U vdovy v Sareptě
Ježíš řekl: “Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. Lukáš 4,25-26
Ježíš řekl: “Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. Lukáš 4,25-26
Milí bratři a milé sestry!
Když jsme se minulý týden zabývali úvodní částí Eliášova příběhu, musím se přiznat, že jsem si nevěděl rady s těmi podivnými ptáky, kteří proroka sytili u potoka Kerít. Ne snad proto, že bych nedokázal věřit, že se Pán Bůh může i tímto neobvyklým způsobem postarat o své vyvolené. Vrtala mi hlavou jiná věc. Proč jsou to zrovna havrani? Kdyby to byli bílé holubičky, prosím, ty jsou symbolem Ducha svatého. Ale havran? To byl přece pták nečistý. Takového se Izraelec nesměl ani dotknout. Natož od něj přijímat potravu. Havran byl symbolem zkázy, Božího soudu a marnosti. Kraličtí krkavci jsou proto na tomto místě daleko případnější. Jinými slovy: Eliáš musel mít hodně velký hlad a musel se hodně přemáhat, než od těchto ptáků přijal svůj každodenní pokrm.
Když jsem si pak připravoval dnešní kázání o vdově ze Sarepty sidonské, uvědomil jsme si nečekanou souvislost. To přece také nebylo samozřejmé, když jde prorok za pohanskou ženou a žádá ji o vodu a chléb. Židé se přece s pohany nestýkali. Nevstoupili do jejich domů, nejedli s nimi chléb, nepřijali od nich vodu. Zvlášť Eliáš, který tolik zápasil s pohanstvím, se jistě snažil zůstat čistý a neposkvrněný. Jeho cesta do Sarepty se však děje na výslovný Boží příkaz. Tím spíš to muselo být pro Eliáše nepochopitelné. Proč se o něj má starat zrovna pohanská žena? Proč má přijmout dobrodiní jejího domu. Ale ten, kdo se musel dát sytit krkavci, už se asi nedivil ničemu.
Smysl tohoto neobvyklého příběhu proto vidím v tom, že nečistými krkavci chce Pán Bůh Eliáše připravit na to, aby se později dokázal setkat s ženou z nenáviděného národa a stát se ochráncem její rodiny. Ti nečistí ptáci jsou tu znamením, kudy povedou další Boží cesty. Zázrak z havrany tak přestává být samoúčelný, ale zapadá do moudrého Božího vedení, které má Eliášovi i nám ukázat, proč je tak důležité, aby Izrael nekulhal na obě strany a nectil střídavě Hospodina i Baala. Nejde přitom o nějakou Boží pýchu a uraženost. Jde o to, že Izrael a dnes i církev jsou tu proto, aby skrze nás poznal jediného, živého Boha celý svět. Právě kvůli ostatním národům má být Izrael jiný než tyto národy. Dar víry nemáme sami pro sebe, ale kvůli druhým, kvůli těm, kteří pravého Boha neznají. Ale jak ho mohou poznat, když se i mezi námi stává Svatý Hospodin jen obyčejným pánbíčkem, pouhou tradicí a zvykem, pouhou útěchou, když už nic jiného nepomáhá. Eliášova překvapivá cesta do Sarepty nám má ukázat, proč má Izrael nést břímě odlišnosti a jedinečnosti. Izrael ani církev tu nejsou sami pro sebe, ale pro druhé. Smyslem našeho povolání je služba a svědectví tomuto světu. Nic víc, nic míň.
Podobný příběh najdeme i ve Skutcích. Apoštol Petr se tu modlí a ve vytržení spatří plachtu, v které se na zem snáší spousta živočišní havěti. Všechno jsou to živočichové nečistí a pro Izraelce zapovězení. Ale Boží slovo je neúprosné. Zabij a jez! Petr to nechápe a brání se. A v tu samou chvíli klepou na dveře jeho domu neznámí lidé a volají ho do Cesareje, kde si ho žádá jakýsi pohanský důstojník jménem Kornelius. Petr s nimi jde a celou cestu přemýšlí, co mu vlastně chtěl Pán Bůh říci. A pak konečně pochopí. Když už pro něho nejsou nečisté pokrmy, nesmí být pro něho nečistý a cizí ani žádný člověk! A tak odvážně poruší všechny své dosavadní zvyky a zásady, vstoupí do pohanského domu a pokřtí tu prvního pohana. A v tu chvíli se naplní požehnání dané kdysi Abrahamovi: „v tobě dojdou požehnání všechny národy“. Kruh se uzavírá. Staletí oddělování dostávají smysl. Věřící člověk má být jiný, ne proto, že je lepší, ale proto, aby mohl druhým pomoci a ukázat jim cestu. To chtěl Pán Bůh naučit Eliáše, Izrael a chce to naučit i nás.
Vdova ze Sarepty byla v zoufalé situaci. V zemi byl hlad, ale ona na tom byla ze všech nejhůř. Čteme, že sbírala dřevo na oheň, na kterém by upekla svůj poslední chléb. Ta žena se chystala spolu se svým synem umřít. Nic jiného jim už nezbývalo. Na víc neměli síly ani naděje.
