otevíráme dnes text, který vložil evangelista Lukáš do úst Marie ve chvíli, kdy se setkala se svou příbuznou Alžbětou, která jí potvrdila, že se stane matkou Spasitele, kterého Bůh poslal k naší záchraně.

Celá píseň je doslova prošpikovaná starozákonními citáty a tehdejší posluchači je tam na rozdíl od nás slyšeli daleko silněji a intenzivněji. Ptejme se proto, k jakým událostem tyto citáty odkazují a jak se Ježíšovým narozením a životem naplnily.

Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.

Většina lidí chválí Boha, když se jim něco podaří. Zdá se, že je tomu tak i v tomto případě. Ale když si přečteme starozákonní předlohu, uvidíme, jak nesamozřejmá a odvážná může být chvála Boží. Kniha proroka Abakuka končí slovy: I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech nebyl dobytek, já přesto budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.   To není žádná povinná chvála, kdy se člověku všechno daří, ale statečné, ano až vzdorovité vyznání, že i kdyby všechno kolem nás bylo špatné, nedáme se tím zastrašit a zlomit a budeme dál doufat v Boží pomoc a spásu. Abakuk chválí Boha navzdory neúrodě a hladu, Marie chválí Boha, i když sama prožívá chvíle úzkosti, čeká své první dítě, mnohému nerozumí a na všechno je skoro sama. A přece si nezoufá, ale věří, že se jí Bůh ujal. Jásat v Bohu svém Spasiteli je zde projevem odvahy, statečnosti a víry, která se nedá odradit ani zlomit nepřízní a těžkostmi.

Byly roky, kdy jsme slavili vánoce celkem v pohodě, s plnými stoly a množstvím dárků. Byly roky, kdy se nám koledy zpívaly snadno a lehce. Mnohé z nás ani nenapadlo, jak může být někdy těžké slavit vánoce. Nyní, kdy jsme plni úzkosti, si možná říkáme, jaképak slavení vánoc, když nevíme, zda nejsme pozitivní. Jenže  právě v takových časech je slavení důležitější než kdy jindy. Pomysleme na vojáky, kteří slavili vánoce v zákopech. Na vězně, kteří zpívali koledy za mřížemi. Na rodiny, které někoho v těchto dnech ztratili. Na lékaře, kteří i na Štědrý den musí vyplňovat úmrtní listy. Teprve ten kdo najde odvahu vzdát chválu za Boží narození i v takové krizi a temnotě, si uvědomí, jak důležité jsou vánoce a příchod Ježíše Krista. A tak se spolu s Marií a prorokem Abakukem nadechněme a navzdory strachu a nejistotě, vyznejme: Má duše jásá v Bohu, mém spasiteli. I kdybychom měli strach, i kdybychom nevěděli, co s námi zítra bude a nemohli si ani podat ruce a obejmout své nejbližší – přesto smíme a nikdy nepřestaneme třeba tiše zpívat: Narodil se Kristus Pán, veselme se … protože právě v Kristu nacházíme sílu a chuť všechnu tuhle mizérii a ponížení vydržet a překonat.

Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.

Blahoslavit znamená přát někomu štěstí, nebo ještě přesněji – uvědomit si, kdo je na této zemi šťastný a v čem to štěstí spočívá. Blahoslavit Marii znamená poznat, že šťastní jsou ti, kteří poznali, že s nimi Bůh činí veliké věci. I zde je však inspirující slyšet starozákonní předlohu. Najdeme ji v knize Deuteronomium, kde stojí psáno: Hospodin je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou učinil tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči. Tvoji otcové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti duší, ale nyní tě Hospodin, tvůj Bůh, učinil tak početným jako nebeské hvězdy. (Dt 10,21).

Veliké Boží věci se tedy dějí tam, kde je zpočátku jen něco malého a skoro zanedbatelného. A přesto se z toho časem stane něco velikého a nepřehlédnutelného. Sedmdesát lidí byla tehdy jedna větší kočovná rodina. Ale místo, aby se v Egyptě ztratila a rozplynula, stane se z ní národ a společenství, které přežilo všechny katastrofy a dalo světu víru, kterou dodnes sdílí miliony lidí.

A stejně se tomu děje s evangeliem. Jako první mu uvěřila Marie a dnes mu věří miliony lidí. A hlavní pointa evangelia je, že se z malého může Boží přispěním stát veliké. Proto věříme, že má smysl zasévat semínka, začínat z ničeho, modlit se a přitom tiše pracovat, i když není ještě nic vidět. Síla křesťanské víry je právě v tom, že nečeká, až budou věci jisté a veliké, ale věnuje čas a energii tomu, co ještě malé a bezvýznamné, ale dobré a nadějné Ale jak poznáme, co je to hořčičné zrníčko, které jednou vyroste tak, že přeroste všechny byliny a stane se z něho strom, v kterém hnízdí ptáci? Je to právě Ježíšův příklad a slova, která nám ukazují, čemu Bůh žehná a fandí a co nenechá uschnout. Nevadí, že je něco malé. Důležité je, aby to bylo pravdivé, upřímné, laskavé, obětavé a nesobecké. Když víme a vidíme, kolik dobrého už vyrostlo z evangelia, pak právem věříme, že všechno, k čemu nás inspiruje a povzbudí Ježíšův příklad, bude růst se stejnou silou a výdrží – ale nejspíš to nebude hned a na počkání. Však z těch sedmdesáti Abrahamových potomků se stal nespočetný národ až po čtyř stech letech. A proto ten, kdo vidí tyto souvislosti, nebude pohrdat dnem malých začátků.

Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.

Další verš této písně připomíná zásadní rozdíl mezi Bohem a lidmi. Bůh je svatý, nepoznatelný, nade vše vyvýšený, kdežto člověk je jen kus bláta a prachu. A přece může být svatý Bůh člověku velice blízko. Pěkně nám to vysvětluje prorok Izaiáš, který říká: Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: “Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 27,15). 

Kdo hledá Boha, nenajde ho na nebesích ani mezi mocnými. Nepotká ho nejspíš ani v chrámech a palácích. Všemohoucí a Svatý je však blízko k těm, kdo jsou poražení a zdeptaní. Zjevuje se těm, kdo se stydí za svůj život a nemají se nač vymluvit. Právě takové lidi hledal Ježíš a stal se jejich obhájcem. Stalo se to i v Betlémě. Bůh se tam dal poznat obyčejným pastýřům a dvěma unaveným poutníkům z Nazareta . I my z vlastní zkušenosti víme, že Boží blízkost si uvědomíme nejsilněji, když máme nějaké trápení a úzkost. V představách většiny lidí je však Boží přítomnost spojena s úspěchem, zdravím a vítězstvím. Ne že by nám Bůh nepřál štěstí. Ale když se nám vede dobře, zdá se nám, že Pána Boha nepotřebujme a postupně se mu vzdalujeme. Ale když je nám pak zle a do breku, Pán Bůh tiše vstupuje do našich srdcí a drží nás za ruku, i když jsme ho třeba ani nevolali. Tomu, který je Svatý a vyvýšený, není na překážku naše ubohost a sdílí s námi naše trápení. Takový je náš Bůh. Je třikrát Svatý a přitom se narodil v chlévě a bydlí v našich ustrašených srdcích. 

Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

Rameno zde znamená Boží ruku, která nám připomíná, že Bůh v určitých chvílích zasahuje do běhu tohoto světa, aby se zastal slabých a ponížených. I zde stojí v pozadí starozákonní inspirace tentokrát z knihy Exodus. Hospodin zde slibuje Mojžíšovi a Izraeli, že již brzy zasáhne a vysvobodí je z jejich útrap. Slyšel jsem sténání Izraelců, které si Egypťané podrobili v otroctví, a rozpomenul jsem se na svou smlouvu. Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy (Ex 6,6).

Ale když s touto radostnou zprávou přišel Mojžíš ke strádajícímu lidu, nikdo mu nevěřil. Čteme tu doslova: Mojžíš to Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. Ale Pán Bůh na to nehleděl a dál pracoval na jejich vysvobození a také ho slavně dokonal.

Odkaz na Boží rameno a paži v Mariině písni nám tedy připomíná, že Bůh nám pomáhá, i když tomu nedokážeme věřit. Boží pomoc není vázána na to, co zvládneme, jak moc se modlíme a jak moc tomu věříme. I když jsme úplně na dně, takže už nic a nikoho neslyšíme a všechno nám přijde zbytečné a marné – Boží paže jedná. Boží rameno pracuje a jako jeřáb zdvihá ta nejtěžší břemena, aby nám ulehčilo. A my s úžasem vidíme, jak se dějí věci, kterým jsme nevěřili, v které jsme nedoufali a které jsme si ani nedovedli představit. Není to tedy jen na nás, na naši víře a síle – ale je to v Boží paži, která to nevzdává, ani když to my lidé odpískáme. Podobně se to to stalo, když přišel Kristus. Většina lidí o něj nejevila zájem a jeho slovům nevěřila. A přece i za ně zemřel a vstal z mrtvých. Ježíš je prodloužená Boží ruka, která nás uchopila a otevřela nám oči.

Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Na první poslech to vypadá na pořádnou revoluci., Jenže právě s revolucemi máme ty nejhorší zkušenosti. Když se lid zvedne a sesadí své vládce, způsobí to často ještě větší nespravedlnost, než tu, proti které se lidé bouří. Ale Boží revoluce vypadají jinak. Ne že se všechno převrátí naruby, ale že se nespravedlnosti vyrovnají. Vladaři už nemají trůn na věky a ponížení dostanou svá práva. Evangelium odstraňuje nespravedlnosti, ale nečiní přitom nové. Není to vláda chudých nad bohatými, ale Boží vláda, která je spravedlivá a ohleduplná ke všem. Kristus nepřišel převrátit svět na ruby, ale vyrovnat údolí a snížit hory, abychom si neměli co závidět. 

Ale přece se zdá být evangelium proti bohatým zaujaté, když je propouští s prázdnou, zatímco hladoví si odnáší dobré věci. Těm, kteří hledají Boží pomoc a vědí, že si sami nestačí – přináší evangelium mnoho dobrého, To jsou ti chudí, kteří vědí, že jsou chudí a proto jsou ochotni přijmout Boží i lidskou pomoc. Ale pak jsou tu bohatí, tedy lidé, kteří si myslí, že mají všechno ve svých rukou a žádnou pomoc nepotřebují a ti tenkrát i dnes odcházejí s prázdnou.

Kdyby si někdo vystrojil vánoční stromek a už předem věděl, že žádný dárek od nikoho nechce a nepotřebuje – nebude se radovat, ani kdyby jich tam našel hromadu. Možná si je dokonce ani nerozbalí. Bohatí, spokojení, pyšní, sebejistí nedovedou slavit vánoce. Pouze si na to hrají a duchu počítají, za kolik byl který dárek a kdo dal vnoučatům více a kdo méně. Teprve když člověk najde v Betlémě, co sám nemá, co si nikde nekoupí ani sám neudělá – a přitom to potřebuje jako sůl – teprve ten bude šťastný a neodejde z Betléma ani od stromečku s prázdnou.

Pane, prosíme, nauč nás chválit tvou dobrotu, i když nám není do zpěvu a dokonce nám zpívat zakázali. Nauč nás věřit, že i to, co je malé a nepatrné má před sebou velkou budoucnost.  Díky, že nám pomáháš, i když se nám zdá, že všechno je marné a zbytečné.

Vstup: Lk 13,18
Čtení: Lk 1,26-45
Písně: 283, 282, 289, 304, 299
Poslání: Lk 10,23-14
Odkaz do Bible: Lk 1,46-55
Bohoslužby: 25. 12. 2020

na začátek adventní doby nezní pohádka, ale výzva.

Obvykle jsme touhle dobou zvyklí vídat rozsvěcení stromků, barevné trhy plné dobrot a pohádkové Ježíšky, v kostele pak jeden koncert za druhým… jako by začal festival. Ale letos jsou festivaly zakázané; prý musíme dávat pozor, být ve střehu před blízkostí; něco k nám totiž přichází jako nezvaný host…

Je to pochopitelné, ale možná přece stojí za to si toho všimnout: jak naše stereotypy a povinnosti zbrzdila a převrátila až bezprostřední konfrontace s naší bezmocí, konfrontace s tím, že je tu také něco nad čím nemáme na vrch; s naší konečností. Až tenhle střet nás nějak zahnal na stopu toho, o čem moudrost adventní doby vypráví už dlouhá staletí: jsme postrčeni brát vážně výzvy k bdělosti, k pozornosti, k hledání jak tenhle čas vlastně prožít abychom v něm byli, abychom o něj nepřišli…

Je to jako v bibli – a přece dost jinak.  

Dost podivnou cestou si teď znovu uvědomujeme, že se něco může stát; že je tu něco co přichází a odchází celkem nečekaně, bez pozvání a neodchází to podle našeho pohodlí…. Naše pozornost se na tenhle adventující virus upíná až tak, že je to únavné a vytlačuje to jiné důležité problémy; jak by ne, když ovlivňuje kam půjdeme, co si koupíme, jak se budeme učit, jak budeme slavit, koho uvidíme, s kým se políbíme… Jenomže v bibli je ta pozornost a bdělost právě že soustředěna jinam. 

Když se dnes dáváme do řeči s evangelistou Markem, aby nám snad při tom zaznělo i Slovo Boží, najednou slyšíme volání k bdělosti a k pozornosti, které se rozeznělo mnohem dřív; které tu bylo ještě když byl virus na houbách, nebo na netopýrech, nebo nebyl vůbec… Ježíš tu mluví o všelijakých událostech, které znějí děsivě, ale to není to, před čím mají být učedníci bdělí, všimli jste se? To jsou spíš události, které nás do té bdělosti mají postavit, ale pozornost má být upřena jinam.

Něco, někdo už tu byl mnohem dřív než všechny okolnosti, hrůzy a zvraty, které přicházejí. Někdo byl na počátku – a především ten k nám přichází; na tom záleží, pro jeho příchod buďte připravení, s ním počítejte.

Když evangelista psal svou zprávu o Ježíši Nazaretském, zvaném Kristus, vstupovalo do světa leccos. Bylo slyšet o pronásledování pro víru, nastupovali císaři, kteří se krve neštítili, a ti kdo se před nimi nesklonili zažívali vyhnanství nebo týrání. Chudým nepatřilo království a plačící dál plakali… A Marek si to dovedl představit ještě horší a barvitější: slunce, měsíc a hvězdy budou mizet ve tmě, země bude v ohrožení….

Že přijdou války, epidemie, katastrofy, to zdá se, evangelisty nepřekvapuje; to není věštba, to je jejich zkušenost – zkušenost Božího lidu ze světa, který spoluutváříme. Míjíme se často s Boží láskou pro svou vlastní tvrdohlavost a sobectví; doléhají na nás události, které všechno obracejí naruby; taková je zkušenost nakřáplého stvoření, které podléhá hříchu a smrti a má omezenou trvanlivost a tak vzdychá a toužebně vyhlíží, kdy a v čem se ukáže naděje, sláva – váha, která převáží tuhle těžkost, naplní prázdnotu a zahojí rány.    

A když všechno tohle do světa přichází, evangelium do toho dnes zní: a přece se dá ještě čekat i něco jiného a někdo jiný!

Jako zjevení vysazuje dnešní evangelium – do té nejistoty a pocitů zmaru obraz fíkovníku.

Máme být jako fíkovníky.

Od fíkovníku si vezměte poučení. Stromy začnou rašit, jakmile nastane příležitost. Bez váhání: nejprve listy, pak květ, pak zrání a sladké plody.

Události, které otřásají světem se učedníkům – nám – prý mají stát ne postrachem – ale znamením, impulsem, příležitostí vidět širší kontext: vyhlížet přicházejícího Pána.

Tak jako fíkovník anebo jiný strom nasadí hned jak dostane příležitost a sám se stává znamením léta, tak se máme jako Kristovi učedníci chopit příležitostí stát se znameními o Kristu, o jeho lásce a o jeho druhém příchodu, který je za dveřmi. Je co čekat! I když přicházejí války, falešní spasitelé a hlad, ještě přijde někdo větší: Syna člověka.

A na co máme být připraveni?

No, na soud, na proces, který právě ty postrachy ukončuje. Evangelium nás nechce nechat zapomenout na přicházející soudu – takový soud, který je třeba brát váže – a to především v tom, že je stopkou všemu bezpráví; že Bůh se postaví na stranu těch, kteří jsou ponižováni, kteří jsou chudí, pláčí a hladoví po spravedlnosti… dostane průchod spravedlnost – ale také pokoj. To všechno k Božímu soudu, na rozdíl od našich soudů, patří: milosrdenství, a také milost, odpuštění, otevření nové kapitoly….

