Mnohé nápady pak člověk opustí a dojde třeba k opačnému stanovisku. Myslet nahlas znamená vést dialog ve vlastní hlavě a zvažovat různé alternativy. Jenže místo, abychom si přemýšleli sami pro sebe a potichu, sdílíme své myšlenkové pochody s ostatními.

            Není však lepší mlčet, než plácat mnohé nesmysly. Někdy zajisté ano, ale když před někým přemýšlíte nahlas, má to výhodu v tom, že ten druhý ví, jak jste na ně něco přišli a proč jste se pro něco rozhodli. Proto je dobré, když rodiče přemýšlí nahlas před svými dětmi, místo, aby jim dávali jen hotové příkazy. Proto je dobré, když spolu nahlas přemýšlí manželé, protože pak nemají pocit, že jeden nutí svou vůli druhému. Proto je dobré, když šéf firmy svolá poradu a vysvětlí zaměstnancům své myšlenkové pochody, aby se mohli lépe ztotožnit se strategií firmy. Proto je dobré, když kazatel nahlas přemýšlí na kazatelně, protože jinak to vypadá, že ze sebe chrlí samá dogmata.

            V Bibli je kniha, která je na tomto principu myšlení nahlas postavena, a my dnes budeme přemýšlet spolu s jejím autorem, kterému se tradičně říká Kazatel.

            Najdeme tam totiž velmi zvláštní myšlenky. Třeba, že Kazatel nenávidí život a že nic nemá smysl. Nebo že si autor dopřával všech požitků světa. Nebo že nakonec je člověk na všechno sám.

            Ale tato jeho slova nás nesmějí zmást. Vždyť i nás někdy něco podobného napadne a přemůže nás pocit marnosti a zbytečnosti. Jenže to nikde nahlas nevykřikujeme a spíš se za takové myšlenky stydíme.

            Kazatel to však vzal na sebe. Říká nahlas, co my se bojíme říci potichu. A když už to vysloví, dotáhne to až do konce. Když si uvědomí kolik je na světě nespravedlnosti, dojde k tomu, že nejlepší by bylo vůbec se nenarodit! A člověk si říká: Pane Bože, co já se v té Bibli ještě dočtu.

            Ano chce to odvahu, číst knihu Kazatel. Ale jak se říká: K tomu, aby se člověk mohl odrazit, musí se dostat až na dno. A právě to je Kazatelova metoda. Kniha Kazatel patrně vznikla jako přednáška pro judské mladíky, kteří za pár let povedou soukromé firmy, založí rodiny a možná se dostanou i do politiky. Kazatel chce, aby poznali složitost světa a života. Nic jim nemaluje narůžovo. Klidně jim rozbije hodnoty, co se tehdy považovaly za ověřené a samozřejmé a jde na samou dřeň života a víry.

            Ale na druhou stranu – když tento totální skeptik řekne něco pozitivního a nadějného – jde vám z toho mráz po zádech a uvěříte mu! Víte, že tentokrát to není žádná rádoby zbožná fráze, ale samotný základ toho, co obstojí ve víru času a změn.

            To první, co si autor knihy přizná je pomíjivost všeho lidského snažení. Všechno co dokážeme a uděláme je jako mlha, která se po ránu rozpustí.

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění? Slunce vychází, slunce zapadá a zítra znovu vzejde. Všechny řeky spějí do moře, a moře se jimi nepřeplní. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

            A my musíme říci, ano, takový byl i náš uplynulý rok. Ničím zásadní jiný. Ničím výjimečný. Pouhé opakování toho, co tu už bylo. Snad jen malé děti a studenti si všimnou, že postoupili do dalšího ročníku, ale od jisté chvíle je život především opakováním toho, co tu již bylo. A čím jsme starší, mluvíme a myslíme stejně jako naši rodiče.

            Ale Kazatel to nevzdává. Co když se dá v životě opravdu něčeho dosáhnout. Co když to chce jen více úsilí, šikovnosti a štěstí. A tak se vrhne na podnikání, staví domy a paláce. Jako král si to může dovolit a nevynechá jedinou zábavu a kratochvíli. Všichni musí skákat, jak on pískne.

            I dnes jsou takoví lidé. Vydělali peníze, nemusí už na nic šáhnout, mají luxusní rezidence na různých částech světa, na všechno mají osobní trenéry, ráno začínají v posilovně, pak si jdou zaplavat do moře, dopoledne hrají tenis, odpoledne golf, o víkendu jezdí na koni. Ale jejich život není v ničem jiný než ten náš. I oni jedí chleba o dvou kůrkách, a když je zabolí v dutině břišní, mají strach a musí k lékaři.

            Kazatel proto říká svým žákům. Nenechte se mýlit. Já jsem mohl, co jsem chtěl, nic mi nebylo odepřeno, žádná radost, žádný požitek, ale nic se tím nezměnilo. Byl jsem to pořád jen já – nejistý, zmatený, osamělý, zklamaný. Žádný zvláštní efekt a užitek mi to nepřineslo. I kdybych měl peněz a domů sebevíc, stejně se jimi nenasytím a ještě mi to všichni závidí. A k tomu ještě člověk ani neví, komu to všechno nakonec připadne. Děti to neudrží, budou se mezi sebou soudit a firmu, kterou jsem s takovou námahou vybudoval, koupí konkurence.

            A tak se Kazatel rozhodl opustit hmotné statky a věnuje se věcem duchovním. Začal studovat a hledat moudrost života. V první chvíli je nadšený. Zdá se mu, že být moudrý a vzdělaný je jako mít světlo ve tmě. Ale pak se podívá kolem sebe a zděsí se. Vždyť moudrého i hloupého čeká stejný uděl. Co potká hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i tohle je pomíjivost.

            Když se člověk pro něco hodně nadchne a pak ho to zklame, bývá jeho hněv o to větší. A proto Kazatel, který ztratil všechny iluze, dává průchod své beznaději: Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. …Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

            Ale u toho přece nemůžeme skončit! A tak si Kazatel nakonec dovolí opatrnou otázku. Nic důležitého, jenom takový tichý hláseček, který vyklíčil v jeho srdci: Není pro člověka nakonec nejhezčí to, že se může najíst a napít? Není lepší se rozhlédnout kolem sebe a spokojit se s tím, co nám Pán Bůh dává. Nač si pořád dokazovat, jak jsme dobří a lepší, když fakticky všechno, co máme a děláme, je z Božích rukou.

            Jenže ani to jídlo nemáme jisté. Přijde hlad, bída a nouze a co si počneme? A v tu chvíli přichází Kazatelova slavná báseň o čase, která ukazuje, že všechno, co proživme a děláme, nezávisí na nás, ale na tom, pro co je vhodná chvíle. Když je jaro, raší stromy, a když je podzim padají listy k zemi. A ty s tím nic nenaděláš. Můžeš se tomu pouze přizpůsobit. Je čas, kdy jsi zdravý, a je čas, kdy jsi nemocný. Je čas úspěchů i čas zklamání. Jendou se urodí, jindy je sucho. Je čas vychovávat děti a čas vypustit je z hnízda. Je čas lásky i čas vystřízlivění. Je čas, kdy nevíš, co bys řekl a je čas kdy bys rád předal své zkušenosti. Ale pánem času je Bůh. To on rozhoduje, kdy přijde jaká chvíle a je na tobě, abys to přijal a pochopil. To není tak, že si řekneš: Teď se budu radovat a užívat si světa. Teď se najím a napiju, a pak se z toho vyspím. Myslíš si, teď budu podnikat a vydělávat peníze, plánuješ si dovolenou, ale ty přece nevíš, co bude zítra ani za hodinu! proto můžeš udělat pouze to, co je v dané chvíli možné.

            A pak se Kazatel znovu zamyslí a řekne perlu, která v jeho srdci zrála velmi dlouho a byla vykoupena mnohou bolestí.  Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

            Hle, jak se biblický pesimista nečekaně stává optimistou! I tu každodenní práci bere na milost, jen říká, že nesmíme pořád počítat její výsledky. Kdo myslí jen na výplatu a chce být za každou cenu lepší a dokonalejší než druzí, nemá ze své práce a ze života žádnou radost. A právě radost je ze všeho nejdůležitější.

            Jednou jsem byl pozván do jedné rodiny na oběd a můj spolustolovník se mne zeptal, zda mi chutná. Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě, že ano a on mi řekl: „To buďte rád. Já jsem chuť ztratil. Mně je jedno, co jím.“ A mě to začalo vrtat hlavou. Představte si, že jíte – a nic. Nemáte už sice hlad, ale nemáte z toho žádný požitek.

            Já vím, že jsou na světě horší věci, ale představte si, že něco děláte a nemáte z toho žádnou radost. Ne proto, že jste to pokazili, ale protože je vám to jedno. A já mám obavu, že tak jako onen pán ztratil chuť k jídlu, my jsme z velké části ztratili radost z práce i ze života, protože všechno pořád jen počítáme, hodnotíme a srovnáváme.

            Ale ani s prací se to nesmí přehánět, varuje nás Kazatel. Viděl jsem též všechno lidské pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. Hlupák skládá ruce v klín a také se nají. Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

            Ale umíme my vůbec odpočívat? Umíme se pokochat krásou, která je kolem nás a říci si, práce počká. Máme odvahu jít do důchodu? Něco však dělat chceme a musíme.

            A tak Kazatel své dosavadní přemýšlení uzavírá slovy. Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Vždyť nikdo neví, co přijde po něm? Proto je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho odměna a podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich a radovat se při všem svém pachtění, je dar Boží. Takový člověk totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.

            Co k tomu chcete dodat? Taková jednoduchá moudrost a co nám dalo práce, než jsme se k ní probojovali. Honili jsme se za kde čím, než jsme přišli na to, že vrcholem života je užít si radost z přítomné chvíle.

A já jsem si s překvapením uvědomil, co mi nikdy předtím nedocházelo. To, že má člověk z něčeho radost, není samo sebou. Možná je radost ten největší dar od Pána Boha. Když ztratíte chuť, je vám jedno, co jíte. A když se neumíte radovat, nevíte, proč žít.

Ale Bůh nám dává radost. Když se podíváme se na strom u cesty, uvědomíme si, jak je krásně košatý. Když spravíme doma splachovací nádržku, máme radost, že zase funguje. Když upečeme jablkový závin, máme radost, že ostatním chutná. Když napíšeme kázání, máme radost, že druhé povzbudí. Ale tu radost si my lidé neumíme naordinovat ani zařídit.

            Radost je ten bonus, který nám Pán Bůh dal při všem našem pachtění a snažení. Kdo tu radost pocítí a najde, ten pak daleko snáz zvládne všechno těžké, co nás potkává a co nám hrozí. Více každodenní radosti, to je to, čeho je nám potřebí.         

Díky Bože, že je kolem nás tolik věci, lidí a událostí, které nás k radosti vybízí. Dopřej nám této radosti, aby nás život těšil, jídlo nám chutnalo a práce voněla. Amen.

Nyní dokonce píše, že byl připraven odevzdat svým posluchačům nejen evangelium, ale i vlastní život. To jsou silná slova a takovými by se mělo spíš šetřit. Jinak se z nich stane prázdná fráze. Když vám někdo tvrdí, že pro vás udělá všechno na světě, je jasné že přehání a chce si vás pouze získat

Pavel zde však nemyslí na oběť života, ale říká doslova, že byl ochoten dát za tesalonické svou duši. To už je srozumitelnější. I my přece říkáme, že někdo do něčeho vkládá celou svou duši, to znamená, že se tomu věnuje naplno, bez výhrad a s plným nasazením. Dát do něčeho svou duši znamená nenechávat si zadní vrátka, věnovat se tomu s opravdovým zaujetím. Takových zájmů však člověk nemůže mít mnoho. Jeden, maximálně dva. Práci a rodinu. Sport a charitu. Uměleckou dráhu a chalupu na Vysočině. Vinohrad a vnoučata. Mezi svými prioritami však může mít člověk také církev a sbor. Mnozí z vás to tak mají a já si toho velice vážím.

Dát do něčeho svou duši však není jen oběť a povinnost. Když se člověk něčemu naplno věnuje, stává se mu to drahé a přináší mu to uspokojení a radost. Dnes možná nemluvíme o duši, ale řekneme, že je to pro nás srdeční záležitost. Stojí nás to hodně sil, času i peněz, ale děláme rádi a jsme za to vděční.

Proto je lépe věnovat se jedné nebo dvěma věcem naplno, než deseti levou zadní. To pak nevidíte žádné výsledky a nemáte z toho ani žádnou radost, protože věčně nestíháte. Ale kdo dělá něco naplno, dočká se i sladké odměny.

Když se někdo věnuje rodině, je šťastný, když se občas všichni sejdou. Kdo se věnuje sportu, má radost, když někdy vyhraje on nebo ten, komu fandí. A kdo s plným nasazením pracuje ve sboru, je šťastný, když se po letech podaří opravit kostel nebo vybrat na nové zvony. Lidé ve sboru mu přirostou k srdci, tak jako rodina a nelituje času, který ho to stojí. 

            Každý, kdo pracuje s lidmi, musí si je tak jako apoštol zamilovat. Jinak ho to nebude těšit. To platí pro učitele, pečovatele, lékaře, úředníky, politiky, faráře i presbytery. Dát do něčeho svou duši vyžaduje plné nasazení, ale má to smysl. Přináší to výsledky. Když je někdo zapálený a nadšený, když někdo do něčeho dává celou svou duši, dřív nebo později to přinese ovoce.

