Kázání

Přinášeli mu děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: “Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.” Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. Mk 10,13-16

Milí bratři a milé sestry!

Vánoční hra, kterou jsme právě viděli, nám připomněla nejen dnešní konzumní společnost a různé nešvary, které provází slavení vánoc, ale v samotném závěru naznačila, jak snadno se může stát, že ani církev a věřící lidé nemusí Pána Ježíše poznat, protože jsou příliš zahledění sami do sebe. Byly to právě malé děti, které ve své bezprostřednosti Ježíše poznaly a přijaly. Něco podobného se stalo, když Pán Ježíš přijížděl do Jeruzaléma. Tehdy ho také vítaly děti, kdežto farizeové a zákonici se hněvali, proč tolik křičí.

Jsou tedy naše děti lepšími křesťany než my dospělí? Pravda je, že dětská víra mívá neodolatelné kouzlo – vzpomeňme třeba na knížku: Děti píší Bohu. Děti dovedou být upřímné a radostné a bezstarostné. Ale dospělý člověk si přece nemůže hrát na to, že je dítě. Nemůže zapřít své zkušenosti a zbavit odpovědnosti. Kromě toho bychom si moc nepomohli. Děti – jakkoli jsou roztomilé – mají tak jako my dospělí také mnoho chyb. Jsou sobecké, vzteklé, líné a vypočítavé. Potřebují mít pevnou ruku a vedení. Protože se dnes rodí málo dětí, býváme svědky, jak se v některých rodinách děti stávají modlou. Rodiče vyhoví každému jejich přání a obdivují každou bábovičku, kterou jejich ratolesti uplácají. S tímto kultem dítěte nemá bible nic společného. Písmo naopak praví, že kdo své dítě miluje, ten ho trestá a přísně vychovává. Nějaký falešný kult dětí není v křesťanských rodinách rozhodně namístě.

A přece najdeme v Novém zákoně o dětech pozoruhodné slovo. V době, která děti přehlížela a žádný muž se dětem nevěnoval, dokud nevyrostly, staví Ježíš malé dítě mezi své učedníků a říká: Kdo nepřijme Boží království jako toto dítě, ten do něho nevjede. Když jedna sestra, která se připravuje ke křtu, četla tento verš, zeptala se mě: Ale proč mám být jako dítě? Já přece nehledám víru pro děti ale pro dospělé!“

A já ji musel dát za pravdu. Křesťan je a má být dospělý člověk. Má si klást otázky, které si děti nekladou a musí přijmout odpovědnost, kterou děti neznají. Jinak by měli pravdu ti, kteří tvrdí, že křesťanská víra je jen pro lidi slabé a dětinské, kterým slouží jako berlička, když si neví rady. My přece zveme k víře i lidi vzdělané, silné a statečné. Je to právě víra v Boha, která člověka učí pravé dospělosti a odpovědnosti. Křesťan nemůže strkat hlavu do písku a dělat, že je malé dítě, které nechce slyšet a vědět, co se kolem něho děje.

Co měl tedy Pán Ježíš na mysli, když nám dal dítě za příklad. Především je třeba říci, že je to podobenství nikoli vzor! Tento verš nás nenutí hrát si na malé děti. Říká však, že si máme dětí všimnout a nechat se inspirovat některými vztahy, které jsou pro život dítěte typické, kdežto nám dospělým často schází.

To první co bych chtěl zdůraznit je, že děti jsou v bibli to nejcennější, co člověk má. Každý otec a matka lpí na svých dětech víc než na svém majetku a slávě. Když se v bibli říká, že máme být jako děti, pak se chce naznačit, že pro Pána Boha jsme stejně cenní a milovaní jako děti pro své rodiče. To je úžasná věc. Kolikrát o sobě dospělý člověk pochybuje a má pocit, že je každému lhostejný a jeho život zbytečný. Dítě však ví, že je milováno. Proto také dovede být tak radostné, veselé a bezstarostné. Ví, že všechno, co dostává je dobré a nemusí mít z ničeho strach. Křesťanská víra znamená odvážit se žít s touto důvěrou. Spolehnout se na Boha a na jeho lásku a nad ničím se zbytečně netrápit. Výhoda dětí je v tom, že je to nikdo nemusí učit. My dospělí se té důvěry musíme vědomě odvážit. Ale není to ani dětinské ani naivní. Pán Ježíš říká: „Pro Boha jste tím nejcennějším ze všeho stvoření. Pro Boha jste stejně důležití, jako jeho vlastní děti. Nikdy se vás nevzdá.“ Křesťan smí každý den vstávat, pracovat a usínat s vědomím, že je milovaným dítětem Božím a žije pod jeho ochranou.

