Náš zrak i pozornost umí strhnout spousta nedůležitých věcí. Nejsme pak pořádně v rozhovorech, v naslouchání druhému, někdy ani sobě ne. Honíme se za kde čím, abychom stihli, udělali, zažili, vyřídili, viděli. Jsme pohlceni vlastními starostmi. Nebo už prostě nemáme zájem. Může se nám pak stát něco takového i s Vánocemi, s Ježíšem. Můžeme se s ním totálně minout, přestat ho hledat, ptát se po něm, mít pro něho místo ve svém životě.

Takže to dítě, Ježíš…kdo je Ježíš?

Nejdřív to poznala Marie ještě dřív než se narodil. Mít ve svém srdci Ježíše, to znamená zažít milost. Být zahrnut milostí. Zažít, že i když si to nijak nezasloužím, když si to vůbec nezasloužím a s ničím nepočítám, někdo tu pro mě je, má mě bezpodmínečně rád i se vším, co bych ráda schovala, zatajila, za co se stydím.

Pak to poznal Josef. Ježíš je ten, kdo může do naší situace přijít s něčím novým, pohnout nás k řešením, která jsme měli za nemožná. I když nás to bude něco stát a bude to nepohodlné. Ježíš je ten, kdo dokáže obměkčit kdejaké srdce a stát se pro někoho bližním, velkorysým, milosrdným.

A pak to poznali pastýři. Cháska nevalné pověsti. Pást ovce, přebývat mimo lidská obydlí bez zázemí, tepla domova, to bylo spíš za trest pro ty, kteří něco zbabrali. A tihle všelijací zlodějíčci a sebranka se jako jedni z prvních smí dozvědět, že támhle někde v Betlémě přišlo na svět dítě, které jim změní život. Už se nebudou muset třást strachy, že je za jejich viny může někdo beztrestně zmlátit. Že si je může kdykoli někdo podat a oni nebudou mít zastání. Do jejich života se zase vrátí radost, budou se nahlas smát i zpívat a tančit, protože v Ježíši je Bůh přijal, dal jim najevo svoji přízeň, to že s nimi počítá. A to zrovna ve chvíli, kdy probíhalo velké světové sčítání lidu. Ve chvíli, kdy si sám císař pán přepočítával síly své říše, svoji moc. Ale s těmihle vyhnanci, s těmi, kteří svůj život projeli, nepočítal. Jako by už byli pro svět mrtví. Ale ne pro Pána Boha.

Na tom příběhu je také zajímavé, že pastýři byli právě ti, kdo jako nečekaní svědci dosvědčili, že to konkrétní dítě v jeslích je božím zachráncem světa. Potvrdili tak to, co už nějakou chvíli v sobě jako tajemství tiše nesli Marie a Josef. Nebyli to vzdělanci s tituly před i za, ani lidé s dobrým kreditem, ani vysoce postavení, mimořádně nadaní, schopní. Podobně jako ženy u Ježíšova hrobu jsou pastýři pro svět nevěrohodnými svědky. Bůh si však vybral právě je, aby potvrdili a nesli dál do světa zprávu, že Bůh je lidem blízko. Nést do světa evangelium není úkol jen pro faráře, pro pevné ve víře, pro ty, kdo chodí pravidelně do kostela, kdo dobře mluví a mají věci srovnané, kdo se s přehledem vyznají v Bibli a umí z ní citovat. Pokud takový úkol svědčit o Ježíšovi dostali ti největší ztroskotanci, tak proč ne i kdokoli z nás.

Kdo je Ježíš?

Lukáš mluví o Ježíšovi v té druhé kapitole jako o Spasiteli, Mesiáši a Pánu. Svět si pod těmito tituly tenkrát představoval císaře římské říše Augusta. Básníci o jeho velikosti skládali básně, o jeho vzrůstající moci psali obdivně historikové, lidé ho nazývali Bohem. On sám se považoval za božího Syna.

Jenže dá se od někoho, kdo ovládá druhé, nechá si říkat pane a používá druhé jako svůj nástroj moci, očekávat, že přinese lidem opravdovou spravedlnost a pokoj? Dá se čekat, že ten, komu jde předně o vlastní prospěch a postavení, se bude zajímat o ty, ze kterých nebude nic mít?

Pán – Ježíš je ten – kdo dává, drží a nese život. Kdo zmůže něco i tam, kde já už ne. Kdo o mně ví, mám pro něho význam, kdo se mnou počítá. A bude stát za mnou, bude jistit moje kroky.

Spasitel – Ježíš je ten, kdo mě nenechá ve štychu. Kdo to se mnou nevzdá a neotočí se ke mně zády. Ani po sté. Provede mě temnotami mého života a bude se mnou i ve chvíli, kdy budu umírat.

Mesiáš – Ježíš je ten, ve kterém se mnou jedná Bůh: Kdo mi nastavuje zrcadlo a někdy dost bolestně dává poznat, kde jsem šlápla vedle. Mesiáš – Ježíš mi nabízí, jak překročit svůj stín, opustit to, čeho se někdy hloupě a křečovitě držím, a dodává sílu pro takové jednání, ve kterém se děje nebe na zemi.

Kdo je to dítě v jeslích? Kdo je pro mě Ježíš? To je to podstatné, otázka, se kterou vás dneska chci poslat domů. To ostatní smíte klidně zapomenout.

C.S. Lewis, autor známé série Letopisy Narnie ve své knize K jádru křesťanství napsal:

 „Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.“

Zkuste si tu otázku „Kdo je Ježíš“ pokládat a odpovídat si na ni. Zkuste ji taky pokládat svým rodičům, prarodičům, partnerům, přátelům nebo dětem. Snad vás jejich odpovědi obohatí. A je zase ty vaše.

Podle Ježíše, těmto (pseudo)proroctvím navzdory – války, zemětřesení, hladomory a jiné katastrofy patří do života tohoto světa. Tento svět byl stvořen i s nemocemi, počasím a zlomy na zemských deskách. A za války a jiné ubližování (byť příšerných rozměrů) si můžou lidé sami, resp. můžeme si za to sami. A jsme za to spoluodpovědní. Takže ani ve válkách ani ve výbuších sopek ani pandemiích nelze vidět znamení konce světa a obviňovat z toho Pána Boha. (Ale leda znamení naší neschopnosti, našeho sobectví, naší hlouposti, resp. naší ohraničenosti.)

Ježíšův učedník, má ve světě jiný úkol než se bát a z postavení hvězd či pátečních novin vyvozovat datum konce světa. Má vyprávět evangelium o Bohu, který o lidi a jejich životy stojí, který se nedívá z dálky, a toto evangelium o boží blízkosti, o jeho zájmu má i sám dosvědčovat, tedy být blízký těm, kdo jsou slabí, nemocní, bezmocní, anebo poničení nějakým zemětřesením. Má být lidsky blízko těm, které poměry tohohle světa dusí, a tak dokazovat, zpřítomňovat, že těm lidem je blízko také sám Bůh. (Ano, právě to!)

Věříme, že poslední slovo nad naším životem bude mít Bůh, a že bude dobré, a tato víra má proměňovat způsob, jakým žijeme. Méně strachu, méně hromadění.

Být Ježíšovým učedníkem, je někdy dost těžké a mohou přijít chvíle extrémně kritické, kdy skoro nepůjde vydržet, osvědčit se, správně se rozhodnout, kdy půjde o život. Je těžké se někdy orientovat. Ale právě tehdy bude podle Ježíše Bůh zcela jistě blízko.

