Kázání

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Ex 20,5-6

Milí přátelé, bratři a sestry!

Není snadné si představit, že by Bůh, o němž svědčí bible, měl také nějakou špatnou vlastnost. Vždycky se předpokládá, že je to Bůh dobrý, laskavý, milující, věrný a spravedlivý. Jenom jedna chybička jakoby se vloudila do biblického obrazu Boha. Je to Bůh žárlivý!

Žárlivost však není dobrá vlastnost. To věděla už kniha Přísloví, když říká: „Mírné srdce je člověku k životu, kdežto žárlivost je jako kostižer.“ Je proto těžko pochopitelné, že právě tento problematický cit, má být spojen s Bohem a jeho láskou.

Desatero však není jediné místo v bibli, kde se mluví o žárlivém Bohu. Je jich nejmíň čtyřicet. Pochází z různých dob, od různých autorů a objeví se dokonce i v Novém zákopně. Často se překládají jako horlivost, jindy jako zanícení, rozhořčení, svatý hněv, vzrušení, ale to nic nemění na podstatě věci. A tou je zacílení, soustředění lidského nebo Božího zájmu na jeden cíl, na jeden předmět, na jednu věc. Když si ta místa o žárlivosti přečteme, uvědomíme si, že pokud se v nich mluví o Bohu, jde vždy o zcela vědomé a úmyslné použití tohoto provokujícího slova. Není to nic okrajového. Nic, co by se dalo z bible vynechat. Místa, která mluví o Boží žárlivosti nás vedou do samého nitra biblické zvěsti. Pokouší se vyjádřit, že Boží láska k člověku je něco tak nepochopitelného a nesamozřejmého, že je nutno použít slova, které nás donutí se zamyslet.

Ono je totiž rozdíl, když žárlí člověk nebo když žárlí Bůh. U člověka je to zlá a chorobná věc. Žárlivý člověk si chce druhého člověka přivlastnit – ale přitom na to nemá právo. Žena přece není majetkem muže, ale jeho pomocí. Darem od Boha. Podobně děti. Ani ony nejsou našimi otroky, o nichž můžeme suverénně rozhodovat, ale svěřeným dědictvím, které máme naučit vlastní odpovědnosti. U člověka je žárlivost projevem nejistoty a strachu, že milovaného člověka ztratí a zůstane sám. Taková žárlivost je sice lidsky pochopitelná, ale nakonec se obrací proti nám samotným. Opravdu milovat znamená dát druhému svobodu. Jedině taková láska má cenu a přináší radost, kdežto žárlivost ji ničí.

Ale u Boha je to něco jiného. Bůh nemá k žárlivosti žádný rozumný důvod. Copak je Bůh jako člověk, aby se bál, že zůstane sám? U Boha by se předpokládá, že bude nad všechny přízemní city povznesen a nic ho nevyvede z rovnováhy. Když o něj nějaký člověk nebo národ nebude stát, může to být přece Pánu Bohu srdečně jedno! Copak se bez nás neobejde? Copak nemá dost jiných lidí a národů? Copak nemá kolem sebe dost andělů, kteří poslouchají a plní jeho příkazy dnem i nocí?

Když se Izrael k Hospodinu nehlásí, když se k němu jeho lid chová jako žena cizoložná a chodí za jinými bohy, může Hospodin jednoduše mávnout rukou a pustit dceru izraelskou nebo nějakou malou českobratrskou církvičku k vodě. Když někdo z nás přestane chodit do kostela a dodržovat Desatero, může na něj Pán Bůh klidně zapomenout a vymazat ho ze svého srdce. Vždyť nás k ničemu nepotřebuje.

Jenže Pánu Bohu to jedno není! A to je ten největší zázrak a div! Bůh nemá žádný rozumný důvod, aby mu na lidech záleželo. A přece mu na nás záleží! Na to bychom nikdy neměli zapomenout. Jak hrdá a pyšná bývá žena, o níž někdo usiluje a jak smutná ta, o kterou nikdo nezavadí. Jaké sebevědomí musí být fotbalista, o kterého kluby přeplácejí, jen aby ho získaly do svého mužstva. A kdyby peníze mohly mluvit, jak ty by se musely cítit důležitě, když o ně všichni lidé tolik stojí.

A teď si představte, že takto důležití a vzácní jsme pro Pána Boha my lidé. Ne, nejsme tu na ocet. O nás se uchází sám Bůh. Hospodinu není jedno, když nás spoutá a zotročí nějaká modla. Nenechá nás být, když vidí, jak si kazíme život. Kdybychom se na to dívali zvenčí, chtělo by se říci: Pane Bože, proč se s těmi nevděčnými a nevěrnými lidmi zahazuješ? A přitom těmi nevděčníky jsme my sami!

