Příspěvky

Každý člověk ví, že dělá v životě chyby a nese za ně následky. Lišíme se pouze v tom, co všechno povazujeme za chybu a do jaké míry jsme za ni ochotni převzít odpovědnost. Pro někoho je hranice dobra a zla dána pouze zákonem. Jiný ji určuje podle svého svědomí. Ale i svědomí má každý jiné. Co je pro někoho nepřípustné, jiný považuje za normální a žádné výčitky si nedělá. Mnoho lidí je přesvědčeno, že si se svým životem mohou dělat, co chtějí, pokud se to přímo netýká druhých lidí. Ale pokud nežijeme na pustém ostrově, prakticky všechno, co děláme i neděláme, se nějak dotýká našich bližních.

Když mluví bible o hříchu, má na mysli dluh, který máme nejen vůči sobě a druhým lidem, ale především vůči Bohu. Jestliže je pravda, že život si nikdo z nás nedal, ale přijali jsme jej od Boha jako dar a poslání, pak také platí, že si s ním nemůžeme dělat, co chceme. Lépe řečeno, můžeme si s ním dělat co chceme, ale právě proto neseme za své činy odpovědnost. Ze svého života budeme skládat účty. Nejen svému svědomí a svým bližním ale i Bohu, který nám život propůjčil a svěřil.

Proto bible tak často mluví o hříchu a vině. Hřích není jen překročením určitých pravidel a předpisů. Hříchu se dopouští i ten, kdo se vyhne dobrému, které mohl udělat. Kdo nepomůže, neporadí, kdo se nerozdělí ani neodpustí. Život dostáváme jako příležitost, abychom se v zápase mezi dobrem a zlem přidali na Boží stranu. Kdo tento úkol nepřijímá a chce života využít jen pro sebe, nepochopil, proč je na světě. Bůh jej nechává žít a pokouší se jej opakovaně oslovit. Život takového člověka se však míjí se svým posláním. Pokud způsob svého života nezmění, žije jen sám pro sebe. Náš život má však smysl a budoucnost pouze jako služba Bohu. Toto by se měl dozvědět každý člověk a svobodně se rozhodnout, jak na tuto Boží výzvu odpoví.

Lidé, kteří o Bohu nevěděli, budou posuzování podle toho, jak naplnili svá nejlepší předsevzetí. V každé kultuře a náboženství existují hodnoty velmi blízké a podobné křesťanským. Každý člověk ví, co je to soucit, nezištná láska, odpuštění a je takových činů schopen. Kdo však neví, že právě těmto činům patří budoucnost, rozhoduje se pro ně s daleko větší nejistotou, než ten, kdo ví, že se k této cestě Bůh přiznal. Čím víc toho tedy člověk o Pánu Bohu ví, tím snáz může tuto cesto volit, ale tím větší také nese odpovědnost.

Hřích je v bibli chápán jako celkový postoj a směr našeho života. Jako naše snaha odpoutat se od Boha a řídit se podle svého. U někoho je dána nevědomostí, u jiného pýchou, u dalšího pokrytectvím, jindy je to chvilkové selhání, omyl či hloupost. Všechny naše zlé činy však mají společného jmenovatele. Je jím náš sklon a touha osamostatnit se od Boha a žít si podle svého. U někoho se projevuje sobectvím, u jiného manželskou nevěrou, u dalšího majetkovými podvody, u jiného pomluvami či násilím. Chceme-li tyto chyby ze svého života odstranit, nepomůže, když si pouze řekneme, že nějakou konkrétní věc už nebudeme dělat. I když víme, že nám něco škodí, přesto se k tomu znovu a znovu vracíme. Většinou se vymlouváme na to, že jsme příliš slabí. Ale vždycky je to jen naše vlastní rozhodnutí, za které neseme plnou odpovědnost. Nejhorší je, když lidé na své chyby rezignují a smíří se s tím, že už jiní nebudou. Náš hřích pak dostává téměř nadosobní moc a drží nás ve své moci.

Bible vypraví o Bohu, který tuto lidskou slabost zná a nabízí člověku pomoc. Nezbavuje nás odpovědnosti. Každý z nás si ji musí nejprve přiznat a uvědomit v celém rozsahu. Teprve když se zhrozíme, co všechno jsme pokazili a promarnili, pochopíme, jak úžasná je nabídka Božího odpuštění. Zatímco propadáme zoufalství, že už se nedá nic změnit, Bůh nám nabízí nový začátek. Bible to přirovnává k vyrovnání dluhů. Bůh za nás zaplatil, co nebylo v našich silách. Oddlužil nás, abychom mohli znovu začít.

Nejcennější na tom je, že odpuštění se děje již nyní, uprostřed našeho života. Křesťan smí žít ve znamení stálé vděčnosti. Místo aby pouze doufal v nejistou milost u posledního soudu, dostává ji už nyní. Může se z ní radovat již dnes a udělat tak ve svém životě ještě mnoho dobrého. Kdybychom se po zbytek života jen trápili nad svými hříchy, nikdy bychom se už k ničemu nevzchopili a všechno by nám připadalo marné. Bůh nám přitom neodpouští jen jednou, ale pokaždé, když si svůj hřích přiznáme a o odpuštění jej prosíme.

Zda jsme Boží odpuštění skutečně přijali, poznáme nejlépe podle toho, zda sami dovedeme a chceme odpustit druhým. Ježíš několikrát řekl, že člověk, který si dal od Boha odpustit a své bližní dál soudí a obviňuje, Boží odpuštění ztratí a připraví se tak o všechno Boží dobrodiní. Někdy je však těžké a takřka nemožné druhému člověku odpustit. Zvlášť když nechce projevit lítost. Křesťané se nebrání světskému soudu a mohou trvat na tom, aby způsobená škoda byla uhrazena. Ale mnohé věci již nejdou napravit a hlavně ukončit jinak než odpuštěním.. Kdo nemůže odpustit žije v zajetí minulosti. Odpuštění nás osvobozuje a otevírá před námi nové možnosti.

Bůh na sebe vzal riziko, že nám odpustil jako první. Nyní čeká, jakou odpověď v nás jeho čin vyvolá. Spustí v nás „lavinu odpuštění“, nebo si jeho milost schováme jen sami pro sebe? Právě zde platí, že kdo sám Boží odpuštění neprožil, kdo si svou vinu skutečně nepřiznal a neví o ceně, kterou za jeho záchranu zaplatil Ježíš, ten bude druhým odpouštět těžko a nerad. Někdy pomůže, když si položíme otázku: Dal jsem si sám skutečně Bohem odpustit? Přijal jsem jeho milost nebo si na Boží přízeň dělám nárok? Pochopil jsem, že můj hřích byl tak hrozný a veliký, že Pán Ježíš musel zemřít, abych já mohl uvěřit, že můj hřích byl definitivně smazán?