkuje nám.

Podobně uvažovali učedníci. I oni považovali za samozřejmé, že budou dodržovat Desatero. Ale Ježíš po nich chtěl víc. Očekával, že budou pro ostatní příkladem. Očekával, že si budou navzájem odpouštět. Očekával od nich víru, která se nevzdává.

A učedníci se snažili, ale na oplátku doufali, že se jim jejich nasazení a obětavost zúročí. Někteří si dokonce mysleli na přední místa v Božím království. Vždyť kvůli Ježíšovi opustili své rodiny a zaměstnání. A to přece nebyla povinnost. To bylo navíc. O hodně navíc.

Ale Ježíš je zklamal a na rovinu řekl: “Žádné prémie ani děkování nebudou. To co jste udělali, byla vaše povinnost.“ A aby si snad nemysleli, že je k nim nespravedlivý, přidal příklad ze života. Představte si, že by otrok přišel z pole, dal si nohy na stůl a čekal, že mu pán nalije pivo! Každý služebník se přece po návratu z pole převlékne, vezmi si zástěru a nachystá jídlo pro svého pána. Teprve pak se nají i on.

Lidskoprávním aktivistům z toho musí naskakovat husí kůže. Čemu to tady Pán Ježíš fandí? Vždyť on snad schvaluje otrokářský řád! Ne, on ho neschvaluje. On v něm žil a hledal vhodnou odpověď na otázku, zda má člověk děkovat Pánu Bohu nebo Pán Bůh člověku.

Když to převedeme do dnešních poměrů, mohli bychom uvézt řadu příkladů v podobném smyslu. Děkuje snad šéf firmy svým zaměstnancům, že chodí včas do práce? Dostává někdo prémie za to, že si v pracovní době nevyřizuje soukromé věci? Dostal snad někdo z nás děkovný dopis od ministra financí, že zaplatil daně? Přitom je někteří neplatí.

Některé věci jsou prostě samozřejmé. Co udělá zaměstnaná žena, když přijde z práce domů. Vezme si zástěru a jde vařit večeři. Co udělá chlap, když dítě v noci dostane horečku? Sedne za volant a jede s ním na pohotovost. Nikdo jim za to nezaplatí a většinou ani nepoděkuje. Ale když chce mít člověk rodinu, musí s něčím podobným počítat.

Pro lepší pochopení Ježíšova podobenství je třeba si uvědomit, že otrok tehdy nebyl otrokem pro svou barvu pleti, ale protože se zadlužil a svou prací splácel svůj předchozí dluh. Na poli i při obsluze konal pouze svou povinnost. Nic víc, nic míň.

To se ví, že už tehdy byli otroci, kteří si své povinnosti neplnili. Někteří si na poli lehli do stínu a usnuli, jiní pracovali nekvalitně, další vylil polévku pánovi na šaty, jiný zapomněl včas prostřít. Ale to neznamená, že by ti spolehlivější otroci měli nárok na nějakou zvláštní odměnu. Proto říká Ježíš svým učedníkům. Když uděláte něco pro Boží království, nechlubte se tím, ale v duchu si řekněte: Jsem neužitečný služebník. Udělal jsem, co byla má povinnost. Svou prací pouze splácím svůj dluh.

To slovo neužitečný nás však provokuje a uráží. Proto ho také v novém překladu raději vynechali. Jak neužiteční? Znamená to snad, že jsme zbyteční a nešikovní? Použité řecké slovo ACHREIOS však není urážlivé a přesně vzato znamená, že nevytváříme žádný zisk. V podobenství o hřivnách je neužitečným služebníkem nazván ten, který vrátil svěřené peníze. Nic neukradl, ale také nic nového nevytvořil. Žádnou nadhodnotu nevyprodukoval.