Je přece krásné, když někdo vykládá o své práci se zaujetím a je vidět, jak mu na lidech s kterými pracuje, záleží. Osobní nasazení je náročné, ale má smysl. Držet se zpátky, vyhýbat se odpovědnosti, neinvestovat svůj život, čas a peníze do ničeho, je v konečném součtu škoda, protože pak svůj život de facto promarníme. Naše duše se sice neunaví, ale zůstane prázdná.

            V dalším odstavci apoštol vzpomíná, jak moc mu záleželo na tom, aby tesalonické nevyužíval a nikdo mu nemohl říci, že má z evangelia dobrý kšeft a výdělek.

            V té době existovaly zhruba čtyři způsoby, jak si mohl filosof či kazatel zajistit obživu. Mnozí vybírali od svých žáků školné – ale to Pavel nechce, aby mu nikdo nemohl vytknout, že ho evangelium živí. Další možnost byla žebrat, ale to Pavel považuje za nedůstojné. Třetí možnost byla nechat se najmout jako domácí učitel do nějaké bohaté rodiny, ale to se Pavlovi zdálo příliš pohodlné. Vždyť jeho úkolem je donést evangelium až na sám konec světa. Zbývala tedy jen čtvrtá možnost – kázat evangelium zadarmo a živit se přitom vlastníma rukama.

Tak tomu bylo tomu i v Tesalonice. Ve dne apoštol učil a v noci manuálně pracoval – šil stany pro obchodní cestující a římskou armádu. Ale je také možné, že obojí činnost někdy probíhala také současně. Na východě se dodnes pracuje v otevřených dílnách na ulici a tak se apoštol mohl ohánět s jehlou a nití a současně hovořit s těmi, kdo se právě zastavili a zajímalo je, jak jsou řemeslníci šikovní a o čem si povídají.

Ale místo aby si apoštolé se zákazníky a kolemjdoucími vykládali o politice nebo srovnával ceny potravin – vyprávěli jim o Božím království a Ježíši Kristu. Toto spojení každodenní práce a evangelia mohlo být pro mnohé posluchače důležité a inspirující. Vždyť kdo poctivě pracuje, ten většinou nemívá hlavu v oblacích a nebývá ani tlučhuba z parlamentu.

            To nám připomíná, že církev vždycky stála a stojí na laicích. Je dobře, že máme teologicky vzdělané odborníky, je dobře, když se někdo může věnovat práci ve sboru na plný úvazek, ale profesionálové to nevytrhnou a nezachrání. Největší díl práce je a zůstává na obyčejných lidech, kteří se při své práci a ve svém volnu sdílí s druhými o evangelium. Faráři jsou jen špičkou ledovce, ale největší službu evangeliu odvádějí zapálení laici, kteří se nestydí v každodenních situacích mluvit s lidmi o Boží pomoci a uvádět tak evangelium do praktického života.

Ale má t ještě jeden aspekt. Kdo se uživí poctivou prací a něco v ní také dokáže, je pak i věrohodnější, když mluví o Bohu. Všimněte si, že největší misijní ohlas dnes mají lidé, kteří spojili víru s nějakým dalším povoláním a odborností. Když je někdo dobrý lékař, uvěříte mu i to, že se za vás modlí, Když je někdo šikovný řemeslník, zaujme vás, že chodí do kostela. Když někdo pracuje jako vědecký pracovník a řekne, že vesmír dává prostor pro Boží tajemství¨, řeknete si, že na tom asi něco bude.

            Tím se plynule dostáváme k dalšímu tématu Pavlova dopisu a tou je věrohodnost kazatelů. Apoštol píše: Vy i Bůh jste svědky, jak jsme s k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Pavel si je dobře vědom, že sebelepší argumentace k víře nestačí. Rozhodující je, aby lidé viděli také živý příklad věřícího člověka. Je hezké číst si evangelia, nebo dokonce přečíst celou Bibli, ale to nestačí. Je potřeba se také setkat s obyčejným a přitom zbožným člověkem. Vidět, jak se věřící lidé chovají. Křesťanskou víru je třeba vidět na vlastní oči a potkat lidi, kteří se pokouší žít podle evangelia. Teprve pak si dá člověk Bibli a život dohromady a pochopí, jak to funguje v praxi.

            Bez živého příkladu se stane z hovorů o víře jen akademická debata. Skutečně zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy se víra promítne do každodenního života, a vidíme, jaké to přináší výsledky, otázky a nároky. Víra v Boha není teorie, ani pouhá záložní baterie pro případ nouze. Víru je třeba vidět na konkrétních příkladech. Teprve pak se jí člověk odváží a udělá první krok směrem ke Kristu.

            Jestli chceme, aby naše děti chodili do kostela, musíme je o tom přesvědčit ne slovy, ale svým životem.

            V posledním verši dnešního oddílu se Pavel přirovnává k otci, který tesalonické napomíná, povzbuzuje a zapřísahá, aby chodili ve stopách evangelia.

            Je to nečekané přirovnání, protože že o několik veršů dříve se apoštol přirovnal k matce respektive k chůvě, která měla tehdy výchovu dětí na starost. Jde tedy o vědomé doplnění obrazu laskavé ženy, která dětem všechno dovolí. Apoštol ale i každý křesťan totiž musí umět obojí. Být laskavý i přísný. Nejen pohladit a odpustit, ale i rázně zakročit a potrestat.

            Děti, které vyrůstají v úplné rodině, to velmi dobře znají. Co by jim prošlo u matky, neprojde jim u otce. A když si s nimi matka neví rady, pohrozí jim, že to s nimi vyřídí táta, jen co se vrátí z práce. Ale děti přitom dobře vědí, že matka i otec si pouze rozdělili role a oba ho mají stejně rádi.

            Apoštolé si však své role nerozdělili, ale museli se naučit obojímu. Trestat i odpouštět. Dát jasné hranice, ale také je v naléhavém případě porušit. Křesťané se musí naučit, kdy být laskaví a mírní jako chůvy, a kdy důslední a cílevědomí, jako otcové.

            Dnes je role otců ohrožena jak v rodinách, tak ve školách, ale i v církvi. Málokdo dovede dát jasná pravidla, rázně něco odmítnout nebo se za jinou věc se vší vahou postavit. Všechno je nějak rozbředlé, neurčité a nejasné.

Všechno se podřizuje našim zájmům a potřebám a chybí nám autority. Málokdo dovede říkat věci nepříjemné, málokdo si troufá mít jiný názor a stát si za ním. Otcové jako by se někam vytratili. Místo toho, se nám nabízí alfa samci, kteří prosazují jen sami sebe, Ale my potřebujme otce, kteří na sebe přijmou odpovědnost i za druhé a nastaví nám hranice, které není radno překročit. Někdy to vypadá, že jsou kolem nás jen samé chůvy, které stále jen ustupují našim nárokům, ale chybí ti, kteří by vstali a řekli nahlas: Tak už dost.

            Ale abychom neskončili jen u hledání autorit, všimněme si na závěr, k čemu nás mají naši otcové vést, napomínat a povzbuzovat. Cílem křesťanské výchovy je, abychom šli vstříc Božímu království. Není to tedy kázeň pro kázeň. Není to poslušnost za každou cenu, ale cesta, která má cíl, k němuž chceme a můžeme dojít. Smyslem křesťanské výchovy musí být jasné vědomí toho, kam směřuje. My přece musíme vědět, proč chodíme od kostela, proč se modlíme, proč nepodvádíme a proč se snažíme být si věrní.

            Apoštol říká, že smyslem toho všeho je mít už dnes podíl na Božím království, do něhož jsme byli povoláni. Nejde tedy jen o to, co přijde po smrti. Jde už o tento život, který může a má být díky Božímu povolání pravdivý, vděčný, klidný, svobodný a plnohodnotný. Pán Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli být šťastní už tady a teď. 

            Kdyby na to byl člověk sám, snadno se mu výhled k Božímu království ztratí a zatemní. Ale Pavel mluví v množném čísle. To znamená, že něco z té slávy Božího království smíme a máme prožít již nyní ve společenství svého sboru a církve. Právě zde se to, čemu věříme, už dnes slaví a částečně děje. Zde už se z Božího odpuštění žije a lidé se k sobě chovají jinak než ve světě. V církvi lze – ne vždycky ale přece jen občas – poznat, jakou má Boží království chuť, barvu a vůni.

Zde poznáme, že stojí za to přiznat chybu a nechat si odpustit. Věnovat se slabým a říkat si pravdu. Odpustit druhým ještě dřív, než se nám omluví. Boží království je v našem světě už dnes přítomné, i když zatím jen náznakem, na okamžik a v srdci. A proto má smysl angažovat se pro evangelium celou svou duši.            

Pane, děkujeme ti, že jsme v církvi našli své místo a prožili tu mnoho dobrého. Dej, abychom tu měli trvalé zázemí a dovedli přijmout ty, kteří tě hledají. Nauč nás dělat svou práci pořádně a se zaujetím. A dej nám zahlédnout, že evangelium přináší už dnes dobré ovoce v pravý čas.

I my přece tuto obavu známe. Do srdce se nám vkrade myšlenka: Proč já se tolik namáhám a snažím? Vždyť je to pořád dokola. Ráno do práce, odpoledne z práce, uvařit, uklidit, natřít plot, přezout z letních na zimní, napsat s dětmi úkoly a zítra nanovo. Ale čeho jsme tím dosáhli? Co z toho nakonec zůstane?

Jsou povolání, kde aspoň vidíte nějaké výsledky. Zedník postaví zeď, vědec vydá knihu, lékař uzdraví pacienta, herec nastuduje roli, zpěvák vydá nové cédečko. Ale co takový účetní, úředník, kuchařka, servírka, řidič, pečovatel či žena v domácnosti. Za čím ti se mohou ohlédnout a říci si: Nežil jsem zbytečně.

A přece právě apoštol, za nímž nestála žádná zavedená instituce ani tradice a který ani nevěděl, zda sbory kterým píše, ještě existují, věří, že jeho práce není marná. Kde bral tuto jistotu? I když byly výsledky jeho práce často chabé, Pavel si je jist, že tím co dělá, se podílí na něčem daleko větším, než on sám dovede dohlédnout. Apoštol věří, že jeho práce a služba je součástí Božího díla na této zemi. A ta má smysl. Dokonce by se dalo říci: Ta jediná má smysl. Lidské dílo pomine, ale Boží dílo zůstává.

Nezáleží tedy na tom, co za sebou člověk bezprostředně vidí, ale na tom, zda naše práce podporuje evangelium. Pavel je přesvědčen, že to jediné, co není marné, je Boží dílo. Naše slova se rozplynou ve větru, ale Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou. Naše úsilí upadne časem v zapomnění, ale milost Boží nikdy není zbytečná. V dopise do Korintu Pavel píše: Vaše práce není v Pánu marná. Všimněte si toho v Pánu. I kdyby byly výsledky naší práce sebe viditelnější všechno jednou vezme za své. To jediné, co zůstane, bude Ježíšovo evangelium a to, co se z něho zrodilo.

Náš život proto bude naplněný a smysluplný, když se svým malým dílečkem připojíme k pohybu, kterým tu nenápadně, ale cílevědomě působí Duch svatý. Je třeba se ptát, zda naše úsilí – ať pracovní nebo volnočasové – odpovídá směru a cílům, které si Bůh vytýčil v evangeliu. Zda pracujeme také pro druhé nebo jen sami pro sebe. Zda přinášíme druhým radost nebo závist. Úlevu nebo bolest. Hněv nebo naději. Zárukou smyslu našeho života a práce nejsou výsledky, které lze změřit a zvážit, ale jistota, že to, co děláme, souzní s tím, co v tomto světě koná Duch svatý.

Kvůli tomu však člověk nemusí být rovnou kazatel evangelia. Každou práci lze konat pro Pána Boha, tedy s láskou, úsměvem, ochotou a porozuměním. Ale současně se nám u mnoha činností vybaví, že jsou zbytečné, sobecké, hloupé a marné. A ty bychom měli opouštět a omezovat.

            Ale je tu ještě jedna opora a znamení toho, že naše práce není marná. Apoštol vzpomíná na to, jakým překážkám musel čelit ve Filipech. Stručně řečeno dostal tam 39 ran holí, nohy mu dali do klády a spolu se Silasem je strčili do vězeňské kobky. Oba byli přitom římští občané a těm se takové příkoří bez řádného soudu nesmělo stát. Ale někdo je chtěl zlomit a ponížit.

Když člověk slyší nebo čte o tom, co všechno někteří lidé zažili ve vězení, čím si prošli na frontě, v koncentráku nebo v gulagu, v duchu si říká, jak to ti lidé mohli vydržet. Když víme, jak nás snadno rozhodí naprosto banální věci, musíme obdivovat sílu těchto lidí, kteří vydrželi neuvěřitelné strádání a ponižování. Ale právě tito lidé se museli ptát, kde se v nich vzala síla, kterou nikdy předtím nepoznali.

            Apoštol proto má vysvětlení: Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží.

            Když člověk prožije velké trápení a ponížení, pozná i podivuhodnou Boží pomoc a sílu, která mu to pomůže unést. Nebýt Boha, už jsem tu dávno nebyl, řeknou mnozí z těch, kteří vyšli z vězení nebo utekli hrobníkovi z lopaty. Nebýt Boha nevydržel bych tu bolest. Dávno už bych to vzdal, ale díky modlitbám jsem silnější a odvážnější, než jsem si myslel.

Toto poznání sice bývá zaplaceno mnohým utrpením a ponížením, ale dává věřícímu člověku jistotu, že svou vírou nikomu nenaletěl. Víra zpečetěna utrpením je něco docela jiného, než laciné nadšení, prázdné filosofování nebo pouhé dodržování tradic. Když Pavel ležel zmlácený ve vězení a přesto si tam dokázal zpívat, poznal, že Kristus vysvobozuje z každého ponížení.