Není a nebude to jedno, kdo se připojil ke Kristu a počítal s těmihle Božími zákony. Bůh nerezignoval na pravdu a na lásku… Můžeme být velmi zaskočeni, když na ně rezignujeme my; když zapomeneme, že Pán nám dal odpovědnost za svůj dům a že se jednou vrátí a vyhledá nás. Co jsme dostali do správy? Své životy, vztahy a obdarování, které nemáme zahrabat… Církev, která má být společenstvím těla Kristova, vydávajícím se i přijímajícím, milujícím… Svět jako mistrovské dílo, které má odrážet dobrotu a velkorysost svého tvůrce… Evangelium, které má stále znovu a znovu osvobozovat lidi z beznaděje a ze smrti… 

Bděte tedy! Dejte si pozor na blízkost. Na blízkost viru, ale především – na blízkost Páně. Jeho příchod je totiž skutečným horizontem našeho života. Buďte tedy bdělí – ne ze strachu – ale v naději.

A snad ještě jedna věc. Stává se taky, že stromy, které se hned pustí do rašení a květů při první příležitosti, tak pomrznou. To nemusíme. Máme svobodu pouštět se do života, ne povinnost odpracovat si ho. Mučedníci jsou svědky tím, že pro Krista do posledka žili, ne až tím, že si je podávalo zlo a smrt.

Adventní výzva k připravenosti není ani tak výzvou bít se do prsou hrdinně, jako spíš bít se do prsou s pokorou a vyznáním. Smíme a dokonce máme přiznat nesnadnou pravdu o nás samých a o tom, že bolesti, nemoci, hříchy a smrt nemizí tím, že se přehoupl kalendář. Ale také, že všechno to dění našeho světa nemizí v soumraku, ale že mám důvěru v toho, který tvoří nový den, že máme naději, že v dálce už svítá. V Kristu Ježíši a jeho vzkříšení jsme poznali, že Boží láska si najde cestu. Propast mezi tím, co by bylo dobré – a mezi naší skutečností, která je ještě všelijak bolavá a nedostatečná, lze překlenout – to nám připomíná adventní doba a její evangelium. A že to překlenutí nebude díky naší dokonalosti a jak si to zařídíme – ta propast je překonatelná a překonána jen milostí Boží. Každý den je dnem, v němž smíme očekávat veliké Boží divy, každý den máme žít s pokorou ale také s nadějí.

Odkaz do Bible:  Mk 13,24-37
Bohoslužby:  Ne, 29. 11. 2020

bylo to „prvního dne po sobotě“.

Letos mi připadá, že je příhodné začít velikonoční zvěstování právě tímhle časovým údajem. Možná to někdy trochu zapadne. Už to víme a známe, že vzkříšení se přece odehrálo v neděli. „V úsvitu ještě ztemnělé velikonoční neděle“ – kdy jindy!?

Kdy jindy? No, právě, že těch příhodnějších dnů, kdy by se Boží zásah hodil, bylo! Třeba právě ve svátek, v sobotu, to byl přece den Hospodinův na památku vyvedení z otroctví. Nebo o té Pesachové noci. Tehdy se věrní modlili, připomínali si Boží moc a vzhlíželi k ní při veliké slavnosti…

Právě, že těch, lidsky a nábožensky, příhodných časů se nabízelo tolik… („To jsi to, Pane Bože“ napomenul by český velikán Jára Cimrman, nerozvážného Hospodina, „nemohl načasovat, aby to vyšlo pěkně na už zavedené dny“?)

Jenomže bylo to až prvního dne po sobotě. V den nesváteční. Ne tehdy, kdy nám by se to hodilo podle kalendáře a zvyku, ne tehdy kdy my si usmyslíme, že by se něco slavit mělo… Ale včas i nevčas, podle svého, ne hned a ne jako domácí bůžek samozřejmě po ruce, ale podle své moudrosti, „třetího dne“ který může být kdykoli, děje se něco, co pak stojí za to slavit, z čeho se stane i ta naše neděle – vůbec ne samozřejmá; ale právě jako připomínka něčeho úplně nového, nesamozřejmého. Jako připomínka vzkříšení (!) a to prvního dne po sobotě (!).  

Velikonoce a každá další neděle, nám připomíná nesamozřejmou a velikou skutečnost; skutečné Boží milosrdenství, které tu je třeba i navzdory dost tmavým svátkům a tmavé sobotě. Právě takovou neděli a takové vzkříšení prožili první křesťané – Ježíšovi učedníci a učednice.

Marie, Petr a milovaný učedník v přečteném evangeliu poznávají, že Kristus byl vzkříšen. Ale jak se to projevilo, jak na to přišli? Pojďme s nimi projít tu cestu; ptejme se, čím je tato noc – toto ráno – ale taky už každé další po těch prvních Velikonocích jiné?

Evangelium začíná ještě za tmy. Ano, ještě v temnotě – právě v temnotě! – ve chvíli, kdy to vypadá, že vše je ztraceno, že naprosto není z čeho se radovat, tehdy začíná příběh nepochopitelné Boží záchrany.

V noci potkáváme dnes Marii Magdalskou – je na cestě k hrobu. Je před ní nepřekonatelná hradba, stejně jako projít mořem, je to zhola nemožné – hradba bezmoci a smrti. Marie nejde ve tmě jenom protože ještě nevyšlo slunce; ta tma je také v ní. Je to bolest ze ztráty, kterou chce u hrobu oplakávat. Myslím, že mnozí lidé, věřící i nevěřící, takovou tmu známe… možná je někdy lepší vstát ještě za tmy, než čelit nočním můrám, nebo plakat do podušky. Nevíme, co vlastně Marie od té cesty čeká, ale rozhodně nečekala odvalený kámen.

Odvalený kámen je prvním znamením na cestě velikonočním ránem. Tedy, tím prvním znamením je pro Marii především nepatřičnost. To vidíme z její touhy dát všechno do pořádku. Najít tělo, přinést ho zpět, přivalit kámen. Tak budou věci, podle nám jistě docela vlastních představ, v pořádku. Marie třikrát zopakuje tuhle jedinou možnost: něco zvenčí muselo převrátit pořádnou situaci v nepořádnou, „vzali našeho Pána“, nevíme, kam ho kam ho položili? Jediné, co s v tí bezmoci dá dělat, když je na jedné straně člověk sám se svou těžkostí a na straně druhé objekty, jako hrob a tělo zbavené života…

Odvalený kámen je prostě další pohromou v řadě.

Marie běží pro pomoc a vrací se ke hrobu s Petrem a s učedníkem, kterého Ježíš miloval, ale sama pořád zůstává venku a pláče.

Její příběh na chvilku opustíme, protože zrovna přiběhli Ti dva učedníci. Přijdou snad oni na stopu toho, co se tu děje?

Evangelisté a církevní tradice nás nenechávají na pochybách, že Petrovi patřila na cestě za Kristem mnohá prvenství, ale dnes je to ten druhý, milovaný a milující učedník, který je celou dobu jakoby o krůček napřed až nakonec čteme: spatřil vše a uvěřil. Zvláštní. Protože to vše je vlastně… nic. Spatřil prázdný hrob a odložené plátno. A uvěřil. Jako by viděl tragiku smrti, prožil bolestnou ztrátu, viděl hrob – ale navzdory tomu všemu viděl a věřil, že to není všechno. Zvláštní učedník. Milující a milovaný, protože v lásce lze poznat nějak víc, objevit smysl v tom co se zdá bezvýchodné… Milovaný učedník nějak poznal, že v Kristově hrobě je naprosto jiný pořádek. Žádný zmar, zatracení, tragický konec… pohřební rubáš i rouška jsou úhledně složené, už nikdy nebudou potřeba. Všechno je jinak – ale lépe, než jsem čekal.

Jako by nám evangelista sděloval: poznal jsem a dosvědčuji pravdu, že nedělní ráno přesahuje hranice očekávání, že přemáhá obavy i zmar. A že stačí docela prosté stopy – a láska k tomu.

Zatímco Marie pro slzy nevidí, Jan prý v lásce vidí vše a uvěří, že hrůza zrady a kříže neslaví triumf, že triumf slaví ten, který důvěřoval v Boží záchranu, Kristus Ježíš.

Zdá se, že Petr a Jan se tedy dostali dál než Marie. Vešli do hrobu, uviděli; cosi velikonočního zahlédli – ale – a to je velmi zvláštní – odešli domů. Marii nechali plačící v zahradě. Podivná víra.  Snad ta právě narozená víra byla takové nemluvně. Rozpačitá, nejistá s rozmazaným viděním a úzkostnou touhou po bezpečí… 

Nevím, jestli by se k nám velikonoční zvěst dostala, kdyby zůstalo jen u řádného průzkumu prázdného hrobu… První apoštolkou se totiž stává ta otřesená žena, stejně jako kdysi v nemoci, tak i nyní bezmocná a opuštěná, Marie z Magdaly.

