Nabízíme vám stručné úvody do jednotlivých knih Starého zákona, které připravil náš farář Jiří Gruber pro biblické hodiny v našem sboru v letech 2005 – 2007. Kdo by se chtěl podobných přednášek účastnit živě, je srdečně zván každý čtvrtek v 17 hodin do sborového sálu na Opletalově 6 v Brně.
Dělí se na dvě hlavní části: předvěk 1-11 a příběhy otců 12-50. Oba tyto oddíly Předvěk a příběhy otců vznikly samostatně a byly spojeny až dodatečně. Příběhy otců zaujímají v Gn nejvíce místa.
Základem izraelského vyznání víry bylo svědectví vysvobození z Egypta ( Exodus). Příběhy v Genesi chtějí říci, co všechno tomu předcházelo.
Základní charakteristika: V této knize se mění výchozí předpoklady – na místo otců, tedy jednotlivců je v centru Božího jednání lid. Ze 70 potomků Jakobových se stává Izrael – Ex 1,7. Poprvé se vyskytuje toto označení jako celku společenství, které je viděno z hlediska jeho pozdější podoby – posvátný svaz 12 kmenů. Vůči Egyptu vystupují jako hebrejové . tj cizinci žijící mimo zákon. Vlastním jménem však vyznávají , že za ně zápasí Bůh (Gn 32,29 – Jákobovo nové jméno). Zatímco praotcové znali Boha pod jménem El (Bůh všemocný Ex 6,3), což souvisí i se jménem Izra-el, v Egyptě se z něj stávají vyznavači jména JHVH. Mojžíš jim odhaluje význam tohoto jména „Jsem, který jsem“ a tím i povahu Boží. Je to Bůh všudypřítomný, vysvobozující a zachraňující.
Přední proroci
V židovské tradici následují po Tóře jako druhý díl kánonu: Přední proroci. Kromě našich klasických proroků (Iz, Jer atd.) tam patří i knihy Jozue až Královské“. Jako proroci jsou totiž chápáni: Jozue (Joz), Samuel (Sd, Rt, 1 a 2 S) a Jeremiáš (1-2 Kr).
Podle některých kniha Jozue patří ještě k Tóře. Ale předěl tu je. Pět knih Mojžíšových znamená povolání do služby, Jozue uvedení do odpočinutí.
Knihy Jozue, Soudců a Rút jsou ve srovnání s ostatními poměrně samostatné, do sebe uzavřené.
Ostatní přední proroci tvoří součást většího celku. Knihy 1-2 S se v řecké a latinské bibli nazývají čtyři Královské. Jozue až 2 Kr jsou teologicky blízké knize Dt – deuteronomistická škola nebo redakce je zjevná především v jazyce: viz úvodní řeč 1,1-9, 11,15.23 21,43-22,6 a 23. Zpracovaný materiál je však různorodý.
Proč zrovna Samuelovy? Samuel měl v té době mimořádné postavení. Pomazal první dva krále. Byl prorok, kněz i soudce. Vedl boj a zvítězil nad nepřáteli. Stará tradice připisovala záznamy o vládě Davidově prorokům Samuelovi, Nátanovi a Gádovi. LXX vše spojuje knihy do jednoho celku (čtyři Královské).
Obě knihy Samuelovy pojednávají o Samuelovi a dvou králích (Saul a David).
Knihy královské o Šalomounovi a 19 severoizraelských králích a stejném počtu judských včetně královny. Celkem 40 králů. Pouze první jsou odděleni a pojednává se o nich v samostatných knihách: Saul a David.
Na rozdíl od knih Samuelových je zde málo větších celků a vyprávění. Jejich členění není na první pohled zřetelné. Rozdělení na dvě knihy až od 15. století, za předěl byla zvolena smrt krále Achaba. 2Kr 1,1 „po smrti Achabově“ je totiž obdobou k 2S 1,1: „po smrti Saulově“ i k Joz 1,1 „po smrti Mojžíšově“.
Zařazení v bibli
V hebrejské bibli tvoří jednu knihu, která uzavírá třetí díl – Spisy – je tedy poslední knihou bible. Za knihy Královské je zařadila až LXX. Hebrejský název zní: Události dnů. Jako jediná kniha v bibli zahrnuje celé lidské dějiny od stvoření až po současnost autora. Podobně se to děje v Matoušově evangeliu! Jeroným nazývá tyto dvě knihy: Kronika celé posvátné historie. Odtud pochází tradice nazývat je knihami Kronik.
V LXX dostaly název: paraleipómena = „opomenuté, vynechané“ tj. Knihy opomenutého či vypuštěného. Považují se tedy pouhý doplněk ke knihám Sa a Kr. LXX je zařazuje historicky za knihy Královské před Ezdráše a Nehemjáše.
