Lazar
“Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky.” Jan 11, 25
“Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky.” Jan 11, 25
Milí bratři a milé sestry!
Pouze evangelista Jan nám vypráví tento pozoruhodný příběh o vzkříšení Ježíšova přítele Lazara. Zařazuje jej těsně před Ježíšův velikonoční příběh jako poslední ze sedmi znamení, na kterých se snaží ukázat a vysvětlit, kdo je to Ježíš.
Všimněte si, že Lazar v tom příběhu zcela ustupuje do pozadí. Nic neříká. Nic nedělá. Nedovíme se o jeho pocitech před smrtí ani o tom, co prožíval po svém vzkříšení. Hlavní postavou je Ježíš. On to je, kdo jde vstříc nebezpečí. On dává Lazarovým sestrám, naději. On se rozhorlí tváří tvář lidské beznadějí a zoufalství. On prosí svého Otce o pomoc. On volá mrtvého ven z hrobu. Je víc než nápadné, jak se Lazar sám v příběhu ztrácí a všechna naše pozornost je soustředěna na Ježíše. To vše má jeden cíl:
Vyprávěním o zmrtvýchvstání obyčejného člověka – Lazara, chce evangelista ukázat, co pro nás znamená velikonoční zvěst o vzkříšení. Ježíšovo zmrtvýchvstání není jen jeho soukromé vítězství, ani pouhý důkaz, že byl opravdu Synem Božím. Ježíšovo vzkříšení má jedinečný význam pro každého z nás. Abychom si to dovedli lépe představit, líčí evangelista slávu a dosah Kristova vzkříšení na příběhu jednoho z nás – Lazara z Betanie.
2.
Už začátek příběhu je neobvyklý. Ježíš dostává zprávu, že jeho přítel je nemocen, ale když to uslyší, pronese zvláštní větu: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ní oslaven“. Na první poslech to vypadá, jakoby byl Ježíš povýšen nad naše osobní bolesti a tragedie. Klidně nechá Lazara zemřít, aby se ukázalo, jak je Bůh mocný. Lazar však není bezmocnou obětí jakýchsi vyšších plánů. Výslovně tu čteme, že Ježíš Lazara miloval. Podobně jako miluje každého z nás. Proto i o našich nemocích a trápeních platí, že mohou posloužit větší slávě Boží.
Rozumím tomu tak, že život žádného z nás nemá smysl jen sám v sobě. Sláva lidského života nezávisí na tom, co jsme si sami vytkli jako svůj cíl. Život každého z nás však skrytě souvisí s tím, co na této zemi tvoří a činí Bůh. V tom je pro nás obrovská, ano ta největší naděje. Náš život není sevřen do kategorií úspěchu či neúspěchu, zdraví či nemoci, šťastného nebo nepodařeného manželství. Náš život patří do příběhu Boží spásy. Když se člověk ptá, proč žije a chodí po světě, proč ho potkalo to či ono, oč se má snažit a usilovat, smí to vše vidět v této nečekané a slavné souvislosti, Jsme tu proto, aby skrze náš život byl oslaven Bůh a jeho Syn Ježíše Kristus.
3.
Na první pohled to zní velice troufale a neskromně. Ale všimněme si, že to o sobě neříká Lazar sám, ale jeho přítel Ježíš. Říká to o nemoci, ze které jsou všichni nešťastní a proti níž jsou bezmocní. Smysl a cíl našemu životu tedy nedává to, co sami dokážeme nebo nedokážeme, co se nám podařilo nebo v čem jsme prohráli. Cena našeho života záleží v tom, co s námi a pro nás učinil Ježíš Kristus. Sláva našeho života je v tom, že nás změnila Boží milost a láska. Náš život není pomalé či rychlejší směřování k neodvratnému konci, ale cesta k Boží slávě a vítězství. Skrze náš život bude jednou oslaven Bůh. Život každého z nás poslouží jako svědectví o Boží lásce a věrnosti. V tom je radost a krása každého našeho probuzení!
Těm, kdo milují jen sami sebe to ovšem moc nesedí. Nechtějí hrát v Božím příběhu druhé housle. Usilují být hlavní postavou svého života. Ale těm, kteří milují Boha, je blízká a milá právě tato vedlejší role. Ve skutečnosti ani na ni nestačíme a přece nám byla z milosti svěřena. Žít k Boží slávě je úloha krásná a důležitá. A především nadějná. Dobře ji pochopil Jan Křtitel, když řekl: „On musí růst, já pak menšiti se.“
4.