Pavel připomíná, čím musel jako apoštol projít. Nebylo toho málo. On však všechny ty ústrky, ponížení, urážky a utrpení považuje za zkoušku, kterou si ho Bůh připravil a vycvičil, aby mohl být apoštolem. Bůh nás uznal za hodné (doslova vyzkoušel si nás) svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.

V jiných povoláních se také skládají zkoušky. Jazykové, odborné i zátěžové. Než mohou piloti řídit skutečné letadlo, musí si to vyzkoušet na zemi a tam ho podrobí mnoha krizovým situacím, aby poznali, zda by podobnou zátěž zvládli i ve vzduchu. Křesťan si také musí projít zátěžovými testy. Ale nejde je nasimulovat. Musíme do nich vstoupit naplno a s rizikem tak jako Pavel. Jedině ve skutečném trápení může naše víra růst a my poznáme, že s Boží pomocí vydržíme daleko víc, než jsme si mysleli.

A přece i tak čistou a svatou věc, jako je služba evangelia, lze velmi snadno zdiskreditovat a doslova pošpinit. Proto se Pavel předem brání: Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést.

Evangelium bylo vždycky vystaveno pomluvám a útokům. Mnozí jsou celý život přesvědčeni, že jde o omyl nebo dokonce podvod. Stejné slovo zazní, když Pilát pošle stráže hlídat Ježíšův hrob, aby učedníci nemohli Ježíšovo tělo tajně unést a pak tvrdit, že vstal z mrtvých. To by byl podle farizeů ještě horší podvod, než to, že se prohlašoval za Mesiáše.

Evangelium čelilo a dodnes čelí nařčení z podvodu. Co když jsme si to všechno jen chytře vymysleli a narafičili. Prázdný hrob přece nic nedokazuje. Jenže naše víra nestojí na prázdném hrobu, ale na setkání se Vzkříšeným. Naše víra nestojí na jednom domnělém zázraku, ale na vyznání mnoha nezávislých svědků, kteří poznali a prožili, že Ježíš je stále mocný, živý a přítomný. Jestliže evangelium již přineslo do našich životů tolik dobrého, není možné, aby bylo založeno na podvodu a omylu.

            Další námitka proti evangeliu může být v tom, že jde nástroj nadvlády jedněch nad druhými. Nečisté úmysly znamenají, že někdo někoho zneužívá a využívá.

Zde ovšem musíme přiznat, že taková věci se stávaly a stávají. Dějiny církve nejsou vzorovou čítankou a evangelium bylo mnohokrát překrouceno a posloužilo jako nástroj k ovládání druhých. Ale také platí, že až dosud se z tohoto zajetí dokázalo vždycky vysvobodit. Dřív nebo později se Boží evangelium prodralo ven a mocenské choutky těch, kteří chtěli lidskou touhu po Bohu zneužít, byly odhaleny. Tohle už kritici evangelia a církve většinou nechtějí vidět ani slyšet. Všechno na světě se dá zneužít. Ale evangelium se z každého překroucení na rozdíl od mnoha jiných ideálů, umí vysvobodit a to docela energicky a razantně. Má v sobě sílu, kterou nelze dlouhodobě zneužít a ani umlčet.

Ale co když nás od víry odradí lidé, kteří si z něho udělali výhodný byznys. Proto apoštol zdůrazňuje: Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných.

Mnoho lidí se rádo poslouchá, krásně strojí, sedí na předních místech a požívá úcty druhých. Někteří z nich se dají na politiku, jiní sbírají akademické tituly a část se jich zahnízdí v církvi. Ale i takoví lidé nakonec – přes všechnu svou nadutost a protivnost – nemohou než posloužit evangeliu. Někoho z jejich posluchačů to možná na čas odradí, ale kdo touží po živém Bohu, ten si dokáže tuhle lidskou pýchu odfiltrovat.

V listu Filipským nám apoštol radí, abychom se nad každou člověčinu, která pronikne do církve, dokázali povznést. Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem.  Jedni z lásky, druzí z touhy po uplatnění a ne z čistých pohnutek. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat (Fp 1,15-18). I nehodní kněží tedy mohou šířit evangelium, jen se musíme naučit oddělit jejich slabosti od slávy Boží milosti. Kolikrát už se stalo, že neschopný a problémový farář po sobě zanechal dobrý a živý sbor. Tak nezdolné a odolné je Boží evangelium.

            Náš dnešní test pak končí slovy: ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti.

            Ve skutečnosti se tu Pavel nepřirovnává k matce ale chůvě. V lepších rodinách tehdy matky děti nevychovávaly ani nekojily. Starala se o ně chůva, která je krmila, oblékala, učila chodit, mluvit, zatímco matka se věnovala nějaké vznešenější činnosti. Na dokreslení si přečtěme z dobové literatury, co se od chůvy očekávalo. Plutarchos píše: Když děti upadnou, chůvy nespěchají, aby jim vyhubovaly, nýbrž je zvednou, umyjí, urovnají jejich oděv a teprve, když je všechno hotovo, tak je pokárají a potrestají. A jiný antický autor píše: Chůvy poté, když dětem naplácaly, vyprávějí jim nějaký příběh, aby je uklidnili a potěšili.

            Chůva byla tedy takový Pán Ježíš v civilu. Nejdřív pomohla a teprve pak se zlobila. A když se na dítě rozhněvala, hned ho zase konejšila a četla mu pohádky. Prostě idyla dětství, kdy máte jistotu, že vás nepřestanou milovat, i kdybyste rozbili tu nejdražší vázu. A podobné to je, když člověk uvěří v Krista. Ví, že by zasloužil pořádně naplácat – a přece se může ukrýt do milující náruče.           

Pane, děkujeme ti za takové lidi, jako byl apoštol Pavel. Nehledí na námahu ani zda je druzí chválí, nemyslí na to, co z toho mají, ale poctivě a vytrvale slouží dobré věci. I my známe takové a prosíme tě, abychom se jim mohli podobat a pokračovat tak ve tvém díle spásy. Amen.

Lidé vypravují, jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. Co je to vlastně modla? Ve starověku to byla socha nebo obraz nějakého božstva. Nešlo však primárně o umělecké dílo, ale o to, aby bylo božstvo díky svému obrazu stále přítomné a k dispozici. Modla měla výhodu v tom, že byla vždy pro ruce, ale nevýhodu v tom, že ji člověk musel probudit a přimět k činu. Sochy bohů byly sice vrcholem lidské dovednosti, byly však hluché a slepé. Člověk je musel svými slovy a obřady přimět k činu, protože si ji sám vytvořil – ať už z kamene nebo ve svém srdci.

V tomto smyslu se i dnes může stát modlou všechno, od čeho my lidé očekáváme naplnění a uspokojení svého štěstí a potřeb. Modlou se nám může stát blízký člověk, práce, ideologie, kariéra, způsob stravování, sport, věda, peníze nebo vlastní dítě. Ve skutečnosti jsou to Boží dary, za které máme být vděční. Ale když od nich čekáme víc, než nám mohou dát, stávají se z nich modly. A modla vždycky vyžaduje naši aktivitu a tím je svůdná, neboť člověk nejvíc věří tomu, co si sám udělá a zařídí. A čím víc o takovou modlu pečujeme, tím víc ji věříme, už proto, že jsme jí věnovali tolik energie a času.

Právě proto je tak těžké, přiznat si, že nám modla nepomůže. Dokážeme to snad jedině tehdy, když nám někdo nabídne něco lepšího. A to se v případě, o kterém mluví apoštol, stalo. Lidé v Tesalonice se dokázali vzdát svých dosavadních božstev díky tomu, že poznali Boha živého a pravého. V čem však spočívá živost a pravost našeho Boha?

V tom, že nám pomáhá sám od sebe a ne proto, že jsme si ho dokázali přivolat a zapůsobit na něj. Křesťanský Bůh je jedinečný v tom, že ho není třeba probouzet, přemlouvat a snažit se mu zalíbit, ale že on sám je aktivní a jedná v náš prospěch.

Apoštol přišel do Tesaloniky a místo, aby lidi učil, jaké mají bohům přinášet oběti a jaké jim mají postavit chrámy, oznámil jim, že byli zachráněni, aniž se o to jakkoli přičinili. Kdesi daleko v Jeruzalémě za ně obětoval svůj život člověk jménem Ježíš, kterého Bůh poslal na svět, aby nás vysvobodil z moci hříchu a smrti. Bylo to poprvé, kdy se setkali s Bohem živým, který lidem pomáhá sám od sebe.

Slyšet o živém Bohu je proto důležité i dnes. Je osvobozující vědět, že je tu někdo, kdo jedná v náš prospěch, jenom proto, že mu na nás záleží. Živý Bůh je Bůh milující, odpouštějící a jednající. Modla spí, ale živý Bůh bdí. Modla nepomůže, ale živý Bůh se nás zastane. Modla nás neslyší, ale živý Bůh ví, co potřebujeme, ještě dřív než to vyslovíme.

I když se dnešní lidé často tváří jako nevěřící, ve skutečnosti i oni spoléhají na to, co si sami vytvořili a vysnili. Ve svém srdci mají modly, kterým věří, aby mohli doufat v lepší budoucnost, i když pak žijí ve stále nejistotě, zda pro své modly udělali dost

Ale my jsme se těchto berliček s bázní a třesením vzdali a věříme, že strůjcem našeho štěstí nejsme my sami ani ti, k nimž se upínáme, ale živý Bůh, který si nás zamiloval a poslal nám na pomoc Ježíše Krista. Živý Bůh však jedná, tak jak on sám chce a proto k naší víře patří také trpělivost a pokora, která dovede čekat a nic si nevynucuje.

Našemu Bohu není možné ani potřebné nijak nadbíhat. On sám je garant a tvůrce všeho dobrého kolem nás. Není třeba ho budit ani přemlouvat. Není třeba mu přinášet oběti a stavět chrámy. Stačí se spolehnout, že nám zůstává věrný. Kdo uvěřil v Boha, který je živý a milující, ten se nemusí trápit, zda je Pánu Bohu dost dobrý a vyhovující, ale může se spolehnout na to, co pro něj Bůh učinil v Ježíši Kristu z vlastní vůle a sám od sebe. Taková víra člověka osvobozuje, kdežto modly nás ovládají. Buďme rádi, když se jich díky evangeliu zbavíme a nenechme se jimi znovu ovládnout. 

Druhá změna, kterou procházel člověk, který se stal křesťanem, bylo brzké očekávání Kristova druhého příchodu. To je ovšem kontroverzní téma, které dokáže církev rozdělit. Upřímně řečeno, právě v blízkém očekávání příchodu Páně se prvotní církev zmýlila a musela své učení později korigovat. Uvědomila si totiž, proč Bůh s koncem světa nespěchá. Vždyť čím později Kristus přijde, tím víc lidí může být zachráněno. Apoštol Pavel však počítá, že Kristus přijde podruhé ještě za jeho života. Má však smysl tento článek víry držet ještě dnes? Nestanou se z nás blouznivci a fanatici?

            Zde je třeba říci, že církev očekávala brzký Kristův příchod už mnohokrát, a i když k němu nedošlo, vedlo to u mnoha lidí k duchovnímu probuzení a akceleraci života víry. Když se blížil rok tisíc po Kristu, mělo se za to, že brzy nastane Kristovo tisícileté království. V křesťanské Evropě to vedlo k velkému rozmachu kultury, zbožnosti a touze po míru. Očekávání se sice nenaplnilo, ale dobré ovoce to přineslo. Podobně na tom byla česká reformace. Radikální husitští kazatelé vodili lidi na hory, protože očekávali, že se jim tam už brzy zjeví Kristus. Vzkříšený Ježíš měl přijít do Čech v roce 1421. Prakticky každá reformace byla nějak prostoupena myšlenkou blízkého příchodu Kristova. Často totiž teprve ukrácenost času přiměje člověka, aby uskutečnil, co stále jen odkládal a sliboval. Kristův druhý příchod dává naší víře pohyb, zaujetí, horlivost, nadšení a touhu po změně,

            Ale k tomu, aby člověk vzal Boží slovo vážně a vykročil na novou cestu, není třeba vypočítávat další datum Kristova příchodu. Úplně stačí, když si uvědomíme, že my sami už nemáme mnoho času a je třeba jednat. Pokud si myslíme, že jsme pány svého času a důležité věci stále jen odkládáme, jednou na to doplatíme. Náš čas je vzácný. Každý den je neopakovatelný. A co jsme zanedbali, vzdali a nechali plavat, už se nevrátí. Apoštol Pavel pospíchal, aby mohl svědčit o Kristu i ve Španělsku, protože měl obavy, aby ho Kristus se svým druhým příchodem nepředběhl. Byla to pro něj důležitá motivace, protože mu na těch lidech záleželo a chtěl je zachránit.

Podobně motivování byli misionáři, kteří v 19 století odcházeli do odlehlých koutů naší zeměkoule, protože byli přesvědčeni, že až se evangelium dostane do poslední africké nebo jihoamerické vesnice, nastane království Boží a chtěli tomu svým dílem přispět.

Tato naléhavost nám dnes často chybí. Kristův příchod se však každým dnem blíží. Ale ať už přijde zítra nebo za tisíc let, stále platí, že čím dříve naši bližní poznají evangelium, tím déle budou moci žít z jeho dobrodiní.

Třetím důrazem evangelia je víra ve všeobecné vzkříšení. I když si neumíme představit, jak a kdy k němu dojde, je to stále základní pilíř naší víry. Jestliže byl vzkříšen Ježíš, který se kvůli nám stal člověkem, pak i my jednou žít v Boží blízkosti.