Knihy Pa patří k nejvíce opomíjeným knihám v bibli. Už ve starověku byly pokládány za pouhý doplněk ke knihám Sa a Kr. Prvních devět kapitol rodokmenů je opravdu poměrně nezáživných. Vzhledem k časovému odstupu od událostí je jejich historická hodnota malá. Ale v posledních letech je tu nová vlna zájmu o tyto knihy. Obsahují totiž promyšlený literární a teologický program.
Počátky židovstva v exilu
Rok 587 – zničení Jeruzaléma znamená takový zářez do dějin Izraelského lidu, že od té doby mluvíme spíš o židovstvu. Svaz všech dvanácti kmenů byl zničen již 721 pádem severního království. Juda se stává dědicem celého duchovního poslání. Ale i on jde po 150 letech do zajetí. Židé už nikdy nevytvořili stát, ani jednolitý národ, jako do té doby, zůstávají však náboženskou obcí. Tak navázali na své původní poslání: být lidem zvláštním a královstvím kněží (Ex 19,5-6).
Po babylonském zajetí končí klasická doba SZ. Josef Flavius říká: Od Artaxerxa bylo napsáno mnoho knih, ale žádná už nemá takovou vážnost,jako knihy dřívější. Končí období prozářené prorockou inspirací. Mišna: Od těch dob působili už jen mudrci, kdežto dříve Duch svatý ( nadsázka ).
Místo žalmů bylo od počátku v bohoslužbě Izraele. Příklad: 5,8 nebo 66,13-15, kde se mluví o vstupu žalmisty do chrámu. Ta však vypadala jinak než naše evangelická. Bylo to kultické drama. Spasitelné skutky Boží se předváděly dramaticky. Před zajetím v nich měl významnou, ba ústřední, roli davidovský král. Zánikem království došlo ke změnám a nové aktualizaci smyslu starých textů. Král se stává zaslíbeným Mesiášem, jindy individualizován na jedince. Podle Mowinckela byly žalmy součástí novoroční slavnosti, při níž byl vždy znovu nastolen král a hlavní božstvo ( známe to z babylonských slavností). Jiná verze je slavnost vyvolení Jeruzaléma za místo Božího přebývání ( Kraus). Jiní myslí na slavnost obnovení smlouvy ( Weiser). Žalmy byly dynamickou, rostoucí a proměnlivou sbírkou. HIstoricky jsou nekonkrétní, neváží se jen k jedné situaci, aby se hodily pro bohoslužbu.
Je zajímavé vidět zapojení žalmů do života: 1 S 2 – modlitba Chany – podobný žalmu 113. Jonáš zpívá píseň vděčnosti , která je směsí citátu ze žalmů – Jon 2.
Sbírky žalmů kdysi zřejmě tvořily souvislá liturgická pásma k jednotlivým slavnostem. V žádném rukopise či překladu nedošlo k přeskupení žalmů, pouze k přečíslování. Jejich pořadí muselo být pevné a nějak logické. Je to ovšem zpěvník. Vlastní liturgické texty slavností, které četli kněží, k dispozici nemáme.
Celkový počet 150, ale odlišné číslování (Hebr. x LXX a Vulgáta -většinou o číslo o jedno nižší ). LXX překlad je často významově odlišný. Z něho se překládala Vulgáta a tento text přijat ř.k. církví v Tridentinu. Reformační církve překládají z hebrejštiny podobně již i nové katolické překlady.
Tato kniha se dnes těší velkému zájmu. Vyhovuje naší době, která se zajímá o sebe a vztah k druhým lidem. Chápe se jako Boží pomoc v poznání člověka a jeho chování. Fakticky se však nachází mimo hlavní proud SZ. Nejsou tu žádné odkazy na Boží skutky a smlouvu. Je tu málo zmínek o Bohu, chybí náboženský slovník. Někdy se dokonce mluví o světské moudrosti, o „Příručce úspěšného života“. Je to však doklad, jak víra ovlivňovala běžný život Izraelců. Výklad: B. Pípal: Modrost knihy Přísloví, 1992
Kniha, která je blízká dnešním posluchačům. Její skeptický tón zní velmi moderně a současně. Pomáhá lidem, kteří jsou rozčarováni světem i Bohem. Byla však napsána prvotně především pro svou dobu.
Zrcadlí se v ní krize moudrosti, která se jiným způsobem projeví také v knize Jób. Kohelet se s krizí vyrovnává formou vlastního uvažování, není tu jako v Jóbovi osloven přímo Bůh, ani tu Bůh přímo nemluví.
Starý Zákon má v hebrejštině několik skupin spisů: Zákon, Přední proroci, Zadní proroci a Spisy
I: Pentateuch – Zákon – nejstarší tradice národa, spisy z různých dob
II: Přední proroci: v babylonském exilu vzniká deuteronomistiské dílo: Joz, Sd, 1-2 Samuelovy, 1-2 Královské
III: Spisy: po exilu vzniká dílo Kronikářské: 1-2 Paralipomenon, Ezdráš a Nehemjáš + knihy moudrosti ( Jb, Př, Kaz, Pís), knihy liturgické (Ž), naučné (Rt, Est).
