Kázání

Celý Midján spolu s Amálekem a syny východu se spojili, přešli Jordán a utábořili se v dolině Jizreelu. Avšak Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici, a tak svolal k sobě Abíezerovce.

Rozeslal posly po celém Manasesovi, takže i ten byl k němu přivolán. Rozeslal také posly k Ašerovi, Zabulónovi a Neftalímu a oni jim vytáhli naproti. Potom Gedeón prosil Boha: “Chceš mou rukou vysvobodit Izraele, jak jsi prohlásil? Hle, rozprostírám na humně ovčí rouno. Bude-li rosa jenom na rouně a všude po zemi bude sucho, poznám, že mou rukou vysvobodíš Izraele, jak jsi řekl.” Tak se také stalo. Nazítří za časného jitra rouno vyždímal a vytlačil z něho plný koflík rosy. Gedeón dále prosil Boha: “Nechť proti mně nevzplane tvůj hněv, když promluvím ještě jednou. Rád bych to s rounem zkusil ještě jednou. Kéž je jenom rouno suché a všude po zemi rosa!” A Bůh to tak té noci učinil. Jenom rouno bylo suché, zatímco všude po zemi byla rosa. Sd 6,33-40

Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův, on zatroubil na polnici, a tak svolal k sobě Abíezerovce. Rozeslal posly po celém Manasesovi, takže i ten byl k němu přivolán. Rozeslal také posly k Ašerovi, Zabulónovi a Neftalímu a oni jim vytáhli naproti. Sd 6, 34-35

Milí bratři a milé sestry!

Dolina Jezreel, do které jako vše ničící povodeň vpadly dobyvačné hordy Midjánců a Amálekovců, patřila k nejúrodnějším částem zaslíbené země. Zde byl dostatek vodních pramenů. Není divu, že hladoví kočovníci z pouště si sem přicházely nakrást úrodu. Smutné však je, že se jim Izraelci nedovedli postavit. Poprvé se setkaly s národem, který se díky velbloudům dovedl rychle přemístit na veliké vzdálenosti a nyní loupil a bral, co se dalo. Izraelci před nimi utekli do hor. Nikdo neměl odvahu se těm zlodějům postavit. Problém však nebyl v tom, že nepřátelé byli v přesile. Kdyby se shromáždil celý Izrael, mohl se jim postavit. Ale kdo by je svolal a vedl? A proč by chodili do boje ti, kteří nebyli přímo ohroženi? Nikdo z nás nedokáže bojovat za to, po čem netouží a čemu sám nevěří. Již mnohokrát se v dějinách ukázalo, že nezáleží na síle a početní převaze. Nejsilnější zbraň a síla, kterou člověk má, je jeho víra. Ale právě tu Izraelci postupně rozmělnili a ztratili, protože opustili Hospodina. Kdo spoléhá na všechno možné, nemá se v kritických chvílích oč přít. Člověk, který Pánu Bohu nevěří, když mu nic neschází, těžko uvěří, až mu bude zle a bude mít strach. A tak se všichni jen rezignované dívali, jak jim nepřátelé všechno berou.

Ale i těm, kteří jsou bezradní, zůstává Bůh věrný a připravuje pro ně svou pomoc. Nebude to však laciný zázrak. Nepřítel neodejde ze země sám. Vítězství bude muset být těžce vybojováno. Ne však zbraněmi ani silou – ale odvahou, pokorou a vytrvalostí.

Když nebylo člověka, který by se nepřátelům postavil, čteme, že se Boží Duch zmocnil Gedeona. Ten zatroubil na beranní roh a svolal k sobě nejprve své příbuzné, pak kmen Menasse a nakonec další tři izraelské kmeny. Ono se to však z kazatelny snadno řekne – že někoho zmocnil Duch Hospodinův. Ale jak se stane, že se z člověka ustrašeného a zklamaného stane statečný vůdce národa? Na první pohled se zdá, že zmocnění duchem Božím musí být něco nevysvětlitelného a neovlivnitelného. Když má někdo dar Ducha svatého, mělo by mu být všechno jasné, měl by vidět daleko dopředu, měl by si být jistý Boží pomocí a ve všem zvítězit. Ale bible mluví jinak. Gedeon i po zmocnění duchem Božím zůstává člověkem, který váhá a pochybuje. Znovu a znovu potřebuje od Boha znamení. Dělá chyby a neví si rady. Jiný muž, o kterém se ve SZ píše, že byl zmocněn Duchem Božím – prorok Zekarjáš – byl zase pro změnu ukamenován. Lidé mu nevěřili a umlčeli ho (2Pa 24,20). Mít Ducha Božího neznamená, že se z někoho automaticky stane vítězný hrdina bez bázně a hany.