Antika také věřila v jakési pokračování života po smrti, ale byla jen vybraná, těla zbavená a očištěná část lidské bytosti. Na vysvobození měla naději pouze naše duše, ale nikdy ne člověk ve své tělesné slabosti a smrtelnosti. Pouze křesťané uvěřili, že celý lidský život má naději na spásu. Nejen nějaká naše část, ale všechno, co jsme tu prožili a milovali, čemu jsme věřili a na čem jsme pracovali, nezanikne a poneseme si to sebou do věčnosti. Tato víra postupně vedla k úctě ke každé lidské bytosti a jejímu životu již tady a teď. Vždyť se jednou všichni potkáme v Božím království. Bohatí s chudými, zdraví s nemocnými, narození s nenarozenými, černí s bílými, znepřátelené národy i sousedé, kteří spolu nemluvili.

Život každého člověka se stal díky víře ve vzkříšení doslova posvátný, protože měl zaslíbení věčnosti. Nejen naše duše, ale i naše tělo, to znamená i naše lidská slabost, nedokonalost, naše mezilidské vztahy, naše touhy a naděje, to všechno je hodno úcty a budoucnosti. Víra ve vzkříšení těla postupně vedla k úctě ke každé lidské bytosti. Nemocní, umírající a postižení byli léčeni a dostávalo se jim péče a důstojnosti. Víra vzkříšení všeho těla dostala svůj výraz v boji za rušení otroctví, důrazu na lidská práva, práva žen, menšin a rovného volebního práva. To nebyla jen politika, ale také a především důsledek křesťanské víry ve vzkříšení těla. Ten odkaz je stále živý, důležitý a neodmyslitelně patří k naší kultuře a civilizaci. Ráj není za odměnu ani pouze pro vyvolené. Kristus zemřel za všechny. A proto nesmíme nikoho ztratit, odepsat, odmítnout, ponížit, zavrhnout nebo zabít.

Poslední důraz, který apoštol zmiňuje, se týká Božího hněvu. Jak tomu máme rozumět? Bůh přece není člověk, aby podléhal emocím. Výraz Boží hněv slouží apoštolovi jako signál, že se Pánu Bohu něco nelíbí a dává to lidem viditelně najevo. Pavel viděl v různých událostech své doby znamení Boží hněvu, který by nás měl přimět, abychom změnili svůj život.

I my věříme, že Pán Bůh do našeho světa zasahuje a dává nám signály, co se mu libí, a co ne. Věříme, že zlo, může načas vítězit, ale nakonec bude poraženo nebo zničí samo sebe. Věříme, že Bůh nás může vysvobodit z nesnází, které jsme si na sebe přivodili. To že Bůh podporuje dobro a brání zlu již nyní v tomto čase, je víra, která nám dává naději, když musíme čelit nepřátelství, marnosti, zlobě, nenávisti a sobectví. Boží hněv je odvrácená strana Boží lásky. Jestliže věříme, že Bůh je živý a jednající, znamená to, že nejen podporuje dobré, ale že současně zlým věcem bráni, zlé lidi zadržuje a nechává je v zajetí jejich zpupnosti a zloby, aby sami vyautovali a znemožnili.

Boží hněv však není Boží soud. Boží hněv nás má probudit a vzpamatovat, abychom si uvědomili, na jaké straně stojíme, čemu sloužíme, za koho bojujeme a kam směřujeme. Boží hněv je poslední varování, díky němuž si smíme uvědomit, kudy cesta nevede.

Pane, děkujeme Ti, že nám pomáháš zorientovat se v tomto složitém světě. Ukaž nám, prosíme, co má tvé požehnání a čeho se máme vystříhat. Pomoz nám stát na straně dobra a vzepřít se zlému. Amen.

Tím společně sdíleným tajemstvím zde není nic menšího než Boží vyvolení. Můžeme ta slova vztáhnout i na sebe? Smíme i my věřit a vědět, že jsme vyvolení? Nebo by to byla jen nemístná pýcha a hrdost?

Slovo vyvolení původně znamenalo povolání Izraele, být ostatním národům svědky jediného Boha. Do takového vyvolení se člověk narodil. Bylo to, jako když někdo přijde na svět chudý nebo bohatý, zdravý nebo nemocný.

Zde má však Pavel na mysli jiné vyvolení, které se nestalo narozením. Jde o vyvolení, které se stalo v Kristu (Ř 16,13) a vztahuje se na všechny lidi. Jeho povaha je však stejná. Je to skutečnost, kterou člověk nemůže ovlivnit ani změnit. Boží vyvolení je na nás lidech naprosto nezávislé. Je to Boží rozhodnutí, které nemůžeme vlastními silami ani získat ani ztratit. Můžeme se mu leda bránit, můžeme ho ignorovat, ale ono přesto stále platí.

Mnozí židé tehdy odmítali Ježíše jako Krista, ale i tak, jak říká apoštol, zůstali Bohu milí pro své otce (Ř 9,28). Stejně tak i dnešní lidé zůstávají Bohu milí pro Ježíše Krista, i když ho třeba odmítají a tvrdí, že ho nepotřebují. Přesto zůstávají v Kristu vyvolení a dveře ke spáse jsou jim otevřené až do poslední chvíle jejich života.

Naše vyvolení se stalo skutečností, když Ježíš Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých pro naši spásu. Kristova oběť a prázdný hrob jsou události, které jsou na nás zcela nezávislé a nezrušitelné, přitom právě ony jsou jediným důvodem našeho vyvolení, podobně jako důvodem vyvolení Izraele bylo slib daný Abrahamovi.

Stejně důležité však je, aby člověk o svém vyvolení věděl. Aby si ho připomínal, těšil se z něho a nedal se zviklat pochybnostmi, že něčeho takového není hoden. Proto slyšíme apoštolovo ujištění: my přece víme, bratři, Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným.

Toto vyvolení ovšem neznamená žádné vnější výhody nebo viditelný úspěch. A už vůbec to neznamená, že bychom byli lepší než ostatní. Boží vyvolení neznamená žádnou přednost ani odměnu. Je to povolání ke službě. Je to nepochopitelný a ničím nezasloužený projev Boží důvěry a lásky. Není to vyznamenání, ale pověření a úkol. Je to závazek a někdy i břemeno, kterému se mnohdy bráníme, ale nakonec v něm nacházíme tu největší oporu svého života.

Ale co když si jen fandíme, že jsme důležití? Pavel zná tuto pochybnost, a proto chce tesalonické i nás ujistit, že naše vyvolení není jen nějaká smyšlenka, propaganda nebo líbivá řeč, ale něco, co je také vidět a co se projevuje navenek. Uvádí několik viditelných projevů našeho vyvolení, které nám dosvědčují, že to, co se s námi děje, je dílo Boží a ne lidské.

Pavel připomíná tesalonickým, že evangelium, které jim přinesl, bylo potvrzeno třemi průvodními znaky. Bylo doprovázeno moci, Duchem svatým a plnou přesvědčivostí. A dokládá to na konkrétních případech.

Ten první spočívá v tom, že se evangelium, které jim přinesl, šíří dál pouhou vnitřní silou, ano jakoby samo do sebe. Bylo to, jako když se zaseje semeno a ono pak už samo vyklíčí, vykvete a vydá plody, aniž by se o ně člověk musel starat. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.

Pavel si pochvaluje, že aniž on sám proto něco udělal, evangelium se z Tesaloniky šíří dál jako vlny na vodní hladině. A když se něco děje jakoby samo od sebe, tedy bez lidského přičinění, je to znamení, že jde o Boží dílo. Tato vnitřní síla evangelia je něco, co nás stále znovu udivuje a učí pokoře. Když tlačíme na pilu nebo něco velkého organizujeme, evangeliu to většinou nijak zvlášť neprospívá. Ale když ho necháme, aby žilo a působilo samo do sebe, dějí se překvapivé věci.

A tak to má být. Evangelium potřebuje svobodu. Když chce kazatel vidět bezprostřední výsledky svého působení, většinou bývá zklamán a rozčarován. Má pocit, že to, o čem svědčil, dávno někam zapadlo. A přece se většinou až po delším čase setká s někým, komu Boží slovo jím zprostředkované pomohlo. Potká konfirmandy, z kterých jsou presbyteři. Vidí, jak se nezávisle na něm děje, k čemu on sám dala pouze prvotní podnět. Evangelium žije svým vlastním životem a má v sobě velikou vnitřní sílu.

Stále znovu potkáváme  lidi, kteří uvěřili ne díky nějaké promyšlené evangelizaci, ale byli Božím slovem zasaženi nečekaně, neplánovaně a nezamyšleně. A to, co se takto šíří dál jako samo od sebe, je dílo Duch svatého. 

Druhým znakem vyvolení je podle apoštola osobní příklad, kterým se křesťané navzájem povzbuzují a ovlivňují. Vždyť jste jednali jako my i Pán.

Možná nás překvapí, že Pavel chválí tesalonické, že napodobují jeho i Ježíše Krista. To nám může připadat jako nemístná pýcha. Křesťan má přece napodobovat samotného Krista a ne nějakého člověka. Nepovažuje se apoštol za příliš důležitého? Nestaví se tu na roveň Kristu nebo dokonce nad něj?

Přesto to není nic nepatřičného, ale naopak žádoucího. Antika očekávala od učitele, že poskytne žákům nejen znalosti a vědomosti, ale také praktický příklad, jak mají podle jeho učení žít. Proto také žáci své učitele následovali a žili s nimi, aby se od nich jejich životnímu stylu naučili.

            Pavel proto považuje za samozřejmé, že jeho úkolem jako apoštola není jen krásně kázat a vznešeně se modlit, ale dávat svým způsobem života konkrétní příklad, jak evangelium mění lidský život. Pavlů život v Tesalonice byl v tomto smyslu věc veřejná. Všichni věděli, že v noci pracuje, aby mohl ve dne zvěstovat. Věděli, jaká protivenství musel pro víru snášet. Věděli, jak se choval k lidem a jak skromný byl jeho soukromý život.

Osobní příklad byl stejně důležitý, jako to, co Pavel kázal. Ne jeho slovní argumenty, ale jeho vlastní život potvrzoval, že to, o čem káže, není žádná vznešená teorie, ale síla, na které on sám postavil svůj život.

            To nás vede k tomu, že i my potřebujeme živé vzory křesťanské víry. K tomu aby člověk mohl napodobovat Krista, nestačí jen číst evangelia, ale také vidět živého člověka, který Krista následuje. Kde však takové lidi nalézt?

Ale co když žijí vedle nás a my je nevidíme, protože jsou příliš tiší a skromní. Možná bychom se měli svých blízkých, svých rodičů, prarodičů, strýců, kmotrů, kazatelů a presbyterů více ptát a dozvěděli bychom se, jak veliké věci učinil v jejich životě Pán. Možná je to skrytý poklad, který neumíme využít a přitom ho máme nadosah. 

Když nemáme čas si druhé vyslechnout a neumíme se jich zeptat, když zapomínáme a neslyšíme, co nám chtějí vyprávět, nedivme se, že nám chybí vzory a příklady, které táhnou.

Aby bylo nebylo mýlky, příklady života z víry nikdy nebudou dokonalé a bez chyb. Následovat Krista neznamená být dokonalý, ale vděčný a pravdivý. Pavel také musel přiznat, že Krista odmítal a Petr nemohl zamlčet, že Ježíše zapřel. Nikdo není a nebude dokonalý. Všichni chybujme a hřešíme.

Ale každý z nás také někdy překročí svůj stín a na chvíli se mu podaří ztělesnit evangelium. Někomu odpustí, s někým se rozdělí, někomu pomůže a sám sebe zapře. Nestyďme se přiznat, jak nás evangelium přemohlo a změnilo. Lidé to potřebují a mají slyšet. To není chlubení, to je chvála Boží. Na těchto drobných a vzácných činech, záleží často víc, než na množství hezkých slov. Raději jeden dobrý příklad než tisíc planých slibů.

Třetí způsob, kterým se evangelium navenek projevuje jako mocné a přesvědčivé je naše ochota snést kvůli němu protivenství a posměch. Apoštol píše, že tesaloničtí uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého.

Tak jako v nouzi poznáš přítele, tak v protivenství poznáš, zač stojí tvá víra. Dokud člověku všechno vychází, je zdravý a úspěšný, je i jeho víra v Boha celkem snadná. Lépe se ve stoje děkuje, než na kolenou prosí.

Ale když člověk prochází krizí, když se mu jeho mnohaleté úsilí zhroutí jako domeček z karet, naše víra se v takové chvíli často prohloubí a stane dospělá. Když přijde nemoc a strach, když se nám pro víru smějí a ťukají si na čelo, má člověk příležitost poznat, jak je pro něj víra v Boha důležitá a cenná. Je známo, že církev nejvíc rostla, když byla pronásledována. Ani naše víra nejvíc roste ne v blahobytu, ale v nesnázích. Víra nás nejvíc formuje v těžkostech a ne když jsme na výsluní. Čím jsme slabší, tím se naše víra stává silnější. Kdyby víra záležela na nás, pak bychom se jí v těžkostech vzdali. Ale protože je to dílo Božího Ducha a vyvolení – zůstává a roste.

            Naše vyvolení a dílo Ducha svatého je tedy do jisté míry vidět. Evangelium se šíří bez našeho přičinění. Boží láska nám dává sílu překonat vlastní sobectví a naše víra roste v utrpení. To nás přesvědčuje o tom, že nevěříme naprázdno a naše vyvolení v Kristu není iluze, ale důvod k tiché radosti a vděčnosti.