Pán Bůh to viděl a chtěl tu ubohou ženu a jejího syna zachránit. Současně však pečuje i o proroka Eliáše. A je-li scéna s krkavci skutečně jen záměrnou předehrou, pak vidíme, že Boží divy a zázraky nikdy nejsou zaměřeny pouze na jednotlivce a zvlášť vybrané osoby, ale že Bůh chce do své pomoci zahrnout širší společenství. V tomto případě proroka, chudou vdovu a jejího syna. Pomáhá nám, abychom si navzájem pomáhali. Eliášova víra probouzí naději v zoufalé vdově a její poslední chléb zase sytí vyhladovělého proroka. Tak se to Pánu Bohu líbí. Když jeden dává druhému. Pán Bůh nám žehná, když vidí, že někdo dává víru a druhý peníze, někdo svou odvahu a jiný své zkušenosti, někdo svůj nápad a jiný svou vytrvalost. Ano Bůh nám pomáhá, ale vždycky tak, abychom si tím mohli pomáhat navzájem. Ale běda nám, jestli si v Boží pomoci tak libujeme, že u nás všechna skončí a na nikoho dalšího už se nedostane.
Eliáš přichází do Sarepty, aby v té zoufalé ženě vzbudil naději. Když od ní přijal vodu a dal najevo, že jí nepohrdá. Pak prosí ještě o chléb. Ona mu však s bolestí v hlase říká, že je na dně a chystá se umřít. Ještě poslední placku pro sebe a svého syna a pak přijde neodvratný konec. A tu ji Eliáš nabízí: „Když se o ten poslední chléb se mnou rozdělíš, slibuji ti jménem Boha, kterému věřím, že nezemřeš a najíš se dosyta ty i tvůj syn a budete žít.“
Těžko říci, co by člověk v takovou chvíli udělal. Ale pravda je, že když by to byl opravdu poslední chléb, že už je to vlastně jedno. Záleží snad na tom, jestli má člověk umřít dnes nebo zítra? Možná si řeknete, že v takovou chvíli byste Eliášovi také uvěřili. Tonoucí se přece stébla chytá. Ale kdo z nás ví, jak by se choval tváří tvář smrti? V každém případě měla ta žena před sebou jasno. Buď se nají a zítra zemře nebo zůstane hlady a uvěří tomuto zvláštnímu muži, který říká, že jí chce Bůh pomoci. Buď nechá věci jak jsou a umře nebo vsadí na to, co se zdá nemožné. Buď půjde dál svou cestou nebo zkusí, co ještě nepoznala.
Před podobnou volbou a rozcestím stojí každý z nás dnes a denně. Většinou nám však přitom nejde o život. Proto o tom asi tak málo přemýšlíme. Ve skutečnosti však člověk stále volí mezi tím, co se zdá být neodvratné a mezi tím, co nám nabízí víra. Je jedno kolikátý chléb se chystáme jíst. Možná je poslední, možná je předpředposlední, Ale na tom příliš nezáleží. Stejně nakonec zemřeme. Naše síly a zdroje, i kdybych jich bylo sebevíc, nakonec dojdou a nám nezbude nic jiného, než smutně odejít. Člověk, je-li odkázán jen sám na sebe a žije-li jen sám pro sebe, nedokáže víc, než že se jednoho dne nají a umře. A nebo uvěří slovu, s kterým ho navštíví nějaký Eliáš a místo, aby to málo, co má, pevně držel v rukou, rozdělí se. Vzdá se toho, co považoval za své. A to je ta chvíle, kdy se začínají dít divy a zázraky. Teprve když se člověk něčeho vzdá, pozná, jak může být život krásný a nádherný. Každý den máme před sebou tuto alternativu. Každý den volíme mezi sobectvím a radostí. Mezi resignací a nadějí. Mezi hněvem a odpuštěním. Mezi svou vlastní hrdostí a Boží pomocí. Mezi smrtí a životem.
Vyprávění o mouce, která neubývá a oleji, který nedochází, působí přes všechnu úctu k biblickému textu jako pohádka. Ale na druhé straně musíme přiznat, že to, co je tu řečeno snad až příliš realisticky a názorně, patří ke zkušenosti naší víry. Je přece pravda, že když se člověk o něco rozdělí, s úžasem poznává, že mu neschází a že měl víc, než si myslel. Když se něčeho dokážeme vzdát, není to většinou taková ztráta, jak se na první pohled zdálo. Často se to člověku naopak mnohanásobně vrátí. Když na něco potřebného dáme peníze, kupodivu nám nechybí. Když si na druhého uděláme čas, stihneme toho nakonec víc, než jsme si mysleli. Když někomu odpustíme a něčeho se vzdáme, zjistíme, že jsme bez toho mnohem šťastnější a klidnější, než kdybychom se kvůli tomu dále hněvali a soudili. Prostě to funguje. Možná ne s moukou a olejem, ale v mnoha jiných věcech ano.
Má to však jednu podmínku. Napřed se toho jako ta vdova musíš vzdát. V jednu chvíli tedy nemáš opravdu nic. Ani ten poslední chléb. Jen Boží slib a víru, že Bůh dovede dát víc, než si umíme představit. Ale právě takové lidi Pán Bůh mezi námi hledá. A je vidět že nedělá rozdílu. Hledá je a nachází mezi Izraelci i neizraelci, mezi církevníky i necírkevníky. Kéž by nás dnešní příběh povzbudil natolik, abych jich mezi námi našel víc než kdysi v Izraeli za Eliáše proroka. Amen.
Pane, prosíme nauč nás dávat a vzdávat se i toho, na čem lpíme. Osvoboď nás od pocitů bezvýchodnosti a strachu. Dej, prosíme, aby z toho,co nám dáváš, mělo užitek co nejvíce lidí Amen..
Jiří Gruber