Kázání

„ Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.” Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: “Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.” Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: “Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.” Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: “Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu? Odpověděl jim: “Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.” Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: “Cos to udělal?” Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. Zeptali se ho: “Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?” Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: “Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.” Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: “Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.” I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.“ Jonáš 1

Milí bratři a milé sestry!

Možná si ještě někdo z vás vzpomene, jaké to pro něj bylo vyznamenání, když mu rodiče poprvé svěřili nějaký úkol. Třeba když vám tatínek řekl: „Tady máš kladivo a přitluč hřebíkem tuhle laťku“. Nebo když vám maminka dala poprvé rozklepnout vajíčko a obrátit palačinku. A co teprve když jste mohli vzít někde na lesní cestě do ruky volant a řídit auto nebo uvařit úplně sami první oběd.

Později to člověk zažívá v zaměstnání, když mu přes jeho nezkušenost svěří první samostatný úkol nebo ho pošlou na služební cestu. Vždycky to znamená, že nám někdo důvěřuje. Někdo, kdo by to sám jistě zvládl daleko lépe než my, ale přesto nám chce dát příležitost a něco nás naučit. Svou důvěrou nám pomáhá, abychom mohli mít radost, že se nám něco podařilo. A když se nám něco nepodaří, pomůže nám napravit, co jsme pokazili. Každý člověk po takové důvěře touží. Všichni potřebujeme vědět, že jsme nějak užiteční.

Když Pán Bůh posílá Jonáše do Ninive, je to především projev veliké Boží důvěry k člověku. Hospodin si to přece mohl s Ninivskými docela dobře vyřídit sám a lépe. Klidně mohl Jonáše obejít a napravit Ninivské hromem a bleskem. Kdyby na ně seslal nějakou katastrofu a hned by k němu začali volat o pomoc a činit pokání. Ale Pán Bůh nechce člověka obejít. Chce nás vtáhnout do svého díla. Pán Bůh se s námi zdržuje tak, jako se zdržuje máma se svou dcerou, když ji učí zadělávat na koláče.

Není to úžasné? Uvědomujeme si vůbec, jakou k nám má Pán Bůh důvěru a jakou s námi musí mít trpělivost? Místo aby si na světě všechno zařídil sám, svěřil záchranu světa do našich rukou. Místo andělů posílá do světa nás, hříšníky a trpělivě snáší všechny naše výmluvy, chyby a útěky. Dobře zná tu věčnou hru na schovávanou, kterou se snažíme s Bohem bezúspěšně hrát podobně jako Jonáš nebo Adam v ráji.

Bratři a sestry, jestliže nás Pán Bůh k něčemu volá, jestliže smíme pro záchranu a dobro druhých lidí z jeho pověření něco udělat, je to pro nás jedinečná a nezasloužená příležitost. Nechápejme ji jako břemeno a nepříjemnou povinnost. Je to naopak znamení Boží důvěry a lásky. Neohlížejme se po druhých, kteří by to možná zvládli lépe, ale buďme šťastní, že právě nás Bůh někam volá a k někomu posílá. Kdyby nám napsal pan president a požádal nás o pomoc, všude bychom ten dopis hrdě ukazovali a byli pyšní, jaké cti se nám dostalo. Když nás však Pán Bůh posílá k sousedům, abychom jim pomohli nebo je povzbudili ve víře, všelijak se ošíváme a hledáme tisíce důvodů, proč to zrovna teď nejde. Jsme jako Jonáš, který si Boží důvěry neváží a snaží se svému úkolu vyhnout.

2.

Jonáš není jediný, kdo se Božímu poslání a úkolu vzpírá. Zvláštní však je, že o tom s Pánem Bohem vůbec nemluví. Všimněte si: Pán Bůh k Jonášovi promluví, ale Jonáš mu ani neodpoví! Mlčky se sebere a v přístavu nasedne na loď, která pluje do nejzápadnějšího přístavu, kde podle tehdejších představ končil svět.

V bibli je mnoho příběhů, v nichž se lidé brání splnit úkol, který jim Pán Bůh svěřil. Vymlouval se Mojžíš. Vzdával to Eliáš. Bránil se Jeremiáš. Nakonec i Pán Ježíš prosí svého nebeského Otce, aby nemusel jít cestou kříže. Ale ti všichni to Pánu Bohu řeknou. A Hospodin jim na jejich námitky a výmluvy s láskou a pochopením odpovídá. Bere vážně jejich slabost, strach, nevýmluvnost i únavu, ale současně jim nabízí pomoc. Trpělivě jim ukazuje, že když se na něj spolehnou, nemusí se bát. Dává jim záruky, že je v tom nenechá samotné. A tak Mojžíš, Eliáš, Jeremiáš, Ježíš i apoštolé nakonec jdou i tam, kam se jim podobně jako Jonášovi nechtělo. Bůh je svým slovem přesvědčí. Probudí v nich odvahu, naději a sílu. Tak dlouho je povzbuzuje a potěšuje, až ten úkol přijmou a s Boží pomocí také zvládnou a splní. Stejnou trpělivost má Pán Bůh i s námi! Jenom mu musíme být ochotní naslouchat.