To ona uvidí v hrobě dva Boží posly. Učedníci je neviděli, nebo jsou tam posláni až pro ni, aby se jí zeptali: proč pláčeš? A pak za ní s úplně stejnou otázkou přichází sám Ježíš: Proč pláčeš?  Otázka skoro nehorázná a přece úplně klíčová – najednou je tu někdo, kdo vidí Mariin pláč; najednou je tu někdo, kdo ji zná jménem. Kdo ví jak to s ní je, co je zač a chce slyšet proč pláče… ne protože by to nevěděl. Ale protože to je přijetí, protože teprve tehdy je možné vstoupit do beznaděje s nadějí.

A Marie uslyšela jeho hlas a poznala, co znamená nedělní ráno. Kristus byl vzkříšen. Dává se nám. Kříží nám cestu a bere náš život do rukou při křtu – už nikdy nejsme bez stopy jeho vzkříšení. Oslovuje nás každý den a každou naši temnou noc a počítá s námi ve dnech, kdy nám se těžko počítá s ním. Navzdory hříchu, navzdory nemoci a smrti dovádí život ke vzkříšení. I ten náš. Haleluja. Amen

Odkaz do Bible:  J 20:1-18
Bohoslužby:  Ne, 12. 04. 2020

T o, co v těchto dnech asi nejvíc potřebujeme, jsou tři věci: nedělat si zbytečné starosti, soustředit se na to, co děláme a udržet dobré vztahy ve své rodině. Tuto radu jsem však nevyčetl z novin ani z vlastní zkušenosti, ale z biblického textu, na který jsem chtěl dnes kázat dávno předtím, než nastala současná krize. Jak pravil Jiří Voskovec: Čtěme Bibli, tam to všechno je. Marta si dělá starosti a Marie se umí soustředit na to, co je v danou chvíli důležitější a její sestra si na ni stěžuje Ježíšovi. V kratičkém úryvku evangelia tak můžeme hledat povzbuzení a radu do dnešních dnů a změn, které si žádný z nás neuměl ani představit, natož aby je předvídal nebo se na ně připravil.

Je krátce před velikonocemi a Ježíš se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma přichází do jedné vesnice, kde ho i s učedníky přijme do svého domu Marta, což znamená paní. A ona skutečně je paní domu, protože o žádném manželovi ani otci neslyšíme. Pouze o její zřejmě mladší sestře Marii. A tyto dvě sestry požádá o nocleh Ježíš spolu se svými učedníky.

Už tehdy platilo v daleko větší míře než dnes: Host do domu Bůh do domu. A tak se Marta ujme role hostitelky, roztopí kamna a začne chystat večeři. I kdyby bylo učedníků s Ježíšem pouze třináct, bylo to, jako když se o narozeninách sejde celá rodina. Učedníci se nejspíš usadili v největší místnosti domu a čekali, až budou obslouženi. Tak to tehdy prostě bylo. Společenské role byly jasně rozděleny. Muži ulovili ryby, zabili beránka nebo kůzle, ale vše ostatní obstaraly ženy. Podobné to bylo i mezi učedníky. Když Ježíš uzdraví Petrovu tchýni z horečky, čteme, že hned vstala a obsluhovala je – což je zřejmě zmíněno jako důkaz, že už byla zcela zdráva. Ale zde se stalo noc neobvyklého. Zatímco Marta se ujme své hostitelské role, Marie se vmísila mezi učedníky a usadila se jako oni k Ježíšovým nohám. Stala se v tu chvíli jeho žačkou a naslouchala jeho slovu.

Nám to dnes možná připadá, že si vybrala to snazší a méně namáhavé. Když sedíte pohodlně na zemi, moc se nezpotíte. Ale tehdy byl Mariin čin něčím zcela neobvyklým a bylo k němu třeba velké odvahy. Děvčata tehdy do žádné školy nechodila a muži se s ženami včetně svých manželek téměř nebavily. Evangelista Jan to potvrzuje v okrajové poznámce, když popisuje údiv učedníků nad tím, že zatímco oni šli nakoupit, Ježíš si povídal se ženou, která přišla ke studni pro vodu. K tomu by se žádný tehdejší učitel nesnížil. Pro Marii tedy bylo daleko jednoduší jít do kuchyně a krájet tam zeleninu. Přesto udělá něco jiného a jde si poslechnout Ježíše. A Ježíš ji za to na konci příběhu pochválí.

Když to trochu zobecníme, máme zde výzvu k tomu, aby se člověk nebál vystoupit ze své role a zvyků. Marie jedná svobodně a jde za tím, co v dané chvíli považuje za důležitější a potřebnější. Tuto svobodu nám evangelium dává. Neznamená to, že Marie už nikdy do kuchyně nevstoupí. Je to však ukázka toho, že jak je třeba aspoň někdy začít věci dělat jinak a poznat, co je v dané chvíli důležitější.

Známe třeba z našich narozeninových oslav a rodinných sejití. Daleko nejvíc konverzace se při nich točí kolem toho, co si kdo ještě dá dobrého a čeho se napije, ale jen málo času a soustředění zbývá na nějakou vážnou řeč, kdy bychom si mohli říci, co má kdo na srdci. Mnohá řeč se nakonec stočí na politiku a hloupé vtipy a na nějaké hlubší sdílení toho, co prožíváme, není čas. Jen málokdy se dostaneme k tomu podstatnému. Není právě toto čas dobrá příležitost, abychom si více naslouchali, společně se modlili a vyprávěli si příběhy, které nás formovaly.

Nechme proto Marii v klidu sedět u Ježíšových nohou a dopřejme ji tuto vzácnou chvíli, která se již nebude opakovat. Kolik podobných chvil jsme v životě promeškali a nikdo nám je nevrátí. Je velké umění, poznat, čím je která chvíle neopakovatelná. Kdy je čas vychutnat si jídlo, kdy se těšit do práce, kdy tiše naslouchat, kdy si užít odpočinku, kdy si všimnout krásy modré oblohy a kdy pokleknout k modlitbě.

Podívejme se nyní na Martu, která zápasí s časem a chystá jídlo pro třináct chlapů. Když vidí, že jí sestra nechala v kuchyni sama, také ona překročí všechny dobové konvence, vpadne do jídelny, přeruší Ježíšovo kázání a vytkne mu, že si nevšiml, že zůstala v kuchyni sama. Použije přitom slov, která byla docela silná: Pane tobě je jedno, že mě sestra nechala sloužit samotnou? Podobná slova má evangelista Marek, když líčí zoufalství učedníků na rozbouřeném moři, kteří budí spícího Ježíše slovy: Pane tobě jedno, že zahyneme. Tuto větu však Lukáš ve svém podání o utišení bouře vynechal, protože mu přišla vůči Ježíšovi příliš dotěrná a nevhodná. Zde je však použije, aby ukázal, jak moc byla Marta naštvaná a zklamaná. Nejen na svou sestru, ale také na Ježíše. Vždyť ten, který se s takovou láskou staral o nemocné a chudé, jakoby nyní neviděl, kolik se toho na Martu naráz sesypalo. Znamená to, že i Ježíš byl podobně nevšímavý, jako chlapi, kteří nezaregistrují, že jsou umytá okna, vyprané záclony a zavařené marmelády.

Ježíš však velmi dobře ví, co Martu trápí. Z jeho odpovědi Martě vyplývá, že nevidí pouze její utrápený obličej, ale i do jejího srdce, které neví, co dřív. Ježíš tak na rozdíl od většiny chlapů zvládl dvě věci najednou. Zatímco kázal, všiml si, že u jeho nohou sedí pouze Marie, zatímco Marta si zoufá v kuchyni.

Ale dřív než si vezmeme k srdci, co jí odpověděl, všimněme si jedné typické věci. Místo, aby se Marta obrátila přímo na svou sestru, žádá Ježíše, aby právě on Marii řekl, že by jí měla pomoci. A Marie a všichni učedníci to slyší. Jak asi muselo být Marii, když ji Marta takto veřejně obviní? Je vidět, že mezi těmito dvěma sestrami nebylo všechno v pořádku. Ježíšova návštěva to pouze vyhrotila a obnažila, podobně jako to s námi dělá současná domácí karanténa.

