Tváří v tvář smrti
Vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: “Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.” Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal.Lk 18,31-34 Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu. Fp 1,20-26
Vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: “Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.” Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal.Lk 18,31-34 Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu. Fp 1,20-26
Milí bratři a milé sestry!
Když Ježíš vjížděl na květnou neděli do Jeruzaléma, věděl, že nejde vstříc snadnému vítězství a slávě. Jásající zástupy ho sice už viděly jako svého krále na trůně, ale Ježíš počítal s tím, že ho čekají útoky nepřátel, zatčení a utrpení. Počítal dokonce i se smrtí. Podle evangelií se může zdát, že to věděl naprosto přesně. Před svými učedníky třikrát předpověděl svou smrt i vzkříšení. Mohl to však Ježíš takto dopředu vědět? Byl průběh a výsledek jeho dnů v Jeruzalémě předem určen a naplánován. Někdy takové představě podléháme. Máme sklon chápat Boží vůli jako cosi osudového, jako ortel, na kterém už se nedá nic změnit.
Ale v bibli je tomu jinak. Když Ježíš mluví o svém utrpení a zmrtvýchvstání, neznamená to, že by znal dopředu svou budoucnost. Ježíš mnohokrát mluvil o své smrti, ale nikdy o svém ukřižování. Ježíš tedy nemá v ruce podrobný scénář svého života. Nehraje divadlo před hloupými učedníky a rozhněvanými zákoníky. Ježíš je Boží Syn , který se stal člověk nejen svým tělem ale i duší. Být člověkem pro něj znamená mnohé věci nevědět a rozhodovat se tak jako my – v nejistotě, pod tlakem pokušení, v duševní úzkostí i tělesné slabosti – ale přitom s vírou a modlitbou na rtech a s nadějí na Boží pomoc. Jako člověk může Ježíš Bohu jen věřit. Když svěřuje svým učedníkům, co ho čeká v Jeruzalémě, je to vyznání jeho poslušnosti, věrnosti a naděje. Přiznává se tím k Bohu a jeho cestě se všemi důsledky, které z toho pro něj vyplývají..
Hrozící zatčení, utrpení a umírání není pro Ježíše laciná mezihra, ale riziko, kdy dává v sázku všechno, co má a čemu věří. Proč by jinak v Getsemane prosil své přátelé, aby s ním bděli a neusínali. Proč by se modlil: „Otče, je-li to možné, nenech mne takto potupně zemřít. Ale je-li to tvá vůle, pak ji chci pokorně přijmout.“
Odkud však mohl Ježíš vědět, že ho čeká v Jeruzalémě utrpení? A kde čerpal naději, že ho Bůh ani ve smrti neopustí? Jsem přesvědčen, že tomu uvěřil na základě Písma. Z bible věděl, že utrpení je údělem spravedlivých a proroků. Od mládí naslouchal slovům žalmů, kde slyšel například tento verš: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, ale Hospodin ho ze všeho vysvobodí (Ž 34,20)“. Jistě znal i slovo proroka Jeremiáše, který si stěžuje, že ho chtějí udat a pomstít se mu (Jr 20,7-10). U Izaiáše četl o Božím služebníku, v jehož ústech nebylo lsti a přece našel hrob mezi hříšníky (Iz 53). Ježíš dobře věděl, jak mnoho Božích svědků bylo nevěrným Izraelem odmítnuto, pobito a umlčeno. Jeden z jeho blízkých příbuzných Jan Křtitel byl nedávno popraven. Ježíš patrně znal i apokryfní knihu Moudrosti, která byla sepsána nedlouho před jeho narozením. Bezbožníci zde říkají o spravedlivém: „Jestliže je tak spravedlivý, jak říká, ať ho Bůh vysvobodí z našich rukou. Vyzkoušíme ho mučením, ať poznáme jeho mírnost. Přesvědčíme se o jeho trpělivosti. Odsoudíme ho k potupné smrti a uvidíme, zda dojde u Boha zastání?“(Moudr 2,20).
S tím vším tedy musí Ježíš počítat, chce-li zůstat Bohu věrný. Jeho oddanost nebeskému Otci bude právě v Jeruzalémě vystavena té nejtěžší zkoušce a Ježíš je připraven dát za evangelium „ hlavu na špalek“. Když zaváhá a nepřijme tuto výzvu, když se někam schová, jeho nepřátelé na ním zvítězí a dokážou, že není Božím synem, protože nevěří ani tomu, co sám říká.
