Pozvání na cestu

Hned na začátku je třeba říci, že nikdo z nás Pánu Bohu věřit nemusí. Nic nás k tomu nenutí a nedonutí. Každý má právo jít si svou vlastní cestou. Víra v Boha je však možnost, která je otevřená pro každého. Pro mnohé to může být alternativa, o které by se rádi dozvěděli něco víc.
Pokračovat ve čtení

Zkusme nejprve vyjít z předpokladu, že by Boží působení a vliv na tento svět bylo možné spolehlivě dokázat a nezávisle ověřit. Co by to znamenalo? Bůh by se stal běžnou součástí našeho světa a vztahů. Byl by dokázán, případně vypočítán podobně jako existence planety Pluto nebo virů a bakterií, které také nikdo prostým okem neviděl. Jenže Bůh je ze své podstaty někdo zcela jiný, výjimečný, ano jedinečný. Biblická víra v jednoho Boha znamená víc, než jen to, že místo mnoha bohů je pouze jeden. Bible svědčí o Bohu, který je především zcela jiný než všechno, co známe a o čem mluvíme. Je to někdo naprosto jedinečný. Proto ho nelze zařadit mezi věci a pojmy, které lze dokázat, nezávisle ověřit a zkoumat. Připustit možnost Boží existence znamená připustit si, že může být něco víc, než jen to, co známe, chápeme a vnímáme. Je to výraz naši pokory a respektu k tajemství světa a života.
Pokračovat ve čtení

Ačkoli dnes většina lidí zná bibli jako jednu poměrně silnou knihu o mnoha stránkách, ve skutečnosti vznikala celá staletí a tvoří ji knihy a texty velmi různorodé. Vznikaly odděleně a nezávisle a teprve později byly do bible zařazeny. Najdeme tu básně, pověsti, historické kroniky, přísloví, proroctví, zákony, dopisy, vysvětlení různých místních názvů, předpisy jak slavit svátky atd. Všechny tyto texty však spojuje jednotící myšlenka. Chtějí vydat svědectví o Božích činech, které se nás všech dotýkají.
Pokračovat ve čtení

Řada biblických příběhů vzbuzuje v dnešním čtenáři pochybnosti a nejasností. Máme všechna biblická vyprávění chápat doslova nebo jim máme rozumět spíš jako podobenstvím? Většina biblických příběhů má zřejmě reálné pozadí, ale nikdy to není nezaujatý popis událostí. Bible používá historické zprávy i starověké mýty, aby nám s jejich pomocí ukázala, jaký je Bůh, čemu smíme věřit a v co doufat. Je to svědectví vědomě a přiznaně zaujaté. Ale kdo jiný nám může o Bohu povědět než ten, kdo mu věří? Nikdo jiný o živém Bohu přece neví a vědět nemůže.
Pokračovat ve čtení

S postavou Ježíše Krista křesťanství stojí a padá. O jeho existenci sice svědčí také některé nezávislé dobové prameny, ale většina našich znalostí o něm vychází z Nového zákona. Narodil se v době vlády římského císaře Tiberia a většinu života prožil v oblasti zvané Galilea. Ve svých třiceti letech veřejně vystoupil jako prorok, který ohlašuje blízkost Božího království. Tak nazýval Izrael očekávaný čas, kdy se Bůh ujme vlády nad světem a každý člověk se bude zodpovídat ze svých činů. S podobnými slovy těsně před ním vystoupil i Jan Křtitel, který však byl brzy popraven.
Pokračovat ve čtení

Většina lidí si dokáže představit, nač věřící lidé myslí, když mluví o Bohu nebo o Ježíši Kristu. Ale co si představit, když mluví o Duchu svatém nebo dokonce o svaté Trojici?
Pokračovat ve čtení

Modlitba v obecném smyslu je způsob, kterým se člověk pokouší navázat kontakt a připomenout svou existenci silám a mocnostem, které ho přesahují. Modlitba existuje ve většině náboženství. V kritických situacích se dovedou modlit i lidé tzv. nevěřící. Modlitba má mnoho podob, do kterých se promítá způsob života, myšlení a kultury, v které člověk žije. Existují modlitby osobní i společné. Soukromé i veřejné. Modlitby, které boha oslavují nebo jej o něco prosí. Modlitby hlasité i tiché. Naučené i vlastní.
Pokračovat ve čtení

Je mnoho lidí, kteří se považují za věřící a usilují žít podle křesťanských zásad, ale k církvi mají vztah velice chladný ne-li přímo odmítavý. To může mít řadu důvodů. Jedním z nich jsou špatné zkušenosti s lidmi, kteří sice pravidelně chodí do kostela, ale přitom žijí pokrytecky a falešně. Svou víru deklarují pouze slovy, ale jejich život je obojaký a vypočítavý. Než aby se člověk hlásil k takovým lidem, raději věří Pánu Bohu sám, podle svého svědomí.
Pokračovat ve čtení

