Kázání

Když Petr procházel všechna ta místa, přišel také k bratřím, kteří žili v Lyddě. Tam se setkal s jedním člověkem, jménem Eneáš, který byl už osm let upoután na lůžko, poněvadž byl ochrnutý. Petr mu řekl: “Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko!” A Eneáš hned vstal. Všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu.
V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: “Přijď rychle k nám!” Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu.
Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: “Tabito, vstaň!” Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána. Petr zůstal ještě delší čas v Joppe v domě Šimona koželuha. Sk 9,32-43

Milí přátelé, bratři a sestry

Dnešní příběh nám představuje apoštola Petra jako putující kazatele a služebníka Ježíše Krista. Apoštolé většinou nepůsobili na jednom místě, ale navštěvovali postupně různé osady a městečka, kde povzbuzovali malé hloučky křesťanů a získávali tu další bratry a sestry. Církev tak žila v neustalém kvasu a pohybu. Filip v Samaří, Petr v Joppe, Jakub – bratr Páně v Jeruzalémě, Saul v Damašku a Arábii, jiní na Kypru a ve Fénicii a někteří dokonce až v syrské Antiochii. Tam všude – tedy na moha místech současně – působil Duch svatý skrze nám známé i neznáme služebníky a Ježíšovo evangelium přinášelo své první ovoce.

Na svých cestách se Petr dostal od malého městečka Lyddé, které leží asi 40 km od Jeruzaléma směrem ke Středozemnímu moři. Tam se setkal s člověkem, který se jmenoval Eneáš a který byl již osm let upoután na lůžko a nemohl chodit. Četli jsme, že ho Petr uzdravil. V bibli je popsána řada tzv. zázraků, to znamená neobvyklých činů a znamení, které jsou chápány jako Boží pomoc a dar. Nikdy se však neříká, že by křesťané uměli dělat podobné zázraky na počkání a že by tak říkajíc zvládly jejich techniku. Naopak – vždycky jsou to činy zvláštní a nesamozřejmé. Nestávaly se každý den. Nikdy také nejsou uzdraveni všichni. Každé uzdravení je však něčím odlišné od druhých. Proto se ptejme, co nám chce pávě tento příběh povědět a v čem nás může povzbudit.

První věc, které si všimneme je, že Petr jde za nemocným sám od sebe. Eneáš ho na rozdíl od jiných k sobě nevolá. Netroufá si ani prosit o uzdravení. Byl ochrnutý už osm let a za tu dobu se člověk se svou nemocí natolik smíří, že si většinou ani nedovede představit, že by to ještě někdy mohlo být jinak. Petr k němu přichází jako ten, kdo se nechce smířit s daným stavem věcí a z vlastní iniciativy chce Eneášovi pomoci. Kupodivu se ho neptá na víru. Nezkoumá, zda je nemocný Boží pomoci hoden. Přichází mu pomoci, protože vidí, že tento člověk by sám od sebe nikdy nepřišel a o pomoc by nežádal.

A přece i takovým chce Ježíš pomoci. Jenom tu musí být někdo, kdo takové tiše trpící lidi pozná a vyhledá. Na světě je mnoho skrytého trápení. Nejsou všichni takoví, aby si stoupli na ulici nebo před kostel a začali se dožadovat pomoci. Mnozí se stydí za to, co je potkalo. Mnozí trpí pocitem viny. S velikou pravděpodobností se dá předpokládat, že za Eneášem tehdy chodili zbožní lidé a s vážnou tváří mu říkali: „To sis určitě zavinil sám. Když se nad sebou zamyslíš, určitě přijdeš na nějaký hřích, kterým si Pána Boha zarmoutil. On tě potrestal právem. Bůh je vždycky spravedlivý a nic na světě se neděje bez příčiny.“