Boží žárlivost tedy není žádný starozákonní omyl či protimluv, ale svědectví o nepochopitelném Božím zájmu o člověka. Bůh si o nás dělá starost, aniž si to čímkoli zasloužíme. Bůh je ochoten za nás zaplatit tu nejvyšší cenu. A také ji ve svém synu Ježíši Kristu zaplatil.

Když nám bude někdy hodně špatně, až se nám zhroutí svět a nikdo po nás ani neštěkne, pak si právě tohle smíme připomenout! Bůh o mě stojí. Bůh na mě žárlí. Bůh mě nikomu nenechá. Je to nepochopitelné, ale je to pravda.

Jenže láska také bolí. To ví každý, kdo někoho skutečně miloval. Láska nemůže zůstat lhostejná a nezúčastněná. Milovat znamená také bojovat, nevzdat se, obětovat se a angažovat. Když se zapleteme do něčeho zlého, když podlehneme svým vášním, hněvu, závisti, touze po moci, pýše, nenávisti – mohl by nás Bůh nechat být a my bychom se sami postupně zničili. Naše hříchy to nikdy není nějaké nezávazné dobrodružství, ale nenávratná škoda a ztráta, kterou trpíme především my sami a naši bližní. Kdyby nás Bůh nemiloval, mohlo by mu být jedno, jak skončíme, tak jako nám bývá jedno, když se v televizi díváme jak hoří dům, který není náš. Ale když si nějaký člověk kazí život, Boží srdce se vždycky zachvěje úzkosti. Ale jak má milující Bůh pomoci hříšnému a hloupému člověku, který si nechce dát říci? Desetkrát, dvacetkrát nám Bůh svým slovem domlouval, tisíckrát nás napomínal a všechno bezvýsledně.

V takových případech pak není jiná pomoc, než rada kterou dávají psychologové rodičům dítěte, které začalo brát trvale drogy nebo manželkám notorických alkoholiků. Jestliže ho máte rádi, musíte ho nechat dojít na samé dno. Musíte ho vykázat z domu, nesmíte mu dávat peníze ani jídlo. On sám musí poznat, že už takhle dál žít nechce a nemůže. Jedině pak je naděje, že se vaše milované dítě či partner vzchopí a sám se rozhodne pro léčbu a nový život.

Kdo něco podobného neprožil, stěží si dovede představit, jak kruté to musí být. Vyhnat dítě z domova, otočit se k němu zády a čekat, jestli se chudák nepředávkuje. Zavřít před manželem dveře a podat žádost o rozvod. Ale podobnou bolest a riziko s námi prožívá milující Bůh častěji než tušíme. Všechny jeho tzv. tresty, to není nic jiného než vášnivá láska, která se kvůli nám musela zahalit do přísnosti a hněvu. Není to Bůh, kdo nás bije. Jsou naše vlastní hříchy, jejichž důsledky na nás dolehnou. Bůh nás pouze přestane chránit a nechá nás padnout, abychom poznali, že takhle už dál žít nechceme.

Čím dřív člověk pozná, kam ho vede jeho pýcha, sobectví nebo tělesná žádostivost, tím lépe. Čím dřív nás Bůh nechá poznat důsledky našich hříchů, tím je to pro nás lepší. Smyslem všech Boží soudů a trestů není nic jiného než naše záchrana a vysvobození. Dokud nás vlastní nouze a bída nedokope k pokání a lítosti, nebývá s mnohými z nás rozumná řeč. Konečným cílem Boží žárlivosti tedy není pomsta a soud, ale odpuštění a nové přijetí. Bůh se nás nikdy nechce zbavit, ale zachránit. Za to patří Bohu naše chvála a úžas – protože to tak vůbec nemuselo být.

Ale náš dnešní text nám přichystal ještě jednu obtíž. Praví se tu: Já Hospodin stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Stíhat vinu neznamená, že by se nám Bůh schválně mstil za naše hříchy. Je to rozeznání, že každý hřích má následky, kterým se nevyhneme. Žádný hřích nezůstane bez hořkosti a zklamaní. Když někdo lže, nemůže se divit, že mu Bůh i lidé přestanou věřit. Když někdo neplatí za odebrané zboží, nemůže se divit, že s ním nikdo nebude obchodovat. Vždycky platilo a bude platit: Kdo činí zle, se zlou se potáže. Žádný hřích nezůstává bez následků.