Není dobré, když budeme někoho chtít napravit tím, že mu budeme „číst levity“ – to znamená používat Boží autority, abychom mu dokázali, jak je špatný – a my v právu. Podobné pokusy jsou kontraproduktivní. Když si na nás někdo stěžuje, neustoupíme mu, i kdybychom viděli, že má pravdu. A zvlášť jsme vysazení na to, když nám někdo říká, co bychom měli dělat jako odpouštějící křesťané, jako hodné děti, jako starostliví manželé, jako milující manželky, jako chápající rodiče, jako rozumní občané. Nikdo není rád, když musí něco dělat z povinnosti. Kdyby Marta šla přímo za Marií se slovy: „Prosím tě, pojď mi pomoci, já to dnes nezvládnu“, nejspíš by Marie vstala a problém by byl zažehnán hned v zárodku. Nestyďme se druhým říci, co nás trápí a v čem potřebujeme pomoci. Nečekejme, až na to přijdou sami. To pouze Pán Ježíš věděl, co se děje v člověku a dovedl na to reagovat. Většina našich bližních však tento dar nemá. A hlavně jim to, co od nich chceme, neservírujme jako jejich povinnost. Nestyďme se je však požádat je o pomoc. Výčitky nejsou dobrá motivace, ale bližní v nouzi, ano.

Vyvrcholení dnešního příběhu najdeme v Ježíšově odpovědi Martě. Je v ní skryto samotné jádro evangelia, takže předchozí příběh slouží spíš jako ilustrace toho, co chce Ježíš říci nám všem:

Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.

To dvojí oslovení podtrhuje, že Ježíš nevidí jen Marii, ale stejnou měrou mu záleží i na její sestře. Dvojí opakování jejího jména vyjadřuje důležitost toho, co vzápětí řekne. Také slovesa, která vystihují Martinu bolest, jsou zdvojena: děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Dělat si starosti je klíčové slovo evangelia a znamená, že se člověk nemá trápit nad věcmi, které nezmění a neovlivní. Tak jako nerozhodujeme o délce svého života, ani o počasí, nemáme se trápit nad tím, co budeme zítra jíst, co si oblékneme nebo jak dlouho bude trvat nouzový stav.

Ale to je pouze jedna polovina evangelia, Ta druhá říká, proč se o toto starat nemusíme. O náš život a naši budoucnost se stará Bůh. Nejde tedy jen o to, že my lidé mnoho věcí neovlivníme, ale ještě důležitější je, že smíme věřit v Boha, který se stará a zabezpečuje náš život. Nejsme na všechno sami. Kromě krizového štábu, akční vlády a tisíců dobrovolníků, je tu ještě skrytá Boží moc a dobrota, která na rozdíl od nás vidí dopředu. Proto smíme pokojně usínat a pokojně se probouzet. Všichni jsme v Božích rukou, a proto tahle krize nakonec přejde a budeme opět svobodní.

To druhé sloveso – trápit se, nebo znepokojovat se – je ještě silnější než nedělat si starosti. Jeho zvratná podoba znamená, že si tu bolest v srdci Marta působí sama. Na jiných místech toto slovo vyjadřuje zmatek, který nastává, když se někde srotí dav a lidé se začnou hádat, protože každý chce něco jiného. Rozruch, pobouření, rozpolcenost – to vše se zmocnilo Martina srdce, která ví, že nemůže všechno stihnout, i když se to od ní jako hostitelky očekává.

I nás se občas zmocní zděšení, když si uvědomíme, kolik věcí zůstává nevyřízených, neuklizených a nesplněných. Prostě nestíháme. A jaký má Ježíš lék na tuhle nemoc moderní doby? Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.”

Všimněte si, že Ježíš neříká – nejdůležitější je evangelium nebo modlitba, služba bližnímu, nastavená tvář, ale právě to jedno! A to může být v každé chvíli něco jiného. Nejdůležitější je poznat, co to jedno v dané chvíli je a nač se má člověk soustředit. Upřímně řečeno dnešní kázání bych nikdy nenapsal, kdybych si průběžně četl všechny e-maily a zprávy o tom, kolik z nás je již nakažených. Stejně tak bych ale nevysadil brambory, kdybych si stále vyčítal, že jsem měl raději psát kázání a telefonovat lidem, kteří na to čekají. Kdyby si člověk stále připouštěl, co všechno mohl a měl, neudělal by nakonec skoro nic. Marie si vybrala dobře nejen proto, že dala přednost Božímu slovu, ale že byla v pravou chvíli na správném místě. Ježíš přece nebude pobývat v tomto domě týdny a měsíce, ale jen tento jeden večer. Když Ježíš káže, je dobré si sednout k jeho nohám a poslouchat. Kdyby Marta udělala, čeho se odvážila její sestra, nejspíš by se najedli o něco později, ale obě by slyšely, co potřebovaly slyšet.

 Ale protože Ježíš má pochopení nejen pro obdivovatelky, které jsou dychtivé po jeho slovu, ale i pro pečlivé a ustarané hospodyně, věnuje jedno své kázání osobně Martě a vysvobodí ji tak z její nervozity a zmatku: „Marto, Marto, nemusíš všechno stihnout. Nemusíš teď hned všem napéct chleba. I když jsi paní domu a máš za jeho chod odpovědnost, můžeš se nejprve v klidu posadit a užít si mé přítomnosti. A až mé kázání skončí, vrhnete se spolu s Marií k plotně a třeba vám někdo z mých chlapů pomůže a nebude se za to stydět.“

Pane, prosíme, dej nám moudrost, která pozná, co je právě nyní to jedno potřebné. Kdy šít roušky, kdy se modlit, kdy naslouchat, kdy pomáhat a kdy psát dopisy. Osvoboď nás, prosíme, z hrůzy, co všechno bychom měli stihnout, a dej nám do srdce pokoj, že o to nejdůležitější ses postaral ty, když jsi nás na kříži vysvobodil z moci hříchu a smrti.  

Odkaz do Bible:  Lk 10, 38-42
Bohoslužby:  Ne, 5. 4. 2020

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Vstup: Ježíš vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: “Pojď za mnou.” Levi nechal všechno, vstal a šel za ním.

Lk 5,27-28

Modlitba: Hospodine, Pane náš, dej nám, prosíme i v těchto dnech poznat svou dobrotu a lásku. Pomoz nám, abychom uprostřed stále nových zpráv, které vzbuzují spíš obavy, zaslechli Tvé klidné slovo, které nás povzbudí a potěší. Náš život se nyní zmítá v nejistotě jako lodička na rozbouřeném moři. A přece věříme, že jsi i v této těžké chvíli s námi a ukážeš nám, co máme a můžeme dělat, jak si navzájem pomáhat a sdílet naději. Mnoho věci nemůžeme, ale jiné naopak objevujeme. Učíme se naslouchat druhým a snášet jejich úzkosti.  Učíme se být sami, a přitom nejsme opuštěni. Učíme se ovládat sami sebe, abychom nebyli pro druhé přítěží.  Prosíme, aby v nás tato zkouška probudila schopnosti, kterých je nyní nejvíc potřeba. Trpělivost, vytrvalost a odvahu.

Mnohé se v těchto dnech změnilo. Ještě včera jsme byli rozdělení. Dnes víme, že jsme všichni na jedné lodi a učíme se spolupracovat. Ještě včera jsme si dělali dalekosáhlé plány a dnes jsme vděčni za každý den, kdy jsme zdraví a máme práci, která dává smysl. Prosíme, Pane, dej nám sílu vydržet tuto nejistotu a nedělat si starosti nad tím, co stejně nemůžeme změnit. Je však stále ještě mnoho věcí, které změnit můžeme – být na sebe laskaví, chápat jeden druhého, být druhým užiteční, modlit se sebe navzájem, poděkovat těm, bez jejichž nasazení a obětavosti bychom se nyní neobešli. Pomoz nám nestěžovat si a nepropadat panice. Prosíme, dej nám sílu vydržet víc, než si myslíme, že vydržíme. Amen. 

Čtení: Marek 7,24-30

24 Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: “Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.” 28 Odpověděla mu: “Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.” 29 Pravil jí: “Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.” 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Píseň 472 Ježíši můj milý

Kázání

Když se ubírali cestou, řekl kdosi Ježíšovi: “Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.” 58 Ale Ježíš mu odpověděl: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.” 59 Jinému řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Řekl mu: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.” 61 A jiný mu řekl: “Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.” 62 Ježíš mu řekl: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.”

Lk 9,57-62

Milé sestry, milí bratři, před námi jsou tři lidé, kteří se setkají s Ježíšem a chtějí ho následovat. Jsou však varováni, skoro bychom řekli odmítnuti. Evangelista však nepíše, zda ti lidé uvedené překážky překonali nebo to vzdali. Nechává ty rozhovory úmyslně otevřené, abychom si uvědomili, že jsme to my, kteří se musí rozhodnout, zda budeme Ježíše následovat, i když víme, že to nebude jednoduché.  

