Kázání

Zatímco tři sta mužů troubilo na polnice, Hospodin obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému; tábor se dal na útěk do Bét-šity směrem k Seréře a k ábelmechólskému břehu naproti Tabatu. Tu byli svoláni Izraelci z Neftalího, Ašera a celého Manasesa, aby Midjánce pronásledovali. Také po celém Efrajimském pohoří rozeslal Gedeón posly s výzvou: “Sestupte dolů proti Midjáncům a obsaďte jordánské vody až k Bét-baře.” Všichni Efrajimci byli přivoláni a obsadili jordánské vody až k Bét-baře. Přitom zajali dva midjánské velmože, Oréba (to je Havrana) a Zéba (to je Vlka). Oréba zabili na Havraní skále a Zéba zabili ve Vlčím lisu, a pronásledovali Midjánce. Hlavu Orébovu a Zébovu přinesli Gedeónovi za Jordán. Efrajimští muži vytýkali Gedeónovi: “Cos nám to udělal, že jsi nás nepovolal, když jsi táhl do boje proti Midjáncům?” A ostře se s ním přeli. Ale on jim odpověděl: “Copak jsem teď učinil něco tak velikého jako vy? Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní? Do vašich rukou vydal Bůh midjánské velmože Oréba a Zéba.

Mohl jsem učinit něco tak velikého jako vy?” Když k nim promluvil toto slovo, jejich pobouření proti němu polevilo. Potom přišel Gedeón k Jordánu a přešel jej spolu se třemi sty muži, kteří byli s ním, unavenými pronásledováním. Vyzval muže ze Sukótu: “Dejte prosím několik bochníků chleba lidu, který jde za mnou. Jsou unaveni. Pronásleduji midjánské krále Zebacha a Salmunu.” Sukótští velmožové mu však odpověděli: “To už je ruka Zebachova a Salmunova v tvých rukou, že máme dát chleba tvému voji?” Gedeón prohlásil: “Za tohle zmrskám vaše těla stepním trním a bodláčím, jen co mi dá Hospodin Zebacha a Salmunu do rukou.” Odtud táhl do Penúelu a promluvil k nim stejně, avšak penúelští mužové mu odpověděli právě tak, jako odpověděli sukótští. Řekl tedy penúelským mužům: “Až se budu vracet v pokoji, rozbořím tuto věž.” Sd 7,22-8,9

V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Fp 2,3-4

Milí bratři a milé sestry!

Minule jsme Gedeóna opustili, když dosáhl skvělého vítězství. Pouhých tři sta mužů svým křikem vyděsilo a zahnalo na útěk záplavu midjánských lupičů. Nečekané noční přepadení jejich tábora mezi nimi vyvolalo takový zmatek, že se raději dali na ústup. Gedeón mohl slavit a přijímat gratulace.

Ale to ještě nebylo vítězství. Gedeónův úkol i příběh pokračuje. Další dny budou dokonce těžší, protože už nepůjde o nic velkolepého a slavného. Půjde již „pouze“ o to, dokončit započaté dílo. Ale právě to bývá nejtěžší. Dotáhnout do konce, co bylo třeba se slávou započato.

Kdo z vás někdy stavěl dům, dobře to zná. Hrubá stavba jde rychle. Zdi se vyženou do výše a za chvíli je na lešení májka. Ale v takovém domě se ještě nedá bydlet. Teprve teď přijdou vnitřní práce – omítky, podlahy, instalace a to dá nejméně tolik času a peněz jako postavit hrubou stavbu. A i když se nastěhujeme, ještě několik let se to dodělává a zařizuje.

Nebo výchova dětí. Když se ti mrňousci narodí, zdá se, že nejtěžší bude naučit je chodit a mluvit, a pak číst a počítat, ale tím jejich výchova zdaleka nekončí. Ani tehdy když už jsou děti samostatné a začnou chodit na střední školu. Teprve nyní přijde to nejtěžší – vštípit jim trvalé životní zásady, dát jim osobní příklad a porozumět si s nimi i v době jejích vzdoru. V té době už většina rodičů nemá na děti mnoho času. Jsme plně vytížení v zaměstnání. Rýsuje se před námi služební postup – ale naše děti nás ještě potřebují. Možná ještě víc než předtím. Náš rodičovský úkol nekončí, i když se zdá, že už nás naši potomci vlastně nepotřebují. Právě v tom posledním období řada rodičů svou dřívější mnohaletou práci opouští a nezvládá.