Když Ježíš učedníkům řekl, že musí mnoho trpět, chtěl tím povědět, že Boží věc a pravda bude v tomto světě vždycky popírána, pronásledována, umlčována a zabíjena. I dnes platí , že chce-li být někdo věrný Bohu, nemůže počítat se snadným úspěchem, vzestupem a slávou, ale musí být připraven nést riziko a nebezpečí. Jestliže tomu učedníci nerozuměli, pak na tom byli stejně jako my. Očekávali příliš snadné Boží vítězství a vlastní slávu. Být na Boží straně, však neznamená mít v tomto světě navrch. Často to přináší naopak bolest, odmítání a nepochopení.
Ježíš však ví i to, že Bůh může zlé věci obrátit k dobrému. Copak Izaiáš neřekl o Božím služebníku: „ Tím, co zakusí můj služebník, získá spravedlnost mnohým, jejich nepravosti on vezme na sebe. Ježíš tedy jde vstříc utrpení s vědomím, že ponese hřích mnohých a položí svůj život v oběť za vinu. (Iz 53).
Ale odkud mohl Ježíš vědět, že právě třetího dne bude vzkříšen? Nenechme se zmást tím přesným časovým údajem. Třetí den je v biblické symbolice okamžikem obratu k lepšímu. Už prorok Ozeáš věřil: Po dvou dnech nám dá Hospodin život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. (Oz 6,1). Jonáš je po třech dnech vysvobozen z útrob ryby. A prorok Izaiáš věří, že Boží služebník, který zemřel, bude nakonec zbaven trápení, bude dlouho živ, spatří světlo a zdárně vykoná svůj úkol. V již citované knize Moudrosti čteme o úžasu svévolníků, kteří při konečném zúčtování spatří spravedlivého, kterého se zbavili a řeknou: „To je ten, který nám byl kdysi k smíchu. Jeho život jsme považovali za nesmyslný a jeho život je bezcenný. Jak to, že je nyní připočten k Božím synům a jeho úděl je mezi svatými? (Mdr 5,5)“.
Jestliže Ježíš, který vjíždí do Jeruzaléma na oslátku, mluví již předem o tom, co ho tam čeká, pak se ve svém proroctví opírá především o slova Písma svatého. Není vševědoucí genius, ale pozorný čtenář bible, který vztáhl Boží slovo na sebe osobně a necouvl před cestou, kterou mu Bůh v Písmu ukázal. Ježíš dává v sázku svou víru, odvahu i naději. Ale musí se přitom tak jako každý člověk poprat se svou úzkostí, slabostí i pokušením.
Když pochopíme, jak těžké jsou pro Ježíše velikonoční dny, pak si s úžasem uvědomíme, jak silný a inspirující příklad nám tu dává.Vždyť v podobné situaci ohrožení života a tíživé nejistoty stál a bude stát mnohý z nás. Jestliže však Ježíš nebyl ve svém očekávání a víře zklamán, pak smíme podobným způsobem doufat i my. Právě to nám může dát odvahu a sílu statečně bojovat se svou slabostí, nejistotu a strachem, který nás tak často svírá. I my se smíme opřít o víru, s kterou šel Ježíš na kříž a o naději, kterou našel ve slovech žalmů a proroků..
Abychom si to ukázali konkrétněji, připomeňme si jeden okamžik ze života apoštola Pavla, který popisuje v textu našeho kázání. Byl tehdy ve vězení a nevěděl, zda z něj vyjde živý. Když píše do sboru ve Filipis, zvažuje, jaké má před sebou možnosti. Ačkoli pevně věří Bohu, neupíná se výhradně ke svému vysvobození. Když hodnotí své vyhlídky, počítá se smrtí a připravuje se na ni. Se vší otevřeností říká: „Když mě popraví, budu už navždy s Pánem. Smrti pro mne není prohra, ale zisk. Věřím, že nejdu do nicoty, ale že se tím naplní má největší naděje.“
Nedávno jsme s jedním kamarádem přemýšleli nad tím, jak rychle a snadno někteří naši vrstevníci odcházejí ze života. Někomu náhle selže srdce, jinému odhalí nádor a do měsíce je pryč, další zahyne v autě. Řekl jsem tehdy: „Člověk asi musí s takovou věcí počítat.“ A můj o pár let mladší kamarád, na to odpověděl: „Ale když člověk má ještě tolik plánů. Tolik by toho chtěl ještě dokázat a prožít.“
Ano, život je krásná příležitost. Nikomu z nás se nechce umírat. Ale spoléhat se na to, že zrovna já budu mít štěstí a dožiji se devadesáti let, je strkání hlavy do písku. Nevím, kolik let bylo tehdy apoštolu Pavlovi, ale určitě měl ještě mnoho plánů a představ. A přece se v tom vězení vyrovnal s myšlenkou, že může velmi brzy zemřít. Kupodivu ho to nezlomilo ani nevyděsilo. Víra v Ježíše Krista, který dobrovolně podstoupil utrpení a smrt a třetího dne vstal z mrtvých mu dala sílu a odvahu vyrovnat se i se smrtí.
