Kázání

Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.1 Samuelova 3:1 – 1 Samuelova 3:1 (CEP)

Milí bratři a milé sestry!

Když jsem ukončil teologickou fakultu, pracoval jsem dva roky jako jeřábník v továrně. Byla to pro mně výborná škola života, která mi pomohla přiblížit se obyčejným lidem. Ale nebylo to vždycky snadné. Když jsem jednou při odpolední směně slezl z jeřábnické budky a kráčel halou kolem všech těch soustruhů, karuselů a fréz, zavolal na mě jeden mladý soustružník: „Tak co, faráři, mluvil k tobě Bůh?“

Jsou situace, kdy vám teologické vzdělání mnoho nepomůže. Vykládejte chlapům ve fabrice nějaké složité dogmatické poučky… „Tak mluvil nebo nemluvil?“ nedal se odbýt usměvavý dělník, kterému jsem před chvíli pomáhal upnout do soustruhu zalomenou hřídel. Myslím, že se jmenoval Standa.

„Někdy ano“, odpověděl jsem, až jsem se sám zalekl, zda si tím mohu být tak jistý. „A co ti řekl?“, dál vyzvídal můj spolupracovník. „Třeba mi řekl,“ rychle jsme přemýšlel, jak mu stručně vysvětlit nevysvětlitelné, „abych nebyl pyšný.“ To však Standovi nestačilo. Okamžitě namítl: „To si přece můžu říci sám. Na to žádného Boha nepotřebuji.“ Tím mi ovšem tak trochu nahrál na smeč. „Jenže ty si to sám neřekneš! Jsou věci, které ti musí říci druzí.“ Ale Standa se nedal. „A ty ten hlas slyšíš z nebe?“ To jsem mu rychle vyvrátil. „Žádný hlas z nebe. Většinou ti to řekne nějaký člověk a často o tom ani neví. Někdy si to ale taky musíš říci sám.“ Standa mi však nedal pokoj, byl zřejmě rozhodnut, že dnes přijde věci na kloub. „Ale jak poznáš, že ti to říká Bůh? Co kdyby ti třeba řekl, abys někoho zabil. Ty bys ho poslechl?“ To už jsme byl opravdu v koncích. Chvíli jsem přemýšlel a pak povídám: “To máš asi tak, jako když někoho nevidíš, ale poznáš ho podle hlasu. Já taky Pána Boha nevidím, ale z bible vím, na čem mu záleží. A když slyším něco podobného, podobně odvážného a laskavého – pak vím, že mě chce Pán Bůh k něčemu povzbudit. Nebo naopak zastavit, když se chystám udělat nějakou kravinu.“ „Ale jistotu stejně nemáš!“ vytáhl na mě Standa svůj poslední trumf. Chvíli jsme přemýšlel a pak mu povídám: „Však já netvrdím, že mám jistotu. Já pouze věřím, že ke mně Pán Bůh někdy mluví. A ty zase věříš, že k tobě Pán Bůh nemluví. Ale jistotu taky nemáš.“

Pak jsme šli oba zase pracovat. Tehdy se ještě pracovalo podle plánu a my jsme vyráběli kompresory pro Sovětský svaz. Ale díky tomu soustružníkovi jsem si uvědomil, že se nesmím stydět říci, že ke mně Pán Bůh mluví. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych stát na této kazatelně a vy byste neseděli v těchto lavicích. Jenže Pán Bůh ke mně mluví, ne když já chci – ale když on chce! Nestačí jen něco zapnout, něco udělat, něco otevřít… Vždycky, když skrze mne Pán Bůh k někomu promluví, je to zázrak. Nikdy to není a nebude v mé moci. Když si připravuji kázání, nevím a nemohu vědět, jak a kdy se to stane. Každý si to mé kázání promítáte do svého vlastního života. Každý jste přitom prožili něco jiného. Někdo z vás je plný nadšení, jiný je zrovna na dně. Někdo se právě uzdravil a jiný se doma se všemi pohádal. Ale přes všechny tyto rozdíly, se může stát, že v mém projevu zaslechnete živé Boží slovo, které je vám ušito přímo na tělo. To, že ta jiskra přeskočí, kdy a jak se to stane – je tajemství. Tajemství, za které prosíme, na které čekáme a za které děkujeme.

