Základní otázka nad tímto textem zní: Platí ta slova pro všechny nebo jenom pro některé? Jak to, že jeden člověk útok přežije, ale deset jiných vedle něho padne. Znamená to, že neměli dost štěstí, nebo že málo věřili, málo se modlili a málo doufali?

Klíč k pochopení tohoto žalmu se nachází v Novém zákoně. Ten žalm si totiž vybral pokušitel, když chtěl Ježíše odradit od jeho poslání. Vyvedl ho na vrcholek chrámu a vyzval ke skoku do propasti se slovy: „Je přece psáno, že Bůh dá svým andělům příkaz, aby tě snesli dolů a nic se ti nestalo. Jestli tomu věříš, skoč“.

Ale Ježíš neskočí. Ne snad, že by v Boží ochranu nevěřil, ale protože ke skoku do propasti nevidí žádný důvod. Ježíš si nechce a nepotřebuje Boha vyzkoušet. Stačí mu důvěra, že je mu nebeský Otec připraven pomoci, až toho bude třeba. 

To první, co z Ježíšovy odpovědi můžeme vytěžit, je skutečnost, že na Boží záchranu není nárok ani recept. Ale šance tu je. I když si Boží pomoc nelze předem vyzkoušet, je možné v ní věřit. A právě tato víra je tou nejlepší obranou a ochranou proti beznaději a úzkosti.

Těm, kteří těm slovům uvěřili, tváří v tvář nebezpečí – přinášel devadesátý první žalm uklidnění a naději. Když se ho modlili, věděli, že ať se stane cokoli, není ještě nic ztraceno. A i když se nakonec všichni nezachráníme, někteří ano – a to je dostatečný důvod, abychom se o to pokusili.

I když se nám často zdá, že nemáme šanci, smíme doufat, že nám Bůh pomůže a vysvobodí nás. Není na to nárok, ale je to výzva, abychom se nevzdávali. Nikdo z nás není nezranitelný. Kdo však propadne pocitu, že je všechno marné, sám se té pomoci zbaví. Ti, kteří odpískali, se těžko zachraňují. S těmi často nepohnou ani andělé…

A nyní k vlastnímu textu. Možná jste si všimli, že se tu několikrát mění a střídají osoby, které mluví Na začátku je žalmistovo osobní vyznání důvěry v Boha. Na ně od třetího verše navazuje ujištění o Boží pomoci, které žalmistovi nabízí kněz nebo prorok. A na závěr se od 14 verše ozve přímá Boží řeč, která potvrzuje, že doufat v záchranu má smysl, i když se nám zdá, že je všechno marné.

A tak pozorně naslouchejme, jak se vlévá do srdce naděje.

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. 2 Říkám Hospodinu: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.”

Když žalmista mluví o Bohu, pojmenovává ho postupně čtyřmi různými jmény: Nejvyšší, Všemohoucí, Hospodin a nakonec můj Bůh. Možná to vypadá jen jako básnická okrasa pomocí čtyř synonym. Těmi jmény je však lemována cesta, na níž člověk Pána Boha postupně poznává. Zpočátku ho vidí jako Nejvyššího, ale současně vzdáleného a nepřístupného. Potom ho poznává jako Všemohoucího, který prosadí svou vůli navzdory všem překážkám. Jménem Jahve si připomíná Boha, který vysvobozuje svůj lid z otroctví. A nakonec zazní docela prosté ale osobní a nejsilnější: „můj Bůh“.

K tomu, abychom získali k Bohu důvěru, která nás provede nástrahami života, potřebuje podobně jako žalmista pokročit od Boha filosofů, teologů a vlastních představ – k Bohu, který už není jen kdesi nad námi, ale je tu s námi a pro nás. Můj Bůh – je jméno, které nám připomíná, že Bůh s námi nese tíhu dnů, což se potvrdilo, když mezi nás přišel v Ježíši Kristu.

Doufat v tohoto Boha ovšem znamená upnout svou naději výhradně k němu. Je příznačné, že sloveso doufat má v Bibli často negativní význam. Kdo doufá a spoléhá na člověka, svou chytrost nebo svůj majetek – riskuje, že bude zklamán. Bible radí spoléhat pouze na Boha. Všichni ostatní nás mohou podrazit nebo ošidit. Vždyť člověk nemůže ručit ani sám za sebe. V tomto světě se nedá věřit nikomu jinému než Bohu. Je dobré to vědět, abychom se pak zbytečně netrápili.

Od třetího verše nacházíme slova povzbuzení, která žalmistovi nabízí jiný člověk. Možná je to kněz, možná prorok nebo blízký přítel. Jsou to slova, která nejspíš žalmista už někdy slyšel, ale dnes je potřebuje slyšet znovu z úst někoho druhého. Z úst toho, kdo jim také věří. Když hledáme Boží pomoc a ochranu, potřebujeme se navzájem podpírat a povzbuzovat. Když je člověk sám,

3 Bůh tě vysvobodí z osidla lovce i ze zhoubného moru. 4 Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště i za poledne. Pavézou a hradbou je ti Boží věrnost. 5 Proto se nelekej hrůzy v noci ani šípu, který létá ve dne, 6 moru, jenž se plíží temnotami, ani nákazy, jež šíří zhoubu.

Nebezpečí, která jsou zde popsána, mají jedno společné. Nejsou vidět. Nástraha, kterou políčil čihař na ptáky, nákaza, která se kolem nás neviditelně šíří, hrůzy noci a šípy ve dne – to vše přichází náhle a nečekaně. Zákeřně. Když víme, co nás ohrožuje, dovedeme se tomu postavit, ale když protivníka nevidíme a netušíme, odkud udeří – jsme proti němu bezmocní. Nejhorší strachy a obavy máme z toho, o čem nevíme. Ale Pán Bůh o tom ví a chrání nás, i když si to neuvědomujeme. Kdysi mi jeden člověk řekl: Pane faráři, když na nás poletí atomovka, tak nás ten váš Bůh stejně nezachrání. A já mu říkám: A jak víte, že nás před ní už nezachránil? A to jsem nevěděl, že už se to stalo nejméně třikrát. Jeden jediný člověk zachránil svět, když odmítl stisknout tlačítko, protože jeho ruku držel Bůh.

Žalmista přirovnává Boží ochranu i k tomu, co zná z ptačí říše. Orlice chrání svá mláďata tak, že je schová pod svými křídly. Nebezpečí přitom stále trvá, slunce dál praží, vítr fouká, kolem se možná i střílí, ale kuřáttka jsou v bezpečí, protože je kvočna chrání vlastním tělem. Ten obraz chce vyjádřit, jak moc na nás Panu Bohu záleží. Kryje nás vlastním tělem. Tuto ochranu nám nabízí v Ježíši Kristu, který za nás zemřel na kříži.  V podobném textu z knihy Dt dokonce čteme, že nás chrání jako zřítelnici svého oka. Tak jsme pro něj důležití a blízcí.

Další příklad Boží ochrany je vzat z časů válečných. Pavézou je míněn velký štít, který člověka chránil, takže se za něj mohl celý schovat. Stejnou funkci zastává v našem životě Boží věrnost. Slovo EMET se dá přeložit také jako pravda, milosrdenství nebo stabilita. Když se člověku převrátí život na ruby, ať už pro nemoc, stáří, rodinnou krizi, ztrátu zaměstnání – a dnes k tomu přibyla i válka – potřebuje se někam schovat a uklidnit.

Poledne je tu zmíněno jako nejtěžší okamžik dne, kdy je největší horko a vzduch se ani nehne. U nás mohou na člověka podobně působit podzimní dny, kdy je nebe zamračené a stmívá se stále dřív. Jeden z vykladačů popisuje tyto bezútěšné stavy slovy: Člověka se v takovém depresivním čase zmocňuje apatie a melancholie, zdá se mu, že čas neubíhá, nelíbí se mu, kde žije, není spokojen se svou prací, trápí se, že ho druzí neocení a vnitřní hlasy mu říkají: Nic nemá smysl. A přece se tomu člověk nesmí poddat. Vždyť stačí počkat – až se k večeru ochladí. Nic není na věky a zítra znovu vyjde slunce.

7 Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. 8 Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.

Když se stane nějaké neštěstí, nebo vypukne válka, někdo zachrání, ale jiný to štěstí nemá. Ti zachránění se pak často trápí otázkou, proč vyvázli právě oni. Nebyla to však žádná protekce ani nespravedlnost. Ten, kdo přežil si však stále připomíná ty, kteří vedle něho padli. Není silnější motivace a závazek, než památka těch, kteří zůstali tam, odkud my jsme s Boží pomocí vyvázli.

Od devátého verše pokračuje druhá část povzbuzení.

9 Máš-li útočiště v Hospodinu,  u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

Je zvláštní, že se v tomto žalmu nikde nevyskytuje chrám ani Jeruzalém. Přitom byl tamní chrám považován za Boží domov a nabízel ochranu formou azylu. Domov u Boha však najde člověk všude, kde se spojí se v modlitbě s Bohem. K tomu, abychom mohli zažít podobné povzbuzení jako žalmista, nemusíme nikam cestovat. Stačí se obrátit do svého srdce a naslouchat.

11 On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

12 Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; 13 po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Až dosud byla Boží pomoc navázána na naši důvěru. Nyní však na scénu vstupují Záchranáři, aby pro nás učinili, co není v našich silách. Andělé jsou Boží dělníci, kteří vstupují do lidských příběhů, aby nás nasměrovali, kam je třeba. Člověk je však nepozná, protože vypadají jako lidé. A často to i lidé bývají. Vzpomeňme si, kolikrát už se stalo, že se ve našem životě objevil někdo neznámý – člověk, kterého jsme viděli poprvé a také naposledy, ale udělal pro nás, co bylo třeba a s čím jsme si nevěděli rady.  A pak se ztratil a my si teprve dodatečně uvědomíme, že to setkání zinscenoval Bůh.

A co ta zmije a lev, po kterých máme šlapat. Opět je to symbol něčeho zákeřného. Když člověka uštkne had, má v sobě jed, který pomalu působí, až člověk zemře. Ale vždy existuje také protilék. Žádné zlo není tak mocné, abychom se mu nemohli ubránit. 

Na závěr pak – jako vyvrcholení zazní přímá Boží řeč:

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. 15 Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, 16 dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

A nás napadá: Co lepšího bychom si ještě mohli přát. Vždyť Bůh nám tu nabízí to nejlepší, co si lze představit. Ale i člověk může nabídnout Bohu, to nejcennější, co má. Svou důvěru a lásku. Být někomu oddán se užívá pro vztah muže a ženy, kteří se opravdu milují a navzájem podporují. A znát Boží jméno, znamená Pánu Bohu rozumět a chápat jeho cesty. A právě na takové Bůh čeká. Na ty, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu jako on.

 Žalm uzavírá sedm darů – jeden vzácnější než druhý. Pán Bůh nám slibuje:

Budu mu hradem, odpovím mu, až mě bude volat, ubráním ho, obdařím ho slávou, dopřeji mu dlouhá léta a ukážu mu svou spásu.

Zní to krásně, ale dá se na to spolehnout? Věřím, že ano. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom ten žalm už dávno neznali a nezpívali. Sebekrásnější slova končí v propadlišti dějin, pokud se ukáže, že nejsou pravdivá. Ale tato se zachovala a stále se čtou a zpívají. Bůh je mocný a věrný a člověk dokáže, čemu věří. A tak se ta slova stále znovu naplňují, zpívají a pomáhají. Nám i budoucím.

Bože, díky za povzbuzení a naději, které se nám dostalo, Dej, ať se dovedeme napojit na vlnu tvého milosrdenství a lásky. Děkujeme ti za tvou věrnost a trpělivost. Amen

V židovském počítání desatera patří páté přikázání, cti otce svého a matku svou, na první desku. Na tu o vztazích s Bohem.

Druhý člověk, já jsme tu totiž proto, že nás tu chtěl Pán Bůh, Pán Bůh je třetím rodičem. Tím, který zůstane, nevykašle se, nevzdá to.

Pán Bůh splnil, co slíbil. Splnil to, v co už Sára s Abrahamem nechtěli věřit, čemu si zakázali věřit, co se jim zdálo nereálné.

Od sebe a od lidí máme mít očekávání reálná, střízlivá. Ale nemáme si plést své vidění reálnosti s tím, co je možné a reálné pro Boha.

Díky Pánu Bohu má Sára a Abraham budoucnost, díky Pánu Bohu to i s námi má budoucnost.

Budoucnost si neotevírám sám. Budoucnost není jen o mém výkonu. Budoucnost je dar.

Proč jsme teď tady? Ne, pro to, že někde existuje nějaký Bůh. Ale proto, že věříme v jeho možnosti. V to že, co řekl, to splní.

Že když nám jednou nabídl svou blízkost, pomoc, to, že bude vyslýchat naše modlitby, že když nám jednou nabídl život, že to také dodrží, že od toho necouvne, že si svou investici do nás bude zkoušet pohlídat.

A Abraham nazval svého syna Izák. Znamená to Smíšek.

Smích je v tom příběhu několikerý.

Ten hořký. Smích nevěry, nedůvěry. Smích Sáry, která si říká: Je to směšné, jsem stará baba, já už děti mít nebudu. Smích skeptika, co si říká realista.

Potom ten smích, který dělá vrásky kolem očí. Smích úlevy, radosti, vděčnosti. Smích se slzami dojetí.

A také smích hostů na hodech, které vystrojí Abraham. Smích pohody.

Smích čtenářů nad tím, jak všichni realisté, škarohlídové byli převezeni Pánem Bohem.

Lidské příběhy jsou zamotané. Zamotáváme si je často sami. Abraham nebyl trpělivý, nebyl věřící, a tak si pomohl sám. Pořídil si dítě se Sářinou otrokyní. Izmaela. Příští příběh bude o tom, že lidské odbočky mají následky. Ale Pán Bůh nad Abrahamem nezlomil hůl. A ani Izmael není odsouzený do role omylu a Bůh s ním bude. A také se nevykašle ani na člověka, na nás, kteří si někdy své příběhy linkujeme, plánujeme a realizujeme jako by Boha nebylo. Neustále vstupuje do našich osamělých her.

Rodí se děti. I v krytech. I v autech utíkajících. Také děti umírají. Ale také se rodí. Lidé se milují a jsou z toho děti.

V každém narozeném dítěti je zakódovaná naděje, že zapšklí diktátoři budou překonáni, zmizí v propadlišti. V každém narozeném dítěti je, doufám, může být zakódovaná informace, že je tu silnější energie, než je ta atomová. Láska.

A obřezal Abraham svého syna Izáka. My se už neobřezáváme. Tedy alespoň ne z náboženských důvodů. Jako křesťané tvrdíme, že naši víru máme v srdci. Že nepotřebujeme, aby nás znamení na našem těle upamatovávalo na vztah s Bohem. Maximálně nějaké hezké tetování. Jenže někdy by bylo asi třeba vnímat, že víra, vztah s Bohem je něco, co naše životy mění radikálně, směruje nás, že víra je něco, co se týká našich těl, našeho hýbání, našich vztahů, zařezává se do nás, nejde ji odložit, když se nehodí.

I řekla Sára: Radost mi učinil Bůh; kdokoli to uslyší, radovati se bude spolu se mnou.

Jsme – podle docela seriózních výzkumů – druhý nejpesimističtější národ na světě. Nevyhráli jsme. Škoda. První byli Řekové. Skepse, pesimismus a jakýsi polo-smutek jsou do nás prý úplně zažrané. Je to návyk nebo už přirozenost? Sklenky jsou tu prý spíše prázdné, než poloprázdné. I když možná ten výzkum dělali v Čechách a pro Moravu to úplně neplatí.

Říkal mi nedávno jeden kamarád, že by se v kostelech mělo kázat radostněji a optimističtěji. Že na smutek a pesimismus tu je dostatek novin a televizních stanic. Od té doby o tom přemýšlím.

Přečetl jsem si třeba, že radosti se lze naučit. Nejprve je třeba učit se vděčnosti. Cíleně a postupně. V jednotlivých krocích si uvědomovat, co mám, čeho jsem součástí, co mohu, čím vším mám prostoupený život. A že tak by se člověk mohl pomalu začít dívat na svět radostněji. Nebo si uvědomit, kdo mi udělal radost. A říci mu to. Za pokus to stojí.

Já se tedy rozhodně nehodím na to, abych byl kostelovým koučem pozitivního myšlení: keep smiling.

Zřejmě nebudu schopen životem protančit s úsměvem od ucha k uchu. Ale to se, myslím, nepovedlo ani Abrahamovi ani těm pastýřům nad Betlémem.

Ale, když je mi těžko, když nevidím naději, když jsou noviny plné jen špatných zpráv, můžu si vzpomenout na Izáka a starou Sáru a koutky mi trochu cuknou, protože mi dojde, že za roh nevidím a že je tu ještě Bůh a jeho možnosti. Třeba odlišné od mých snů a plánů, ale překvapivé a dobré.

A vystrojil Abraham hody. Jedly se řízky s poctivě majonézovým salátem a orientální speciality a hranolky a čokoládový dorty a pilo se víno. A bublinkové nápoje plné cukru.

Ne. Nejspíš menu bylo jiné.

Rozdělit se o radost však znamená dost často znásobit ji. Tetelit se sám radostí v pokojíčku je nesmysl.

Mám radost a tak ji chci způsobit i druhým. A tím se rozjíždí řetěz. Další zbraň proti diktátorům. Dávat kytky a zvát se na dortíky.

Můžeme se nechat strhnout radostí, úsměvem, vloženou energií někoho druhého. Zkoušet si netrvat na tom, co všechno je špatně.

Můžeme přisednout k Abrahamovi, Sáře, pastýřům nad Betlémem, Zacheovi, Ježíšovým učednicím a učedníkům a usmívat se… jsme totiž pozvaní k otevřenosti k božím možnostem. A že o nich ještě o Velikonocích uslyšíme!

Ta událost je zasazena do doby před dvěma a půl tisíci lety a nejspíš se nikdy nestala. Reálné příběhy o mnoha různých genocidách však Židé ve svých učebnicích dějepisu mají. Třeba ten z března roku 1944, kdy právě na svátek Purim zahynul během pár hodin v Osvětimi nejvyšší počet českých Židů za celou nacistickou okupaci.

Kniha Ester je takovou zhuštěninou všech podobných příběhů a odráží vzpomínky, ale taky současnost lidí, na jejichž život si někdo mocnější dělá nárok.

V knize Ester se neobjeví jediná zmínka o Bohu, proto se taky učenci kdysi přeli o to, jestli má tahle kniha co dělat v kánonu Starého zákona. Ale i z jiných příběhů smíme vědět, že Bůh někdy mluví, jindy jen šeptá a někdy taky mlčí. A přesto pořád je Bůh s námi. A ne Bůh bez nás nebo dokonce proti nám.

