Kázání

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví …¨Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Ex 20,7

Milí bratři a milé sestry!

Třetí přikázání o Božím jménu patří asi k nejméně srozumitelným z deseti Božích slov, ale možná i k nejčastěji porušovaným. Není snadné poznat nebezpečí, které tu ohrožuje naši víru a svobodu.

Ve druhém přikázání šlo o zákaz zobrazování Boha pomocí obrazů, soch, symbolů a různých lidských idejí. Řekli jsme si, že nic na této zemi, nic, z toho co známe – nám nesmí a nemůže posloužit jako náhrada Boží přítomnosti. Chceme-li věřit v živého Boha, je třeba hledat pouze jej samotného. Pána Boha si není možné z ničeho odvodit. Není výsledkem žádných chytrých rovnic ani úvah – je třeba jej hledat a přijmout takového, jak se nám on sám dává poznat. A to se děje skrze lidské slovo a řeč. A právě této oblasti se týká III. přikázání.

Jediný a všemu známému nepodobný Bůh se s námi seznamuje a potkává prostřednictvím vyprávění a svědectví. Pomocí příběhů, vzpomínek, písní, zaslíbení, zákonů a požehnání. Oblast řeči je ovšem něco tak pošpiněného lidskou mazaností, drzostí a falešností, že nám nezbývá než žasnout nad Božím odvahou, že do této jámy lvové vůbec vstoupil. Když Bůh dovolil a chtěl, abychom o něm mluvili, psali, zpívali a učili – podstoupil veliké riziko a nebezpečí. Je to stejné, jako by dovolil, aby se o něm psalo v novinách. Všichni víme, co všechno dnes snese papír a to nemluvím o internetu. Jak snadno se dá několika slovy pošpinit něčí život a čest. Jak těžko se dá bránit proti lžím a polopravdám. S novinami se však ještě můžete aspoň soudit. Ale jak se můžeme bránit proti pomluvám svých sousedů a falešných kamarádů? Jak zabráníte, aby si lidé o vás neříkali něco zlého?

Do této nikým nespoutané džungle lidských řečí, výmyslů a blábolů se Bůh rozhodl vstoupit s rizikem, že bude pošpiněn a zneužit lidským sobectvím a touhou po moci. Vždyť kolikrát už si Boží jméno brali do úst ti, kteří chtěli pouze obhájit a posvětit své násilí a krutost. Jak mnoho je těch, kteří nemohou slyšet jméno Ježíše Krista jen proto, co zlého jim provedli lidé, kteří se k tomuto jménu hrdě hlásili.

A přitom je slovo tak veliký a vzácný dar. Kdyby se Bůh vyjadřoval bleskem, bouří či zemětřesením, jak bychom porozuměli jeho vůli? Kdyby Bůh mluvil pouze skrze zákony vesmíru, jak bychom poznali jeho lásku a milost. Kdyby se Bůh zjevoval pouze v dějinách národů, co bychom si počali se svými individuálními životy. Ale Bůh stvořil člověka právě proto, aby s ním mohl mluvit. A je to ten nejzajímavější rozhovor, který lze ve vesmíru zaslechnout. Bůh, kterému věříme, je Bůh, který mluví i naslouchá. Možná si ani neuvědomujeme, jak je naše řeč svatá a posvěcená Boží přítomností.

Vždyť Pán Bůh používá stejných slov jako my a slyší všechno, co říkáme, stejně dobře, jako slyší naše modlitby. Odtud vychází naše touha po krásné, poctivé a pravdivé řeči. A to nejen v kostele, ale všude, kde otevřeme ústa. Vždyť naše řeč je stejně posvátná, jako kalichy, které používáme při večeři Páně. Skrze lidskou řeč a slovo je Bůh mezi námi přítomen.

Ve třetím přikázání jde o to, jak pravdivě o Pánu Bohu mluvíme. Výraz „Boží jméno“ tu smíme pro zjednodušení chápat jako Boží slovo, či slovo o Bohu. Boží jméno je všechno, co o Pánu Bohu říkáme a jak o něm svědčíme.

I dnes se přece říká, že si někdo „udělal jméno“. To znamená, že se o někom často hovoří. Dobré jméno má ten, o kom se píše a mluví dobře. O kom lidé vědí, že někomu pomohl, něco postavil či dokázal. A Pán Bůh si mezi námi lidmi „udělal“ dobré jméno svými činy, svou láskou a svou pomocí. A nyní je na nás křesťanech, zda svými slovy a životy toto dobré Boží jméno potvrzujeme, oslavujeme a šíříme, nebo je naopak špiníme a urážíme.

Třetí přikázání doslova přeloženo zní asi takto: Nepřeneseš mé jméno na nic lživého a falešného. Nespojíš mé jméno s ničím, co je mi cizí, s ničím, co klame, zradí nebo slouží jen tvým zájmům. Tedy volně přeloženo: Nezneužiješ mé jméno – jak to také čteme v ekumenickém překlad. Vždycky, když někdo z nás vysloví jméno Bůh, měli bychom si uvědomit, že vstupujeme na svatou půdu a obrazně řečeno bychom měli buď po evangelicku povstat – jako při četní Písma, nebo se zout – podobně jako Mojžíš u hořícího keře nebo mohamedáni v mešitě.

