Kázání

Dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora. Job 12,7-10

Bratři a sestry!

Kniha Jobova nás překvapivě zve, abychom se o Pánu Bohu, o jeho moudrosti a lásce učili nejen z bible a učených teologických knih, ale abychom pozorně četli také v knize přírody. Jsme zváni, abychom se zeptali zvířat a poučili od ptáků. Máme se informovat u křovin a poslechnout si, jak o Boží lásce vypráví ryby v moři. Ti, všichni nám dosvědčí, že život kolem nás, všechna příroda živá i neživá je dokonalým a moudrým dílem Božím. Kdo bude naslouchat této řeči beze slov, může se dozvědět mnohé nejen o Bohu ale i sám o sobě.

Ta myšlenka se zdá být dnes velice rozšířená a moderní. Mnozí přece říkají, že k tomu, aby poznali a pocítili Boží přítomnost, nepotřebují chodit do kostela a číst si v bibli, ale stačí jim zajít si někam do lesa nebo do hor. Vyjít si do polí a rozkvetlých zahrad a tam uprostřed chrámu přírody načerpat duchovní sílu a obnovit svůj vztah k Nejvyššímu.

Je to myšlenka svůdná a částečně i pravdivá. Ale právě proto i nebezpečná, jestliže ji někdo vydává za pravdu jedinou a úplnou. Ano, v přírodě se člověk skutečně dotýká stop Boží moci a moudrosti. Příroda mnoha způsoby ukazuje k Bohu. Vzpomeňme jen, jak často viděl v přírodě obraz Božího království právě Ježíš. Ale současně je třeba říci: řeč přírody o Bohu je – sama o sobě – velice mlhavá, nezřetelná a často i rozporuplná. Když si člověk tu řeč vykládá po svém, může odtud zaslechnout i vyloženou lež a nepravdu. Příroda nám sice může o Pánu Bohu mnohé napovědět, ale tomu, kdo o Bohu z bible neví skoro nic, toho může ta píseň lesů, vod a strání – leckdy zmást a zmýlit.

Pokusím se to vyjádřit tímto přirovnáním: Vzpomeňte si, když je byli ve škole vyvoláni a dostali jste otázku, na kterou jste honem nedovedli odpovědět. Když jsme se vůbec neučili a někdo se nám snažil napovědět, většinou to skončilo špatně. Něco jsme sice plácli, ale často jsme to spíš zkomolili, takže bylo hned poznat, že jsme se vůbec neučili. Ale ten, kdo se učil a jen si nemohl trémou vzpomenout, jak začít, tomu stačí napovědět jediné slovo a už se chytne a začne souvisle a správně odpovídat.

Hlas přírody je po mém soudu také taková nápovědou. Tomu, kdo již slyšel Boží hlas z Písma, kdo poznal Boha v příběhu Ježíši Krista, tomu opravdu stačí vidět rozkvetlou louku, bezbrannou ovečku, zralý hrozen nebo kynoucí chlebové těsto a začne se mu vybavovat všechna Boží láska a péče. Ta nápověda je důležitá, protože člověk rád zapomíná Ale ten, kdo Boží slovo nikdy pořádně neslyšel, kdo chce čerpat svou víru a životní hodnoty pouze z přírody, ten se tu o skutečném Bohu nemusí také dozvědět vůbec nic. Příroda se mu může stát modlou a naučí se tu věcem, které se Pánu Bohu vůbec nelíbí. Většina pohanských kultů, s kterými izraelští proroci tak důsledně zápasili byla přece odvozena právě z přírody!

V přírodě platí například právo silnějšího. Jen to, co je zdravé, úspěšné a silné, přežívá. Ostatní je odsouzeno k zániku. Silným, zdravým a úspěšným lidem se takové náboženství líbí. Vyznávají boha úspěchu a síly. Jejich životním cílem je ostatní předběhnout, odstrčit a přemoci. Budoucnost vidí tam, kde něco roste. Kde přibývá lidí, peněz a úspěchů. Ale bible přece říká něco jiného. Otec Ježíše Krista se ujímá slabých a bezbranných. U Boha neplatí právo silnějšího. U Boha má přednost milosrdenství. V Božím království nebudou první bohatí ale chudí. Blahoslavení nejsou úspěšní ale plačící. O tom však příroda nemá ani tušení.

