Příspěvky

Je mnoho lidí, který žijí slušně a spořádaně, ale za křesťany se nepovažují nebo jsou jimi pouze formálně. Své životní zásady, které bývají blízké Desateru, však dodržují často daleko poctivěji než mnozí z těch, kteří sice chodí pravidelně do kostela, ale podle své víry nežijí. Kdo je potom lepší a Pánu Bohu milejší? Horlivý účastník bohoslužeb, který „hřeší“ na to, že mu bude všechno odpuštěno, nebo poctivý a zásadový člověk, který je však „neznaboh“, protože si nepomáhá ani modlitbou ani chozením do kostela?

Ježíš by nepochybně řekl, že Pánu Bohu je milejší neznaboh, který žije podle Desatera než zbožný chytrák, který již dopředu počítá s tím, že mu bude odpuštěno. Ale je-li tomu tak, pak se zdá, že víra v Boha a život v církví nemůže být zas tak důležitý a mnohým se může zdát dokonce zbytečný.

Ve víře však nejde o to, kdo je Pánu Bohu milejší! Věřící lidé nejsou o nic lepší než lidí nevěřící. Obecně vzato jsme všichni stejní hříšníci a dlužníci. Věřící lidé jsou na tom však lépe v tom, že vědí, co je správné. Když se nevěřící člověk rozhoduje, jak se v životě zachovat, je odkázán sám na sebe a na příklady, které kolem sebe má. Většina z nás se chce zachovat správně. Ale jak poznáme, co je správné? Právě zde má věřící člověk výraznou pomoc, protože se může orientovat podle Božího slova.

Ale i když člověk ví, co by bylo správné, chybí mu dostatečná motivace k tomu, aby se tak choval. Většina z nás ví, že není dobré být sobecký, že je správné přiznat chybu, že je lepší ustoupit atd. Ale chovat se podle toho, je velice těžké, protože se obáváme, že se nám to nevyplatí. I když většina z nás ví, co by bylo správné, čestné a ušlechtile, nakonec jednáme spíš sobecky. Tak, aby to pro nás bylo výhodné.

Kdo by chtěl žít důsledně podle Ježíšových slov, byl by většině lidí zas blázna a podivína. Aby to člověk alespoň někdy dokázal, potřebuje víru, že takové jednání má smysl a cenu. Má-li člověk ustoupit a něco obětovat, musí pro to mít silný důvod. A ten mu dává právě víra. Křesťan věří, že bude-li žít podle Kristova příkladu, dělá to nejlepší, co může, i když mu to velice často v bezprostředním horizontu přináší jen ztrátu a prohru.

Až budeme stát jednou u posledního soudu, nebude se nás nikdo ptát, zda jsme chodili do kostela a četli si v bibli. Ježíš nás rozdělí podle toho, jak jsme se chovali ke svým bližním. Toho, kdo nezištně pomáhal – čeká nová budoucnost a kdo v životě myslel jen na sebe, toho už nečeká nic. A když se budou lidé divit, proč se nepřihlíží také k náboženským zásluhám, odpoví nám Ježíš: „Co jste udělali pro toho nejposlednějšího člověka, udělali jste pro mne. A když jste takové lidi odmítali, odmítali jste mne.“ Toto pravidlo platí pro všechny. Pro věřící i nevěřící. Pro ty, kteří bibli studovali i pro ty, kteří ji nikdy neměli v rukou.

K tomu, aby člověk dokázal lidem nezištně pomáhat a rozdělit se s nimi, nám nejvíc pomáhá právě důvěra v Boží slovo, které nám tyto lidi ukazuje a připomíná. Kdo Božímu slovu nenaslouchá, možná jedná také správně a někdy dokonce lépe než lidé věřící. Ale má to mnohem těžší. I on může jednat dobře a spravedlivě, ale chybí mu k tomu dostatečně silný důvod a nastane-li krize, většinou to vzdá.

Důvěrný vztah k Bohu, společenství církve, modlitba, četba bible atd. – to vše je obrovská pomoc, kterou nám Bůh nabízí, abychom mohli být dobří a spravedliví. Kdo si myslí, že takovou pomoc nepotřebuje, klobouk dolů, pokud to sám zvládne lépe.

Upřímně řečeno, nikdo z nás není dost dobrý. Ať už se o Boha opíráme nebo ne. Kdo to však zkoušel jen z vlastních sil, podlehne snadno dojmu, že je to všechno pouhý ideál, zatímco reálný život je daleko tvrdší. Kdo však je k nezištnému jednání veden Bohem, ví že sice selhává, ale může se o to pokoušet stále znovu. Víra ho ujišťuje, že to vždycky stojí za to. V tom je obrovská síla Božího odpuštění. Kdo se spolehne na Boží milost, nedá se deprimovat svými neúspěchy a nepřestane usilovat o změny k lepšímu.

Spaseni můžeme být všichni. Křesťané i pohané. Lidé z nejrůznějších náboženství i vyložení ateisté. Bůh si výslovně přeje, aby byli spaseni všichni. Kriteria jsou pro všechny stejná: poctivý život, nezištná pomoc, statečnost, věrnost, láska. Hodnoty, na kterých se většinou shodneme. Ale když přijde na věc, začneme se po jednom vytrácet.

Křesťan se může opřít o příklad Ježíše Krista, který mu ukazuje, co je správné a co má budoucnost. Ježíšova životní cesta je mu bližší než cesta sobectví a pýchy. Křesťan však věří, že tato cesta je nejen ušlechtilá a krásná, ale také vítězná. Právě Ježíšovo vzkříšení je nejsilnějším motivem naší víry a našeho snažení. Jestliže člověk, který takto žil, vstal z mrtvých a žije, pak i kdyby se nám všichni lidé smáli a měli nás za podivíny, stojí za to se k němu přidat a stát se jeho učedníky.