Kázání

Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi: “Vstaň a sestup do hrnčířova domu a tam ti ohlásím svá slova.” Sestoupil jsem tedy do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné. I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: “Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský. Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím. Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci. A nyní vyřiď mužům judským a obyvatelům Jeruzaléma: Toto praví Hospodin: Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.” Oni však řekli: “Zbytečné řeči. Půjdeme za svými úmysly, každý z nás bude jednat podle svého zarputilého a zlého srdce.” Jeremiáš 18,1-12

Milí bratři a milé sestry!

Jistě jste už někdy viděli, jak pracuje hrnčíř? Vezme kus hlíny a udělá z ní nádobu. Ale tak jednoduché to zas není. Hrnčířská hlína je tvárná a měkká skoro jako plastelína. Kdo z vás měl někdy možnost sednout si za hrnčířský kruh, dobře ví, jak těžké je udělat z hlíny i jen docela malou mističku nebo hrníček. Jsou však mistři, kteří z hlíny doslova vyčarují veliký džbán, talíř nebo vysokou a tenkou vázu. Musí se to ale učit několik let.

K jednomu takovému mistru hrnčířovi pozval Pán Bůh proroka Jeremiáše. Není to divné? Většinou nás Pán Bůh zve do kostela, kde nám říká, jak se máme chovat. A dnes nás zve na exkursi do hrnčířské dílny?! Však to bylo Jeremiášovi divné. Ale když se chvíli díval na hrnčíře, jak pracuje s hlínou, Pán Bůh k němu nečekaně promluvil. Prorok v té hlíně, která se otáčela na hrnčířském kruhu spatřil sám sebe a svůj národ. Mnohé věci, které předtím nechápal, mu byly náhle jasné a zřejmé.

Podobně jedná Pán Bůh i s námi. Abychom některé věci pochopili, učí nás dívat se kolem sebe. Když rolník seje, když těsto kvasí, když rybáři zatahují sítě, když pastýř hledá ztracenou ovcí, když z jara rozkvete louka a vrabec hledá si potravu – to vše jsou názorné obrazy Boží péče a moudrosti. Je třeba mít otevřené oči i uši, abychom zaslechli Boží hlas. Ten nemusí vždycky znít jen z kazatelny, ale přichází za námi všude tam, kde jsme ochotni přijmout nový pohled na svůj život.

Dnes nás však Pán Bůh nepozval do přírody, ale do hrnčířské dílny. Pracuje se tu z hlínou, které je všude, kolik kdo chce. Leckde stačí kopnout do země a máte hroudu. A když ji trochu namočíte a zpracujete, je z vás hrnčíř. Hlína je ten nejlevnější materiál. Nemusí se dobývat z hlubin země jako železo, nemusí růst v lese jako dřevo. Ale teprve v hrnčířské dílně se z obyčejné hlíny stává něco užitečného. Hrnčíř vezme do rukou hroudu a zkušeným pohybem ji dá na roztočený kruh. A v tu chvíli se začnou dít divy. Z bezcenné hromádky jílu se před našima očima stává potřebná a užitečná věc. Z beztvaré hlíny pomalu vyrůstá džbán, mísa, ozdobný pohár nebo hrnec. Každý hrnčířův výrobek je něčím jedinečný a krásný. Ještě před chvílí nebyla hlína ničím a během krátké chvíle se z ní stává něco užitečného a neopakovatelného. Jeremiáš se pozorně díval na právě vznikající džbán, který se doslova rodil v hrnčířových rukou, a náhle v něm spatřil sám sebe. Svůj vlastní život a Boží lásku, která ho stále znovu tvoří a hněte, aby jeho život nebyl marný a zbytečný.

O tom, že je Bůh jako hrnčíř, už Jeremiáš slyšel mnohokrát. Lidé si tehdy představovali, že když člověk vzniká v útrobách matčina těla, je to Bůh, kdo jej tam hněte a tvoří, aby mu nakonec vdechl dar života. Ale dnes poprvé si Jeremiáš uvědomil, že Boží práce na člověku nekončí jeho narozením. Když se člověk narodí, je vlastně jen kusem beztvaré hlíny. Copak si nejsme všichni podobní? Všichni chceme jíst a pít. Všichni chceme být šťastní a spokojení. Všichni myslíme sami na sebe. Ale Pán Bůh s námi má jiné plány.

Když se narodíme, jakoby si nás Pán Bůh položil na hrnčířský kruh a začal nás zvolna formovat. Nejprve k nám promlouvá láskou a péči našich rodičů. A když dostaneme víc rozumu, začne k nám mluvit přímo. Svým slovem nám pomáhá, aby z nás vyrostli svobodní, krásní a stateční lidé. Člověk však nebývá dobrá hlína. Každý z nás se Pánu Bohu vzpírá, vymlouvá, uhýbá, schovává a stále něco předstírá.

Jeremiáš si v duchu představil sám sebe. Kolik už si s ním dal Pán Bůh práce. Kolikrát na něj musel svým slovem přitlačit, kolikrát už nastavil dlaň jeho hloupostem. Kolikrát jej podržel, upevnil a povzbudil. Když se díval na hrnčířovy dlaně, obdivoval jejich jemnost a cit. Tak jako hrnčíř tvoří nádobu jemnými pohyby svých rukou, tvoří Pán Bůh každého z nás svým slovem. Vším, co slyšíme v bibli i tím, co nám říká skrze naše bližní – tím vším nás Pán Bůh stále formuje, přetváří, napomíná a povzbuzuje. Někdy se zdá, že hrnčíř svýma rukama skoro nehýbá a přece se mu hlína pod rukama mění. Boží slovo vypadá často jako chabé a bezbranné a přece se právě jeho vlivem člověk postupně mění a stává lepším.

