Kázání

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Oko za oko a zub za zub.` Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Mt 5,38-42

Milí přátelé, bratři a sestry!

Tato Ježíšova slova patří k nejznámějším a nejčastěji citovaným. V obecné představě se „oko za oko“ stalo zkratkou vyjadřující krutost Starého zákona, zatímco Ježíšovo „nastavit tvář“ se chápe jako podstata zákona Nového. Fakticky se ovšem neřídíme ani jedním ani druhým. Obojí považujeme za přehnanou krajnost. Místo abychom násilníkovi učinili totéž, pošleme na ho na pár let do vězení a místo abychom každému ustoupili, domáháme se svých práv u soudu. Přitom křivdíme jak zákonu Starému tak zákonu Novému. V obou případech totiž nejde o extrémy, ale o konkrétní možnosti a příklady jak zamezit zlu, násilí a nespravedlnosti. Jsme přesvědčen, že ve Starém i Novém zákoně máme před sebou dobrý příklad, jak můžeme i dnes řešit a vyřešit řadu konkrétních problémů a trápení, které v životě máme.

Nejprve je třeba vzít v obhajobu ono okřídlené „oko za oko“. Obecně se tomu rozumí tak, že když ti někdo vyrazí oko nebo zub máš právo mu udělat totéž. Nic takového však Mojžíšův zákon nedovoloval. V Matoušově citaci totiž chybí jedno podstatné slovo, které dělá větu větou a dává jí smysl – a to je sloveso. Když se podíváme do Exodu, zjistíme, že ono klíčové sloveso zní „dáš“- oko za oko, dáš zub za zub. Zákon tu tedy neoslovuje poškozeného, ale viníka. To on má dát oko za oko, to on má poskytnout náhradu za to, co způsobil. Není to tedy výzva k odplatě, které se chopí ten, komu bylo ublíženo, ale instrukce pro soud, jak má vyměřit náhradu a trest. Tento zákon viníka trestá, ale současně ho bere i v ochranu, aby nebyl potrestán víc, než sám způsobil. Však se také nikomu oči ani zuby u soudu nevyráželi, ale viník musel poškozenému zaplatit přiměřenou finanční náhradu za újmu, kterou způsobil. To znamená, že Ježíš cituje zásadu, podle které se soudí a trestá dodnes. Zásada „za oko dáš oko“ je hrází proti něčemu daleko horšímu a tou byla tehdy odstrašující msta, při které se za oko platilo dvěma očima a za život třeba i sedmi životy.

Jiná věc je, že všechny případy nemůže řešit soud a tak se mělo a má za to, že zásada „oko za oko“ platí i v těchto případech. Když mi někdo ublíží, zaslouží si odpovídající trest a není od věci, když si to s ním vyřídí poškozený sám – a to nejlépe hned. Copak neradíme svým dětem: když ti někdo ubližuje, tak mu taky jednu vraz, ať vidí, že se ho nebojíš. A sami nejednáme jinak.

Tím jsme si ovšem výklad dnešního textu moc neusnadnili. Jestliže Ježíš nepolemizuje se zákonem kruté odplaty, ale se zásadou přiměřeného trestu, kterou se dodnes řídí většina právních systémů i naše představa o spravedlnosti – co lepšího nám místo toho nabízí? Nechat zlého člověka bez trestu? Ustoupit mu? Nad vším mávnout rukou a ještě se nechat tlouct, okrádat, ponižovat? Není divu, že ani vážení teologové si až na výjimky, jako byli třeba Chelčický a Tolstoj, netroufali žádat, aby se někdo podle těchto Ježíšových slov řídil. Považovala se vesměs za nadsázku, kterou není možné brát vážně.

Potíž je mimo jiné v tom, že když evangelista překládal Ježíšova slova z aramejštiny do řečtiny, zřejmě se mu nepodařilo najít dostatečně výstižný řecký výraz pro to, co chtěl Ježíš říci. Doslova je tu řecky napsáno: „ Nestavte se proti zlu.“ Co si pod tím máme představit? Na jiných místech Nového zákona totiž čteme, že se proti zlu a ďáblu máme naopak postavit se vší rázností a určitostí (Jk 4,7 1P 5,9 Ef 6,13) Naštěstí Ježíš uvedl tři či dokonce čtyři zcela konkrétní příklady toho, co měl na mysli. Když se nad nimi zamyslíme, zjistíme, že mají mnoho společného.