Co nás však na tomto biblickém verši dráždí, je něco jiného. Jak je možné, že naše hříchy ovlivní životy tolika jiných lidí – zde konkrétně tří generací: našich dětí, vnuků a pravnuků. Ale má to svou logiku. Tři až čtyři pokolení tehdy zpravidla žila v jednom domě, hospodářství nebo stanu a navzájem se ovlivňovala. Může se nám to zdát nespravedlivé. Každý by měl trpěl jen za své vlastní hříchy. Ale život je složitější a provázanější. A tak musíme vzít chtě nechtě na vědomí, že každý náš čin má ve svém důsledku velkou setrvačnost. Je naivní si myslet, že když něco udělám, ať už dobrého nebo zlého, že se to týká jenom mě samotného. I dnes se na nás přece dívají naše děti, které to budou po nás nějakým způsobem opakovat a učit to pak i své děti. Stačí například, abychom se přestaly starat o své rodiče. Naše děti se to pak nemají od koho naučit a až my budeme staří, nikdo si na nás nevzpomene. A než se to obrátí a najde se někdo, kdo se o své rodiče zase postará, může to trvat i sto let. Stejně tak se dá říci, že neblahé dědictví socialismu se budou odnaučovat ještě naši vnuci a pravnuci. Teprve pak lze čekat, že se narodí generace, která již nebude čekat, že jim někdo dá něco zadarmo, jak na to pořád čekáme my. Nebo když někdo přestane chodit do kostela a neučí své děti v modlitbě děkovat ani vyznávat hříchy, ovlivní tím neblaze několik generací. Taková věc se někdy napravuje celá staletí. Říká se, že český atheismus, který nemá v celé Evropě obdoby, má jeden z kořenů v násilné protireformaci 17. století. Už je to skoro 12 generací a pořád je většina Čechů na rozdíl od Poláků a Slováků k víře lhostejná.

Boží slovo chce zdůraznit: když už nám často nezáleží ani na nás samotných, měli bychom myslet alespoň na své děti! Na všechny, jejichž život chtě nechtě ovlivníme a zatížíme svými vinami a hloupostmi. A právě to je, myslím, ten nejsilnější důvod, proč si my lidé máme dávat na hřích pozor. Když už nám nezáleží na sobě samých, měli bychom si uvědomit, že jsou v sázce životy a štěstí těch, na nichž nám nejvíc záleží. Ve všem, co dnes děláme nebo neděláme, nejde jen krátkodobý prospěch a sebeuplatnění, ale o investici do vzdálené budoucnosti.

Ale je tu i úžasné Boží zaslíbení: Já Hospodin prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Dovedete si představit, co je tisíc pokolení? To vychází na nějakých 30 tisíc let. Skoro celá doba, kdy na této zemi žijí myslící lidé. Je to samozřejmě číslo symbolické, které chce říci, že každý dobrý čin a slovo má přímo neuvěřitelné důsledky, které nejsme často schopni ani domyslet. Když Abraham uvěřil Bohu, mělo to až dosud vliv na zhruba sto třicet pokolení, která si od té doby předávají štafetu víry. My všichni, kteří věříme jedinému Bohu, jsme Abrahamovými dětmi. Z víry, která nás sem přivedla, však nežijeme jen my, ale její dobrodiní budou sklízet i naše děti a děti jejich dětí. Dokonce i tehdy, když se k Pána Boha nebudou znát! Pořád však budou žít s Božím požehnáním a pomocí v zádech, i když si to nebudou chtít přiznat.

V bibli je přece mnohokrát napsáno, že Bůh už chtěl příběh své žárlivé lásky ukončit a nechat člověka jeho osudu. Byly doby, kdy ho Izrael zcela opustil a sloužil cizím modlám. Bůh si už mnohokrát řekl dost. Tohle nemám zapotřebí a nechal na lidi dolehnout jejich hříchy. Ale pak si nějaký obyčejný člověk klekl na kolena a řekl: „Bože, my už nevíme jak dál! Prosíme, slituj se nad námi.“ A Bůh řekl: Neboj se, človíčku nešťastný. Já jsem vás ve skutečnosti nikdy neopustil. Já vás opět zachráním a vysvobodím. Ale ne kvůli vám, ale protože jsem to slíbil vašim otcům.“

Tak jako Bůh až do dnešního dne neopustil Izrael, přestože mu byl tolikrát nevěrný, neopustí ani křesťanskou církev, tu olivou ratolest, která na něj byla vírou v Ježíše Krista naroubována. A neopustí ani naše rodiny a děti. Budou-li naše životy naplněné pýchou, hněvem, závistí, lží a pohrdáním – ponesou následky ještě naši pravnuci. Ale budou-li naše životy ozdobené pokorou, obětavostí a věrností – pak z toho budou žít naše rodiny a tento národ ještě tisíce let.

Brno 19.2.2006, Jiří Gruber