Ty různé konflikty a bolesti nejsou a nebudou znameními konce. Leda upozorněním na to, že konec přijde. Leda varováním, že zřejmě budeme muset skládat účty za naše životy. Leda připomenutím, že se příští konec může týkat nás samotných. Leda příležitostí otestovat, za co stojí naše víra, jestli něco vydrží, leda také způsob se v životě a víře dostat hlouběji.

V posledu by ovšem tím testováním úspěšně neprošel nikdo.

Celý ten příběh, který dnes čteme, začíná větou: vyšel z chrámu, opustil chrám. Učedníci jej tam ještě chtějí přidržet upozorněním na úžasnost chrámu, ale on jde, aby se tam už nevrátil. Dokonce právě řekne větu, za kterou jej nakonec zřejmě odsoudí k smrti, že totiž z chrámu nezůstane kámen na kameni.

Za pár let nebude dokonce stát tento výstavní chrám, na který se díváme z kopce, bez kterého si nedokážeme teď ještě představit svoji víru.

Na nikoho, na nic viditelného, natož kamenného, se nemají a nemáme úplně spoléhat. Nelze a nepůjde se v posledu spolehnout ani na rodinu, ba ani na slunce, měsíc a hvězdy, které máme (zatím) každý den nad hlavou; ani na státy, organizace, korporace. Se svou vírou, resp. se svým spoléháním se na nic nemáme absolutně vázat a upínat – kromě Boha. Totiž máme si dávat pozor i na to, aby nám nezkameněla ani víra, abychom se příliš nevázali na definice, představy a pochopení, která jsme někdy udělali.

Vladimír Holan: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být. Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, neboť on není bez důvěry k zemi. Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť prkno v márnici je docela prosté. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale já…“

Objevují se a budou se objevovat kromě těch různých proroctví také různí falešní proroci, vůdcové, spasitelé, různé bludičky svádějící na scestí. Kdeco a kdekdo se bude nabízet k uvěření, ale:

Zaprvé, mj. právě z celého Markova vyprávění má být jasné, jak se pozná ten, kdo má skutečně blízko k Bohu. Chová se jako Ježíš.

A za druhé, až opravdu přijde znovu Mesiáš, tak to spolehlivě poznáme, bude to totiž naprosto jiné než všechno, co se blíží naší zkušenosti.

Kristovi učedníci se od začátku modlili a prosili: Přijď, Pane Ježíši, přijď království tvé, přijď brzo. Modlíme se tak ještě i my? Vyhlížíme toužebně to konečně tříbení? Prosíme, aby to už Pán Bůh zkrátil, protože máme strach, že naší víře dojde dech?

Je jasné, že asi většinou z tohohle světa nespěcháme, protože nám tu je nějak dobře – a to je dobře. Ale součástí našich modliteb, součástí naší víry, by tyto prosby být měly, už jenom kvůli tomu, abychom si nějak nastavili, že naše bytostné očekávání, naši touhu, nikdy zcela nenaplní naši partneři, děti, práce, věci ani znalosti. A ubližovali bychom sami sobě i těm kolem sebe, kdybychom své naplnění očekávali od někoho či od něčeho jiného než od Boha.

Toho, co přijde, se nemusíme bát, vždyť nečekáme nikoho neznámého. Žádnou příšeru, ale Syna člověka. Někoho opravdu lidského. Ježíš jako boží vyslanec tady na zemi odpouštěl hříšníkům, léčil nemocné, krmil hladové a zažil bolest a zklamání. Jestliže věříme, že ten, kdo přijde, je totožný s tímto Ježíšem, tak můžeme čekat, že dokončí, co načal, a že to pro nás nebude zlé.

A nakonec. Štve nás, že tento svět je spojen s bolestí, fyzickou i vnitřní. A Ježíš tu o tom, co lidi a svět ještě čeká, mluví právě jako o sledu bolestí, které hladem a zemětřesením jen začnou. Kraličtí to přeložili jako počátkové bolesti, ekumenický překlad jako začátek bolestí. V originále je ovšem, že to budou porodní bolesti. Jako muž o tom samozřejmě nemám co mluvit, ale ženy, které měly dítě, asi chápou tu těsnou spojitost mezi bolestí a zcela novým životem. Ono to bude dobré!

Je tu ještě jiný čas než ten náš. Čas udávaný někým jiným než našimi časoměrnými vynálezy. Čas boží měřený od Ježíšova vzkříšení do jeho druhého příchodu. Čas, který je tak trochu na hlavu postavený. Nekončí totiž nocí, ale ránem. Nesměřuje ke konci dní, ale k jejich začátku.

Do tohoto času jsme byli včleněni, patří do něho náš příběh od té doby, co jsme uvěřili. Smíme se díky tomu těšit, že je ještě něco moc dobrého před námi, i když to tak třeba právě vůbec nevypadá.  Smíme se spolehnout na to, že se nás to taky týká, i když často vidíme jen vlastní tmu. Jen to nové neminout. Neminout se s Ježíšem, který přišel, přichází, aby nabídl výhled tam, kde už ho nevidíme.

Smíme mít zároveň naději, že jednou přijde Kristus naplno. Že budeme jeho blízkost zažívat docela. Že jeho přítomnost prosvítí každý temný kout, přemůže smutek, utiší trýznivou bolest, uzdraví všechno, co je polámané a nefunkční. Prorok Izajáš si tenhle čas plné boží přítomnosti ve světě představoval jako vyprahlou zemi proměněnou v krásnou zahradu, ve které budou hluší zase slyšet, slepí vidět, němí budou zpívat a chromí radostně poskakovat jako jelen. Všichni ti, kterým byl odepřen život, se do něho zase vrátí s plnou parádou.

Dnes jsme zapálili druhou svíčku na adventním věnci. Není to jen další svíčka, další milník na cestě k Vánocům. Je v tom přece jen hlubší smysl. Dvě svíčky dávají víc světla než jedna. Více světla znamená méně tmy. Do tvých soukromých zápasů, do chvil, kdy křičíš bolestí, do každého tvého počítání křivd a pocitů zbytečnosti a nespravedlnosti, se zvěstuje naděje: tohle není to poslední, co zažíváš. Přichází Kristus, Spasitel, který tím vším chce jít spolu s tebou, dokud to nepomine.

Advent je doba, kdy se něco děje, a my dostáváme možnost se toho účastnit. Ale jak?

Předně není doba k spánku. Advent nás burcuje k aktivitě. Je potřeba se nastartovat, připravit, otevřít oči dokořán, angažovat se, něco ze sebe vydávat. Zcela vědomě jednat. Přijmout do svého života Krista nejde bez toho, aby to se mnou hnulo, aby se mnou hnul, ponoukal mě, zvedal ze židle.

Přichází Kristus a můj život tím pádem nemůže zůstat stejný. Jako když přijde návštěva. Byla by přece hloupost číst si dál noviny a návštěvu nechat stát v předsíni.

Takže bdít a pak taky odložit skutky tmy, říká apoštol.

Co jsou skutky tmy? Leccos nás asi napadne. Patří sem všechno, čemu se daří ve skrytu, co potřebuji schovat. To, co držím pod pokličkou. To, co by poškodilo můj kredit před ostatními. Patří sem taky všechno, co už u mě pěkně zdomácnělo a přivyklo si dennímu světlu.