„Když tě někdo uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou …“ Proč zrovna do pravé tváře? Normálně totiž facku dostanete do levé – alespoň pokud je útočník pravák. Ježíš má však na mysli ponižující ránu hřbetem ruky. Ránu, která se rovnala plivnutí do tváře a za níž byla u soudu dvojnásobná náhrada. Jde tedy o situaci, v které nás chce někdo vyprovokovat, urazit a zesměšnit. Nejde o čestný souboj tváři v tvář, ale o výsměch silnějšího nad slabším, který se nemůže bránit. Ten, kdo takovou ránu schytal, si jistě v duchu říkal: „Jen počkej, až já ti to oplatím. Já si seženu kamarády. Já ti ukážu, zač je toho loket. Tohle tě ještě bude bolet.“ A když je člověk rozzuřený, málokdy se kontroluje. Místo rány za ránu, padne těch ran mnohem víc v bláhové naději, že tím bude zlý člověk umlčen a zastrašen. Tím se však situace obrátí, původní viník se bude cítit poškozený a v právu a spirála násilí jen poroste. A nakonec už je úplně jedno, kdo si začal, protože obě strany už si udělali tolik zlého, že si nedokážou ani odpustit ani přestat. Ale každý se bude hájit, že z jeho strany šlo pouze o přiměřenou obranu a trest.

Ježíš nabízí jiné řešení. Když tě chce někdo ponížit a vyprovokovat ke zlému, zkus tomu odolat a udělej, co nikdo nečeká. Když tě se výsměchem udeří do pravé tváře, nastav mu druhou! Nevěřili byste kolik útočníků to zaskočí! Když někdo útočí, potřebuje totiž nepřítele. Když vás chce někdo zesměšnit, potřebuje aby vám to vadilo. Ale když narazí na člověka, který místo aby v hněvu zdvihl kámen, nastaví tvář – co má takový útočník dělat. Udeřit znovu? Je zajímavé, že v přírodě se tímto způsobem řeší vzájemné souboje dvou jedinců téhož druhu. Slabší si sám lehne na záda, uzná svou prohru a silnější ho nechá na pokoji. Podobně to funguje i u člověka. Když se vám druhý nebrání, vezme vám vítr z plachet.

Ježíš tedy nabízí jinou možnost než jen odplatu, kterou často přeženeme a jejíž následky pak neumíme zastavit. Místo abychom se dali zlým člověkem vyprovokovat, zkusme ho odzbrojit gestem, které je víc než srozumitelné. Nenechme se vydráždit a dopřejme mu, aby si na nás vybil svou zlost. Možná si přitom uvědomí, jak je jeho násilí zbytečné a marné. Ať si udeří, když chce, ale ničeho tím nedosáhne. Stateční a silní lidé nějakou tu ránu přece vydrží.

Další případy, které Ježíš uvádí, jsou z podobné kapitoly. „Kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ I tady je třeba vysvětlení. Když si tehdy potřeboval chudý člověk půjčit peníze, neměl většinou čím se zaručit. Jediné, co mu patřilo, byl jeho vlastní oděv. Platila ovšem zásada, že kdo dal do zástavy svůj plášť, musel mu být do západu slunce vrácen, aby se měl v noci čím přikrýt. Při velkém poklesu teplot by mohl v noci zmrznout. Taková zástava ovšem byla věřiteli na draka. Večer ji museli vydat dlužníkovi a ten se mohl přes noc někam ztratit. A tak věřitelé žádali raději košili, neboť tu nikomu na noc vracet nemuseli. Co mohl chudák v takové chvíli dělat? Půjčku potřeboval, ale žít bez košile byla pěkná potupa. A tu Ježíš říká: Zkus mu nabídnout všechno – košili i plášť. Ať si uvědomí, že tě svléká do naha! Možná se zastydí a nechá ti obojí – plášť i košili. Určitě je to lepší, než když mu při nejbližší příležitosti ukradneš osla nebo býka.

Stejné je s dvojí mílí. Šlo o zvlášť ponižující povinnost, které byly tehdy podrobeny okupované země. Římský voják či úředník mohl kohokoli donutit, aby mu na vzdálenost půldruhého kilometru přepravil zboží. Proti této povinnosti neexistovalo odvolání a kdo by odmítl, mohl být na místě zabit. Kdo z nás byl na vojně si možná vzpomene, jaké to je, když mazáci šikanují nováčky. A tohle bylo ještě mnohem horší. Lidé pro tohle ponižování římské vojáky doslova nenáviděli a jakmile se jim naskytla vhodná příležitost, neváhali se jim za všechna příkoří pomstít. Tato po léta živená nenávist vedla nakonec k tzv. židovské válce, při níž zahynuli tisíce a tisíce lidí a jeruzalémský chrám byl až do dnešního dne zbořen. Ježíš však 40 let předtím nabídl Izraeli jiné řešení než nenávist a válku. Místo abys tajně kul pomstu a chystal povstání – nabídni legionáři, že s ním klidně půjdeš dvě míle.

