Kázání

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví … Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Ex 20,8-11

Milí bratři a milé sestry!

Možnost odpočinout si každý sedmý den v týdnu je veliká výsada, kterou máme jen díky Pánu Bohu. Žádné jiné náboženství něco podobného neznalo. Lidé sice slavili různé svátky, ale žádný z nich neměl jako hlavní cíl odpočinek a svobodu od každodenní dřiny. Sedmý den je tedy veliký dar, který se díky křesťanství rozšířil do celého světa.

Sedmidenní týden vznikl už kdysi dávno v Babylonii, odkud ho převzali i Židé a později Římané. Sedmička byla totiž považována za posvátné číslo, neboť právě takový byl tehdy známý počet planet včetně Slunce a Měsíce. Každé z nich patřil jeden den. V jiných jazycích jsou názvy planet ještě stálé patrné: Sontag – den slunce, Montag – den měsíce, nebo anglické Saturday – den Saturnův. Sedm dnů však trvá i čtvrtina pravidelného měsíčního cyklu 28 dnů, který tvořil základ kalendáře na celém Předním Východě. Je zajímavé, že babylonští astrologové doporučovali, aby se lidé každý sedmý, čtrnáctý a jedenadvacátý den v měsíci pokud možno vystříhali obchodování, cestování, uzavírání smluv a lékařských zákroků. Ten den měli lidé raději zůstat doma a nevycházet ven. Pro pohany byl tedy každý sedmý den nešťastný a smolný.

V Izraeli to však byl den největší radosti a vděčnosti. Byl to den, kdy i ten poslední otrok měl svaté právo odložit svou každodenní dřinu a stal se z něj svobodný člověk, kterému neměl kdo poroučet. Dnes už si snad ani neumíme představit, jak úžasné muselo pro tehdejší lidi být právě toto přikázání. Sobota pro ně měla podobný význam jako pro nás dovolená. Byla to jediná zajištěná možnost odpočinku a také jediný den, kdy si připomněli svou lidskou důstojnost a práva. Každý otrok, každá služka, ba dokonce každé tažné zvíře mělo v ten den šábes. Podstatou tohoto přikázání totiž není jen to, že nemusíme pracovat. Ještě důležitější je, abychom tento den svobody a odpočinku dopřáli svým nejbližším. Je ostuda, když vidíme, jak mnoho mužů si zakládá na tom, že světí neděli na kanapi a u televize, zatímco jejich manželky jim vaří a pečou. Stejně nekřesťanské je, když v neděli sice sami nepracujeme, ale zato nakupujeme, cestujeme a chceme se bavit, tj. počítáme s tím, že jiní za nás a pro nás budou pracovat, abychom si my mohli odpočinout a mnoho věcí zařídit. V jisté míře je nedělní práce jistě nutná, ale dnes to začíná přerůstat všechny meze. Nejde-li o zdravotníky, dopravu či zajištění bezpečnosti, měli bychom se nedělní práci nejen vyhýbat ale pokud možno ji také nevyužívat. Sice tím mnoho nezměníme, ale snad tím dáme alespoň malý příklad, že je tu jakýsi řád, který je moudré dodržovat.

V Izraeli měla svůj sedmiletý cyklus dokonce i pole a vinice, takže šlo skutečně o řád, který se týkal všeho stvoření (Lv 25, Ex 23,10). Sedmý rok se nechala půda ležet ladem a lidé se živili tím, co jim pole a vinice daly sami do sebe. Všichni si tak mohli uvědomit, že není všechno jen produktem lidské práce, ale že ve skutečnosti žijeme z darů Božích. Tak tomu bylo i s manou na poušti. Šestý den si všichni mohli nasbírat dvojnásobné množství a z tohoto přebytku pak jedli sedmý den, kdy nebylo co sbírat.

Možnost nepracovat sedmého dne je Boží dar lidstvu. Je to Bůh, kdo nám ve své štědrosti dává každý den o trochu víc, než potřebujeme a proto si můžeme každý sedmý den odpočinout a přesto netrpíme nouzí. V tomto přikázání nejde o zákaz práce, ale o jakési „ředitelské volno“, nebo chcete-li „placený svátek“, kdy člověk dostává podle zákoníku práce mzdu, aniž cokoli udělal. Jeden z vás nazval sedmý den „ královským pozváním na svatbu“. Sedmý den je skutečně svátek, který si máme patřičně vychutnat, místo abychom doháněli, co jsme nestihli během týdne. V neděli ráno bychom se měli vděčně rozhlédnout kolem sebe a říci si: „Dnes se o mě stará Bůh. Dnes jsem jeho hostem.“