Pro křesťany není Bůh přítomen pouze v chrámu nebo v přírodě, ale všude tam, kde někdo pravdivě vysloví jeho jméno. Právě tehdy je nám na blízku to nejdůležitější, čemu věříme – Boží láska a milost. Naše naděje a budoucnost. Když se mluví o Bohu pravdivě, dějí se zázraky. Duch svatý skrze modlitbu, kázání a požehnání přichází a navštěvuje nás svou pomocí. Ti, kteří si nevěděli rady, povstávají k novému životu.

Ale když o Bohu s odpuštěním žvaníme a plácáme nesmysly, pak svatý Bůh nikam nevstupuje a neděje se vůbec nic. Když někdo jen nadšeně a horoucně mluví o Bohu, ale ve skutečnosti chce svou zbožností pouze zapůsobit na druhé, mnozí si zprvu myslí, že jim zajistí Boží pomoc – ale pak jsou zklamaní a naštvaní – protože se v jejich životech nic nezmění. Ta krásná a chytrá slova mohou být totiž jen lidská pýcha a mazanost, která se chtěla za Boží jméno skrýt. S Božím jménem se dá velice snadno šermovat, manipulovat, předstírat i klamat. A přitom pravdivě vyslovené Boží jméno léčí a uzdravuje.

Možná by se teď chtělo říci – raději o Pánu Bohu mlčme! Raději neříkejme vůbec nic. Než abychom to pokazili, než abychom mluvili naprázdno, neříkejme raději ani tak ani tak. Mlčeti zlato. Ale copak můžeme mlčet, když k nám Bůh mluví?! Copak můžeme zatajit, že nám pomohl, že nás vysvobodil, že nám odpustil, že nám dal sílu. To bychom přece lhali ještě víc! Nemohu přece říkat, měl jsem štěstí, když to byl Bůh, kdo vyslyšel mé modlitby a pomohl my. Nemohu se nechat chválit, jak jsem dobrý, když jsem byl ve skutečnosti na dně a Boží milost mě pozdvihla. Prorok Jeremiáš říká: Chtěl jsem mlčet, řekl jsem: už nebudu připomínat jeho jméno, ale to slovo je v mém nitru jako oheň. Nemohu je zatajit.

Mlčením se třetí přikázání nenaplní. Naopak, buďme vděčni, že vůbec smíme Boží jméno vyslovit. Jak prázdný a smutný by byl náš život a svět, kdybychom přestali o Bohu mluvit. My přece máme mnoho důvodů, zač Boha chválit, děkovat mu a oslavovat jej, ale současně se i přiznávat ke svým pochybnostem, úzkostem a strachu – aby bylo vidět, jak milosrdně Bůh v našem životě jedná a obrací zlé věci k dobrému. Jak bychom mohli o Bohu mlčet, když víme, že své jméno navždy spojil se životem Ježíše Krista, který z lásky k nám položil svůj život? Vždyť Boží jméno pro nás křesťany rovná se JEŽÍŠ KRISTUS.

Bůh ovšem ví, jak těžké je o něm pravdivě mluvit a svědčit. Proto slíbil, že nám v pravou chvíli dá ta pravá slova. Apoštol říká: Až se vás budou ptát na víru a naději, kterou máte v Bohu, nebojte se, jak a co budete mluvit. Duch Boží vás v takovou chvíli povede a Bůh se oslaví skrze vaše slova a svědectví. Nemusíte každého přesvědčit. Ale jde o to, aby pravdivě a v pravou chvíli zaznělo Boží jméno. Vždyť od koho se mají lidé o Boží pomoci dozvědět, než právě od vás. Mluvit o Bohu a pravdivě připomínat jeho jméno – je úkol, před nímž nelze nikam uhnout. Je to veliká Boží důvěra a čest, že nám o sobě dovolil mluvit, ale současně i velká odpovědnost, které se nezbavíme ani tím, že to po lidsky viděno neumíme.

V sázce je opravdu hodně. Většina překladů mluví v druhé části přikázání o tom že Bůh nenechá bez trestu, kdo by bral jeho jméno nadarmo. Ale to není úplně přesný překlad. O samotném trestu tu vlastně není řeč. Doslova tu čteme: Kdo zneužije Boží jméno – toho Bůh neočistí! To znamená neodpustí mu jeho hříchy. A právě v tom je ten trest. Kdo spojuje Boží jméno se svými vlastními zájmy a potřebami, nedojde odpuštění a pokoje. Pohybuje se v bludném kruhu své vlastní pohodlnosti, pýchy a sebejistoty – místo aby se pokořil a sklonil před živým Bohem.

Kdo si z Boha dělá dobrý den, kdo s Božím jménem a slovem zachází jako se žvýkačkou, kdo Božím jménem vyhrožuje a dělá na druhé ramena, kdo si myslí, že Boží milost je laciné a levné zboží, kdo si myslí, že jeho víra je lepší než víra druhých – ten nedojde pokoje. Je v zajetí svých zbožných lží a zůstává v moci svého hříchu.

Ale tam, kde zazní Boží jméno jasně a zřetelně jako zvuk polnice, tam, kde se hříšník při vyslovení jména Bůh zastydí a lituje svých slov a činů, tam, kde jsme ochotni změnit svůj názor pod tíhou Boží pravdy, tam, kde se neztratila pokora a úcta k Boží svatosti, tam, kde zní krátké a upřímné modlitby, tam kde se čte bible aniž bychom už měli předem hotový názor – všude tam je Bůh mezi námi přítomen a jeho slovo dělá i dnes divy a tak tvoří stále něco nového a krásného.

Brno, 5.3. 2006, Jiří Gruber