Kázání

„Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: “Už nemají víno.” Ježíš jí řekl: “Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.” Matka řekla služebníkům: “Udělejte, cokoli vám nařídí.” Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: “Naplňte ty nádoby vodou!” I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: “Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!” Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli zavolal si ženicha a řekl mu: “Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.” Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní.“ Jan 2,1-11

Milí bratři a milé sestry!

Evangelista Jan zaznamenal ve svém evangeliu sedm Ježíšových zázraků. První z nich je svatba v Káni. Každý z těch sedmi příběhů nazývá znamením. Tím naznačuje, že je nevypráví pouze proto, abychom se dozvěděli, co se tehdy stalo. Pomocí těch příběhů chce povědět mnohem víc. Vypráví je tak, aby nám na nich ukázal, kdo je to Ježíš. Pomáhá nám v něho uvěřit. Ty příběhy opravdu slouží jako znamení – někam ukazují. Něco trvalého a důležitého oznamují. Dnes máme před sebou první znamení. Příběh, při němž učedníci v Ježíše Krista uvěřili. Když se nad ním společně zamyslíme, může pomoci k víře i nám.

Ježíš většinou pomáhal lidem, kteří se ocitli v zoufalé situaci. Obrací se na něj nemocní, hladoví, chudí, všemi opovrhovaní hříšníci, malomocní, nešťastní rodiče, kterým umírá dítě. V takových chvílích snad každý člověk hledá pomoc a touží po Božím milosrdenství. To může vytvářet zdání, že Boha potřebují jen lidé, kteří jsou na dně. Nemocní, provinilí, opuštění, umírající.

Příběh o stavbě v Káni však vypráví o lidech, kteří byli na vrcholu svých sil. Sešli se, aby se mohli radovat a veselit. Byli přesvědčeni, že jim nic nechybí. Ženich i nevěsta byli šťastní, jejich rodiče a přátelé také. Všechno bylo přichystáno a nastrojeno. Na čem jiném si dává člověk víc záležet než na vlastní svatbě? Kdy jindy si připadáme jako mistři světa?

A přece se tu schyluje ke katastrofě. Někdo špatně spočítal hosty a měchy vína. Ženichovi hrozí veliká ostuda. „Už nemají vína,“ říká Ježíšova matka. To nám připomíná, že i kdybychom něčemu věnovali všechny své síly a byli si jisti, že je všechno v pořádku, i kdybychom byli zdraví, zajištění, spokojení a plni elánu – stačí malá chybička a všechno se hroutí a sype. Člověk nepotřebuje Boha, jenom když na něj dolehne nemoc a trápení, ale i tehdy, když mu zdánlivě všechno vychází a cítí se být na vrcholu svých sil. Našemu životu totiž vždycky něco chybí a kdo na to ještě nepřišel, bude dřív nebo později nemile překvapen. Člověk si neumí zajistit své štěstí. Vždycky o něco zakopne nebo si to něčím pokazí.

Je tu však Ježíšova matka, která se u svého syna přimlouvá. Jan ji nejmenuje, aby naznačil, že je to postava, která někoho zastupuje. Vykladači říkají, že v ní smíme vidět církev. Církev si má všímat, když někde hrozí katastrofa a lidem se hatí jejich plány. Církev nesmí být škodolibá. Má lidem přát štěstí a radost a hledat pomoc dřív než je pozdě. Úkolem církve je modlit se za druhé a vidět jejich problémy dřív, než se objeví v plné síle.

Ale Ježíš matčinu prosbu nejprve odmítá. A i když nakonec pomůže, jeho slova jsou přinejmenším reservovaná. V doslovném překladu říká: „Co je mně a tobě ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Církev a Ježíš si tu nerozumí. Každý z nich jakoby usiloval o něco jiného a směřoval k jinému cíli. Církev se přimlouvá za vyřešení bezprostřední nouze: nemají víno. Ježíš však myslí na svou hodinu. Církev chce vyřešit aktuální lidský problém, zatímco Ježíš jakoby hleděl kamsi do dáli. Mezi matkou a synem, mezi církví a jejím Spasitelem jakoby to zaskřípalo.

Klíčem k pochopení je slovo hodina. Vždycky, když ho Jan užije, myslí tím na hodinu Ježíšovy oběti. Tím slovem nám chce připomenout Ježíšův kříž. Naše vykoupení a vysvobození moci z hříchu a smrti. Na svou oběť myslí Ježíš i na svatbě v Káni Galilejské. To je ta hodina, pro kterou se narodil a přišel na svět. Jeho úkol je být Božím beránkem. Obětovat se za nás. Jedině tak nám může skutečně a trvale pomoci.

My však často uvažujeme podobně jako jeho matka. Představujeme si, jakou má Ježíš od Boha moc, co všechno může snadno změnit, jak a v čem by nám mohl pomoci. Když se k němu modlíme, obracíme se k němu většinou s jednotlivostmi. Tu nám něco chybí, tu nás něco bolí, tam si s něčím nevíme rady. Obracíme se k němu jen o výpomoc. Jen když nám dojdu síly nebo víno. Víc nechceme a ani nečekáme. Někdy potřebujeme uzdravit, jindy jen povzbudit. Většinou potřebujeme, aby nám Bůh pomohl vyřešit nějaký problém a dál už si zase chceme dělat věci po svém a sami. Pána Boha máme za dobrého pomocníka. Ale dům si chceme postavit sami. Od Pána Boha očekáváme, že nám bude míchat maltu a dolévat víno. Potřebujeme jen občas přidržet, abychom nespadli.

