Kázání

„Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.

Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal. Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal. Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ,Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. Jeho pán mu odpověděl: ,Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.” Mt 25,14-30

Milí bratři a milé sestry!

Pán Ježíš vypráví o bohatém člověku, který svěřil svým služebníkům veliké peníze. Jedna hřivna – to byl tehdy asi milión. Možná i víc. Pán tedy musel mít ke svým služebníkům velikou důvěru. A když víme, že ten příběh vypráví o našem vztahu k Bohu, smíme hned na začátku říci povzbudivé slovo. Ačkoli jsme si to ničím nezasloužili, Pán Ježíš k nám má velikou důvěru. Je ochoten nám svěřit obrovské hodnoty. Také však od nás velmi mnoho očekává.

Co náš v tom příběhu přímo bije do očí je nespravedlnost. Proč jeden služebník dostane pět miliónů, druhý dva a třetí jenom jeden. Proč dává Pán každému jinak? Neměli by mít všichni stejnou důvěru?

Ale zkuste si představit své tři kamarády, nebo pokud jste rodiče své tři děti. Máte je stejně rádi a přece víte, že každé z nich je jiné. Jeden svědomitější, druhý odvážnější a třetí opatrnější. Proto nedáte každému stejně, ale rozdělíte jim úkoly přiměřeně. Starší dostane větší díl odpovědnosti a mladšímu svěříte takový úkol, aby na něj stačil. A stejně rozděluje své úkoly i Pán Ježíš. Ty milióny v našem příběhu totiž nedostal nikdo za odměnu. Byla to počáteční investice, s kterou měli podnikat. A pán své služebníky dobře znal. Věděl, jak velké břemeno odpovědnosti může na koho naložit.

I každému z nás Pán Ježíš vybírá jiný úkol, jinou práci a různou míru odpovědnosti. Ale všichni, kteří svůj úkol – ať je jakýkoli – přijmou a čestně v něm obstojí – dostanou nakonec stejnou odměnu. Jsou pozváni na hostinu, kde jim Pán znovu projeví svou důvěru. „ Pojď služebníku dobrý a věrný. Nad málem jsi byl věrný, nad mnohým tě ustanovím. Vejdi v radost svého Pána.“

V tom je Boží spravedlnost. Na počátku dostáváme různě, abychom své úkoly zvládli. Ale, každý, kdo se na svém místě osvědčí, dostane stejnou odměnu – bude přijat do společenství Božího království. Bude vysvobozen z prázdnoty a nicoty, která nás jinak čeká. Bez ohledu na to, jestli mu bylo svěřeno víc nebo míň.

Říkám to proto, že právě v mládí nás ta počáteční různost trápí. Pořád se s někým srovnáváme. Proč je tamta hezčí? Proč je tam ten silnější a chytřejší? Proč právě mně jde učení hůř než druhým? Proč mají naši míň peněz než ostatní? Ale pokračuje to i později. I my dospělí se ptáme: Proč nemohu mít šťastné manželství? Proč nemohu najít práci. Proč nemohu být zdravý jako většina ostatních? Proč mají jiní lidé život snadnější? Jsou to však otázky, které nikam nevedou a nikdo nám na ně neodpoví.

Podívejme se na to z hlediska našeho podobenství. Každému z nás svěřil Pán Ježíš nějaký úkol. Každého vybavil pro život jinak. Nemá cenu se s nikým srovnávat, nikomu závidět nebo jím dokonce pohrdat. Každý z nás dostává takové úkoly, aby je zvládl. Každý z nás má Boží důvěru. A když od svého úkolu neutečeme, sejdeme se nakonec všichni u jednoho stolu. A tam bude úplně jedno, s jak velikými úspěchy či výsledky se tam kdo dostaví. Jen jedno bude důležité: aby každý z nás udělal maximum z toho, co mohl a nepromarnil drahocenný čas, který mu byl svěřen.