Žijme jako za denního světla. Transparentně. Nejenom svými bankovními účty, ale celým životem. Dostatečně zřejmé a zřetelné má být každé mé jednání, celý život. Nic neskrývat, neschovávat se, nehalit do tmy.

Apoštol Pavel používá takový zvláštní obraz: „oblecme se ve zbroj světla“. Zbroj je oblečení, vybavení do boje. Přilba, neprůstřelná vesta, štít a zbraň. Za dobré v životě je potřeba bojovat. Stojí to úsilí. Je to každodenní vysilující zápas. A sama na to nestačím. Potřebuji pomoc zvenčí. Nějakou výzbroj. Něco, co pomáhá, co posiluje a chrání. Jenže zbraně a neprůstřelné vesty nevěstí nic dobrého. Je z nich cítit smrt a bolest.

Pavel mluví o zbroji světla. Vyzbrojit se světlem. Tím světlem je sám Ježíš. Ježíš, jehož zbraněmi jsou dobrota, laskavost, milosrdenství. A mnohem víc. Všechno to, čemu je dobře za světla. Divné zbraně, nevšední. Ale mnohdy se takovými zbraněmi dá s někým pohnout. Laskavé slovo může něco změnit ve smýšlení druhého člověka. Pohlazením se dá leckdy zastavit koloběh ubližování. A odpuštění obměkčilo už kdejaké zatvrdlé srdce. Laskavost, milosrdenství, dobrota…takové jednání není v životě možná moc vidět, ani se o něm moc nemluví. Ale děje se. Jsou to třeba jen malé záblesky, že Bůh ve světě jedná, že nespí. Že světla tu a tam přibývá. Možná se nám zdá, že se nešíří rychlostí 300 000 km/s. A možná je ho někdy mnohem méně, než bychom potřebovali. Ale věřím, že v Kristu máme naději, že se přibližuje, že Bůh je nám blízko, možná blíž, než si myslíme.

Krátce po něm. Zřejmě po stejné silnici – vjížděl do města Herodes Antipas. Velkokníže, královská krev, aby převzal nad svátky patronát. Tento průvod je barevnější, orientální. Asi s hudbou. Podle stanoveného protokolu vrcholí Herodův příjezd návštěvou jeruzalémského chrámu, který dal zvelebit jeho otec. Malý skoro-král v malé zemi, která není ovšem ani jeho, protože otec i Římané usoudili, že na ni nestačí. A zase jsou všude kolem zástupy diváků i placených mávačů. A zase je to pro Heroda chvilka slávy a důležitosti.

A teď?

Rozhovor o oslu zabere skoro polovinu příběhu.

Ale když je konečně přiveden, dává se do pohybu třetí průvod. Muže na oslátku obklopí zástupy, lidé mávají kytkami, které naškubali někde v úvozu a dláždí mu cestu svými kabáty. Muž na nízkém, šedém zvířeti s velkýma ušima.

Lidé asi pochopili: Tohle je výsměch, drzost, ironie, parodie, zesměšnění okázalosti, důležitosti, slávy i moci všech vládců. Parodie na Piláta s jeho římskou hrou na moc i na Heroda s jeho hrou na krále. Parodie na všechny ty, kteří chtějí být důležití – staví se důležitými.

Ale ve skutečnosti…: Kdo je pro nás důležitý?

Určitě to někdo rychle a za tepla donesl do Jeruzaléma, kde už ti, kterým tenhle výsměch patřil – politici i chrámoví velekněží – řeší, jak se zachovat, jestli se potrefeně ozvat hned a přiznat tak, že pochopili, nebo ještě chvíli dělat, že se nic nestalo.

A neuběhne ani týden a budou si stát tváří v tvář:

Ježíš proti velekněžím a jejich vlastnění Boha, zavírání Boha do předpisů a chrámu, na které jim sahal už od té doby, co poprvé veřejně vystoupil…

I proti Pilátovi a Herodovi s jejich demonstrovanou a vytouženou mocí a silou a důležitostí, o které se moc bojí. A Herodes bude dělat, že se ho Ježíš netýká. A Pilát ho pak nechá obléknout jakoby do svého purpurového pláště a na hlavu mu nasadí jakoby korunu, jenže z trnů a bodláčí. A jeho vojáci se mu jakoby budou klanět, než ho odvedou na popraviště.

Protože dost bylo kritizování, pobuřování, zesměšňování, znevažování autorit, celebrit a vládců, dost bylo hraní si na krále, dost bylo happeningů… Zabijte ho!

Osel je (alespoň co tak tuším) docela tvrdohlavé zvíře dobré tak na těžkou práci a kůži. Rozhodně se nehodí do průvodu ani do války. Pro bojování za cokoli je nepoužitelné. Není na něm nic moc důstojného a hrdého. Je náročné k výcviku. A přeci tenhle osel přiváží – přináší Ježíše.

Hodně mi připomíná (nás křesťany) církev. I ona je takové nic moc, sama o sobě k ničemu, ale můžeme dovézt – donést Ježíše domů, spolužákům, do práce, do setkání. Povědět o něm. Nic víc. Nic míň.

Osel, udřené zvíře, nese krále udřených. Nejede na něm válečník. Ježíš – tenhle král – si nechce nechat sloužit, ale chce lidem ukazovat, že život je v tom, když nám jde o druhého.

Takhle vypadá král! Můžeme si uvědomit, že spásu opravdu nepřinášejí presidenti, předsedové vlád a poslaneckých výborů. Že to důležité čekáme přeci jen odjinud, takže by tím i ta naše očekávání od vládců měla být realističtější, věcnější.

Kdysi dávno před Ježíšem žil prorok Zacharjáš, který snil o tom, že jednou přijede do Jeruzaléma král. Král úplně jiný než všichni, kteří do města kdy vjížděli. Král, který nebude chrastit zbraněmi a nepřijede obklopen vojáky na koních. Snil, že jednou se nebude bojovat, zbraněmi vyhánět… že všemi těmi raketami, tanky, bombami… bitevními poli… projede král na oslu. A lidé pochopí, že sláva a důstojnost není v šatech, titulech, penězích, rozsívané smrti… že moc není v jaderných kufřících… že pravda není v křiku… že hodnota člověka není v počtech těch, kdo se před ním shrbí… že spousta z toho, jak si foukáme, co si o sobě myslíme, je k smíchu… když vjíždí král pokoje. Jen ho musíme pustit do svých hlav a do svého jednání.

Zahlédnout krále v Ježíši na oslu znamená snažit se vidět trochu víc, než jen to, co nás do očí praští.

To, proč jsme tu, není o tom, že bychom vzpomínali na to, co se odehrálo málem před dvěma tisíci lety – jak Ježíš vjel do Jeruzaléma, ale protože buď věříme, že nám do života vstoupil, nebo doufáme, že by vstoupit mohl.

Slavit advent znamená nechat Ježíše a jeho příběh vjet do našeho sevření, do našich názorů, do našich vztahů. Doba je těžká, nebezpečná v mnoha ohledech, není moc na co a na koho se spolehnout. Mně přijde, že se jen mohu přidat do průvodu tohoto krále na oslu. A doufat, že když bude nejhůř, že nás sveze, doveze do města pokoje.

