Příspěvky

Je mnoho lidí, kteří se považují za věřící a usilují žít podle křesťanských zásad, ale k církvi mají vztah velice chladný ne-li přímo odmítavý. To může mít řadu důvodů. Jedním z nich jsou špatné zkušenosti s lidmi, kteří sice pravidelně chodí do kostela, ale přitom žijí pokrytecky a falešně. Svou víru deklarují pouze slovy, ale jejich život je obojaký a vypočítavý. Než aby se člověk hlásil k takovým lidem, raději věří Pánu Bohu sám, podle svého svědomí.

Jiní se k církví nehlásí, protože se jim nelíbí být někde organizováni a nechtějí si nechat předepisovat, jak a čemu mají věřit. Pro mnohé je náboženství jejich výsostně soukromá věc a nemají potřebu se kvůli tomu s někým sdružovat a scházet.

To všechno jsou důvody, které mají svou váhu a jejich oprávněnost je v mnoha případech třeba uznat. Církve skutečně za sebou mají pohnuté dějiny, v nichž se od Ježíšovy zvěsti mnohokrát tragicky odchýlili. Jednotliví křesťané bývají často pokrytci a nafoukanci. Kdyby byla církev jen organizace, která sdružuje lidi podobně smýšlející, nelišila by se příliš od zahrádkářů nebo chovatelů holubů. Pak by bylo čistě soukromou věcí každého z nás, zda se chce hlásit k podobně smýšlejícím nebo ne.

Jde však o to, že církev může mít pro víru zásadní a nenahraditelný význam. Bez církve by totiž nikdo z nás Bohu neuvěřil. Svědectví o Boží lásce k nám nepřišlo „z nebe“, ale předali nám ho lidé, kteří v církvi žili a uvěřili. Bůh k nám nemluví bezprostředně, ale skrze lidské svědectví a společenství. Boží pozvání k víře je ten největší dar, o který se my lidé můžeme navzájem rozdělit a jeden druhému předat. Bůh nesvěřil evangelium andělům, ale hříšným lidem, protože chtěl, abychom se o ty nejdůležitější věci vzájemně sdíleli a nenechávali si je pro své soukromí. Tak jako člověk potřebuje ke zdravému životu rodinu a přátelství, tak i víra existuje a žije ve společenství. Bůh nás učí žít pohromadě, přijímat pomoc druhých a nabízet jim svá vlastní obdarování. Sdílení víry a životních zkušeností může být sice nesnadné a leckdy konfliktní, ale právě proto se o ně máme jako Ježíšovi učedníci navzdory všem nezdarům stále znovu pokoušet. Církev není a nebude společenství ideální a bezchybné. Nese si v sobě všechna rizika, kterými trpí lidská společnost. A přece se právě v církvi může podařit, že si nepřátelé smíří, bohatí rozdělí, silní nepovyšují a všichni utvoří jednu rodinu. Je to úkol, před kterým nesmíme couvat a dopředu jej vzdávat.

Dalším důvodem pro život v církvi je skutečnost, že naše víru je třeba stále obnovovat a pročišťovat. Když člověk věří jen sám za sebe a s nikým o tom nemluví, brzy se vydá po vlastní cestě a vytvoří si svou vlastní zbožnost a chápání Boha. Každý z nás má sklon přizpůsobovat si Boha vlastním představám a potřebám. Naše svědomí snadno ustoupí tomu, po čem toužíme a ztrácí schopnost sebekritiky. Naše víra má krize a období pochybností, ale i chvíle, kdy příliš podléháme svým pocitům a nadšení. Víra, o které s druhými nemluvíme nabývá buď bizarních forem nebo se postupně ztrácí a mizí z obzoru našeho života. Proto nám Bůh dal společenství církve, které nás ve víře povzbuzuje, orientuje a nastavuje nám i kritické zrcadlo. Bůh si přál, abychom žili ve společenství církve. V církvi se člověk učí vírou žít. Vždyť víra neznamená jen pomoc od Boha přijímat, ale také se o ni sdílet a navzájem si ji předávat.

Existují zájmová společenství, která církev do jisté míry nahrazují a kde se lidé pokouší o podobné vztahy jako v církvi. Jsou to např. různé charitativní společnosti, misijní a modlitební skupiny nebo sdružení věřících lidí stejného věku a zájmů. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Tato společenství nikdy nejsou pro všechny. Sdružují lidi nějakým způsobem podobné. Lidi společných zájmů a cílů. Stejného věku a sociálního postavení. Být v církvi však znamená mít srdce otevřené pro každého. Do církev patří mladí i staří. Úspěšní i neúspěšní. Idealisté i pragmatici. Lidé, kteří volí levici i ti, co dávají přednost pravici. Zaměstnanci i zaměstnavatelé. Nevzdělaní i intelektuálové. Sportovci i peciválové. Lidi v církvi si nevybíráme, ale přijímáme. Tak jako Bůh, který si nevybírá ty, kteří mu víc vyhovují, ale je připraven přijmout každého, kdo přijde a bude chtít vejít.

Pro život v církvi je ještě jeden dobrý důvod. Když bible mluví o životě věčném a o Božím království vždycky nám ho představuje jako veliké setkání a společenství. Budoucnost, kterou nám Bůh připravil, není nějaká „soukromá planetka“, kde si bude každý užívat štěstí sám pro sebe, ale veliká hostina, kde se lidé setkávají a navzájem sdílí svou radost a vděčnost z Boží blízkosti. Církev není nic jiného než velmi nedokonalá předzvěst a model této očekávané budoucnosti. Být křesťanem znamená žít s druhými, nést za ně odpovědnost, navzájem si odpouštět, pomáhat jim, modlit se za ně a být jim bratry a sestrami. To, co člověk poznal v určité míře ve vlastní rodině, měl by se pokusit rozšířit na větši a širší společenství, kterým je právě církev a sbor, k němuž patříme.