Jsou lidé, kteří nechtějí na smrt ani pomyslet. Mají strach, že mluvením a přemýšlením o smrti ji na sebe přivoláváme. Ale ono je to spíš naopak. Tím, že o smrti mluvíme a tím, že s ní počítáme, učíme se jí nebát. Když se apoštol s blízkou smrtí vyrovnal a přijal ji jako jednu z možností, nalezl tím sílu, s kterou pak daleko statečněji snášel své další věznění a nekonečné dny nejistoty a obav. Víra v budoucí život s Kristem mu dala takový klid a pokoj, že mohl klidně spát – podobně jako apoštol Petr, který usnul, i když ho následující den čekala poprava.
Každý z nás, kdo musí čelit podobné situaci, může prosit o podobnou odvahu a víru. Jsou chvíle, kdy je, myslím, důležité připravit se i na blízký konec svého života. Je to hrozně těžké. Se všemi se v duchu rozloučit a nechat své plány nedokončené. My mladší nechceme o takových věcech ani přemýšlet. Ale měli bychom. V takových chvílích mimo jiné poznáme, jak silná a opravdová je naše víra. Je úžasné, když smí člověk věřit tomu, že Boží pomoc a láska sahá až za hrob. Je to víra, která dává člověku sílu zůstat klidný a vyrovnaný, i kdyby přišlo to nejhorší.
Apoštol Pavel se ovšem nepřipravuje jen na smrt! Stejně vážně a intenzivně se připravuje i na další život a službu kazatele. Není to přitom žádné rozdvojení ani zmatek v mysli, ale odvaha a pokora, která počítá s obojím.
Křesťan, který je smířen se smrtí, se přece vůbec nevzdává naděje a touhy po životě. Je připraven zemřít, ale je připraven i žít. Žít plnými doušky a žít ještě mnoho let. I ten, komu už lékaři nedávají mnoho nadějí, si může a má plánovat budoucnost. Může a má se těšit, kam pojede, koho navštíví, co všechno ještě udělá. Bůh je přece mocný! Bůh uzdravuje, zachraňuje a vysvobozuje. Zázraky se dějí. Žádná situace není díky Bohu beznadějná, ale otevřená. Boží milost je každé ráno nová. Bůh dovede překvapit i toho největšího skeptika. A přece se nesmíme upínat pouze na jednu možnost a ujišťovat se, že nám se nic zlého nemůže stát.
Psychologové a náboženští manipulátoři rádi slibují, že člověk se uzdraví a bude úspěšný, když tomu bude bezmezně věřit a nic jiného si nepřipustí. Ale bible ukazuje jinou cestu. Cestu tichosti a pokory. Skutečně věřící člověk odevzdá život Bohu a je vyrovnán s obojím – počítá se životem i se smrtí. Právě to mu dává tolik potřebný klid a sílu, aby se – bude-li to ještě možné – uzdravil a udělal ještě mnoho užitečné práce. A když to možné nebude, pak naše víra dojde svého cíle a naplnění u Božího trůnu.
Křesťan je tedy člověk, kterému dává víra odvahu být připraven na možnost, že jeho pozemské dny se mohou zkrátit a on již brzy vejde v radost svého Pána. Ale stejně odvážně smí doufat, že ho z Boží milosti čeká ještě mnoho let krásného a namáhavého života. Víra v Ježíše Krista nám dává přesvědčení, že obě možnosti jsou dobré. Život s Bohem i život pro druhé. Díky tomu pak nemusíme propadnout tak velké panice, až nám řeknou, co jsme nečekali nebo se stane, o čem se před námi bojí promluvit.
V bibli se vypráví, jak tři židovští mládenci hleděli na rozpálenou pec a babylonský král se jim vysmíval, že z takového žáru je jejich Bůh jistě nevysvobodí. Předpokládal, že jejich víra v zázrak se rozpustí pod tepelným žárem a chlapci před ním strachy padnou na kolena. Ale oni se nepoklonili. Ne proto, že by si byli jistí svým životem a záchranou, ale protože byli připraveni na obojí – na život i na smrt. Odpověděli svému králi toto: „Buď nás Hospodin, náš Bůh, vysvobodí nebo nevysvobodí, ale té soše se nikdy klanět nebudeme.“
Člověk, který překonal strach ze smrti je nejsvobodnější člověk na světě. Není jednoduché dojít této víry, ale je to možné. Ježíš byl připraven trpět a zemřít a přitom věřil, že to není konec. Tato jeho víra se potvrdila. Proto se ani my nemusíme obávat přijmout svůj kříž a následovat jej na jeho cestě.
Květná neděle 9.4. 2006, Brno Jiří Gruber