K lepšímu pochopení nám může pomoci doslovný překlad z hebrejštiny, který říká, že Pán Bůh Gedeona svým duchem oblékl. Je to jistě obrazné rčení, ale v mnohém výstižné. Lidé totiž dříve kladli na své šaty mnohém větší váhu než dnes. Každý měl na sobě takový oděv, jaký mu příslušel. Král se oblékal do purpuru, kněz do zvláštního lněného roucha, proroka všichni poznali podle chlupatého pláště a nevěstu podle svatební čelenky. Podle šatů každý již z dálky rozeznal vdovu, slepce i cizince. A když byl člověk pověřen nějakým úkolem, oblékal si na to zvláštní šaty. Ještě dnes poznáme lékaře podle bílého pláště, policistu podle uniformy a faráře podle taláru.

Být zmocněn Duchem Božím, být oblečen Boží silou a spravedlností znamená přijmout od Boha konkrétní úkol. Vzít na sebe odpovědnost za Boží věc. Nasadit svůj život a čest, aby se uskutečnilo, co si Bůh přeje. Nic víc, nic míň. Gedeon ani zdaleka nemá ve všem jasno. Sám ještě neví, co udělá. Žádné zázraky neumí. Ale Bůh mu ukázal úkol a on ho přijal. Přestal mlčet a schovávat se za druhé. Vystoupil z davu. Podobně jako jiný muž – jménem Amasaj – který v kritické chvíli, kdy se zdálo, že Davida všichni opustí – vstal a řekl: „Já zůstanu s tebou.“ Těmi slovy strhl ostatní. Nic víc už neřekl ani neudělal. A přece jeho hlas byl v tu chvíli rozhodující a pohnul dějinami (1Pa 12,18). Podobně i Gedeon změnil životy mnoha lidí tím, že se jim podstavil do čela. Aby mohl Bůh konat své dílo, potřebuje lidi, kteří se přestanou schovávat a vezmou Boží věc za vlastní. Přijmou od Boha poslání a zasvětí mu svůj život.

Někdy se vedou úvahy o tom, kdo vlastně tvoří dějiny. Kdysi se v učebnicích psalo především o králích a vojevůdcích, později o třídním boji utlačovaných mas. Dnes se pro změnu hovoří o neviditelné ruce trhu. Ale bible svědčí, že rozhodující slovo má Bůh a člověk, který přijme jeho výzvu. I když se nám leckdy zdá, že nemůžeme nic změnit a všechno je předem rozhodnuto, není to pravda. Jeden jediný člověk může tak jako Gedeon změnit svět, v kterém žije. Gedeon přitom nebyl žádný mimořádný člověk. Měl strach a nebyl si jistý. A přece právě skrze takové jedná Bůh. Jde však o to – přijmout Boží výzvu. Obléci si spravedlnost a vytrvalost a na nic se nevymlouvat. Svět je možná plný Gedeonů, jen kdyby byli ochotni svléknout své vlastní zájmy a cíle a vzít na sebe poslání, kterým nás pověřil Bůh.

Ale jak člověk pozná, že úkol, který přijal, je opravdu od Boha? Jak poznáme, že jsme si ho nevymysleli a není to jen naše pýcha a potřeba se nějak zvěčnit? Náš příběh na to odpovídá velice zvláštní historkou o tzv. „kladení rouna“. Dříve než něco podobného odmítneme nebo naopak doporučíme, všimněme si souvislosti, která je zde podstatná. Je zajímavé, že Gedeon žádá od Boha znamení ve chvíli, kdy už má kolem sebe armádu ze čtyř kmenů. Jeho výzva se tedy setkala s nadšením. Lidé – ačkoli ho neznali – jej přijali za svého vůdce a přišli na jeho rozkaz. Gedeon tedy „neklade rouno“ ve chvíli, kdy se zdá, že všechno byl jen omyl. Naopak, nyní se zdá, že úspěch je na spadnutí. Lidé konečně vylezli ze svých úkrytů a děr, aby vyhnali nepřátele ze země. Vítězství se zdá být na dosah. Ale právě v takových chvílích se má člověk nejvíc modlit. Když se věci daří, býváme v pokušení spoléhat jen sami na sebe. Když se zdá, že už Boha nepotřebujeme, měli bychom jej hledat o to víc. Člověka se snadno může zmocnit pýcha. Nekritický vůdce může zavést národ do katastrofy. Samotná odvaha a síla davu nestačí. Věřící lidé si musí stále klást otázku, zda neuvěřili jen vlastním přáním a představám.

Gedeon provádí na humně věci, nad kterými rozumným teologům vstávají vlasy hrůzou nad hlavě. Odkdy smí člověk Pána Boha zkoušet a nutit, aby konal jednou tak a podruhé jinak?! Vždyť to vypadá, jako kdyby Gedeon od Boha žádal důkaz jeho moci a existence. A jestliže Hospodin Gedeónovi takový důkaz poskytl, proč jej neposkytne i nám?

Gedeon však žil v jiné době než dnes. Starověký člověk ani v nejmenším nepochyboval o tom, že Bůh existuje a má obrovskou moc. Důkaz Boží existence viděl všude kolem sebe. V tom, že vychází slunce, svítí hvězdy, rostou stromy a rodí se děti. To, o čem však starověký člověk pochyboval bylo, zda je mu Bůh příznivě nakloněn. Zda mu pomůže nebo dá přednost někomu jinému. Gedeónova prosba je sice troufalá ale lidsky pochopitelná. Má rozhodnout, zda se smí Gedeon opřít o Boží pomoc a požehnání.

