Kázání

“Tu přistoupil Eliáš ke všemi lidu a řekl: “ Jak dlouho budete poskakovat na obě strany?” 1K 18,21

Když Achab obvinil Eliáše, že uvádí zemi do zkázy, bylo to stejné, jakoby z toho obviňoval samotného Hospodina. Když je Bůh daleko, vylévá si člověk zlost na těch, kteří k němu mají blízko. Tři roky neprší. Lidé mají bídu a váleční oři nemají co žrát. A kdo za to může? Hospodin a jeho prorok. Kdyby byl Eliáš, co k čemu, věděl by, jak si Boha naklonit a nenechal by zemi napospas hladu a zkáze.

Kolikrát už lidé obvinili Boha, že na ně nechává dopadat zlé věci a trestá je za jejich hříchy. Kolik lidí se rozešlo s vírou a církví, protože došlo k přesvědčení, že jestli nějaký bůh existuje, pak je to jejich nepřítel. Není snadné číst v bibli o Božích soudech a trestech a přitom dál věřit v milujícího a zachraňujícího Hospodina. Lehko se věří, když se člověku dobře daří. Ale když na nás dolehnou nemoci, trápení, samota a neúspěchy – koho by nenapadlo, že nám Pán Bůh odplácí za naše hříchy. Jenže nespravedlivě, protože daleko větší hříšníci a neznabozi si klidně užívají svého štěstí a nic se jim nestane. Kolikrát máme pocit, jakoby si na nás Pán Bůh zasedl a nedal nám pokoje. A když si ještě nějaká zbožná duše přisadí, že si to zasloužíme, kdo by takového svatého nepraštil s chutí něčím po hlavě?

Ale Eliáš nepřišel soudit a trestat. Eliáš přichází, aby dal vyprahlé zemi a zoufalým lidem déšť. Prorok není ztělesněním Boží pomsty, ale Boží lásky a zájmu. Eliášovo slovo zní: “Ne Hospodin, ani já, ale ty sám, Achabe, přivádíš zemi do zkázy, protože opouštíš Hospodina! Bez Boha se tvé království zhroutí a tvůj lid zahyne. Tříleté sucho není Boží trest, ale naléhavé varování, aby ses změnil, zastavil, obrátil a zachránil sebe i svou zemi.” Eliáš tedy přichází, aby Achabovi i nám pověděl, že za většinu svých trápení si můžeme především my sami. Není to Bůh, kdo nás trestá. Naše špatné jednání samo přináší zlé důsledky. Ale Pán Bůh – ještě dřív, než na nás dolehnou následky našich zlých činů v plné míře – se nás snaží různými způsoby od našich hloupostí odvrátit. Vždyť co je tříleté sucho proti tomu, když později celý severní Izrael odvedou do zajetí, z kterého už se nikdo nikdy nevrátí. A to všechno způsobil a začal Achab svým uctíváním Baale. Za Eliáše tomu ještě šlo zabránit. Ještě byla šance, že se král i lidé vrátí k Hospodinu. Později už to bude jen nezadržitelný pád.

Bolestné a těžké události v našem životě nejsou Božím trestem ani pomstou. Naše hříchy a chyby se přihlásí sami a dají nám bez milosti pocítit své důsledky. Ale Bůh je tak milosrdný a laskavý, že nás na tyto zlé následky upozorňuje mnohem dříve. Dokud je ještě čas a možnost mnohé změnit a zachránit. Když se nám tedy stane něco zlého a nepříjemného, když nás potká neúspěch a zklamání, neobviňujme z toho Boha. Ale zkusme naopak Bohu naslouchat a zamyslet se nad sebou. Nedal jsem se cestou, která nikam nevede? Neopouštím Boha a svůj sbor? Nechce Pán Bůh mého neúspěchu použít k tomu, aby mne varoval a zachránil, dokud je to ještě možné? Kdo z vás řídí auto, víte jak vždycky po určité době si člověk čím dál tím víc troufá a nepřipouští si, že by se mohlo něco stát. A pak to jednou málem neubrzdí. Ale chvála Bohu dobře to dopadlo. Kdo není hloupý, začne pak jezdit opatrněji. Ta kritická chvíle mu pomůže, aby se vzpamatoval a uvědomil si svou odpovědnost. Podobně nám pomáhá Bůh celém našem životě. Blahoslavení, kteří to mu v takových chvílích naslouchají a jsou ochotni se změnit.