První žadatel se Ježíšovi hlásí z vlastní iniciativy. Nečeká, až bude vyzván, ale nabízí se sám od sebe. Není právě tohle důvod odmítnutí? Mnozí mají za to, že k víře a následování má člověk cítit povolání. Zaslechnout hlas shůry. Prožít příběh, který mu ukáže cestu.

Když člověk ví o svém poslání, pomůže mu to, když narazí na překážky, odmítání nebo vlastní nejistoty. Je dobré, když člověk ví, že si svou život s Kristem nevybral sám, ale tak říkajíc „nemohl jinak“. Ale má to i svá nebezpečí! Kdo si je jist svým povoláním, může na to být pyšný, sebevědomý a někdy i neústupný. To, co nám pomáhá ve chvílích krize, může sloužit jako falešná sebejistota v dobách, kdy se nám daří a nejsme pak schopni přijmout i dobře míněnou kritiku.

Proto je třeba říci: Ten, kdo se cítí být povolán, není o nic lepší, než ten, kdo žádné osobní povolání dosud nepoznal, neprožil a nepocítil. Náš oddíl mu však dává naději. K víře v Ježíše Krista se člověk může přihlásit také z vlastní iniciativy, touhy a pocitu odpovědnosti. Církev je otevřená pro všechny. Pro ty, kteří k tomu cítí být povoláni, i pro ty, kteří přichází, protože sami chtějí a potřebují se o někoho opřít. 

Obojí však musí slyšet Ježíšovo varování. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.”  Co si však pod tím bezdomovectvím máme představit? Vždyť Ježíš měl domov v Kafarnaum, kam se vracel ze svých cest a kde se o něj a jeho učedníky staraly zbožné ženy?

S odpovědí na tuto otázku, co myslel Ježíš slovy- „nemít kam složit hlavu“, nám může významně pomoci text, kterému se říká Tomášovo evangelium. Je sice poznamenán cizími vlivy a mnohé Ježíšovy výroky jsou tu značně překrouceny. Na některých místech však zachoval starší verzi Ježíšových výroků, než jakou máme v novozákonních evangeliích. A toho dnes využijeme. V Tomášově evangeliu nacházíme tento výrok s nečekaným dovětkem, který zní: Ježíš řekl: [Lišky mají] své nory a ptáci mají svá hnízda, ale Syn člověka nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpočinul si.  (86).

Ostatním evangelistům se nejspíš zdála slovo o odpočinku nadbytečné, ale nám se tím mnohé vysvětlí. Nejde o to, nemít žádné doupě, hnízdo, dům nebo aspoň vlastní postel. Jde o to, že Ježíš a spolu s ním i každý křesťan se nemá a nebude mít kam schovat, utéct a vytratit, když ho někdo požádá o pomoc.

Přitom víme, že i Ježíš občas odpočíval. Usnul v lodičce na moři, odcházel na pustá místa, uchýlil se do pohanských krajin, aby za ním všude nechodili, odcházel od učedníků, aby se o samotě modlil.

Ale současně čteme, že si ho lidé většinou stejně našli, a když ho prosili o pomoc – nikdy nikomu nezavřel dveře. Jinými slovy: Ježíš byl stále v permanenci a pohotovosti. Neměl se kam schovat. I ve chvílích, kdy žádná uzdravení neplánoval – a někdo se na něj nečekaně obrátil, nebyl odmítnut! Když Ježíš viděl lidskou nouzi, pomohl, i když to neměl v plánu, jak jsme před chvíli četli od stolu Páně (Marek 7,24-30.

Podobně by to měl mít nastavené každý křesťan. Není dost dobře možné, abychom si svou vstřícnost, ochotu, laskavost, obětavost dopředu plánovali a v ostatním čase se k tomu nehlásili. Křesťan si nemůže ze svého závazku milosrdenství vzít dovolenou.

Ježíšův učedník má stále pohotovost. Právě v těchto dnech to mnozí dokazují a jejich síly jsou napnuty doslova k prasknutí. Klobouk dolů před všemi, kteří jsou dnes v první linii a nehledají si hnízda ani doupata, kam by se ukryli, před těmi, kteří je potřebují. Mnozí z nich jsou následovníky Ježíše Krista, aniž si to uvědomují. O to víc si zaslouží naše modlitby, vděčnost a podporu.

Z vlastní zkušenosti víme, jak je to někdy těžké. Člověk je unavený, právě mu končí směna, když v tom se něco semele a naráz je nás potřeba znovu. A my nemůže strčit hlavu do písku a říci: Teď nemohu. Teď se musím postarat také sebe. To může zaštěkat liška, která právě míří do své nory za svými mláďaty. To může zazpívat vlaštovka, která si právě staví hnízdo, aby tam vyvedla mladé. Ale Pán Ježíš nás učí rychle se vzchopit a jít tam, kde se bez nás neobejdou.

Je to náročné a vyčerpávající, ale právě v takových chvílích člověk často objeví, že má těch sil a odvahy víc, než tušil a než by si možná přál. Pán Ježíš nás totiž nejen volá a posílá, ale dává nám také výdrž a druhý dech, když se nám zdá, že už nemůžeme.

A když tu výzvu na „další směnu“ přijmeme, zažijeme leckdy pozoruhodné věci. Nikdy totiž nevíme, kam nás víra v Krista a láska k bližního dovede, jaké obzory před námi otevře a jaké zajímavé lidi přitom potkáme. I když se tedy nemáme na rozdíl od ptáků a lišek, kam schovat a na co vymluvit, máme na druhé straně příležitost poznat a prožít, co jsme nečekali, neplánovali a co bychom bez víry v Krista nikdy nezažili.

Ale nároky na život s Kristem mohou být ještě větší. Jinému člověku Ježíš řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Ježíš mu odpověděl: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.”

Tohoto člověka povolal Ježíš sám. Ale současně mu dal podmínku, která byla takřka nesplnitelná. Pochovat vlastní rodiče byla v Izraeli nejvyšší společenská a náboženská povinnost. Před tímto nárokem musely ustoupit i takové závazky, jako bylo studium tóry, sobotní odpočinek a vojenská povinnost. Vlastního tátu a mámu člověk pochovává pouze jednou a proto v takovou chvíli musí ustoupit všechny ostatní závazky. Dodnes z toho máme v zákoníku práce nárok na dva dny mimořádné dovolené. Proč tedy nemůže Ježíš chvíli počkat? Copak je evangelium tak neodbytné a naléhavé? Copak hoří? A tu musíme pokorně vyznat: Někdy skutečně hoří…

Ještě před měsícem jsme si nedovedli představit, že by mohlo být něco důležitějšího, než se důstojně rozloučit se svými blízkými. A naráz jsme v situaci, kdy se to děje. Lidé umírají, aniž mají možnost rozloučit se se svou rodinu a pozůstalí jim nemohou vystrojit obvyklý pohřeb. Ale všichni tomu rozumíme: Ochrana života je víc! A podobně myslel svá slova i Pán Ježíš.

Když člověk ztratí rodiče nebo někoho blízkého, jako by se v tu chvíli jeho život zastavil a mnohé z toho, co bylo ještě včera samozřejmé, už se nikdy nevrátí. V takové chvíli si s bolestí uvědomíme, že jsou věci, které jsou definitivní a nezměnitelné. Na co jsme se nezeptali, už se nikdy nezeptáme. Často si také začneme vyčítat, co jsme zemřelým zůstali dlužni a litujeme promarněných příležitostí. Když nás taková událost potká, hrozí, že se uzavřeme do sebe, ztratíme zájem o druhé, přestaneme jíst a máme pocit, že se propadáme do tmy, kde není světla.

Ale Ježíš nás chce z tohoto zajetí vysvobodit. Říká nám, že je ještě něco důležitějšího než bezmoc, která nás tváří v tvář smrti přemáhá. Proto říká člověku, který ho žádá o odklad: Nepoddávej se svému smutku, ale jdi a všude zvěstuj království Boží.

Lidé vždycky umírali a budou umírat. Ale život tím nekončí. My lidé totiž věříme, že dobro nakonec zvítězí na zlem, naděje nad zoufalstvím, odvaha nad únavou, život nad smrtí. Díky Ježíši Kristu však víme, že to není jen naše toužebné přání, ale pravda, kterou nám potvrdil svým utrpením a zmrtvýchvstáním. Proto má smysl vždycky a všude usilovat o to, aby náš život mohl být lepší, kvalitnější, ale i pokornější a skromnější.

