Příspěvky

Jednou z nejtěžších otázek, na kterou bývají křesťané tázáni, je otázka lidského utrpení a nespravedlnosti. Čím větší je náš technický i vědecký pokrok, čím modernější naše medicína, tím víc vyniká naše neschopnost zabránit zlu, které doléhá na konkrétního člověka. Když se někdo z našich blízkých nebo my sami stane obětí autonehody, onemocní rakovinou, když se nám narodí postižené dítě, když někoho zasáhne přírodní katastrofa nebo nesmyslný teroristický útok, ptáme se – proč to postihlo právě nás? Jaký je v tom řád a spravedlnost? Máme to chápat jako Boží trest a přemýšlet, čím jsme si to zavinili? Je to jen zkouška, která má prověřit naši statečnost a víru? Proč ale Bůh dopouští smrt malých, sotva narozených dětí? Kdo je odpovědný za to, že lavina spadne na nic netušící lidi ve vesnici? Kdo rozhoduje o tom, kdo se z potápějící lodi zachrání a kdo utopí? Jde to náhoda nebo Bůh? Jak to, že Bůh, který nás miluje, nezabrání válkám a nezbaví svět těch, kdo druhým působí jen utrpení? Kde byl Bůh, když bezbranní lidé umírali v koncentračních táborech? Podobných otázek bychom mohli klást mnoho, ale všechny míří podobným směrem. Jak můžeme věřit, že Bůh, který stvořil svět, je dobrý, když se kolem nás děje tolik zlého a nespravedlivého.

Křesťané na tyto otázky nemají jednoduchou ani jednoznačnou odpověď. Tu však nemá nikdo na světě! Křesťanství neslibuje snadné řešení těchto otázek. Je mnoho věcí, které křesťané nevědí a z bible nevyčtou. Z utrpením, nespravedlností a nebezpečím, že nás může něco zlého postihnout, se musíme naučit žít. Svět ve kterém žijeme, je prostě takový. A přece se díky víře v Boha bojíme zlých věcí mnohem méně, než kdybychom jim museli čelit sami.

Existence zla a utrpení je možná nutnou podmínkou naší svobody. Kdyby svět neměl chybu a vše by bylo dokonalé, neměli bychom se mezi čím rozhodovat. Nenesli bychom za nic odpovědnost. Neměli bychom na vybranou. Náš život by ztrácel smysl. Vše by bylo příliš snadné a jednoduché. Bůh by v nás ztratil své partnery a spolupracovníky a z lidí by se stali pouhé loutky vykonávající jeho vůli. Byli bychom tu zbytečně. Neměli bychom důvod o něco usilovat, něco měnit, někomu pomáhat.

Existenci zla můžeme chápat také jako pozůstatek náhodných a chaotických sil, které Bůh přemohl při stvoření, ale které se nevzdávají a stále ještě působí a usilují zmařit dobré Boží dílo. Možná je náš svět pouhý ostrůvek života uprostřed mrtvého vesmíru a největší zázrak je, že tu vůbec ještě jsme a žijeme.

K tomu, abychom mohli vidět, poznat a uskutečnit dobro, musí existovat i zlo. Tak jako se Bůh vzdal své moci, když jde o lidskou svobodu, nechává i svět, aby se řídil svými vlastními pravidly. Nevíme, proč Bůh stvořil svět takový, jak jej známe. Jeden den máme radost, druhý den zármutek. Přitom však věříme, že nás Bůh nenechal zlu napospas. Pomáhá nám zlo odhalovat, přemáhat, snášet i obracet k dobrému.

Otázka proč se zlé stalo právě mně nebo mým blízkým, nemá většinou odpověď. Možná to neví ani Bůh. Bůh nás však učí ptát se v takových chvílích jinak. Co mohu udělat, abych zlo, které na nás dolehlo, zmírnil? Kde najdu sílu, abych své trápení vydržel a překonal. Všude, kde se děje lidem něco zlého, je příležitost k činům solidarity a pomoci. Tam, kde je největší nouze a bída, je také největší prostor pro naši lásku a obětavost. Zlo a nespravedlnost se pro nás mohou stát výzvou, která zmobilizuje naše síly a probudí k životu naši víru i odvahu.

Místo aby Bůh zlo odstranil, pomáhá nám je obracet k dobrému. Zlo přitom zůstává zlem, ale je využito a přinuceno sloužit dobrému. To se však neděje automaticky, ale díky tomu, že si lidé s Pánem Bohem rozumí a hledají jeho pomoc. Nemocný člověk může objevit cenu života a přátelství často lépe, než ten, kdo je zdravý a spokojený. Kdo poznal násilí a bezmoc, bude si umět více vážit svobody a bude ji přát i druhým. Komu někdo blízký zemřel, může si snáze uvědomit povrchnost svého dosavadního života a začít žít jinak. Kdo měl těžké dětství, umí být sám na sebe náročnější a cílevědomější než ti, kteří měli, nač si vzpomněli.

Křesťané věří, že i když Bůh zlo dopouští, má ho pod kontrolou. Nestane se nám nic, co bychom nemohli s Boží pomocí unést a zvládnout. Každé trápení a nesnáz smíme přijmout jako zkoušku, v které se může osvědčit a zocelit naše víra. Teprve tváří v tvář zlu a bolesti, se často ukáže dobrodiní víry a Boží pomoci v plné šíři a slávě.

Nakonec je třeba říci, že i když nás zlé okolnosti často udolají, naši blízcí umírají a dobré věci prohrávají, Bůh dosud neřekl poslední slovo. Lépe řečeno vyslovil ho, když vzkřísil Ježíše z mrtvých. I když se zdá, že nám Bůh v rozměru tohoto života nepomohl, neznamená to, že nás zradil a opustil. Boží pomoc přesahuje horizont našeho života. Na všechny naše otázky, úzkosti a zklamání, nám Bůh nakonec odpoví a všechny naše rány uzdraví. Tato naděje nám dává sílu, postavit se zlému již dnes a nespekulovat donekonečna o tom, proč k němu došlo.