Ester, chudá dívka, která se stala Hvězdou na královském dvoře. Kdo by po něčem takovém netoužil? Mít život jako z pohádky, ideální míry, povahu, kariéru, mít dost na to dopřát si různá potěšení, podívat se na zajímavá místa. Taky tu však můžeme najít inspiraci k tomu nahlížet životy těch, co se v našich očích „mají“, jinak. Nenechat se ovlivnit tím, co si myslíme, že vidíme. Ale být vnímaví k tomu, že i ten, co je podle nás za vodou, za ní třeba vůbec není, má své bolesti a trápení.

Ester žije v paláci uprostřed světové velmoci, přesto o dění za zdmi nemá ani páru. Marie Antonietta, když se k ní doneslo, že se lid bouří proto, že nemá chleba, se překvapeně zeptala: „Tak proč nejedí koláče?“ Izolace, zakonzervovanost v zaběhaném možná uklidňuje a vytváří jakýsi pocit bezpečí a jistoty, ale člověk ztratí kontakt se skutečností, přijde o zkušenosti a podněty, které pomáhají utvářet, rozvíjet, a mají zásadní význam pro budoucnost. Uzavřenost sociálních bublin, impérií, ideologií, církví, názorů napomáhá v šíření dezinformací, k tomu, aby někdo mocnější pak ohýbal svět, jak se mu zlíbí.

Ještě že je tu Mordokaj, dar z nebes. Bůh často má právě lidské ruce a lidské srdce. Počítá s nimi, stejně jako s našimi schopnostmi a obdarováními. A tak se Mordokaj stává poslem, který přináší nezávislé zpravodajství ze světa až na hrad. Varuje před zlem, které se začalo plíživě šířit, aby až nadejde čas, nabylo obřích rozměrů a zasadilo úder těm, kteří mají nehodící se národnost, jiný jazyk i zvyky. A přitom se mohl klidně vypařit, utéct někam do bezpečí. Místo toho se rozhodl táhnout dámou. Pohnout princeznu k tomu, aby využila své role a postavení pro zásadní věc.

Změnit svou pozici na šachovnici světa nejsme někdy dost dobře schopní sami. Potřebujeme k tomu leckdy své Mordokaje, pro které je život druhých cennější než jejich vlastní a právo na důstojnost a svobodu mají za podstatné a nedotknutelné. Mordokaje, kteří nás popostrčí, dokážou pojmenovat problém a hledat, co by se dalo udělat.

Ester má strach, aby taky ne, půjde jí o krk. Ztotožnit se s lidmi za zdí, zařadit se do zástupu utlačovaných, to znamená vložit hodně, nasadit třeba i svůj život. Ztotožnění se a nasazení života známe snad na vlastní kůži, vždyť Ježíš tohle udělal pro nás, položil svůj život za nás.

Někdy nám nemusí jít o krk, a přesto máme strach se angažovat, vzít na sebe úkol. Z pocitu, že se na to nehodíme, že druzí jsou přece jen vhodnější, lepší, mladší, nadanější, schopnější, vzdělanější. Nebo se nám prostě jen nechce. Máme toho dost jinde.

Ester k téhle záchranné misi potřebuje požehnání Toho-jehož-jméno-kniha-Ester-nikdy-nevysloví. Potřebujeme ho i my, když vezmeme vážně Ježíšovy výzvy a budeme se rvát za právo na štěstí pro všechny. Když se chopíme zodpovědnosti za dění ve světě, za to současné válečné, ale i za každé další, které není tak zjevné. Když se budeme angažovat ve službě pro druhé, třeba v církvi, nebo v našem sboru. I to dnešní výroční sborové shromáždění nám má připomenout naši odpovědnost za toto konkrétní společenství. Je dost na nás, zda tu bude a jaké bude. Myslím, že Mordokaj je jednou ze skulin, kudy do příběhu vstupuje Hospodin a zasahuje do hrozivě rozehrané hry. Věřím, že takové skuliny hledá i v našich příbězích, osobních i těch mezinárodních. Hospodin, Bůh Abrahama, Izáka, Jákoba, Ester, Mordokaje i tebe se totiž nebojí, že se o svět umaže, že se ponořením do našich břeček ztrapní nebo o něco zásadního přijde. Vždyť o Velikonocích, které jsou už tak blízko, vstoupil v Ježíšovi do našich životů tak hluboko, jak to jen jde a mnohem víc, než kam sahají naše možnosti a představy. Vstoupil a je v nich, je tu, tak se neděste.

Z vlastní zkušenosti víme, že to nejdůležitější, co nám často schází, nebývají jen peníze, zdraví nebo mládí, ale to, že nás nikdo neposlouchá a naše problémy nikoho nezajímají. Když na nás přijde trápení, potřebujeme v prvé řadě, aby se nám někdo alespoň chvíli věnoval a pochopil, co se mu pokoušíme říci. Když je člověku zle, trápí se nejen tím, co ho bolí, ale možná ještě víc tím, že na něho nikdo nemá čas a nevěnuje mu pozornost. Ale když člověk něco marně hledá u lidí, může to najít u Pána Boha.

Proto žalmista žádá, aby k němu Bůh naklonil své ucho, vyslechl ho a odpověděl mu. Tato prosba se v obměnách opakuje celkem osmkrát, a když jednotlivé prosby seřadíme za sebou, vynikne nám nejen jejich naléhavost, ale i to, oč žalmista vlastně prosí: Hospodine, nakloň ke mně ucho … odpověz mi, … ochraňuj mě, … zachraň mě,… smiluj se nade mnou,… vlej mi do duše radost,… dopřej, mi sluchu,… věnuj pozornost mým prosbám.  V den svého soužení k tobě, volám –  a ty mi odpovíš.

Pomoc, kterou žalmista potřebuje a očekává, spočívá v tom, že ho Bůh vyslechne a odpoví mu. Žalmista si zjevně potřebuje s Bohem popovídat. Někomu se to může zdát málo, ale když najdeme člověka, kterého zajímá, co se nám stalo, bývá to pro nás velikou pomocí a oporou. Proto žalmista prosí, aby si na něj Pán Bůh udělal čas, vyslechl ho a poradil mu. Boží pomoc často spočívá právě v tom, že můžeme Bohu svěřit své starosti, on nás vyslechne a naznačí nám, co máme dělat.

Modlitba nám pomáhá poznat a pojmenovat své problémy. Teprve když vyslovíme a zformulujeme – můžeme hledat jejich řešení. Žalmista si je přitom jistý, že Boží odpověď přijde. Možná ne hned, možná bude Boží rada nečekaná a náročná, ale určitě přijde. Naše modlitby nejdou do prázdna. Nekončí ve spamech a nevrací se ani jako nedoručitelné. Bůh na naše modlitby odpovídá – je třeba však s Pánem Bohem nejen mluvit, ale také naslouchat. Čekat na jeho znamení. Být chvíli potichu, protože Boží hlas bývá většinou tichý a nenápadný. 

Druhé povzbuzení se týká důvodů, která nás opravňují o Boží pomoc žádat. Snad v v každé modlitbě si člověk klade otázku: Proč právě mně či nám by měl Pán Bůh pomoci? Vždyť jsem jen jeden z mnoha. Na světě je mnoho potřebnějších lidí, než jsem já. Žalmista se proto chce ujistit, že patří mezi ty, kteří se nemusí za své prosby o Boží pomoc stydět a raději mlčet.

Nachází však pět důvodů, díky kterým si troufá pozvednout svůj hlas k nebi. Jsem bezbranný a ponížený / jsem tvůj věrný / doufám v Tebe / po celé dny k tobě volám / pozvedám k Tobě svou duši. Mohlo by se zdát, že tu žalmista pouze vypočítává své zásluhy. Ale není tomu tak. Žalmista se však potřebuje ujistit, že patří mezi ty, kteří Boží pomoc opravdu potřebují.

Být ubohý a ponížený znamená, že si člověk nedokáže pomoci vlastními silami. Dokud si můžeme pomoci sami, neměli bychom žádat o pomoc Boha. To je jako kdyby mladý a zdravý člověk žádal, aby za něj někdo jiný chodil do práce. Ale jsou chvíle, kdy se bez lidské a Boží pomoci opravdu neobejdeme a tehdy má naše modlitba oprávnění a dobrý důvod.

Dalším důvodem k Boží pomoci je žalmistova věrnost. Věrností zde však není míněna zásluha, ale smě a cíl našeho života. Jiní zde překládají: Jsem tvůj zbožný, někteří dokonce: jsem tvůj svatý. Věrností, zbožností či svatostí je zde míněno naše životní směřování. Neznamená to, že vždycky děláme, co se Pánu Bohu líbí. I věrný a zbožný člověk hřeší, ale není mu to jedno. Navzdory své slabosti usiluje, aby se aspoň někdy zachoval tak, jak se na křesťana sluší a patří. Nikdo z nás není dokonalý, ale to neznamená, že máme rezignovat. Každý dobrý skutek a laskavé slovo se počítá. Věrný Bohu je třeba ten, kdo uzná, že udělal chybu a činí pokání. Právě takový člověk se smí směle modlit, neboť dobře ví, kde ho tlačí bota.

Další důvody, o kterých žalmista opírá naléhavost své prosby, se vážou k naději, kterou chováme ve svém srdci. Doslova tu čteme: K tobě Bože pozvedám svou duši“. Boží pomoc dovede být úžasná a nečekaná, ale potřebuje i jistou míru spolupráce z naší strany. Když se člověk modlí, musí se současně také vzchopit. Osušit slzy a vstát nebo si kleknout. Modlitba není jen nezávazné povídání, ale mobilizace i těch posledních sil, které se často jako zázrakem objeví. Ano, modlitba není jen mnoho mluvení, ale také velká námaha. Soustředěné úsilí, které vyžaduje naše osobní nasazení a důvěru. Už to, že se člověk modlí, znamená, že to nevzdal.

Pátým důvodem, proč žalmista doufá v Boží pomoc je jeho vytrvalost. Bůh totiž málokdy odpovídá a pomáhá bezprostředně. Ale ten, kdo po celé dny volá k Bohu, ten se té pomoci dočká – třeba i po mnoha letech. Jeho víra a modlitby si přitom projdou zkouškou času a opravdovosti. Pokud za něco prosíme pouze jednou a či dvakrát, a pak na to zapomeneme, asi to nebude nic, co bychom opravdu naléhavě potřebovali a na čem či na kom by nám opravdu záleželo. Ale kdo vytrvale prosí – i když nedostává – sám na sobě pozná, na kolik je ta věc pro něho důležitá, naléhavá a potřebná. Zkušenost víry říká, že mnohé změny v našich životech jsou ovocem vytrvalých modliteb. 

Uprostřed žalmu se pak jako vyvrcholení Boží pomoci objeví věta, která mě překvapila hned při prvním čtení. Žalmista prosí: Vlej do duše svého služebníka radost. Taková prosba mi na tomto místě přišla poněkud nepatřičná. Vždyť žádné Boží vysvobození ještě nepřišlo. Na radost je přece ještě brzo. Kdo je ponížený a zubožený, kdo celé dny volá a prosí o záchranu, ten se těžko bude současně radovat. Vždyť není z čeho. Pán Bůh nám přece ještě nepomohl!

Ale to je omyl.  Když máme strach a čelíme nebezpečí, když hledáme pomoc a záchranu – většinou nemáme náladu obdivovat krásu okolní přírody nebo žertovat. Na to bude dost času, až bude všechno zlé za námi. Uprostřed boje je však třeba zatnout zuby a ne se usmívat.

Vypadá to logicky a přece tomu tak není. Radost totiž potřebujeme i tehdy, když je nám zle a necítíme se dobře. Žalmistova prosba o radost ve chvíli, kdy prožívá těžké chvíle je proto zcela legitimní a potřebná. I když je nám zle, vždycky bychom si měli najít také důvod k nějaké třeba malé, obyčejné, ale o to důležitější radosti.

Naše těžkosti tím sice nezmizí a dál se s nimi budeme muset potýkat, ale kdo navzdory své bolesti a trápení dokáže kolem sebe objevit i něco hezkého, milého a třeba i legračního, bude mít pak větší sílu unést tíhu dne. I když má člověk slzy v očích a není mu do zpěvu, smí se potěšit pohledem na modrou oblohu, kvetoucí strom a hrající si děti. Radost je potřebná a důležitá, i když nás něco trápí. Nesmíme se svými těžkostmi nechat spoutat natolik, že bychom se přestali smát nebo aspoň usmívat. Nečekejme, až se všechno vyřeší, ale jděme té radosti odvážně vstříc, i když asi víte, že dnes chodí do nemocnic za vážně nemocnými lidmi zdravotní klauni, aby těm, kteří mají často jen malou naději na uzdravení, předali i v posledních dnech radost ze života. I když člověk neví, co s ním bude, neměl by se nikdy vzdát radosti. A i když za námi klauni nechodí, tu tichou radost v nás může probudit víra v Boží věrnost a lásku. Víra totiž vidí, co smutek a strach nevidí. A není na světě účinnějšího léku – než radost a chuť do života.

Náš žalm končí slovy, která jsou víc než aktuální.  Bože, povstávají proti mně opovážlivci, o život mi ukládá smečka ukrutníků a na tebe se neohlíží. Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný…  Ukaž na mně dobré znamení, ať to vidí, kdo mě mají v nenávisti, ať jsou zahanbeni, že jsi, Hospodine, moje pomoc, moje potěšení!

V žalmech se často mluví o protivnících. Až dosud nám to připadalo přehnané. Vždyť my jsme žádné skutečné nepřátele dlouho neměli. Nic zlého nám nehrozilo. Válku jsme znali jen z filmů a vyprávění. Ale teď ji máme doslova za humny a ty žalmistova slova se žel stávají reálnou a viditelnou skutečností. 

Náš žalm je přitom pozoruhodný tím, že nesvolává na nepřátelé Boží tresty, ale hanbu. Hanba však neznamená v bibli odsouzení – ale naopak prozření. Žalmista prosí Boha, nejen o to, aby byl on sám vysvobozen, ale aby se jeho záchrana stala mementem pro všechny, kteří si myslí, že si mohou dělat, co chtějí. 

To, co dnes potřebujeme, proto není jen brzké vítězství dobra a spravedlnosti, ale i to, aby se ti, kdo způsobili tolik utrpení, chytili za nos a uvědomili si, co způsobili. Prosme proto spolu se žalmistou, aby se ti, kdo dnes působí tolik lidského neštěstí, co nejdříve zastavili a uznali, že udělali chybu, která se obrátí proti nim samotným.

To co nás dnes může zachránit, je hanba, kterou pocítí ti, kteří mají prst na spoušti. Zastydět za to, co jsme provedli a uznat svou vinu.  je ovšem zázrak, který není v lidské moci. Změnit lidské srdce může pouze Bůh. A proto doufejme a prosme, aby ty, kdo mají současnou válku na svědomí – už brzy fackovala. Hanba. Amen.

Pane, voláme k Tobě, abys zachránil a obnovil, co lidé zničili – domy, silnice mosty, ale i vztahy a vzájemnou důvěru. Pomoz nám vrátit se do světa, v kterém se nebudeme muset bát v noci usnout. A i když budeme plni obav a nejistoty, dopřej nám ty každodenní malé radosti, která nám pomáhají unést tíhu našich dnů.

Ani si neuvědomujeme, že se nacházíme ve stejné situaci jako ten starý Izrael na prahu zaslíbené země. Mnozí jistě také měli obavy z toho, co je čeká. Je vůbec moudré vstoupit do té země? Je to moudré, vydat se za Božím královstvím? Vždyť nás čekají jen potíže a nepřátelé – ti Kenaanci, Emorejci, Chetejci a mnozí jiní! Mají opevněná města a silné vozy, co proti nim zmůžeme my, poutníci z pouště? Celé to musí špatně dopadnout!!

Do této chvíle strachu a obav říká Jozue to důležité slovo: Bůh silný, živý uprostřed vás. Vidíte ovšem jen znamení jeho přítomnosti – tu truhlu smlouvy. Uprostřed vás stojí ten, koho vy neznáte, říká Jan Křtitel a znamením jeho přítomnosti mezi námi je chléb a víno. Izraelci tehdy stáli na břehu řeky Jordánu.  Nebyla to pro ně jen obtížně překonatelná překážka. Přechod vodami Jordánu byl opakováním přechodu Rudého moře při vysvobození z Egypta. Proudy vody, voda – to ztělesňovalo všechno, co ohrožovalo a ohrožuje život člověka. Proto je Jordán například ve spirituálech amerických černochů tak často symbolem smrti, kterou je omezen život každého člověka.

Ale víra ví, že smrt nemá poslední slovo. Živý Bůh je dárcem života i uprostřed proudů smrti. Když truhla smlouvy projde smrtící vodou, otevře lidem cestu skrze smrt do života Bůh, ten živý a silný Bůh, přemáhá i smrt. Na své životní pouti se setkáte s mocí hříchu, zhouby a smrti. Nezapomeňte však na otevřený Jordán, nezapomeňte, že sama smrt je přemožena. Hospodin, Bůh živý, je vítěz, pravý a jediný Král země a veškeré budoucnosti

Takové poznání posiluje i zavazuje. Ti, kdo okusili Boží vítězství nad smrtí, to jsou voláni k tomu, aby tímto poznáním sloužili všem – slovy, ale především statečností a nadějností tváří v tvář i tomu, co život ohrožuje.

I to je v pozadí těch Jozuových slov. Ne náhodou je zvěst o vysvobození z Egypta, ze života v duchovní nesvobodě, pod mocí cizích bohů, zvěst o prolomení smrtících proudů moře, ne náhodou je toto slovo v centru starozákonní zvěsti. Podle toho, že projdete Jordánem, podle toho poznáte, že Bůh živý, silný je uprostřed vás.

Dnes se musíme ptát, jak se Bůh silný, živý osvědčil lidu Nové smlouvy. Odpověď je nasnadě. Osvědčil se podobně, či ještě výrazněji a výmluvněji a to novým prolomením proudů smrti, které na zemi zachvacují vše živé. Ale jednoho jediného ty proudy nepohltily. On do nich vstoupil před námi všemi – jako kdysi schrána do vod Jordánu před izraelským lidem.

Jak často si připadáme jako ten lid stojící s Jozuem před vzdutým Jordánem – také jsme plni strachu, úzkosti a nedověry. A netěší nás, že i nám Bůh určil cestu do svého království skrze smrtící proudy Jordánu. Cesta je to těžká – čeká nás mnohý boj víry, zápas o stálost, vytrvalost a naději. Zápas o to, abychom se naučili odpouštět, milovat a sloužit, abychom v Ježíšově dobrém díle vytrvali až do konce.