Ale může se také stát, že kázání nestojí za nic. Buď proto, že ho kazatel odbyl nebo proto, že se na to, co říká, nedokáže posluchač soustředit. Kolikrát odtud odcházíme a říkáme si: „Dnes mi to nedalo vůbec nic.“ Naše bohoslužby jsou hodně závislé na tom, jak se které kázání povede. Někdy to člověka vezme u srdce, jindy se tu nudíme a nic nám to neříká. Jsou církve a sbory, kde se proti tomu snaží bránit. Bohoslužby jsou uspořádány tak, že jejich středem není kázání jednoho člověka, ale modlitby, které říkají všichni společně. Kristus není přítomen jen ve slovu, ale především ve vysluhování večeře Páně. Lidé se mohou zachytit slov a symbolů, která jsou prověřená staletími. Nejsou vydáni napospas kazatelským omylům a úletům. V liturgii zní slova a odehrávají se úkony, při nichž si může být člověk téměř jist, že Bůh v nich je přítomen a farář na nich nemá, co pokazit. Pro kazatele a jeho posluchače je to jistě úleva.

Ale já se přesto ptám: Dá se Boží přítomnost takhle pevně sevřít do dlaní? Může se člověk pojistit, aby měl Boží slovo jisté a na všem vnějším nezávislé. Není Boží slovo spíš jako drahokam, který musíme stále znovu hledat a čekat, zda ho uprostřed hlušiny objevíme? Není Boží slovo, jako když náhle objevíš v přírodě něco krásného, něco, kolem čeho si třeba dlouho chodil ale čeho sis dříve nevšiml? Není Boží slovo jako sluníčko, které náhle vyjde z poza mraků a všechno kolem ozáří? Ale kdo z nás ví, kdy se to stane? A přece na to čekáme. Často dlouho a marně. Obloha je po mnoho dnů zatažená a sluníčko, jako by se schovalo. Ale o to je pak krásnější, když skutečně vyjde a všechno v jeho světle zkrásní.

Když začínal konat svůj úřad mladý Samuel, čteme, že bylo Boží slovo vzácné. Když se o něčem řekne, že je to vzácné, může to znamenat dvě věci. Chleba je vzácný buď proto, že je hlad a je ho málo, Ale může být vzácný i proto, že ho máme ho v úctě – i když ho dostaneme v každém obchodě. Když se řekne, že Boží slovo je vzácné, je to podobné. Může to znamenat, že Bůh mluví jen zřídka nebo vůbec, ale může to také znamenat, že Božího slova je třeba si vážit a bránit se tomu, aby nám zevšednělo, i když ho máme v bibli volně k dispozici.

Když Pán Bůh mlčí, je to zlé. Člověk neví, co má dělat. Je odkázán na své pocity a nálady. Propadá své pýše i slabosti. Ale když si člověk Boží slovo zafixuje do několika pouček, zákazů a hřejivých slov, má sice své jisté, ale nezažije ten zázrak, s kterým nepočítal a který nemá ve své moci. Opakuje si stále to samé, ale nic nového už od Boha nečeká.

Když mladý Samuel uléhal v stanu setkávání, aby hlídal Boží kahan, jistě právě dozněly mnohé žalmy a slova požehnání. Kněží i věřící znali ta slova už nazpaměť a přece bylo Boží slovo tehdy vzácné! Ne proto, že by Bůh vůbec nemluvil, ale proto, že mu už nikdo opravdu nenaslouchal. Všechno běželo a fungovalo, ale Duch Boží se z toho dávno vytratil. Až jednoho večera Samuel zaslechl své jméno. Myslel, že ho volá kněz Élí a tak běžel k němu. Jednou. Podruhé. Potřetí.