Gedeon bere do rukou vlněné rouno a klade jej na zem. Přeje si, aby se přes noc stalo něco neobvyklého. Za znamení Boží pomoci a přízně by považoval, kdyby ráno bylo rouno mokré a země suchá. To znamení nevybral Gedeon náhodně. Rosa je v Orientě stejně důležitá jako déšť. Po celá dlouhá období je pro rostliny i zvířata jedinou vláhou. Protože však rosa vzniká jakoby z ničeho, chápali ji podobně jako manu za mimořádný Boží dar a slitování. Dnes víme, že rosa vzniká kondenzací vodních par ve vzduchu, který změní svou teplotu. Proto se například studené věci v horku orosí, zatímco ostatní zůstávají suché. Gedeon tedy nežádá, aby se pohnulo slunce nebo voda začal téci do kopce. Žádá věc sice neobvyklou ale možnou. Voda, kterou ráno vyždíme z ovčí vlny není nevysvětlitelný zázrak, ale srozumitelné znamení. Suchá ovčí vlna, kterou klade večer na zem, je pro Gedeóna symbolem Izraele, který ztratil Boží pomoc a přízeň. Ale v noci se stane podivuhodná věc. Země je přes den natolik vyhřátá, že se na ní ani k ránu žádná rosa neobjeví. Rouno však zvlhne a zachytí vodu, která je volně rozptýlena v atmosféře. Pro Gedeona je to znamení, že se Bůh znovu přiklonil k Izraeli. Tak jako se objevila rosa pouze na rounu, přizná se Bůh ke svému lidu a zastane se jej proti jeho nepřátelům.

Ale proč dělá to samé ještě jednou a žádá, aby tentokrát byla rosa pouze na zemi. I kdybychom první znamení přijali, druhé nám nesedí dvojnásob. To bychom se mohli modlit. „Dej, ať dnes najdu tisícovku a zítra ať mi ji zase někdo ukradne.“

Ale i druhé znamení má svůj význam. Není to rouhání ani pokoušení Boha. Když Gedeon klade druhý den rounu znovu, prosí Boha, aby výsledek byl právě opačný. Tentokrát je od rosy mokrá země a rouno zůstane suché. I to je za jistých atmosférických podmínek možné. Když se země v noci ochladí, bývá na ní po ránu rosa, kdežto svetr, který necháme ležet na louce, je skoro suchý, protože vlna je špatný vodič tepla. Je sice zvláštní, že takto rozdílné povětrnostní podmínky nastaly tak těsně po sobě, ale v Palestině se počasí rychle mění takže to není vyloučené. Ve dvou po sobě jdoucích dnech došlo k opačným povětrnostním podmínkám. Tento náhodný přírodní jev poslouží Hospodinu a Gedeónovi, aby se spolu tak říkajíc domluvili.

Gedeon tímto způsobem poznal důležitou věc. Na jednom místě a krátkém časovém intervalu může být všechno jinak!! Jestliže nás již sedm let sužují Midjíánci, neznamená to, že zítra to nemůže skončit. Jestliže z nich dnes máme strach, zítra je můžeme přemoci. Když si představíme, jak snadno člověk podléhá dojmu, že se věci změnit nemohou – jen si vzpomeňme, co všechno nám připadalo ještě nedávno nezměnitelné a na věčné časy – pak pochopíme, jak důležité bylo pro Gedeona, když nalezl v přírodě příklad nepochopitelné změny. Je to stejné povzbuzení, jako když nám Ježíš ukazuje rozsévače, který přes dlouhé ztráty nakonec sklidí velikou úrodu nebo když nám Kristus připomíná, co ví každá hospodyně, která přidává kvásek do těsta.

Má-li člověk dokázat veliké věci, potřebuje je nejprve vidět v malém. Má-li věřit ve vítězství dobré věci, rád naslouchá vyprávěním, že něco podobného už se někdy stalo. Proto je dobré dívat se kolem sebe a přitom se modlit. Když člověk putuje po horách, naučí se pokoře a tichosti. Když sází strom, naučí se čekat. Když Mojžíš zkrotil hada, uvěřil že zkrotí i Egypt, který měl hada ve znaku. Když David dokázal ochránit své stádo proti lvům a medvědům, uvěřil, že se může postavit i proti Goliášovi. Když učedníci zjistili, že jim o letnicích rozumí židé ze všech národů, uvěřili, že evangelium se rozšíří do celého světa. Víra nepotřebuje důkazy, ale příklady. A nám nezbývá, než za ně Pánu Bohu poděkovat. Amen.

Pane, dej, aby každý z nás poznal své poslání a místo, kde ho potřebuješ. Povzbuď naši rozhodnost, obleč nás prosíme duchem odvahy a síly, abychom nepromarnili žádnou příležitost k dobrému. Pokorně prosíme, dej i nám svá tichá znamení, že při nás stojíš a žehnáš tomu, ač usilujeme. Amen.

Jiří Gruber