            Pane, děkujeme Ti, že smíme vědět, že jsi nás vyvolil, abychom byli tvými svědky a dal jsi nám naději životě věčného. Ničím jsme si to nezasloužili a přitom je

Amen.

Na první přečtení to však vypadá, že se chlubí. „Nemám pyšné srdce, nemám povýšené pohled, neženu se za velikými věcmi.“ Zdá se, že tu mluví zbožný člověk, který nikdy nešlápl vedle a nikdy neměl hříšnou myšlenku. To bychom mu však křivdili a nechápali bychom, co nám chce říci. On se nechlubí, ale chce říci, jak moc mu Pán Bůh pomohl.

V původním hebrejském textu je totiž jedna gramatická zvláštnost. Místo obvyklého slovesa, zájmena nebo podstatného jména začíná první věta rovnou jménem Božím. To znamená, že naše pozornost nemá být upřena k člověku a jeho činnosti, ale k Bohu, který něco způsobil. První verš bychom proto měli překládat asi takto: Hospodine, to díky tobě není mé srdce pyšné a můj pohled povýšený, to díky tobě, se nemusím hnát za velikými věcmi a za tím, co vypadá okázale.

Pak ovšem vyznívá žalm docela jinak. Nevypráví o hrdinovi, který je tak silný, že si dokáže odepřít světskou slávu a zůstat skromný, ale vypráví o člověku, který dobře ví, jak ho tento svět láká a kolik pýchy je v jeho vlastním srdci. A právě proto děkuje Bohu, že ho od těchto marných věcí osvobodil. Ten žalm nám tak může být velikým povzbuzením, protože říká, že z pýchy a falešného sebevědomí je možné být vyléčen. Tím lékem však není naše vlastní chytrost nebo pokora, ale Boží láska, kterou přijmeme, které uvěříme a na kterou se spolehneme.

Místo, aby nás tento žalm deprimoval tím, že nám před oči postaví nesplnitelný ideál, chce nás naopak povzbudit. Žalmista totiž říká, že se člověk může svého falešného sebevědomí s Boží pomocí zbavit.

Věřit Bohu neznamená, že si budeme na zbožné a pokorné lidi jenom hrát, ale že se pokornými a zbožnými vskutku staneme. Je podivuhodné, jak nás slabé a hříšné lidi dokáže změnit Boží láska. Když přestaneme spoléhat sami na sebe a uvědomíme si, co všechno dostáváme od Pána Boha, s překvapením zjišťujeme, že nejen nemáme ale ani nemusíme být sami na sebe pyšní a přitom můžeme být spokojení, vyrovnaní a šťastní.

Většina z nás má sklon se vyvyšovat a myslet si o sobě víc, než se sluší. Není to nic divného. Chceme obstát ve světě, kde je tvrdá konkurence. Snažíme se uplatnit, upozornit na sebe, něco dokázat, být uznáván – v rodině, v práci, v církvi, mezi přáteli. Chceme být lepší než druzí a tak si dokázat, že tu nejsme zbyteční. Vzájemná konkurence a soutěžení je zdravé a pohání nás dopředu. Je motorem lidského pokroku.

Ale nesmí se stát měřítkem a smyslem našeho života. Život není závod ani soutěž. Život je dar a milost. Život nemá být starost, ale radost. To, co nás naplní pocitem štěstí, nebude závist, ale vděčnost.

Naše trápení spočívá mnohdy pouze v tom, že nejsme a neumíme být spokojeni sami se sebou. A i když se někdo chová navenek skromně a tiše, je to často jen proto, že vnitřně rezignoval. Ale ve skutečnosti je zahořklý a neuznaný.

Jinými slovy my lidé býváme často protivní sami sobě i druhým buď tím, jak jsme pyšní nebo tím, jak jsme zklamaní. Neléčená pýcha a věčná nespokojenost však znamená jen ustavičné trápení a podrážděnost.

Ale žalmista nám nabízí jinou cestu. Kdo uvěří, že rozhodující není, co si o sobě myslí on sám nebo jeho okolí, ale spolehne se na to, že ho miluje Bůh, může být ze své pýchy ale i zklamání vyléčen. Bůh nás slovy proroků a apoštolů ujišťuje, jak jsme pro něho důležití. Láska a pozornost, kterou Bůh věnuje našemu životu, činí naši pýchu i naši věčnou roztrpčenost zbytečnou.

Z evangelia poznáváme, jak jsme pro Pána Boha důležití. Ježíš Kristus kvůli nám obětoval svůj život a vstal z mrtvých. Tato víra má moc zbavit nás úzkosti, že jsme se dostatečně neprosadili, mnohé nedokázali a pokazili, zatímco druzí nás v lecčems předhonili.

Víra v Boha, který nás miluje navzdory našemu hříchu, je příležitostí být z této věčné nespokojenosti vysvobozen a stát se člověkem, který žije v klidu a bez zbytečného stresu, protože ví, že u Boha má své místo a nikdy nebude přehlédnut.

Stejně důležití a Bohem milovaní jsou však i druzí lidé. To nás zbavuje povýšeného pohledu na druhé. Jestliže o ceně a smyslu našeho života rozhoduje Bůh, pak nemá smysl posilovat si své sebevědomí tím, že se budeme nad druhé povyšovat.

            A není třeba se hnát ani za velikými věcmi, protože každá poctivá práce je v Božích očích stejně důležitá a potřebná. A nemusíme se pídit ani za divy, které náš rozum nevystihne. Božími zázraky jsou i ty nejobyčejnější věci kolem nás.

V dalším verši 131. žalmu pak nacházíme pozoruhodný obraz Boha jako matky, která kojí své dítě. Je to obraz nečekaný. Normálně jsme zvyklí na to, že bible o Bohu mluví jako o Otci, Pánu, Soudci nebo Vysvoboditeli. To jsou vesměs role mužské. Bible často přirovnává Boha dokonce k manželovi, který nám zůstává věrný, přesto, že my se chováme jako žena nevěrná. Ale mluvit o Bohu jako ženě a matce – na to nejsme zvyklí.

Ale není to jediné místo v bibli. O Bohu v ženském rodě mluví na dvou místech i prorok Izaiáš:

Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit (Iz 66,13).

A jinde čteme:

Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu (Iz 49,15).

Jeho jednání a lásku lze proto připodobnit nejen k lásce, kterou má otec ke svým synům a dcerám, ale i k lásce a péči, s kterou se stará o své děti matka. Bůh přitom není ani muž ani žena. Je natolik jedinečný, že všechna naše slova a představy mu nesahají ani ke kotníkům.

Možná nám však právě tento mateřský rys Boží lásky ve víře někdy schází. Možná se právě proto chceme Bohu zalíbit, podobně jako se děti chtějí zalíbit svému otci. Otec je vždycky spíš ten vzdálený a přísnější než matka. Bývá to většinou matka, která dítěti rozumí a je mu blízká, protože se dovede vžít jeho do pocitů. V každém z nás je kdesi hluboko uložena vzpomínka, jak nás matka kojila a my jsme přijímali potravu z jejího vlastního těla.

            Možná právě proto, že měli Bůh i Kristus tak výrazně mužské rysy, se později v církvi rozšířila mariánská úcta, neboť lidé potřebovali nějak naplnit svou touhu po Boží blízkosti a něžnosti, když se jim Bůh jako přísný Otec a Kristus jako soudce ztrácel a vzdaloval. Ale Bůh nepotřebuje ženského prostředníka. Jeho láska je úplná a dokonalá. Otcovská i mateřská současně.

A touto mateřskou láskou, po které se nám všem někde v podvědomí stýská, nás dospělé a dávno již samostatné lidi miluje Bůh. Když se člověk spolehne na Boha, smí být klidný, spokojený, jako právě nakojené dítě. Bůh umí uspokojit každý náš nedostatek a nouzi.

A na závěr už jenom tři slova: Čekej Izraeli na Hospodina. V té větě je shrnuta celá naše víra. Věřit znamená, že člověk mnoho věci ještě nemá, ale přitom už z nich ve víře žije. Čekání tu znamená vytrvalost, důvěru a naději. Je to brzda naši někdy přílišné aktivitě a představě, že si všechno musíme udělat a zařídit sami. Věřit znamená někdy nedělat nic, ale být klidný a věřit, že ty dobré a potřebné věci přijdou. Čekat znamená umět si také odpočinout a nechat jednat Pána Boha.

Toto čekání ve víře však nesmí být výmluva ani lenost. Čekání ve víře není pohodlnost, ale odvaha. Čekat na Hospodina znamená, že se za něco modlíme, věříme, že to přijde, ale počítáme s tím, že se to nemusí stát teď hned. V takovém čekání je velká síla. Lidé, kteří čekají na své osvobození, jsou silní a svobodní i za mřížemi. Lidé, kteří čekají a věří ve své uzdravení, jsou duševně zdraví, i když se třeba nemohou hnout. Lidé, kteří dovedou čekat, až jejich děti uvěří v Boha a nenutí jim víru násilím, jsou dobrými rodiči a vychovateli.

Málokdo však umí čekat sám. Proto říká žalmista: Čekej Izraeli. Společenství stejně doufajících a čekajících nás posiluje. Bůh nám pomáhá tím, že nás přivádí do společenství církve, kde můžeme svou víru a naději žít společně a vzájemně tak jeden druhého podpírat.

Pane, nauč nás tiché důvěře, skromnosti a naději. Dopřej nám klidu v bouři, statečnosti v bolesti a vděčnosti v nedostatku. Obejmi nás svou věrností a láskou. Amen.

Timoteus byl sice po otci pohan, ale po mamince Žid z Malé Asie. Uvěřil v Ježíše Krista, ale nechal se přesto obřezat, aby měl přístup do synogog a mohl tam svědčit o Kristu. Byl o generaci mladší než Pavel. Byl to člověk nesmírně obětavý a statečný.

Jeden byl obrácený nepřítel, druhý se stal pro Krista pohanem a třetí se stal pro Krista židem. A přece tito tři – svým původem, věkem a příběhem odlišní lidé – se podepsali pod společný dopis. V tom je síla křesťanské víry. Opírá se o svědectví mnoha různých a na sobě nezávislých lidí. Je to společné dílo svobodných lidí, které spojil Duch svatý.

Křesťanská víra však není ani pouhá tradice, v které se člověk narodí a nic jiného si neumí představit. Tito tři muži včetně těch, kterým psali svůj dopis, se pro víru v Krista rozhodli jako dospělí lidé a nikdo je k tomu nenutil. Měli kvůli tomu naopak mnoho potíží a protivenství. A přece jim stálo za to změnit své myšlení a způsob života. Síla křesťanské víry je v tom, že se pro ni svobodně rozhodneme a sdílíme ji s druhými. Není to naše soukromá věc ani něco, co automaticky zdědíme, ale právě to, čím se lišíme, co jsme si svobodně vybrali, o čem spolu hovoříme, co vystavujeme kritice a kde si dáme poradit. Není to fanatismus, ale mnohokrát vyzkoušené přesvědčení.

Křesťanskou zvláštnost vyjádřil apoštol hned na počátku dopisu svým důrazem, že všechno, co bude následovat, dává smysl a platí pouze v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu. Tato formulka říká, že naše víra není jen nějaká nadstavba nebo pouhý duchovní rozměr našeho života. Být v Bohu Otci a Ježíši Kristu znamená, že evangelium změnilo celý náš život. Jestliže je nám Bůh dobrým otcem a Ježíš vysvoboditelem z marnosti, pak to není pouhý dodatek k tomu, co již víme, ale samotný základ a grunt našeho života. Ježíš není až to poslední, co nám zbývá. Ježíš patří na začátek všeho. Když se ráno probouzíme, děje se tak v Bohu Otci a Ježíši Kristu. A všechno co přes den děláme, všechno o čem přemýšlíme, všechno co si plánujeme je předznamenáno a ovlivněno tím, že za nás Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých.

Nebo to řekněme jinak. Nejdůležitější v našem životě je zajisté to, že jsme se narodili. Ale stejně důležité je i to, že jsme byli pokřtěni. Díky tomu víme, že všechno, do čeho se pouštíme, čeho se obáváme, co jsme pokazili a nezvládli, ale i to, co se nám podařilo a v čem jsme uspěli, dostává pravý smysl a hodnotu teprve v Ježíši Kristu. Naše chyby jsou odpuštěny, naše úspěchy jsou nám darovány, naše životy pokračují z Boží milostí, naše obavy jsou zbytečné, naše problémy mají řešení, z našich úzkostí je vysvobození, naše slabost se může stát silou, naše pýcha je falešná a naše radost a naděje má dobrý důvod. Ale to vše je pravda pouze v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu.

Ježíš Kristus pro nás není pouhá třešnička na dortu, ale základní tónina a východisko života. Je důležité si to připomínat, protože když nebudeme žít v Kristu, hrozí nám, že budeme žít ve strachu, hněvu, pýše a nejistotě. Vědomí, že žijeme v Kristu, nám naopak umožňuje být v pohodě, klidu a žít s nadějí. Kdo byl pokřtěn, ví, kam patří a čí je.

Další věta našeho dopisu zdůrazňuje Pavlovu radost, která se ho zmocní, kdykoli na tesalonické pomyslí. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách.

Vděčnost je základní poloha života věřících lidí. Na každém kroku jsme obklopeni Božími dary – jako je pitná voda, čistý vzduch, zelené lesy, sladká jablka a hrozny, hřejivé paprsky slunce. Je mnoho věcí, které nám zpříjemňují život, aniž jsme se o ně zasloužili. Ale apoštol nám připomíná, že bychom měli děkovat také za lidi, s kterými žijeme. Zajisté, že je to především rodina a naši přátelé. Ale Pavel do svých díků pravidelně zahrnuje celý sbor v Tesalonice.