Ježíš neříká, že nepomůže. Ale jemně nám naznačuje, jak často mu nerozumíme a míjíme se s ním. To co on nám nabízí, není jen výpomoc a záplata, ale něco úplně nového. Ježíš s námi chce začít úplně znovu. Od začátku. Nabízí nám mnohem víc, než jen dolévat víno a pomáhat od bolesti. Později to řekne Nikodémovi. „Já jsem přišel na svět, aby ses mohl znovu narodit.“ My od něj většinou čekáme jen pomoc v nouzi. On nám však nabízí úplně nový život. My chceme jen vyspravit omítku. On nám však přišel postavit nový dům. Dům, v němž bychom mohli bydlet a žít navěky

Jestliže jsme již poznali, že našemu života něco důležitého chybí a toužíme-li po Ježíšově pomoci, pak ji musíme hledat v prvé řadě v jeho oběti na kříži. V draze zaplaceném odpuštění hříchů, které nám přinesla jeho krev. V novém pochopení celého svého života a ne jen v dílčí pomoci a zbavení se těch nejakutnějších starostí. Každá pomoc a milost, které se nám od Boha dostává, vyrůstá ve skutečnosti z Ježíšova kříže a oběti. Všechno se rozhodlo v té hodině, kdy řekl: Dokonáno jest.

Církev se někdy – podobně jako Ježíšova matka – s Kristem míjí a moc mu nerozumí. Ale to neznamená, že je tu zbytečná. Církev se musí umět učit. Změnit své zvyky a názory. Opouštět slepé cestičky a naslouchat tomu, co říká živý Kristus. A to se v tomto příběhu děje. Ježíšova matka, nenaléhá na svého syna. Neříká mu, co má dělat, ale radí, co máme dělat my. Její rada zní: „Udělejte, co vám řekne.“ Měli bychom si ji dnes vzít všichni k srdci.

Komu z nás by se nelíbilo, když se voda promění ve víno. Ale kdo tu vodu do těch kádí nanosí? Osmnáct věder. To je prý šest hektolitrů! A tenkrát voda ještě netekla z kohoutků. Musela se nanosit. Vytáhnout rumpálem ze studny a dávat pozor, aby se jí cestou moc nerozlilo. Boži divy se dějí, ale člověk se přitom někdy pořádně napotí a naběhá. A hlavně musí umět poslechnout a uvěřit, že to, co říká Ježíš, má smysl a přinese užitek. Jestli může církev něco poradit tomuto světu a sama sobě, pak je to právě ona věta: „Udělejte, co vám říká“. Bůh činí zázraky nejčastěji skrze naši poslušnost a víru. Ale ne tak, že si člověk něco usmyslí a když už nemůže, zavolá si Boha na pomoc. Zázraky se dějí tam, kde Bůh sám něco začíná, kde on volá k něčemu nás a my místo zbytečného mudrování a otázek poslechneme, i když se nám to třeba zdá být zbytečné a nesmyslné. Copak to dává rozum, nosit vodu do prázdných kádí? Na svatbě se přece nikdo očišťovat nebude! Ježíš má často zvláštní nápady. Copak to dává smysl pořád jen někomu odpouštět? Nastavit druhou tvář? Milovat nepřátele? Vyprávět o Bohu těm, které to nezajímá. Pomáhat, když si toho nikdo neváží. Modlit se, když se dlouho nic nemění. Pracovat, kde se nám nedaří. A přece právě tam se z obyčejné vody stává lahodné a dobré víno.

Když ho donesli správci hostiny, nevěřil vlastním chuťovým pohárkům. To přece nebyl žádný druhák. To bylo archivní víno s přívlastkem. Hned si zavolal ženicha, aby ho pochválil. „Chlapče, už jsem zažil hodně svateb a vypil hodně vína. Každý dává postupně víno horší a horší a nikdo to nepozná. Ale aby měl někdo pro hosty připravené tak dobré víno až do konce, to jsem ještě nezažil.“ A jak už to v Janově evangeliu bývá – ty největší pravdy vysloví často úplně neznámý člověk. Někdo, kdo ani netuší, jak hlubokou pravdu svými slovy říká.

Všichni lidé přece ve větší nebo menší míře klamou. Všichni umíme využít slabosti svých bližních. Nejdřív dáváme dobré víno a když už to hosté nepoznají, naléváme něco podřadnějšího. Přijde nám to docela normální. Všichni se navzájem tak trochu podvádíme a počítáme s tím, že i druzí nás v něčem podvedou. Jenom Ježíš je pravdivý a ryzí vždycky a ve všem a až do konce. V ničem nás neklame. Nezneužívá naší hlouposti a nevědomosti. Dává nám to nejlepší – i když to neumíme ocenit. Dává nám sám sebe. Dává nám všechno, co má.

Pro ty, kterým vrtá hlavou, jak se mohlo stát z vody víno, má evangelista překvapivou odpověď. To víno pochází z Kristovy oběti. Je to víno, za které bylo draze zaplaceno. Je to víno milosti, nového života a odpuštění. Ale není jen pro pozvané. Jen pro ty, kteří jsou čistí a spravedliví. Je ho dost pro všechny! Chcete-li se radovat spolu s Ježíšem a jeho učedníky, jste zváni. Amen.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nás zveš do své radosti. Víme, že není laciná, ale stála tě mnoho lásky a sebezapření. Pomoz nám, abychom u tebe nehledali jen chvilkovou výpomoc v nouzi, ale nalezli odvahu změnit celý svůj život. Děkujeme ti za pozvání ke svatbě,kterou jsi pro nás přichystal.Děkujeme ti, že díky tobě smíme žít v pokoji s Bohem a radovat se z jeho milosti. Amen.