Také v našem podobenství otrok svou prací pouze splácí svůj dluh – a proto nemůže očekávat žádnou odměnu. Místo neužitečný služebník bychom mohli přeložit „neziskový“. Ano, my křesťané jsme taková malá Boží „neziskovka“. Nic navíc Pánu Bohu nevyděláme. Pouze vracíme, co do nás bylo investováno. I kdybychom všechno splnili, nemáme se čím chlubit. Pouze splácíme svůj dluh.

Ale to neznamenám, že přitom nemůžeme být spokojení a šťastní. Být Ježíšův služebník – byť neziskový – je ta nejvyšší meta, které může člověk dosáhnout. My totiž zapomínáme, jak dobře se takový služebník má. Má práci, dostává byt, ošacení i stravu. Většina z nás v tom podobenství úplně přeslechla slova: „nakonec se najíš a napiješ i ty.“ Mnoho lidí tehdy tuto jistotu neznalo. Neměli stálou práci, chyběla jim střechu nad hlavou a často neměli, co jíst. Otroci sice pracovali od rána do večera, ale věděli, že se večer nají a ulehnou do postele.

Ještě jednou si proto Ježíšova slova připomeňme: Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. Stojí za pozornost, že to o nich neříká jejich pán, ale mají to o sobě říci oni sami. To bylo totiž v tehdejší společnosti nepsané pravidlo. Člověk se nesměl sám chválit. Nesměl natahovat ruku. Musel počkat. Vzpomínáte na podobenství o hostinách? Ježíš tam radí nesedat si na nejpřednější místa a riskovat, že budeme muset  s ostudou odejít. Slušně vychovaný člověk si proto jde sednout někam dozadu. Ale to neznamená, že nemůže být povýšen a vyznamenán. Ale to musí udělat pán domu a ne on sám.

Dnešní doba je jiná. Kdo není dost drzý a sebevědomý, kdo se neumí prosadit, končí většinou v poli poražených. Ale my přece nežijeme pouze v dnešní době. My jsme v ní tak trochu jako cizinci. Známe totiž ještě jinou etiketu, která je možná staromódní, ale v nebi se pořád dodržuje.

Pro Ježíšovy služebníky platí, že si na nic nedělají nárok. Vědí, že všechno, co mají, dostali navíc a z milosti. Čím jsme si zasloužili, že jsme uvěřili? A přitom právě díky víře nacházíme smysl života, máme jistotu, že nežijeme zbytečně, a víme o odpuštění, které bylo potvrzeno Kristovou obětí. Není to víc než dostatečná odměna? Kdo to dnes má? Kolik lidí může žít v takové klidu a pohodě jako my?

Všechno, co děláme a pro co žijeme, je jen chabá odpověď na všechno, co jsme přijali a co do nás Bůh investoval. V církvi se však nehraje na zásluhy. Boží království je jako rodinná firma, kde všichni táhnou za jeden provaz a mají jeden účet, z kterého se nakupuje pro všechny.

Ale to není všechno. V jiném podobenství Ježíš vypráví, jak pán domu jednoho dne odcestuje a nechá své služebníky bez dozoru. Nikdo je nekontroluje ani nesleduje, a oni žijí, jak umí a dovedou. A pak jednoho dne pán domu nečekaně přijde. Zatluče na dveře a nestačí se divit. V baráku všechno funguje, nic se neztratilo, nikdo nikomu neublížil, nikdo se neporval, nikdo neutekl. A to pána domu v dobrém slova smyslu zaskočí. Nechat otroky bez dozoru, bylo tehdy velké riziko a jen málokdy to dopadlo dobře. Otroci už tehdy pracovali, jen když museli a někdo je hlídal.

A tu se stane něco nepředstavitelného. Pán domu si oblékne zástěrou, otroci se na jeho pokyn posadí za stůl a on je začne obsluhovat. Že to není možné? V normálním světě ne, ale v evangeliu ano. Pán domu to však nedělá proto, že by si to jeho služebníci zasloužili. On i oni vědí, že na to nemají nárok. Ale když má Bůh radost, dělá podobné vylomeniny.