Jonáš však Boží domlouvání a potěšování už dopředu odmítá. V tom vidím jeho největší selhání. Ne, že se svého úkolu bojí, ale že mlčí a zbaběle utíká. Ani nechce slyšet, co by mu Pán Bůh na jeho obavy řekl. Jakoby tušil, že jeho výmluvy neobstojí a tak se raději mlčky ztrácí a mizí. Není nám to podobné?

Když si člověk na něco netroufá, když si s něčím neví rady, když se mu do něčeho nechce, není to nic divného a Pán Bůh s tím počítá. Ale protože nás zná, ví také jak nás povzbudit a motivovat. Ale když člověk už dopředu Boží pomoc a domlouvání odmítá, je to zlé. Hřích není, když se mi do něčeho nechce, ale když si nechci dát pomoci. Když nejsem ochoten svůj názor ani vyslovit ani hájit a předem odmítám připustit, že by někdo mohl do problému vidět hlouběji a pravdivěji.

Proto si myslím: Když se nám do něčeho nechce, klidně to Pánu Bohu povězme. Za nic se před ním nestyďme. Ale především naslouchejme, co vám odpoví. A sami uvidíme, jestli naše argumenty obstojí. Ale když už dopředu Boží pomoc odmítáme, jak se může v našem životě něco změnit?

3.

Jonáš tedy potichu utíká a nachází loď, která podle jeho představ míří tam, kam už Boží moc nesahá. Můžeme se tomu srdečně zasmát. Ale copak i my před Pánem Bohem neutíkáme? Stejně naivně a zbytečně. Třeba když říkáme, že máme moc jiné práce a starosti, které nám brání, abychom měli čas podílet se na životě církve. Dnes lidé neutíkají před Bohem na moře, ale do světa, kde doufají, že o něm neuslyší a nic jim ho nebude nepřipomínat. Zdá se jim totiž, jakoby Bůh z našeho světa zmizel. O všem tu přece rozhoduje a všechno dělá jen člověk. Na všechno si stačí. Všemu rozumí. Proto tak snadno na Boha zapomínáme.

Ale ve skutečnosti je to jen naše iluze. Bůh je i v tomto světě stále přítomen. Nikam se neztratil. To jen my ho nechceme vidět a slyšet. Je s námi v práci, ve škole, doma i v tramvaji. Nemluví k nám jen v kostele a v bibli. Můžeme se s ním setkat podobně jako Jonáš právě tam, kde bychom to nejméně čekali. I kdybychom seděli celý den jen před obrazovkou počítače, i kdybychom stále jen někam telefonovali, něco nakupovali a zařizovali, Boha tím ze svého života nevytěsníme. Čím déle a urputněji se mu budeme vyhýbat, tím naléhavěji se nám připomene. Třeba právě tím, jaká prázdnota nás přepadne, když se jen na chvilku zastavíme a uvědomíme si, jak jsme v tomto světě opuštění a ztracení. Není naše horečná aktivita často jen útěkem před sebou samými?

4.

Všimněme si však ještě jedné okolnosti. Jonáš, který utíká před Bohem, utíká současně i před lidmi. Když se loď ocitne v bouři a celá posádka dělá, co může, Jonáš si klidně spí. Není to však spánek spravedlivých. Je to spánek líných a lhostejných. Jonášovi je jedno, co se kolem něho děje. Nezáleží mu nejen na sobě ale ani na druhých. Proto zaspí i tu hroznou bouři, která se strhla kvůli němu.

Když jsem přemýšlel, proč se Jonáš svému úkolu, jít do Ninive, vyhýbá, napadlo mě, že mu na těch lidech asi nezáleží. Jonáš byl soustředěn především sám na sebe. To mu brání, aby mohl Boží úkol přijmout. Nejsme mu podobní? Nejsme i my příliš zahledění do svých problémů, že nás už nic jiného nezajímá? Co když se právě touto zahleděností do sebe samotných o mnohé připravujeme?