Abychom si to trochu představili: Místo abys mu ten náklad nesl od Červeného kostela na Hlavní nádraží, dones mu jej až na Zvonařku. Co ti to udělá? Ale jeho tím odzbrojíš! Třeba spolu cestou prohodíte i pár slov a zjistíte, že nemusíte být jen nepřátelé.

Poslední příklad je z rodinního a sousedského prostředí. „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ V Izraeli platila zásada, že bližnímu v nouzi je třeba půjčit. Půjčovalo se ovšem bez úroku, takže věřitel byl často v nevýhodě. Když byl někdo opravdu v nouzi, příbuzní pomohli rádi.. Ale byli lidé, kteří uměli této dobročinnosti chytře zneužít. Všichni, myslím, známe situace, kdy pomoc dost dobře nemůžeme odmítnout. A přitom víme, že nás ten druhý jen šikovně využívá. Člověk si však říká: „Dobře, ať je po tvém, ale já ti tu tvou mazanost spočítám i s úroky! Na mě si nepřijdeš. Já ti nebudu za hlupáka.“ A jsme tam, kde předtím. Někdo je na nás zlý a podaří se mu, aby nás vyprovokoval ke zlému. Někteří lidé si navzájem oplácí a ubližují do nekonečna. Sourozenci, rodiče a děti, manželé. A není pak na světě síly, která by stále narůstající zlo zastavila.

Ježíš však o takové síle ví. Tentokrát není jen v odpuštění ale ani v sebeovládání. Ježíš nás nevybízí k pasivitě, ale k činu. Říká pokuste se zlo zastavit a ztlumit hned zpočátku a na vlastním těle. Já vím, že to bolí, ale já hledám právě takové statečné lidi, kteří místo aby zlo rozmnožovali, pokusí se ho zastavit. Neslibuji vám úspěch. Ale nechcete-li mít jednou výčitky svědomí, zda jste svou odplatu nepřehnali a nestali se ještě většími šiřiteli zla, zkuste se nad mými slovy zamyslet.

Když budeme hledat slovo, která by bylo nejvýstižnějším překladem toho, jak máme podle Ježíše jednat se zlým člověkem, navrhuje židovský teolog Pinchas Lapide opřít se o 8 verš žalm 37, který jsme četli od stolu Páně.: „Nevzrušuj se, kvůli zlovolníkům, odlož hněv, zanech rozhořčení, ať se nedopustíš zlého.“ Ježíšova slova by potom měla tento smysl: Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Oko za oko a zub za zub.` Já však vám pravím, abyste se zlým člověkem nenechali vyprovokovat. Jestliže trváte na tom, že každý viník musí být potrestán, myslete i na to, že trest má zlu zabránit a ne ho rozmnožovat. Když tě chce někdo ponížit a urazit, je lepší ho nechat, ať se vyzuří. Často sám brzy přestane. Někdy se dokonce i omluví. Vypadá to možná jako hloupost, ale je to šance, která už se nemusí opakovat.

Komu se zdá, že to nemůže mít naději na úspěch, ať se zamyslí nad tím, co Pán Bůh dělá, když ho my lidé urážíme. Kdyby nás měl trestat za všechno, čím jsme znesvětili jeho jméno a slávu, kde bychom dnes byli… Ale protože je Pán Bůh ochoten „nastavit tvář“ a pomáhá nám, i když si to nezasloužíme a má s námi nekonečnou trpělivost, mnoho lidí nakonec činí pokání a k Pánu Bohu se vrátí. Ne proto, že mají strach z trestu.. Ale proto, že poznali, že Bůh je k nim dobrý, když oni jsou k němu zlí. Jestliže Pán Bůh získal a přesvědčil svou dobrotou nás, může to přece přesvědčit a získat i ty, kteří nám ubližují. Jít k soudu nebo dát ránu za ránu je až to poslední řešení a vůbec se tím nemusí věci vyřešit. Ale nastavením druhé tváře, nabídkou vlastního pláště a druhé míle, můžeme někdy dosáhnout mnohem víc, než sebe tvrdší ranou a trestem.

Je moudré slovo, které může změnit náš život a odstranit z něj mnoho zlého. Díky za ně.

Brno 22.8.2004, Jiří Gruber