A právě to se stalo a děje, když slavíme večeři Páně. My dostáváme najíst a náš Pán nás obsluhuje. Vyměnili jsme si role. On nám myje nohy a my si to necháváme líbit. On nám nalévá víno a my u toho zpíváme. Přitom velmi dobře víme, co všechno jsme měli splnit a nesplnili. Ale stal se zázrak. Byli jsme vyplaceni z otroctví hříchu a smrti. Jsme svobodní a bez závazků. Mohli bychom jít, kam chceme, ale většina z nás ráda zůstane.

Když měl být v Izraeli otrok po sedmi letech propuštěn na svobodu a viděl, že se bude mít u svého pána lépe, než kdyby se životem protloukal na vlastní pěst, šel za ním a řekl: „Zamiloval jsem si svého pána. Chci u něj zůstat až do smrti“. Pak se postavil ke dveřím, kde bylo napsáno vyznání víry a jeho pán ho tam připíchl za ucho ke dveřím (Ex 25). Bylo to, jako když otec adoptuje cizího člověka za svého syna. Bývalý otrok se v tu chvíli stal členem rodiny a nikdo už nepočítal, kolik ještě dluží. Ráno vstal – tak jako všichni ostatní – a šel na pole. A když se večer vrátil, obsloužil svého pána, pak se najedl i on a šel spát. Šest dnů takto pracoval a sedmý den si odpočinul. Místo aby natahoval ruku pro mimořádnou odměnu, byl spokojený, že si nemusí shánět práci, smlouvat o ceny a večer hladovět.

Poděkujme Pánu Ježíš Kristu, že smíme být jeho služebníky, kteří jsou osvobození od všech osobních hodnocení, mimořádných odměn, základních tarifů. Vstaňme pěkně zrána a pojďme na svá pole a vinice, vyžeňme svěřená stáda na pastvu, otevřeme své obchody, kanceláře, ordinace i fary a buďme neskonale vděční, že víme, pro koho pracujeme a jako hodnotu má náš život a práce v jeho očích. To je ta největší odměna, které se nám může dostat. Buďme vděční za to, jak dobrého máme Pána a Hospodáře.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi nás zaměstnal a využíváš naší práce, aby se ve světě šířilo Božího království. Vyznáváme, že jsme nešikovní a často i zbrklí služebníci. Mnohé se nám nedaří, mnohé musíme napravovat, mnohé jsme nestihli a nezvládli- ale snažíme se a ty nás přitom povzbuzuješ, motivuješ a ducem svatým posiluješ. Amen.

Vstup: Lk 12,37

Čtení: Ř 6,16-23

Poslání: Jan 12 12,-17

Písně: 477, 689, 374, 624

Bohoslužby: Ne, 22.5.2016

Lukáš 5, 33

]]>  Oni mu řekli: “Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí.” Ježíš jim řekl: “Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.” Řekl jim i podobenství: “Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: `Staré je lepší.´”

Lukáš 5, 33

Milé sestry a milí bratři!

Půst a modlitba patřily v tehdejší židovské kultuře k věcem, které nebyly povinné. Ale právě se v nich uplatňovala tehdejší náboženská horlivost. Půst byl původně výrazem smutku a pokání. Byla to jakási modlitba tělem – kterou lidé používali, když někdo zemřel nebo když se národ dostal do nebezpečí. Ale farizeové a Janovi učedníci měli předem pevně stanovené postní dny. Farizeové v úterý a ve čtvrtek. A Janovi učedníci pro změnu ve středu a v pátek. Dávalo jim to pocit výlučnosti a obětavosti. Podobné to bylo s modlitbou. Místo aby se lidé modlili, když potřebovali od Boha sílu a pomoc, modlili se v určité časy. Podobně jako dnes muslimové. Když vyšlo nebo zapadlo slunce, když se ukázala první hvězda, než vzali sousto do úst – poklekli zbožní lidé k modlitbě a vzdali Bohu chválu.