Všimněte si, když je někdo lhostejný k Bohu, bývá lhostejný i ke svým bližním. Kdo utíká před Bohem, je tak soustředěn sám na sebe, že ho nezajímají starosti druhých. Jonášovi si jistě ulevilo, když loď odrazila od břehu. Opojen snadným vítězstvím blaženě usnul. V duchu si říkal: „Tak přece jen se mi to podařilo. Teď už na mě Hospodin nemůže. Konečně mám klid.“ Byl tak pyšný, jak šikovně se vysmekl Božímu poslání, že ho ani nenapadlo, že svým hříchem ohrožuje a vystavuje nebezpečí druhé.

Jenže, když se někdo vyhýbá Bohu, nikdy to není jen jeho soukromá věc. Vždycky tím strhává do neštěstí i své okolí. A tak se dřív nebo později prozradí. Kdo utíká před Bohem, dřív nebo později se prozradí svou lhostejností a sobectvím. Není k tomu třeba žádného losování. Na svém vztahu k druhým lidem si můžeme sami ověřit, zda Boha hledáme nebo před nám utíkáme.

5.

Ale teď si představte, když kapitán lodi ke svému úžasu a zděšení nachází v podpalubí spícího člověka. Je to právě tento otrlý námořník, který na Jonáše křičí: „Jak to, že spíš? Proč se nemodlíš? Copak nevěříš v žádného Boha? Copak se neumíš modlit?“

Někdy k nám Pán Bůh promluví ústy těch, od nichž bychom to nejméně čekali. Copak mohl ten pohan něco vědět o Hospodinu? Přitom přesně pojmenoval největší problém Jonášova života. Zatímco všichni volali ke svým bohům, Jonáš se modlit nemohl. Sám si dveře k Boží milosti zavřel a nedovedl si představit, že by je ještě někdy mohl otevřít. Když člověk před Bohem utíká, je to hrozně snadné. Ale nesrovnatelně těžší je, když se potřebujeme vrátit.

Jonáš není schopen se modlit. A přitom to bylo to jediné, co mohl a měl v tu chvíli udělat, aby zachránil sebe i ostatní. Ústy pohanského kapitána k němu mluví sám Bůh a nabízí mu záchranu. Ale Jonáš mlčí. Přizná se svým spolucestujícím, že je to on, kdo je přivedl do neštěstí, ale současně to vzdává. Radí, aby jej hodili do moře, což námořníci po velikém zdráhání nakonec učiní. Vlastní vzdor Jonášovi zcela zakrývá naději na Boží slitování a pomoc.

To je, bratři a sestry, ta největší moc, kterou nad námi hřích má. Ne, že provedeme něco zlého, ale že už se dopředu vzdáváme naděje. Jonáš si nedovede představit, že by pro něj mohl mít Bůh ještě slitování. I když mu Pán Bůh tu cestičku ústy pohanského kapitána nabízí, on o ni ani neuvažuje! Raději to skončí. Tak děsivou moc má nad námi náš hřích. A kdyby Pán Bůh neměl v záloze velikou rybu, Jonáš by se z toho moře už nikdy nevynořil

Dnešní příběh nás povzbuzuje k naději a odvaze. Ve skutečnosti na tom nikdy nejsme tak zle, abychom se nemohli začít modlit a hledat Boha. Nejzákeřnější ďáblova lest je právě v tom, že nám namlouvá a nešeptává: „Tebe už by Bůh ani neslyšel. Když se nedokážeš polepšit, je všechno zbytečné. Tobě už není pomoci.“

Ve skutečnosti je to ta největší lež a podvod. K Pánu Bohu se můžete obrátit a modlit vždycky. Ne až se polepšíte. Ne až zase bude všechno v pořádku. Ale hned! V tu samou chvíli, kdy se zhroutí naše pýcha. Modlit se smíme a máme, i když na svou obhajobu nemáme vůbec nic! Dveře k Božímu odpuštění a lásce jsou nám stále otevřené díky Pánu Ježíši Kristu. To on se dal potrestat za naše hříchy. Není třeba, abychom tak jako Jonáš nad sebou lámali hůl. Naše oběť by byla zbytečná a nešťastná. Za nás do těch rozbouřených vln skočil Syn Boží. Proto smíme i v těch nejtěžších chvílích vždycky znovu doufat. Pán Bůh nenechal Jonáše zahynout. Dal mu novou příležitost. A stejně mu záleží i na každém z nás. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme Ti, že nás voláš a používáš ke svému dílu. Nejsme o nic lepší než Jonáš. Vymlouváme se na tisíc věcí, zatímco ty trpělivě čekáš, až se k tobě vrátíme. Povzbuď nás prosíme, abychom víc mysleli na druhé než na sebe. Amen.

Brno 6.2.2000