Tato vděčnost za církev má zvláštní důvod. Když čteme o seslání Ducha svatého, vypráví se, že se ohnivé jazyky se rozdělily a nad každým z apoštolů plál jeden. Nejen nad Petrem, ale nad každým z Dvanácti. Krása a bohatství církve totiž spočívá v tom, že každý z nás má svůj vlastní originální dar Ducha svatého. A teprve když se o tyto dary sdílíme, teprve když nabídneme svůj dar ostatním, ukáže se, jak velké jsou možnosti Božího ducha, konat své dílo skrze nás. Každý sbor je unikátní společenství lidí, skrze které Bůh koná své dílo. A když se lidé této službě nebrání a spolupracují, dějí se veliké věci a člověk má mnoho důvodů k radosti a vděčnosti.

Apoštol popisuje toto dílo Ducha svatého slovy: Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víra, láska a naděje tvořila od samého počátku křesťanství ustálenou trojici, kterou se měl vyznačovat křesťanský život. Ale Pavel ji doplňuje nečekanými přívlastky. Chválí čin víry, dřinu lásky a vytrvalost naděje. Zatímco samotná víra, láska a naděje se dá chápat jako projev převážně duchovní, niterný a citový – apoštol ho ve všech třech případech uzemňuje v reálném životě.

            Skutek víry je spojení, které zpočátku vypadá jako jasný protiklad. Víra je přece něco, co si myslíme, čemu dáváme přednost a co nás motivuje. Víra je cíl, k němuž směřujeme. Názor, který zastáváme. Přesvědčení, pro které jsme se rozhodli. To všechno zajisté k víře patří, ale podle Pavla je křesťanská víra především čin. Nejen postoj, ale také skutečná změna. Nejen názor, ale také něco, co je vidět a poznat.

            Čin víry je, když něco udělám jinak než dosud. Čin víry je, když překonáme své sobectví, nechuť a únavu a vzchopíme se k tomu, o čem víme, že se to Pánu Bohu líbí. Nestačí odpustit jen v srdci. Čin víry je podaná ruka. Nestačí pouhý souhlas s dobrou věcí. Je třeba vstát a jít to udělat. Nestačí mít jen správný názor. Je třeba se za bližního postavit a snést kvůli tomu posměch. Křesťanská víra není teorie. Křesťanská víra má být vždycky nějakým způsobem vidět. Víra v Krista znamená změnu, odlišnost a odvážný krok do nejistoty. Víra se nedá s prominutím „okecat“. Víru je třeba si odpracovat.

            Druhou křesťanskou ctností je usilovná láska. I zde je kontrast obou slov do očí bijící. Zatímco mnozí chápou lásku jako cit, sympatii, náklonnost a něhu – tedy něco co máme v srdci, pro apoštola je láska doslova dřina. Apoštol chápe křesťanskou lásku jako něco, u čeho se člověk zapotí, unaví, ušpiní a nadělá. Je to pak ale ještě láska? Inu právě a teprve to je láska, čemu musel člověk něco obětovat. Skutečná láska znamená překonat svou únavu a nechuť, sebrat všechny síly a nepřestat, i když se dílo nedaří. Křesťanská láska tedy nejsou jen hezká slova, ale poctivá a dlouhodobá práce, kterou na sebe dobrovolně přijmeme. A proč že se tak dřeme a namáháme? Je to jediný způsob, jakým můžeme poděkovat za lásku, kterou nás Bůh miluje v Ježíši Kristu

Třetím rozměrem křesťanského života je podle apoštola naděje. Naděje tvoří jakýsi vrchol křesťanského života, ale často jsou to jen záblesky a výkřiky naší touhy, které nás vzápětí zase opouští a zrazují. Kdo z vás byl někdy vážně nemocný, kdo měl o někoho strach, kdo o něco dlouhodobě usiloval nebo o něčem sní, ví velmi dobře, jak snadno se naše duše zmítá mezi nadějí a zoufalstvím. Chvíli věříme a doufáme, a vzápětí propadáme skepsi a zoufalství.

Právě proto říká apoštol, že naděje, která se opírá o Krista, musí být vytrvalá, dlouhodobá, neúnavná a houževnatá. To znamená, že když se nám něco nepodaří a nevyjde, zkusíme znovu a jinak. Naděje sama o sobě je tuze křehká. Vytrvalá naděje je však víc než chvilková nálada a toužebné přání. Je to hluboké přesvědčení, že nám Bůh pomůže, i když nevíme kdy a jak. Vytrvalá naděje je připravena na zlé zprávy. Vytrvalá naděje znamená nikdy se nevzdávat. Vytrvalá naděje znamená netrvat na svém, neupínat se k jednomu řešení a pomoci, ale být houževnatý. Ano, křesťan má být jako nezmar. Nedá se odradit. Zkouší to znovu a znovu a má výdrž.

To se ovšem snadno řekne, ale hůř žije. A přece je vytrvalá naděje ta největší pomoc, kterou můžeme od Boha obdržet. Nepomůže nám, když se upneme na jedno řešení, a pak se zhroutíme, když to nevyjde. Vytrvalá naděje žije, i když se nám dlouho nedaří, nic nevychází, výsledky jsou špatné a obavy nás sráží k zemi. Ale když člověk ví, že nejzazším cílem naší naděje je vzkříšení, pak ví o zdroji síly, která nakonec všechno ustojí, všemu odolá a všechno vydrží.

Pane, díky za víru, lásku a naději. A prosíme také za odvahu, sílu a vytrvalost. Amen.

            To, co před sebou vidíme, je brána do města, které se jmenuje Jericho. Je sice otevřená, ale hned u vchodu sedí chlapík, který vybírá peníze. Každý kdo chce vstoupit do města, musí zaplatit. Za sebe, za osla, za zboží, které veze, za vodu kterou tu vypije, za vzduch, který tu vydýchá a možná ještě za něco dalšího. Podobné daně platíme i dnes. Díky nim máme silnice, veřejnou dopravu, policii, nemocní mají zajištěné léky a ve stáří dostaneme důchod. Tehdy však daně nešly na zkrášlení města ani na zdravotnictví, ale odváděly se ze země pryč. Na větší slávu Říma. Proto je lidé platili neradi a ty, kteří je vybírali – nenáviděli. Nebyli to totiž obyčejní úředníci, ale podnikatelé. Něco jako dnešní exekutoři. Oni si to clo pronajali a pak vybírali víc, než museli. Tento se jmenuje Zacheus, což znamená spravedlivý, ale ve skutečnosti je to zloděj. Proto ho také nikdo nemá rád. Také znáte někoho, kdo vás štve, koho nemáte rádi, kdo vás okradl a podvedl. Každý máme svého Zachea. Co byste mu přáli? Aby ho Pán Bůh potrestal nebo povzbudil?

            U brány vybírají peníze, ale ve městě je dnes hotové pozdvižení. Do Jerich přišel známý člověk – Ježíš. Bylo to, jako když dnes někam přijde známý herec, sportovec nebo politik. Lidé nechali práce a sbíhali se k němu. Chtěli ho dobře vidět, slyšet a možná si i šáhnout. Třeba zas někoho uzdraví. Nebo někomu dobře poradí. Ježíš dovedl v lidech probouzet naději. Díky němu se lidé přestávali bát. Když se setkali s Ježíšem, jako by se jim ulevilo. Ale změní se tím něco? Zacheus bude dál vybírat daně. Dál budou vládnout Římané. Jsou to jakoby dva světy. Zacheus a Ježíš. Daně a Pán Bůh. Všední den a neděle. Škola a kostel. Práce a modlitba. Někdy se zdá se, že to spolu nesouvisí. U brány se vybírají daně a zde se káže o království Božím. A přece se ty dva světy díky Ježíšovi brzy potkají a propojí 

            Kolem Ježíše je teď chumel lidí. Ale na jednoho nezbylo místo. Na Zachea. Proč se neprotlačí dovnitř? Protože by ho mezi sebe nepustili. Je to celník. Lidé ho nesnáší a dělají, že ho nevidí. Je smutné, když je člověk sám a nikdo s ním nekamarádí. Stalo se vám to někdy? Takhle to někdy vypadá, když přijde nový žák do třídy. Nebo když někdo něco zlého provede a nikdo se s ním už nechce bavit. Nebo přijde po dlouhé době do kostela a nikdo si ho tu nevšimne. Zacheus si to ale zavinil sám. To on vzal tu špinavou práci a začal lidi okrádat. Ale nikdo se přece zlý nenarodí. Vždycky k tomu musí mít nějaký důvod.

            Víte, co možná bylo důvodem toho, že si Zacheus všechny znepřátelil. Bible říká, že byl malé postavy. A to je handicap, kvůli kterému se vám druzí rádi smějí. Na všechny musíte hledět zespoda. Vy to jako děti znáte, ale Zacheus zůstal tím malým dítětem celý život. A možná si jednou řekl: Za všechny ty pošklebky o mrňsousech, vám teď ukážu. I když jsem malý, všichni mi budete platit jako mourovatí. To Zachea neomlouvá, ale za to že byl malý, nemohl. Ale poznamenalo ho to na celý život. Myslíte, že se s tím dá něco dělat? Jak bychom mohli takovému člověku pomoci?

            Co to do Zachea naráz vjelo? Kam utíká? Na strom! Zachues je malý, ale už z dětství ví, že když si na něco vyleze, může být dokonce výš než ostatní. V Jerichu stojí strom, kolem kterého Ježíš bude muset projít. A tak si na něj vyleze. Je to směšné? Není. Když nám něco nejde, musíme si umět pomoci.

            Všichni totiž máme nějaký handicap. Něco, co nás omezuje a brzdí. Každému z nás se něco nedaří, něco neumíme, na něco nemáme dost peněz. Někdo špatně slyší, jiný špatně vidí, někdo si musí píchat každý den injekce, někomu nejdou počty nebo cizí jazyky. Nikdo z nás není dokonalý. Každý máme nějaký problém – ale vždycky se s tím dá něco dělat. Vylézt na strom, pořídit si naslouchátko, naučit se slepecké písmo, opřít se o hůl nebo o chodítko. A když se nám kvůli něčemu smějí, můžeme v něčem jiném vyniknout.

            Zacheus leze na strom. Něco ho ale táhne dolů. Taška s penězi. A taky už asi není nemladší. Klidně přitom mohl zůstat sedět ve své celnici a vybírat daně. Co myslíte, že ho vyhnalo na strom? Víra? Špatné svědomí? Nevíme, ale možná to byla docela obyčejná zvědavost. Určitě i on o Ježíši něco slyšel. Třeba už ho to okrádání lidí přestalo bavit, ale nevěděl, jak se toho zbavit. V každém případě chtěl slyšet, co Ježíš říká. A to je důležité. K tomu, aby člověk poznal Boží pomoc, musí také sám něco udělat. Hledat, zajímat se, ptát se, číst, udělat si čas. Vylézt na strom Přijít do kostela. Začít si číst bibli.

            Zástup se mezitím přesunul se až ke stromu, na kterém se schovával Zacheus. Ježíš náhle pohlédl vzhůru a v tu chvíli ukrytého Zachea spatřili i ostatní a začaly se smát.  Je bohatší než všichni z nás a chová jako malý kluk! Ale Ježíš je všechny umlčel. Místo aby řekl, tenhle strom má ale divné hrušky, zavolal: Zachee, slez rychle dolů, protože já musím být dnes hostem v tvém domě. Asi byste se divili, kdyby se k vám někdo takhle z ničeho nic pozval na nedělní oběd. Co na to říkáte maminky? Měli byste dnes řízek navíc?

            Ale tady nejde o řízek. Jde o to důrazné MUSÍM! To se přeci říká jinak? Jak zní ono kouzelné slůvko?  Ale když Pán Ježíš řekne, že se něco musí stát – pak to znamená, že je to Boží přání a vůle. Dnes chci být hostem v tvém domě. To znamená žádné odklady, žádné zítra, – ale právě tady a teď.  Bůh a člověk se setkali na půl cesty. Pán Ježíš přišel do Jericha a hledal tam člověka, kterému by mohl pomoci. Zacheus hledal změnu a proto vylezl na strom. Kdo koho vlastně objevil? Ježíš Zachea nebo Zacheus Ježíše. Kdo si začal? Nebýt Pána Ježíše, seděly bychom dál na stromech a vyhlíželi změnu marně a zbytečně.

            Zacheus slezl rychle ze stromu a pozval Ježíše k sobě domů. A v tu chvíli se stal zázrak a je ho na tom obrázku vidět. Poznáte, v čem ten zázrak spočívá? Zacheus se usmívá. Má radost. Ale ne proto, že vybral hodně daní. Zacheus se raduje, protože poznal, že Ježíš přišel do Jericha kvůli němu. Právě kvůli němu. Po dlouhé době je tu někdo, komu na něm záleží a má ho rád. A přitom nemá proč! A to je v životě hrozně důležité. Mít někoho komu na nás záleží. Máte všichni takového člověka? Je věřím, že ano. Rodiče, sourozenci, kamarádi, manžel nebo manželka, vedoucí v práci, učitelé už se na vás těší – ve škole ale i tady v kostele. Díky těmto lidem člověk něco dokáže. Ale já to teď otočím. Je na světě někdo, na kom vám záleží? A dali jste mu to nějak najevo? To je také hrozně důležité. Tím můžete udělat druhým tu největší radost a postavit je doslova na nohy. Své rodiče, sourozence, kamarády, učitele, vedoucího v práci v práci,

            Tak jdou do Zacheova domu. Napřed Zacheus, pak Ježíš a za ním jeho učedníci. Zacheus je vítá: Pojďte dál. Byl to krásný dům a byl i pěkně zařízený. Stál Zachea  spoustu peněz. Ale Zacheus v něm bydlel sám, ale nikdo ho tu ještě nikdy nenavštívil. To je daň, kterou, kterou Zacheus platil za své bohatství. Vybíral daně od druhých, ale sám platil daleko větší daň tím, že byl sám. Opuštěný, nenáviděný a izolovaný. Lidské přátelství a důvěru žádné bohatství to nevyváží. Přátelé a rodina jsou víc než všechny peníze. Ale může se stát, že nás lidé opustí nebo odsoudí. Nikdo nás nemá rád. Ale naštěstí je tu ještě přátelství Boží. A to trvá, i kdyby člověk nikoho na světě neměl. A právě toto přátelství teď Zacheus pozná, a to ho také změní.

