Zlo ve světě a člověk
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.Ř 5:12 – Ř 5:19 (CEP)
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.Ř 5:12 – Ř 5:19 (CEP)
Každý se narodí jako neopakovatelný originál, jako jednotlivec, osoba. Vyroste však do světa, ve kterém platí určitá – třeba i nepsaná – pravidla. Zkrátka, určité věci se dělají – a tak se obléká podle módy, jezdí se na dovolenou k moři, pořídí se auto atd. A kdo se chová jinak, vybočuje z řady, nezapadá mezi ostatní, ocitá se v izolaci. To nikdo nemá rád. To nikdo nechce, to nikdo nechceme. A tak jsme všichni na jedné lodi, táhneme za jeden provaz. V dobrém i zlém.
O této solidaritě lidí v dobrém i zlém a zvláště v tom zlém, v hříchu, mluví bible v těch známých příbězích hned na začátku, Adam a Eva, to není jen první pár lidí, kteří se z našeho pohledu zachovali pošetile. Adam a Eva, to jsme my. Zkušenost se selháním má každý z nás i s tím, že kládu ve vlastním oku velkoryse přehlížíme, kdežto třísku v oku svého bližního komentujeme a kritizujeme. Kritizovat je snazší než snést kritiku od druhých. Vinu za své selhání snadno svalíme na druhého – Adam na Evu, Eva na hada. To vůbec není jednání z dávné minulosti, v tom zrcadle poznávám sama sebe. Poznává, že základ selhání, základ hříchu Adama a Evy, je stejný jako základ mé=ho selhání a mého hříchu. Je to jasné a zřetelné NE k Bohu a jeho cestě.
Tohle NE se projevuje v celých lidských dějinách – a jeho výsledkem jsou války, chudoba, zločinnost, hlad, špatné vztahy mezi generacemi i v rodinách a také na poli mezinárodní politiky. Tohle NE má své důsledky a dopady i na lidské okolí, na prostředí, v němž žijeme, na přírodu. Konkrétně:černé skládky na kraji lesa, ta zátiší s hromadami plechovek a PETlahví, s pytli odpadků a starými pneumatikami jako důsledek bezmyšlenkovitosti, pohodlnosti a egoismu člověka. Pomalované zdi, zlámané větve, zničené lavičky a podupané trávníky jsou svědectvím o člověku a stavu jeho mysli či duše. Svět, který byl stvořen jako dobrý, je smrtelně raněn lidským hříchem. Úrodná země se stává smrtící pustinou. Skrze člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt.To je naše situace, situace člověka i světa. Pohled kolem to jen potvrzuje, v mnoha oblastech. Některé národy žijí v dostatku ba nadbytku, jiné pod hranicí životního minima. Miliony denně svádějí boj s otylostí, miliony denně hladovějí, statisíce hlady umírají. Všichni tu situaci známe – v našem globalizovaném světě nám přinášejí televizní obrazovky až do pohodlných křesel našich obyváků obrazy života na celé naší planetě, obraz života poznamenaného smrtí. A řešení či východisko? V nedohlednu. Není divu, že mnozí vidí budoucnost zcela vážně ohroženou. Příčiny netkví ani tak v té materiální sféře jako v mentalitě člověka a národů. I možné sebezničení lidstva zbraněmi hromadného ničení hrozí v případě vítězství lidského velikášství nad zdravým rozumem. Řešení je nutno hledat v lidském nitru, v lidské mysli, ve změně lidského jednání.
Mnohdy víme, co je správné a co ne, ale jednáme jinak. Proč bychom měli sundat nohu z plynu jen proto, že je tam čtyřicítka, když se přece nikdo nedívá, že.Největší nepřítel nás samých i našich dětí je v naší vlastní hlavě a v našem vlastním srdci. A tam se s ním utkat, to je vůbec to nejtěžší, ba nemožné.
Celé stvoření je solidární v hříchu – ukazuje nám už Starý zákon. Tam vidíme, že se zlem je to jako s lavinou – stačí jen malý impuls a už se to valí. Selhání Adama a Evy, bratrovražda Kainova, mnohonásobná kletba Lámechova, Babylonská věž, potopa jako podtržení všeho. Stále znovu, stále nové selhání, nové zlo navzdory stále nové Boží nabídce života. A k tomu smrt jako n výslovně trpký konec lidského života, smrt jako nebytí, smrt jako velká neřešitelná hádanka. Prach jsi a v prach se obrátíš. V nic…
Ale to přece nikdo nechtěl. To přece nikdo nechce. Nikdo nechce zlo, ale – přece jen mají špatné příklady takřka magickou přitažlivost Navzdory všemu pokroku vědy a techniky si s temnými silami v sobě samých dobře nevíme rady. Každý víme, kde nás tak říkajíc tlačí bota. Každý z nás už někdy řekl Bohu své NE, osobně a vědomě. Všichni jsme – obrazně řečeno – nedbali na ceduli – Pozor! Lavinové nebezpečí. Všichni jsme se už někdy vydali na nebezpečnou cestu a octli se na šikmé ploše, To je naše osobní selhání, osobní vina,..nikoli hřích Adamův.
Apoštol Pavel nás nenechává na pochybách o moci hříchu a zla. Ale zároveň, jedním dechem, ujišťuje, že hřích a smrt není ta jediná moc, která nad námi může vládnout. Tak jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích se smrt zmocnila vlády nade všemi, tak jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život, říká apoštol a má na mysli Pána Ježíše Krista. Jeho láskyplná poslušnost až do smrti na kříži je tím pramenem milosti a odpuštění, naděje pro člověka i svět. Dokud zde na světě žujem, žijem nejen pod vládou hříchu a smrti, ale stále znovu je nás nabízena milost a odpuštění skrze Ježíše Krista, neboť Bůh chce, aby všichni lidé došli života a spásy. Síla Kristovy milosti zastavuje lavinovitě se šířící moc hříchu. Milost se nám svobodně nabízí, nikomu se nevnucuje, nikdo není k životu z ní nucen jak je tomu v případě hříchu a smrti. Když se Kristově milosti otevřeme, nejsme už otroky hříchu, jsme osvobozeni k životu, ba co víc,ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.
Tahle nádherná budoucnost je zaslíbena každému, kdo se ve víře nechá milostí obdarovat. Je to šance pro každého – každý člověk ji může svobodně přijmout.
My jsme řekli Krist své ANO ve svém křtu. Křest je počátkem nového člověka, nového života s Kristem. Jistě, i pro nás pokřtěné má hřích stále svou přitažlivost. S tím máme každý svou zkušenost, mnohdy velmi trpkou. Stále znovu potřebujeme odpuštění a milost. Kristus jednou pro vždy zvítězil a přemohl hřích i smrt. Z nás však nikdo už jednou pro vždy vítězství v kapse nemá. Kristus se však toho, koho ve křtu jednou pro vždy přijal, nikdy nezřekne. Znovu a znovu nám Kristus dává sílu obstát v pokušeních všedního dne. Znovu a znovu se nám dává on sám, ve svém odpuštění, ve své lásce, ve své hostině, k níž nás zve.
29.2.04 – 1. neděle v postě O. Tydlitátová