Déšť padal, padal a voda stoupala a ze země pomalu prchal život. Noe se svojí rodinou i celou plovoucí zoologickou zahradou jsou zavřeni ve zvláštním plavidle, které připomíná spíš hrob než cokoli jiného. Vždyť od smrti je dělí jen stěna ze dřeva. Svět kolem, jak ho znali, přestal existovat, všude je jen zkáza, zmar a konec. Žádný výhled, žádné světlo, jen mrtvolné ticho. A přece je ta podivná schránka, archa, kapkou naděje, kterou připravil Bůh pro ty, kdo mu důvěřují, kdo se spolehli na to, že je temnotou smrti může protáhnout do života.

Stejné slovo jako pro Noemovo plavidlo je použito ve Starém zákoně ještě jednou a to pro ošatku vymazanou smůlou, ve které bylo na vodu vysláno miminko, malý Mojžíš. I ta jeho malá verze Noemovy archy je loďka poslední záchrany, která ho nese ze smrti k životu. Aby on zase jednou provedl Izraelce skrze valy vody z hrůzy Egypta do světla zaslíbené země.

Nekonečně dlouhý čas se archa nesoucí život houpe na vlnách velké vody, ale nikde není vidět země na obzoru, svítící maják, přístav, kde by se dalo bezpečně zakotvit. Zvládnou to ti uvnitř? Nedojde jim dech? Nezblázní se strachy?

To první podstatné, co si máme z dnešního příběhu odnést je, že Bůh pamatuje na člověka. Není nic, co by mohlo způsobit ztrátu boží paměti, nic co by zabránilo Pánu Bohu, aby na nás přestal myslet, abychom se vytratili z jeho zorného pole. Na rozdíl od naší paměti, která trpí výpadky, má jen omezenou kapacitu, selhává, někdy taky slábne, trpí nemocemi, vytrácí se. Nedokáže zcela uchovat vzpomínky na lidi, které jsme měli rádi, neumí pořádně podržet jejich obličej, pohyb, vůni, to jak mluvili, smáli se, plakali.

Boží paměť, jeho upamatování se na člověka je v tom, že dokáže vidět jeho nouzi, mít soucit s jeho trápením, být mu blízko, když se přes něho valí vlny zla, když ztrácí správný směr, když se topí ve svých lžích a vinách. Ale nejen to. Bůh pamatuje na člověka taky tak, že se v takových situacích dává do díla. Zastavuje lidskou katastrofu, zastavuje mizení člověka z povrchu země, zachraňuje život. Mýlí se ten, kdo si myslí, že si všechno může zařídit sám, že si jen z vlastní síly a schopností dokáže se vším poradit. Takové pyšné myšlení se stává pro člověka nebezpečným. Pýcha předchází pád, říká se. Pýcha totiž zabraňuje člověku vidět, že všemu našemu snažení předchází dar záchrany od Pána Boha. Nový zákon to říká jasně. Záchrana se neděje našimi skutky, není to naše dílo, ale děje se jen díky tomu, že je to boží přání, boží dárek pro nás.

A to je to druhé, co si máme zapamatovat. Bůh se kvůli člověku dává do díla. „Bůh způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Přestalo pršet a voda začala klesat. Ježíš na potápějící se lodi pohrozil větru a utišil moře. Bůh i v situacích, které vypadají zle, neskládá ruce v klín, ale má už zaděláno na něco nového. 

A to je to třetí: Náš Bůh, Hospodin, je Bohem nových začátků.

Vyjdi z archy, z místa, o kterém sis myslel, že je tvým posledním, tvým koncem. To je pokyn k novému životu. Byl jsi zachráněn ze smrti. Život na zemi se obnovuje, i ten tvůj. A můžeš se dát zase do práce. Tento boží pokyn k vyjití je jeden z mnoha, o kterém v Bibli slyšíme. Izraelci vyšli z Egypta, Abraham z Kaldejského Uru, Ježíšovi učedníci od svých sítí. Vyjití ze zajištěnosti, ze zdánlivě spokojeného do neznáma, to je znakem víry a důvěry v dobré boží vedení.

Církev se často zobrazuje jako posádka lodi na rozbouřeném moři. Takový je život věřícího člověka. Je zmítaný všelijakými poryvy, vystavený nejistotám, pochybám, strachům. Někdy se silným pocitem, že se v tom všem musí už každou chvíli utopit. A Bůh? Ten je kdo ví kde. Nebo ne? Ježíš nevzal do zaječích. Sbírá síly na zádi lodi. A když to vypadá na smrt, zachraňuje k nové plavbě. Bůh nezapomněl na svého člověka, na Noa, a provedl jeho loď potopou. Náš Bůh na nás pamatuje, dává se kvůli nám do díla a je Bohem nových začátků.

Před žárem dne se Abraham pokouší trochu schovat ve stanu pod (posvátnými) stromy v Mamre. Bolest je prý třetího dne nejhorší. A přeci se najednou málem stoletý stařec zvedá a běží sám vybrat ze stáda dobytče, aby hosty mohl pozvat k hostině, aby je mohl uhostit.

Přicházejí tři muži, ale Abraham v nich tuší Jediného. Rabíni soudí, že to byli tři andělé a že každý z nich měl svůj úkol: první oznámit Sáře narození syna, druhý zničit města Sodomu a Gomoru, třetí zachránit Lota. Jiní říkali, že to sám Pán Bůh přišel Abrahama potěšit v bolesti, prokázat mu úctu za to, že splnil příkaz o obřízce. Křesťanští bohoslovci to odhadovali na návštěvu Svaté Trojice.

Andělé nebývají zřejmě čistě bílí, světlí a voňaví, ale někdy vypadají jako hladoví pocestní se zaprášenýma nohama. V kom všem, kde všude a kde se můžeme potkat s Pánem Bohem?

Zalezlého Abrahama, možná v bolestech, možná prostě zestárlého, už zavřeného do stereotypu dnů; Abrahama, který nic nečeká – leda večeři nebo smrt, přišel Bůh vyrušit.

Málem stoletý stařec se zvedá a běží vybrat ze stáda dobytče, aby hosty mohl pozvat k hostině, aby je mohl uhostit. Možná věděl, že host do domu, Bůh do domu. Jan Kalvín někde v komentáři k tomuto oddílu provokativně poznamenal, že dnešní množství hospod a hotelů svědčí proti nám, že nejsme dost pohostinní.

Ježíš časem řekne: Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne. (Mt 25,35)

Neřekl bych, že před čtyřmi tisíci lety bylo na světě tak výrazně nižší procento šizuňků zneužívajících otevřených dveří stanů. Pouze jim třeba tehdy bylo jasnější, že přežít se dá jen ve společnosti, kde jeden druhému nabídne chléb a vodu, že samota má blízko ke smrti, stejně jako vydírání se uprchlíky na hranicích.

Když si budeme sedět na svém a držet si vlastní hluboký talíř jen pro sebe, pak Pána Boha asi spíš nepotkáme, nestane se nic, co by nás posunulo. V Janově Zjevení Ježíš řekne: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20) (Nepoví, jak vypadá.)

Ne ve všech hostech vchází Bůh, ale zvládneme-li chvíli mlčet, soustředit se na druhého, vnímat ho, pochopíme-li něco z něj, pak zahlédneme i kus stvoření a něco ze Stvořitele.

A podstaty vlastního lidství se možná dotkneme spíš, když ze sebe dáme.

Ale to asi přijde zkoušet, ne o tom mluvit.

