Příspěvky

„Marti, slib mi, že tam nepůjdeš!”, telefonuje mi v sobotu večer bývalá spolupracovnice, nyní důchodkyně. Nemyslí sraz čarodějnic, který kolegyně právě pořádají, ale prvomájovou ekumenickou bohoslužbu za překonání násilí neonacismu, která se má konat od půl jedné před Domem umění.

Brněnské ulice jsou v neděli nezvykle vylidněné. Jedu za deště šalinou z Králova Pole. Na Malinovského náměstí nelze nedopatřením otevřít dveře tramvaje. „Už to začíná,” panikaří dvě holky vedle mě. Najednou je kolem spousta lidí, nad našimi hlavami řve vrtulník a poletují poplašení ptáci. Prostor před Domem umění je již plný, aktivní Husovičtí rozdávají program, na schodech se chystají duchovní. Mám roli „ministranta”, pomáhám strýci Šimsovi obléknout talár. Půjčuji pro něj židli od ochotné ochranky v galerii. Strýc usedá, opřen o hůlku, už by to pomalu chtělo v jeho věku biskupskou berli, která tak prakticky pomáhá papežům při venkovních bohoslužbách… Počítám devět duchovních v taláru: naši, husité, katolíci; další, včetně pravoslavného, jsou v civilu. Subtilní šedovlasá husitská farářka v bílém začíná služby Boží. Ovšem jak se ztišit při řevu helikoptéry nad hlavou? „Třeba mu dojde nafta,” říká farář Gruber vedle mě. Zpíváme: „Před tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou…” Marek Zikmund se modlí: „Tvá přítomnost vykřesává odvahu zastat se utlačovaných a sjednat spravedlnost…” Rozdáváme si svíčky. Už neprší, ale člověk by neřekl, kolik to dá úsilí ten plamének ve větru uchránit. Je to jak ta naše demokracie, pomyslím si, musí být chráněna a dá to práci.

Slova synodního seniora Rumla, který jako jeden z prvních toto shromáždění podpořil: „Nebudeme s nikým soutěžit v hlasitosti projevu, ale ukazovat moc tichého modlitebního postoje!” se ovšem téměř plní do písmene, když zlobí mikrofony a vypadává zvuk. Pečlivě připravený a namnožený program by teď možná chtělo nahradit improvizací; chybí též kytara, alespoň k udání začátku písní. „Ještě to neumíme,” podotýká farář Gruber, „to by neuřval nikdo.” Mladší účastníci se odebírají do blokády. Vítr donáší různé vlny řevu, nevíme, co se přesně děje.

„Ten to měl nahoře domluvený!” chválí strýc Pavla Kašpara, na jehož kázání odlétá vrtulník, a mikrofon střídavě s megafonem už fungují. Biblické verše určené pro tuto neděli (Jan 20,19-23) vyznívají nezvykle silně: „Když byli učedníci ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl Pokoj vám.” „Ježíš,” říká farář Kašpar, „prochází jako nic tam, kde budujeme pevnější dveře, závory, zámky, kde stavíme ohrady mezi sebou a před druhými a proti druhým … Ježíš otevírá náš život ve všech jeho omezeních, zajetích, závislostech, nesvobodách … Ježíš přináší naději, kterou neláme ani neúspěch, ani smrt.” Již trochu živěji zpíváme: „Nebojte se, radujte se…” Vyjasnilo se, najednou svítí slunce. Koukám na těžkooděnce, musí jim být horko. Nasazených je prý 700 policistů. Klidně postávají, při odchodu jim strýc Šimsa děkuje a oni nám přejí hezkou neděli.

Česká televize pak večer vystrašeným důchodcům naservírovala záběry na 400 pochodujících neonacistů a asi 1000 hulákajících odpůrců, ať si diváci vyberou, koho se mají více bát. Neukázala velice nenápadný ostrůvek nenásilí, který skoro dvě hodiny uprostřed té vřavy tvořila ekumenická bohoslužba.

Marta Procházková

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 6/2011