V přírodě vidíme neustálý boj o přežití. Zapás o místo na slunci. Příroda dovede být bezohledná a tvrdá. Má být člověk také takový? Má tomu zápasu na život a na smrt mlčky přihlížet a obdivovat se jeho moudrosti? A nebo má raději poslechnout Písmo svaté a vnést do tohoto krutého a nemilosrdného světa lásku, ohleduplnost, soucit a odpuštění. U Ježíše se učíme lásce, obětavosti a sebezapření. Příroda však každého učí, že k tomu aby přežil, musí myslet především sám na sebe.

Ať se na mne ekologové nezlobí, ale pro křesťana nemůže být příroda a Bůh totéž. Příroda sama nás nenaučí správně žít a nedá nám ani smysl života. Z přírody nevyčteme pravdu. Jestliže dnes někteří lidé ctí přírodu jako něco nedotknutelného a chtěli by co nejvíce věcí a vztahů vrátit do původního stavu, myslí to možná dobře, ale ve skutečnosti se mýlí. Příroda není zjevení boží. Příroda není svatá. Příroda je však dílem Božím, na kterém máme pod Božím vedením dál pracovat a které máme podle svého nejlepšího svědomí přetvářet a zdokonalovat. Za všechno živé i neživé neseme před Bohem odpovědnost. Příroda je hluchá. Jen člověk dovede porozumět Božím plánům. A ty se ukázaly být nejzřetelnější ne v zákonech přírody ale v evangeliu Ježíše Krista.

Příroda ovšem o Pánu Bohu svědčí, ale jen těm, kdo již Boha znají a kteří se na něj v právě v přírodě rádi rozpomínají. Ti pak slyší hlas Boží lásky ve zpěvu ptáků, v šumění lesů, zurčení potoků a ranním bučení krav. Sám jsem spíš městský člověk, ale za těch dvacet let, které jsem prožil na venkově, bych vám chtěl vydat toto malé svědectví, kterým ke mně příroda o Pánu Bohu promluvila.

1.

V přírodě se věřící člověk učí stále znovu žasnout a divit. Kolik je tu tvorů, rostlin a dějů, nad nimiž se nám tají dech. Ve městě, v televizi a v obchodě to vypadá, že všechno vymyslel a udělal člověk. Ale v přírodě se člověk neobdivuje sobě, ale Bohu, který všechno tak moudře uspořádal. Teprve v přírodě člověk pochopí co všechno neumí a nikdy umět nebude. Copak chápeme tajemství zrození? Copak umíme utišit vítr? Copak víme, proč je na světě taková rozmanitost druhů? Příroda nás učí žasnout a uvědomit si svou vlastní nepatrnost. Příroda nás učí obdivu a pokoře. Ale kdybychom nečetli bibli, nikdy bychom nevěděli, komu za tu všechnu krásu kolem nás máme děkovat a s jakým cílem nám to všechno bylo svěřeno.

2.

To druhé, co se člověk v přírodě naučí je odpovědnost. Mezi lidmi si zvykáme všelijak klamat a podvádět. Druhého člověka snadno ošidíš a přiživíš se tak na jeho účet. A když si dostatečně otrlý, tak si to i obhájíš. Ale kdo někdy vysadil strom, pěstoval zeleninu nebo chová nějaké zvíře, ten ví, že se tu nic nedá ošidit, z ničeho se tu nedá vyvléknout nebo se zbaběle ztratit. Kdo jednou zasadil semínko, nese za ně odpovědnost. Když tu rostlinku nezalije, naděje, kterou on sám probudil k životu, uschne. Kdo včas nevymění vodu rybičkám, tomu leknou a ničím to neomluví. V přírodě se člověk bezprostředně setkává s ovocem svého díla. Příroda nám všem dává spravedlivé vysvědčení. Kdo zapomene nakrmit křečka, takže vydechne naposledy, pozná, že už to nejde vrátit. Je to jen jeho vina a musí si jí přiznat.

3.