Není na světě člověka, který by pravidelný den odpočinku nepotřeboval. O nedělích se dá sice udělat spousta věcí – postavit si svépomocí dům, přivydělat si přesčasy, rozšířit si kvalifikaci, najezdit služebně spousty kilometrů – ale jednou nám všechny ty pracovní neděle budou scházet. Budou chybět především v našich rodinách – našim dětem, manželkám a rodičům. Budou však scházet i našemu tělu a duši. Všední den se dá natáhnout třeba do noci a zkrátit spánek, ale neděle je po šesti dnech pouze jedna. Kdo si myslí, že neděli nepotřebuje, ten možná krátkodobě leccos dokáže, ale nic dobrého mu to nepřinese. Na jednom místě v bibli (2Pa 36,21) čteme zajímavou myšlenku. Sedmdesát let trvající babylonské zajetí je tu chápáno jako náhrada za 500 let trvající období, kdy Izrael neslavil roky odpočinku. Země zaslíbená si tak vybrala odpočinek, který jí Boží lid neposkytl. Podobně by se dalo říci, že všechny neděle, kdy si neodpočineme a nepozdvihneme hlavu k nebi, se i nám někde střádají a místo abychom si je v průběhu celého života postupně užívali jako dny radosti a štěstí, vybíráme si je mnohdy až ve stáří, kdy se z nich však stávají roky samoty a trápení. Za 70 let života má člověk od Boha nárok na 10 let radosti a odpočinku, ale někdo je tak hloupý, že si je vybere až v nemocnici nebo dokonce v hrobě.

Problém nastává, když nám naše pracovní úkoly a povinnosti neděli slavit brání. Zde se musí člověk rozhodnout podle svého svědomí. Je-li věc opravdu naléhává, je-li to služba druhým a nebylo možné ji vykonat během týdne, pak nám Hospodin jistě odpustí, když si den odpočinku výjimečně přesuneme na jiný den. Fakt ovšem je, že se v Izraeli sobota držela i během setby a žní (Ex 34,21). Podstatou sedmého dne je totiž i to, že ho slavíme společně a ne jak se nám zlíbí. Sedmý den je dnem bohoslužeb. Dnem, kdy se sejde rodina i církev, aby prožili společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Každá pracovní neděle je tedy ztrátou, kterou nelze nikdy plně nahradit volným pondělím nebo středou.

To druhé, co bych dnes chtěl povědět je úcta, s jakou bible mluví o lidské práci. Sedmý den je v Desateru zdůvodněn řádem stvoření. Tak jako Bůh v šesti dnech stvořil nebesa a zemi a sedmý den odpočinul, tak i člověk má Boha napodobit a po šesti dnech práce odpočinout. Těžko si dnes umíme představit, jak neuvěřitelné zdůvodnění to je. Všichni bohové, o kterých kdy starověký člověk uvažoval, ať už se jmenovali a vypadali jakkoli, měli jedno společné – nikdy nepracovali. Nikdy se nezapotili, nikdy nepoznali, co je to dřina a ranní vstávání. Na práci tu byli odjakživa pouze lidé a ani to není přesné. Na práci byli otroci. Výsadou svobodného člověka bylo, že fyzicky nepracoval. Svobodný člověk obchodoval, válčil, psal básně, skládal hudbu, pozoroval oblohu, vládl svým poddaným, zakládal města a vinice – ale na obyčejnou práci měl zvířata a otroky. Úcta k práci je u antických filosofů nulová. Jakousi úctu měl leda pastýř, který pečoval o své stádo a hrál si přitom na flétnu nebo rozsévač, který oplodňoval půdu. Ale dovedete si představit Odysea nebo Promethea jak okopávají řepu? Jen Hospodin, Bůh Izraele šest dnů pilně pracuje, abychom si my lidé mohli sedmý den odpočinout. Čtvrté přikázání je tak úžasnou oslavou tvořivé práce a činnosti. Jestliže totiž pracuje Bůh, pak ani lidská práce není a nemůže být nic ponižujícího a ubíjejícího. Není to žádný trest, ale doslova božská činnost. Však také pouze v biblickém ráji se pracovalo. Adam s Evou nečekají, až co jim samo spadne do klína, ale obdělávají Boží záhradu dávno před tím, než jsou z ní vyhnáni.