Eliáš však nepřišel, aby pouze oznámil, že přijde déšť. Přišel, aby inicioval velkolepé představení. Nechť se všichni sejdou na hoře Karmel a tam se rozhodne. Buď mám pravdu já a jediným Bohem, kterému stojí za to sloužit, je Hospodin a nebo jsem pouhý lhář a podvodník, který si nezaslouží žít. Člověku se tají dech, jak je to všechno naráz vyhnáno na ostří nože. Buď a nebo. Žádná třetí cesta. Vše visí na jediné nitce. Nepokouší Eliáš Boha? Může člověk takto veřejně vyzvat Boha, aby prokázal svou moc a přítomnost? Ne, to člověk skutečně nesmí! Ani Ježíš to nikdy neudělal. Eliáš k tomu však má zvláštní pověření a příkaz. Není to troufalost, ale poslušnost a odvaha víry, když vsadí vše na jednu jedinou kartu. My si v tu chvíli vzpomeneme na podobné chvíle, kdy i v našem životě – často bez našeho přičinění – vše záviselo jenom na Hospodinu. Kdy jsme věděli, že nám nikdo jiný nepomůže a pomoci nemůže. Kdy se naše víra se třásla jako osika. Báli jsme se, viset jenom na Bohu, ale nic jiného nám nezbývalo. A ta nitka vydržela. Bůh nezklame ty, kteří poznali, že nikoho jiného nemají.

Když se všichni shromáždili, Eliáš předstoupil před shromážděný Izrael a položil lidu jedinou otázku: “Jak dlouho budete poskakovat a kulhat na obě strany? Jak dlouho chcete sloužit Baalovi i Hospodinu?” Ale proč zrovna kulhat? Copak se dá kulhat na dvě strany? Je to Eliášova výstižná charakteristika neudržitelnosti toho, co se děje, když chce člověk soužit dvěma pánům nebo chodit za dvěma děvčaty. Nikdy nemůže milovat obě stejně. Ve skutečnosti dává vždycky jedné přednost, tak jako když se chromý při chůzi víc opírá o zdravou nohu a tu druhou jen přisunuje. Jenže nemocný člověk kulhá buď napravo nebo nalevo. Je jasné, které noze dává přednost a která ho bolí. Když člověk kulhá na jednu stranu, není to ještě tak hrozné. Ví, o kterou nohu se může opřít. Kterou má zdravou a kterou nemocnou.

Ale co s člověkem, který kulhá na obě strany?! Jednou napravo, podruhé nalevo. To přece žádný nemocný nedělá. Leda že by to kulhání předstíral! Ledaže by lhal a každé dívce tvrdil to samé. Že má jen ji a s tou druhou se právě rozchází. A podobně tomu bylo s vírou Izraele a občas i s naši vírou. Člověk si rád falešně namlouvá, že zvládne a stihne všechno. Milovat Boha i svět. Chce být zároveň čestný i úspěšný. Štědrý i bohatý. Věrný i svobodný. Ve skutečnosti však lžeme sami sobě i druhým. Opájí nás falešný pocit, že můžeme mít obojí, ale ve skutečnosti nemáme nic! Nikdy nemůžeme mít zároveň dvě lásky, dvě opory, dvě jistoty. Nejenže nemáme dvě, my nemáme v tu chvíli ani jednu. My nemáme žádnou! Dokud se člověk jednoznačně nerozhodne, dokud si nevybere, dokud neřekne: ”Ty jsi má jediná – můj jediný”, neví, co je to skutečná láska ani víra. Dokud si člověk nechává zadní vrátka, své rozhodnutí stále odkládá a udržuje víc než jeden vztah, na láska a na víru si jen hraje. Nic tím však nezíská. Jen ztrácí. Nemá ani klid, ani jistotu, ani radost, protože stále neví kam a komu vlastně patří. Ty nejcennější plody lásky a víry mu unikají. Je jako člověk, který byl pozván na svatbu, ale protože má kolem sebe tolik dobrot, stále jen ochutnává a vybírá, až se mu z toho udělá špatně…