Podobnou situaci řeší i Gedeon. Nepřátelé utíkají a Izrael už by mohl začít oslavovat. Ale Gedeón ví, že je třeba udělat všechno proto, aby se loupežníci z pouště už nikdy nemohli vrátit. Chce je porazit úplně a ne je jen na chvíli vyhnat, aby se příští rok vrátili ještě silnější a odhodlaněji. Díky jeho důslednosti a odhodlání se mu to skutečně podaří. Jeho vítězství nad Midjánem se stane stejně slavné a důležité jako vysvobození z Egypta. Prorok Izaiáš i žalmista na ně budou s nadějí vzpomínat. „ Hospodin zástupů zamává nad Asýrií bičem, jak když bil Midjána. Zdvihne svou hůl nad moře jako kdysi nad Egypt. Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť jho jeho břemene, hůl na jeho záda i prut jeho otrokáře, zlomíš jako v den Midjánu. Se všemi jejich knížaty naložíš jako s Orébem a Zébem, se všemi jejich vojevůdci jako se Zebachem a Salmunou, kteří řekli: Zabereme si Hospodinovu zemi.“ Gedeonovo vítězství není jen zapomenutá epizoda z doby soudců, ale veliký Boží čin,na kterém měl podíl docela neznámý muž, od kterého by nikdo nic podobného nečekal. Gedeonův rod byl v Menasesovi nejslabší a on patřil ve své rodině mezi poslední. Ale Bůh koná své dílo právě skrze takové – obyčejné a nectižádostivé lidi, kteří netouží po moci ani po slávě. Právě takové Pán Bůh povzbuzuje, aby překonali svůj ostych a obavy a vzali si na starost konkrétní úkol a dotáhli jej tak jako Gedeon do konce.

Gedeón není hrdina jedné noci. Svou důsledností dokázal zbavit Izrael konkrétního nebezpečí jednou provždy. Své poslání dotáhl opravdu až do konce. Stálo ho to ještě mnoho sil, ale znovu přitom poznal Boží vedení a pomoc. Pán Bůh totiž nikdy nepomáhá jen jednou, jakoby z rozmaru. Každou svou pomocí sleduje dlouhodobý cíl a co jednou započal, tomu zůstává věrný. Jestliže jsme v něčem poznali Boží pomoc, pak se té cesty držme, neboť Bůh své dílo neopouští a pomůže znovu a znovu, dokud své dílo nedokončí.

Gedeon se přitom musel naučit být nejen odvážným vojákem, ale také moudrý organizátorem a skvělým diplomatem. První, nejtěžší bitvu vybojoval sám. Ale jakmile nepřátelé začali utíkat, volá do boje i ostatní. Ty nejtěžší věci musí člověk udělat většinou sám nebo s několika věrnými. Nést riziko, jít v první řadě, odvážit se neúspěchu k tomu si nelze zvát každého. Ale jak se začnou věci trochu dařit, je dobré přizvat i ostatní. Už jenom proto, aby člověk nezpychnul a nemyslel si, že na všechno stačí sám. Nikdo z nás nemůže vykonat nic velikého a trvalého bez druhých. Tři sta mužů může nepřátele vyděsit a obrátit na útěk. Ale vyhnat ze země je musí všichni společně.

Má-li se nějaká věc skutečně podařit, je třeba dát možnost podílet se na úspěchu co nejvíce lidem. Proto Gedeon volá další kmeny. Volá dokonce i efraimské, tradiční rivaly svého kmene, aby obsadili jordánské brody. A právě efraimští se na jeho vítězství nejvíc přiživí. Porazí totiž midjánské náčelníky: Havrana a Vlka. Taková už je ironie dějin. Gedeon nesl největší riziko, ale největší sláva spadla do klína konkurenci. A aby to nebylo málo: efraimští si ještě stěžují: „Proč jsi nás, Gedeone, nepovolal dřív? Jak si na nás mohl zapomenout? Copak nevíš, že my jsme v Izraeli nejsilnější a nejdůležitější?“

Zde se ozývá letitá rivalita těchto dvou kmenů. Mesases i Efraim byli Josefovi synové. Tvoří dva příbuzné kmeny. Ale nemají se rádi a stále mezi sebou soutěží. Menasses byl prvorozený, ale Jákob schválně požehnal druhorozenému Efraimovi. Efariam proto roste a zabírá další a další území. Ale Pán Bůh dbá na spravedlnost. Vybral si jako vysvoboditele Gedeona z menšího kmene Menasese. Efaraimští se tím cítí uražení. Snad nám ten Gedeon nechce nakonec i vládnout. A už se hádají. Všimněte si – vítězové se hádají. Místo, aby děkovali Bohu, místo aby se společně radovali, perou se o slávu, perou se o budoucí vliv. Úspěch vyvolává závist a podezírání. Je to smutné, ale tak to mezi lidmi bývá. Známe to z církve, známe to z rodiny, známe to ze zaměstnání i z politiky. Sotva lidem trochu otrne, už si hájí své pozice. Místo aby spolupracovali, navzájem spolu soutěží.