            Pán Ježíš, jeho učedníci i Zacheus se dobře najedli a napili. Bylo jim spolu dobře. Lidé si většinou myslí, že s Pánem Bohem musí být velká otrava, v kostele nuda, modlitba jen protivná povinnost, církev spolek pokrytců, bible snůška bájí a přitom to není pravda. Kdo se kamarádi s Ježíšem a jeho učedníky, zažije spoustu legrace, radosti a vděčnosti. Víra není jen vážná a přísná. Zacheus ten večer prožíval velké štěstí. Až dosud si myslel, že ho Pán Bůh nemá rád a protože nikdy pořádně nevyrostl. Ale Pán Ježíš mu řekl: Boží vůle je, aby všichni lidé byli v pohodě. Malí i velcí, zdraví i nemocni, chudí i bohatí.

            A my si proto dnes také uděláme radost. Budeme slavit večeři Páně. Pravda je, že se při ní zrovna nepřejíme. Dostaneme jen kousek chleba a doušek vína. Důležitější je však přátelství Boží. Až budeme kolem tohoto stolu, smíme si uvědomit, co všechno od Boha dostáváme. Každý nový den, každý nový školní rok, každý další oběd a večeři, každou lidská i Boží pomoc: uzdravení, odpuštění, povzbuzení, odvahu a naděje, kterou  v nás Bůh vzkřísí.

            Zatímco uvnitř Zacheova domu byla radost a vděčnost, venku byla závist a zloba. Lidé dobře věděli, jaký je Zacheus zloděj. Dnes se však nezlobili jen na Zachea, ale také na Ježíše. To se nás nemohl zeptat. V Jerichu je přece mnoho vážených a zbožných lidí, kteří by si Ježíšovu návštěvu zasloužili daleko víc. A on si vybere největšího zloděje!?

            Tito lidé však nevědí, co se děje uvnitř. Tak jako nevidíme do cizího domu, nevidíme ani do lidského srdce a nevíme, co se tam odehrává. Proto musíme být velice opatrní, když chceme někoho soudit a kritizovat. Vidíme totiž jen povrch: lidskou pýchu, hrdost, sebevědomí, ale nevíme, co se skrývá pod povrchem. Ale my se to dnes dozvíme, protože Bible nám dá nahlédnout dovnitř.

            Stalo se to uprostřed večeře. Zacheus odešel do vedlejší místnosti a přinesl odtamtud tašku s penězi. Nikdo mu přitom nic neřekl – ani Ježíš ani jeho učedníci. Byl to Zacheův vlastní nápad. Přinesl tašku s penězi a řekl. Pane, mám velikou radost, že jsi mne navštívil a stal se mým přítelem. Proto už nechci žít jako dřív. Rozhodl jsem se rozhodl, že polovinu svých peněz dám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, rád mu to vrátím. Už se nechci lidem mstít, za to že se mi posmívali. Ode dneška budu vybírat, jen co je nezbytně nutné. Díky Tobě jsem poznal, že mě Bůh nezavrhl tak, jako mě zavrhli lidé. Už mi nevadí, že jsem zůstal malý. I jako malý mohu dokázat velké věci. Snad lidé poznají, že jsem se změnil a přijmou mne mezi sebe.            Co myslíte, přijmout lidé v Jerichu Zachea mezi sebe? To už v tom příběhu není. Ale když v bibli něco chybí, pak je to často výzva a otázka pro nás. Přijali bychom člověka, který nám kdysi ublížil? Uvěřili bychom mu, že se změnil? Je to těžké. Ale od toho je tady církev, aby takové lidi přijala a povzbudila.Pán Ježíš měl ze Zacheova rozhodnutí velkou radost. Všimněte si, že mu nic nenařídil a nepředepsal. Pouze mu dal najevo, jak mu na něm záleží. A takhle to Ježíš dělá i s námi. Neklade nám podmínky. Neříká, nejdřív se musíš sám změnit a teprve pak uvidíme… Přijímá nás – podobně jako Zachea – už dnes a takové, jací jsme. Tedy i s našimi chybami. A právě tato Ježíšova odvaha a důvěra Zachea změnila. Svůj majetek rozdal a škody nahradil docela svobodně a rád. A to je na víře a přátelství s Ježíšem to nejcennější. Dává nám důvěru a svobodu. Nic nemusíme, ale o to víc můžeme. Každý z nás díky Ježíši Kristu dokáže udělat, co mu srdce napovídá. Někdo někomu pomůže, jiný někoho obdaruje, někdo se něco nového naučí, někdo si na někoho vzpomene. Díky Ježíšovi každý z nás povyroste, a přitom dál zůstane malý, ale už mu to nevadí.

První obraz chce říci, že podobně jako sůl dává pokrmům chuť, můžeme i my svou vírou druhé lidi povzbudit a přidat jim naděje. Když jídlo ztratí chuť, je to jako když život nedává smysl a lidé se budou ptát: Jsou ještě někde lidé, kteří to nevzdali, v něco doufají. A možná pak díky nám najdou cestu k Bohu.

Ale být nenápadnou solí sebou nese jedno úskalí. Jako sůl můžeme zůstat do sebe uzavření a užívat si víry jen sami pro sebe. Jako sůl se můžeme schovat do našich kostelů a modliteben nebo do ráje svého srdce a tam si v soukromí užívat naděje a radosti, kterou jsme našli v evangeliu.

Ale takhle to Ježíš nechtěl. Náš úkol je náročnější, než jen být k dispozici. Proto Ježíš přidává k soli, kterou není vidět, ještě obraz světla, které svítí do daleka a nemůže se nikam skrýt. A hned přidává příklad města ležícího na hoře, které se nemůže utajit. Nepochybně má na mysli Jeruzalém, který se rozkládá na hoře Sión a je zdaleka viditelný nejen ve dne, ale zejména v noci.

Starověk byl totiž v noci daleko temnější než dnes. Žádný světlený smog neexistoval. Na obloze svítily pouze mihotavé hvězdy a někdy Měsíc. A když se obloha v noci zatáhla, byla tma jako v pytli. Ale Jeruzalém zářil do daleka a byl viditelný z velké části zaslíbené země. Podle jeho světla se mohli lidé orientovat i v noci.

Světlo má totiž pozoruhodnou schopnost svítit do velké dálky. Často stačí jedna jediná žárovka a my ji vidíme na několik kilometrů. A to tenkrát ještě netušili, jak dalekou pouť má před sebou světlo z hvězd. Třeba Polárka je od nás vzdálena přes tři sta světelných let a přesto nám spolehlivě ukáže, kde je sever. 

Světlo, které kolem sebe naše víra šíří nemá být jako pouliční osvětlení, které udělá z noci den nebo jako reklamní poutače, které na nás blikají na každém rohu. Naše víra se však může stát orientačním bodem pro lidi, které sami často neznáme a třeba nikdy neuvidíme.

Podobně jako město na hoře neví, komu všemu svítí a ukazuje směr, tak i my většinou nezjistíme, která naše slova někoho povzbudila a které naše činy se někomu staly příkladem. Je to jako s rodičovskou výchovou. Otec a matka jsou pro své děti vzorem nejčastěji tehdy, když si to neuvědomují. Podobně i křesťané nejvíc zapůsobí na své okolí, ne když kážou nebo někoho o něčem důrazně přesvědčují, ale když bezděčně a tiše udělají něco docela obyčejného, ale přitom krásného a ušlechtilého, co se lidem vryje do paměti.

My křesťané proto máme být skromní a nenápadní jako sůl ale současně nezapomínat, že pro někoho můžeme být světlem, které je v těžké chvíli zachrání. I když to často vypadá, že nás už nikdo nepotřebuje, nikdy nevíme, kdy se někomu staneme příkladem, až se bude složitě rozhodovat nebo klesat na mysli. Proto tu musíme být a svítit, i kdyby se zdálo, že to žádné výsledky nepřináší.. 

Kdybychom svou víru skryli a zamlčeli, bylo by to, jako kdyby přestali zpívat ptáci a svítit hvězdy. Někdo se přece musí modlit, zvát k vděčnosti, šířit pokoj, volat po spravedlnosti a nebát se pravdy. A kdo jiný by to měl dělat, než ti, kteří se potkali s Ježíše a uvěřili jeho evangeliu. Svou víru máme žít neokázale, jako by to byla pouhá sůl, ale přitom veřejně jako když na obloze svítí hvězdy. Pokorně – a přitom sebevědomě. Tiše – ale vytrvale. Nemáme se čím chlubit – a přece jsme důležití. A i když v mnohém chybujeme, nesmíme se stydět za to, že jsme Kristovi.

Když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Ježíš své podobenství o světle, které je vidět jako město na hoře ležící, ještě zdvojuje příkladem z běžného života Každý večer tehdy lidé zapalovali doma lampu. Ale to nebylo, jak když dnes otočíme vypínačem a rázem je všude světlo. Olejová lampička svítila mihotavě a nedalo se u ní číst ani zašívat děravé punčochy. Ale dalo se při ní bezpečně pohybovat po místnosti, aby člověk stále do něčeho nevrážel a neshazoval věci ze stolu. Tato lampa měla své vyhrazené místo – pověsila se na hák na nejvyšší místo uprostřed místnosti. Její světlo svítilo nejen všem v domě, ale i těm, kdo šli temnou ulicí. Když spatřili světlo v okně, věděli, že mohou vejít a budou vítáni. Ale když hrozilo nebezpečí, když bylo město plné zlodějů nebo rabujících vojáků, lide honem lampu schovali pod nádobu, kde brzy zhasla.

I my svou víru někdy zbytečně skrýváme. Někdo má obavu, aby neobtěžoval, jiný se bojí, že kdyby šel s kůží na trh, mohli by mu jeho víru vyvrátit a zesměšnit. Ale Ježíš nás chce povzbudit. Vždyť často právě ti, co Boha nejvíc odmítají, ve skutečnosti skrytě závidí a jednou možná řeknou: Proč jsi mi nic neřekl? Mohl jsem Boha začít hledat dřív.

Ale udělal jsem také tuto zkušenost. Když člověk svou zbožnost skrývá, stejně se to o něm ví a lidí si dobře všímají, jak se svou víru marně snaží dostat pod kbelec. Není divu, že se pak na něj zaměří a zkouší ho zlomit. Ale když člověk mluví o Bohu jasně a upřímně, nakonec si ho i neznabozi začnou vážit a uznávat.

Závěr podobenství mluví docela jasně. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Víru nemáme jen pro sebe, ale současně má sloužit druhým. Cílem naší víry není jen dostat se do nebe, ale také se tam potkat s druhými. Naše odměna je v tom, že můžeme druhé povzbudit a potěšit. Lékař přece také nestuduje pouze proto, aby byl sám zdravý, ale mohl uzdravit druhé.

Křesťané se tedy nestávají solí a světlem kvůli sobě. Zaslechli však pozvání, aby se přidali k něčemu tak nadějnému a dobrodružnému jako je šíření evangelia. A k našemu překvapení nevadilo a nevadí, že nejsme bez chyb a bez hříchu. Byli jsme přizváni k Božímu dílu a chytlo nás to za srdce. Troufám si dokonce říci, že nás víra baví a těší. A Ježíš nás ujišťuje: Když lidé uvidí vaše dobré skutky, vzdají slávu vašemu Otci v nebesích.

            Jak ovšem slyší evangelíci o dobrých skutcích, někteří jako by se hrůzou osypali. Jsme až přehnaně alergičtí na všechny zásluhy, odpustky, skautské bobříky a evidenční výkazy. Jak se něco začne počítat a hodnotit, stavíme se na zadní.

            Ale Ježíšovy dobré skutky nejsou zásluhy, ale radost, kterou si uděláme. Jsou to doslova přeloženo krásné činy. Nejsou to povinnosti, ale výraz naší vděčnosti a svobody. Krásný skutek je, když člověk udělá někomu radost nebo mu pomůže, i když nemusí. Krásné skutky to není plnění přikázání, ani povinná návštěva bohoslužeb, ale náš vlastní nápad, jak někde něco změnit k lepšímu.

Krásným a výmluvným příkladem krásných skutků je učednice Tabita (Sk 9,36). Tam se píše, že ji všichni ji měli rádi, protože rozdávala almužny. Ale nebyly to peníze. Těch Tabita mnoho neměla. Ona však lidem šila zadarmo košile a pláště. Když zemřela, všichni, které takto obdarovala, si je oblékli, a šli ji na pohřeb. No není to krása? Ta žena oblékla celou vesnici. Byl to její vlastní nápad, jak zhmotnit svou víru v Ježíše Krista. Jiná umře s plným šatníkem, který pak sežerou moli, ale když umřela Tabita, konala se na její počest módní přehlídka!