Abraham měl sluhy, byl starý, nabídl podpopelný chleba, vodu, zaměstnal Sáru, ale i on sám chystal hostinu. Jakoby si nechtěl nechat ujít tu možnost, navzdory bolesti a únavě, být pohostinný. Je omezený věkem, ale něco ještě může. Najednou má sílu. Buď se v něm objevila díky tomu setkání, anebo ji v sobě našel, protože se mohl setkat, protože měl najednou důvod něco udělat, pro někoho být.

Nemůžeme zachránit svět, ale udělat občas někomu hezky, to svedeme.

A Abraham muže, hosty, anděly, Boha zdržuje. V něčem podobně jako Emauzští učedníci Ježíše. Nemusí se ani dít nic výjimečného. Jen ve vzduchu, kolem nás, v nás, je najednou něco víc. Snad Bůh. Nevím, zda to lze popsat. Také nevím, zda se to dá navodit, přivolat, zinscenovat. Ale možná pro to lze udělat podmínky. Pořád doufám, že když občas přestanu utíkat a budu pečlivěji vnímat člověka vedle sebe, něco ze sebe dám, že se to setkání třeba odehraje… tady nebo na čaji, kávě potom. Snad Bůh kolem nás.

Boží anděl, Bůh sám ví, že Sára je ve stanu. Ale stejně se zeptá: Kde je tvá žena Sára? Možná jen kvůli tomu, aby Abrahamovi došlo, kdo mu po většinu života kryje záda. A jestli ji někdy trochu neztrácí, nepřestává vnímat.

Za rok bude mít syna.

Sára to slyší a v duchu si říká: Když už jsem tak sešlá (zvadlá, odložená jak stará látka), má se mi dostat takové radosti (rozkoše)? I můj pán je stařec.

Směje se smíchem ironickým, hořkým.

Proč se směješ, Sáro? Nesměji se. Ale ano, smála ses… Už to tam není, ale myslím, že na to Pán Bůh nezřetelně přeci dodal: Jen se směj…

Neplodná Sára, pak její snacha Rebeka, o další generaci Ráchel; pak Manoáchova žena – matka soudce Samsona, Chana, Elkánova žena, matka proroka Samuela, Alžběta od Zachariáše – matka proroka Jana. Neplodné ženy, a přeci v nich začne život, se kterým už nikdo nepočítal.

A nakonec Marie vysloví otázku: Jak se to může stát…?

Ve všech těch příbězích stále znovu Pán Bůh rozehrávaný pokus člověku ukázat, že dává život a že ho dává navzdory lidským tabulkám, vzorečkům… a že ho dává i tam, kde to už nikdo nečeká, a tehdy, když už to nikdo nečeká.

Jen někdy hodně otálí. Jen někdy dává jinak.

Možná do posledního vydechnutí nám zůstane otázka: Je něco, co by Bůh nemohl? Abrahama, který nic nečeká – leda večeři nebo smrt, přišel Bůh vyrušit a pozvat, povzbudit k životu. A přichází také k nám…

Tihle všichni jednou stejně jako Abraham a Sára vykročí do neznáma víry, budou opouštět své jistoty, svá přesvědčení, a spoléhat se znovu a znovu na Hospodina, Boha, kterého neuvidí, nenahmatají, který bude možná mnohdy jen mlčet, který je však bude všemožnými způsoby ujišťovat, že je živým Bohem, kterému se dá věřit, který je má rád a vždycky jim bude jistit záda.

Při křtu se někdy taky dostává nové jméno. Možná jste takové dostali. Já třeba ne. Ale to nevadí. Pokřtěný se jednou pro vždy stává kristovcem, křesťanem, nositelem Kristova jména, jeho vyznavačem. Také křtem na sebe bereme zodpovědnost a úkol. Být těmi, kdo se budou snažit žít tak, aby nedělali Pánu Bohu ostudu, nezrazovali ho, ale pomáhali uskutečňovat boží řády a způsoby na této zemi, vnášeli pokoj, těšili smutné, přijímali lidi bez rodiny, podporovali dobré projekty, odpouštěli.

Celkem 13x zazní v 17. kapitole knihy Genese slovo „smlouva“. Třináctka je číslem nového začátku a taky číslem babylonského boha Nergala, boha podsvětí, prostoru, kterému vládne strach a úzkost; odtud lidská pověrčivost spojená se třináctkou. Ten, kdo se tu k něčemu zavazuje, je Bůh. Bude Izraeli Bohem na věky věků. Bude mu Bohem ve všech oblastech. I v těch, na které si dělá nárok někdo jiný nebo něco jiného. Není nic, co by Bůh nedokázal obsáhnout, na co by jeho působení nestačilo. Tuhle smlouvu nic nezruší. Nevěra, lež i zpupnost na ni bude krátká. Žádný lidský čin ji nezadupe do země. Požáry, vichřice ani povodně ji nezničí. Bůh bude lidem Bohem, přítelem, nenechá lidské pokolení vymřít. Je a bude Bohem, který nám přeje zemi, místo, kde můžeme přivádět na svět děti, kde se nám bude dobře dýchat a dobře spát, pěstovat vztahy, milovat. Místo, které bude vždycky patřit Pánu Bohu, a my v něm budeme jeho hosty. „Jsme jenom hosti na tomhle světě – přicházíme, odcházíme“, zpívá Jarda Svoboda. Tak mysleme na to, jaké stopy do ní jako hosté otiskujeme.  Ať nejsou takové, o které budou ti, co přijdou po nás, zakopávat.

Pokolikáté vlastně už mluví Bůh o tom, že to s Abrahamem od samého začátku myslí vážně? Z kolika malověrných nocí ho vyvedl, aby mu připomněl, že není ten, kdo ruší sliby, háže flintu do žita nebo odchází od rozdělané práce. Jsou nehmatatelná slova tak málo? Potřebujeme ještě něco, co se dá vidět, na co se dá sáhnout? Bůh nás zná, zná taky naše pochybnosti, naši slabost a křehkou víru. Ví, jak jsme snadno ovlivnitelní slovy jiných, korumpovatelní lákavými nabídkami.

Proto připojí ke své smlouvě viditelné a nesmazatelné znamení. Obřízku. Odříznutí části pokožky na pohlavním údu muže je zvyk známý z různých oblastí světa, z Egypta i od Indiánů ze Severní Ameriky. Obřízka byla vstupem do dospělosti nebo taky součástí svatebních obřadů. S Abrahamem vstupuje obřízka i do židovství. Je zlomovým okamžikem v životě Izraelce. Proto se děje 8. den po narození, tzn. v první den nového týdne. Pro nás je tím zlomovým dnem nového začátku zase neděle, 8. den, den vzkříšení.

Když o obřízce vyprávím dětem, tak se vždycky začnou šklebit a kroutit a uchechtávat. Moc se jim tohle téma nelíbí, a vlastně by byly spíš rády, kdybych jim o tom vůbec nevyprávěla. I Kalvín kdysi prohlásil: „Mít znamení na přirození je trapná a podivná záležitost.“

Bůh neváhá, aby z trapného a pohoršlivého udělal znamení své smlouvy. Neváhá, aby z poníženého a k potupné smrti odsouzeného udělal Zachránce světa. Neváhá ani, aby z hříšného a nespolehlivého udělal svého partnera na věky.