A tak není divu, že nejednou na své pouti klesáme, že nás přepadá malomyslnost. Ale i pro nás znějí ta slova z ústy Jozue – Ježíše. Původně obě ta jména zněla Jehošua, byla totožná. I pro nás zní ta zvěst: Nebojte se. Jako byly kdysi otevřeny smrtící proudy Rudého moře i Jordánu, tak se ta cesta v Kristu otevírá i vám. Kristus zvítězil nad smrtí. A je s námi – ten živý, silný je uprostřed nás. Jak to poznáme? Z toho, že dodnes i mezi námi jeho živá láska přemáhá proudy nenávisti, že jeho odpuštění strhává i mezi námi hradby našich vzájemných provinění a křivd a vrací nás do společenství radosti a naděje. Kdyby tu dodnes s námi nebyl, už dávno by se jeho lid rozplynul v proudech nicoty. Z toho všeho, že nám dodnes dává svého ducha naděje a síly, že nás vytrhuje z úzkosti a strachu, z toho můžeme poznávat, že je živ, že vskutku povstal a že je s námi, že je uprostřed nás. Ať ho známe či neznáme, vzýván či nevzýván, je tu.

Půjde před námi, jako šla kdysi schrána a s ní sám Hospodin před Jordán – půjde s námi vším, co bude poznamenáno předzvěstí smrti. Bude s námi i když budeme stát ve své poslední hodince na břehu vzdutého Jordánu, jak zpívají spirituály. Půjde před námi. Vždycky a všude. A podle toho poznáte, že Bůh silný, živý byl, je i bude uprostřed nás.

Pane, ve chvílích, kdy se zdá že nás přemáhá bída, marnost, nicota a zmar, nám otevírej oči, abychom i dnes poznávali, že Ty Bůh živý, silný jsi uprostřed nás a budeš s námi ve všem, čím půjdeme, až do konce. Naplňuj naše srdce radostí a chválami. Amen.

Nejen ošklivte si zlo. Ale: odmítejte zlo. Navzdory složitostem, tomu, že se na leccos dá dívat z více úhlů, je třeba zlu také vzdorovat.

Nepověsit si jen vlaječky Ukrajiny na fb profily.

Asi tam nepojedeme bojovat, ale možná můžeme zápasit naší skromností, naší pomocí, a tím, že budeme spolu s Pánem Bohem vytvářet alternativní prostředí, ve kterém panují jiné skutečnosti, než je lež, nenávist, nesvoboda.

Ta současná situace už dost zatřásla tím, nač jsme byli zvyklí a co jsme považovali za samozřejmé. A asi máme všichni trochu strach z toho, co nás ještě čeká, co přinesou další dny…, jak tím vším projdeme jako rodiny, jednotlivci, sbor i společnost.

Vytrvalost v soužení?

Jiný z prvních křesťanů, jejichž listy můžeme číst v Novém zákoně, napsal hodně provokativní a v něčem až skoro zraňující věty: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ (Jk 1,2-3) Myslel to pravděpodobně tak, že krizové situace, průšvihy, kalamity v něčem trochu ověřují, co nás v životě drží, čemu věříme a jak je to pevné.

Možná vás jako mě ta zpráva ve čtvrtek o válce úplně paralyzovala. Říkal jsem si, jestli mám vůbec psát grant na Hudební nešpory, rozesílat přihlášky na tábor, chystat si přednášky. Ale ono právě teď má smysl něco začínat, scházet se, zpívat, pít víno, povzbuzovat se, společně zahánět trudnomyslnost, vytvářet něco hezkého.

Lutherovi je připisována věta, kterou zcela jistě neřekl: I kdyby měl zítra skončit svět, tak ještě dnes zasadím jabloň. Je v ní však snad něco z jeho víry. – Věříme v Boha, jak nám ho představil Ježíš. A to znamená, že nic dobrého, nic krásného, nic, v čem byla láska, co bylo pro druhé, se neztratí.

Věřit v Boha pro mě znamená – nenechat se strachem úplně ochromit. Spoustě věcí nerozumím, ale snažím se spoléhat, že je tu ještě vždycky Bůh. Že Bůh je ještě nad tou změtí všech možných okolností a rozhodnutí; že je ještě nad těmi, kdo mají nebo chtějí mít moc; že je i nad našimi povedenějšími i nepovedenými činy; nad našimi povahami; nad našimi výhrami i prohrami. Že nad našimi životy je ještě Bůh a jeho možnosti, které si neumíme představit.

Mám strach ze smrti – nebo spíš z bolesti, nemohoucnosti a ze ztráty milovaných. Mám strach z neznámého, nenaplánovatelného, respektive z toho, co nemohu ovlivnit, co si nedovedu představit.

Dost pravděpodobně jsme teprve na začátku a bude to stát hodně trpělivosti.

Ale věřím, že zlo nejen že nevyhraje, ale ono už prohrálo. Za chvíli budou Velikonoce, které nám znova připomenou, co má budoucnost, v čem je život, která perspektiva vyhrává a která ne. Není to vládnoucí chrámová kamarila, ani Herodes, není to ani Pilát, ani Putin, ani vojáci, ani kati, ani smrt, ani hrob, ale Ježíš.

Ptáme se možná dnes, kde je Bůh? To Ježíšovo podobenství, které jsme četli (Mt 25,31-46), nám na to dává poměrně jednoznačnou odpověď. Na obvazištích, v bunkrech, na nástupištích kyjevského metra, tam, kde se někdo stará o uprchlíky. Nemusíme ho hledat, nemusíme se po něm ptát, můžeme se k němu přidat.

S nadějí i trpělivostí hodně souvisí modlitby. Je to totiž způsob, jak s Bohem udržovat vztah, jak se sytit. Všichni se teď modlíme a budeme hodně modlit za Ukrajinu, za rozum, aby se přece jen rozsvítilo v hlavách těch, kteří mají moc, aby se nic nestalo našim blízkým, aby nás to nezničilo lidsky, hospodářsky, kulturně, civilizačně, politicky.

Vytrvalost v modlitbách je vyjádřením toho, že se nevzdávám, že spoléhám na někoho mocnějšího, než jsou šílenci s atomovými kufříky.

Přijde mi však i důležité, abychom ani teď nezapomínali v modlitbách také děkovat – za to, co jsme dostali; abychom naslouchali Bohu; prostě s ním pobývali.

V evangeliích je jeden příběh o tom, jak si učedníci nedovedli poradit se zlým duchem. A Ježíš jim tehdy řekl, že do takého zápasu je třeba modliteb a postu.

Půst není nátlakový nástroj na Boha, ale kromě toho, že pomáhá k lepšímu soustředění na podstatné, tak je to také naše vyjádření, že jsme ochotni omezit svou pohodlnost a nabídnout něco ze sebe. Což je teď to, o čem se hodně mluví, zda jsme schopni se jen nepohoršovat, nebo jen neutápět ve strachu, ale také i nějak uskromnit.

Apoštol Pavel píše, že se máme sídlet s těmi, kdo jsou v nouzi. Pravděpodobně měl tehdy na mysli, aby římští křesťané zvali ke svým stolům chudé bratry a sestry a přistěhovalce.

Myslet na sebe a bát se o své je přirozenější.

To, co přichází, bude beze sporu zkouška našeho křesťanství, našeho lidství, rozumu a solidárnosti.

Je čas poskytovat pohostinství!

A také se rozhlížet, jestli kolem nás není někdo opuštěný, ustrašený, bezmocný, šikanovaný, někdo, na koho toho je či bude moc.

Chtěli jsme žít v pokoji. Obávám se, že ne jen kvůli tomu, že jsme si zlo ošklivili. Také jsme před ním s obavami o svůj pokoj zavírali oči. Proti království šílenců rozšiřujme království boží. Jediná hybná síla, která něco může skutečně změnit, je láska. Ta také nakonec porazí cokoli.

To by byla správná reakce na boží záchranu, na vytáhnutí ze smrtonosné pasti Sodomy. Minimálně by se to slušelo. Na tom se nejspíš všichni shodneme. Shodneme? Děkovat se má. Jenže tady nic. Po vděčnosti tu není ani stopy. Jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jako kdyby Bůh nebyl a nic neudělal.

Mělo by nám dojít, že Lotovo jednání nám vlastně není až tak cizí, že ho dobře známe. Vždyť, jsme vděční za to, co máme? Nezávidíme třeba kolegovi jeho vyšší životní standard? Dokážeme si vážit možností i různých vymožeností, které ti před námi neměli? Nenadáváme jen? Na doktory, na pojišťovny, na obchody, dopravu, školství…? Umíme mezi prsty promnout hlínu a poděkovat za ni? Zasadit strom, vyčistit potok, dát tak najevo, že místo, kde žijeme, je dar, který máme v pořádku předat dál. Děkujeme Pánu Bohu, že nás Ježíšem vrátil zpátky do života? A kolikrát už…

Někdy ta vděčnost pokulhává a s ní i vztah s Pánem Bohem.  Vděčnost je totiž pro vztah důležitá. Vrací nás k sobě navzájem, vrací nás k Bohu a chrání nás před pokušením, že za všechno, co máme, vděčíme jen sami sobě. A taky nás chrání před tím, abychom nezáviděli druhým, neničili kvůli nezdravým touhám vztahy, nepodíleli se na tom, aby bylo od člověka k člověku na hony daleko.