V přírodě se však také člověk naučí spolupracovat s Bohem. Bůh se stará o sluneční světlo a teplo, dává déšť a je autorem tajemství růstu. To samo o sobě stačí, aby se země zazelenala zelení a na stromech uzrály plody. Ale i člověku je dána šance a prostor. Je to člověk, kdo může semena zasévat, šlechtit odrůdy, chránit je před škůdci a zalévat v době sucha. Příroda tedy znamená pro člověk výzvu: “Pojď a přidej se.” Z obyčejné trávy můžeš vyšlechtit obilí, které ti dá mouku na chléb. Ze sladkých hroznů vylisovat víno. V rybníce pěstovat ryby. Na holé planině vysázet les. Bůh stvořil svět a člověka pozval, aby v jeho díle pokračoval a moudře na ně navázal. Važme si této nabídky. Když člověk poctivě pracuje, podobá se Bohu a pokračuje v jeho díle.

4.

V přírodě se člověk učí také trpělivosti. Na poli ani v kravíně se nedá nic uspěchat. Zrníčku neporučíš. Musíš počkat, až vyklíčí. Ani jablíčko z jabloně si nevynutíš. Musíš počkat, až bude podzim. Všechno má svůj čas a člověk to musí respektovat.

Jenže tak je tomu v celém lidském životě a především v mezilidských vztazích. Kolik manželství možná zbytečně ztroskotalo a hroutí se jen proto, že spolu lidé nemají dost trpělivosti a neumí dát jeden druhému čas. Kolika zbytečným odcizením mezi dětmi a rodiči šlo možná zabránit, kdybychom se dovedli navzájem lépe chápat a místo rozkazů a vzdoru pamatovali, že všechno chce svůj čas a že nikdy není všem dnům konec.

Trpělivosti se ovšem člověk musí naučit také ve vztahu k Bohu. Neboť i Bůh má své časy a lhůty, kterým sice nerozumíme, ale musíme se je naučit respektovat, nechceme-li víru ztratit. Kdo neumí být trpělivý jako rolník, který čeká na svou úrodu, kdo se nevydrží modlit, kdo nevydrží posměch a nepochopení, kdo neví, že z pěti štěpů se často podaří jen jeden a někdy dokonce žádný a musí se to za rok zkusit znovu, – ten se vzdá po prvním neúspěchu a prohře. A přitom ty největší vynálezy a změny přinesli světu ti, kteří to zkoušeli stále znovu, nepřestávali se modlit a poctivě pracovat a výsledků se dočkali často až po mnoha letech a bezesných nocích.

5.

Nakonec nás setkání s přírodou učí vděčnosti, chvále a radosti. Příroda nás zve, abychom si odpočali. Zatímco člověk pořád na něčem pracuje, něco počítá a vymýšlí, pilně čte a studuje, když jde na procházku do lesa jako Boží pozdrav a pohlazení tam najde houby, maliny, jahody a na stráni zralá pláňata, kterými uhasí žízeň. Nikdo z nás je tam nesázel, sami tam rostou a čekají na člověka, který je objeví. V potoce teče nechlorovaná voda a místo rádia nám zpívají ptáci. Dokonce ani televizi tu nepotřebujeme. Stačí si lehnout do trávy a zadívat se na oblaka na obloze a pozorovat koruny stromů. Není to krásné? Není i ta nejmenší lesní jahůdka chutnější a sladší než všechny zmrzliny a dorty? A je zadarmo! Kolik krásných věcí nám Pán Bůh dává v přírodě jako jeho svůj dar, pozdrav a zaslíbení!

Skrze své stvoření nám Pán Bůh vzkazuje: Člověče, nejsi na světě sám. Tvá práce není jen dřina a trest, ale také radost a milost. Neboj se odpočinout. Neboj se narovnat záda. Není to všechno jen na tobě. Mám pro tebe připraveno víc, než si umíš představit a zorganizovat. Vykoupil jsem tě pro věčnost. A už se nemohu dočkat, až tomu uvěříš a začneš si o tom zpívat! Když zpívají věřící lidé, je to jako když skřivánek vítá jaro. Ten skřivan však neví, proč zpívá, ale věřící člověk to ví a může tím zpěvem a radostí změnit víc, než si myslí.. Amen.

Pane, děkujeme Ti za znamení Tvé lásky, které nacházíme kolem sebe v přírodě. Děkujeme Ti, že tomuto hlasu beze slov díky Tvému slovu rozumíme. Dej, prosíme, abychom dovedli být vděční i za to, co nám připadá samozřejmé.Amen.

JG, Brno, 15.10.2000