Kázání

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: “Získala jsem muže, a tím Hospodina.” Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: “Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.” I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi … Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Gn 4,1-8

Milí bratři a milé sestry!

Dnešní příběh má několik vrstev. Ta nejstarší vypráví o zápasu dvou sociálních skupin – pastevců a zemědělců. Kdysi proti sobě stáli pastýř a rolník jako dva konkurenti a dva odlišné styly života a muselo se rozhodnout, kdo z koho. Vyhrál to zemědělec. Osívání půdy a usedlý způsob života se ukázal být pokrokovější a vývojově nadějnější, zatímco stále putování a hledání pastvin bylo odsouzeno k živoření. Vyspělejší civilizace pohltila slabší a méně výkonnou. Kain zabil Ábela, silný se zbavil slabého, rolník převálcoval pastýře.

Ale bible vypráví tu starou historii jinak. Výsledek bude zdánlivě stejný. Jeden bude vítěz a druhý poražený, a přece to bude úplně jiný příběh. To, co se může někomu jevit pouze jako vzpomínka na dávnou vývojovou etapu v dějinách lidstva, kdy putující pastýře vystřídali usedlí rolníci, vidí bible daleko jemnějšíma a citlivějšíma očima. Vypráví nám docela osobní příběh o lidské závisti, hněvu, pokušení, vraždě a následném zděšení. V biblickém podání se před námi odvíjí příběh dvou bratří, kteří místo, aby si pomáhali a navzájem se doplňovali, stojí jeden proti druhému. Místo, aby si podali ruce, jeden druhého ubijí a odstraní. A bible to tak nenechá a ptá se – Co bude dál? Co se stane, když člověk zabije člověka, bratr bratra? Ale nepředbíhejme.

Nejprve se narodil Kain, – to znamená oštěp nebo kopí. Matka při jeho narození pronesla pozoruhodnou větu: „Teď jsem znovu získala Hospodina.“ Jeho narození je tedy provázeno velikou slávou a očekáváním. Kain se stává nadějí, že se lidé opět dostanou do ráje a získají ztracené Boží požehnání. Pak se narodí Ábel. Při jeho narození už matka neříká nic. Od druhorozených se většinou mnoho neočekává. Dostávají méně dárků a rodinných albech mají méně fotografií. Však také jeho jméno neznamená nic důležitého. Ábel je totéž jako marnost, mlha, vánek. Stejným slovem se nazývala ranní pára nad vodní hladinou, která po východu slunce rychle zmizí. Možná byl Hebel – jak zní jeho jméno v hebrejštině – tělesně slabší a nemocný. Alespoň podle jména to tak vypadá. Od počátku je tedy rozhodnuto, kdo je kdo. Prvorozený Kain je vítěz, druhorozený Ábel nemá šanci. Karty jsou rozdány a eso dostal Kain. Příroda sama rozhodla, kterou cestou se dá. Konkurence je tvrdá a nemilosrdná.

Ale Bůh není příroda ani neviditelná ruka trhu. Bůh nemá zalíbení v síle a moci. Hospodin dává přednost slabším a odstrčeným. Těm, od nichž nikdo nic nečeká. Zastává se druhorozených, pohrdaných a opuštěných. Ne Kain ale Ábel. Ne Ezau ale Jákob. Ne boháč ale Lazar. Ne Egypt ale Izrael. Ne pán, ale jeho sluha. Vdovy a sirotci, otroci, cizinci a přistěhovalci – to jsou lidé, jichž se Bůh ujímá, které podporuje a kterým se dává poznat. Boží spravedlnost neznamená absolutní rovnost. Lidé nejsou naklonovaní z jednoho vzoru. Bůh stvořil svět různorodý. Jsou tu silní i slabí, zdraví i nemocní, bohatí i chudí – a spravedlnost je v tom, že Hospodin podporuje ty slabší. Ve všech ostatních náboženstvích dávají bohové přednost těm silnějším a úspěšnějším. Ve všech náboženstvích má pravdu vítěz. Jen v bibli mají u Boha stejnou šanci na vítězství i slabší a poražení.

Kain i Ábel přinášejí každý svou oběť. Všichni by čekali, že miláček štěstěny Kain opět získá první cenu. Ale stane se, co nikdo nečekal! Hospodin přijal oběť Ábelovu, kdežto Kain odešel s prázdnou. Přiznám se, že od dětství mě to provokovalo. Proč si Bůh vybral zrovna Ábelovu oběť? Proč Kain neuspěl? V bibli to není nijak vysvětleno a nás se zmocňuje podezření – že v tom snad mohla být i jakási Boží libovůle a rozmar. Bůh je přece svobodný a suverénní. Je psáno: „Smiluji se, nad kým se smiluji.“ Ale nás děsí, jestli je Boží požehnání opravdu něco tak subjektivního, nezdůvodněného a nepochopitelného.