Tím trojím opakováním chce bible naznačit, že Bůh k nám vždycky mluví lidskou řečí. Není to zvláštní posvátná řeč, kterou znají jen vyvolení. Neprovází jí dunění hromu ani ohňostroj blesků. Dokonce ani země se přitom nezachvěla. Když Bůh mluví, je to stejné, jako když mluví člověk k člověku. Žádné zmatené výkřiky věštců. Není třeba si vykládat kdejaká přírodní znamení. Bůh na nás mluví hezky česky. Ale jak poznáme, že tou lidskou řečí nemluví člověk, ale sám Bůh? Élí měl pro Samuela dobrou radu: „Řekni, mluv Bože, tvůj služebník slyší.“Božímu slovu je třeba se otevřít. Ztišit se a naslouchat. I když se zdá, že mluví jen hříšný člověk, může to být slovo Boží.“

Samuel se vrátil do svatyně a začal potichu naslouchat. Nakonec je to on, kdo si musí ta slova říci nahlas. Slyší je někde uvnitř, ale přitom ví, že nejsou z něho. Sám by si je nikdy nevymyslel. Ta slova přichází odjinud a nelze před nimi utéct. Jsou to slova těžká, smutná a neradostná. Jak rád by před nimi někam unikl. Ale není kam. To, co slyší, je podobné tomu, co už před časem říkal Boží muž, který varoval Élího. Když k nám Pán Bůh mluví, navazuje většinou na to, co už dříve řekl. Říká to však s novou naléhavostí, neboť nám lidem času vždycky jen ubývá. Tentokrát už to není jen varování, ale slovo soudu. Slovo, z kterého jde strach a hrůza. Žádnou obětí nepůjde smazat hřích, kterého se dopustili Élího synové, když znevážili Hospodina. Jejich zpupnost je tak velká, že pro ně není odpuštění. Samuel jasně slyší: Boží milost má své hranice. Pána Boha nikdo nepodvede. Ti, kdo říkají: „Pane, Pane“ a přitom si dělají, co chtějí, nemohou čekat žádnou milost. Kdo hřeší na to, že mu Pán Bůh musí odpustit, ten si podřezává větev, na které stojí.

Samuel to ráno s chvějícím se hlasem všechno poví svému učiteli. Ale Élí zůstává pozoruhodně klidný. Ať Hospodin učiní, co uzná za dobré… Když ho slyším, při vší úctě k jeho stáří, nejraději bych mu jich pár vrazil. Já vím, je to starý pán a zaslouží si úctu. Bylo mu už 98 let. Ale to přece on má činit dobré! Bůh přece nemůže převychovat jeho syny. To on, Élí, musí udeřit pěstí do stolu a říci: „Tak už dost, vy ničemové. Buď se vzpamatujte nebo běžte.“ Vždyť ti jeho synové přivádí zkázu nejen na sebe ale na celý Izrael!

Ale vždyť už je pozdě, řeknete. Žádný obětní hod nepomůže. Pán Bůh Élího třikrát varoval. Třikrát a dost. Ale právě zde je vidět, jak Élí přes všechny své zkušenosti a stáří Pána Boha nezná. U Boha totiž není nikdy pozdě! Dokud člověk dýchá a žije, Bůh je připraven svůj soud odvolat a lhůtu prodloužit. Na nic jiného nečeká. Po ničem jiném netouží. Ale změnit se musíme my sami! Žádný obětní hod skutečně nepomůže. Ale změna života, skutečné pokání pomůže vždycky. A kdyby nám to už nestalo za to kvůli sobě, myslíme na ty, které svými chybami často stahujeme do propasti. Kolik lidí nakonec zbytečně zahyne pro hřích Élího a jeho synů. A přitom je Pán Bůh tolikrát varoval a volal k nápravě. Největší hřích je, když si člověk řekne: „Mě už je to jedno. Já s tím nic nenadělám.“ To je teprve hřích, který nelze odpustit. Hřích proti Duchu svatému.

Evangelium však říká: Vždycky můžeš něco změnit. V talmudu čteme: Kdo zachrání jednoho člověka, zachrání celý svět. Podobně bychom mohli říci: Kdo změní sám sebe, změní celý svět.

7.3.2004, Brno, Jiří Gruber