Příspěvky

Bůh, o němž svědčí bible, se dává člověku poznat prostřednictví řeči a slova. Informace mají v lidském životě i ve vesmíru rozhodující význam. Ale člověk potřebuje víc než slova. Chce vidět, jak se slovo plní a uskutečňuje. Touží něco prožít. Něčeho se dotknout. Aby lidé mohli Boží blízkost a pomoc prožít jako něco skutečného a reálného, vybral Bůh určité události, které nám mohou jeho lásku a věrnost názorně zpřítomnit a zviditelnit. Ve Starém zákoně to byla například oběť. Při spálení části úrody nebo masa na oltáři přijímali věřící lidé ujištění, že jim byly odpuštěny jejich hříchy a Bůh jim při obětní hostině znovu potvrdil smlouvu věrnosti. Podobný význam mělo slavení svátků, při nichž se Izraelci symbolickým opakováním minulých událostí (např. jedení beránka jako vzpomínka vyvedení z egyptského otroctví) stávali účastníky těchto dějů a připomínali si, že Boží čin pomoci, který se stal v minulosti, platí a má význam i pro ně osobně.

Na tuto symboliku navazují v křesťanské církvi svátosti. Jsou to události, při nichž nám obyčejné věci jako je voda, chléb či víno připomínají, co pro nás Bůh učinil a stále znovu činí. Svátosti jsou zviditelněním Božích slibů a závazků. Nemají v sobě nic magického ani tajemného. Jsou tu proto, aby člověk věděl a prožil, že se něco konkrétního a viditelného se mezi ním a Bohem skutečně stalo. Evangelium není všeobecná a nezávazná idea, ale pravda, o kterou se dá reálně opřít a která platí pro každého osobně a jedinečně.

V Novém zákoně se mluví o dvou svátostech: křtu a večeři Páně. Obě svátosti spolu vnitřně souvisí. Potvrzují nám lásku Ježíše Krista a naše vysvobození z moci hříchu a smrti. Při křtu se tak děje poprvé a jednou provždy. Při Večeři Páně jde o posilu a povzbuzení na cestě, kterou člověk při křtu nastoupil.

Křest je svátost, při níž nám Boží lásku a věrnost připomíná voda. Voda symbolizuje očištění od hříchu a nový začátek – ve smyslu překročení řeky nebo záchrany před utonutím. Křest znamená pro člověka ujištění, že byl přijat mezi Kristovy učedníky. Bůh nám při křtu slibuje být věrný navěky a navždy. I kdybychom se později k Bohu nehlásili a jeho lásku ignorovali, Boží slib platí a můžeme se k němu až do poslední chvíle svého života přiznat. To, co nám Bůh při křtu slibuje, může člověk pouze přijmout a být za to vděčný. Z lidské stránky je křest vyznáním naší víry a odhodláním žít podle Boží vůle a odpírat zlému. Nikdo z nás to však nemůže slíbit než s Boží pomocí.

V církvi se stále vedou diskuse, zda je vhodnější křest dětí nebo dospělých. Pravda je, že v Novém zákoně se mluví především o křtu dospělých. Lze však předpokládat, že spolu s pánem domu, bývala pokřtěna i celá jeho rodina. Některé církve však křest malých dětí neuznávají, protože mu chybí osobní vyznání víry křtěného a nesouhlasí ani s tím, aby byl doplněn až později.

V evangelické církvi je křest děti i dospělých rovnocenný. Záleží na každé rodině, zda rodiče dají své děti pokřtít nebo je povedou tak, aby se mohly dát pokřtít později z vlastního rozhodnutí. Křest dětí zdůrazňuje Boží milost, která naši víře vždycky předchází. Křest dospělých připomíná, že bez víry a osobního přijetí není spása možná. Proto ti, kteří byli pokřtěni v dětství na základě víry svých rodičů, jsou vedeni k tomu, aby se ke svému křtu osobně přiznali. Tento čin se nazývá konfirmace ( utvrzení) a koná se zpravidla ve věku 15 let případně později.

Večeře Páně je slavnost, kterou slaví pokřtění společně se svým Pánem jako hostinu. Kristovu lásku nám při ní připomíná chléb a víno. Tak jako člověk nemůže žít bez pokrmu a nápoje, nemůže žít křesťan bez Krista, bez jeho odpuštění, pomoci, příkladu a naděje, kterou v nás vzbuzuje jeho vzkříšení. Večeře Páně se na rozdíl od křtu opakuje a člověk se jí má účastnit stále znovu. Je to jeho posila na cestě. Znamení vzájemného odpuštění a smíření. Předobraz budoucí radosti a Božího království. Večeři Páně je zklamáním pro ty, kdo si myslí, že jsou díky své víře lepší než druzí, ale stává se radostí a nadějí pro ty, kteří si přiznávají své chyby a vědí, že se jich sami nezbaví. Společenství večeře Páně je současně znamením smíření mezi lidmi navzájem. To vše bývá vyjádřeno v modlitbě, která vysluhování Večeře Páně předchází.

Mezi křesťany se dlouho vedla diskuse o tom, jak si máme představit Kristovu přítomnost při Večeři Páně. Evangelická církev věří, že vzkříšený Kristus je při Večeři Páně přítomen, ale nespojuje jeho přítomnost pouze s chlebem a vínem ale ani žádnou jinou věcí či osobou. Jeho přítomnost si můžeme představit tak, že Ježíš je při vysluhování uprostřed nás. Jako náš hostitel, přítel a Pán.

Zatímco křest si většina církví navzájem uznává (s výjimkou baptistů a některých letničních církví), otázka společného slavení Večeře Páně je daleko složitější. Evangelická církve zve k tomuto stolu všechny pokřtěné bez ohledu na církevní příslušnost. Katolická církev trvá na tom, že k eucharistii (tradiční název pro přijímání v katolické církvi) mohou přistupovat pouze ti, kteří s ní sdílí víru v trvalou proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně. Protože s ní evangelické církve tuto víru plně nesdílejí, nedovoluje svým členům, aby se účastnili stolu Páně v těchto církevních společenstvích. Oddělný stůl Páně je tak bolestným znamením rozdělené církve.