Lot nepoděkuje a místo toho zdrhá. Zdrhá z míst, která mají něco společného s Pánem Bohem. Opouští Sóar, azylové městečko, které mu Bůh nakonec schválil jako útočiště při útěku ze Sodomy. A prchá kamsi nahoru. Chvíli to vypadá, že přece jen nabral správný kurz, hora je totiž místem setkání s Hospodinem. Jenže Lot nehledá Pána Boha, hledá schovku a najde jeskyni. Trochu taková Sodoma v kapesním vydání. Temné místo, kam se nedostane slunce, ale ani Bůh. Místo, které si žije samo pro sebe, které nestojí o svět, o jeho výzvy a podněty. A už vůbec nestojí o Pána Boha.

Ani tohle není neznámé. Neutíkáme taky z boží náruče do tmy různých jeskyní?  Nežijeme v bublinách? I to zavírání očí a dělání, že neslyšíme, není něco vzdáleného. Láká nás to…schovat se před problémy světa, udělat si to někde hezky příjemné a pohodlné. Starat se jen o svoje doma. A všichni mně vlezte na záda. Takové schovávání zužuje obzor, obírá o podněty zvenčí, vede k sebestřednosti, k neschopnosti se obrátit byť jen o jeden stupeň, když ne rovnou o 180.

Ta jeskyně mi přijde jako hrob. Však taky tady Lotův život končí. Bible už dál jeho příběh nevypráví. Podobně se přestane vyprávět každý příběh člověka, který zahodil příležitost k životu, možnost začít znova. Tam už prostě není rady, tam už není pomoci ani záchrany. Je to varování před mrháním příležitostmi, před mrháním božími dary a taky pře tím, že všechno nestojí a nepadá jen se mnou, ale že Bůh má jiné cesty, jiné lidi, jiné možnosti, jak ve svém díle pokračovat. Neplatí tu, že když ne já, tak nikdo jiný. Naštěstí. Možná ani církev není ta jediná cesta.

Tu šanci poznat jiné způsoby než ty sodomské, vyrazit od nově darované startovací čáry a zkusit žít jinak, tedy Lot vstupem do jeskyně zahazuje. Jede dál ve vyjetých kolejích. Nezměněný. Stejný jako dřív. Uzavřený boží moci, která dokáže uvnitř člověka způsobit divy, proměnit jeho uvažování, životní nastavení. A strhává s sebou i své dcery. Vlastní vzorce chování přenášíme na své děti. To, čemu jsme přitakali, se většinou vleče i přes další generace. Rozpory v rodině dost často nevymřou s jedním pokolením, i přezdívky se dědí.

Tam, kde mohlo vyrašit něco nového, kde to vonělo nadějí na dobrý život, zase začne bujet zlo. Zas tu podobně jako v Sodomě půjde o ponižování člověka, zneužití a svévoli. Jako kdybychom se nedokázali poučit z vlastních chyb. Jako kdyby byl hřích tak milý, silnější než touha po záchraně.

Lot se nechá opít vínem. Není moc divu. Po té hrůze, co prožil, by se ztřískal do němoty asi každý. Jenže opilost, ať vínem, přesvědčením nebo třeba vlastní mocí, není omluvenka pro jednání člověka. To, co přijde, bude mít následky.

Lotovy dcery spí se svým otcem. Žonglují při tom sice s ušlechtilými cíly: je přece potřeba zachovat život. Jenže cesta, kterou se daly, nemá nic společného s Bohem, dárcem života. Je to rozhodnutí vzít věci do vlastních rukou, zajistit si budoucnost sami Pánu Bohu navzdory. A ono to funguje. Vždyť Lotovy dcery otěhotní na první dobrou, zatímco biblické matky čekají na potomka někdy i celý život.

Vyplatí se vůbec život nesený vírou v Pána Boha, když nevidíme výsledky? Když se trpělivě snažíme den za dnem, ale nic z toho, nikdo si nevšimne, nezatleská, nepoděkuje, a líp se taky asi spíš nemáme. Jenže Moábci a Amónci, tahle Lotova jeskynní civilizace, se stane Bohu nepřátelskou. Bude šlapat po Izraeli, bude drtit ty, kteří budou na život a svět hledět s vděčností. Ale všeho do času.

Jednou i do těchto národů dosáhne ruka Hospodinova a najde tu Rút, kterou bude mít nakonec Ježíš v rodokmenu. Tak se svévole obrátí v požehnání. A jeskyně, hrob, který vypadal na konec božího díla mezi lidmi, se díky Ježíšovi stane začátkem nového života pro všechny, kdo tomu chtějí věřit. A tak žijme zodpovědně uprostřed tohoto světa, nikdy ne Bohu za zády, ale vždycky tak, aby o nás věděl a my o něm. Nenechme se ničím opít do němoty a víno pijme pomalu a s vděčností za dary země a za dar záchrany, který přišel s Kristem.

Lot bydlel v Sodomě asi dost dlouho a neviděl nebo nechtěl vidět, v čem vlastně žije, k jakým způsobům života se přidává. Oči mu trochu otevřelo až to, když si vzpomněl na své kořeny a poskytl azyl příchozím a místní se obrátili tvrdě proti němu.

Přijde mi velmi těžké někdy rozpoznat, že systém, jehož jsem součástí, je už za hranou. Že omlouvám, toleruji něco, co je proti-boží.

V tom soudu nad Sodomou je pro nás ovšem i dobrý vzkaz: žádné zlo neroste do nebe, nebude tu věčně!

Můžeme si vybrat, jak ten příběh budeme číst.
Jestli nás provokuje ta kolektivní vina, to, že je smeteno až exemplárně celé město, tak by bylo dobré si tuto citlivost zachovat i ve chvíli, kdy dva tisíce kilometrů od nás začnou padat bomby.
Nebo jestli jsme už trochu otupělí na zprávy o katastrofách, protože nám je noviny servírují každý den.
Ale také se na to můžeme dívat jako Abraham, který se za Sodomu u Boha přimlouval, který se snažil pomoci.

Natřikrát slyší Lot: Už z toho města rychle vypadni. Myslím, že to není výzva k útěku před odpovědností. Prostě zdrhnout z místa, kde půjde o život. Ale že je za tím právě dost naléhavá pobídka: Vypadni ze vztahů, kde jde jen o prachy, jen o to si užít, kde jde jen o ega a vlastní prospěch. Rychle pryč, než se utopíš ve lhostejnosti, nevelkorysosti, netoleranci, neodpuštění.

Lot zkouší přemluvit partnery svých dcer, ale ti se mu vysmějí. Znovu se mi vrací otázka, jak rozpoznat, že už to překročilo míru? Vždyť na politiku, ekologii, lidská práva je tolik názorů.
V klidu, vždyť to není, táto, ještě tak zlé.
Na druhou stranu on táta Lot není sám moc přesvědčený, takže těžko bude přesvědčivý.
Bereme křesťanskou víru jako něco životodárného, ale zároveň, jsme o tom plně přesvědčení, jsme přesvědčiví?

Andělé musejí nakonec Lota ze Sodomy vytáhnout skoro násilím. Za minutu dvanáct. Co bych si tak ještě vzal? Co můj barák, sbírka známek, knížky? Lot evidentně nezpívá uvolněně: Někdo mě vede za ruku…
Pán Bůh má s námi, jsem přesvědčen, občas dost šílenou práci. Kdyby to bylo na mě, tak bych se leckdy nikam nehnul, neposunul, nic nepochopil, nerozpoznal, ničeho se neodvážil.
Někdy brblám, že pro mě Pán Bůh nic nedělá, ale když se zamyslím, tak mě Pán Bůh už v životě k lecčemu dokopal a hlavně z lecčeho vytáhl. Co vy?

Včera mi napsala jedna sestra s emailovou adresou archanděl gabriel, ale týkalo se to nástěnky, která jí leží v hlavě a mně už méně. Ale jak to mám jinak s anděly?
Lota ze Sodomy vytáhnou andělé, ale pak Lot smlouvá přímo s Bohem. Vlastně je to vysvětlení. Andělé jsou synonymum pro boží přítomnost. Někdy je pro nás dost těžko představitelné, že by i s námi byl ten veliký Bůh, tak mluvíme o tom, že ho „suplují“ andělé.
Bůh má prostě různé způsoby, jak k nám přicházet. Třeba v lidech. Jen je důležité vědět, komu také poděkovat.
Lotova víra je spíš taková zakrslá, polovičatá, nedůsledná. Za mě vlastně: normální (jak často ta moje). Nezvládá se úplně oddělit od minulosti. Nemám sílu. Nedokážu se spoléhat jen na Boha. Nemohl bych alespoň tady do toho městečka? Mít prostě i něco viditelného, čtyři stěny, bezpečnou jeskyňku?

Dobře, co už s tebou Lote?

(Jsem dost zvědav, jak si s dokončením jeho příběhu příští týden poradí Iva.)

Ten příkaz: neohlížej se, se dá pochopit jako varování před naším sklonem si idealizovat minulost. Izraelci sotva mají své egyptské otrokáře za mořem, už začnou vzpomínat na hrnce s masem, které tam pod pyramidami měli.

Nebo také: Když už začneš s nějakou cestou, notabene, vede-li tě po ní Bůh, tak se nezastavuj, nezdržuj, neváhej.