Jestliže evropská tradice tak vysoce hodnotí lidskou práci, je to především biblické dědictví. I když se dnes dají vydělat peníze také jiným způsobem, snažme se svým dětem a vnukům ukázat, že poctivá a pravidelná práce je veliký Boží dar a úkol. Svým úsilím, vynalézavostí a vytrvalostí můžeme změnit svět a zlepšit své životní podmínky. Poctivá práce nás učí hodnotě věcí a dává našemu životu rytmus a cíl. Nezvykejme si, že se peníze dají vyhrát, zdědit nebo o ně někoho připravit na burze. Každodenní tělesná nebo duševní práce je ta nejlepší terapie na mnohý stres, úzkosti, deprese, samotu a zklamání. Je zlé, když lidé nemohou nebo nechtějí pracovat. Kdo si zvykne na lenošení a sociální dávky, ztrácí smysl pro zodpovědnost a život pro něj ztrácí reálný smysl. Proto je lepší pracovat třeba zadarmo jako dobrovolník a pomáhat třeba v nějaké dobročinné organizaci, než bezcílně bloumat městem či jen tak brouzdat po internetu.

Poslední otázka, o které se musíme zmínit, je důvod, pro který církev přesunula slavení sedmého dne na neděli. Myslím, že k tomu měla několik dobrých důvodů. První křesťané slavili zpočátku sobotní odpočinek stejně jako židé a k bohoslužbám se scházeli první den po sobotě na památku vzkříšení. Vidíme však, že již v evangeliích se Ježíš ostře postavil proti tehdejšímu zákonickému dodržování soboty. Místo, aby si při ní lidé opravdu vydechli, měli naopak strach, aby neporušili nějaký předpis, kterým farizeové sobotu „vylepšili“. Sobotní předpisy byly něco jako dnes daňové zákony, kdy i obyčejný živnostník potřebuje zvláštního poradce, aby vůbec mohl daň zaplatit. Ježíš to všechno smetl ze stolu a řekl: Člověk tu není pro sobotu, ale sobota pro člověka (Mk 2,27). Proto v sobotu uzdravoval ( Jan 7,23), proto říkal, že i v sobotu Bůh pracuje pro naši spásu (J 5,17), proto si v sobotu neváhal opatřit potravu pro sebe a své učedníky. Tuto svobodu vůči sobotě uplatňuje i apoštol Pavel a nepovažuje ji pro křesťany za závaznou podobně jako mnohé jiné starozákonní předpisy (Ko 2,16).

V pohanské společnosti totiž žádný sedmý den odpočinku neznali a křesťanští otroci museli pracovat každý den. Pouze Židé, kteří byli v římské říši starým a respektovaným náboženstvím, měli privilegium soboty, ale mohli ji dodržovat jen díky tomu, že žili v uzavřených komunitách. Když se malá křesťanská církev od židovství oddělila, všechna tato právo ztratila a svěcení soboty jí bylo dokonce císařem Hadriánem zakázáno.

Křesťané se tehdy chtěli od židovství, co nejvíce odlišit. Podobně jako změnili datum slavení velikonoc, změnilo se postupně i slavení sedmého dne, který se přesunul na první den po sobotě, kterému se začalo říkat den Páně a kdy se konaly bohoslužby. Teprve, když se křesťanství v následujících třech staletích postupně rozšířilo, bylo možné uplatnit zásady Desatera i v občanském životě. Sedmý den odpočinku vyhlásil jako zákon v římské říši císař Konstantin, přesunul ho na neděli a spojil ho tak se dnem křesťanských bohoslužeb.

Převažovaly tak sice důvody spíše praktické, ale lze to i teologicky obhájit. V bibli totiž není nikde ustanoveno, odkdy se má sedmý den počítat. Nejde tedy o konkrétní den, ale sedmidenní cyklus dnů a roků. Smyslem sedmého dne je odpočinutí, které nám dopřává Bůh svou štědrostí. A jestliže byl sedmý den památkou na vysvobození z Egypta (Dt 5), pro křesťany se stal plným právem památkou na vysvobození z moci hříchu a smrti, které se stalo skutečností právě první den po sobotě. Člověk si totiž neodpočine jen tím, že odloží lopatu nebo vypne počítač, ale teprve když pozná, že mu bylo odpuštěno, že již není zajatcem své minulosti, stáří a nemocí ba ani pod panstvím neodbytné smrti- ale že byl stvořen a vykoupen, aby mohl Boha chválit ve společenství těch, kteří se mu stali bratry a sestrami.

Církev tedy neudělala chybu, když se rozhodla naplnit smysl čtvrtého přikázáním tím, že jej spojila se slavností Kristova vzkříšení. Teprve přemožením hříchu a smrti se z nás stali skutečně svobodní lidé. Zatímco sobotou končilo dílo prvního stvoření, nedělí – dnem zmrtvýchvstání – začíná nové stvoření. Křesťané tedy slaví v neděli začátek Božího království.

Brno, 19.3.2006, Jiří Gruber