Gedeon se však zachová opravdu státnicky. Neumí zacházet jenom mečem ale i jazykem. Gedeon se ukáže být diplomatem první třídy. Když k němu efraimští přijdou a stěžují si, že jim nedal dostatečný podíl na vítězství, místo aby je oprávněně vyhodil, vyzdvihne jejich čin vysoko do výše. Připíše jim všechnu slávu na porážce dvou náčelníků a sám ustoupí do pozadí. Svou řečí uklidní efraimské náčelníky natolik, že svou stížnost stáhnou. Přesvědčí své rivaly, že jedničky jsou oni, zatímco on nic zvláštního nedokázal. To oni přece porazili dva slavné generály. Jejich paběrkování vejde do historie, kdežto on, Gedeon, měl jen chudé vinobraní. A efraimští, protože jim jde opravdu jen o slávu a o to, co se o nich říká, se s tím spokojí. Z toho plyne poučení: Nechme každém, oč stojí. Kdo stojí o „polní trávu“, nechť ji má. Ti, kdo touží, aby jejich jména byla zapsána v nebesích, slávu ani úspěch nepotřebují.

Izraelci společnými silami vyhnali nepřátele ze země. Menší časti nájezdníků se však podařilo uprchnout přes jordánské brody a v klidu se vrací domů. Ale Gedeon ani teď nepoleví a bude je pronásledovat až daleko za hranice zaslíbené země. Božího požehnání a pomoci je třeba využít. Gedeon si nedopřeje odpočinku, dokud dílo nedokončí.

Cestou žádá o pomoc přátele. V městech Sukkot a Penuél – za řekou Jordánem – žili Izraelci. Jsou to místa spjatá s příběhem Jákobovým Zde Jakob v noci zápasil s Bohem, zde prožil smíření s Ezauem. Gedeon tu právem čekal oporu a zázemí. Ale místo toho nachází pohrdání a posměch. I na to musíme být připraveni. Právě tam, kde předpokládáme pomoc, dostává se nám často jen posměchu a odmítnutí. Ale ani to nás nesmí odradit a zastavit v úsilí o dobrou věc.

Gedeon mohl v tu chvíli vzplát hněvem a hned si to s nimi vyřídit. Měl by na to plné právo. Když je člověk naštvaný, nemyslí většinou na nic jiného než na spravedlivou odplatu. Gedeon však zachová klid a trest odloží. Nerozptyluje se. Má cíl a jde za ním. Umí odložit osobní věci stranou a dokončit úkol, který mu svěřil Bůh.

Jeho muži přitom mají hlad. Dvakrát nedostanou ani kůrku suchého chleba. Bible neříká, jak a kde se nakonec najedli. Podle všeho se nenajedli vůbec a šli do boje s prázdnými žaludky a bez odpočinku. Ale Bůh jim dal sílu i bez chleba. Člověk totiž vydrží víc, než si myslí. Kolikrát si říkáme: teď už nemohu, musím se najíst, musím si odpočinout. Ale ono se to často nepodaří. Okolnosti či lidé nás nenechají odpočinout. A přece to člověk nakonec vydrží a dokáže. Zřejmě nás Pán Bůh vybavil jakousi železnou reservou, která se otevře, když už si myslíme, že jsme na dně. Všichni sneseme a vydržíme víc hladu, víc zimy, víc posměchu, víc neúspěchů a zklamání, než si myslíme. Tou reservou je naše víra a naděje. Většinou se aktivuje modlitbou. Důvěrou, že Bůh je nám nablízku a nenechá nás bez pomoci. Amen.

Pane Ježíši Kriste, pomoz nám, abychom byli stejně důslední a nesobečtí jako Gedeón. Děkujeme ti, že máme víc síly a trpělivosti, než si myslíme. Dej, abychom toho dovedli použít k dobrému. Amen

JIří Gruber