Obřízka není záležitostí jen pro jednotlivce, ale podobně jako boží smlouva je věcí celého lidského společenství. Nejen Abraham, obřezán je i celý jeho dům. Na vlastní pěst zajištěný potomek Izmael, domácí, služebníci i otroci z tržiště. Boží znamení nezná hranic, dotýká se lidí bez ohledu na bariéry v podobě společenských vrstev, sociální zdatnosti, rodinných vazeb, příbuznosti či jiných kritérií. Tak to platí i pro Kristovu církev. Jen nepodlehnout pokušením chovat se povýšeně a soudit druhé. Rozhodovat, kdo kam smí, kdo si co zaslouží a koho patří vyhnat ven. Boží jednání s člověkem se vymyká našim představám i pravidlům. A mnohdy si taky vyslouží jen lidský výsměch podobný tomu Abrahamovu. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A v tom dnešním příběhu (a snad i v tom našem osobním) je to Bůh. Bůh, který dokáže dát lidem radost i na stará kolena. Bůh, který hřích obrací v požehnání. Bůh, který po všech lidských zakopnutích a selháních nepřestává připomínat trvalou a nezrušitelnou platnost své lásky k člověku, k nám, k tobě.

Rád bych dnes pokračoval v kázáních na vybrané žalmy. Židé prý mají na každý den v týdnu jeden žalm, který si čtou hned po probuzení. První den v týdnu si čtou Žalm 23 a sedmý den si čtou tento 92. žalm, který začíná slovy: „Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu“. Z první kapitoly Bible víme, že na konci každého dne stvoření si Hospodin řekl: „Je to dobré. Je to velmi dobré! Ale sedmý den už to neříká pouze Bůh – ale i člověk! A právě to byl a je smysl a cíl Božího stvoření – povolat k životu tvora, kterému to myslí, kterému to secvakne, dokáže Boží dílo ocenit a řekne: Jak dobře a utěšeně je žít na tomto světě. Bože díky!

Hospodine, svými skutky působíš mi radost. Všimněte si – chvála není naše povinnost. Chválou Boha žádnou zásluhu navíc nezískáme. Boží chvála však člověku přináší radost! A to je zboží, které si podobně jako víru, naději nebo lásku v obchodě nekoupíme. Radost ze života je dar, nad který není. Jak jiný může být náš den, když ho prožijeme v hněvu nebo v radosti. Ve strachu nebo vděčnosti.

Sedmý den, den odpočinku – nám slouží k tomu, abychom se rozhlédli po tom, co v týdnu nevidíme. V pracovní dny máme pocit, že život závisí především na nás, na tom, co umíme, dokážeme a vybojujeme. A do jisté míry je to pravda. Ale teprve sedmý den – když nejsme zahleděni sami do sebe a chvíli nic neděláme – si konečně uvědomíme, co všechno dostáváme a jak mnoho se toho děje bez nás, ale pro nás. Schválně si zkuste připomenout několik Božích darů, a uvidíte, jak vám bude lépe a život vás začne těšit. Máme přece nohy a ruce, máme oči a uši, máme chuť a vůli? Máme rodiče, děti, přátele. Dýcháme vzduch, pijeme vodu, a nad hlavou máme modré nebe. A doma nás dnes čeká dobrý oběd. Život je krásný – i když někdy také bolí.

A proto – hned zrána chci hlásat tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. Kdo z vás měl někdy pocuchané nervy, dobře ví, jak těžká dovedou být právě rána. Všechno jakoby ztratilo smysl a důvod. Ale schovávat se v posteli nejde a nedává smysl. A tak je potřeba si utvořit jakýsi rituál a začít den – bez ohledu na to, jak se zrovna cítíme – podle předem nacvičeného plánu. A může to být právě Boží milosrdenství – které nás nakonec postaví na nohy a my v modlitbě poznáme, že před Bohem nemusíme nic dokázat a splnit, ale Bůh nás přijímá i se vší naší nejistotou, strachem, zmateností a rezignací. Boží milosrdenství znamená, že na svůj život nejsme sami a je to někdo, kdo nás stále drží nad vodou.

Rána tedy mohou být těžká  – a noci zas bývají dlouhé. Ale i v té tmě a osamění člověku pomáhá, když ví, že Boží pomoc neznamená jen samá a rychlá vítězství, ale pomoc, na kterou je třeba někdy čekat, ale za to je trvalá, spolehlivá a dlouhodobá. Boží věrnost trvá, i když i když se nám ztrácí a nikde ji kolem sebe nevidíme. Ale Bůh už má pro nás cestu. A jestliže Boží podpora stále trvá, pak stojí za to mnohé věci ještě vydržet.

A tak využijme dnešního volného dne, abychom svou radost z Boží věrnosti rozehráli na všech deseti strunách. Každá struna biblické harfy byla naladěná na jiný tón, aby se na ni dali hrát melodie i akordy. Každý z nás může Bohu děkovat a chválit ho za něco jiného. Každý z nás může a dovede zahrát na jinou strunu a doplnit tak celkový zvuk a

V druhé části žalmu najdeme srovnání těch, kteří již Boha nalezli a těch, co jsou dosud k jeho přítomnosti slepí a hluší. Nejprve však žalmista zdůrazní Boží neuchopitelnost: Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Člověk dokáže mnoho věcí pochopit, změnit či napravit – ale současně vidíme, že čím víc toho víme a umíme, tím se náš svět jeví být složitější, dokonalejší a plný skrytých tajemství,

A proto jsou lidé, kteří právě proto, že toho tolik nevíme, a přitom je to všechno tak dokonale sehrané, vyladěné, promyšlené a nepochopitelné – nacházejí smysl a důvod svého života a světa v Bohu. Ale jiní si stále myslí, že jim patří svět a mohou si tu dělat, co chtějí. Žalmista má pro ně stručné hodnocení: Tvoje činy, Hospodine, jsou velkolepé a tvoje záměry přehluboké! Tupec však o tom neví a hlupák tomu nerozumí.

Tupcem má hebrejština na mysli totéž co zvíře nebo dobytek. Boží skutky jsou totiž nejen podivuhodné ale i rozeznatelné. Kdo nad svým životem a světem přemýšlí – ten nakonec objeví, že v Bibli najde mnohé odpovědi, na které se chtěl vždycky zeptat, ale neměl koho.

Ale není všechno tak přímočaré a zjevné, jak bychom si množná přáli. Vždyť svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností jen kvetou! Na první pohled to tedy na velkou spravedlnost nevypadá. Některým se daří a nic proto neudělali, a jiní nesou na bedrech víc, než sami unesou.

Ale žalmista si pomáhá pozorováním přírody. Na zahradě přece také nejvíc bují právě plevel. Každých 14 dnů aby člověk sekal trávu, vytrhával pýr, kopřivy a svlačec. Jak je možné, že právě tyto invazivní rostliny mají takovou sílu a naši drobnou mrkvičku, hrášek a ředkvičku kolikrát docela udusí. Ale žalmista je zahrádkář, takže ví, že všeho je do času.

I kdyby ta tráva rostla sebevíc a rozsela svá semena do všech stran, nakonec všechna ta zelená a kvetoucí hmota uschne a skončí v peci nebo v žaludku pasoucích se zvířat a odtud putuje do hnoje. A podobně se rozplyne to, co hlásili všichni ti pyšní chytráci, co se chtěli poručit větru a dešti.

11 Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil.