Zvěstovat království Boží v těchto dnech znamená, nepočítat kolik lidí už zemřelo, ale bojovat za to, abych jich bylo co nejméně. Šít roušky a všude je nosit, chodit nakupovat nemocným, hlídat děti, telefonovat osamělým, modlit se za lékaře, zdravotníky, hasiče, výzkumné týmy a politiky. Chodit dál do práce, dodržovat karanténu, zbytečně si nestýskat a neztrácet dobrou náladu – i když je všechno jinak, než jsme byli zvyklí. A uskrovnit se, protože náš dosavadní blahobyt skončil. Ale jak praví apoštol: 

Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř14,17)

Také při třetím setkání byl Ježíš odmítavý. Povolaný učedník se tentokrát chce pouze rozloučit se svými rodiči a pak je hned připraven vyrazit na cestu. Ale ani to mu Ježíš nedovolí. Prorok Elíša to svému žáku Elizeovi dovolil (1 Kr 19,20). Proč je Ježíš přísnější? Protože ten, kdo oře, se nesmí ohlížet. Je to jako když šijete na šicím stroji. Jak začnete při běžící mašině sledovat kvalitu již ušitého stehu, začne se vám látka krabatět. Je třeba šlapat a šít stále dál. Když jednou najdete na dálnici, také se už nemůžete vracet. Ale copak je víra a život s Kristem nějaký závod, který nejde ani na chvíli přerušit?

Loučení s rodiči zde slouží jako symbol naší touhy stále se někam vracet, s někým se radit, stále znovu svá rozhodnutí zpochybňovat a problematizovat. Potřeba rozloučit se s rodiči je zde stejně nepatřičná, jako kdyby se ženatý muž stále radil s maminkou, co má dělat, místo aby si o tom promluvil s vlastní ženou.

Život s Kristem je také cesta, v které je třeba stále pokračovat a ne se pořád vracet na začátek. Nemá smysl rozebírat chyby, které jsme udělali. Naše brázda možná není docela rovná, ale to už nezměníme. To jediné, co můžeme změnit a ovlivnit, je brázda, která je před námi. Žádný oráč neví, co přijde po něm. A přece má dál orat a ne stále řešit, zda to má smysl. Kdo se rozhodl spojit svůj život s Kristem, má poctivě konat svou práci a nezkoumat, kdo a kdy na ni naváže. To není v naší moci ani kompetenci. Zatímco jeden oře – možná někdy trochu šikmo – druhý do té brázdy zaseje, třetí to zalije a další sklidí.     (1 Kor 3,6). Ale kdyby se oráč stále jen ohlížel a čekal, kdo ho pochválí, pole by zůstalo nezorané, řádky neoseté a žádná sklizeň by nakonec nebyla.

Pane, díky Tobě jsme se vydali na cestu, která není jednoduchá, ale náročná. Děláme na ní mnoho chyb a zbytečných zastávek. Ale vyznáváme, že cíl, který jsi nám ukázal, nás vždy znovu nutí se zvednout se a jít dál. Díky, Pane, že nás na té cestě neopouštíš, ale ukazuješ nám, kudy jít.

Písen : 475 Teď nelze zpívat o pokoji

Přímluvy 

Pane Ježíši Kriste, rádi bychom dnes do svých modliteb zahrnuli celý svět. Vždyť všichni lidé dnes čelí stejnému nebezpečí a mají stejné obavy jako my. Pevně věříme, že nám dáš moudrost, odvahu, vytrvalost a trpělivost, abychom obstáli a našli způsob, jak se opět vrátit do světa, kde se člověk může svobodně nadechnout, cestovat, setkávat se s druhými a slavit bohoslužby. Chybí nám lidský kontakt, stisk ruky, společné jídlo, otevřené obchody, plné ulice, setkání s přáteli – ale o to víc nás těší kvetoucí stromy, zpívající ptáci, modrá obloha a hvězdy na nebi.  

Prosíme za všechny, kteří dnes pracují v první linii. Jsou jako vojáci, kteří chrání svou vlast a přitom vědí, že je to může stát život. Prosíme a děkujeme za všechny, kteří se neschovali do bezpečí, ale starají se, abychom měli co jíst, čím topit a svítit, za všechny kteří nás průběžně informují a radí, co máme dělat. Děkujeme všem prodavačkám, řidičům, policistům, vojákům a hasičům. Děkujeme všem, kteří rozdávají naději a odhodlání svou hudbou, písněmi a myšlenkami. Myslíme na ty, kteří nemohou dělat svou každodenní práci a bojí se, že o ni přijdou. Myslíme na podnikatele, kteří nemají z čeho splácet své dluhy a nájmy.

Prosíme naléhavě za ty, kteří jsou touto nákazou nejvíc ohroženi: za lidi v domovech seniorů, za lidi chronicky nemocné, za již nakažené i za ty, kteří jsou v karanténě a čekají na výsledky. Prosíme za ty, kteří bojují o život, i za ty, kteří ztrácejí své nejbližší.        

Dej, abychom všichni našli sílu vydržet a obstát v této zkoušce, která nás zastihla nepřipravené a často pyšné a do sebe zahleděné. Dej, ať se z toho, co nyní prožíváme, poučíme a najdeme nový způsob života, který bude přiměřeně bezpečný, a přitom svobodný, možnost pracovat a společně se radovat.  

Spolu s celý světem společně voláme slovy, která jsi nás naučil a která nám připomínají, bez čeho se neobejdeme ani v těchto dnech: Otče náš ,,,

Poslání Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. 2 Řekl jim: “Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. …4 Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nezastavujte. 5 Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ 6 A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. … Uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´

Lukáš 10:1-8

Požehnání        Ať vás chrání všemohoucí Bůh Otec,  Ježíš Kristus vám ukáže cestu a Duch svatý vám dá moudrost, sílu a pokoj. Amen.   

Píseň: 684 Učiň mne Pane nástrojem

Odkaz do Bible:  Lk 5,27-28
Bohoslužby:  Ne, 29. 03. 2020

Dnešní oddíl evangelia je poměrně vzácný – nejen proto, že ho najdeme pouze u Lukáše, ale i proto, že se v něm setkáváme s církví, která se raduje. To není tak úplně samozřejmé. Často slyšíme, jak si věřící lidé naříkají, trápí je různá zklamání, stíhají neúspěchy a podléhají pocitu, že se jim vede špatně. Ani dnes nemáme mnoho důvodů k radosti. Čekal snad někdo z nás, že budeme muset zrušit bohoslužby a bát se vyjít mezi lidi?

Ale zde se učedníci radují a slaví úspěch. A my přece také máme alespoň občas důvod k radosti. Podaří se nám opravit kostel, postavit novou faru, založit středisko Diakonie, otevřít novou školu. Máme radost, když se dospělí lidé dávají pokřtít a když se zvýší obětavost našeho sboru. Máme radost, když slyšíme kázání, které nás povzbudí. Máme radost, když jsou naše modlitby vyslyšeny.

Sedmdesát učedníků bylo vysláno do širokého okolí, aby lidem zvěstovali evangelium, pomáhali jim z nemocí a připravili je na Ježíšův příchod. Ale stalo se víc, než čekali. Učedníci jsou přímo nadšení z toho, co se jim podařilo a z rozzářenýma očima Ježíšovi oznamuji: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.” Zlo před námi ustupuje. Dějí se věci, kterým jsme ani sami nevěřili.

Máme učedníkům závidět? Já myslím, že ne. I dnes se přece dějí malé i velké zázraky. Najdou se ochotní lidé, někdo dá peníze na dobrou věc, nepřátelé si odpustí, nemocní se uzdraví. A snad i ten koronavir nakonec zvládneme a život se zase vrátí do normálních kolejí.

Ježíš dává učedníkům za pravdu. Ano, i já jsem viděl, jak satan padá z nebe jako blesk. Zdá se tedy, že vítězství pravdy a lásky je nezpochybnitelné. Až na ten drobný detail, že to, co se děje na nebi, je sice definitivní a nezvratné, ale na zemi to ještě nemusí být vidět. Když Ježíš říká, co viděl na nebi, je to něco, co ostatní ještě nevidí a ani vidět nemohou, protože se to stalo tam, kam my lidé svýma očima zatím nedohlédneme. Jedině vírou.

Jinými slovy radost, kterou učedníci právě prožívají, je patřičná a oprávněná, ale neznamená to, že už vždycky budou jen vítězit a oslavovat. Úspěch, které právě prožili, je spíš znamením, že zlo nakonec ustoupí, i když nám ještě může ublížit. Když přiletí vlaštovky, víme, že brzy přijde jaro. Ale přitom ještě může udeřit na pár dnů pěkná zima. Když rozkvetou mandloně, mnoho květů možná ještě zmrzne, ale příchod jara už nikdo nezastaví.