Je na tom snad něco špatného? Není. Ale Ježíšovi učedníci to nedělali. Proč? A to je právě ta otázka, s kterou přišli žáci farizeů a Jana Křtitele za Ježíšem. Bylo jim divné, že Ježíš nedělá a neučí to, co oni sami považovali za první a základní znak každého náboženského probuzení.

Půst a modlitba však nebyla jediná věc, kde se žáci farizeů, Jana Křtitele lišili od Ježíšových učedníků. Pravidelný půst a načasované modlitby byly jen špičkou ledovce. Podobně jako se dnes lidé zajímají, proč se evangeličtí kněží žení, kdežto katoličtí žijí v celibátu, nebo proč v našich kostelech nejsou obrazy. Je to sice rozdíl, který je nápadný na první pohled, ale ten zásadní rozdíl je v něčem jiném. V čem však byla hlavní odlišnost mezi tím, co učil své žáky Jan Křtitel, farizeové a Ježíš?

Farizeové byli přesvědčeni, že smyslem a cílem našeho života je důsledné dodržování Božího zákona. Nejen Desatero, ale i mnoha dalších náboženských předpisů, které nacházíme v Písmu. Napočítali jich tam celkem šest set třináct. Dodržování tolika přikázání byla ovšem velká věda. Nestačilo je pouze všechna je znát. Často bylo třeba řešit situace, kdy byla jednotlivá přikázání v konfliktu. Které z nich je důležitější? Smí se člověk bránit a bojovat, když má držet sobotní klid? Jsou důležitější rodiče nebo chrám? Kdy se smí člověk rozvést? A kolikrát za den se má modlit?

Na to všechno tu byli odborníci zvaní zákonicí, kteří lidem odpovídali na jejich otázky a radili jim, co mají dělat. Farizeové vytvořili kolem Božího zákona ochranný plot detailních předpisů, které měl zaručovat, že nikdo omylem nešlápne vedle. Farizeové se totiž řídili heslem – raději toho zakažme víc než míň. Ať máme jistotu.

Je na to snad něco špatného? Není. Ale je to smutný život když se musíte pořád jen hlídat, abyste něco nepokazili, nerozbili, do něčeho nešlápli nebo něco nevylili. Připadáte si jako dítě, které zavřeli do ohrádky. Jako prvňáček, který musí sedět s rukama za zády. Jako farářské dítě, které posadí do první lavice pod kazatelnou se slovy: Běda, jak promluvíš nebo se pohneš.

Pak přišel Jan Křtitel a celou tuto nákladně postavenou konstrukci naboural. Volal lidi k pokání a křtil je v Jordánu. Dokud se od něj dávali křtít hříšníci, bylo všechno v pořádku a farizeové mu tleskali. Hříšníci to pokání přece potřebují. Ale když se přišli dát pokřtít i oni, Jan je nepochválil za jejich horlivost, ale řekl jim, že jsou plemeno zmijí. Zní to skoro jako nadávka, ale ve skutečnosti byl to teologický rozhovor.

Tou zmijí měl Jan na mysli, že farizeové Boží zákon překrucují a nadsazují podobně, jako to kdysi udělal had v ráji. Ta zmije tehdy Evě tvrdila, že nám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě. Přitom to nebyla pravda – šlo o jeden jediný strom. Jan proto odmítá vymýšlet si tak jako farizeové další a další zákazy. Důležitější je, aby naše víra v Boha byla někde vidět. Jan volal po ovoci.

Když se ho lidé ptali, co mají dělat, řekl jim: Kdo má dvě košile, rozděl se s tím, kdo ji nemá. Kdo podniká, ať nikoho nešidí. Kdo pracuje ve státní službě, ať nezneužívá své moci. To bylo nečekané. Jan na rozdíl od farizeů kladl veliký důraz na to, jak se člověk chová ke svým bližním. Podle Jana nestačilo jen ctít Boha jako farizeové. Smyslem pokání není absolvovat zbožný rituál. Je třeba se začít chovat slušně a ohleduplně k druhým.