Neznám člověka, který, když se zamyslí nad svým životem, nenajde nějaký skrytý hřích. Ale potom bychom museli být nemocní a postižení všichni! Už Job se proti této pověře vzbouřil a Bůh mu dal za pravdu. A byl to Ježíš, kdo začal definitivně lámat tuto staletou a hluboce zakořeněnou tradici, která spojovala každou nemoc s hříchem a Božím trestem. Proto také začal nemocné uzdravovat. Tento nový přístup k nemoci byl snad ještě důležitější než zázraky samotné. Neboť to, co léčí a uzdravuje, je především láska, naděje a víra. A právě tu Ježíš a po něm i apoštolé v nemocných vzbuzovali. Ježíš neuzdravoval všechny nemoci. Zlomené nohy nechával ať srostou samy a po jeho kázání také nikomu nenarostly třetí zuby. Pomáhal však těm, jejichž nemoci byly nervového původu. Všichni víme, jak důležitá je v lidském životě psychika. Kdybychom svým lékařům a lékům nevěřili, možná bychom už někteří dávno umřeli. Petr poznal, že Eneáš nechodí především proto, že za těch 8 let už dávno ztratil vůli chodit. A proto mu pomohl. Vyprávěl mu o Ježíši Kristu. O tom, kolika nemocným pomohl. Možná si vzpomněl i na toho, který byl podobně ochrnutý jako Eneáš. Toho donesli jeho přátelé, spustili střechou a dnes díky Ježíši Kristu dávno chodí.

Eneáš ho poslouchal a asi v duchu pomyslel: „Jaká škoda, že k nám do Lyddy Ježíš nikdy nedošel. Kdyby mě k němu tenkrát alespoň někdo donesl, mohl jsem dnes být zdráv. Ale je to jako vždycky – mám smůlu. Moji kamarádi chodí do práce, smlouvají si schůzky s děvčaty, jiní už dávno učí chodit své děti a jenom já jsem vyřízený a žiji zbytečně.“ Ale Petr mu říká: Počkej. Jaképak zbytečně? Pro Ježíše nikdo není zbytečný. Já ti říkám: Ve jménu toho Ježíše, který vstal z mrtvých – i ty můžeš a budeš chodit. Ale musíš chtít. Musíš se sám zvednout a udělat první krok. Jestli to dokážeš, pak tohle mizerné lůžko už nikdy nebudeš potřebovat.“ Jsou to odvážná, možná i trochu drsná slova, ale někdo je vyslovit musí.

Jinak se totiž člověk ani dnes neuzdraví. Jinak se zázraky neděly a nedějí. Naším největším nepřítelem je především náš strach a beznaděj. Ale víra v Ježíše Krista, který každého miloval a každého slyšel, nám dává sílu a zdravou sebedůvěru, abychom mohli i 8 let staré problémy a křivdy začít řešit a svou situaci změnit. Neboť jak pravil kdysi jeden žalmista: „S Bohem svým přeskočím i zeď.“ Velice často si člověk své problémy nese sám v sobě. Stále si jen stěžuje a naříká. V takových případech je asi jen jediná pomoc. Když nám někdo zcela na rovinu ale bez jakéhokoli odsuzování řekne: Vstaň, ustel si po sobě a jdi. Uvidíš, že to dokážeš.

Ale jsou chvíle, kdy je všechno marné. Naše odhodlání, víra i naděje nepomohou. Pro Petra poslali spěšného posla, aby rychle přišel do Joppe, kde náhle zemřela všemi milovaná učednice Páně jménem Tabita. Joppe je starobylý přístav, odkud se dováželo do Jeruzaléma všechno zboží. a Lydda byla asi na polovině této jednodenní cesty. Tabita byla vzácná žena. Místo, aby se starala jen o svou vlastní rodinu, žila především pro druhé. Když Petr přišel do domu smutku , spatřil vdovy, které místo tradičního oplakávání donesly své vlastní košile a pláště, kterými je zemřela obdarovala a které jim vlastnoručně ušila. Tabita znamená srnka. Představuji si jako nenápadnou ženu nevelkého vzrůstu, která je neustále v pohybu a pomůže každému, kdo se na ni obrátí. A právě takoví lidé někdy umírají náhle a nečekaně.