Případně: Nenech se uhranout hrůzou, strachem, temnotou.

Možná se však ta Lotovka otočila, aby se pokochala, aby si udělala takové samospravedlivé selfíčko. Zkrátka, nejsme zachraňováni proto, že bychom byli kdoví co, ale abychom se chopili nové šance, abychom odkazovali na zachraňujícího Boha, nebo sami pomohli někomu, kdo je zrovna v průšvihu.

Když si Lot vybral Sodomu a Gomoru a oddělit se od Abrahama, vypadalo to tam jako ráj. Dnes je to místo, kde není nic zeleného. Jen mě tak napadlo, jestli si nezaděláváme svými způsoby života, svou nelidskostí na průšvih, na to, že po nás zůstane jen místo, kde bude stát pár pomníčků a dál už jen suchopár, beton bez dechu.

Celý ten příběh končí nenápadnou zmínkou o tom, že Bůh pamatoval na Abrahama a že proto vyvedl Lota ze zkázy. Abraham se za Sodomu a Gomoru přimlouval. To by nás mohlo inspirovat, možná zvláště v těchto dnech. Čteme, jak už je v různých štábech rozhodnuto, ale my se nesmíme přestat modlit, prosit za záchranu, pracovat na ní. Vždyť jsme tu i kvůli tomu, že Jeden zachránil nás.

V Izraeli požíval host privilegia zahrnutá i do desatera. Měl nárok na ochranu, pohostinnost, měl právo jeden den odpočívat. Pro Izraelce byl život hosta dražší než jeho vlastní. Věděli totiž, jaké to je být někde cizí, nevlastnit ani kousek půdy, kde by si mohli byť jen vykopat hrob. Návštěvu měj vždycky v úctě a nikdy nezapomeň na to, že i ty jsi jen hostem na tomto světě. Takový přístup se zdá jako z pohádky, obzvlášť v zemi, kde se nesnášenlivost vůči cizincům lepí jako prach na boty, a kde by i některé nejvyšší hlavy nejraději vystěhovávaly na pusté ostrovy.

Do Sodomy přichází navečer dva hosté a my už víme z předchozí kapitoly, že s nimi přichází sám Hospodin. A taky víme, že to není jen zdvořilostní návštěva, ale jde tu o boží vizitaci ve městě –Bůh si přišel ověřit, zda Sodomští jednají tak šíleně, jak se dá tušit z křiku, který se odtamtud ozývá.

A v bráně města sedí Lot. Už není jen přivandrovalcem, zdomácněl tu, stal se právoplatným členem společenství, má tu své místo, svůj dům, smí se podílet spolu s dalšími na rozhodování, chodit k volbám. Podle čeho poznám své doma? Kde je ten předěl, kdy se z náplavy stane našinec, z cizince domácí, kterému ostatní dokážou říct, jsi náš, jsi naše, vítej? Chce to čas, anebo je to spíš přístupem toho kterého člověka? Nebo obojí? A jak je to v církvi, v našem sboru? Nechám se zapsat do kartotéky a jsem doma? Nebo to chce ještě taky něčí angažovanost, i tu moji, podílení se, přidání ochotné ruky k dílu, platit salár, zkrátka přijmout zodpovědnost za konkrétní společenství? Kde máme své doma? A co jsme ochotni udělat pro to, aby měl své doma i člověk vedle nás?

Lot je v Sodomě místním, je součástí dobrých i špatných věcí Sodomských, ale zároveň není docela jako oni. Není jako Sodomští. Je z těch, kteří ještě vědí, co se sluší a patří, umí se zastat a být solidární s těmi, kterým se děje bezpráví. Současně je taky z těch, kteří nejdou po cestách, které ukazuje Hospodin, ale vybírají si ty, které se jim víc líbí, vypadají pohodlněji a lákavěji. O Pánu Bohu ví, ale mnohem častěji se spoléhá na sebe. Z Cháranu však kdysi odešel společně s Abrahamem a i když se nakonec rozešli, něco z těch božích způsobů v něm přece jen zůstalo.

Stejně jako toho dne při obědové siestě Abraham zve hosty k sobě domů, stejně jako on naléhá a nenechá se odbýt. Ví, že host do domu, je Bůh do domu. Ale taky zná své město a dobře ví, že je tu na ulicích příliš nebezpečno, že tady nemají cizinci na růžích ustláno, že tady nezná ani bratr bratra, natož někoho nevlastní krve.

A poslové jdou a dveře domu se zavřou. Z kuchyně to začne vonět a na stole přistávají lahůdky paní domu. A pak je čas jít spát. To ten den hezky začal a mohl by i hezky skončit, kdyby za zdmi domu nebobtnalo zlo města.

Sodomští obklíčili dům, jejich nesnášenlivost nabyla takových obřích rozměrů, že se neostýchají vztáhnout ruku a použít násilí. Kam až dokáže lidská zášť zajít? Ublížit, jak nejvíc to je jen možné. Znásilnit, ponížit člověka, zbavit ho jeho osobní suverenity, ukrást mu lidskost.

V tomhle příběhu se nejedná o homosexualitu, jak se někdy s jistou samozřejmostí tvrdí. Sodomským totiž nejde o vztah, důvěru, něhu a intimitu dvou lidí, byť jednoho pohlaví. Do nebe volající hřích Sodomy spočívá v násilí na člověku, na hostu, kterému patří právo na azyl. Ten sexuální podtón jen poukazuje na to, jak ohromné může zlo být. Jakými krajními způsoby jde ponížit člověka, obrat ho o jeho práva. Čeho všeho jsme na druhých schopní.

Kdo by se takové přesile, takovému zlu dokázal postavit? Lot. Protentokrát sebral všechnu odvahu, protentokrát si zvolil boží způsob a staví se jako živý štít mezi Sodomské a hosty. Brání jejich právo. Ctí boží přikázání. Ještě se pokusí zlo zvrátit nabídkou dobrého jednání.

Nabídnout své dcery k ukojení touhy, k uklidnění místo běsnění, je pro něho přijatelnější, než nechat ublížit těm, za které nese zodpovědnost. Až z toho jednomu naskakuje husí kůže. “Dělejte si s nimi, co je dobré ve vašich očích,” takhle přesně je to v originále. “Dělejte si s nimi, co je dobré ve vašich očích.” I když se nám to nemusí zdát zrovna ok, tak pro Lota je tohle alternativa k tomu zlému, co se Sodomští chystají udělat. Ještě je jiná možnost, pro kterou se můžete rozhodnout. Ještě je čas nezavdat si. Dobré nebo zlé, to je volba, před kterou stojíme každý den. Jenže pro dobré lidé Sodomy oči nemají. V jejich očích jiskří svévole a na jazyku se převaluje chuť krve.

Lot a Sodomští, to jsou dva vzorce jednání. Dva přístupy k těm, kteří přicházejí odjinud. Jeden ctí lidskost, respektuje člověka se vší jinakostí a odlišností, má pochopení pro menšiny, čtyřprocentní i jiné a dělá jim místo. Ten druhý ničí a krade život, žije na úkor druhého, vydírá, ždíme, znásilňuje právo na život a na štěstí.

Navzdory chvályhodnému nasazení Lot Sodomce nezastaví, na zlo nestačí. Záchrana musí přijít odjinud. Další dění už určuje Hospodin. Raní obyvatele města slepotou, že si nevidí na špičku nosu, natož aby našli Lotovy dveře. Jednou zastaví Bůh Saula, který se chystá vyhladit ty, kteří uvěřili Kristu. A věřím, že podobně jedná, když si zlo dělá nárok na nás. Bojuje za naše právo na život a na štěstí, za naši lidskost a ochranu. Vždyť jsme jeho hosty na této zemi a on se k nám chová jako hostitel. Náš život má pro Pána Boha vysokou cenu. Kvůli nám byl ochoten jednat tím nejkrajnějším způsobem, když k naší záchraně vydal i svého vlastního syna.

náš dnešní žalm je pozoruhodný tím, že ten, kdo se ho modlí, od Boha vlastně nic přímo nežádá. Neprosí o uzdravení, neprosí, aby byl vysvobozen od nepřátel, neprosí o moudrost ani o majetek. Všiml si toho už církevní otec Augustin, který ve svém výkladu tohoto žalmu píše: Mnozí volají k Pánu, aby se stali bohatými, jiní, aby nepřišli do neštěstí, jiní prosí o požehnání v práci, další touží po slávě a po štěstí. Mnozí volají k Bohu pro zdraví těla, které je jediným bohatstvím chudého. Ale jen zcela výjimečně někdo volá k Bohu kvůli němu samotnému.

To, co našeho žalmistu tíží nejsou nepřátelé ani svévolnici, ale úzkostná obava, že Pán Bůh už není to, co býval. Doslova tu čteme: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Žalmista tedy mluví jako člověk, kterému se Bůh, v něhož věřil, někam ztratil a on ho teď nemůže znovu najít. A je z toho tak vyveden z míry, že neví, co má dělat a co si o tom má myslet.

Když na začátku čteme: Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi dopřeje sluchu!  Zní to naléhavě a to se nám ještě hodně „ztratilo v překladu.“ Doslova tam totiž čteme „ Křičím k Bohu! Křičím! Nakloň ke mně své ucho.“ Žalmista se těmito silnými slovy snaží Pána Boha na sebe upozornit. A přitom se mu – po pravdě řečeno – nic zlého neděje. To, co ho trápí, jsou pouze jeho vlastní pocity a pochybnosti.  V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova.