Když Eliáš položil svou otázku, všechen lid mlčel. Jeho řeč jim šla až příliš na tělo. Lidé se totiž většinou bojí něco jednoznačně rozhodnout. Baal byl příliš lákavý a slibující. Hospodina by však neradi ztratili. Co kdyby ho ještě někdy potřebovali? Proto mlčí a neodpovídají. Bojí se na sebe vzít odpovědnost. S podobným mlčením se někdy setkáváme, když chceme s lidmi mluvit o víře a o Bohu. Většinou se o tom nechtějí bavit ani přemýšlet. Museli by si totiž položit otázku, čemu vlastně věří? Kdo je pro ně v životě nejdůležitější. A to by mohlo být zavazující. Lepší je to nevědět a neřešit. Lepší je nebýt ani pro ani proti. Lepší je mlčet. Mnozí z nás se podobají přelétavým motýlům. K ničemu se nevázat, nic si příliš nebrat, nechávat věci a vztahy otevřené, nikdy neříkat nikdy – ale právě tak nám život nejvíc uniká a mizí pod rukama. Teprve když najdeme odvahu říci jasné: Ano nebo Ne, teprve když si člověk dokáže vybrat a naplnit tak svou svobodu, začne se v jeho životě něco dít a měnit. Naše váhání a mlčení je jen ztráta času. Teprve naše rozhodnutí a slova tvoří dějiny a dávají životu neopakovatelný tvar.

Eliáš nabídne váhajícími Izraeli souboj na život a na smrt. Postavme oltáře a volejme každý ke svému Bohu. Když odpoví Baal, služme Baalovi, když odpoví Hospodin, budeme sloužit jemu. A tu náhle mlčící dav radostně zvolá: “Ano, to je správná řeč. Ať se to konečně rozhodne. Ať se nám bohové předvedou, abychom poznali, kdo z nich je mocnější.”

Jenže tak snadné to nebylo a není. Lidé by uvítali, kdyby za ně otázku víry rozhodl někdo jiný. Všichni bychom byli asi rádi, kdyby to bylo předem jasné a my se nemuseli o ničem rozhodovat. Byl by jen jeden bůh a nikdo by o něm nemohl pochybovat. Nebylo by to jednoduché a příjemné, kdyby člověk nemusel Bohu věřit, ale mohl se o něm přesvědčit a kdykoli se ho dotknout. Jenže Eliáš nenabízí na Karmelu důkaz. Eliáš volá zase jen k víře. Vždyť i po té co spadne oheň s nebe a začne pršet, bude Jezábel dál pronásledovat Hospodinovy věrné a Izrael bude opět v pokušení kulhat na obě strany podle okamžité potřeby a situace. Odpovědnost za rozhodnutí, komu věřím a v koho doufám z nás nikdo nesejme. Žádná mimořádná událost, žádný zázrak, žádný úžasný zážitek. Vždycky to bude člověk, který na sebe musí vzít odpovědnost, rozhodnout se a tak naplnit svou svobodu. K jednomu se přimknout a druhého se vzdát. Víra v Hospodina nikdy nebude jasná, nezpochybnitelná, snadno dokazatelná. Ani hora Karmel, ani hora Proměnění, žádný oheň s nebe ani vědecký důkaz za nás nevyřeší a nezodpoví otázku, komu budu věřit já, komu já sám svěřím svůj život. Vždyť právě v tom je velikost a sláva lidského života, že si sami svobodně volíme svou cestu a budoucnost. Nejsme na to naštěstí sami. Bůh nám o sobě dává vědět. Chce se s námi setkat. Posílá nám svá proroky a naposled i svého Syna. O jeho lásce víme. Ale vždycky se objeví i jiné možnosti. Odpovědět na ně a rozhodnout se musíme sami. Teprve pak dostane náš život svou tvář. Teprve pak z nás přestane být dav lidských těl a vášní ale staneme se lidmi, kteří vědí, proč se narodili. Amen.

Jiří Gruber