Boží milost nakonec převáží a získá navrch, ale zatím ještě nežijeme ani v nebi. Máme však víru, která nás učí dívat se na svět Ježíšovýma očima. Tato víra nám pomáhá, vidět už dnes nesporná znamení Boží moci. Ale to neznamená, že bychom touto Boží pomocí disponovali a mohli ji sami rozdělovat.

Vidět svět očima víry je důležité a potřebné. Tatínek mi mnohokrát vyprávěl, jak si za protektorátu byli všichni Češi jistí, že Hitler nakonec padne. Byli přesvědčeni, že něco tak zrůdného nemůže zvítězit. Ale když si člověk čte, kolik to ve skutečnosti stálo úsilí, obětí a především víry, že spravedlnost a svoboda s Boží pomocí nakonec zvítězí, uvědomí si, že to vůbec nebylo samozřejmé ani jisté.

Když si vzpomeneme na léta normalizace, uvědomíme si, že to byla právě víra, která nám často scházela – a proto jsme dělali tolik trapných ústupků. Kdo z nás tehdy dokázal říci: Viděl jsem, jak bolševik padá z nebe a nebude tu na věčné časy. Ale jak dlouho to nakonec trvalo! A stejně tomu bude i s touto pandemií. I ona jednou skončí, ale ještě nás potrápí a budeme se muset mnohé vzdát a mnohé obětovat.

Evangelium nám tedy ukazuje – podobně jako Ježíš svým učedníkům -, že se už dnes smíme radovat z projevů Boží pomoci, ale současně musíme počítat s mnoha překážkami, které nás mohou ještě pěkně potrápit. Evangelium nám pomáhá osvojit si Ježíšův pohled, který už ví, jak to dopadlo v nebi a jak to nakonec dopadne i na zemi, i když to ještě není vidět.

Je dobré se radovat a děkovat Bohu, když se nám daří. Ale nemusí tomu tak být vždycky a všude. Když si věřící lidé zvyknou pouze na samé úspěchy a důkazy Boží pomoci, mohou jednoho dne krutě vystřízlivět a víru ztratit. Proto nás Ježíš vrací do reality a říká: Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.” Úspěchy víry jsou hezká věc, ale nedá se s nimi počítat každý den a v každou hodinu. Naše víra a radost na nich nesmí být závislá.

S čím se však dá počítat každý den a každou hodnu, je Boží milost. To že jsou naše jména zapsána v nebesích je totiž něco, co my lidé nemůže nijak ovlivnit. Je to výsostné Boží rozhodnutí – i kdyby si snad někdo myslel, že jeho jméno bylo vymazáno. Bible vypráví, jak se jednou Mojžíš Pánu Bohu nabízel, aby ho vymazal z knihy života, výměnou za záchranu nevěrného Izraele (Ex32,31). Bůh to však odmítl. Odpověděl Mojžíšovi, aby se dál staral o svěřený lid a nemluvil mu do toho, kdo je či není zapsán v knize milosti.

O naši spáse bylo rozhodnuto v Ježíši Kristu a to je ta jediná jistota, z které se máme a můžeme radovat vždycky a všude. Nejsme závislí na tom, co se nám podařilo nebo nepodařilo ani na tom, zda jsme zdraví nebo nemocní – ale jedině na Boží milosti, která je trvalá, pevná, nezměnitelná a na všech vnějších okolnostech nezávislá.

Po této rozmluvě následuje v Lukášově evangeliu něco naprosto neobvyklého a výjimečného. Ježíšův monolog, v kterém nám dává nahlédnout do svého srdce.

„V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zlíbilo.”

Je to mimořádná chvíle, při které Ježíš otevírá před svými učedníky své srdce. Zatímco oni, se mohou a mají radovat, že jejich jména jsou zapsána v nebesích, Ježíš se raduje, z toho, že Bůh dává přednost maličkým.

Tato myšlenka, kterou známe nejen z evangelií ale i od apoštola Pavla (1 Kor 1,26)- nemá žádnou paralelu v soudobém literatuře. Obecně se mělo za to, že porozumět Božímu jednání mohou jen ti nejmoudřejší a nejzkušenější. Farizeové byli přesvědčeni, že do nebe se mohou dostat jen ti, kteří mají dostatečné vzdělání na to, aby věděli jak dodržovat zákon – zatímco obyčejní lidé nemají šanci vyznat se ve všech  zákrutech Mojžíšova zákona a obětních rituálech. O těch, kteří šli za Ježíšem, se proto farizeové vyjádřili pohrdavými slovy: Uvěřil v něj snad někdo z předních mužů? Je to jen chátra, která nezná zákon – kletba na ně!” (Jan 7,49)

Ale Ježíš nám prozradil důležité tajemství: Bůh má slabost pro maličké a bezvýznamné. Až dosud se mělo za to, že Boží přízeň se pozná podle toho, že se člověku daří. Vždyť takové věci jako zdraví, moudrost a bohatství se většinou nedají ovlivnit a byly proto považovány za znamení Božího požehnání. Starověk byl přesvědčen, že Bůh miluje zdravé, bohaté, úspěšné, chytré a my bychom si to mysleli i dnes – kdyby nám Pán Ježíš nedal nahlédnout do svého srdce a neřekl, z čeho má největší radost. Z toho, že Boží království je otevřeno v prvé řadě těm, kterým se v životě nedaří, jsou chudí, nemocní, nevzdělaní a nešikovní. To ovšem neznamená, že takoví máme být všichni! Být maličký a slabý není kýžený stav ani žádná sláva. Ale není to ani žádný handicap!

Evangelium je tak jednoduché a nízkoprahové – že ho může přijmout a radovat se z něho každý. I ten kdo neumí počítat do pěti a má jen zvláštní školu. Takoví lidé svou víru nikdy nevyznají obvyklým způsobem a často ji ani nechápou – ale přesto či právě proto jsou a budou spaseni. Mohou totiž vnímat radost a lásku. Když je někdo obejme a přijme, probudí v nich stejnou radost, jakou míváme, když uvěříme, že naše jména jsou zapsána v nebesích. Když se člověk s tělesným nebo mentálním postižením usměje a uklidní, je to viditelný důkaz, že démon strachu musel ustoupit a satan spadl z nebe do propasti.

A stejné je to s námi. Někdy se cítíme přece zbyteční, slabí, nemožní – a kdybych vám to mohl ukázat, dal bych své dva prsty hodně blízko sebe – a řekl: Tahle malí. Ale paradoxně právě v takových chvílích nám většinou konečně dojde, co znamená milost Boží, evangelium a přijetí Ježíše Krista!

A když už jsme v těch radostech, přidává Pán Ježíš jednu a říká: “Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli.”Byla to zajisté mimořádná doba, když Ježíš přišel na tuto zem a děly se mnohé věci, které se do té doby nikdy nestaly. Ale ta mimořádná doba neskončila. Když Ježíš svěřil učedníkům hlásání evangelia, stal se další zázrak. Církev se otevřela pohanům (Ef 3,4-6). Tak bylo odhaleno tajemství, které si do té doby nikdo neuměl představit. A pak přišla další neslýchaná věc. Křesťané poznali, že jim víra Krista dává sílu snášet protivenství a nebát se ani smrti.

Každá doba je něčím mimořádná a neopakovatelná. Když nám v mládí víru zakazovali a my si ji přesto předávali – jezdili k nám lidé ze západu a svým způsobem nám záviděli, že máme proti komu a za co bojovat.  Dnes prožíváme neuvěřitelná léta svobody, kdy můžeme jako církev dělat všechno – nač stačíme. Křesťané v některých zemích nám tyto možnosti mohou právem závidět. Před církvemi v naší zemi je nyní výzva, zda dokážou být finančně soběstačné. Kéž by se jednou na tuto dobu mohlo vzpomínat s obdivem, že nás sice stále obývalo, ale dokázali jsme se postavit na vlastní nohy a nabízet lidem dál radost a naději, kterou máme v evangeliu. A docela aktuálně se v těchto dnech před námi otevírá příležitost, osvědčit svou obětavost, statečnost, trpělivost a ukázněnost – podobně jako ji museli osvědčit předchozí generace v dobách válečných. I my tak nečekaně dostáváme příležitost, osvědčit své lidství a věrnost Bohu, podobně jako mnoho generací před námi.

Bože, to, co dnes prožíváme, je výjimečná chvíle, kdy se ukáže, zač kdo z nás stojí. Dej, ať nás tato chvíle zastihne připravené, ochotné, statečné, laskavé a věrné. Amen

Odkaz do Bible:  Lk 10,17-24
Bohoslužby:  Ne, 15. 03. 2020