IV: Proroci: čtyři „velcí“ Iz, Jr, Ez, Da ( tvoří je celkem 180 kapitol) a 12 „ malých“ (celkem 67 kapitol, které tvoří jeden svitek, souhrnně se jim v hebrejské bibli říká Zadní proroci)
Postava proroka:
Ámos žil v první polovině 8. století (800 -750). Veřejně vystoupil asi v roce 760 – dva roky před jakýmsi zemětřesením (1,1 – doloženo např. ve vykopávkách v Chasoru). Vášnivě protestuje proti sociální nespravedlnosti v severním království. Podobně jako na jihu prorok Micheáš. Jeho jméno Ámos znamená Hospodin nese. Je to nejstarší „píšící“ prorok. Jeho kniha má 9 kapitol a asi 2 tisíce slov.
Pocházel z jihu – z vesnice Tekóa kousek od Betléma a Jeruzaléma, ale působil jako prorok v severním Izraeli, odkud ho nakonec vyhnali. Původní povoláním byl pastýřem, příležitostně česač fíků. Ámos není prorok z povolání. Prorokem jej ustanovil Bůh, ale poslal jej za hranice jeho vlasti do severního Izraele.
7,14: “Nebyl jsem prorok ani prorocký žák, zabýval jsem se dobytkem a sykomorami. Hospodin mě vzal od ovcí, Hospodin mi rozkázal: »Jdi a prorokuj Izraeli, mému lidu!«
Amos ovšem není iniciátorem nějaké nové fáze izraelské víry. Jeho vystoupení je zakotveno v tradicích. Opírá se především o knihu Deuteronomium. Volá k poslušnosti ty, kteří začali žít v rozporu s Božím zákonem – smlouvou – především v jeho sociální rovině.
Doba: Izrael je ohrožen asyrskou velmocí, která vyvrátila severní království (722) a ohrozila i Jeruzalém. Juda však nehledá jistotu v Bohu. Proto je povolán prorok Micheáš.
Micheáš působil za judských králů: Jótama, Achaze, a Chizkijáše. Překrýval se s působením proroka Izajáše. Zmínka o soudu nad Samařím (722) napovídá, že začal působit ještě předtím. Oddíl 1,8-16 asi zmiňuje trasu asyrské armády (701), která táhla na Jeruzalém. Působil pak ještě za krále Chizkijáše. Jde tedy o období cca 730 – 690. Díky působení Micheáše a Izajáše král Chizkijáš činil pokání.
Jeho prorocký pohled do budoucnosti se naplnil – 586 je zničen Jeruzalém. V exilu bylo jeho proroctví chápáno jako splněné. Ukazuje však i k obnově Jeruzaléma. Bylo proto čteno a doplňováno ještě po návratu. Kapitoly 6-7 někteří datují do doby exilní (II Iz) nebo poexilní.
Doba:
Po prorocích , kteří působili kolem roku 700 ( Izajáš a Micheáš), nastává období 60-70 let, kdy se zdá, že se Hospodin odmlčel. Je to především doba krále Menašeho (687 -642), což byl věrný vazal Asyřanů (viz.2Kr 21,1-9). Za jeho vlády se rozmohla modloslužba. Podporoval asyrský kult hvězd, v zaslíbené zemi dal stavět pohanské oltáře a jednoho ze svých synů obětoval bohu Molochovi. Proroci i v této době mluvili, ale byli pronásledování a umlčeni. Nedochovalo se žádné přímé svědectví z těch dob. Víme však, že proroci působili:
2Kr 21,12-15: Ale Hospodin mluvil skrze své služebníky proroky: “Protože se judský král Menaše dopouští těchto ohavností, horších, než jakých se dopouštěli před ním Emorejci, že svedl k hříchu svými hnusnými modlami též Judu, toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Hle, já uvedu zlo na Jeruzalém a na Judu. Každému, kdo o tom uslyší, bude znít v obou uších. Nad Jeruzalémem natáhnu měřicí šňůru jako nad Samařím a spustím olovnici jako na dům Achabův. Vydrhnu Jeruzalém, jako se vydrhne mísa, vydrhne se a překlopí. Pozůstatek svého dědictví zavrhnu, vydám je do rukou jeho nepřátel, v lup a plen všem jeho nepřátelům, protože se dopouštějí toho, co je zlé v mých očích, a urážejí mě ode dne, kdy vyšli jejich otcové z Egypta, až dodnes.” Také nevinné krve prolil Menaše velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému. Navíc tu byl jeho hřích, kterým svedl k hříchu Judu, takže se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích.