Příspěvky

Pro evangelickou církev je charakteristické, jakou šíři názorů a pohledů připouští. Je to dáno především tím, že se opírá o bibli, která je sama dialogem mezi různými pohledy a důrazy. Evangelická církev se současně hlásí ke čtyřem reformačním vyznání, která mají sice mnoho společného, ale přinášejí i odlišné důrazy a pohledy. To vše se v rámci evangelické církve dobře snáší a doplňuje. Některé sbory mají více ráz reformované zbožnosti, jiné luterské. Mnoho prvků jsme přejali z pietismu. Setkáme se tu s prvky liberalismu a racionalismu. Někde nechybějí projevy letniční zbožnosti. Pokud některý z těchto vlivů není příliš silný a konfrontační, je přijímán jako obohacení a příležitost k dialogu a spolupráci.

Základem života církve je sbor. Tvoří ho všichni evangelíci, kteří žijí v určité oblasti. Celé území naší republiky je pokryto sítí větších či menších farních sborů a každý, kdo byl v evangelické církvi pokřtěn nebo do ní vstoupil, je považován za člena toho sboru, v jehož obvodě bydlí. Členství v naši církvi je otevřené všem, kteří o ně stojí. Jedi-ným kriteriem je víra v Ježíše Krista. Je přitom možné být členem evangelického sboru a současně zůstat v církvi, v které člověk vyrostl. Za své členy považujeme i ty, kteří se k církvi po léta nehlásí, ale vědomě z ní nevystoupili.

Život ve sboru řídí staršovstvo, které tvoří bratři a sestry, kteří byli tímto úkolem pověřeni volbou na shromáždění celého sboru. Každý sbor si povolává svého kazatele, což mohou být muži nebo ženy, kteří mají potřební teologické vzdělání a jsou ochotni se tomuto povolání věnovat jako svému zaměstnání. Za to pobírají mzdu, kterou v současné době poskytuje z větší části stát. Své kazatele nazýváme faráři (pracují na sboru samostatně) nebo jáhny (pomocný kazatel). Neříkáme jim však kněží, protože za svého kněze (tj. za toho, kdo nám otevírá cestu k Bohu) považujeme pouze Ježíše Krista. Kazatelskou službu mohou příležitostně vykonávat i laici, u kterých církev poznala, že mají k této službě obdarování a schopnosti.

Středem života sboru jsou nedělní bohoslužby, při nichž se scházíme, abychom se společně setkali s Bohem. Bůh nás při nich navštěvuje ve svém slovu a při vysluhování svátostí. Účast na bohoslužbách nechápeme jako svou náboženskou povinnost, ale především jako Boží pozváni, abychom obnovili a upevnili svůj vztah k Bohu a načerpali novou sílu ke každodennímu životu. Základem bohoslužeb je výklad bible, kterému tradičně říkáme kázání. Je to pokus nalézt v biblickém svědectví Boží slovo do dnešní doby a situace, v které žijí kazatel i jeho posluchači. Při přípravě kázání jsou využívány dostupné informace z doby vzniku biblických textů. Ostatní je vnitřní poctivosti kazatele a dílem Ducha svatého. Shromáždění se na bohoslužbách aktivně podílí zpěvem a modlitbami. Svůj vztah k evangeliu a církvi vyjadřuje také finanční obětavostí. Kromě toho sbor připravuje během týdne řadu různých shromáždění a setkání pro různí věkové a zájmové skupiny (např. biblické hodiny, konfirmační příprava atd.). Záleží na domluvě a nápaditosti účastníků, jak taková setkání vypadají a jaký mají program.

Každý sbor samostatně hospodaří a stará se o svůj majetek. Má zpravidla svůj kostel či modlitebnu, faru nebo sbo-rový dům. Jejich umělecká výzdoba je možná, ale neměla by bránit soustředění na zvěst evangelia. Každý člen sboru má povinnost přispívat na hmotné potřeby sboru finančními dary a podle možnosti i dobrovolnou prací podle svých schopností. Řadu práce konají v církvi dobrovolníci. Pouze na odborné a dlouhodobé úkoly zaměstnává církev vlastní pracovníky. Každý sbor má také odpovědnost za své okolí a snaží se vhodným způsobem zapojit do veřejného dění. Sociální práci na odborné úrovni koná církev prostřednictvím středisek Diakonie. Diakonie tvoří součást církve a bez ní je služba církve neúplná.

Vše, co může sbor řešit na místní úrovni, spadá do kompetence staršovstva nebo sborového shromáždění. Pouze to, co se současně týká více sborů nebo celé církve, řeší volené orgány – jako jsou konventy, synody, seniorátní výbory a synodní rada. Pro větší přehlednost je církev rozdělena na 13 seniorátů. V rámci seniorátu se řeší praktická spolupráce sousedních sborů. Každý sbor volí své zástupce na seniorátní konvent, který pak ze svého středu volí seniora (kazatel některého sboru) a seniorátního kurátora (presbyter některého sboru), kteří pak po určité období seniorát řídí a navenek zastupují. Podobně je řízena celá církev. Z každého seniorátu jsou zvoleni poslanci. Ti společně tvoří synod, který rozhoduje o nejdůležitějších otázkách, které se týkají celé církve. Synod pak volí synodní radu v jejímž čele stojí synodní senior ( kazatel) a synodní kurátor (presbyter), kteří zastupují evangelickou církev navenek a pečují o úkoly, za které je církev odpovědná jako celek: např. služba v armádě, ve věznicích, práce ve sdělovacích prostředcích atd.

Českobratrská církev evangelická vznikla v prosinci 1918 brzy po vzniku Československé republiky sloučením českých sborů církve reformované a luterské. Většina těchto sborů vznikla po vydání toleranční patentu roku 1781, kdy bylo dovoleno těm, kteří zůstali věrni víře svých předků, aby se přihlásili ke své víře. ČCE se tak vědomě hlásí k dědictví české reformace, která je spojena se jmény Mistra Janu Husa a Jana Amose Komenského a byla násilně přerušena v roce 1620. Za znak naší církve se považuje kalich s otevřenou biblí.

Naše církev působí pouze na území České republiky, ale má velmi blízké vztahy z řadou církví v zahraničí, ať už jsou to církve reformované nebo luterské. Je členkou světové rady církví a podílí se na práci Ekumenické rady církví v ČR.