Všimněme si té chvíle. Člověk umírá, ale přitom za něj hovoří jeho činy, jeho služba, jeho láska. Když člověk zemře, není už důležité, co udělal sám pro sebe, kolik si vydělal, co všechno dokázal, jak byl úspěšný. Neboť všechno, co člověk získal sám pro sebe, umírá spolu s ním. Trvalou hodnotu má pouze to, co rozdáme a uděláme pro druhé.

Petr musel být zaskočen a dojat tím, co viděl a slyšel. Když si uvědomil, jaká rána učedníky v Joppe postihla, jak mnoho tu bude taková žena scházet, pokusil se o nemožné. Vzpomněl si na Eliáše, který kdysi vzkřísil jediného syna chudé vdovy. Vzpomněl si na Ježíše, který jednou nestačil dojít do domu nemocné dívky a přece ji vzbudil, i když ležela jako mrtvá. Byla to veliká odvaha a troufalost, ale Petr nemohl těm lidem vzít naději, kterou v nich vzbudilo evangelium. Proto podobně jako Ježíš přikázal, aby všichni odešli z místnosti. Jsou věci, které nesnesou diváky a mohou se odehrát jen mezi člověkem a Bohem. Pak za sebou zavřel dveře a zůstal s mrtvou sám. Jiný by měl strach a bál by se majestátu smrti. Ale Petr šel proti smrti jako kdysi David proti Goliášovi. Ve jménu Ježíše Krista., který vstal z mrtvých. Nevěděl, co se stane. Ale věděl, že to nesmí vzdát. A pak řekl, tak jako kdysi Ježíš: Tabita kumi. Tabito, srnko, vstaň! Ona otevřela oči a Petr jí pomohl vstát.

Vím, že se zázraky nemají vysvětlovat. Ale u tohoto příběhu se nelze ubránit otázce: Mohu to celé brát vážně? Chromí, budiž, ti možná někdy vstanou. Ale mrtví?

Dnes však víme, že i člověk, jehož životní funkce se zdánlivě zastavily, se ještě může ve výjimečných případech znovu probrat k životu. Mluví se o klinické smrti a o těch, kteří ji přežili. Petr tohle všechno ovšem nevěděl a vědět nemohl. Přesto věřil v Boží pomoc a lásku. A tato víra ho vedla správnou cestou. Tam, kde jiní už jen plakali a truchlili, Petr odvážně zápasil na modlitbách a nevzdával se. A Bůh mu dal za pravdu. Tabitě bylo přidáno ještě několik let života. Kdo věří Bohu, smí doufat, že se dočká podivuhodných věcí.

Pro nás je tento příběh trvalým znamením, že ačkoli nad námi smrt mnohokrát vítězí a bere si bez milosti svou daň, je tu ještě větší moc, která je na naší straně. Smrti jakkoli je hrozná a neodvratná, se proto bát nemusíme. Daleko důležitější než to, kdy a jak zemřeme je, aby měl Pán Bůh vůbec důvod nás znovu vzkřísit. Jinými slovy: jde o to aby tu po nás zbyly nějaké košile a pláště, které jsme z láskou ušili a rozdali druhým. Všechno ostatní pomíjí. Ne, že by milost vzkříšení byla za zásluhy. Avšak víra, která se neprojevuje činy, není vírou. Křesťanská víra přece není žádná teorie ani filosofická úvaha, ale každodenní způsob a směr života. Věřit Bohu znamená milovat, odpouštět, sloužit a bojovat proti zlu do roztrhání. Do posledního dechu. Taková víra přemáhá světa. A proto, dokud máme čas, čiňme dobře všem, kteří nás potřebují.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že žádná situace nemusí být beznadějná, když se spolehneme na Tvou pomoc a lásku. Děkujeme Ti, že nám dáváš znamení, že ani smrt není definitivní konec, ale že Tvá láska a milost trvá a přijde čas, kdy to všichni spatříme a budeme se z toho radovat a vzdávat chválu Tobě, který jsi trpěl a poznal hrůzu smrti a přece žiješ a kraluješ na věků věků. Amen.

JG 2.11.2003, Brno