12 Moje oko shlíží na ty, kdo proti mně sočí, moje uši slyší o zlovolných útočnících.

Jednorožec – buvol – bylo tehdy nejsilnější zvíře, na kterého si netroufla žádná šelma. Nejčistší olej znamenal požehnání a shlížející oko je pohled, který je dopřán vítězům. Žalmista má na mysli zasloužený a uklidňující pohled svrchu, který je darován jako zadostiučinění těm, kteří vidí, že lháři byli usvědčeni, zloději pochytáni a násilnici uvězněni.  Někteří možná trestu ještě unikají a jiní se kamsi poschovávali – ale všeho do času. Boží mlýny pořád ještě melou a spravedlnosti se lze dočkat. A kdo tomu věří, vydrží i ta někdy dost dlouhá období, kdy se zdá, že navrch má hrubá síla, podvody a zrada. Ale jednorožec zůstává v klidu. Ano věřící člověk smí být jako netečný buvol, který se nevzrušuje a nezmatkuje, když kolem proletí hejno ptáků.

Závěr žalmu se opět věnuje těm, kteří spolu s žalmistou hledají oporu v Bohu a  

13 Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. 14 Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, 15 ještě v šedinách ponesou plody.

Opět se ozývá žalmistova zahradnická zkušenost. Datlová palma byla v Palestině oblíbený a hojně vysazovaný strom. Její listy totiž zůstávají stále zelené, ani v zimě neopadají a dávají sladké plody. Libanonský cedr nabízel nejtrvanlivější dřevo, z kterého se stavěly lodě a chrámy.

Jinými slovy – lidé, kteří spojili svůj život s Bohem, bývají užiteční jako datle. U věřících lidí se totiž nestřídá léto a zima, láska a lhostejnost, zájem a nezájem – ale jsou jako palma stále stejní, spolehliví, věrní a ochotní. A přitom něco vydrží a nezlomí se – protože jsou to cedry. Ale abychom zas nefandili.

Vždyť my spolehliví jako palmy a pevní jako cedry často nejsme a sami nad sebou si pro to zoufáme. A přece takoví být můžeme a občas i dokážeme, když si uvědomíme, že jsme byli zasazeni v chrámu a naše síla a houževnatost má právě tady zdroj živin a vláhy. Kdybychom nemohli růst v chrámu, odkud bychom brali sílu k životu, pomoci, odpuštění, pokoji a věrnosti.

A proto se na nás vztahuje i závěrečné zaslíbení: Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, 16 aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

Dříve se většina lidé nedožila dlouhého věku. Mnoho jich zemřelo v dětství, jiní sotva stačili zplodit děti a své vnuky viděl jen málokdo. Mnozí starší lidé byli už po padesátce nemohoucí, nepohybliví, slepí a neslyšící. Starý člověk při smyslech byl vzácný. Ale tehdy stejně jako dnes záleželo především na tom, aby měl člověk důvod žít. Aby věděl, proč tu ještě je.

Vzpomínám si, jak jednou přišla na faru stará vetchá paní. Sotva vyšla ty tři schody z ulice. Když si konečně sedla, rozplakala se slovy: Kdy už si mě Pán Bůh vezme k sobě? Co honem takovému člověku odpovědět, aby to nebylo laciné a falešné? Naštěstí toho nebylo třeba. Když si stará paní sedla – začala mi vyprávět. O svých potížích, které však překonala, o svých dětech a vnucích, kterým se snaží pomoci, o tom, jakou má radost, že dokázala sama přijít až na faru. A docela přirozeně začala Pánu Bohu děkovat za to, co všechno s jeho pomocí zvládla a dokázala. A protože byla tak vetchá a bezbranná – člověk si uvědomil, že má pravdu. Bez Boží pomoci by na tu faru opravdu nedošla.

A tak i když je člověk někdy slabý, bezbranný a unavený, pořád ještě stojí za to někam dojít, něco si přečíst, na něco se zeptat, s někým si popovídat. A přitom všem může člověk skromně a pokorně dodat, že bez Pána Boha by to, jak se dnes říká, nedal.

A my o něco mladší sice možná děláme jako bychom to neslyšeli, ale v našem srdci se postupně ukládá svědectví, které nás možná jednou k našemu překvapení zvedne ze země, abychom s Boží pomocí začali bojovat proti své únavě a zoufalství. Vždyť tady na zemi pořád ještě máme úkol, který dává našemu životu smysl a cíl: svědčit o Boží dobrotě a chválit Boha za všechno jeho dobrodiní. Bože, odevzdáváme Ti svůj život a prosíme, buď naším sluncem, které hřeje i na podzim a v zimě. Utiš naši žízeň a hlad po spravedlnosti, Dej nám poznat svou dobrotu a probuď naši chválu a radost, abychom měli v srdci lásku a vděčnost. Amen.

Bolí to to slyšet. Potřebujeme je však na to, aby nám pomáhali se nechovat bohorovně.

Před časem vtáhl Abram Sáraj do Egypta a tady se pro změnu Abram nechá od Sáraj vtáhnout do slepé uličky.

Už žádné čekání, spoléhání se na Boha… uděláme si ten ráj bez něj a po svém. Nebo spíš toho Boha nějak uzávorkujeme.

V Boha sice věříme, ale je to s ním moc zdlouhavé, je příliš nevyzpytatelný.

Ono je to i v Chammurapiho zákoníku – služka rodí v zastoupení své paní. Co je tedy špatně? Ten příběh není přece proti touze mít děti. Přemýšlím, co je tady tím největším problémem. Manželský trojúhelník, první biblická milenka?

Určitě je šílené udělat si z druhého věc, udělat si z něj předmět, stroj na plnění mých přání – lidi vedle sebe zúčelnit. Zneužívat je.

Co měli však Abram se Sáraj dělat?

Víra rozhodně není pasivita. Není o tom neaktivně a bezmyšlenkovitě čekat, až to Bůh nějak zařídí, až nám něco vnukne. Pán Bůh nám dal svobodu! Ale víra se projevuje tím, že se ptáme, co by na to, co děláme, co chceme udělat, řekl Bůh, jak by to on viděl. I na to máme Bibli. Čteme ji, modlíme se a poměřujeme jí naše plány. Je to tak, že někdy moc chceme slovo, nápovědu a jsme bez odpovědi… Ale, věřím, že v těch klíčových okamžicích se Bůh o slovo přihlásí.

A víra potřebuje delší dech. Potřebuje ho moc. – Na dobu, kdy to není podle našich představ, kdy to nejde dost rychle, kdy se zdá, že se Bůh zapomněl.

Příběh je i o těch, kteří odněkud utíkají. Egypťanka Hagar je matkou Arabů, muslimů, patronkou zmanipulovaných, zneužitých; patronkou uprchlíků… před násilím, před nespravedlivými režimy, z bezvýchodnosti, z hladu, z šíleného a bolavého odkud.

Kdo jim bude anděly… těmi, co vidí a není jim to jedno?

Abram a Sáraj jsou věřící, zbožní, mají zkušenost s Bohem. A zrovna před nimi zdrhá Hagar. Tohle je moje největší můra, že odradím, že kvůli mně někdo raději odejde. Že někoho odradí naše malosti, přízemnosti, naše představy o tom, co je správné. Tím nepopírám, že Hagar měla také svůj díl.

Ale kéž ti odrazení, zklamaní potkají anděla, zaslechnou Boha…

A kéž by nám o tom řekli.