Bůh, o němž svědčí bible, se dává člověku poznat prostřednictví řeči a slova. Informace mají v lidském životě i ve vesmíru rozhodující význam. Ale člověk potřebuje víc než slova. Chce vidět, jak se slovo plní a uskutečňuje. Touží něco prožít. Něčeho se dotknout. Aby lidé mohli Boží blízkost a pomoc prožít jako něco skutečného a reálného, vybral Bůh určité události, které nám mohou jeho lásku a věrnost názorně zpřítomnit a zviditelnit. Ve Starém zákoně to byla například oběť. Při spálení části úrody nebo masa na oltáři přijímali věřící lidé ujištění, že jim byly odpuštěny jejich hříchy a Bůh jim při obětní hostině znovu potvrdil smlouvu věrnosti. Podobný význam mělo slavení svátků, při nichž se Izraelci symbolickým opakováním minulých událostí (např. jedení beránka jako vzpomínka vyvedení z egyptského otroctví) stávali účastníky těchto dějů a připomínali si, že Boží čin pomoci, který se stal v minulosti, platí a má význam i pro ně osobně.
Pokračovat ve čtení

Desatero nepochybně patří k tomu nejcennějšímu, co předal Izrael světu a většina lidí se shodne na tom, že by mělo být závazné pro všechny. Mají většinou na mysli především jeho druhou část, která mluví o mezilidských vztazích. Desatero však začíná naším vztahem k Bohu . Boží jedinečností a svatostí. Druhou část Desatera, tj. přikázání jako nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš a nevydáš křivé svědectví však nelze oddělit a zachovávat bez jejich zakotvení a spojení s vírou v jediného Boha. Většina zákonodárných systému se o to přesto pokouší. Podobně je chápe i řada rodičů při výchově. Většina lidí má za to, že jsou to příkazy rozumné a pro lidské soužití potřebné. Bez vztahu k Bohu jim však schází ukotvení. Moderní člověk tak vlastně neví, proč by je měl dodržovat. Mnozí si proto Desatero upravili a přizpůsobili. A když se nikdo nedívá a nikdo nás nehlídá, mnozí už neberou na tyto zásady skoro žádný ohled.
Pokračovat ve čtení

Jednou z nejtěžších otázek, na kterou bývají křesťané tázáni, je otázka lidského utrpení a nespravedlnosti. Čím větší je náš technický i vědecký pokrok, čím modernější naše medicína, tím víc vyniká naše neschopnost zabránit zlu, které doléhá na konkrétního člověka. Když se někdo z našich blízkých nebo my sami stane obětí autonehody, onemocní rakovinou, když se nám narodí postižené dítě, když někoho zasáhne přírodní katastrofa nebo nesmyslný teroristický útok, ptáme se - proč to postihlo právě nás? Jaký je v tom řád a spravedlnost? Máme to chápat jako Boží trest a přemýšlet, čím jsme si to zavinili? Je to jen zkouška, která má prověřit naši statečnost a víru? Proč ale Bůh dopouští smrt malých, sotva narozených dětí? Kdo je odpovědný za to, že lavina spadne na nic netušící lidi ve vesnici? Kdo rozhoduje o tom, kdo se z potápějící lodi zachrání a kdo utopí? Jde to náhoda nebo Bůh? Jak to, že Bůh, který nás miluje, nezabrání válkám a nezbaví svět těch, kdo druhým působí jen utrpení? Kde byl Bůh, když bezbranní lidé umírali v koncentračních táborech? Podobných otázek bychom mohli klást mnoho, ale všechny míří podobným směrem. Jak můžeme věřit, že Bůh, který stvořil svět, je dobrý, když se kolem nás děje tolik zlého a nespravedlivého.
Pokračovat ve čtení

Každý člověk ví, že dělá v životě chyby a nese za ně následky. Lišíme se pouze v tom, co všechno povazujeme za chybu a do jaké míry jsme za ni ochotni převzít odpovědnost. Pro někoho je hranice dobra a zla dána pouze zákonem. Jiný ji určuje podle svého svědomí. Ale i svědomí má každý jiné. Co je pro někoho nepřípustné, jiný považuje za normální a žádné výčitky si nedělá. Mnoho lidí je přesvědčeno, že si se svým životem mohou dělat, co chtějí, pokud se to přímo netýká druhých lidí. Ale pokud nežijeme na pustém ostrově, prakticky všechno, co děláme i neděláme, se nějak dotýká našich bližních.
Pokračovat ve čtení

Mnohým připadá Boží odpuštění příliš snadné a laciné. Někteří „ křesťané“ dokonce hřeší s vědomím, že jim bude odpuštěno. Mnozí to oprávněně kritizují a ukazují na pokrytectví, ke kterému křesťanská víra svádí. Zneužít se však dá všechno. Kdo úmyslně hřeší s vědomím, že mu Bůh musí odpustit, ten se odpuštění nikdy nedočká a sám se jej zbavuje. Pána Boha nikdo nepodvede. Podvádí jen sám sebe. Podřezává si větev, která ho mohla udržet.
Pokračovat ve čtení