Vybral jsem příběh o hrnčířovi a hlíně právě pro dnešní den, kdy si připomínáme 10. výročí našeho skautského oddílu. Když je člověk mladý, bývá jeho srdce a duše ještě tvárná. Právě tehdy je největší naděje, že se Pánu Bohu podaří dát našemu životu potřebný tvar a podobu. Kdo zůstane jen hroudou hlíny, která si nedá říci a dělá si všechno po svém, prožije svůj život většinou zbytečně. Nikomu neposlouží. Nikoho nepotěší. Viděli jste snad už někdy hlínu, která by se sama stala miskou nebo vázu? Právě proto je třeba věnovat se každému dítěti a mladému člověku a nenechat nikoho napospas jeho sobectví a náladám. Vždyť většina problémů, které máme v dospělosti, vzniká v našem dětství a dospívání. Když člověk nemá nikoho, komu by mohl důvěřovat, když nemá nikoho, kdo jej usměrní a dá mu poznat lásku, vyrůstají z nás nešťastní lidé, kteří nerozumí sami sobě ani druhým.

Ale v tom se Jeremiáš zarazil. Co se to stalo? Hrnčíř z nenadání zastavil kruh a vázu, která už byla skoro hotová, zničil! Během několika vteřin z ní byla zase jen beztvará hrouda hlíny. Nebyla to však hrnčířova chyba. V hlíně musel být malý kamínek nebo vzduchová bublinka, která by v peci praskla. Proto musel hrnčíř začít tvořit vázu znovu. Z téže hlíny jako předtím, ale úplně od začátku. Jeremiášovi bylo hrnčíře líto. Tolik si dal s vázou práce a všechna jeho námaha přišla nazmar, Všechno se muselo udělat znovu. Jeremiáš před sebou pořád viděl už skoro hotovou vázu a nemohl pochopit, kam se v tak krátké chvíli poděla.

Ale tu k němu Pán Bůh promluvil: „Jeremiáši, zdali není Izrael jako ta váza, která se nepovedla a musela být zničena? Kolikrát jsem vás napomínal, kolikrát jsme vám domlouval, ale nedali jste si říci? Proto nyní zničím své dílo abych je mohl začít znovu. Vydám svůj lid do rukou nepřátel, nechám zničit svůj chrám a zbořit jeruzalémské hradby. Odvedou vás do zajetí, kde se znovu stanete jedním z mnoha národů a nebude na vás nic zvláštního. Ztratíte všechnu naději a budete si připadat zbyteční a zapomenutí. Teprve z vašich synů a dcer znovu utvořím národ, který by světu připomínal mé jméno a svědčil o mé slávě.“

Jeremiáš tiše seděl a v duchu se modlil: „Hospodine, prosím, dopřej nám ještě času. Měj s námi trpělivost. Nenič dílo, které jsi započal. Půjdu k lidem a budu třeba řvát a křičet, aby se napravili a změnili své cesty“

A skutečně. Jeremiáš vyběhl z hrnčířské dílny, postavil se před jeruzalémský chrám a všem vyprávěl, co viděl a slyšel. Ale lidé se mu vysmáli. „Co blázníš Jeremiáši? Copak nevidíš kolik nás je? Pán Bůh nás neopustí. Přece by nezničil svůj chrám? Vždyť nás už tolik let chrání. Nám se nemůže nic zlého stát. Nech nás na pokoji a starej se o své věci. My sami nejlíp víme, co máme dělat.“

A tak se stalo, co Jeremiáš viděl v domě hrnčířově. Pán Bůh své dílo zničil a rozehnal Izrael do všech koutů světa. Teprve po 50 letech začal své dílo znovu, s novými lidmi, s potomky těch, které potrestal.

Co myslíte, nehrozí něco podobného i nám? Když jsme byli mladí, nechali jsme se Božím slovem vést a tvárnit. Dnes se nám mnohým zdá, že už všechno víme. Připadáme si hotoví a dostatečně dobří na to, abychom se nemuseli měnit a naslouchat, co od nás Hospodin žádá. Někdy máme pocit, že s námi už Pán Bůh žádnou práci nemá. Na všechno máme hotový názor. O každém si myslíme své. Naše srdce ztvrdlo. Naše uši slyší, jen to, co chtějí slyšet. Naše oči vidí jen to, co chceme vidět. . Člověk však nikdy není hotov! Bůh chce ve svém díle stále pokračovat. I v padesáti, šedesáti a sedmdesáti letech si s námi dává práci. Dá se však s námi ještě znovu začít? Nejsme tak namyšlení, že už předem všechno nové a nezvyklé odmítáme? Nejsme někdy Pánu Bohu protivní jako Jeremiášovi současníci? V takových případech pomáhá jediná věc. Životní zlom a otřes, při kterém se člověku zhroutí všechny falešné jistoty, všechna pýcha a sebejistota. Možná si i my budeme muset jednou přiznat, že se nám život nepovedl a jsme jako ta nevydařená nádoba z hlíny. Budeme však mít dost síly a pokory uznat to a začít znovu? Hlíny se nikdo neptá, ale Pán Bůh se člověka ptá a čeká na jeho odpověď. Amen.

Díky Bože, že s námi stále znovu začínáš a máš s námi víc trpělivosti než všichni hrnčíři dohromady. Prosíme, abychom Tvé Slovo přijímali se stejnou pokorou a poslušností, jako když se hlína podrobí hrnčířovým dlaním. Amen.

Jiří Gruber, Brno 2.4.2000, skautský den