Hagaro, odkud jsi přišla a kam jdeš? Tohle je někdy dost těžká otázka. Nebo: to odkud to většinou nějak víme, ale kam…? Někdy se fakt stane, že žádné kam nevidím, občas se zdá, že už není kam uhnout. Zamotaný život. Nic jisté. Ponižování už nejde vydržet. Stres, nelásku, život, nemoci nějak nejde vydržet. Ponížení je moc, ústrků je moc. Těch, co soudí, připomínají minulost, dívají se skrz prsty je moc.

Ten dnešní příběh se podle mě snaží ukotvit naději, že slyší a že se ozve:

• ten, kterého jsme obešli; nevnímali; ztratili ze zřetele.
• Ten, se kterým jsme zas tak moc nebo vůbec nepočítali.

Že dá napít, trochu něco pochopit, že Pán Bůh dává sílu, impulsy, směr, ujištění.

A to pro mě nejpodstatnější. I když jdeme blbě, hrozně, nenapravitelně, třeba podle lidí i neodpustitelně; když dojedeme na své nápady, když ztroskotají plány… Pán Bůh, věřím, nepřestane jít vedle nás. Nepřestane posílat anděly – různých podob. Dávat nové šance. Neodepíše nás.

Leccos se nedá vrátit, napravit, vyžíráme si následky toho, že jsme neviděli, neslyšeli, nechtěli vidět. Pán Bůh nás však neopustí. Nevzdal do s Abramem a Sáraj, nevzdá to s námi… bude to mít další díl.

Z první biblické války odchází Abram se vztyčenou hlavou. Má důvod se radovat. Je vítězem nad mnoha králi, štěstí mu to však nepřineslo, to podstatné vyřešeno není. Nemá dítě, nemá potomka, kterému by předal svůj život, své vědomosti, zkušenosti, své pachtění, to, čeho dosáhl. Není mu dopřáno vidět plod svého života, cítit se jako platný člen společnosti. Je tma a Abram nemůže kvůli palčivým otázkám spát. Kam se poděla ta nová chuť a radost, kterou mi Bůh před časem vlil do mého opotřebovaného těla? Proč se musím každý den dívat na prázdné židle kolem našeho stolu?  Proč? Svůj život vnímá mnohem silněji jako prohraný než jako požehnaný.

Příběh, který se jen v drobných obměnách podobá našim vlastním příběhům. Kolik takových probdělých nocí už bylo. Obav, které okradly o klid, vzaly pevnou půdu pod nohama. Pochybností, které sevřely tak silně, že se nadalo nadechnout. Pocitů prohry a zklamání, že život není takový, o jakém jsme snili, takový, jaký bychom chtěli.

Vykročení na cestu víry, pevné opření se o Pána Boha a o to, že budoucnost má pevně pod kontrolou, není ušetřeno od podobných temných zkušeností, od pochyb, rozzlobenosti a nedůvěry. A Bůh je bere vážně. Nepohoršuje se nad nimi. Nepohoršuje se kvůli nim nad námi.

Nic se neboj, ukliňuje Abrama. Neboj se, že by cesta s Pánem Bohem mohla ztroskotat. Že by boží blízkost nebyla zdrojem radosti, že by Bůh nenaplnil tvůj život dobrými věcmi. Neboj se toho, co přijde, já jsem tvůj štít. Jsem ten, kdo tě bude chránit, aby tě strach neporazil na kolena, aby tě tvé prohry nepřipravily o chuť žít. Neboj se, že bych nebyl, když se budeš motat, kdo ví kde, když přijdou tvé nejtěžší chvíle.

Já jsem taky tvá přehojná odměna. To podstatné si v životě nevybojuješ. A bylo by dost bláhové spoléhat se jen na svůj výkon, na své schopnosti, na to, že si všechno jde zařídit z vlastních sil a vlastních zdrojů. Že si člověk může pomoci sám.

Jenže, co mi vlastně chceš dát, Pane Bože, ptá se Abram? Jak mám poznat, že to se mnou myslíš vážně? Podle čeho poznám, že mě máš opravdu rád, že mi stojíš v zádech, že mám pro tebe cenu?

A tak Bůh bere Abrama a táhne ho z tmavého těsného stanu pod rozzářenou hvězdnou oblohu, na světlo. Už jednou ho vyvedl z Kaldejského Uru, aby ho rozpohyboval vstříc zaslíbené zemi. A teď ho znovu vyvádí z tísně. Jednou svůj lid vyvede z otroctví Egypta a nakonec z temnoty smrti.

Sami si vždycky neporadíme. Tma je někdy příliš temná, příliš svírající. Pak je potřeba někoho, kdo bude bojovat za nás, někoho, komu bude stát za to chytit za ruku a pořádně táhnout, a ukázat, že naše situace není jen černočerná a beznadějná.

Celkem třikrát pomocí různých obrazů dává Hospodin v průběhu času Abramovi znamení, že co jednou řekl, to platí. Opravdu jsou tu jeho závazné sliby, dar potomstva, nadějné pokračování konkrétního lidského příběhu. A těch potomků bude jako prachu země, jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu. Bůh není žádný troškař. Jeho požehnání je veliké, bezpočetné, bez jakýchkoli omezení. Nepočítá, kolik dá, ale dává vrchovatě. Zkoušejme proto nepočítat to, co jsme dostali, ale vděčně přijímejme různá obdarování jako znamení jeho požehnání.

A znovu se setmělo. Tu úlevu, kterou Abram prožil pod hvězdnou oblohou, si nedokázal udržet. Jako kdyby se snad víra dala zakonzervovat, uchránit před plísní pochybností na věky věků. Jak poznám, že dostanu zemi, kde nebudu cizincem, kde se já a moje rodina budeme cítit doma? Ještě jedno znamení potřebuje tentokrát Abram, aby věřil.  Kolik podobných znamení potřebujeme my? Že věřit není hloupost, že víra není jen pro slabochy, že naše modlitby nejsou mluvením do větru.

Klást proti sobě půlky mrtvých zvířat, to byl prastarý způsob uzavírání smluv v Orientu. Když se dva lidé chtěli na něčem dohodnout, vzali jedno nebo víc zvířat, rozpůlili je a půlky položili proti sobě. Potom oba smluvní partneři prošli uličkou mezi mrtvými zkrvavenými kusy a vzájemně si přísahali: Tak jako k sobě patří tyhle kusy, patříme k sobě i my. Byla to smlouva až do sebezničení, až do krajnosti. Oba ručili svým životem. Víc už to prostě nejde. A tak Abram půlí zvířata, jedno za druhým. Krávu, kozu, berana. A čeká, až jeho partner dorazí. Jenže on pořád nikde. Zvláštní. Pán Bůh se nedá donutit. Smlouva se uzavírá mezi dvěma rovnocennými partnery. Jenže v tomhle případě je tomu jinak. Ten, kdo se tu zavazuje, je Bůh. Jako dýmající pec, jako ohnivá pochodeň prochází mezi rozpůlenými kusy a stvrzuje svůj slib. Ve chvíli, kdy nejsem ničeho schopna, kdy jsem totálně nepřipravena, kdy omdlívám ze svých krizí, Bůh jedná. Připravuje pro každého z nás boží budoucnost, boží království. A myslí to smrtelně vážně. Ježíšova krev, jeho smrt na kříži je toho znamením, je znamením jeho smlouvy s námi. Od nás chce jen, abychom se o něho opřeli plnou vahou. Ale ani na naší věrnosti jeho zaslíbení nezáleží.