Je na tom snad něco špatného? Není. Co víc můžeme od lidí chtít – než aby ctili Boha a milovali své bližní? Problém je v jiné věci. V tom, že to od lidí vyžadujeme jako podmínkou jejich spasení.

Farizeové měli heslo: Až celý Izrael poctivě dodrží jednu jedinou sobotu, přijde Boží království. To byla motivace. Představte si, že díky vám přijde Boží království.

Podle Jana Křtitele přijde Boží království tak jako tak. A to již velmi brzy. Ale kdo nebude činit pokání, kdo se nevzdá svého majetku, kdo neprokáže, co všechno udělal pro své bližní – ten propadne ohnivému peklu. To je přece také motivace. Zachránit se z tohoto hříšného pokolení – třeba sám.

Ale Ježíš byl jiný. Hodně jiný. To, co druzí slibovali, on přinášel hotové. To, na čem druzí usilovně pracovali, Ježíš odpracoval za nás. To, co si farizeové a Janovi učedníci museli zasloužit, Ježíš rozdával na počkání. Nemluvil o tom, co musí člověk udělat pro Boha. Neměl však ani seznam toho, co musíme udělat pro své bližní. Ježíš nás přišel povzbudit tím, co pro nás učinil Bůh.

A aby mu lidé uvěřili, ukázal třeba na zobající ptáky na poli a řekl: Proč se vy lidé trápíte, zda budete mít zítra co jíst, když vidíte, že se Bůh umí postarat o obyčejné vrabce. A proč tolik myslíte na to, jak před lidmi vypadáte? Podívejte se na květiny na louce. Každá je jiná a každá je krásná. Proč pořád naříkáte, že vaše práce je marná. Podívejte se na toho, kdo rozsévá na poli. Kolik zrnek padne nazmar a přece sklidí úrodu. Proč myslíte, že co si neuděláte, nebudete mít? Copak vás semínko potřebuje k tomu, aby rostlo? Kolem vás se děje tolik dobrých věcí, že je ani nestačíte spočítat.

Já jsem nepřišel zavádět nová přikázání, ale naplnit ta stará. Já jsem nepřišel kácet, ale sázet. Teď není část postu a povinných modliteb, ale čas svatební. A v ten den jsou i rabíni osvobozeni od čtení Tóry.

Proč byste se měli postit a naříkat, když máte být zač vděční. Já jsem vám nepřišel nakládat další povinnosti. Přišel jsem vás osvobodit. Člověk má vědět, že život je krásný a Bůh je mu nakloněn. Když tomu uvěříte, dokážete v životě mnohem víc, než když se budete stále stresovat a porovnávat, zda jste dost dobří, zbožní a obětaví.

Takže už žádný půst? Žádné pokorné modlitby? Už není třeba chodit v neděli do kostela? Stačí si jen zajít do přírody a pokochat se tam krásou Božího stvoření?

Taky špatně. I Ježíš počítá s postními dny a pravidelnými modlitbami. Nebude to však středa ani pátek, ale ani úterý a čtvrtek. Budou to dny, kdy se člověku to dobré evangelium ztratí kamsi za obzor a nebude před sebou vidět žádnou rozumnou cestu a naději. Přijdou dny, kdy od vás bude ženich vzat a tehdy se budou i mí učedníci postit.

Ježíš má nepochybně na mysli své vlastní utrpení a umírání, ale i všechna naše budoucí trápení a bolesti. Ježíš nám namaluje život na růžovo. Zve k radosti, ale ani ta není povinná a permanentní. Křesťan si smí a má někdy poplakat. Je k tomu důvod. Křesťan smí pochybovat a být bezradný. Křesťan se může dostat do bezvýchodné situace, kdy mu není zpěvu a neví, co má dělat. Ježíšovi učedníci mají vědět, že i uprostřed radosti a vděčnosti přichází chvíle, kdy se jim Bůh ztratí a přestanou mu rozumět.