Nyní se dostáváme k otázce, co si máme představit pod těmi milióny, které nám svěřil náš Pán. Rád bych to řekl co možná jednoduše a srozumitelně. Ty hřivny, které jsi dostal od Pána, to je všechno, co umíš a máš, jestliže tím začneš sloužit a pracovat pro Boží království. Všechny tvé schopnosti, kterými přestaneš sloužit jen sám sobě a využiješ je ku prospěchu druhých. Je to všechno, čím přispěješ k tomu, aby se život na této zemi stal krásnější a radostnější. Může to být tvá práce, to, čemu se právě učíš, tvůj čas, tvá ochota, peníze i vytrvalost, všechno, čím přispěješ k většímu porozumění, smíření a spravedlnosti mezi lidmi.

A aby nám to šlo lépe od ruky, dal Pán Ježíš dar, který tyto naše přirozené schopnosti dovede doslova znásobit. Učeně se tomu říká dar Ducha svatého, ale dá se to říct i mnohem srozumitelněji.

Když uvěříš, že díky Ježíši Kristu už se nemusíš starat sám o sebe, začne tě bavit starat se o druhé. Dostaneš chuť a energii udělat pro ně něco dobrého a prospěšného. A v tom je celé to tajemství.

Všichni víte, jak obrovský je to rozdíl, když někdo něco dělá jen z povinnosti a nebo pro to, že ho to baví. Když nás něco baví, nemusíme se to ani učit. Když nás něco těší, ani tomu neříkáme práce. Je to pro nás zábava a radost, i když se u toho třeba pořádně zapotíme. A v tom je celé tajemství života s Bohem. Dar Ducha svatého znamená, že vás začne bavit žít pro druhé. Už to nebudete dělat na rozkaz ani z povinnosti, ale stane se vám to radostí a štěstím.

Někdy se mluví o daru víry, lásky a naděje. Dar víry znamená, že se člověku začnou v hlavě rodit nápady, jak a kde by se dalo pro druhé udělat něco dobrého. Víra, to je odvaha, chuť a fantasie, která člověku nedává spát. Kdo věří Ježíši Kristu, ten bude stále objevovat nové a nové příležitosti, jak by se dalo někomu pomoci a kde by se dalo něco zlepšit a napravit. Mít nápady a fantasii je počátek všeho. Kde není této víry, tam člověka ani nic nenapadne, a stále si jen naříká, že se nedá nic dělat.

Dar křesťanské lásky znamená, že vás začne bavit ty dobré věci nejen plánovat a vymýšlet, ale také uskutečňovat. Dar lásky znamená, že vás těší lidem pomáhat, že máte radost, když můžete někomu odpustit a děláte si starost s jejich starostmi. To se nedá naučit ale není to nikomu ani vrozené. Je to dar, který dává Pán Ježíš každému, kdo uvěří, že on sám je milován a zachráněn Boží milostí.

Dar naděje pak znamená, že člověk raději dopředu počítá s překážkami, které se každé dobré věci staví do cesty a je připraven porvat se se vším, co by ho chtělo zastavit. Naděje to je radost, tichost a vytrvalost, s kterou člověk slouží dobré věci, aniž si ho kdo všimne.

To jsou ty dary k nezaplacení. I kdyby jste někdy měli milióny a chyběl vám dar víry, lásky a naděje, budou vám ty peníze na nic a nic rozumného z nich nebude. Máte-li od Boha víru, lásku a naději, máte všechno, co potřebujete.

Nakonec však nastalo účtování. Přišel Pán a každý služebník musel předložit výsledky svého podnikání. První dva zhodnotili své investice stoprocentně. Komu bylo svěřeno 5 miliónů, přinesl dalších 5. Ten, komu byly svěřeny 2, se pochlubil dalšími 2. A my si v duchu říkáme, jaký byl Pán Ježíš idealista. Vždyť v podnikání se přece dá i prodělat a přijít na buben. Co by se asi stalo, kdyby ten z pěti hřivnami přišel a řekl: „Pane, poctivě jsem snažil a investované peníze, ale o všechny jsem přišel. Dal jsi mi pět miliónů a já nemám nic. Akcie, které jsem koupil. šly dolů. Obchodník, kterému jsem dovezl zboží, mi nezaplatil.“ Co myslíte, pochválil by Pán Ježíš i takového služebníka?

