Příspěvky

Modlitba v obecném smyslu je způsob, kterým se člověk pokouší navázat kontakt a připomenout svou existenci silám a mocnostem, které ho přesahují. Modlitba existuje ve většině náboženství. V kritických situacích se dovedou modlit i lidé tzv. nevěřící. Modlitba má mnoho podob, do kterých se promítá způsob života, myšlení a kultury, v které člověk žije. Existují modlitby osobní i společné. Soukromé i veřejné. Modlitby, které boha oslavují nebo jej o něco prosí. Modlitby hlasité i tiché. Naučené i vlastní.

Modlitby křesťanů jsou však ve srovnání s obecnými představy o modlitbě v několika podstatných věcech jiné, podobně jako se křesťanská víra liší od ostatních náboženství a věr.

Jde především o to, že křesťané již vědí, ke komu se modlí. Jestliže se říká, že modlitba je rozhovor s Bohem, pro křesťana to znamená, že svou modlitbou Pánu Bohu vždycky už odpovídá a navazuje na to, co pro něj Bůh již udělal a co mu o sobě řekl. Když se křesťan modlí, nevolá do nebe nazdařbůh. Nezkouší a nečeká, zda to vyvolá nějakou odezvu. Křesťan se modlí, protože ví, že Bůh na jeho odpověď čeká. Není to volání do prázdna. Je to pokračování v rozhovoru, který zahájil Bůh tím, že nám daroval život, promluvil k nám skrze bibli a poslal Ježíše Krista, který nás pozval na cestu následování.

Křesťanská modlitba nezačíná od nuly. Když se křesťan modlí, má nač navázat. Má se o co opřít. Má za co děkovat. Právě to dává jeho modlitbě jiný obsah a tón, než kdybychom se pokoušeli modlitbou pouze prosadit své potřeby a očekávání. Bůh, k němuž se obracíme nám není cizí ani lhostejný. Modlíme se k tomu, o kom víme, že nám dává a přeje to nejlepší.

Ale proč se tedy vůbec modlíme, jestliže Bůh nejlépe ví, co potřebujeme a chce nám to dát? Naši modlitby nejsou důležité jen proto, aby se Pán Bůh dozvěděl, co nám schází. Jsou stejně důležité i pro nás. V modlitbě si člověk ujasní a uvědomí, na čem mu záleží, co potřebuje a jak je to ve srovnání s potřebami druhých lidí důležité. Tak jako lidé o svých starostech a radostech potřebují mluvit s druhými lidmi, potřebujeme o nich mluvit i s Bohem. Když o svém životě mluvíme s Bohem, je to jediná chvíle, kdy můžeme být zcela pravdiví a otevření. V modlitbě nemá smysl cokoli skrývat či předstírat, neboť Bůh o nás všechno ví. A právě to činí modlitbu jedinečnou a nenahraditelnou. V modlitbě člověk poznává sám sebe a uvědomuje si i své místo ve světě. Naše soběstřednost se v modlitbě hroutí a mnohé naše potřeby se ukazují být méně důležité a nutné.

Obvyklá představa o modlitbě říká, že je to pokus, jak na Pánu Bohu něčeho dosáhnout a změnit jeho vůli. Křesťan však neusiluje o změnu Boží vůle, ale učí se v modlitbě Boží vůli poznat a přijmout za svou. Právě v tom se projevuje naše důvěra k Bohu, že víc dáme na jeho slovo než na své vlastní představy a touhy. Křesťan předkládá Bohu své potřeby, naděje a očekávání a současně si před Boží tváří uvědomuje, co mu Bůh splnit chce a čeho se jako křesťané musíme vzdát. V modlitbě se tak člověk učí vzdávat svého sobectví, hněvu, touhy po pomstě a postupně nachází cestu, po které jej chce Bůh vézt. V tomto smyslu je modlitba boj. Ne však s Bohem ale s našim vlastním strachem, obavami, sebelítostí, zklamáním, pýchou či hrdostí.

Boží odpověď na naše modlitby má různou podobu. Často už při samotné modlitbě si člověk uvědomí, kudy jej chce Pán Bůh vést. Tuto odpověď si formuluje a říká vlastně on sám na základě toho, co o Pánu Bohu ví a čemu věří. Přesto ta odpověď nevychází z něho, ale znamená pro něho zásadní změnu v pohledu na jeho životní situaci.

Jindy přichází odpověď na naše modlitby jako změna vnějších okolností, o kterou jsme usilovali. Tato změna nemusí být pouze zázračná a nečekaná. Mohou jí způsobit lidé. Může být docela přirozená a logická. Může však být i velmi neobvyklá a překvapující. Často se stane něco jiného než jsme původně čekali. Ale právě proto, že jsme se za změnu modlili, víme, že za ni smíme a máme děkovat Bohu. Nejen ze slušnosti, ale proto, že si tak zřetelněji uvědomíme, za co všechno Pánu Bohu vděčíme. Křesťan se v tomto smyslu raduje dvakrát. Z toho, co se stalo a současně i z toho, že mu to daroval Bůh. Pouhá změna situace může být sama o sobě náhodná. Ale Boží přízeň a láska je trvalá, spolehlivá a věrná.

Jsou ovšem i modlitby nevyslyšené. Nemocní, kteří zemřeli. Manželství, která se rozpadla. Trápení, které neskončilo. Cíle, kterých jsme nedosáhli. To neznamená, že jsme se modlili nebo věřili špatně. Není to ani znamení, že nás chce Pán Bůh potrestat. Když změna nepřichází, je to pro křesťana výzva, aby se naučil svá břemena nést. Víra nám pomáhá přijmout obtížnou situaci jako úkol a poslání být Bohu věrní i v tom, co jsme si nepřáli. V tom je nám příkladem Ježíš Kristus, který přijal svůj kříž, i když se modlil, aby jej byl ušetřen. Boží pomoc však není omezena na rozměr našeho pozemského života. Poslední slovo k našim modlitbám zazní až při vzkříšení.