Křesťanská víra v průběhu staletí zasáhla do běhu tohoto světa a významně jej ovlivnila. Přinejmenším tzv. „západní civilizace“ je křesťanstvím a jeho tradicemi prostoupena víc než tušíme. Kdo chce porozumět evropské kultuře a umění, neobejde se bez znalosti křesťanských tradic. Existuje však řada oblasti, kde mezi vírou a světem panuje určité napětí, které může být pro obě strany buď přínosem nebo zdrojem konfliktů.
Pokračovat ve čtení

Je mnoho lidí, který žijí slušně a spořádaně, ale za křesťany se nepovažují nebo jsou jimi pouze formálně. Své životní zásady, které bývají blízké Desateru, však dodržují často daleko poctivěji než mnozí z těch, kteří sice chodí pravidelně do kostela, ale podle své víry nežijí. Kdo je potom lepší a Pánu Bohu milejší? Horlivý účastník bohoslužeb, který „hřeší“ na to, že mu bude všechno odpuštěno, nebo poctivý a zásadový člověk, který je však „neznaboh“, protože si nepomáhá ani modlitbou ani chozením do kostela?
Pokračovat ve čtení

I když dnes tato otázka lidi příliš netrápí, byly doby a kultury, pro které byla otázka posmrtného života tématem číslo jedna. Pozemský život byl chápán jako pouhá příprava na život věčný a všechno tomu bylo podřízeno. Klasickým případem takové kultury je starověký Egypt. Je pozoruhodné, že biblická víra se o posmrtný život téměř nezajímá. Ve Starém zákoně je veškerá pozornost zaměřena na tento pozemský život. Bůh svou pomoc neodkládá do věčnosti. Jedná a vysvobozuje svůj lid v reálném čase. Ve Starém zákoně se vše řeší v rámci tohoto světa a času. To, co Bůh slíbí Abrahamovi, začne se naplňovat již v jeho životě a bude pokračovat v životě jeho potomků. Pořád však zůstáváme v rámci reálného času a prostoru.
Pokračovat ve čtení

Většina lidí v Čechách a na Moravě zná církev a křesťanství především v podobě katolické církve. Mnozí se s evangelíky ani nesetkali, neboť dnes tvoří pouhé jedno až dvě procenta české populace. Kdysi však byla naše země převážně evangelická. Po Bílé Hoře se však museli evangelíci buď vystěhovat nebo přijmout katolickou víru své panovníka. Poddaní přitom neměli na vybranou a museli přijmout katolickou víru. Přesto mnozí dál tajně a pod hrozbou přísných trestů vychovávali své děti ve víře svých otců. Evangelické církve byly opět povoleny teprve vydáním tolerančního patentu v roce 1781, ale ještě dlouho potom to byly církve pouze trpěné a potlačované. Například děti ze smíšeného manželství byly ze zákona považovány za katolíky, pouze syn evangelického otce se směl stát evangelíkem. Evangelické modlitebny nesměly mít věže, zvony ani klenutá okna atd. Teprve po roce 1861 se staly evangelíci plnoprávnými občany, ale již nikdy u nás nezískala evangelická církev takový vliv na veřejné dění, jaké měla v 15. a 16. století.
Pokračovat ve čtení

Pro evangelickou církev je charakteristické, jakou šíři názorů a pohledů připouští. Je to dáno především tím, že se opírá o bibli, která je sama dialogem mezi různými pohledy a důrazy. Evangelická církev se současně hlásí ke čtyřem reformačním vyznání, která mají sice mnoho společného, ale přinášejí i odlišné důrazy a pohledy. To vše se v rámci evangelické církve dobře snáší a doplňuje. Některé sbory mají více ráz reformované zbožnosti, jiné luterské. Mnoho prvků jsme přejali z pietismu. Setkáme se tu s prvky liberalismu a racionalismu. Někde nechybějí projevy letniční zbožnosti. Pokud některý z těchto vlivů není příliš silný a konfrontační, je přijímán jako obohacení a příležitost k dialogu a spolupráci.
Pokračovat ve čtení

Ke konci našeho přemýšlení si položme jednoduchou otázku. V čem se liší život lidí věřících a nevěřících, pokud nemyslíme na vyloženě náboženské projevy jako je modlitba a návštěva kostela? Jak vypadá každodenní život věřícího člověka? Už dříve jsme řekli, že křesťané nejsou o nic lepší a statečnější než ostatní lidé. Rozdíl je pouze v tom, že věřící lidé vědí, kde hledat sílu a pomoc, o kterou se mohou opřít. Čím je však každodenní křesťanský život odlišný?
Pokračovat ve čtení

Každý z nás je jiný a žije svůj vlastní životní příběh. Proto neexistuje jediná cesta k víře a k Bohu. S Boží přítomností se každý z nás potká za jiných okolností. Někdo na vrcholu svých sil, jiný během těžké krize. Někdo prožije setkání s Bohem v nočním tichu a samotě, jiný uprostřed věřícího společenství. Někdo po dlouhém hledání, jiný zcela nečekaně a neplánovaně.
Pokračovat ve čtení