Když si to přeložíme z básnické řeči do reality, čteme tu, že žalmista celou noc nezamhouřil oka a stále jen modlil, protože se bál přestat. Měl strach, že když řekne amen a usne, něco důležitého zmešká. Proto se raději modlí pořád dál, ale marně. Útěcha nepřichází. Žalmista je z toho věčného hledání Boha unavený, ale stejně nemůže usnout, protože má pocit, jako by mu někdo držel otevřená víčka. Myslí sice na Pána Boha, ale místo aby u něj našel pokoj, je ještě víc rozrušený a zmatený.

Všechno, o čem tu mluví, však nemá konkrétní příčinu. Problém není někde venku, ale doma. Celé to drama se odehrává pouze v žalmistově srdci a hlavě. Ale to neznamená, že to není skutečné, ani že to nebolí.

Právě naopak. Tím, že jde o vnitřní pochybnost a úzkosti – je o to těžší se jich zbavit. Když vás bolí ruka, můžete zatnout zuby. Když vás bolí zub, dáte si ho vytrhnout. Ale když vás bolí duše, nedokážete si sami pomoci. Je to jako začarovaný kruh. Je vám zle, prosíte Boha o pomoc, ale Bůh mlčí a vám je pak ještě hůř.

Jediné, co v takovou chvíli aspoň trochu pomáhá, je zjištění, že nemoc duše nepotkala pouze nás, ale i řadu jiných lidí. Už to, že tento žalm najdeme v bibli, je velká pomoc, protože vidíme, že i věřícímu člověku se může stát, že v noci nespí a ráno neví, čeho se chytit a do čeho se pustit. Žalmista poctivě přiznává, že stále jen vzdychá, sténá, a přitom vlastně ani neví proč.Když jsem v létě minulého roku musel začít brát léky na hlavu, moc jsem se tím nechlubil. Někteří totiž nechápali, jak by mohl mít farář deprese. Ale také jsem s jistou úlevou zjistil, že když jsem někomu své potíže popsal a řekl mu, co na to užívám, řada lidí mi spiklenecky sdělila: „Já taky“.

Je to hloupé, ale takové zjištění člověka povzbudí, i když tyhle stavy nikomu nepřeje. Ale nejste v tom už sami a víte, že to, co se vám stalo, není nic až tak neobvyklého a tedy ani děsivého. Já taky – to je to, co nás spojuje mezi sebou ale i se žalmistou. Za své psychické potíže se nemáme proč stydět. Je to normální, běžná a poměrně častá nemoc – a dá se léčit. Krize víry i ztráta smyslu, která postihla žalmistu, může někdy přepadnout každého z nás, ale není to tragédie. Vede z toho cesta ven a žalmista nám ji ukazuje.

Jeho problém byl totiž v tom, že se celou dobu zaobíral pouze sám sebou. Pořád dokola si opakoval, s čím se v tu chvíli nedokázal vyrovnat. Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá:

Žalmista s nostalgií vzpomíná, jak kdysi byla jeho víra nadšená, pevná a samozřejmá. Jak rád zpíval, jak rád pracoval, jak byl plný životní síly. A teď jako by se to všechnu někam ztratilo a vyprchalo. Ano, už to není to, co bývalo. Jenže žalmista nevidí problém v sobě – ale v Bohu. Zdá se mu, že Bůh už není, co býval. A jako stará gramofonová deska pořád dokola opakuje jinými slovy tu samou otázku: Zatvrdil se Panovník navěky? Nikdy nám už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo?  Nebude se už o něm mluvit v dalších pokoleních? Copak Bůh zapomněl na své smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?

Jak k tomuto zklamání ale přišel? Jak ho mohlo napadnout, že se Bůh změnil a už se ho nikdy nedovolá? Vždyť jsou to všechno jen jeho pocity, jeho až přehnaná záliba zaobírat se sám sebou, svými vzpomínkami, otázkami a pochybnostmi. Jeho duch hloubá, ale stejně nic nevyhloubá. A když se v tom bude dál nimrat, bude hůř.

A jaká z toho cesta ven? Nevzpomínat jen na to, co jsem kdysi dělal a uměl, dokázal nebo postavil, nevzpomínat na to, jak jsem kdysi věřil a těšil se – ale vzpomínat na to, co všechno pro mě udělal Bůh. Jen tak si člověk uvědomí, že na tom zdaleka není tak zle a nic zásadního se vlastně nezměnilo. Jinými slovy nezměnil se Bůh, změnili jsme se my sami – a není to nic divného ani špatného, jen si to musíme umět přiznat, protože právě v tom tkví náš problém.

Právě tady totiž začíná žalmistova pomalá a opatrná cesta ven z jeho sevření a úzkosti. Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.

Na první poslech to možná jako velká změna nevypadá. Žalmista zase jen vzpomíná na to, co bylo. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že nyní už žalmista nevzpomíná na to, co kdysi dělal a uměl on, ale na to, co v jeho životě učinil Bůh. A takové vzpomínání vyznívá docela jinak, než když člověk stále jen vzpomíná na to, jaký byl kdysi kabrňák.

Možná byl – ale jen proto, že mu k tomu Bůh dal sílu a příležitost.  Kdyby nebylo Boha, nikdy bychom se nenarodili. Nejen my, ale ani naši rodiče a naše děti. Kdyby nebylo Boha, neviděli bychom krásu květin, modré oblohy a západu slunce. Kdyby nebylo Boha, nic bychom si nepamatovali, necítili, nemilovali a nikdo by nemiloval nás.

Žalmista to vystihl slovy: Bože tvá cesta je svatá. To znamená, že nic a nikdo na světě nám nemůže Boha nahradit ani zastoupit. Bůh – hodný toho jména – je tu jen jeden. Neuchopitelný, nepopsatelný, ale přitom stále dobrý a laskavý.

Žalmista se tak vrací ke kořenům své víry a objevuje, že to čemu kdysi věřil, stále platí!  Který bůh je velký jako Bůh náš? Hospodine, Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal poznat národům. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy i Josefovy.

Žalmista si těmito slovy připomíná Boží zásah a vysvobození svých předků z Egypta. To byl základní kámen víry Izraele, k němuž se stále znovu vraceli. Žalmista dobře věděl, že kdyby je tehdy Hospodin nevyrval z faraonovi, nebyl by tu dnes Izrael ani on sám.

Stejně důležitou a trvale platnou událostí, od které se odvíjí náš život a naděje, je pro křesťany příchod Ježíše Krista. Jeho obětí na kříži byl smazán náš hřích a jeho prázdný hrob nám ukazuje k naději vzkříšení. Ježíšovo evangelium  se nám stalo výzvou, abychom už dnes mohli poznat, kdy nás navštívilo království Boží. Toto je třeba si připomínat! Skutky Boží a ne jen ty lidské!

Žalmista proto už planě nehloubá, ale připomíná si, že to, co se tehdy stalo, stále platí.   Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly. Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy. Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.  Bože, Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.

Muselo to být veliké Boží vítězství, ale je to už trochu dávno. A stejně dávno jsou všechny Ježíšova uzdravení a divy. Nikdo z nás je neviděl a důkazy chybí. Tak jako přílivová vlna smaže všechny stopy a zanechá po sobě jen hladkou písečnou pláž, tak ani po Bohu a Ježíš Kristu nezůstávají žádné hmatatelné stopy ani důkazy. Je na každém z nás, aby si dal dohromady zázrak svého života a velikost vesmíru, zázrak vzájemné lásky a odpuštění, východ slunce a mořský příliv. To vše sice mnohé naznačuje, ale důkaz to není.

Nakonec však přece jen žalmista ukáže na jednu viditelnou věc, která svědčí o Boží moci až dodnes. Žalmista nám v posledním verši jako vyvrcholení své myšlenkové cesty připomíná trvalou existenci Božího lidu. Svůj lid jsi vedl jako své stádo rukou Mojžíše a Árona.

Po vysvobození Božího lidu z egyptského otroctví žádná stopa nezůstala. V žádné egyptské kronice se o ní nedočteme. Není divu. Kdo by si chtěl připomínat, jak mu utekl zástup bezbranných otroků.

Přitom nejstarší stopa – tedy písemná zmínka o existenci Izraele – připomíná něco docela jiného. Najdeme ji na stéle faraona Merenptaha ze 13 století před Kristem, kde stojí psáno: Izrael je zničen a jeho setba zmařena.

Jenže farao Merenptah se zmýlil. Národ, který měl být už před víc jak 3 tisíci lety zničen, je tu přece stále. Který národ musel čelit takovým protivenstvím a nenávisti jako právě Židé. Kolikrát už měl být Boží lid zničen, vyhlazen, umlčen a zapomenut. Ale pořád tu je, věří Bohu, modlí se, zpívá a vstává z popela. A nejen Izrael. Také křesťanská církev tu stále žije. Aktuálně nás sice ubývá, ale jak by mohlo křesťanů ubývat? Každý křest, každý nový věřící je jen dalším přírůstkem k těm, kteří nás předešli a svou víru nám předali. Křesťanů a Židů stále jen přibývá. Ale kdyby nás Bůh nevedl skrze své posly, jako byli Mojžíš a Áron, kdyby nás svým slovem nepovzbuzoval a svou skrytou mocí nechránil – už by tu žádní Židé ani křesťané dávno nebyli. Ale z Boží moci a milosti tu jsou a my smíme být součástí tohoto zázraku. Bohu díky.