Bible zřejmě schválně nevysvětluje, proč Bůh Kainovu oběť nepřijal – vždyť ani my většinou nevíme, proč se nám Bůh vzdaluje a život nedaří. Ale právě proto se máme v takových chvílích ptát a zkoumat sami sebe. Každý neúspěch, zklamání, trápení- to přece není věčný Boží soud, ale příležitost navázat s Bohem rozhovor, zamyslet se nad svým životem, hledat změnu a novou cestu.

Kain je příkladem člověka, který neunesl, že jeho bratr má náhle něco víc než on. Tu situaci dobře známe. I my se často ptáme: Proč zrovna já jsem nemocný a ostatní zdraví? Proč zrovna já nejsem dost hezká a já dost úspěšný? Proč mě opustila žena? Proč mně zemřel manžel a zůstala jsem sama? Proč zrovna já jsem přišel o práci? Takové otázky většinou nemají odpověď a nikam nevedou. A přece nás mohou takové situace někam posunout. Všimněte si, že otázku: Proč právě já? – si člověk většinou neklade, když je mu dobře. Kaina zřejmě ani nenapadlo ptát se: Proč právě já jsem ten silný a prvorozený? Proč zrovna já jsem oštěp – zatímco bratr jenom pára? Když jsme šťastní, když jsme vítězové, neptáme se: Jak to, že zrovna já se mám tak dobře, zatímco jiní se trápí a prožívají hoře. Svůj úspěch i své zdraví bereme jako samozřejmost a právo. Své starosti však vnímáme jako hroznou nespravedlnost.

V Kainově příběhu se však nestala žádná nespravedlnost. Pouze se na chvíli obrátily role. Ten, který byl zvyklý celý život vítězit, pro jednou prohrál a nemůže se s tím smířit. Ale není to přece navždy. Bůh připravil pro Kaina situaci, která mu má otevřít oči, aby si začal bratra vážit a uvědomil si, že i pohrdaný Ábel mu může něco dát. Jinými slovy, Bůh požehnal Ábelovi, aby ho učinil pro Kaina něčím vzácným. Snad si teď konečně Oštěp té nicotné Páry všimne. Příště by třeba mohli jít obětovat a modlit se spolu. Kain by mohl začít Ábela chránit. Když je někdo slabý jak pára potřebuje ochranu a zastání.

Je známá věc, že vítězové a poražení vidí svět jinak. Nemocní a zdraví jakoby se dívali na život z jiných konců. Je však dobré, když si člověk zkusí a prožije obě role. Každá ho něco naučí. Každá je jinak těžká. Kain tak má před sebou – díky Bohem zadržené oběti – velikou příležitost objevit, co mu může dát druhý člověk. Objevit, že život nemusí být jen snadná vycházka parkem, ale pěkná dřina. Být prvorozeným oštěpem není přece jen štěstí, ale také úkol a závazek. Ale Kain podle všeho o nic takového nestojí. Zvykl si být vítězem a nic jiného jej nezajímá.

Bůh to však nevzdává. Pokouší se o rozhovor. Snaží se Kainovi vysvětlit, pod jakým je vlivem a co všechno je v sázce. „Podívej, Kaine,“ říká Hospodin, „když se nyní dáš ovládnout svým hněvem a závistí, nic tím nevyřešíš a sám sobě ublížíš. Myslíš, jak jsi silný a schopný, ale ve skutečnosti jsi mnohem slabší a zranitelnější, než si myslíš. Ještě se nic nestalo. Ještě jsi nic neprovedl. Ale hřích už na tebe číhá. Uvelebil se u vrat tvého domu. Stačí, abys mu jen na chvilku otevřel vrátka a vnikne dovnitř jak hbitý toulavý pes, kterého se nezbavíš.“

Toto podobenství je jedna z klíčových vět Starého zákona. Hřích je tu představen jako dotěrný a vlezlý toulavý pes. Majitelé domácích mazlíčku prominou, ale takového psa podvraťáka je třeba vyhnat a ne se s ním bavit. Jinými slovy, člověk se před hříchem může bránit, když bude naslouchat a radit se s Bohem. Hřích a pokušení číhá na každého. Ale s Boží pomocí se mu lze ubránit. Je to obrovská naděje pro celé lidstvo. Hřích není nutný. Hřích nám není vrozený. S hříchem je možné statečně zápasit a nemusí to být vždycky zápas marný. Jen kdyby člověk víc naslouchal Bohu a nebyl hned se vším hotov.

