Kázání

Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla. Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. Když nastal den, kdy Elkána obětoval, dával své ženě Penině i všem jejím synům a dcerám díly z oběti; Chaně pak dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však uzavřel její lůno. Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby jí dráždila. Tak tomu bývalo každého roku. Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Chana pro pláč ani nejedla. Její muž Elkána ji uklidňoval: “Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?” Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. Složila slib. Řekla: “Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne.” Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa. Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. Řekl jí proto: “Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!” Ale Chana odpověděla: “Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.” Élí odpověděl: “Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.” Ona na to řekla: “Kéž tvá služebnice najde u tebe milost!” Potom ta žena šla svou cestou, pojedla a její tvář už nebyla smutná. Za časného jitra se poklonili před Hospodinem a vraceli se. Když přišli do svého domu do Rámy, Elkána poznal svou ženu Chanu a Hospodin se na ni rozpomenul. Chana otěhotněla, a než uplynul rok, porodila syna a pojmenovala ho Samuel (to je Vyslyšel Bůh). Řekla: “Vždyť jsem si ho vyprosila od Hospodina.”1 S 1:1 – 1 S 1:20 (CEP)

Milí bratři a milé sestry

Začátek první knihy Samuelovi nám dává nahlédnout do života jedné obyčejné izraelské rodiny. Tehdy nebylo nic neobvyklého, když měl muž dvě ženy. Musel se však o obě řádně starat a živit je. Ale tu však jiný problém. Jedna z žen dala Elkánovi kopu dětí, zatímco druhá žádné. A neplodná žena, to bylo tehdy prokletí a potupa.

Snad v každé rodině bývá nějaké trápení. Někde je to vidět, jinde si to jen myslíte, ale většinou o tom ani nevíme. V každém domě však lidé nesou nějaké břemeno života a nevědí si s ním rady.

V příběhu Elkánovy rodiny můžeme na třech postavách sledovat tři různé možnosti, jak mohou lidé na problémy, které je potkali, odpovědět a reagovat.

První způsob představuje Elkánova žena Penina, které Bůh požehnal mnoha dětmi. Ta využívá trápení své spolumanželky k tomu, aby jí ještě víc ublížila. Místo aby řekla: „Anno, copak nejsou mé děti také tvé děti? My synové se o tebe postarají stejně jako o mne,“ zneužije svého štěstí k tomu, aby Anně život ještě víc ztrpčila. Čteme že jí ustavičně urážela a dráždila.

Možná že víc jak polovina lidského trápení je zbytečná a děláme si ho jen sami mezi sebou. Jedna věc je neplodnost, tělesné postižení, psychická porucha, osobní selhání. To vše samo o sobě je těžké a bolestné. Ale když toho ještě někdo druhý zneužije, aby se nám smál, aby nás provokoval, urážel a ponižoval – je to k neunesení. Kolikrát si lidé řeknou tak ošklivé věci a úplně zbytečně. Kolik lidí se pak doslova bojí vyjít mezi lidi. Kolik lidí se uzavře do svých problémů a přitom by mohli úplně normálně žít. Penina nemusela být přitom nějak zvlášť zlá. Pouze se ve shodě s tehdejším názorem domnívá, že Annu potrestal neplodností Bůh a proto ji nebere vážně.

Možná že mnohé naše problémy by se ještě daly vyřešit tím, kdybychom si začali jeden druhého více vážit. Rodiče dětí, děti rodičů, ženy mužů a muži svých žen. Chyby, které si navzájem vyčítáme, by se leckdy ještě daly napravit a odstranit, kdybychom se snažili jeden druhého povzbudit a motivovat, místo abychom se navzájem jen sráželi a uráželi.

Tímto směrem se pokouší situaci řešit Elkána. Když vidí trápení své ženy, snaží se jí vynahradit chybějící děti svou láskou. Dává jí dvojnásobný díl masa. Svou přízní a pozorností se pokouší vyvážit nespravedlnost, kterou Anna trpí. Pozoruhodný muž. Místo aby miloval tu, které Bůh požehnal, hledí si té, na které lpí pohanění. A přitom dělá přesně to, čemu se naučil z Božího jednání. U Pána Boha mají totiž slabí, nemocní a postižení také přednost. Bůh se ujímá vdov a sirotků. Pamatuje na druhorozené. Pomáhá ke spravedlnosti těm, k nimž je život krutý a nemilosrdný. Elkána správně pochopil Boží vůli. Dostal Annu na starost, ne aby jí ponižoval ale aby jí chránil, povzbuzoval a miloval a tak ji nahradil děti, které jí nebyly dány.

Každé lidské trápení se dá alespoň zmírnit. Elkána neumí Annu uzdravit, ale svou láskou jí může potěšit a podepřít. A to není málo! Lidská láska dokáže veliké věci. Kdo ví, že je milován, ten se dokáže svých chyb a handicapů zbavit daleko snáz než ten, komu se všichni smějí a viditelně jím pohrdají. Elkána se doslova postavil proti osudu, který na něj dolehl. Nic Anně nevyčítá, ačkoli i on jistě toužil po dalších dětech a Anna v tomto smyslu jeho očekávání nenaplnila. Láska však znamená, že se člověk musí něčeho vzdát a ustoupit. Láska není laciná. Je to vždycky oběť – ale je-li upřímná, pak může mnoho změnit a napravit. A díky té oběti člověk leckdy získá víc než sám obětoval.

A pak je tu ještě třetí možnost, jak může člověk na své trápení odpovědět. Tu představuje Anna. Lidská pomoc je důležitá, ale má své meze a hranice. Manželova láska Annu těší, dvojnásobná porce masa je však slabá útěcha za touhu po dětech. A tak Anna, aniž cokoli pojí, vstane a jde do Hospodinova domu. Chce být sama. Chce se modlit. Svou hořkost a trápení svěří Hospodinu.