Co nám brání, abychom si i my vymysleli nějaký krásný skutek a z vděčnosti Pánu Bohu ho začali realizovat?  Každý přece máme nějaké zkušenosti. Každý z nás něco umí nebo se to může naučit. Někdo umí šít, někdo stavět, jiný organizovat nebo shánět peníze. Někdo umí malovat, jiný zpívat, další točit filmy. A tím vším se dá nejen živit, ale také činit svět a život krásnější a laskavější.

Můj kamarád si koupil psa, ale nejen pro své potěšení, ale speciálně ho vycvičil a jezdí s ním ve svém volnu za postiženými dětmi. Jiní lidí chodí na návštěvy za starými a nemocnými, čtou jim knížky a trpělivě naslouchají jejich příběhům. Jiní organizují dobročinné akce, sbírají peníze, jezdí pracovat do rozvojových zemí, učí se slepecké písmo a dorozumí se znakovou řečí.

A to všechno dělají s chutí a dobrovolně a ne proto, aby byli dobří a lepší v očích druhých. Ani si tím nechtějí vylepšit svůj profil v očích Božích. Proč bychom to dělali, když víme, že nás Bůh miluje jako hříšníky a neklade nám žádné podmínky.

Všechny ty dobré a krásné skutky se ději a jsou dobré a krásné právě proto, že oslavují Boha. A když si druzí všimnou, že to neděláme kvůli sobě, ale z vděčnosti, je to ta nejlepší misie, kterou si lze představit. Neděje se na stadionech, ale skrytě v lidských srdcích. Nedá se vyčíslit, ale dělá svět a život na něm krásnější a příjemnější.

My lidé nemůžeme vidět Boha. Ale na vlastní oči a každý den vidíme jeho dílo. Vesmír, zemi, živou přírodu a lidi, kteří ho svým životem oslavují. A to by bylo, aby se k nim a snad i k nám občas někdo nepřidal.

Pane, život s Tebou je krásný a dobrý. Dej, abychom si tvé dobroty dovedli užít a radovat se z ní. Dej nám nápady, co všechno můžeme udělat a změnit. Dej nám optimismus a dobrou náladu, i když nás leccos bolí a trápí. Díky Pane, za vše, co nám dáváš. Amen.

I když pohádku sůl nad zlato zapsala teprve Božena Němcová, cenu soli znali už lidé ve starověku. Používala se stejně jako dnes především k ochucení pokrmů, ale často také jako konzervační činidlo. Místo aby si tehdy maso zavařili do sklínky, naložili je do soli a vydrželo jim mnohem déle než čerstvé. Ale sůl měla také symbolický význam. Protože bránila hnilobě a zkáze, sypali se solí chrámové oběti a dokonce se solili i všechny smlouvy, aby nikoho nenapadlo, že by je mohl zrušit nebo vypovědět. Slanou vodou se po narození omývaly také děti, aby byly dlouho na živu.

K tomu všemu se ještě postupně dostaneme, ale nejprve si všimneme jedné důležité okolnosti, která je všem zmíněným případům společná. Ať už se solila polévka, maso, obchodní smlouva nebo dítě – vždycky té soli stačilo jen trochu. Pouhá špetka. Maličko soli dokázalo ochutit nebo konzervovat velké množství potravin.

A to je také to první, čím chce Pán Ježíš povzbudit své učedníky. K tomu abyste změnili svět, vás nemusí být mnoho. Jestliže stačí pár zrnek soli, aby se jídlo stalo chutné a vydrželo pár týdnů čerstvé, pak ani vás nemusí být zástupy a přece budete mít pro tento svět rozhodující význam. Síla víry je v její jinakosti a ne v množství těch, kteří se k ní hlásí.

Lidé tehdy vyráběli sůl odpařováním z moře. Je jí tam tolik, že se mořská voda nedá pít. Kdyby Ježíš řekl: Vy jste sůl moře, znamenalo by to, že církev má zaplavit celý svět a zmocnit se všude vlády. A to by nebylo dobré. Život by byl přesolený a nepoživatelný. Ale být solí země znamená být v menšině – ale bude to právě ta špetka, která udělá pokrm chutnější a život na této zemi příjemnější a bezpečnější.

Netrapme se tedy nad tím, že je dnes křesťanů poměrně málo a jejich vliv klesá. Na množství nezáleží. To důležité a rozhodující je, zda jsme a zůstaneme slaní. Zda budeme v něčem jiní, nenahraditelní, vzácní a vyhledávaní. Jestliže platí sůl nad zlato, pak lidé věřící v Krista mají v tomto světě nezastupitelné místo a roli, v které je nikdo nenahradí. Často totiž stačí jeden jediný člověk, který řekne nebo udělá, co pak ovlivní životy mnohých. Síla víry není v množství – ale v její jinakosti, věrnosti a vytrvalosti   

A nyní to druhé, čím chce Pán Ježíš povzbudit své učedníky i nás. Jestliže se vám víra v Boží pomoc stane tím prvním potěšením života, budete to právě vy, kdo dáte tomuto světu a životu příjemnou chuť. Vy jste jeho sůl, jeho koření, radost, písnička a naděje. Bez vás by lidé za chvíli v těžkých chvílích nedokázali ani žít.

Za normálních okolností si vás skoro nikdo ani nevšimne. Lidé mají pocit, že si vystačí sami. Ale když přijdou starosti, neúspěchy, strach a nejistota – každý hledá aspoň špetku naděje, drobet odvahy a ždibec víry – a právě vy jim tuto sůl života můžete nabídnout. Když přijde na lámání chleba, pak všichni lidé bez rozdílu potřebují věřit, že zítra bude lépe, že má smysl se o něco snažit a ještě není všemu konec A jste to právě vy, kteří budou těmto bezradným a zklamaným lidem zpívat o naději, spravedlnosti a odpuštění. Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Výstižně to říká kniha Jób, když líčí, že člověk má někdy takové trápení, že už nemá ani sílu žít. “Kéž by bylo zváženo mé hoře a mé neštěstí na váhy položeno! Je těžší než mořský písek, až se mi slova pletou. Můj duch se napájí jedem, seřadily se proti mně všechny hrůzy světa. Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu. Copak lze jíst mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť vaječný bílek? (Job 6,6)

Job chce říci: Abych to všechno, co se na mě sesypalo, vydržel, musím mít nějakou naději. Potřebuji mít alespoň nějakou třeba malinkatou radost, potřebuji někomu věřit, v něco doufat a vidět smysl toho, co dělám, proč žiju a umírám. Tato víra a naděje je ona sůl života, bez které se nedá jíst mdlé jídlo, ani žít a přitom být stateční, trpěliví a odvážní.

Pán Ježíš tak odpovídá na Jobovu bolestnou otázku. Tou solí, kterou lidé potřebují, aby dokázali přežít těžké chvíle, jsou ti, kteří uvěřili evangeliu a nestydí se k němu přiznat. Bez jejich víry, naděje a radosti by byl život bez chutí jako vaječný bílek a ovesné vločky. Život je třeba ochutit, dát mu smysl, vytrhnout ho z jeho každodennosti a objevit jeho krásu. A to je vaše poslání. To je vaše místo a role, v které vás nikdo nezastoupí. Buďte tou solí a uvidíte, že si vás lidé vás najdou, až vás budou potřebovat – tak jako si sůl najde zvěř v lese. Jednou se stanete tou solí vy druhým a jindy zase poslouží oni vám.

A tak si to předběžně shrňme. Nemusí nás být mnoho, a přesto dáváme světu odvahu k životu, podobně jako sůl dává chuť mdlému jídlu. Třetí význam soli spočívá v její schopnosti udržet potraviny čerstvé a nezkažené. Proto se tehdy solily chrámové oběti, obchodní smlouvy a malé děti se po narození omývaly slanou vodou, aby byly dlouho naživu.

I toto je role, kterou na sebe mají křesťané převzít. Být zárukou spolehlivosti, důslednosti, nepodplatitelnosti, slušnosti a poctivosti. Církev má sloužit jako takový ostrůvek jistoty, kde se člověk nemusí bát podrazů, lží, pomluv a ostrých loktů. A kdykoli se společnost vydá špatným a nebezpečným směrem, ať je to nacionalismus, rasismus, dravý kapitalismus nebo nezodpovědný socialismus, je tu církev která má pozdvihnout svůj hlas a bránit slabé, poctivé, nemocné, chudé, nenarozené, umírající, nezaměstnané, vyháněné, pohrdané a posmívané. Křesťané mají být taková pojistka, že kdyby se stalo, že by všichni lhali nebo mlčeli, v kostele ještě pořád budou mluvit pravdu.

Bohužel v této roli církev už mnohokrát selhala, ale díky Bohu neselhali jednotliví křesťané. Zatímco biskupové evangelické církve v Německu kolaborovali s Hitlerem, vyznávající církev odmítla norimberské zákony proti Židům. Zatímco naši profesoři teologie koketovali s komunistickou mocí a vítali socialismus jako vrchol dějin lidstva, obyčejní křesťané na venkově dobře věděli, že se vlády zmocnila banda zlodějů a lenochů. Proto nevstoupili do družstva ani do strany a mnozí museli do vězení jen proto, že nezapřeli víru svých otců. Nebylo jich mnoho. Většina lidí se skrčila a mlčela, aby je nebylo vidět. Ale někdo tou solí přece jen s zůstal! A nám dnes těch pár statečných lidí slouží jako mravní sloupy a záruka toho, že náš národ nepropadl komunistické ideologii a že má smysl zůstat jiný, i když většina kolem nás skanduje líbivá hesla. Někdo však musí stát na stráži. Někdo musí být ta sůl, která nedopustí, aby se všechno zkazilo, zničilo, zapřelo a pošlapalo. A kdo jiný než církev by měla být zárukou toho, že si nebudeme navzájem lhát.

Na světě je zajisté mnoho čestných a statečných lidí, kteří k tomu Pána Boha nepotřebují. Ale když jde do tuhého, je k té statečnosti třeba ještě něco víc, než jen vlastní přesvědčení. Tu sůl, která brání mravnímu rozkladu, z nás dělá víra v Ježíše Krista.

A tím se dostáváme k poslední myšlence dnešního kázání. Ježíšovo slovo o soli má totiž zajímavou paralelu v tehdejší rabínské literatuře. Při jedné diskusi mezi pohanskými mudrci dostal židovský učenec tuto otázku: Čím se dá osolit sůl, když ztratí svou chuť? On jim odpověděl: Když mula porodí mládě. Tazatelé na něho nechápavě hleděli a řekli: Mula je přece kříženec oslice a koně. Mula mláďata rodit nemůže. Židovský mudrc jim odpověděl: Stejně tak nemůže sůl pozbýt své slanosti.

Smyslem této historky bylo ujištění, že vyvolení židovského národa je něco, co se nikdy nemůže ztratit. Sůl je prostě slaná a nikdo to od ní neodpáře. Podobně je Izrael lid svatý a královské kněžstvo a nikdo na tom nic nezmění. Ježíš však říká něco jiného: Jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Jak ale může sůl pobýt své chuti? Ježíš byl z chudých poměrů a obyčejní lidé si tehdy opatřovali sůl odpařováním vody z Mrtvého moře. Tato sůl byla smíšená s mnoha dalšími přísadami, takže se mohlo stát, že když taková směs zvlhla, kuchyňská sůl se v ní rozpustila a vyplavila. Na hromádce zůstal bílý prášek, který byl bez chuti a nedalo se jím ani pohnojit pole, protože to byla z větší části bezcenná sádra.

To neznamená, že by nám snad Ježíš nevěřil nebo s námi nepočítal. Ježíš jasně říká: Vy jste sůl země. Ale uvědomte si, že když tou solí být přestanete, nikdo vás nenahradí. Žádná jiná sůl než vy tady není! Ježíš dokonce doslova říká: Když se sůl zblázní a přestane být solí, je zbytečná a k ničemu jinému už se nehodí. Podobně zbytečná je církev, která přestane volat k víře, lásce a naději.

Ježíšovo slovo nás tedy zavazuje a motivuje. Je nás málo a nikdo nás nebere vážně. Často si připadáme zbyteční a jakoby ze starého světa. Ale tak jako je třeba sůl, tak je potřeba těch, kteří budou svými životy ztělesňovat evangelium. Modlit se za druhé, objevovat Boží dobrotu, odpouštět nepřátelům, bít na poplach, když se děje nespravedlnost, radovat se navzdory blbé náladě a statečně snášet utrpení a nesnáze života.

To nejsou žádné výsady ani důvod k pýše. Sůl je sice nad zlato, ale fakticky je to jen přídavek do jídla. Nikdo neřekne, najedl jsem se soli, ale dal jsem si skvělé uzené. Ale kdyby bylo neslané, nikdy by si na něm nepošmákl. A tak to je a bude i s námi. Nikdo nás nijak zvlášť neocení. O soli se v kuchařkách nijak zvlášť nemluví, ale kdyby nebyla, nic ji nenahradí.

Je to Ježíšovo evangelium, které je – podobně jako sůl – skrytě přítomno ve všem, co jíme a z čeho žijeme. Zkuste vymazat naději a radost evangelia z naší kultury a společnosti. Dostanete něco tak prázdného, bezcitného, marného a šedého, až vás to zabolí a řeknete si: V takovém světě bych snad ani nechtěl žít.  Ale my víme, kde se dá sůl najít. A proto máme díky víře v Ježíše Krista život o poznání zajímavější a krásnější. A hlavně ho můžeme radostnější a nadějnější udělat druhým. Ano, my jsme sůl této země.

            Pane, to Ty jsi z nás učinil sůl. Probudil jsi v nás touhu po spravedlnosti, lásku k pravdě, pokoru k druhým a poznání vlastních chyb. A my díky tomu vidíme, že náš život není marný zbytečný. Díky za tuto důvěru a prosíme, abychom ji nezklamali. Amen.