To druhé, nad čím se dnes společně zamyslíme, s tím úzce souvisí. Ježíš ví, že Lazar umírá, a přece zůstává ještě dva dny na druhém břehu Jordánu. Nechce zasahovat bezprostředně. Nechce jen uzdravit ani oživit právě zemřelého. Tentokrát chce opravdu vzkřísit z mrtvých. Ale z příběhu je zřejmé, že to nebude nijak laciné. Učedníci Ježíše varují. Bojí si, že jejich mistr bude v Judsku ukamenován. Po počátečním váhání se odvážně přidávají k Ježíšovi s vědomím, že i oni jdou vstříc utrpení a možná i smrti. Evangelista tak chce vyjádřit důležitou okolnost: Aby mohl Lazar vstát z mrtvých, Ježíš kvůli tomu riskuje život. Ale nejen to! Ježíš nakonec kvůli Lazarovi umírá. Lazarovo vzkříšení se podle evangelisty stává bezprostředním podnětem Ježíšova zatčení a smrti. To znamená, že i naše vzkříšení něco stojí – Ježíšův život.
Když učedník Tomáš říká: „Pojďme a zemřeme spolu s ním“, není to lehkomyslné předsevzetí, jako když Petr slibuje že on na rozdíl od druhých nikdy nezradí. Tomášova slova nám mají ukázat cestu. Vzkříšení nikdy nepřichází automaticky, jako po zimě čekáme jaro. Není to nic samozřejmého ani zákonitého. Život končí smrtí. Aby tomu mohlo být jinak, vyžaduje to od nás, tak jako od Tomáše a ostatních učedníků, vědomě rozhodnutí. Kdo chce být vzkříšen, musí se připojit k Ježíšovi. A to nejen tehdy, když nám z toho kynou výhody a prospěch, ale právě tehdy, když to něco stojí, když z toho jde strach a úzkost. Vzkříšení čeká ty, kteří se spolu s Kristem něčeho vzdávají a jdou vstříc nejistotě a nebezpečí. Ježíš i dnes mezi námi hledá ty, kteří budou ochotni opustit časné jistoty, aby šli spolu s ním vstříc budoucnosti, která je často riskantní a nejistá ale nadějná.
5.
Vyvrcholení příběhu nastává v rozhovoru Ježíše s Lazarovou sestrou. Marta přichází k Ježíšovi s výčitkou i nadějí: „ Kdybys přišel dřív, mohls´ ho ještě zachránit. Teď už je pozdě… Ale zbývá naděje, že můj bratr vstane v poslední den. Pak vstaneme všichni a já věřím, že i můj bratr bude zachráněn.“
Je to bolest a víra, kterou prožíváme společně s Martou. Každému z nás někdo zemřel a my jsme se přitom museli vyrovnat s tím, že nám Bůh nepomohl. Nevyslyšel naše prosby a nepřišel včas podobně jako se Ježíš opozdil, když ho volali do Betanie. Ale tak jako Marta i my věříme, že když Bůh nepomohl dnes, pomůže nám v poslední den. Tuto naději sdílíme společně se svými židovskými bratry a sestrami a s mnoha dalšími lidmi.
Ale Ježíš přináší víc než jen potvrzení tehdejších i současných nadějí. Překvapená Marta slyší z jeho úst: “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít!”
To znamená, že zázrak posledního dne, kdy bude lidstvo vykoupeno z úzkosti a zmaru, nastává díky Ježíši Kristu už dnes. Vzkříšení už není jen mlhavou a nepředstavitelnou vizí konce všech věků, ale v Ježíši Kristu reálně vstoupilo mezi nás. Na vzkříšení již není třeba čekat. Už dnes ho můžeme přijmout vírou a následováním Ježíše Krista. Jinými slovy: vzkříšení už nastalo.
Ale co to pro nás konkrétně znamená? Všechno, co děláme s vírou a v čem následujeme Ježíše Krista, zůstává navěky, i když to zatím neslaví žádné úspěchy. Všechno, co děláme nezištně a s láskou, je nezničitelné. Nikdy to nebude zapomenuto. Zůstává to na věky. Když odpouštíš, když rozdáváš, když povzbuzuješ a s láskou napomínáš, když chválíš a oslavuješ Boha za jeho dílo, to vše je život a sláva, kterou žádná smrt nezničí. Když se hněváš a závidíš, když pomlouváš a podvádíš, tehdy umíráš a ztrácíš se v zapomnění. Vzkříšení není otázkou času ani vzdálené budoucnosti, ale našeho osobního rozhodnutí. Již dnes a nyní nás Ježíš mocným hlasem volá, jako když volal Lazara z hrobu. Volá nás z naší zatrpklosti, únavy a zklamání. Volá nás zpátky do života, zpátky k naději, lásce a věrnosti. Volá nás k životu, který už nikdy neskončí. Neboť vzkříšení to je Ježíš, kterého můžeš následovat nebo opustit nebo ignorovat. Bůh má moc vyrvat tě ze spárů smrti stejně jako Lazara. Záleží tedy na tobě, zda se i v tvém životě oslaví Bůh. Amen.
Jiří Gruber, Brno 21.5.2000