A my vidíme, že často je to právě nouze a nedostatek, co člověka přivede k Bohu. Zatímco Penina je pyšná, že jí Bůh požehnal, je Pánu Bohu ve skutečnosti na hony vzdálena. Její sebejistota jí uzavírá cestu k Hospodinu a z jejich synů a dcer nevzejde ani jeden, jehož jméno by stálo za zapamatování. Pozemské štěstí nemusí být vždycky tou nejlepší možností, jak naplnit svůj život. Pýcha a falešné sebevědomí člověka ochuzují, oslepují a činí ho snadno zranitelným. Kdežto právě nedostatek, trápení a zklamání mohou člověku otevřít cestu k Bohu a k novým možnostem. Když se pod svým trápením nezhroutíme, ale začneme s ním bojovat, může nás naše slabost učinit silnějšími. Prožitá bolest nám pomáhá k větší citlivosti, vnímavosti a pravdivosti.

Anna se přitom nemodlí z nějaké veliké víry, ale spíš ze zoufalství. Za svou modlitbu se skoro stydí a proto jde stranou a modlí se potichu, aby jí nikdo neslyšel. A vidíte – právě takovou bázlivou a zdráhavou modlitbu Hospodin vyslyší. To je veliké zaslíbení a výzva. Nebojme se modlit a volat k Bohu, i když nevíme, jak to říci a zdá se nám, že šance na vyslyšení je malá. Modlitba nikdy není zbytečná a předem marná. Nebojme se modlit, i když je naše srdce plné hořkosti a zklamání. Právě modlitba je čin, kterým své sevření přemáháme. V tomto smyslu nás modlitba vysvobozuje ze zajetí našich problémů. Kdo se modlí – jakkoli koktavě a zmateně – ten se svou situací nesmířil a udělal ten nejlepší první krok k jejímu vyřešení.

Možná nás ale napadne, čím to je, že některé modlitby Bůh vyslyší, zatímco jiné zůstávají podle našeho zdání nenaplněné. Je to jistě tajemství, které nikdy nerozluštíme. Ale dvě věci jsou tu důležité.

Ta první: Anna prosí o syna a přitom se ho současně vzdává, aby ho zasvětila Boží službě. Mnohé ženy jistě tenkrát také prosily Boha o syny, aby se o ně měl kdo ve stáří postarat. Anna však prosí o syna, z kterého sama nebude mít téměř nic. Nejprve jej vychová a pak ho odevzdá Bohu a zase zůstane sama. Její osobní nouze jí přivádí k odhodlání nabídnout svého syna Bohu, aby mohl sloužit v Božím domě. A ve stejné chvíli hledá Bůh spravedlivého kněze, neboť Elí je již starý a jeho synové ničemové. Liská a Boží nouze se tu navzájem potkávají a šťastně doplňují. Anna touží po dítěti a nabízí ho Bohu. Bůh hledá věrnou rodinu, kde by mohl vyrůst budoucí zachránce a vysvoboditel jeho lidu. Obojí to do sebe krásně zapadá. Annina modlitba nachází místo v Božích plánech a Boží plán se uskuteční díku jejímu slibu.

Věřím, že i naše modlitby budou vyslyšeny tím spíš, čím víc se budou shodovat s Boží vůli a plány. Marně budeme prosit o své sobecké potřeby a cíle, neboť všechno, co nám Bůh dává, dává nám proto, aby se naplnil jeho vůle. Když se modlíme, měli bychom více myslet nejen na to, co potřebujeme my, ale i na to, co potřebuje Bůh a spojit tak své prosby a očekávání s tím, na čem Pánu Bohu záleží.

Kněz Élí to vše sledoval, ale ničemu nerozuměl. Ta žena si něco mumlala a jemu se zdálo, že je opilá. Její víra byla tak malá, že se dokonce bála svou modlitbu vyslovit veřejně a nahlas. Ale bylo mu jí líto a tak pronesl větu, kterou vyslovil snad již tisíckrát, asi tak jako když my někomu říkáme: Buď s Bohem. „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, oč jsi tak naléhavě prosila.“ Věřil Elí požehnání, které ji dal? Z toho, co o něm víme, bych se nedělal velké iluze. Ve svatyni v Šilo bylo tehdy všechno už jen prázdný zvyk a formalita. A přece právě toto slovo změní Annin život. Anna totiž uvěřila tomu, co jí kněz řekl. Vrátila se ke stolu a s radostí pojedla svou dvojnásobnou porci. Přitom se navenek vůbec nic nezměnilo. U stolu ji zase čeká ta protivná Penina a bezmocně milující manžel. Ale Anna už se netrápí. Žádné urážky jí nemohou ztrpčit život. S chutí sní svůj dvojnásobný díl a jde domů s hlavou vztyčenou. Takovou moc má Boží slovo, i když ho vysloví člověk, který je sám hříšný a nevěrný.

A to je ta druhá důležitá věc potřebná k vyslyšení našich modliteb. Pán Bůh nám pomáhá skrze naši víru. Teprve šťastná, klidná a věřící Anna otěhotní a stane se matkou. Bůh potřebuje naši víru, aby mohl vyslyšet naše modlitby. Kdo stále jen naříká a stěžuje si, tomu se život nezmění. Kdo se modlí, ale nevěří, že mu to Bůh může a chce dát, ten se pohybuje v bludném kruhu. Naše víra je stejně důležitá jako Boží vůle, která nám chce pomoci. A tak se nebojme věřit a pozdvihnout hlavu, jestliže jsme své starosti svěřili Hospodinu a zaslechli jeho požehnání. Boží slovo, kterému uvěříme, má moc změnit naše životy.

Jiří Gruber