Nestyďme se proto za chvíle, kdy je nám radost z Boží pomoci a blízkosti vzdálena a odepřena. Nestyďme se za své slzy a zděšení, když přijde trápení, bolest a nemoc. Není to ostuda. Není to nevěra. Víra zná čas radosti, ale i čas smutku. Radost ani smutek nejsou a nemohou být na povel. Život však není ani nekonečná smyčka, kdy se radost a beznaděj střídá jako deprese s hyperaktivitou.

Ježíš skutečně přináší něco nového, co tu ještě nebylo. Proto to přirovnání k neseprané látce a novému vínu. Nová košile se také musí kupovat o číslo větší, protože se praním zmenší a škrtí nás pak u krku. A když si dáte burčák do PET lahve a nepovolíte občas uzávěr, může vás to doma pěkně ohodit. Proto se na starý šat nedávala nová záplata a nové víno, se muselo dát kvasit do nových, ještě pružných měchů.

Podobně i víra v Ježíše Krista může snadno sklouznout do starých řádů a způsobů. Z možnosti se stane povinnost. Z daru zásluha. Z radosti závazek. Z naděje učení. Z příkladu pravidlo. Křesťanská církev proto musí vézt stálý zápas, aby se to, co má zůstat projevem radosti a svobody, nestalo pouhou povinností a úkolem. Ježíš nikdy neřekl, kolik má člověk dát chudým. Zacheus dal čtvrtinu. Ale Ježíš ani potom neřekl, zda je to moc nebo málo. Komentoval to však slovy: Dnes přišlo spasení do tohoto domu.

Mysleme na to, abychom si uchovali tuto svobodu a radost z víry. Nenuťme se do pravidelného postu, ani do automatických modliteb, ani do soustavného čtení Bible a do kostela nechoďme ze zvyku ani z povinnosti. Hlídejme si, aby se nám ze života v církvi nestala pouhá rutina, domnělá zásluha, nudná povinnost, smutná otrava a prázdný zvyk. A když zjistíme, že se nám ta prvotní radost a chuť následovat Krista začíná ztrácet, jestliže si v církvi připadáme jako na svatbě, z které unesli ženicha, pak se začněme modlit a třeba i postit, abychom tu Boží blízkost a radost opět nalezli.

Víra kvasí a často ji trvá, než se usadí a změní náš život. Je snazší stanovit si pevná pravidla a povinnosti, než stále znovu přemýšlet, jak dát najevo svou radost a vděčnost. Ale právě v tom, je síla víry, že stále přináší něco nového. Nové myšlenky, nápady, nový druh pomoci a možností- jak můžeme být vděční. Na víře je krásné, že mění náš nudný život v čas naplněný Božími divy, podobně jako když kvas mění hroznový mošt ve víno. Křesťanství není archivní ani muzejní víno, kde je kvalita dána stářím. Mějme tu odvahu a nechme kvasit evangelium ve svém srdci. To dobré víno nebude hned ani na počkání. Občas nám ze sudů vyletí zátky, někdy to možná i trochu přeženeme a přepálíme, ale dejme víře volnost. Nesvazujme ji předpisy ani tradicemi. Dejme se vézt Duchem svatým, který často vane, ne jak my chceme a čekáme, ale kde nás Kristus a naši bližní potřebují.

Pane, děkujeme ti za uklidnění, které jsi nám přinesl. Děkujeme ti, za pochopení, pro naše slabosti a nedostatečnosti. Děkujeme za nové možnosti, které před námi každý dne otevíráš. Děkujeme ti za chvíle radosti i smutku, bolesti i naděje, které jsme s tebou prožili Amen.

Vstup: Lk 5,27-32

Čtení: Lk 3,1-14

Poslání: Mt 11,28-29

Písně: 103, 446, 387, 388

Odkaz do Bible: Lk 5, 33

Bohoslužby: Ne, 12.6.2016