Ale Pán Ježíš nebyl naivní. I v jeho době lidé prodělávali a krachovali. Jestliže ve svém podobenství uvádí pouze úspěšné podnikatele, pak nám tím chce něco naznačit a napovědět.

Když někdo pracuje a investuje pro Boží království – nemůže nikdy zkrachovat! Když někomu odpustíš, když někoho potěšíš, když druhému pomůžeš, niky to není marné a zbytečné. Když nasytíš hladového, navštívíš nemocného a poradíš bezradnému – přinese to vždycky užitek. Jsou to semínka, která přináší ovoce, o kterém často ani nevíš. U lidí za to možná sklidíš nevděk, posměch a pohrdání, ale tvůj účet v Božím království každým skutkem lásky jen roste.

A tak nejlepší podnikat právě v této oblasti. Když ze sebe vydáš dobré slovo, když obětuješ bližnímu svůj as, když se pokusíš druhé,mu porozumět – nemůžeš na tom nikdy prodělat. A až ti Pán Ježíš ukáže ty milióny, které to vyneslo, nebudeš jednou věřit vlastním očím.

Nesmíme však zapomenout ani na toho chudáka, co dostal jen jednu hřivnu a který ji také poctivě vrátil. Co taky s jednou hřivnou. A přece i o ni přišel. Je nám ho všem líto. Vždyť přece nic neukradl. Proč byl tak přísně potrestán? Měl pouze strach. Ale vrátil všechno, co dostal. Ale co když je nám tohoto člověka líto pouze proto, že se mu tak časti podobáme.

V podobenství čteme, že si Pán přišel pro své peníze po dlouhé době. Kdyby šlo opravdu jen o peníze, měl by nárok alespoň na úroky. Je známo, že za 20 či 30 let peníze uložené do banky svou nominální hodnotu často zdvojnásobí. Dávat je doma do slamníku nebo je zakopat do země, je opravdu hloupost a ztráta. Ale představme si, že nejde o peníze. Představte si pole, které zůstane po léta neoseto. Zrno, které nikdo nezaseje. Strom, jehož ovoce nikdo neotrhá. Dítě, kterému se nikdo nevěnuje. Mládí, které jsme promarnili. Čas, který už se nikdy nevrátí. Člověku jde přitom mráz po zádech.

Ta největší hřivna, kterou máme je čas. A největší hřích je nevyužitá příležitost. Promarněný čas. Naše pasivita a nečinnost. Naše lhostejnost a strach něco změnit. To je ta zakopaná hřivna. To, co jsme mohli učinit a neučinili. To, co jsme zůstali dlužní Pánu Bohu, svým bližním a sami sobě.

Ten člověk se hájil tím, že se bál. „Poznal jsme tě Pane, že jsi tvrdý a patří ti všechno. Netroufal jsem si nakládat s tím, co je tvé.“ Mnozí lidé mají i dnes z Boha strach a raději o něm nechtějí slyšet. Ale kdo zaslechl o Ježíši Kristu, už nikdy nemůže říci, že má z Boha strach. Pán Ježíš nám přece celým svým životem i svou vlastní smrtí ukázal, že Bůh je náš milující otec, přítel. Nikdo na světě nám nerozumí tak dobře jako On. Schovávat se před ním, je ta nejhloupější výmluva.

To jediné, oč nyní běží, je dát se potichu do toho. Začít pracovat pro Boží království. Začít myslet a žít ne pro sebe ale pro druhé. Neboť to se počítá. Všechno ostatní se postupně ztrácí. Zatím je ještě čas. Náš Pán rozdal své dary a ještě se nevrátil. A my víme, že s tím, co jsme od něho dostali, nemůžeme prodělat. Amen.

JG, Brno, 5.9 1999