S tím souvisí skutečnost, že dítě stále něco přijímá. Skoro nic si neudělá samo. Jídlem a oblečením počínaje a životními zkušenostmi konče – to vše dítě dostává od druhých. Dítě je závislé na péči a starosti dospělých. Dospělý člověk má naopak pocit, že si stačí na všechno sám a nikoho nepotřebuje. Ale víra v Boha znamená, že z této dospělácké pýchy hodně slevíme a uznáme, že i jako dospělí stále něco přijímáme a dostáváme. Na dětech vidíme, že jsme stále dlužníky a bude tomu tak až do konce našeho života. Křesťané jsou lidé, kteří se k tomuto dluhu i v dospělosti hlásí a nestydí se za něj. Možná, že právě tato vděčnost je zdrojem radosti a bezstarostnosti, kterou dětem závidíme a která nám jako dospělým tak často chybí. A přitom nic nebrání tomu, abychom tak jako děti věřili, že od Boha stále něco dobrého dostáváme a že tento pramen nikdy nevyschne.

Další věc, které si na dětech máme podle bible všimnout je jejich někdy až legrační snaha napodobit své rodiče. V dobrém ale i ve zlém. Dospělý člověk v tom pokračuje. Chová se tak, jak to vidí kolem sebe. Většinou to však znamená, že si tím omlouváme věci, které správné nejsou.

Pro Boží děti proto platí: místo abychom kopírovali, co vidíme u druhých, snažíme se napodobovat Pána Boha. Zní to možná troufale, ale je to základ veškeré křesťanské morálky. Být Božím dítětem znamená být k druhým stejně milosrdný, laskavý a věrný jako je Bůh k nám. Nikdy se nám to sice v plnosti nepodaří – ale čím víc si budeme Boží dobrotu připomínat, tím větší je naděje, že si ji osvojíme i ve vztahu k druhým lidem. Jinými slovy, křesťan nemusí nic složitě vymýšlet, stačí když bude s lidmi jednat stejně jako Pán Ježíš Kristus.

Poslední věci, které si na dětech všimneme, je důvěra, s kterou žijí, i když spoustu věcí nevědí a mnohému nerozumí. To neznamená, že bychom se neměli snažit věci zkoumat a chtít jim porozumět. Jde však o to, že mnoho věcí nám zůstane utajeno a přece s tím můžeme docela dobře žít. Dnešní člověk má sklon tvrdit: Čemu nerozumím, to pro mne neexistuje. Co se nedá vysvětlit, odmítá vzít na vědomí. Když mi nikdo neumí vysvětlit, proč Bůh dopouští zlo a utrpení, nechci o Bohu ani slyšet. Když nechápu, jak nás může Kristova oběť očistit od hříchu, nemá to pro mě význam. Ale člověk přece žije ve světě, kde mnohému nerozumí a ještě dlouho rozumět nebude. A přece můžeme i s touto nevědomostí žít. Dítě tento problém řeší důvěrou vůči rodičům. Mnoho věcí neví a nechápe, ale netrápí se tím, protože věří, že má dobré a moudré rodiče, kteří vědí, co dělají.

Podobné je to v našem vztahu k Bohu. Jsou otázky, na které neznáme odpověď. Jsou problémy, které neumíme vyřešit. A přece smíme žít s důvěrou, že svět je v dobrých Božích rukou a není třeba se bát. Někomu se to může zdát naivní a dětinské. Ale právě tato dětská víra a pokora si dovede s mnoha starostmi poradit lépe než všechen náš rozum a pýcha. Ten, kdo umí být vděčný, nezapomněl se divit a spokojí se s důvěrou – dovede se s nástrahami života vyrovnat často lépe a odpovědněji.

Nakonec je třeba zdůraznit, co jsme naznačili již v úvodu. K tomu, aby se někdo mohl stát dítětem, potřebuje mít rodiče. Někoho, kdo se o něj stará, kdo ho chrání a miluje. Můžeme se stokrát chtít vrátit do dětských let, ale nikdy se nám to nepodaří, pokud tu nebude nikdo, kdo by se nás jako matka a otec ujal. Být dítětem tedy není nějaká nová psychologická hra, kterou si člověk usnadní život. Být dítětem je možné jen proto, že je Bůh ochoten mít nás tu i jako dospělé na starost.

Aby nám i jako dospělým zůstala duše dítěte, je možné jen proto, že je tu s námi Bůh, který chce být naším otcem i matkou, i když jsme ho už tolikrát předtím zklamali a opustili. Právě to nám ukázal Pán Ježíš, když mezi námi žil životem Božího dítěte plného radosti a důvěry. Připívá k tomu i vánoční příběh o Kristově narození. V té době se o dětství slavných lidí nepsalo. Narodit se a být dítětem nebylo pro tehdejší lidi zajímavé ani důležité. A přece bible podrobně vypraví, jak se náš Spasitel narodil a stal dítětem. To znamená, že být dítětem patří k lidskému životu. Není to jen přechodná či vývojová fáze, ale zkušenost, na kterou bychom nikdy neměli zapomenout a které nás provází celý život.

Brno 19.12. 2004, Jiří Gruber