Na celém příběhu mi přijde nejsmutnější právě to, že Kain o rozhovor s Bohem nestojí. Zatímco Bůh má zájem Kaina vyléčit z jeho pýchy a hněvu, Kain má jasno. Když Bůh nepřijal můj dar, nemá mě rád. Není o čem se s ním bavit. Je smutné, když si člověk svůj neúspěch vyloží jako Boží odmítnutí a soud. Je smutné, když jednou nevyslyšenou modlitbou skončí naše víra. S Hospodinem vždycky stojí za to ztratit řeč. I kdyby se měl člověk s Bohem hádat, i kdyby měl křičet a dovolávat své svého domnělého práva – vždycky je to lepší a nadějnější, než se zavřít do sebe a užírat se svým zklamáním. Ale Kain Pánu Bohu neřekne ani slovo. Sklopí tvář a odejde. Nechce vidět ani Boha, ani svého bratra. Jen sám sebe. A to bývá nejhorší.

Ani Pánu Bohu se vždycky všechno nepodaří. Hospodin chtěl Kaina zachránit a vysvobodit z jeho hněvu, ale Kain nechtěl. I my jsme se možná někdy dostali takto nebezpečně daleko. Jsou chvíle, kdy člověk chce být zlý a je mu všechno jedno. A když v takové chvíli člověku ujedou nervy, může to mít nenapravitelní následky.

Kain a Ábel se setkávají na poli. Nejdřív to vypadá to, jakoby si chtěli jen něco povědět, ale místo toho jeden z nich padá k zemi. Možná se pohádali, možná Kain Ábelovi vyčetl všechno možné i nemožné – ale ten rozhovor stejně neměl řešení. Jsou věci, které s lidmi nevyřešíme, protože si je musíme napřed vyřešit s Bohem. Teprve pak se můžeme sejít s bratrem či sestrou a podat si ruce. Je smutné, že první úmrtí v bibli tak není projevem lidského stáří nebo nemoci, ale přichází z rukou člověka. Je to člověk, který vnáší do života smrt a prázdnotu.

Ale my si možná celou dobu v duchu říkáme: tohle se mě naštěstí netýká. Tak daleko já bych nikdy nezašel. Zabít někoho, to se mně nemůže stát. Jakpak ne! Co se kdysi provádělo klackem, děje se dnes nejen nožem a pistolí, ale i slovem, pohrdáním a zesměšním. Je tisíc způsobů, jak zbavit druhého jeho cti, svobody a důstojnosti. Je tisíc způsobů, jak někoho srazit ho na kolena. Vždycky, když se necháme svést závistí a hněvem, rozséváme kolem sebe zkázu a dopouštíme se nenapravitelných škod. Nemusí vždycky téct jenom krev. Stačí, když z nás někdo dostane strach. Stačí, když víme o lidském utrpení a nic proti němu neděláme. Stačí, když někoho neprávem obviníme a pomluvíme.

Ábel umírá a jeho krev skrápí zemi. Umírá bez potomků a bez budoucnosti. Je to tragedie slabších a odstrkovaných. Ano, takový je svět, ve kterém žijeme. Silnější jsou vítězi a slabí musí odejít. Kdo nepočítá s Bohem, ten si na to snadno zvykne a zařídí se podle toho.

A přece není Kain vítězem. Ještě totiž není konec příběhu – to pouze dnešní kázání vyčerpalo svou časovou lhůtu. Je tu však země, která jako svědek nemlčí. Je tu prolitá krev, která volá k nebesům. Je tu Bůh, který nenechá věci jak jsou a znovu zasáhne. Ale o tom až příště. Naše příběhy a křivdy také nejsou uzavřené a vždycky mají pokračování. I kdyby tu už žádný svědek nebyl, má každý z nás v nebi obhájce a zastánce, který se ujme jeho pře a života. Dějiny nepíší vítězové. Dějiny píše Bůh. A v těchto dějinách nemluví jen vítězové, ale i poražení. Poslední slovo nebude mít Kainův klacek, ale Boží spravedlnost a láska.

Jiří Gruber, Brno, 2.10.2005